ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CELÝ ŽIVOT JSEM HRÁČ

Budete-li rozmlouvat s textařem a sázkařem Michalem Horáčkem, musíte přistoupit na „jeho hru“. Ne snad proto, že by vám toto téma vnutil, ale protože je se světem her a sázek bytostně spojený. „Celý život jsem hráč,“ říká, „a všechno posuzuji jako sázku.“ Karty byly pro tento rozhovor rozdány.

Od dětství se pohybujete v prostředí sázkových her a hazardu...
Z věcí, které šly kolem, jsem mnohé nechal pěkně mašírovat dál. Hazardní hry jsem se přidržel - protože se mi to líbilo a protože jsem si to přál a zvolil si to. No, samozřejmě že jsme už svou tělesností vrženi do nějaké hry, která má svá pravidla. Ta má třeba i tenis, ale v rámci těch pravidel můžeme a musíme sehrát partie, jejichž průběh závisí jen na nás. Je nám dána i možnost hrát tak, jak dosud nikdo nehrál. I v tom tenise, natož pak v závratné hře života.
Vsadím se, že takhle jste ale jako dítě neuvažoval. Jde mi spíše o to, zda vás formovaly i jiné hry nežli hazardní...
Hra, která by se hrála nanečisto, nemá žádný smysl. Proto si na žádnou takovou ani nevzpomínám.
V Meyrinkově Golemovi si chudý Žid hrající karty stěžuje, že nemůže dojít moudrosti a spásy, jelikož kniha knih je uložena v dalekém Londýně. Rabín Hillel mu odpoví, že to největší tajemství má přímo před nosem. Myslíte si, že na tom výroku může být něco pravdy?
Myslím si, že na Hillelově výroku je pravdy dost. Jakýkoli předmět - ať kniha knih, nebo balíček karet - se pro člověka vyjevuje teprve tím, že je předmítán. Podstatná je tedy mohutnost ducha... a proto mohou být i v obrázcích karet vepsány hluboké výpovědi o světě, jen se musí umět je odtamtud vylovit. Z karet to lze úplně stejně snadno, a taky navlas stejně obtížně jako třeba z té knihy knih. Pokud se na to ptáte mne, tak já mám stejně rád bibli jako mariášky či jako Robinsona Crusoe. A jsou momenty, kdy mi „hlubokou výpověď o světě“ poskytne medvídek Pú.
Na stole je dvaatřicet karet. Po které kartě byste sáhl, aby vás co nejvíce vystihovala?
Určitě znáte písničku, kde se zpívá: „Tluče bubeníček, tluče na buben a svolává hochy: Hoši, pojďte ven!“ Takže už správně tušíte, že bych sáhl po zeleném filku. Už mě to tak v životě provází - od dětství beru ten buben, mlátím do něho a svolávám spřízněné duše, aby všeho nechaly a táhly se mnou za nějakým pošahaným dobrodružstvím. Dělám to pohříchu i v dobách a v okamžicích, kdy se nikomu nikam nechce, kdy ruším siesty a pohodu. Proto mě nejednou častují nehezkými slovy. Ale už jsem si zvykl a neměnil bych.
Víte, že tady bych vsadil na jinou kartu? Myslel jsem, že si vyberete něco srdcového, ne-li přímo eso. Zřejmě špatný předpoklad.
Proč by měl být váš předpoklad špatný? Jedno z mých alb nese název Citová investice - a to je přesně to, co srdcové karty světu připomínají. I proto jsou po mém soudu nejoblíbenější; v mluvě hazardních hráčů má třeba taková osma láskyplnou přezdívku „dvě prkýnka srdíček“, desítka je zase „Helenka“... A povšimněme si i toho, že mezi všemi postavami, jež zalidňují svět mariášových karet, jediný srdcový král si může dělat čáku na životní zralost: má plnovous (králům zelenému a kulovému raší jen knírky). Ale mým cílem holt není životní zralost, nýbrž dobrodružství, která už zralý člověk nepodniká... Zelený filek je holobrádek, věčný zelenáč.
Jenže filek je také symbolem středověkého rytířského stavu... a jeho „pošahané dobrodružství“ může být zrovna tak výpravou za svatým grálem...
Král sedí na trůně, rytíři táhnou světem se svými lancknechty a tambory. A ti z nich, kteří berou dobrodružství opravdu vážně, hledají ten grál. Já ho vlastně hledám taky. Mám pocit, že i vy - jinak by vás nenapadlo se na to ptát.
Máte podobný vztah jako k rodnému jazyku k české krajině?
Žasnu nad každou krajinou, kterou navštívím: pouště, ledovce, džungle, step, moře, hory, propasti jsou rozhodně k divení a určitě je dobré jich co nejvíc navštívit. A přece ta česká krajina mě bere za srdce víc než jiné. Vůbec ne proto, že by byla hezčí. „Pouze“ z toho nevyslouženého a pro jiné úplně zanedbatelného důvodu, že jsem se v ní narodil. A víte, že jsem si dokonce sám vybral v české krajině tu tradičně považovanou za nejvíc českou? Přestěhoval jsem se s rodinou z Prahy do Roudnice, která nejen ční nad Labem, ale taky se krčí pod Řípem. A koupil jsem si dům, který vyhlíží daleko do kraje, je to z našich oken dobrých třicet kilometrů plných vzdušných čar k Českému středohoří. Nebe je tam plné hvězd a andělé sviští jak zjednaní.
Může zde člověk cítit něco z českých pověstí?
Když chce, tak určitě může. Já to chci. Ano, Říp je určitě axis mundi... Každoročně na Nový rok ráno se vydáváme na pěší pouť, která končí až na vršku. Tím plurálem mám na mysli nejen svou rodinu, ale i pár set podobných pošuků, kteří, podobni těm mariášovým filkům a spodkům, táhnou stejným směrem. Jeden z nich vyjme posléze z futrálu křídlovku a hraje „Čechy krásné, Čechy mé“ a my ostatní zpíváme a slzíme. Je pravděpodobné, že moji spolupoutníci - které neznám a jindy nevídám - jsou po zbylých 364 dní v roce vcelku realističtí občané. Ale že se jednou v roce, aniž je k tomu kdo vyzval, mění v ty lancknechty, nad tím přece nelze mávnout rukou. Silné je volání z osy světa.
V běhu na 5 km jste nad svým kolegou zvítězil časem 21:46 min. Vyhrál jste závod a sázku. Šlo vám jen o tu sázku, nebo v tom byla i soutěživost?
Ani ne. Moje sázky se rodí v okamžiku, kdy někdo má jiný názor než já, je ochoten a schopen ho zastávat, což znamená vsadit se se mnou, a má ty peníze, o které se vsadil, a lze se domnívat, že mi je vyplatí. Jsou-li splněny všechny čtyři podmínky, jdu na věc. Ve zmíněném případě to bylo ve chvíli, kdy mi sice o šest let mladší, ale o třicet kilo tlustší chábr tvrdil, že mě v tom běhu na 5 kilometrů porazí. Pravda, musel jsem si najmout profesionálního trenéra, pak taky trenéra kondičního a ještě jak masérku, tak fyzioterapeutku a nějaké čtyři měsíce intenzivně trénovat. Ano, obvykle to dost bolelo. Ale vážně nevím, jestli na tom bylo něco soutěživého - skutečná soutěž je pro ty, kterým je drahé heslo „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Já jsem chtěl jenom vyhrát ty peníze. Milion sto tisíc korun to bylo. Mimochodem - chábr mi ty peníze opravdu vyplatil. Nabídl jsem mu pak ještě písemný seznam 64 dalších různých - nejen sportovních - disciplín, ve kterých bych ho po mém soudu porazil. Vybral si bohužel jedinou: vzpírání. Tak jsem si zas najal trenéra, i když jiného, a zase trénoval. Bolelo to stejně, ale soupeř už byl opatrnější. Vyhrál jsem jen dvacet tisíc. Řeknu vám, tohle možná kapku soutěživé bylo, ale nestálo to za to.
Pokud tím „vzpíráním“ byl „bench-press“, tak bych vás myslím porazil. Přesto: seznam šedesáti čtyř disciplín?
V bench-pressu by mě porazil kdekdo, o tom naprosto nepochybuji. Důležité je, že mě neporazil ten soupeř, s nímž jsem se vsadil. A co se týká těch zajímavostí... no já prostě nabídl soupeři disciplíny, které byly sice velmi různorodé, ale jedno měly společné: to, že jsem se domníval, že v nich budu mít převahu. Důležité slovo je to „domníval“, protože on si svobodně mohl zvolit kteroukoli z těch 64. Nepochybně zvolil tu, o níž se domníval zase on, že dává větší šance jemu. Přesně tak se rodí skutečné sázky.
Svého času jste psal otevřené „Dopisy z lásky a nenávisti“ adresované především slavným historickým osobnostem. Byl pro vás tento netradiční žánr něčím specifický?
O specifice otevřených dopisů a vlastně o specifice čehokoli (kromě předmětů svých sázek) moc nepřemýšlím. Ponechávám to kritikům a jiným kibicům, oni se s tím určitě nějak porovnají. Spíš mi jde o to, abych svůj jednou vytvořený názor dokázal předat. Tak, aby se čtenářům a posluchačům chtělo zabývat se tím po svém, věnovat tomu předmětu mohutnost svého ducha a tak mému vzkazu vdechovat vlastní duši. Jestli to někomu sem tam stojí opravdu za to, tak je to pro mě čest a odměna.
Těmto dopisům, jakož i některým textům, je vytýkán někdy až příliš patetický styl. Pro Platona je ovšem patos - údiv - vládnoucím počátkem filozofie. Čím je pro vás jako textaře?
To jste hezky připomněl toho Platona. Já to, s dovolením, vidím taky tak. Jen bych soudil, že se tu nejedná jen o počátek, ale o samu podmínku existence skutečné filozofie; bez údivu to holt nejde nejen na začátku, ale ani v průběhu a o nic lepší to nebude ani na samém konci. Jakmile se divit přestanete, můžete možná odvádět vcelku slušnou práci jako vědec. Ale jako opravdový filozof už myslím moc ne. Já buším do těch svých bubnů právě proto, že se věčně něčemu divím a chci k tomu blíž, abych na to líp viděl. To ještě zdaleka neznamená, že jsem filozof, nicméně to znamená, že mám pěkný život. Hodněkrát mi řekli tuhle větu: Nedělej z toho kovbojku! Ale to bylo přesně to, o co mi šlo. Nic mi není víc proti mysli, než To chce klid a nohy v teple. Nemám na to srdce, takhle utrácet ten nejvzácnější majetek, který člověk má - nevratný čas vlastního života. Radši zabloudím, než bych nikam nešel.
Pod vahou „srdce knížete Rohana“ a „klenbou baroka“ se mi občas vrací nápěvy starších písní. Opravdu rád mám píseň Rozeznávám. Tam se na malé ploše podařilo vyhmátnout tolik jemných předělů, stínů i světla, smyslové vnímavosti, že...
Hapka rád uvádí, že text zamilované a křehké Rozeznávám jsem mu poslal z Ameriky, kde jsem byl tři čtvrtě roku bez své ženy, a že další text, který jsem mu dal čtvrt roku po návratu, se jmenoval S cizí ženou v cizím pokoji... Ale to říká v duchu svého hesla „pravda je dobrá pro lidi bez fantazie“.
V ostatních textech se častěji nežli ostatní objevují slova andělé, baroko a biblická symbolika... Pročpak?
Protože přece jen čtu bibli víc než třeba toho Robinsona. Protože jsem byl po barokních kostelech vláčený jako děcko den co den. Protože andělské perutě slyším šumět co chvíli. Řeknu vám, je to hudba, které se nic nevyrovná.
Na svět se díváte „brýlemi“, jejichž optiku tvoří pojmy jako hra, los a sázka. „Los a sázka“ je ostatně název vámi obhájené diplomové práce z filozofie. Mohl byste v kostce shrnout, jaký tento svět je a jak se v něm žije?
No, v kostce bych to určitě nedokázal; zdaleka jsem tu otázku nevyčerpal ani v oné diplomce, o níž se zmiňujete a kde jsem popsal sto stránek. Ale když se ptáte, jak se v tom světě žije, tak musím říct, že mně dobře. Je to svět, kde kromě jiného musíte hledat a nalézat spojence, na které se pak v krizových okamžicích slepě a naprosto spolehnete. V nehráčském světě takové lidi, „chábry“, bolestně postrádám... Obrovská část problémů české společnosti pramení právě z té věčně přítomné zrady, podfuku, balamucení skoro každého skoro každým. A přece svět patří těm, kteří jako mušketýři nejen hlásají, ale každým svým činem zas a znovu garantují platnost hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho. Fenomenální úspěch Fortuny - která začala jen jako myšlenka a poté se zhmotnila do říše se stovkami poboček v několika zemích a s multimiliardovým ročním obratem - tkví přesně v tom: mohl jsem se vždycky spolehnout na svoje chábry a moji chábři se vždycky mohli spolehnout na mne. A tak to i zůstane.
Svět hráčů (abychom si rozuměli - ne těch pitomců, co naházejí gáži do výherních automatů) je také světem, kde je nutné umět zastávat názor. Žádná řeč se tu nevede zadarmo: myslíš to, co jsi prohlásil, opravdu vážně? Pak kvůli tomu podstup nějaké riziko, pak na to něco vsaď! Představte si, kdyby tenhle princip platil i v české politice... Namísto tartasu kibiců by zavládlo úlevné, blahodárné ticho - přerušované nikoli plky, ale pouze skutečnými, mužně zastávanými názory. Svět hry je světem žité morálky. Více valchy do Čech!
Karty lze kromě hazardních her využít také na předpovídání budoucnosti. Zkusil byste si předpovědět vlastní budoucnost?
V dohledné budoucnosti vidím to, že se narodí několik nových písniček, které chystáme s Petrem Hapkou; nejvíc mě těší, že dvě z nich oslovily i Jarka Nohavicu, ten nám mezi šansoniéry našich projektů opravdu moc chyběl. Pak jsou tu obrysy mého dalšího alba, které se bude jmenovat „Tak to chodí“ a kde jsem spolu s autorem hudby Jardou Svobodou oslovil úplně jiné osobnosti než ty, které přicházejí zpívat Petrovy písničky - tentokrát je to ryzí alternativa. Protagonisté se jmenují Segrádo, Nerušilová, Szidi Tóbias... Album jsme dokončili 10. března, v dubnu je vydáme. Jinak ve hře také bude, jestli se konečně dokážu rozhodnout a začnu psát nějakou literaturu. Od malička jsem si tolik přál napsat román, a pořád nic. Třeba k tomu najdu tu sílu. A třeba už také ne... Ale na nějaký buben určitě mlátit budu, až do smrti.

 


Michal Horáček (*23. 7. 1952) - novinář, textař a sázkař. Od 15 let se věnoval všem druhům hazardních her, vedle karet to byly zejména sázky na dostihy. Studoval žurnalistiku, za své práce pro zahraniční tisk obdržel cenu Excellence in Journalism. Pracoval jako redaktor týdeníku Mladý svět, v němž přišel se seriálem Dopisy z lásky a nenávisti... Proslavil se však zejména jako textař ve spolupráci s hudebním skladatelem Petrem Hapkou. Z jeho pera pocházejí texty skladeb jako Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc, Dívám se dívám, Srdce jako kníže Rohan. Je autorem knihy „Jak pukaly ledy“, která podává deníkovou formou zprávu o událostech listopadu 1989. Krátce nato zakládá sázkovou kancelář Fortuna a ve svých 42 letech začíná studovat Institut základní vzdělanosti UK; úspěšně absolvuje diplomovou prací Los a sázka. Své hudební zkušenosti zúročil jako předseda Rady Akademie populární hudby. V poslední době se znovu navrací k žurnalistice, publikuje své úvahy v denících, přechodně moderuje publicistický pořad Přesčas. V roce 2003 se stává autorem výzvy za důstojnou volbu
prezidenta...
květen 2003

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group