ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MÁM TŘI VLASTI

 

tvrdí s trochou nadsázky etnolog, hispanista, historik, překladatel a autor mnoha knižních publikací doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

„Řeka plyne a plyne,
nikdy nepřestává.
Vítr vane a vane,
nikdy neustává.
Život ubíhá.
Nikdy se nevrací.“

Tato stará otomíjská báseň z 13. století z mexického altiplana, kterou jste překládal, je vaše nejmilejší. Dokonce ji prý považujete za své životní krédo, které naplňujete svými nikdy nekončícími aktivitami. Kde se ve vás zrodila touha být historikem a posléze etnologem?
Usmyslel jsem si být historikem asi v šesti letech, a to naprosto absurdně. Začal jsem si opisovat učebnici dějepisu, protože mně bylo líto, že ji musím na konci roku odevzdat.
Na střední škole jsem historii úplně propadl. Hlavně mě tenkrát zaujala antika v podání Vojtěcha Zamarovského. Když mi bylo asi patnáct let, můj strýc mi věnoval knihu mexického autora italského původu Carla Coccioliho „Dědic Montezumův“. Tu knihu jsem přečetl jedním dechem. Nevím proč, ale asi proto, že jsem v té době četl Tolstého, Balzaka, prostě všechno až po Antala Staška, což se dost těžko čte a dneska bych se k těm knihám už nevrátil. „Dědic Montezumův“ je pro patnáctiletého kluka poměrně těžký psychologický román. Kniha vypráví o posledním aztéckém vladaři, který noc před smrtí rekapituluje celý svůj život. Je tam také velké množství informací o životě Aztéků. Tenkrát jsem se rozhodl, že to budou oni a nikdo jiný.
V roce 1970, tedy v těch nejhorších letech, jsem začal studovat historii a bohemistiku na vysoké škole - Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Stále jsem se hlásil do studentských vědeckých soutěží. Všichni měli témata typu Združstevňování na Prostějovsku, Stávka horníků v Horní Dolní, a já jsem tam přišel s titulem „Nezahualcóyotl a mexická lyrika 15. století“. Kromě toho, že to nikdo neuměl vyslovit, mi říkali, že to jsou nemarxistická témata. Nicméně jak si na mě zvykli, tak mi dávali alespoň to třetí místo. První jsem být nemohl. Pak jsem tam měl nastoupit coby odborný asistent, ale místo mě tam poté přijali předsedu SSM. Zůstal jsem bez zaměstnání, a tak jsem napsal profesorovi Polišenskému, což byl věhlasný historik. Nabídl mi konkurz v Praze. Jel jsem tam s tím, že to nemůžu nikdy udělat. Představte si vesnického chlapce, jak jede do Prahy... Kupodivu jsem ho v roce 1974 udělal a od té doby jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Po šesti letech mě poslali na Kubu, protože byla socialistická. Pak jsem si získal i renomé v zahraničí, takže mě začali zvát na kongresy. Vždycky to bylo tak, že mě pustili na jeden, a šest mi jich zamítli. Po roce 1989 už jsem byl mnohokrát v Mexiku a ve Španělsku a v roce 2001 mě mexická Akademie historie zvolila svým členem korespondentem.
Dlouhou dobu jste nemohl vycestovat. Jaké pocity jste měl z prvního skutečného indiána? Nebyl jste rozčarovaný?
Já jsem si o indiánech četl knihy z období od 16. století až do současnosti, takže jsem rozčarovaný nebyl. Vcelku jsem to očekával. Spíše to bylo tak, že jsem si ohmatával to, co vykonstruovala moje představivost a jak se to liší. Nebylo v tom rozčarování, já jsem věděl, že to bude průšvih, protože jsem si naštěstí nikdy nenasazoval nějaké růžové brýle. Do dneška všichni ti nadšení studenti přicházejí s krásnými iluzemi. Vždycky jim říkám: „Až tam pojedete, ony vás ty iluze přejdou.“ Vždycky je přešly. Já ten imaginární obraz indiána neměl. Byly to jen korekce mé vybudované představy.
Věnujete se především středoamerickým indiánům, ale jednou jste zmiňoval, že vaší biblí byli „Dva divoši“ Ernesta Thompsona Setona, kniha, která je zaměřená na indiány severoamerické...
To bylo mé „praktické“ období. I při „Dvou divoších“ jsem nezapomněl na Aztéky, ale přiznám, že byli působivější, protože tenkrát jsem měl ještě jakési ekopředstavy. Také u nás na severní Moravě najdete prérii. Podíváte se na pole, jak jde k lesu, a je to prérie. Snažil jsem se žít podle přírody. Seton je pro mě do dneška nepřekonatelný. Je nadčasový, i když se pohyboval v takovém vymezeném okruhu. Omlouvám se, ale nikdy mě nenadchly foglarovky. Je to takový čajový odvar něčeho, co je úplně jinak. Setona prostě nikdo nepřekoná.
Myslíte si, že je rozdíl mezi mentalitou indiánů severoamerických a latinskoamerických?
Je a není. Obecně není, ale prakticky pochopitelně je, protože je to dáno způsobem života, který se vyvíjel po tisíciletí. Severoameričtí byli většinou lovci a sběrači, kdežto ti středo a jihoameričtí, pokud nebyli lovci a sběrači v Brazílii, v Miami atd., tak to byly vyspělé civilizace zemědělské. A to už se blíží víc Evropě. Myšlení zemědělce má naprosto stejné charakteristiky, a může to být sedlák v jižních Čechách, nebo v Mexiku. Oba se starají o úrodu a o to, aby tomu všemu odpovídal koloběh přírody. Lovec a sběrač je volnější. Ta příroda je do něho více vklíněná. Jinak to obecné mají stejné, je to stejná rasa.
Kromě Mexika jste si zamiloval i Španělsko. Která z těchto zemí byla vaší první láskou?
V mládí jsem miloval hlavně Ameriku, Mexiko. Ale potom, když jsem dokončoval fakultu, jsem objevil Španělsko. Taky jsem ho pochopitelně více procestoval, protože je menší. Je to moje druhá láska. Dokonce s trochou nadsázky tvrdím, že mám tři vlasti - Českou republiku a o druhé a třetí místo se dělí Španělsko a Mexiko. Obě ty země mám strašně rád.
Když jsem byl v Mexiku poprvé, naprosto bytostně jsem si uvědomoval, proč ho Cortés nazval Novým Španělskem. To znamená tu část, ve které se pohybovali, když prošli tropy a pak šli nahoru mexickým altiplanem. Je to jako kdybyste vzala Španělsko a dala ho pod lupu. To je střední Mexiko. Krajina je naprosto identická, ale daleko obšírnějších rozměrů. Nyní připravuji o Španělsku knihu, protože jsem zjistil, že se mu trochu zpronevěřuji kvůli Mexiku.
Nevadí vám, že to byli právě Španělé, kteří zničili indiánské říše v Latinské Americe?
Víte, ono je to od začátku trošku jinak. Tohle je naprosto černobílé vidění, které vám nezazlívám, protože normální člověk se na to nemůže dívat jinak. Ale ono to tak v podstatě není. Já říkám, že to nebyla conquista, ale on to byl střet dvou civilizací. Dokonce jeden americký autor, který Aztéky velmi studoval, napsal krásnou science fiction o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se to stalo obráceně. Tohle je historický třesk. Já vůbec nevím, proč všichni zdůrazňují, jak jsou ti Španělé hrozní. V nás v podstatě přežívá černá legenda, kterou navíc vytvořili Nizozemci, protože Španěly neměli vůbec rádi. Přitom se chovali daleko hůř. Uvědomte si, co udělali například Francouzi v Africe. Čili ono je to velmi problematické a dnešní Latinská Amerika - v té intelektuální rovině, ve středních vrstvách - si uvědomila, že to tak není. Například když měl Fidel Castro problémy na celém světě, tak Franco se ho zastal. Vypadá to absurdně - španělský diktátor se zastane diktátora komunistického. Ale oni měli dvě věci společné. Za prvé oba byli diktátoři, jeden „modrý“ a druhý „červený“, a za druhé, ten hlas krve se nedá pominout. Dneska v Americe nenajdete čistokrevného indiána, i když se k tomu všichni hrdě hlásí. Oni v sobě už tu Evropu zkrátka mají.
Co vám na mentalitě Latinoameričanů vadí a naopak, co se vám líbí?
Takže nejdříve to negativní. Latinoameričané jsou velcí machisti (velmi výrazná mužská dominance). Ne že by Češi nebyli. Někdy taky, a příšerní. V Latinské Americe je ten machismus opravdu velmi drastický. Ve středních vrstvách to vede k tzv. contramachismo a potom ty latinskoamerické feministky jsou daleko nesnesitelnější než ty naše. Ale já jim to nezazlívám. Ony vycházejí z toho, co mají doma, a to je obraz bídy a lidského utrpení. Toto se mi tedy zásadně nelíbí. Ale jsou to dva rozdílné kulturní modely a já jako etnolog nemám právo vynášet odsudky. Nemůžu to hodnotit a komentovat, co je dobré a co špatné.
Druhá věc, která se mi nelíbí, je, že jsou Mexičané tak strašně plačtiví. Ale i ostatní Latinoameričané. Ne že by to nebyli kluci tvrdí a stateční, ale když vidí ženu, tak jsou schopni udělat cokoli. Oni budou klekat na kolena, rozedřou si je, budou zpívat, ronit slzy, a pak se promění v ty macha. Naopak, abych řekl pozitivum, jejich plačtivá hudba je úžasná. Do té hudby dávají svoje srdce, což my už dneska moc neumíme. Co se mi líbí, je, že do dneška neztratili takový ten vztah. Je to trošku historický regres, takže není potřeba to moc chválit, ale klanová příslušnost je tu naprosto jasná. Existuje v nich etický kodex, který my jsme ztratili. Znamená to, že když přijdu do indiánské vesnice a oni mě přijmou, tak se stávám jedním z nich. Já je budu respektovat a oni se ke mně chovají jako ke svému členu a ještě dají nadstavbu. V tom okamžiku mi jsou stále nablízku, takže v té vesnici mě nikdo neokrade, nikdo mi neudělá zle, nikdo se na mě neoboří. Když se oboří, tak ho všichni seřvou.
V Mexiku, pokud se nemýlím, je nejchudší indiánské obyvatelstvo žijící na periferii. Myslíte, že je to v nich? Že se nesnaží svou situaci změnit?
Máte pravdu. Ne, že bych neznal indiánské ředitele bank, ale obyvatelstvo na periferii jsou indiáni. Před čtyřmi roky přišla jedna studentka a říkala, že by ráda udělala srovnávací diplomku - české Romy a mexické indiány. Řval jsem nadšením. Říkal jsem si, teď se to všechno přesně ukáže. Bohužel to nakonec vzdala, protože je to téma strašlivě složité. V určité části mexické populace jsou indiáni vnímáni jako Romové u nás. Ale ti indiáni, teď to řeknu velmi tvrdě, si to nezaslouží. Na druhou stranu, když mluvím jako člověk, který žil pět let v cikánském domě, v té obecné rovině je to úplně stejné. Je to kultura, která se zdlouhavě přizpůsobuje kultuře majoritní. Tady u nás, u Romů, je to evidentnější. Tam ta propast, ty nůžky jsou daleko rozevřenější. Navíc nechci Romům sahat do svědomí. Indiáni, pokud jdou na otázku identity, tak je majoritní společnost těžko přijímá. Dokonce i já jsem se stal v myšlenkách v určitém momentu rasistou, ač jsem si nikdy nemyslel, že se mi to může přihodit. Jel jsem v obleku přeplněným autobusem a vedle mě seděly dvě otomíjské indiánky. Ta jedna měla v šátku zavázané dítě, které mělo kelímek s pudingem a tou svou strašně umolousanou tlapičkou sahalo do toho kelímku a tláskalo si ho po obličeji. Když ho to přestalo bavit, nabralo plnou hrst a začalo mi to roztírat po noze. Jen jsem seděl a tuhl. Naproti mně seděl nějaký pán a říkal: „Seňore, prosím vás, nezlobte se na ně. Oni za to nemůžou.“ V tom momentě jsem si přesně vzpomněl, proč český národ nesnáší Romy. To je situace, která vám najednou vadí. Nejsem rasista. Nikdy jsem ten pocit neměl, ale tady mi bzikl hlavou, protože se tomu neubráníte. Problém rasismu, xenofobie je v neznalosti jiné kultury. My vlastně Romy neznáme. Je to rozdílnost dvou kulturních modelů. O tom je etnologie a antropologie. Proč někoho uznáváme a vyzdvihujeme v dokumentárních filmech, že si zachovává svou kulturu, a druhému to vyčítáme? Nemění to nic na tom, že v každé populaci jsou gauneři. Gauner je všude a je nezničitelný. S tím mám bohužel své velké a nedobré zkušenosti.
Mexiko je katolická země. Setkal jste se tam s lidmi, kteří ještě zachovávají své původní náboženství?
Všichni to mají v sobě. Ale pozor, všichni jsou také dobří katolíci. Nevím, jestli znáte knihu „Marie Estrada - léčitelka, šamanka“. Podtitul má příšerný - „Příběh houbičkové šamanky“, ale ta Marie Estrada je těžká katolička, ale přitom praktikuje šamanismus, a to prostřednictvím halucinogenních hub, kterým říká „maličtí, kteří skáčou vpřed“. To je klasický případ synkretismu předkolumbovského a katolického. Ona jako dobrá katolička skládá poemy na skákající houbičky a duchy předkolumbovské.
Vy sám jste se setkal s nějakým šamanem?
Možná, že já sám jsem šaman... Asi vás zklamu, ale o tom se nesmí moc mluvit. Pokud o tom někdo mluví, tak mu nevěřte. Když někdo popisuje, že je šaman, tak je to blbost. Je to do určité míry tabuizováno. Můžu vám říci jen pár věcí. Pokud bych řekl něco víc, tak to skončí průšvihem. Pro mě. Každý, kdo o sobě tvrdí, že je šaman a všechno to umí, tak je podvodník. Dokonce i známý Castaneda. To je naprostý falzifikát, fabulátor. Šamanismus je fenomén zcela neuchopitelný. Nikdy se to nemělo jmenovat „ismus“, protože „ismy“ jsou doktríny. Šamanismus není doktrína. Je to něco, co prostupuje kulturami někdy od neolitu, nebo dokonce od paleolitu do dneška. Průřezem přes všechny kultury. Dokonce i Češi jsou šamani. To jsou ti různí léčitelé. Šamanismus nemá hranice. Definice není, ale šaman je léčitel, kouzelník, psycholog, psychiatr... Všechno dohromady. Slovo vzniklo možná v Indii, možná na Sibiři, ale doménou šamanismu je Sibiř. Šaman má jednu důležitou úlohu. Zjednodušeně řečeno přijde k nemocnému, zatancuje nějaký „šílený tanec“, zabubnuje a zjistí, že duše nemocného někde bloudí. A tak přijde šamanská cesta. Znamená to, že se šaman přivede do změněného stavu vědomí - transu a jeho duše odchází do podsvětí hledat tu zbloudilou duši. Tam jsou zlí duchové, kteří tu duši mají, nebo ne. Pokud ji pustí, tak se s ní šaman vrátí a nemocný se vyléčí, nebo naopak. Špatná varianta je, že nemusí pustit ani šamana a zemře i šaman. A toto je stratifikace toho, co známe z autopsie - tři roviny našeho bytí. Symbolem těchto tří rovin je strom. Korunu má v oblacích, kmen tady v reálném světě a kořeny v podsvětí. Pak jsou symboly i zvířata. Orel nahoru, had dolů. Ovšem mexičtí indiáni to vyřešili dokonale - mají opeřeného hada.
Šamanismus zabírá celý svět. Nejproslulejší šamani jsou na Sibiři, v Severní Americe, Jižní Americe, také na Borneu a v Austrálii.
Zažil jste na svých cestách nějaký „nadpřirozený“ jev?
Bylo jich mnoho, ale vyberu dva. Bylo to v době, kdy jsem byl naprosto jasný materialista. Jel jsem studovat afrokubánské kulty a jeden můj afrokaribský přítel mě po dlouhém přemlouvání vzal k jejich čaroději. Ten člověk byl už takový celý seschlý a v jeho očích bylo naštvání. Pak se ale na mne podíval a řekl: „Hombre, staň se mým žákem.“ Doposud jsem to studoval zvenku a oni mě vtáhli dovnitř. Nicméně jsem se stále tvářil skepticky.
V roce 1983 Američané napadli karibský ostrov Grenadu, protože potřebovali zlikvidovat socialistický režim Maurice Bishopa. Dokonce Maurice Bishop byl tenkrát tři dny před mým odletem v Československu. Pak se vrátil a byl zavražděn. Když jsem dorazil na Kubu, šel jsem znovu za tím šamanem a on mi řekl: „Oldrič, zítra se nemůžeme sejít. Já budu dělat slavnost za své mrtvé.“ V tom momentě, kdy Američané útočili, nikdo nevěděl, co se tam děje, a on mi řekl: „My budeme mít 28 mrtvých černých bratří.“ Za dva dny, když to skončilo, hlásila televize počet mrtvých a bylo jich 27. Říkal jsem si, že je to bezvadné, že je to všechno blbost. Pár dní poté ohlásili, že jich je 28. Jeden těžce raněný se odplazil do křoví a zemřel.
A druhý, mnohem osobnější. Když jsem byl na Kubě, slíbil jsem Náprstkovu muzeu, že přivezu afrokaribské figurky. Kde jinde je získáte, než na hřbitově. Ale protože nejsem svatokrádežník, tak jsem je nesbíral z hrobů. Oni je potom vyhazují na smetiště jako my vyhazujeme kytky. Tak jsem tam vybral asi 6 figurek. Ačkoliv tam nebyla ani noha, v tom momentě, kdy jsme je naskládali do auta, se tam objevilo asi 100 černochů, pěkně naštvaných a s kameny v ruce. Jen tak tak jsme ujeli. Od té doby, co jsem si ty figurky vystavil na psacím stole, jsem ani jednu noc nezamhouřil oči, nebo jsem měl sny plné krve. Znovu jsem navštívil toho svého učitele a vyprávěl mu o mé nespavosti. On mi jen řekl: „Ty máš něco, co ti nepatří!“ Dále řekl, že jestli se toho chci zbavit, ať to jdu za úplňku dát moři. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl. Ty figurky jsem hodil do jedné příbojové vlny a ta se zdvihla asi 20 metrů a zatočila se. Když jsem se vrátil zpátky, tak už jsem mohl klidně spát. Ale prosím, bavme se už na jiné téma.
Mně se velice líbil překlad indiánské poezie ve vaší knížce „Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně“. Překládáte jen ze španělštiny, nebo i z indiánských jazyků?
To jste mě pohladila na duši, protože já mám pocit, že tato knížka trošku zapadla. Ale asi ne.
Já jsem začal tím, že jsem nejdříve psal své vlastní básně, ale říkal jsem si, že to neumím, a tak jsem začal překládat indiánskou poezii a jsem rád, že se vám to líbilo, protože se snažím hlavně o to, aby to nebyly parafráze. Parafrázovat indiánskou poezii nejde. Když se to přeloží, musí se to trošičku uhladit, ale v intencích té kultury, ne evropské.
Snažím se překládat i z nahuatlu. Do jiných se raději nepouštím. Učit se jeden indiánský jazyk, to je opravdu „nekonečný příběh“.
Má nahuatl také více dialektů, a pokud ano, domluvíte se s jednou verzí v různých oblastech?
V náhuatlu dialekty nějak splynuly. U kečuánštiny ne. Tam je například cuzceňo, limeňo... to je asi jako Češi a moravští Slováci. Když se naučíte česky, tak trochu těm Moravákům rozumíte. (úsměv) U nás se mluví hornohanáčtinou, ale já jsem tak nikdy nemluvil, protože maminka je Češka a je to právě maminka, kdo vás naučí mluvit. Tatínek tak mluvil jenom se známými. Jediný, kdo udržuje tradici hornohanáčtiny, jsou moje sestřenky.
Jaké se na Moravě udržují staročeské zvyky?
Říkejme spíše jen starozvyky. Jako děti jsme udržovaly zvyk Velikonoc a je to tam tak do dneška. Chodili jsme s hrkačkami a trakárky. Byl jsem schopný v šesti letech vstát v šest ráno chodit po vesnici a hrkat a klapat. Dva z nás měli na tyčích pentle a těm se říkalo „kostus“. Až později jsem zjistil, že je to z latinského custos, čili „ten, který vyjde“. Takže oni byli ti zástupci římských vojáků. Pak jsme vodili Jidáše. Jidáš byl kluk, který byl pokrytý pentlemi, aby ho nebylo vidět. S tím jsme chodili a zpívali: „Ó, milý Jidáši, cosĘto učinil, žesĘsvého mistra Židom prozradil. Za to budeš v pekle hoříti, s Luciperem ďáblem tam býti.“ Celé dětství jsem si lámal hlavu s tím, co je slovo „tambýti“. Měli jsme také koš naplněný pilinami a do toho nám hospodyně dávaly vajíčka, a hlavně jsme chtěli peníze. Za vsí se všechno rozdělilo, ale žádná demokracie! Ti starší si vzali více a mladší méně. Tohle je zvyk, který se stále udržuje. Ovšem dnes ti kluci už vůbec nevědí, o čem mluví. Ale nezanikne to. Naopak se to obnoví, protože lidé stále hledají své kořeny.
A vy, hledáte své kořeny?
Já s bratrem jsme se také rozhodli hledat své předky. Já jsem je původně našel do roku 1713. Zjistil jsem, že nemám modrou krev, že všichni moji předci byli kováři. Jenom můj dědeček byl zemědělec. Bratr se dostal dále, nejdříve až do roku 1680. Mysleli jsme si, že víc to nepůjde, protože shořely matriky během třicetileté války, a pokud byste chtěla dál, musíte být buď šlechtična, nebo měšťanka, protože městské knihy jsou zachované. Ale nakonec se bratr dostal až do druhé poloviny 16. století.
Můj bratr, který je archivář, přišel i na to, proč máme příjmení Kašpar. Dříve to bylo běžné křestní jméno. Takže našemu předkovi se říkalo kovář Kašpar. Když se mu narodil syn Hynek, tak mu říkali Hynek, syn Kašpara kováře. No a protože to bylo strašně dlouhé, tak to zkrátili na Hynek Kašpar a narodilo se příjmení. Také jsem zjistil, že jeden z našich předků se 22. srpna utopil v kaluži, která měla dva palce, což je asi 12 cm. Hned jsem si vytvořil teorii, že byl lehce společensky unavený, spadl obličejem do kaluže a utopil se. Máme také naprosto přesný popis jedné naší rodinné kovárny i s domem z 18. století. Víme třeba, že tento náš předek měl jen jednu knihu, což mě moc nenadchlo. Nebyl moc intelektuální, můj předek...


doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Narodil se 6. 1. 1952 v Jestřebí, okres Šumperk. Studoval historii a bohemistiku na Pedagogické a na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v letech 1970-1974. Během studia se specializoval na dějiny a kulturu předkolumbovských civilizací Latinské Ameriky, především Aztéků. V letech 1974-1978 byl interním aspirantem Střediska ibero-amerických studií FF UK u prof. Polišenského. V roce 1975 dosáhl titulu doktora filozofie, 1980 hodnosti kandidáta věd. Od roku 1978 působí na katedře etnologie a folkloristiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejprve jako odborný asistent, od roku 1996 jako docent.
V letech 1975 až 1982 byl sekretářem a do roku 1996 členem redakční rady ročenky Ibero-Americana Pragensia, členem Národopisné společnosti československé, Vlastivědné společnosti muzejní v Brně a Olomouci, České orientalistické společnosti, Asociación Espaňola de los Nahuatlatos.
V letech 1984 až 1997 absolvoval několik pobytů jako hostující profesor na univerzitách v Mexiku, na Kubě a ve Španělsku.
Zabývá se především dějinami a kulturou předkolumbovské Ameriky, dějinami česko-španělsko-hispanoamerických vztahů, působením českých jezuitů 17. a 18. století v Novém světě. Je autorem a překladatelem mnoha knižních publikací, odborných studií, recenzí. Spolupracoval s dětskými časopisy (např. Sluníčko, Mateřídouška, Sedmička) a kulturními přílohami novin (Tvar, Telegraf, Slovo apod.). Pro Československý a Český rozhlas vytvořil několik desítek literárních, publicistických a populárně naučných pořadů. Podílel se také na dokumentárních pořadech pro Českou televizi - Lapidárium (Příběh starého rukopisu, Příběh Maxmiliánových skleniček), Ego (Z Čech až na konec světa), Bílé vrány apod.
Publikuje doma i v zahraničí (Španělsko, Rakousko, Francie, Itálie, Mexiko, Kuba, Brazílie).
V roce 2000 se stává členem korespondentem prestižní vědecké instituce Akademia Mexicana de la
Historia.
červenec - srpen 2003

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group