ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LENOCH MISTREM SVĚTA

 

Na letošním mistrovství světa v lyžování se v italském Val di Fiemme postaral o nečekanou senzaci. S přehledem vyhrál běžecký maraton na padesát kilometrů.

 

Stal ses slavným. Bulvár tě dokonce označil za milionáře... Co na to závistivci?
Líbilo by se mi být milionářem. Ve skutečnosti jsem v neděli vyhrál titul a za dva dny jsem dostal nový, vylepšený platový výměr pro instruktora sportu v mém klubu SKP Jablonex. Přesto moje příjmy k sumám, o kterých píší někteří novináři, nesahají ani náhodou. Letos jsem při závodech ve Světovém poháru vyhrál dva a půl tisíce eur a půlku jsem dal svému trenérovi, i když si o ni neřekl.
A závist mě nijak zvlášť netrápí, není to produktivní vlastnost. Kromě toho mi to zatím nikdo nedal drsně najevo. Stejně si myslím, že všichni lidi jsou v podstatě dobří.
Švéd Christer Skog tě trénuje prostřednictvím mailu. Stačí tyto elektronické konzultace k tvé individuální přípravě? A vůbec - jsi raději sám, nebo dáváš přednost kolektivu?
Se Skogem jsme si padli do noty. Zřejmě pochopil, co já potřebuju, a ono to funguje. Po mailu mě dokázal připravit na mistrovství světa fyzicky a na šampionát přijel osobně a tam mě doladil psychicky. Je to výborný psycholog, prostě kompletní trenér. Do roku 1993 dělal švédský nároďák, pak byl v Austrálii. Na sportovním institutu v Canbeře dělal nějaký výzkum výškové přípravy pro švédský olympijský výbor. A poslední čtyři roky trénoval americké běžce na lyžích. Před čtyřmi lety jsem se s ním seznámil na Dachsteinu. Pomohla mi Katka Hanušová, chodila s jedním Američanem. Loni po olympiádě Skog skončil u amerického nároďáku, teď je na sportovním gymnáziu v Torsby a mě má vlastně jako koníčka.
Trénovat umím sám, ale líp mi je v kolektivu. Nerad chodím sám na kafíčko. V současném týmu ho ale pije málokdo, což je zvláštní. Lukáš Bauer nebo Milan Šperl kafe vůbec nepijou, Kamila Rajdlová taky ne. Tak je zvu třeba na čokoládu, jenom abych nešel sám. Jsem rád s lidmi naladěnými na stejnou notu.
Proto ses spojil s týmem kolem Kateřiny Neumannové?
Jedná se o nadstandardní společná soustředění. Když na ně pojedu sám, měl bych s sebou mít fyzioterapeuta, maséra, biochemika a trenéra. Když nás pojede šest, tak se náklady rozdělí na šest lidí. Skupina má marketingový základ, bude mít společné sponzory a soustředění mají sportovnější základ. Zatím jsou v týmu kromě mě jenom holky, já bych tam nějakého kluka chtěl, abych s ním mohl trénovat...
Vraťme se na šampionát. Zlatý závod jsi absolvoval bez trenéra...
Už ve středu po sprintu jsme se rozhodli, že maraton pojedu. Ve čtvrtek Skog odletěl domů, protože vedl své svěřence na slavném Vasově běhu. Vysvětlil mi, že jontové nápoje jsou lepší než minerálky. V pátek večer jsme si ještě zatelefonovali a on se mnou probral mé pocity. Když člověk bytostně uvěří tomu, že může vyhrát, stane se mu to vlastní. Nemá to nic společného s tím, když říká, že tomu musí věřit. Působit všechno začne, až když svým schopnostem skutečně věří. Začne to brát jako fakt a podle toho se chová i na trati. Prostě jede jako nejlepší a neohlíží se na soupeře. Dřív jsem měl podobné pocity při mistrovství republiky. Najednou se kolem mě někdo prohnal a já jsem si říkal, tak si jeď, po kiláku budeš vyřízenej, vytuhneš. Na posledních dvou kilometrech zaberu a všem odjedu. Takže když se mě lidi ptali, proč jedu padesátku, odpověděl jsem: „Protože ještě nemám medaili.“
A co s tebou udělal výsledek, vlastně vítězství ve Val di Fiemme?
Dřív jsem byl asi sebevědomější v prohlášeních, teď jsem všem dokázal, jak jsem to myslel, a už se tak vyjadřovat nepotřebuju. Za mě hovoří výsledek. Jsem teď víc vidět a pozornost na sebe nepotřebuju strhávat do extrémů. Média se hlásí sama a nemusím v nich být každý den. Předtím jsem asi víc exhiboval. Teď mám konečně svůj klid, i když mi zbývá méně času pro sebe. Zlatá medaile mi sebrala část soukromí a to stačí. Rád si dám kafe, štrúdl a nohy na stůl a chvíli nic nedělám.
Jak snášíš zájem fanoušků? A co nabídky k sňatku? Jakou máš vlastně představu o ženě po svém boku?
S fanynkami určitě potíže nemám a myslím si, že se se zvýšenou popularitou srovnávám v pohodě. Také to není žádné davové šílenství. Lyžování není sport jako fotbal nebo formule 1. Také zatím žádná nabídka k sňatku. Pořád jsem singlík, jenže doma bývám třeba také jen dva dny za dva měsíce a s tímhle způsobem života pořádný vztah moc nekoresponduje. Takže ho zatím neřeším, až přijde, tak přijde.
Chtěl bych, aby moje dívka měla vztah ke sportu, protože já jsem tím postižený. Když nelyžuju nebo nelezu po kopcích, jdu si zahrát squash nebo hokej a nebo se na něj aspoň dívám v televizi. Někdo, koho sport nebaví, se asi těžko bude přetvařovat. Neznamená to ale, že bych vyžadoval, aby moje žena se mnou lezla někde po velkých kopcích. Výlety na Mont Blanc nebo do Chamonix, túrky na horských kolech by ale zvládnout mohla. Lyžovat vrcholově nebudu vždycky, ale hýbat se nepřestanu. Jinak žádné výrazné nároky nemám.
V přípravě na novou sezonu jsi dokonce střílel fotbalové góly...
(směje se) Napřed jsem se v zápase proti ženskému výběru Sparty bál, že budu na hřišti nejhorší, ale v týmu hvězd mezi borci, jako jsou Vladimír Šmicer, Patrik Berger a Roman Kukleta, jsem se opravdu k jednomu gólu přimotal. Samozřejmě nešlo o výsledek, ale všichni se náramně bavili. Řízného beka si zahrál taky můj brácha Petr. I díky němu jsme s ligovými hráčkami remizovali osm ku osmi.
Terénní triatlon v Hluboké nebyl už jen zábava. Vždyť jsi získal bronzovou medaili v mistrovství republiky a s ní i nominaci na říjnový světový šampionát na Havaji.
Závod Brave XTERRA Czech patří do světové a evropské série, zároveň byl také domácím mistrovstvím. Po jednom kilometru plavání ve Vltavě jsem byl až dvaačtyřicátý a ztrácel jsem na nejlepšího víc než čtyři minuty. Něco jsem dohnal šestým časem při třiatřiceti kilometrech na horském kole hlubockou Starou oborou, která je jinak celoročně uzavřena. V závěrečném devítikilometrovém běhu jsem byl druhý, celkově pak šestý a v mistrovství republiky třetí nejlepší Čech. Považuju to za obrovský úspěch. Kdyby bylo mistrovství světa na Havaji dříve, nebylo by co řešit, ale takhle bych musel vypustit první sprint Světového poháru. Každopádně máme s trenérem o čem přemýšlet.
Lezeš také na hodně vysoké kopce...
Od malička jsem měl sklony lézt po skalách, ale realizace tomu dost dlouho chyběla. Než jsem se seznámil s Radkem Jarošem, který byl na Everestu a Kančendženze, a když letos vyleze i na K2, bude teprve třináctým člověkem na světě, kterému se podařilo uspět bez přídavného kyslíku na třech nejvyšších kopcích planety. Čili se zařadí po bok Messnera. U nás to ještě nikdo nedokázal.
Sice bych se k horolezectví dostal i jinak, ale takhle s Radkem, který je o deset let starší než já, to bylo rychlejší a naši to brali líp. Rodiče neměli strach mě s ním někam pustit. Kromě toho mě bere zima a sníh, možná pro jiné nepohoda. Já zase nemám moc rád léto a teplo. Rozhodně mi míň vadí silná vánice než pařák a sluníčko.
Hory jsou tedy takovou tvojí vnitřní motivací.
Jasně. Radek pak začal dávat dohromady výpravu do Peru. Zeptal se mě, jestli bych chtěl jet. Jako bych na to čekal! Okamžitě jsem souhlasil, protože jsem to v sobě měl už dlouho. Kopec Huascarán! Ale nakonec jsme z plánované dvacítky lidí odjeli jen čtyři a na Huascarán jsem šel jen já a Radek. Ostatní prostě vystydli. Nikdy jsem nelitoval. V Peru to byl můj první kontakt s vysokými horami, kromě Alp, kde jsem se dostal na tři čtyři tisíce metrů. Vyjeli jsme ne nějak zvlášť aklimatizovaní, předtím jsme byli kempovat jedno odpoledne ve čtyřech tisících metrech u jezera a udělali si krátkou procházku. Hned pak jsme šli na Pisco, což je hora kolem pěti tisíc metrů, tedy v podstatě aklimatizační kopec. Do tří a půl tisíce metrů nás vyvezlo auto. Přenocovali jsme a hned druhý den se šlo nahoru. Radek nasadil tempo, které nebylo pro mě. Až zpětně jsem poznal, že při opakovaném pobytu v těchhle výškách si tělo zvyká rychleji. Když předtím něco podobného zažije, už ví, co má dělat.
Co s tebou pětitisícovka udělala?
Na čtyřech a půl jsme postavili stany a ještě se šli podívat na ledovec. Hrdinsky jsem vyrazil s Radkem, ale pak mi v noci bylo zle, bolela mě neskutečně hlava, žaludek jsem měl na vodě a nebyl schopen nic sníst. Zvracel jsem. Kluci mě nutili alespoň pít, ale musel jsem dolů a přespal jsem ve třech tisících. Celé dva dny jsem se z toho pak dostával.
Na Huascaránu to už bylo lepší. Dostali jsme se až do šesti tisíc metrů. No a tam jsme skončili, protože jsme byli jenom dva. Zastavila nás poměrně velká trhlina a pokoušet se ji překonat ve dvou bylo příliš riskantní. V jednom místě byl přes ni nasněžený most, ale bylo nás málo, abychom se přesvědčili, jestli je dostatečně pevný. Taky bychom tam mohli zůstat. Ani Radek nebyl schopen říct, jestli nás ten most unese. Těch pět až deset metrů se prostě přeskočit nedalo. Vypadalo to jako nafoukaný prachový sníh, ve kterém se člověk musí propadnout. Šel bych dál, ale Radek se rozhodl vrátit a samozřejmě rozhodl správně. On si víc uvědomuje rizika a lépe to domyslel. Já jsem nabral cenné zkušenosti.
Bavili jste se někdy potom, jestli by se Radek vrátil, kdyby tam místo tebe byl se stejně zkušeným horolezcem, jako je on sám?
Říkal, že by se v tom případě určitě vrátil taky. Ale něco jiného by bylo, kdyby se s podobným problémem potkal třeba na K2 nebo jiný osmitisícovce a kdyby pak následovalo to, co na Huascaránu, tedy poměrně jednoduchý pětihodinový dolez. To by prý vyzkoušel se nějak navázat a ten most by prověřil. Himálajský horolezec, který má za sebou Mount Everest, prostě nepotřeboval riskovat na bezvýznamné šestitisícovce. Na Huascaránu se Radek připravoval na expedici na K2 a mně se to hodilo jako příprava před další sezonou. Možná kdybychom pár dní počkali a přišli ještě další lidi, ale v tom okamžiku jsme tam byli jen my dva a široko daleko nikdo jiný. V šesti lidech by se nám to navazovalo lépe.
Napadlo tě po návratu z Peru, že pro další výstupy budeš muset v přípravě udělat něco jinak, nebo opět vystačíš z lyžařské kondice?
Vždycky jsem vystačil jenom ze svého sportovního tréninku. A skály k němu patřily taky. A před prázdninami jsem si dával takový veselý cíl, jako že na expedici pojedu, jen když si na ni v zimě lyžováním vydělám na odměnách za závody Světového poháru. Abych to neměl snadné. Zatím se mi to vždycky povedlo a do platu z oddílu jsem nikdy sahat nemusel. Ani loni na Himálaj při výstupu na Kančendžengu. Tam jsem chtěl alespoň do prvního výškového tábora, ale postup expedice byl pomalejší, než jsme plánovali. Když jsme jeden den nahnali, skoro celý druhý den se vyšetřovala ztráta Radkových trekových bot. Radek nechal boty ve vedlejší místnosti v chatě uschnout u ohně, a ráno už je nenašel. Sirdar - vůdce nosičů - ale nic nezjistil. Radek pak šel po ledovci v sandálech a až po dvou dnech našel svoje skelety pro lezení v mačkách. Nakonec expedice dobře dopadla. Martin Minařík byl první Čech na Kanče, Radek o den později druhý. Já zůstal celý týden v základním táboře zhruba v šesti tisících metrech jako v Peru.
Vybavení na podobné výpravy není levné. Když vyrážíš jednou za rok, máš své vlastní, nebo si ho půjčuješ?
Dřív jsem měl něco půjčené od Radka, hlavně boty. Letos jsem dostal vlastní špičkové oblečení. Vybavuju se postupně a teď jsem na tom relativně dobře.
Máš rád riziko a velké dobrodružství?
Do hor jdu se snahou vyloučit všechna rizika, ale na nulu to tam nejde. Řadu věcí, jako třeba počasí, člověk neovlivní. Letos v květnu jsme chtěli vylézt na Mont Blanc. Vlastně kluci si před výpravou do Himálaje potřebovali koupit v Chamonix speciální lezecké boty triplexy, tak připravili tuhle akci. Nahoru s námi šla taky reprezentantka v běhu na lyžích Kamila Rajdlová. Sice jsme chtěli až na Mont Blanc, ale zdolali jsme jen poslední vrchol před ním - Mont Blanc du Tacul. Má 4248 metrů. Trefili jsme se do týdne, kdy měly lanovky revizi, a tak jsme pochodem ztratili dva dny. Pak bylo ošklivo, pršelo. Trochu jsme bloudili a všech šest nás muselo jít navázaných. Když jsme se fotili na hřebenu, Zikmund Schwarzkopf šel za námi a najednou visel jen na rukou. Naštěstí byla trhlina úzká, dál by se nepropadl. Docela jsme se vylekali. Některá místa jsme museli jít na férovku bez jištění, protože v rozbité stěně Tacul nebylo kam zavrtat skoby. Ztrátu času už jsme nedohnali. Kdybychom se vypravili až na Mont Blanc, zřejmě bychom se vraceli zpátky za tmy. A jen s čelovkami by byl terén ještě mnohem víc nebezpečný. Nemělo smysl riskovat.
Do vysokých hor se dá dostat i na lyžích... Co ti dávají zrovna expedice?
Jasně, skialpinismus mě taky bere. Vylézt po tuleních pásech nahoru a pak sjíždět v divokém terénu. Na skialpech jsem byl v Americe v Idahu, v oblasti Sun Valley. Ale expedice jsou pro mě začátkem přípravy a určitě se promítly do titulu mistra světa. Při pohybu ve vysoké nadmořské výšce člověk pozná své limity. Poznal jsem i nepohodlí. Přijdu na místo basecampu, sněží, je nevlídno. Musím vytvořit plošinku, postavit stan, uvařit jídlo a teprve pak můžu zalézt do spacáku. Ne jako doma. Po tréninku toho mám taky dost, ale zabouchnu za sebou na chatě dveře, oklepu ze sebe sníh a vlezu do vany. Pak si dám dobré jídlo a nohy na stůl. Člověk si v šestitisícových výškách uvědomí, že toho zase tak moc k životu nepotřebuje, že život není o majetcích. Snažím se žít v pohodě a mít z toho radost. Netoužím mít hlavu plnou starostí, co všechno ještě musím stihnout. Raději si sednu a udělám kafe. Život prostě není jenom o práci.
Toužíš zdolat některou osmitisícovku?
Jo, chci. Třeba příští rok. Prostě bych chtěl vyzkoušet, kam až mě hora pustí. Radek zná hodně lidí, kteří jsou namakaní, technicky jsou skoro dokonalí, ale jejich tělo kopec nepustí výš, než je třeba sedm tisíc metrů. Pak mají obrovské zdravotní potíže, protože jejich tělo není schopné bez kyslíku pracovat, což může a nemusí být i můj případ. Prostě chci poznat, kam až se dostanu. Z kopců by to mohla být Čho Oju nebo Shisha Pangma, tedy nižší osmitisícovky. Přesný plán ale ještě nemáme. Vhodná je i doba, kdy se na ně leze - v dubnu a v květnu.

 

 


MARTIN KOUKAL
Narodil se 25. 9. 1978 v Novém Městě na Moravě, žije s rodiči ve Žďáru nad Sázavou. Studuje ekonomický management na brněnské Mendelově univerzitě. Lyžuje za SKP Jablonex Jablonec nad Nisou, kde je i sportovním instruktorem. V běhu na lyžích byl sedmkrát mistrem republiky a juniorským mistrem světa ve švýcarském St. Moritzi v roce 1998. Letos se v italském Val di Fiemme stal mistrem světa v běhu na 50 kilometrů volným způsobem. Zbožňuje hory, absolvoval vysokohorské expedice do And, Himálaje a Alp. Je zdatný ve skialpinismu a při terénním triatlonu, má rád i kolo, duatlon, lední hokej (bratr Petr hraje v Pardubicích extraligu ledního hokeje) a squash. Poslouchá Pink Floyd a Daniela Landu.
 
říjen 2003

 

 

 

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group