ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VÍC NEŽ TOLERANCE

Kdybych měl jedním slovem vyjádřit, jak na mě zapůsobila spisovatelka Eva Kantůrková, asi bych řekl „akurátnost“. Ta přesnost popisu, podle kterého jsem nalezl její byt, vždy přesná a věcná odpověď na každou otázku, ten pro spisovatele ideální byt s nezbytným, vždy připraveným psacím strojem a Nietzschem na konferenčním stolku, u kterého probíhal tento rozhovor. Odcházel jsem s ještě větší úctou, než jsem přišel.

 

Včera bylo setkání chartistů ve Valdštejnském paláci k 25. výročí založení Charty 77 (rozhovor proběhl na podzim roku 2002 - pozn. red.). Byla jste tam?
Byla, ano. Petr Pithart, který večer organizoval, nabídl mluvčím, aby vybrali deset dvanáct lidí, které by chtěli pozvat. Nemuseli to ani být signatáři Charty, ale lidé, kteří s ní spolupracovali. Sešla se ohromná spousta lidí, všechny sály Valdštejnského paláce byly plné. Bylo to moc milé a příjemné setkání, s některými přáteli jsem se viděla po deseti letech. Oživila se tam atmosféra, kterou jsme znávali v tom těžkém dvacetiletí, přátelskost, vzájemná odpovědnost, solidárnost. A taky jistý rys riskování, téměř dobrodružnosti. Bylo to dobré připomenutí.
Novináři tam nesměli proto, že nemají dobrou pověst, anebo charakter schůzky nebyl určen pro média?
O tom zákazu jsem četla až pak v novinách. Důvody nedovedu posoudit. Já novináře respektuji, asi že jsem sama bývala novinář. V omezeném počtu bych je určitě pozvala.
V souvislosti s tímto setkáním se objevily v tisku statistiky, ze kterých bylo patrné, že mladí lidé ve stále větším počtu nevědí, co Charta vlastně byla. Je to dobře, anebo špatně?
Historie čehokoli, i Charty 77, má období, kdy je živá, kdy ve společnosti funguje nějakou reálnou vazbou, a kdy se na ni naopak zapomíná, prostě proto, že ji současnost nepotřebuje. Charta jako pojem zůstává v názvu nadace, která je velice aktivní, ale že o jejím někdejším významu a činnosti mladí lidé nevědí, by mě tak z míry nevyvádělo. Jestli Charta patří k naší tradici, tak se do povědomí prosadí, a stane se to silněji ve chvíli, kdy toho bude zapotřebí.
Jaký si myslíte že by měl být odkaz Charty 77?
Nejsem si jista, že by ta zkušenost byla přenositelná. Charta vznikla v době tuhé totality, společnost byla sešněrována politikou, ekonomikou, ideologií, spousta přirozených věcí se tenkrát nesměla, například poslouchat určitý druh hudby, číst jisté knihy. A ti, kteří to snášeli hůř než jiní, se spojili v protestu proti systému. Kromě toho, protože systém byl policejně organizovaný, se musely hledat takové formy protestu, jaké byly i v těch utažených poměrech jen těžko napadnutelné, byly to petice a rozbory problémů parlamentu, opisy rukopisů a časopisů, podpisové akce pořádané veřejně. To vše je v otevřené společnosti nahraditelné jinými nástroji a organizacemi, máme úřad ombudsmana, můžeme se obrátit k parlamentu, možná bude i zákon o referendu, můžeme se obrátit na soud. Radikálnější oponenti organizují demonstrace, pochody. Existuje svoboda tisku. Způsob práce Charty je nevyužitelný, byl by to anachronismus. Na začátku devadesátých let se mluvčí a aktivisté Charty rozhodovali, zda má Charta pokračovat v činnosti, a protože hrozilo, že se její význam i činnost jednostranně zpolitizují, usnesli se její činnost zmrazit. Byli zvoleni mluvčí garanti odpovídající za odkaz Charty a ti také například spolupořádali ono setkání.
Co ale má velkou kvalitu a na co by se nemělo zapomenout, je styl vzájemné úcty k názorům druhého člověka. Byli jsme v Chartě z různých prostředí a byli jsme nuceni hledat způsoby spolupráce, nikoli konfliktů. To je jistá kultura veřejné práce, která v dnešní době dost chybí.
Kde je podle vás hranice mezi emancipací a feminismem?
Té otázce rozumím tak, že nepovažujete feminismus za emancipační hnutí, což je zajímavý postřeh. (smích) Feminismus nepochybně vznikl jako emancipační hnutí. Už moje maminka se proti předchozím generacím velice brala za rovnoprávnost žen a jejich samostatnost, současně ale zesměšňovala „modré punčochy“, feministky ostrého, radikálního ražení. Byl to feminismus naladěný protimužsky, ne ve prospěch ženy, ale proti muži. Za karikaturu tohoto směru považuji vážnost tvrzení, že bůh je žena a bible se má opravit. Zde někde, myslím si, je to rozhraní, je v tom, kdy žena přestává hájit svou svébytnost, samostatnost, možnost uplatnit se, a začíná jakoby ve svém zájmu útočit proti mužům. Přiznám se bez mučení, byla jsem vždy svébytná, samostatná, dokázala jsem se prosadit, ale vždy to bylo s laskavým pochopením a pomocí mého muže. Vztah mezi mužem a ženou je tak silné prolnutí obou těch živlů, že každá snaha hájit ženu proti muži znamená, že žena si podřezává pod sebou větev. Jako ve všem, oponovat je třeba poměrům a zaběhaným klišé, ne se vybíjet mezi sebou.
Vnímáte, když píšete, že píšete ženskou literaturu, anebo obecně literaturu, u které je jedno, jestli ji píše žena, nebo muž?
Ženský způsob vyjadřování, vnímání věcí i lidí, popisu, akcentů se přece jen malinko liší od mužského způsobu úvahy, popisu, výběru situací, faktů, atmosféry textu. Uvědomila jsem si to při psaní Přítelkyň. Přitom ale pojem ženské literatury je cosi jiného a nemusí to být literatura pouze pokleslá, je to sentimentální nebo sentimentálně humorný produkt určený ženám pro oddych a zapomenutí na strasti dne, například nevyžehlené prádlo nebo připálený koláč. Je sladké odpoutat se v nezávazné romantice nebo humoru. Tuto literaturu píší hlavně ženy, někdy si takový druh zábavy střihne i muž. Já ji psát neumím. Dokonce ji nedokážu ani číst. Takže bych odpověděla: píši obecně literaturu. A když mě chce někdo pochválit, řekne, že to, co píšu, není ženská literatura.
Přepisujete mnohokrát své texty, anebo se vám povede napsat text napoprvé nejlépe a pak již nemá smysl opravovat?
Jak co a jak kdy. Píši rukou a na mechanickém stroji to pak přepisuji. S počítačem jsem se nespřátelila, vadí mi, že mezi mnou a papírem leží příliš mnoho techniky. Potřebuji mít papír k dispozici přímo. Podle toho, o jaký text se jedná, některá stránka projde strojem třeba desetkrát, přepisuju, vpisuju, škrtám, přesouvám, ale některé knihy jsem napsala na jediný zátah. Tak vznikly třeba poslední deníkové texty anebo taky Přítelkyně. Zjišťuji, že jistá snadnost, jednorázovost přichází i s věkem. Čím je člověk starší, tím asi má míň času a oprošťuje styl od zbytečností, okrasných slov, není nabubřelý, hledá precizní pojmenování, styl se stává průzračným, a tudíž se nemusí ani vpisovat, ani příliš škrtat.
Máte při psaní nějaké rituály, které musíte dodržovat?
To je zajímavá otázka. Ano, mám rituály. Jednak si pouštím hudbu. Dokonce bych řekla, že výběr toho, co si pouštím, nějakým způsobem musí souznít s tím, co píšu. Nikdy to není romantická hudba, spíš Bach nebo Händel. Z Mozarta jenom něco. Jednu knihu jsem napsala při velkolepé hudbě, jako je Carmina burana. Pouštěla jsem tu pásku pořád dokola. To je barbarský rituál. Rituál tichý je pálení svíček. Nemusí to být svíčka voňavá, stačí nějaký živý plamínek. Poslední roky mám na stole malého, krásně vyřezaného dřevěného Buddhu, přivezla jsem si ho z Číny.
Jak se díváte na současnou literárně-časopiseckou scénu? Líbí se vám víc Host, anebo Literární noviny?
Obdivuji časopis Host, je to uprostřed dnešních poměrů malý zázrak. Viděla jsem i jaksi ze zákulisí, jak těžko se literární časopisy financují - ať v Nadaci Český literární fond, anebo na ministerstvu kultury, nebo v Obci spisovatelů. V našem malém okruhu čtenářů literárních časopisů je naprosto vyloučené, aby si na sebe vydělaly. Takže jejich prodělečnost je veliká. Peníze se musí někde opatřit a mně připadá fakt, že Host se nejen drží vysoké kvality, ale i stupňuje periodicitu, skutečně jako malý zázrak. Literární noviny jsou časopis zcela jiného zaměření, když tam přišel Jakub Patočka, staly se z nich noviny maličko neliterární. Ale teď se jim povedla velká věc, převzaly jako svou přílohu časopis Nové knihy, který nedávno zkrachoval. Jestli se to podaří finančně ustát, bude to výborné.
Jaký autor vás zaujal během posledních deseti let?
Za největšího autora posledních let mám Salmana Rushdieho. Umí psát s obrovskou vyprávěcí spontaneitou a velikou představivostí, a je tomu tak patrně proto, že ve svých knížkách zobrazuje fenomenální prolínání západních a východních kultur. Jeho knihy vyjadřují to úžasné, co planetu skutečně reálně postihuje a čím prochází, kulturní mísení, jaké se naposled odehrávalo v takovém rozsahu snad při stěhování národů, a Rushdie nad postavami a příběhy, které jsou toho nositeli, vládne jako literární pánbůh. Ze všech stran se ozývá téma planetárnosti, sjednocování světa, globalizace, a on - Ind přesídlený na Západ - tuto vizi umělecky zrealizoval.
Myslíte, že pro spisovatele je lepší, když se ocitne někde na rušném rozhraní, anebo spíš potřebuje klid v závětří?
Asi záleží na typu člověka a druhu jeho psaní. O Rushdiem si mohu myslet, že by mu závětří vadilo, vyhledává témata i vlastní život na rozhraní. Někdo jiný by to nezvládl, jeho talent potřebuje tišinu. Honem mě nenapadá kdo, ale uvedu jiný příklad: Josef Škvorecký, ačkoliv se ocitl z Čech v Kanadě a není to žádný zápecnický typ, i tam psal většinou o Čechách. Co ale spisovatel určitě potřebuje, je možnost soustředění. Ale to už není závětří.
Na čem v současné době pracujete?
Na třetí knize o Nečasovi. Nečas je vymyšlený spisovatel a v první knize s ním spojené, jmenuje se Nejsi, jsem se jeho prostřednictvím sama mohla vypořádat s věcmi, které mě trápily. Druhá nečasovská knížka vyšla pod jeho jménem, jmenuje se Nečas a v ní mi vymyšlená postava spisovatele pomohla najít odstup od témat, kterými jsem se chtěla zabývat. Nečasovi byly zadávány úkoly, které se týkaly ne mého, ale jeho života, on se potýkal s tím, jak je vyjádřit a popsat, takže s dějem knihy se současně dalo sledovat, jak taková kniha vzniká. Ve třetí knize, která se asi bude jmenovat Nečasův román, vymyšleného spisovatele používám k tomu, aby popsal stav skutečnosti devadesátých let, ono ostré rozhraní, kdy se společnost po převratových proměnách lámala do konsolidovanější podoby, vědomé už si převratových přehmatů. Nečas o tom píše knihu, hledá pro ni téma, ducha doby, pátrá po figurách, které by ho vyjádřily, po příbězích charakteristických pro různé rysy doby. Zjišťuji, že je to dobrý způsob, text knihy může být vrstevnatý a můžu psát, aniž bych do něj musela vložit cokoli ze sebe a svých názorů, Nečas se mi podobá i nepodobá. Teď jsem udělala poslední korektury před vydáním, mohla jsem tedy text číst s odstupem, myslím si, že knížka je poměrně slušně literárně udělaná. Ale překvapila mě ostrostí vyznění.
Přítelkyně z domu smutku považujete za svou nejlepší knihu, jako spousta kritiků, anebo na to máte jiný názor?
Je to knížka psaná z přetlaku. Kupodivu tento druh knih má největší úspěch. Vysvětluji si to tím, že jsou jednoznačné, nic se v nich neproblematizuje ani v tématu, ani ve stylu. Mají jistou „upřímnost“. Přítelkyně navíc vyšly v pravý čas: v zahraničí, když se svět díky odpůrcům režimu o Československo zajímal, a doma po převratu, když se lidi potřebovali sami za sebe zorientovat, najít se v příbězích a v popisovaných poměrech. To všechno z knížky udělalo bestseller. Film tomu ještě pomohl.
Myslím si, že tyto přetlakové knížky je dobře napsat, ono ani nejde je nenapsat, ale já si pro sebe víc vážím zproblematizovaného Pána věže, to je kniha psaná s velkou odvahou a na doraz stropu mých možností. A je současně psaná pro čtenářskou menšinu, nemá dar získávat kdovíjaké zástupy čtenářů. A dost dřiny mě stál Jan Hus, román-esej, ale ten na sebe čtenářský zájem upoutal. Nedokázala bych ale říct, které své knížky si vážím víc a které míň, každá je psaná za jiných okolností, s jiným cílem. Spíš bych uvažovala tak, jestli mě mrzí, že jsem některou knížku vydala. Teď budu trochu sebevědomá, nemrzí. Žádnou bych nezatajila v životopise. Jen u Nejsi jsem měla a i trochu mám pochybnost, je dost osobní.
Víte, co dělají přítelkyně z domu smutku dnes?
Jedna se ozvala hned tenkrát, když běžel v televizi seriál. Potkaly jsme se na ulici, byla jsem si dost nejistá, vlastně to ode mě byla troufalost, napsat o těch ženách, přestože jsem změnila jejich jména a i trochu okolnosti trestu. Tato Denisa, jak se jmenuje ve filmu, mi nic nezazlívala, na seriál se dívala celá rodina, brali to tak, že se stala slavnou. Sešly jsme se několikrát, vězení lidi sblíží.
A loni před Vánocemi mi zatelefonovala jiná paní z Přítelkyň, taky proto, že se film zrovna vysílal. Sešly jsme se v hospodě blízko místa, kde bydlí. Vzala s sebou dceru. Bylo to milé i smutné setkání, nedalo se zapřít, že je notorička. Rozpovídala se, co dělala od roku 1982, kdy jsem ji viděla naposled v Ruzyni, byl to dost divoký a náročný příběh. Ta žena je celistvá osobnost, ví, že svým některým jednáním ubližuje lidem kolem sebe, kaje se za to, ale současně to cítí jako nevyhnutelné právo. A je natolik autoritativní a nepochybně cenná, že její děti ji berou se vším všudy. Přestože s ní neměly lehký život, starají se o ni, respektují ji. To, že se se mnou potřebovala setkat, vysvětlila tak, že si chce ověřit, co si myslím já, a porovnat to s tím, co si myslí ona. Mínila tím současné poměry, ale i svůj opravdu složitý životopis. Já pochopila, že o těchto vyhraněných povahách nejde nepsat. V každém případě mám přítelkyni, s níž mohu kdykoli jít na oběd.
Jak se liší knihy napsané před třiceti lety a dnes?
Proměnila se scéna. Jednak fakticky, literatura už není tím, čím bývala, náhražkou vzdoru, zakázanou a tudíž přitažlivou hodnotou, a jednak generačně. V roce ‘89 se zdálo být nejdůležitější scelit dohromady všechny tři proudy literatury, zakázanou, povolenou a exilovou, dneska dochází k jinému rozložení, existují vedle sebe tři svébytné generace, ta nejstarší, která udávala tón od šedesátých let, střední, která je maličko rozplizlá, protože zahrnuje většinu autorů, kteří s velkými nadějemi začínali za minulého režimu, a teď se jim to má za zlé, a ta nejmladší, která si už jde naprosto vlastní cestou a zajímá se už jen o sebe.
Kromě toho s vybouchlou svobodou se vedle této literatury, takzvaně vysoké či umělecké či náročné či literárně kvalitní a nevím jaký ještě přívlastek přidat, dostalo masového rozkvětu knížkám čistě komerčním, od romantických románků až po poloporno či povadlé detektivky, a tento proud se valí jak lavina, je po něm žízeň, dá se na něm jako na jediném vydělat, maličko dusí onu literaturu vysokou. Vzniká dojem, že knížky může psát každý, kdo se naučil větu holou, herci píší paměti, taky kuchařky, oblíbené jsou knihy pomluv, jen o Havlových kolik jich vyšlo, převažuje bulvár. To je proměna zásadní, související s tržními poměry. Někteří mí kolegové nad tím naříkají, já mám postoj poněkud stoický. Horší než záplava komerce bývala cenzura. Spisovatelství je riskantní povolání, dřív jsem myslela na to, jak si v knížkách uchovat svobodu, teď musím myslet na to, jak na vydání knih, které si na sebe nevydělají, získat dotaci. Ale i skutečnost, že literatura už nemusí směřovat k neliterárním výkonům, k tomu, aby suplovala společenskou kritiku, ji vnitřně osvobozuje. A spisovatel už má jen literární odpovědnost.
Kdy jste si sama o sobě poprvé řekla, že jste spisovatelka?
Nejsem si jista, že jsem si to vůbec kdy řekla. Píši to do různých dotazníků a životopisů, je to moje povolání, ale to dělám spíš mechanicky, jinak mám před tím slovem ostych. Sama sobě bych spíš řekla, že píšu knížky. Být spisovatelkou cítím jako nadnesené. Nejsměšnější mi připadá, když mě někdo tituluje paní spisovatelko. Je to složité, nepopírám, že to povolání mám, ale zároveň to neberu za své. Stala se mi jednou směšná věc, jakýsi Ital, bylo to u moře, se mě ptal, co dělám. Píšu, řekla jsem, a on se zaradoval, tak to jsme kolegové. Byl to telegrafista.
Jaká je dnes podle vás role spisovatele?
Býval buditelem, vychovatelem, svědomím, ty role na něm vyžadovaly poměry, nejlíp se asi cítil jako bavič, vypravěč, svědek. Za minulého režimu byl jakýmsi zástupcem nesvobodných, ostře se sledovalo, zda se této roli nezpronevěřuje. Byla to role nadřazená. To je pryč. Výlučnost postavení karatele a kazatele zaváděla literaturu falešným směrem. Nemohla vydechnout, dopouštět se svých vlastních rizik. Jistěže se spisovatel nemůže bát velkých a i společenských témat, jen je dobře, že té vedlejší role tvůrce a ovlivnitele poměrů se zbavil. Bude ji mít, jen když jeho dílo za to bude stát. Že dnes prožívá cosi jako lekci z občanské rovnosti, je velice dobře. Já píšu, protože mě to baví. A protože nic jiného líp neumím.
V jednom z rozhovorů jste říkala, že se vám nepodařilo prosadit televizní pořad o literatuře. Jak by takový pořad měl vypadat?
Mně se líbilo německé Kvarteto. Celá léta jsme chytali dosah vysílačů z Bavorska, takže jsem to znala a zdálo se mi, že takovýto pravidelný pořad střetávání různých názorů a publikace nejdůležitějších knížek je něco, co nám chybí. Existuje literární revue 333, kde pan Lukeš uvádí knížky. Pak jsou pořady o knihách, ale ty jsou komerční, kde si jednotlivá nakladatelství prezentují knížky. Pak je Katovna, ale to není literární pořad. Takže si myslím, že literatuře vůbec neprospívá fakt, že většina lidí se o drtivé většině vydaných knížek vůbec nedozví. Knihkupecký trh má určitou blokaci preferencí komerčních titulů. Mysleli jsme si, že by bylo dobře, kdyby televize více upozorňovala na zajímavé nové knihy.
Když jste pracovala na ministerstvu kultury, měla jste představu o tom, jaké knížky si lidé chodí do knihovny půjčovat?
Mám z knihoven zkušenost jen zkusmou, vím ale, že knihovny nakupují především knihy s rychlým obratem, tedy zábavné, líbivé, nevyhnou se ani braku, jsou totiž hodnoceny za počet výpůjček, a ne za to, co půjčují. Takže vycházejí vstříc čtenářskému vkusu. Na ministerstvu jsme vypracovali zvláštní grant právě pro nákup knih knihovnám, každá měla ze státních peněz k dispozici určitou částku a podle nabídky nakladatelů a doporučení literární rady si mohla vybrat v produkci toho roku. Do těchto seznamů se komerční literatura vůbec nemohla dostat. Jestli grant ještě funguje, nevím, ale měl úspěch, chválili si ho i nakladatelé vydávající s rizikem nekomerční knížky.
Mě to zajímalo i z pohledu, jací lidé mají dnes čas číst. Z vlastních návštěv knihoven bych řekl, že to jsou studenti, ženy na mateřské dovolené a důchodci.
S tím, jak se zdražily knížky, jak už si spousta lidí nemá možnost je koupit, stoupal rok od roku i počet návštěvníků v knihovnách. Studenty myslím nejvíc láká Internet. Ale samozřejmě u starších lidí je to četba.
Jaký máte dnes pocit, když se ohlédnete za svou politickou kariérou?
Nikdy jsem nechtěla dělat politickou kariéru. Po převratu jsem souhlasila, že budu kandidovat ve volbách do parlamentu, ale to bylo vlivem obecné euforie. Byla jsem od počátku u vzniku Občanského fóra, byl to přirozený přechod od práce v Chartě 77, z Charty mi zůstalo určité postavení, měla jsem kontakty, dostala jsem se do určité úrovně rozhodování. Připadalo mi přirozené kandidovat, měla jsem taky ve volbách vysoké preference, nastoupila jsem do poslaneckých lavic České národní rady. Byla jsem dokonce členkou předsednictva, odtud ale záhy disidenty vytlačili. Dělala jsem poslaneckou práci ráda, možná víc vedle parlamentu, než v něm, pomohla jsem tenkrát dost Národní knihovně, dobře se pracovalo s ministrem Uhdem. Byl to užitečně prožitý čas. Taky proto, že mě tenkrát nic nenutilo psát.
Později už euforie vyprchala?
Tak bych to neřekla. Být poslancem je závažné, cenila jsem si toho, taky jsem se hodně naučila. Ale nikdy jsem to nebrala jako odraz k tomu, v politice zůstat. Jsem ten typ spisovatele, a možná i člověka, který se do politiky nehodí. Je to veřejná oblast, kde se musíte stýkat s lidmi, se kterými byste nešel do hospody, a nejen stýkat, musíte s nimi uzavírat kompromisy. To je něco, co moje povaha nedokáže zvládnout. Být politikem je určitý druh talentu. Když se píše a říká, že i politika má být etická, musím se maličko usmát, politika má jinou etiku, než je ona obecná, je to etika pravidel. Jedno z předních je dovolení předstírat, až lhát. Věnovat se politice dokonce kariérním způsobem bylo mimo moje možnosti.
Přitom mě politika nepřestala zajímat, čtu denně dvoje troje noviny, sleduji, co se děje, mám k tomu aktivní vztah, pracuji v různých institucích, které politickou situaci reflektují, pracují s informacemi o ní, jsou v kontaktu s ní. Byla jsem předsedkyní Obce spisovatelů, teď jsem předsedkyní správní rady Nadace Český literární fond, to jsou výrazné veřejné funkce a veřejnou činnost bez znalosti politiky a uvědomování si souvislostí s ní konat nejde.
A asi ten hlavní důvod, proč jsem se nechtěla v politice udržet, je to, že bych nemohla volně psát. Jako autorka jsem se nevyhýbala společenským tématům, a účast v politice by mě svazovala. Ne autocenzurou, ale jistým stupněm loajality.
Pozorovala jste na sobě, že by se vám měnil jazyk v politické ptydepe?
Ne, to ne.
Takže to jde - uchránit si jej?
Nevím, jak bych dopadla v novinách, protože když se někdy hodně na něco naštvu, mám potřebu ozvat se, napíšu to, a téměř nikdy nepošlu. Právě jazyk mě varuje. V novinách se píše prvoplánovým způsobem, v novinářském žánru to nejde jinak, a tady už se spisovatel ocitá na nebezpečném území. Spisovatelův jazyk je jiný, jeho vyjadřovací prostředky jiné, píše s tajemstvím, s významy mezi řádky, jeho řeč překračuje holou pojmovost atd. atd. S ptydepe jsem ale měla velikou potíž na ministerstvu, připravovali jsme zákon o veřejných knihovnách a na normotvorném právnickém jazyce jsem zcela uvázla.
Vy jste byla také stínovou ministryní kultury v „ženské vládě“ paní Volfové.
To ještě jsem, ještě vláda nepadla. Ani mi nezrušili jmenování. Když se ta vláda ustavovala, vnímala jsem se ironicky, ale jenom holá legrace to taky nebyla. Jednak to byla ťafka vládě skutečné, že v ní není jediná žena. A jednak to dámské uskupení bylo paní Volfovou vybráno velice dobře a ani její strana si nás nepřivlastnila. Sešly jsme se několikrát, většinou s některým ministrem, jemuž stínová ministryně jeho oboru přednášela své podněty i kritiku. Byli to ministři zahraničí, sociálních věcí, průmyslu... Brali nás vážně, jedna ze „stíněnek“ se později stala náměstkyní na ministerstvu sociální péče. Taky jsme jezdily na schůzky starostek a to bylo úžasné. Být zvolena starostkou, to už je něco, a setkat se s plným sálem takových skvělých žen! To jsme měly pocit, že se dotýkáme nefalšovaného života.
Připravovala jste nějaký program na řízení ministerstva?
Byla jsem v té době ředitelkou odboru na ministerstvu kultury, tedy ministrova podřízená, a současně jsem věděla, kde co pálí. Ale ministr kultury pro schůzku se „stíněnkami“ vybrán nebyl, psala jsem pouze kapitolu kultury do stínového vládního prohlášení. Tenkrát bylo aktuální prosadit počítače do knihoven, a jako druhý požadavek jsem psala jiný způsob financování kultury, než je stávající. Ale to Pavel Dostál stejně věděl, a změna ve způsobu shromažďování financí do státního fondu mu neprošla parlamentem.
Byl pro vás úřednický život namáhavější než svobodné povolání?
I k tomu být státním úředníkem je třeba zvláštního talentu. Já ten typ nejsem, jsem příliš činorodá, moc si vymýšlím. Pro ty dva roky, co jsem na ministerstvu byla, to bylo užitečné, protože jsem byla najata právě na zformulování a prosazení některých změn, hlavně se týkaly dotační politiky živé kultury a taky onoho zákona o knihovnách. A taky jsem Dostálovu nabídku přijala proto, že jsem se ocitla v životním vakuu, umřel mi muž a potřebovala jsem se intenzivně chopit něčeho, co by mě odvádělo ode mě samotné.
Změní moc člověka?
Myslím, že ano, a myslím, že do různé míry každého. Mít moc znamená vědět, znát zákulisí, mít kontakty, rozhodovat, a dokonce poroučet. Je to naprostá změna životního stylu. A u nás o to větší, že do politiky nepřicházejí bohatí lidé, ale naopak politika jim poskytuje nevídané sociální výhody, platem počínaje a šoférem s autem konče. Moci se podléhá podle originality a síly charakteru. Pro mě jako pro svobodného spisovatele to vždycky byla kardinální otázka. Už po zkušenostech s komunistickou stranou jsem si dávala pozor na to, nepatřit k establishmentu. Pěstovat si nezávislost.
Jak změnila moc vašeho muže?
Můj muž byl novinář, televizní komentátor, a proslavil se opozičností. Skutečně velkou moc měl v rukou jako ředitel celostátní televize po převratu, ale tam moc fungovala spíš v opačném gardu: politici vyvíjeli tlak na něj, musel se jejich tlaku bránit a televizi před ním ochraňovat. A jako mluvčí sociálně demokratické strany působil už v pozadí. Myslím si, že si nikdy s mocí nezadal, sám ji nepoužíval, nepodléhal jí, a spíš jí oponoval. Dokonce bych řekla, že patříme k prostředí, které se moci straní. Odpověděla bych vám bonmotem: jestli my jsme nezměnili moc, ona rozhodně nezměnila nás.
A jak Václava Havla?
Jistěže, i na něj měla ta dlouhá léta vrcholové moci vliv. Je to patrné i z některých jeho rozhodnutí, ze způsobu těch rozhodnutí. Ale nerada bych se přidávala k chóru, který nyní vzniká, chóru Havlových znevažovatelů. Končí mu funkční období, na jeho místo přijde někdo jiný, ten se mu nebude rovnat, a chór se dopředu snaží to vakuum, které po Havlovi vznikne, zastřít jeho znevažováním. Něco ale přece řeknu. Václava Havla a jeho ženu Olgu už za minulého režimu v disentu obklopoval malý dvůr. Soustřeďoval se kolem Havla, jeho duší ale byla Olga. Byla to radost i prestiž, patřit k tomuto dvoru. Havel někdy i jako prezident vyhlíží jako Václav V., podobný onomu Václavu IV., který obcházel pražské řemeslníky. Jeho gesta, maličko královská, mají obojí, i sebeironii, i panovnickou noblesu. A v jejich pozadí je Havlova mimořádnost. Viděla jsem ho dost často a ve složitých situacích, obklopovalo ho hodně velice vzdělaných a schopných lidí, a pokaždé bylo to, co on na závěr řekl, to nejlepší. Možná vypadá, že má panovnické rysy, protože natolik převyšuje naše české prostředí.

 

 


Eva Kantůrková
Narodila se 11. 5. 1930. Její otec byl komunistickým novinářem, matka spisovatelkou a její manžel byl novinářem a televizním publicistou. Sama nějaký čas působila jako redaktorka v Mladé frontě, po maturitě na dělnické přípravce se rozhodla jít studovat filozofii a historii na FF UK. Roku 1966 nastoupila do Československého ústředí knižní kultury a o rok později se stala spisovatelkou z povolání. Debutovala sbírkou psychologicky laděných povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). O rok později následovala próza Smuteční slavnost. V roce 1969 vydala první díl volné trilogie Po potopě. Druhý díl Černá hvězda již vyšel v samizdatu. V roce 1970 měla Kantůrkové vyjít novela Pozůstalost pana Ábela, ta ale skončila ve stoupě.
V roce 1977 podepsala Chartu 77, v jednom období byla její mluvčí. V roce 1981 byla zatčena za údajné podvracení republiky. Propuštěna z vazby byla v roce 1982 a ještě v témže roce napsala Přítelkyně z domu smutku. Sugestivně napsaný román byl roku 1984 vyznamenán Cenou Toma Stopparda, přeložen byl do angličtiny, francouzštiny, holandštiny a čínštiny, a je také zfilmován. Televizní seriál Přítelkyně z domu smutku dostal 2 ceny na mezinárodním festivalu v Cannes: zlatou představitelka hlavní role Ivana Chýlková a stříbrnou režisér Hynek Bočan.
Během 70. a 80. let vycházelo její dílo jako samizdat (samizdatové edice jako Petlice, Expedice, Kvart) a v exilu. Svoji historickou erudici zúročila v práci Jan Hus (1988), za niž dostala Palachovu cenu. Mezi další její významná díla patří provokativní román o životě Ježíše z Nazareta Pán věže, drama Člověk v závěsu a třetí díl trilogie Zahrada dětství jménem Eden (1998). Za tuto knihu obdržela Eva Kantůrková Cenu Egona Hostovského. V roce 1999 vyšla deníková dokumentace o autorčině vyrovnání se se smrtí manžela Jiřího Kantůrka Nejsi. V roce 2000 publikovala román o románu Nečas.
Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, sama byla poslankyní, později se rozhodla vrátit se ke spisovatelské činnosti. Působila také jako předsedkyně Obce spisovatelů a ředitelka odboru literatury a knihoven na Ministerstvu kultury ČR.
 
březen 2003

 

 

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group