ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIJI ŽIVOT TAKOVÝ, JAKÝ JE. JÁ SI HO NEVYBRAL

Vaše příjmení v hebrejštině znamená kámen. Je to ale taky název dřeva. Tvrdého, těžkého, odolného... jediného, které neplave. V čem se topí Marek Eben?
V souběhu. V souběhu všeho. Dal jsem výpověď v divadle a doufal, že to pomůže. Ale zatím mi to moc nepomohlo. Dohrávám tam, ale budu dohrávat dlouho, protože v Ypsilonce se představení udrží na repertoáru i dvanáct let, tak stále hraji a hrát budu.
Volný čas nepřišel.
On by přišel, kdybych nedělal s bratry novou desku... Já jsem si myslel, že to bude stejné, jako když jsme nahrávali desku před sedmi lety. Nebylo. Doba se změnila. V možnostech - jsou daleko lepší než před sedmi lety, ale taky v tom, že se nic neprodává. Když chcete desku dostat mezi lidi, tak to stojí desetkrát víc úsilí než před sedmi lety.
To je ale vliv okolností, pokřiveného trhu s hudebními nosiči atd...
Tohle by mě a bratry tak moc trápit nemělo. Všichni tři to máme jako hobby, neživí nás to, ale kvůli ostatním, co se na projektu podíleli, to cítím jako určitou povinnost. Musím se desce věnovat.
Navíc je tam vaše jméno.
No, právě... když někdo říká, že si dělá umění jen pro sebe, tak tomu nikdy nevěřím. Vždycky potěší, když vám okolí dá najevo, že vaše cédéčko poslouchá.
Po sedmi letech opět s bratry v nahrávacím studiu...
My jsme se za tu dobu hrozně málo vídali, takže nám to moc pomohlo. Zní to absurdně, ale bylo to hezké se takhle po letech intenzivně vidět. Vyjeli jsme na malou šňůru na Moravu..., to jsme se užili..., žili si pohromadě jako kdysi, žádný otravný element... S Kryštofem a Davidem je úžasná zábava a navíc jsme si spoustu věcí za tu dobu nestihli říct, teď byl prostor.
Byl prostor i na vyříkání sourozeneckých konfliktů z mládí?
Jakých konfliktů? Kde by se braly? Kryštof je od Davida 10 let a navíc je extrémní kliďas. Proti němu jsem cholerik. Přemýšlím, jestli jsem v rodině slyšel někoho křičet..., ne. Snad když jsme byli děti, tak máma občas zvedla hlas, ale že by křičela na tátu? Absolutně ne. Vyloučeno.
Oáza klidu, potůček bublavý...
A je to tak výjimečná věc? Když se podívám kolem sebe v divadle, tak tu mám spoustu lidí, se kterými jsem strávil víc času než s bratry, a taky mezi nimi najdu lidi, kteří na sebe nikdy neřvali.
Ovlivní takové rodinné prostředí?
Já si nejsem jistý, kolik toho člověk dokáže sám se sebou v dospělosti udělat. Myslím, že strašně málo. Když se dívám po svém okolí a mám odpovědět na otázku, zda znám někoho, kdo se diametrálně změnil v dospělosti, tak mi vychází, že jsou všichni stejní. Moje máma tvrdí, že jsme byli stejní už jako tříletí, a kdyby věděla, co z nás vyroste, tak si ušetřila spoustu starostí. Podle ní jsme se od té doby vůbec nezměnili... Domnívám se, že jestli nás může něco ovlivnit, tak je to rodina a vývoj do 15 až 17 let. Pak už je asi v nás všechno zapsáno a dá strašnou práci něco se sebou udělat. Když někdo říká, že zmoudřel, no to bych si teda přál.
Přinesl jsem vám většinu článků a rozhovorů, které byly o vás a s vámi napsány. Když je vidíte pohromadě, nemáte z toho hrůzu?
Strašnou.
Proč?
Znáte to, některé rozhovory jsou staré třeba dvacet let, pánbůh ví, co jsem tam napovídal, radši to nečtu.
Po přečtení takového balíku jsem si říkal, že mám dvě možnosti. Buď to vzdám, nebo to zkusím udělat aspoň trochu jinak... Vy jste se v telefonu docela bavil...
Bavil, protože jak mám být jiný? Navíc jsem tolikrát proprán v rozhovorech. Já vám rozumím, člověk jede po hraně - vyjde to, nevyjde to... V podobné situaci jsem i já jednou týdně v pořadu Na plovárně. Stejný případ.
A baví to Marka Ebena? I po těch letech?
Baví.
Když sedím u televize a sleduji vás v tom pořadu, často se přistihnu u otázek: odkud tohle do rozhovoru vzal, udělal bych to podobně?
Já nejsem profesionální novinář, nikdy jsem to nestudoval a je to opravdu jen a jen hobby. Myslím si ale, že jsem dost zvědavý, a baví mne s lidmi komunikovat. Navíc ta svoboda, kterou mám. Mně to nikdo neschvaluje. Na kom se s týmem dohodneme, že ho vezmeme, tak toho vezmeme a nikdo se nás neptá po zdůvodnění.
To snad v jiných pořadech jde taky, ne?
Divil byste se. Když jsem Na plovárně zpovídal Cliva Jamese z BBC, což je opravdu gigant, tak se mě pak ptal, jak si vybírám lidi do pořadu, kdo mně to schvaluje. Já říkal, že nikdo. On na to, jak jsem toho docílil, protože to je důvod, proč on odchází z BBC. Když chtěl třeba dělat rozhovor s primabalerínou z Covent Garden, tak mu řekli: „Víte, my si myslíme, že Angličané moc nevědí, co je to primabalerína, tak radši ne.“
Tohle mu řekli v BBC?
Jo, já byl taky šokovaný.
Viděl jsem vás Na plovárně „v akci“ s Kasparovem a zdál jste se mi nervózní.
Já občas ze zahraničních hostů nervózní jsem. Ne vždycky se to s nimi povede. Zejména když jsou to lidé hodně medializovaní a míst, která nemají ještě odřená a ošoupaná rozhovory, je už hrozně málo. Pak jste samozřejmě pod časovým presem... Kasparov byl milý, a když zjistil, že vím o historické knížce, ke které psal předmluvu, byl strašně překvapený. Vždycky, když se vám podaří trefit do takového bodu, tak je to štěstí.
Máte velice příjemný hlasový témbr. Uvědomujete si, jak na hosty působíte, nebo je vám to šumafuk?
Šumafuk mi to není, protože podle toho, jak na hosty působíte, tak jsou ochotní vám něco říct. Naštěstí tady lidi přicházejí s tím, že vědí, že to nebude postavené na konfrontaci. Spíš mají respekt před těmi, co tam už byli. Mockrát už jsem slyšel - vy jste tu měl takové hosty a to byli vypravěči, já takový nejsem..., a pak vás často překvapí. Největší ohlas mají ti, které nikdo nezná. A to jsem si nemyslel. Měli jsme ve studiu třeba pana doktora Záliše, šéfa hřebčína v Kladrubech. To bylo neskutečné. Skoro mě nepustil ke slovu. Nejsem žádný expert přes koně, ale to jeho smrtelné zanícení pro věc je tak strašně nakažlivé, že...
Měl jste dojem: teď si musím koupit sedlo.
To ne, ale byl jsem tak fascinovaný jeho výpovědí... Kdyby tam byl člověk, který vyrábí tkaničky do bot a bude mít v sobě takovou vášeň, tak vás musí nakazit.
Máte při natáčení někde napsané otázky?
Mám, ale nerad se do nich dívám. Znám to z vlastní zkušenosti, když s někým děláte rozhovor, točí se to, magnetofon běží, on vám položí dotaz, vy odpovídáte a jen bezmocně sledujete, jak ten člověk odhlédne a začne lovit v poznámkách další otázku. Tak zajímá ho vůbec to, co říkáte? Mě to sice občas mrzí, ale raději vynechám otázku, kterou bych chtěl položit, než abych rušil atmosféru, to je křehká věc.
Vyprávěl mi krásnou historku právě Clive James. Dělal rozhovor s Barbrou Streissandovou. Příšerně dlouho na ni čekali, dělala drahoty, a pak konečně řekla, že přijde. Tak on jel za ní na plac do hotelu. Čekali. Ona pořád nešla. Čekali už 40 minut a jemu se chtělo strašně čurat. Jenže si říkal, když teď odejdu, ona určitě přijde a já tam nebudu, tak nešel. Trvalo to dlouho. Po dalších 40 minutách Barbra přišla. Začali točit, a když se dostali do půlky rozhovoru, tak se stalo něco, co Barbra Streissandová asi ještě nikdy v životě nezažila. Ten, kdo s ní dělal rozhovor, řekl: „Promiňte, jdu se vyčurat,“ a odešel... Pak jsem se vrátil, říkal Clive, a už se to nenahodilo. Atmosféra byla pryč. Najednou jsem proti sobě měl kus ledu, bez sebemenší ochoty pochopit, že někdo taky musí na záchod, asi neslýchaná drzost. Tohle je samozřejmě extrém, ale říkám to proto, že atmosféra, ten kontakt, je opravdu křehká věc, stačí úplná drobnost a najednou je všechno pryč a vy už to nenahodíte.
Dnes jste v situaci, kdy jste pokládán za jakousi srovnávací funkci pro výkony ostatních moderátorů.
To snad ne. Doufám, že tomu tak není...
Mě to poprvé napadlo při vyhlašování výsledků ankety o nejlepší českou filmovou veselohru. Uváděl to Zdeněk Svěrák, a když se na začátku přeřekl, zadíval se do publika a prohlásil: „Dneska to žádný Eben nebude.“ V tom okamžiku mi došlo: když i Zdeněk Svěrák použije takové přirovnání jako odlehčení situace...
Ten to rozhodně vůbec nepotřebuje, ale příjemné to není. Když si uvědomíte, jak od vás lidé stále více očekávají... Ať děláte, co děláte. To očekávání je samozřejmě na překážku. Vylezete na jeviště a cítíte ho. Má to jedinou výhodu. Že lidi jsou ochotni poslouchat. Na druhé straně ale nedej bože, aby vám to nešlo, protože pak se hned zarazí a řeknou si: „Ale... no... dneska nic moc...“
Loni to bylo lepší...
To je další věc. Loni to bylo lepší... To je hrozné. Já už mám takový lehce schizoidní pocit, když se povede večer, tak místo abych byl šťastný a relaxovaný, hned si říkám: „No jo, ale co pak? Co dál?“ Každý rok jsem to měl v Tý Tý - byl jsem šťastný jen ten večer, kdy to proběhlo, když to sedělo...
Když vás na konci zabírala kamera, říkal jsem si, jak mu teď asi je? Poprvé přeskakovat loňskou laťku - fajn, podruhé - dobrý, ale překonávat vlastní osobáky do nekonečna? Do výšky taky nejde skočit tři metry...
Dá se pochopit, že jsem po deseti letech odešel, že? Já už měl zaječí úmysly déle a nejvíc mne na tom trápila právě neměnnost věcí.
Zase přijde Eben, postaví se sem a vítězové se postaví támhle...
To zaprvé, ale hlavně neměnnost výsledků. Těžce se vymýšlí úvodní slovo v okamžiku, kdy máte pořád stejné kategorie, v nich stejné lidi a z nich vzejdou stejní vítězové.
Objeví se Jiřina Bohdalová, stejně jako loni a předloni...
Přišla osmkrát... Karel Gott přišel pokaždé... Lucie Bílá, jestli se nepletu, přišla osmkrát a moc bych za to nedal, že Radek John přišel sedmkrát.
Neměl jste někdy sto chutí vyhlásit úplně někoho jiného? Totální vtip od seriózního Marka Ebena?
To se nehodí, stačilo, že jsem jednou na jednu kategorii zapomněl a nevyhlásil nikoho.
Ale Marek Eben z toho vybruslil s grácií jemu vlastní. Pro jiného na jeho místě by to byla profesionální smrt. Tady se tím všichni pobavili... Představte si, že by to vyhlašoval někdo jiný a udělal stejnou chybu.
Je to otázka. Já myslím, že třeba Jarda Dušek by to zvládl perfektně. Tohle by ale neprošlo žádnému moderátorovi v okamžiku, kdy by dělal, že se nic neděje. Jakmile se začnete tvářit, že se nic neděje, a divák ví, že se děje - tím pádem zjišťuje, že z něj děláte troubu, a je zle.
Na vás jako by média postupně nakladla veškeré kladné lidské vlastnosti. Jak se s tím žije?
Blbě. Když si z vás národ udělá snůšku ctností, není snadné se tomu bránit a zklamání, když lidé zjistí, že je to jinak. Nevím... Navíc nemám pocit, že bych se o to nějak, třeba v rozhovorech, zvlášť snažil. Mám pocit, že je to z velké části dáno typem pořadů, které dělám, a jak v nich vystupuji.
Hrejte blba...
Co jsem hrál za devianty na divadle, to byste se divil! Jenže tam se vejde jen 200 lidí a to je na pošramocení image málo.
Tak přemluvte režiséra, ať vás obsadí do takové filmové role.
Nikdo mi ji nedá. Například stačí, když hrajeme hru Okno a moje figura hovoří v té hře velmi vulgárně, už tohle pohoršuje. Najdou se diváci, kteří jsou dotčení. Vysvětlujte jim, že to máte ve scénáři..., vše marné. Mají o vás určitou představu a po vás jen žádají, abyste ji naplňoval.
Nejdou po vás z Blesku?
Ještě jim raďte... Ale ono by to bylo docela pracné. Pro bulvární časopisy žiji hrozně nudný život. Mám pořád první manželku a tím, že je hendikepovaná, tak většinu volného času trávím doma, protože mám spoustu ošetřovatelských povinností. Přijdu z divadla a začíná mi druhá směna..., to zas není tak úplně jednoduché. A je to taky něco, co jsme si já ani moje žena pro vylepšení image nevymysleli. Občas se tomu musíme smát, protože Markéta má babičku, které je 87, a pak máme ještě psa z útulku. Když jdeme ulicí všichni pohromadě, tak mi Markéta říká, že je to jako předvolební kampaň. „Vezeš hendikepovanou manželku, máš psa z útulku a s tebou jde ještě 87letá stařenka.“ Ale tohle je můj normální život. Nevybral jsem si ho, ale takhle to je.
Manipulujete s lidmi jako moderátor?
No, záleží, co nazvete manipulací... Pokud vytáhnete někoho na jeviště a uděláte s ním rozhovor, tak tam prostor na manipulaci není. Položíte otázku, dostanete odpověď, hotovo. A ještě, když je to možné, tak se předem dohodneme. Zvlášť když jsou to lidi, co to nikdy nedělali a mají strach. Já bych měl taky strach, kdyby mě tavič pozval k sobě do práce, ať si zkusím, jaké to je, když kolem teče roztavené železo.
Tak jinak, když pozorujete výkony svých kolegů - jsou mezi nimi někteří, co manipulují s diváky víc, než je míra vašeho vkusu?
Že bych znal vysloveného kata, to si tedy nevzpomínám. Jsou ale lidi, kteří mají dar na jevišti absolutně pranýřovat hloupost. To jsem párkrát zažil. Byla to bezbřehá legrace, ale ten, kterého se to týkalo, šel z jeviště jako zpráskaný pes. Ono to není tak těžké. Vy to máte jako profesi, na jevišti trávíte spoustu času, jste tam doma... Mezi zlé muže asi bude patřit Honza Kraus, ale ten je otevřený. Je sice hodně tvrdý, ale férový. S vervou řeže do vlastního masa, to je sympatické umění.
Těžko si vás představuji jako baviče...
Asi by mi to nešlo. Díváte se kolem sebe? Ze všech stran na nás dotírá nepředstavitelná, strašlivá zábava. Trend, který nebýval. Je tady urputná snaha bavit se za každou cenu, a přitom já si nejsem úplně jistý, že to lidé chtějí... být baveni...
Není to tím, že už se ani neumíme sami bavit? Už jen čekáme, kdy nás rozesměje nějaký televizní panďuláček.
Možná že jo. Vezměte si, jak si lidé dřív víc spolu hráli, daleko víc chtěli spolu být, scházeli se v kavárnách, hrál se biliár, karty, lidi si spolu povídali. Dnes? Trend je tady - rozdělit, izolovat. Kolik hodin stráví děti u počítačových her... Tohle jsem si navíc vyzkoušel na vlastní kůži. Ve svém prvním počítači jsem měl počítačovou hru Tetrris. Propad jsem jí tak, že jednoho dne v sobotu o půl čtvrté ráno mi došlo - je na čase se rozmyslet, buďto budeš hrát Tetrris, nebo budeš něco číst a psát. To ráno jsem všechny hry, a měl jsem jich v počítači asi dvacet, vymazal. Do jedné.
Jenže to jste vy anebo pár dalších lidí, co se dokážou zarazit...
Já myslím, že jich zas tak málo nebude. Dokonce se i najde pár statečných, co nemají televizi.
Jak se vám dnes chodí po ulici, lidi se na vás usmívají - to je Marek, naše sluníčko.
Je to milé a potěší to. Někdy se mi lidi omlouvají, že obtěžují, a já jim těžko vysvětluji, že z toho mám radost. Stejnou, jako kdyby mi to někdo říkal poprvé. Tohle neunavuje. Stejné je to na divadle. Každý herec vám řekne, jak je důležité, aby ho režisér pochválil. Uklidní to. Zvedne sebevědomí, které, ač se může zdát, že je bezbřehé, tak je v téhle profesi hrozně křehká věc. Zničit herce v divadle je nesmírně snadné. Viděl jsem to mnohokrát. Někteří režiséři jsou drsní a křičí, jiní vám neřeknou nic, ani slovo, ani jediná připomínka... Zažil jsem situaci, kdy se kolegyně dostala s režisérem do ostrého konfliktu hned na druhé nebo třetí zkoušce. On po ní chtěl něco, co ona nechtěla udělat. On jí pak do premiéry nic neřekl. Vůbec nic. Ani v dobrém, ani ve špatném. Herec ztratí pevnou půdu pod nohama a je konec.
Já myslel, jak jste na jevišti pevní v kramflecích.
Právě naopak. Tam je každý zranitelný. Když vstupujete do nové hry, můžete se bránit tak, že si řeknete: „Tohle umím, to zahraji takhle.“ Ale moc radosti vám to nepřinese. Sám dobře víte, že už jste to dělal. Jenže vy chcete nějak růst, ukázat, jak na to, ukázat něco ostatním. Abyste to ale takhle mohl udělat, tak se musíte na zkouškách svlíknout do naha. Ne každý to dokáže. Jsou lidi, kteří mají rádi, když na zkouškách ještě někdo v hledišti je. Já to nesu velmi těžce. Nemusím tam mít ani kolegy. Ať je to jen mezi režisérem a mnou. Potřebuji si něco odzkoušet a stydím se... Já nevím, jestli to náhodou nebude strašně trapné a ono to velmi často strašně trapné je. Ovšem abyste to zjistil, tak to na zkoušce musíte zkusit. Pak už se to nedá srovnat s normální prací, vy do toho musíte vložit emoce a to je daleko horší. Daleko. Můžete pak zdánlivě vypadat velice odolně, dokonce mít i takové příjmení... Na začátku jste se mě ptal na to ebenové dřevo... Jednou jsem si nechal vysoustružit ladicí kolíky do pětistrunného bendža právě z ebenu. Ty původní umělohmotné se rychle rozžvýkaly.
Jak se ladilo?
Mizerně. Kolíky praskaly. To dřevo je strašně tvrdé, ale strašně křehké...

 


MAREK EBEN
*1957 herec, moderátor, zpěvák, vedoucí občas procitající skupiny bratří Ebenů, syn významného českého skladatele Petra Ebena, absolvent hudebně dramatického oboru pražské konzervatoře, postupně angažmá Karlovy Vary, Kladno a Studio Ypsilon (do r. 2002), autor filmové a divadelní hudby, moderátor televizních pořadů Cena TýTý (do r. 2002), O poklad Anežky České, Na plovárně.

 

duben 2003

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group