ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZÁZRAK MŮŽETE POTKAT NEJEN V PRALESE

Když jsme spolu před čtrnácti lety začínali v regionálním deníku, měl dva velké sny. Založit časopis a napsat knihu. První sen se Josefu Formánkovi podařilo splnit už dávno. Důkazem je magazín, který držíte v ruce. Ten druhý právě dokončil. A snad proto, že jsme se celé ty roky neztratili z dohledu, oslovil mě v okamžiku, kdy porodní bolesti s knihou kulminovaly. Víkend jsem strávil vleže s jeho čerstvým rukopisem před očima. Musím říci, že mě příjemně překvapil. Sešli jsme se v jeho oblíbeném ústeckém baru, který omylem nazval, jak to stojí v jeho románu, Tlustá Lola. Tak mě napadla první otázka.

Každého asi nejvíc zajímá, do jaké míry je knížka autobiografická. Jak to tedy je?
Je to směs fabulace a příběhů, které se skutečně staly.
Co má David Zajíc z Josefa Formánka?
To, co mají všechny ostatní postavy z jiných příběhů společného s autory.
Dá se k tomu říci něco víc?
Myslím, že je normální, že každý spisovatel spřádá realitu s fantazií a tu realitu má odposlouchanou, viděnou nebo prožitou.
Dobře, ale hodně často se stává, že jde o příhody, které autor nebo někdo jiný skutečně prožil. Jsou sice navlečené do románového hávu, ale základ mají ve skutečnosti.
Jsou věci, které člověk úplně vymyslel, některé zase prožil. Nakonec je propojil ve světě románu. Každá postava má v sobě něco z několika skutečných lidí.
Podle Davida Zajíce je hnacím motorem reportéra voyeurismus. Co je hnacím motorem u spisovatele? Proč píše?
Je hrozně moc důvodů a každý to má úplně jinak. Je v tom třeba touha napsat slova, věty a kapitoly tak, aby byly libé uchu. Někdo píše pro slávu, někdo pro peníze. Někdo to má jako psychoterapii. Pro mě osobně to je uklízení šuplíčků. Vysypete je na zem a znovu poskládáte a přitom si připomenete, co jste zažili, slyšeli, viděli. Urovnáte si to všechno pomocí postav a příběhů.
Povedlo se to? Jsi teď klidnější, vyrovnanější?
Je fakt, že teď, když jsem knihu dopsal, mám takový klidnější pocit, ale zároveň zvláštní třes, jestli jsem ji měl vůbec psát.
Pochybuješ o tom, jestli je dobrá?
Ne, jestli je dobrá, ale jestli je dobře, že spisovatel vytroubí do světa něco, co by nikomu neřekl ani mezi čtyřma očima, své tajné myšlenky. Zpětně jsem si uvědomil, že spoustu věcí, které jsou v té knize, bych nikomu neprozradil. Ani jedinému člověku.
Cítíš tím, jak ses odhalil, že jsi zranitelnější?
O tom jsem samozřejmě přemýšlel, ale pak jsem si řekl, že se vlastně nemám za co stydět. Ty myšlenky v knize nejsou nijak zrůdné, anebo jestli jsou, tak se za ně nestydím, takový jsem.
Svět podle Formánka?
Ano, svět podle Formánka.
David Zajíc nesnáší stereotypy, obyčejný nudný život. Považuješ se i ty za bohéma?
Měl jsem kdysi pocity, že obyčejné dny nejsou tak důležité jako ty neobyčejné, ale na konci knihy stejně s hlavní postavou souhlasím, že ty obyčejné dny jsou vlastně hrozně důležité. Je to takový pevný bod v životě.
Takže je to takové uklidnění od novinářské rozlítanosti?
Já samozřejmě nejsem jenom novinář, ale i člověk, který vymýšlí vize, jak postupovat v marketingu, jak se vypořádat s konkurencí, jak oslovovat čtenáře, absolvuji spoustu jednání a porad.
Když jsme u toho, nemrzí tě, že nejsi jen reportér? Neměl jsi předtím život jednodušší?
Ono je to, co teď řeknu, hrozně banální, ale myslím si opravdu, že všechno zlé je k něčemu dobré. Všechno vám něco vezme a něco dá. Neodvažuji se tvrdit, co bude a jaký budu. Nevím, co bude za rok s mými názory na to, jestli chci dál psát romány nebo reportáže. Nebo obojí. Samozřejmě, že by se mi líbil život spisovatele, ale mluvit o tom teď, před vydáním první knihy, je víc než předčasné.
Kdo je to vůbec podle tebe spisovatel? Jaká je jeho definice?
Asi nejde říct nějakou definici. Spisovatel je podle mě nejspíš ten, kdo napíše víc knih, má svůj stálý okruh čtenářů. V podstatě nevím, kdo to spisovatel je. Asi člověk, který se snaží podávat pravdivý obraz světa - i kdyby měl být vymyšlený. Je to protimluv, ale platí. Vstoupíte do nějaké postavy, proplétáte realitu s fikcí, ale pořád musíte vědět, že ty postavy žijí a konají v pravdě. Mě na psaní začalo fascinovat to, že vytváříte svůj svět, a bylo by špatné, kdybyste do toho světa vkládal nepravděpodobné postavy, nepravděpodobná jednání, nepravděpodobné zlo a dobro.
Vaculík v knížce „Český snář“, publikované za minulého režimu v samizdatu, napsal: „Skřivánek si musí na Hromnice vrznout, i kdyby měl zmrznout.“ Cítíš taky nějaké ohrožení, které na sebe tím textem svoláváš?
Psaní románu je trochu schizofrenie. Vypravěč mého příběhu přirovnává píšící lidi ke kvasinkám ve víně, které vytvářejí alkohol, aby je nakonec právě on zabil. Spisovatel je kvasinka. Vytváří knihu, jež ho v podstatě ohrožuje.
Jak obdivovatel Oty Pavla a Geralda Durrella, kteří píšou velmi pohodové příběhy, přijde k takovému místy až brutálnímu psaní?
Ze začátku jsem si myslel, že budu psát jenom hezké věci. A taky v knize jsou krásné okamžiky nebo komické momenty. Až později jsem zjistil, že je vlastně místy i smutná. Ale to je život. Kolikrát se v životě smějeme a kolikrát brečíme? To jsou vyvážené věci. Napsat jenom veselou, nebo jenom smutnou knížku, to by asi nešlo. Mluvím o sobě. Největší odměnou pro mě bude, když se někdo nad tou knížkou usměje, anebo v něm vyvolá mrazení. Pak je to snad kniha blízká životu.
Knížka se jmenuje Prsatý muž a zloděj příběhů. Co jsou to vlastně příběhy?
Příběhů jsou miliony. Pro mě je příběh nějaká situace, kde najednou vyvstane otázka. Co dál? Kudy jít? Zajímá mě pointa. Příběh může být krátký vtip, anebo dlouhá sága, ale musí někam směřovat.
Proč se příběhy lidí předávají z generace na generaci vlastně už od počátků lidstva?
Aby si lidé sdělili nějaké poselství, nějaké rady. I když úplně v počátku si spíš vyprávěli pro zábavu, v podstatě aby ukrátili dlouhou chvíli. Nějaký lovec poznal, že ženu ohromí nejen tím, že přinese velkého jelena, ale také že vypráví pěkné historky. Ten zlom musel přijít v okamžiku, kdy lidé zjistili, že to někoho zajímá. Že u toho ohně není důležité jen to maso, ale i příběhy.
Narodit se v Praze, byl by tvůj život jednodušší? Že bys mohl být víc v kontaktu s jinými spisovateli?
Já mám strašně rád Ústí nad Labem a vůbec místo, kde žiju. Celé České středohoří je kouzelné. Domnívám se, že dobrá kniha nepotřebuje známosti. Mně knihu sice připomínkoval Arnošt Lustig, ovšem jeho rady nebyly jenom k textu, ale i k mému životu. Přesto aby člověk napsal dobrý text, nepotřebuje se nutně znát s jinými autory.
Můžu se zeptat, jaké měl Arnošt Lustig připomínky?
Říkal mi, že dobrá kniha je jako otesaný kámen, na kterém není žádný zbytečný hrbol. Takže jsem občas vyhazoval kapitoly, odstavce a slova. Dodnes nemám pocit, že je hotovo. Ale on mi na druhou stranu říkal, že musím vědět, kdy říci dost a knížku vydat. Taky mi napsal, že jsem děvka a že by chtěl mít můj talent. Je to hrozně laskavý člověk.
Arnošt Lustig tvrdí, že být spisovatelem je nejvyšší nárok, jaký může člověk vztáhnout sám na sebe. Chápeš to taky tak?
Jeden blízký člověk mi napsal na pracovní stůl: „Chceš být slavný, tak buď mravný.“ Vždycky když mám takové to tahání k tomu, že bych rád vypadl zpátky do neobyčejných dnů, tak si na tohle vzpomenu, mám svoji záklopku.
Přitom dneska platí, že spisovatelská sláva polní tráva. Dneska jsou mnohem známější třeba televizní hlasatelky.
To pro mě není podstatné. Já nechci soupeřit s nějakou slávou. Pro mě je důležitější pocit, že alespoň někomu udělalo radost to, co dělám. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezajímá počet čtenářů, ale hlavní je jejich přirozená reakce, a ne to číslo.
Proč román, a ne třeba knížka cestopisných reportáží?
Cestopisné reportáže jsem měl kde uplatnit - je tu magazín Koktejl. Do něho se ale určitě nehodí beletrie, vymyšlené příběhy, kde se prolíná realita s fikcí. A mně připadalo hrozně důležité sdělit i je.
Co bys chtěl, aby ta kniha vyvolala?
Zrovna teď mám pocit, že bych chtěl zalézt sto metrů pod zem, a snad i přání, aby ta kniha vůbec nevyšla. Jenže jak Súdánci říkají: „Hozený oštěp nezastavíš.“ V ideálním případě od ní očekávám, že se čtenářům bude líbit. Nevím, jestli ještě někdy napíšu knížku. Po dvanácti letech obchodování se neodvažuji zpupně předpovídat, jak to dopadne. Nechci to předpovídat ani proto, že jsem pověrčivý. Chtěl bych prostě udělat radost lidem a též si přeju, až dospěje moje dcera, aby si to přečetla a pochopila, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal.
Pamatuješ si, kdy jsi začal psát prózu? Nemyslím teď Prsatého muže, o tom vím, že ho píšeš sedm let.
Ve čtrnácti letech. Hrozně mě fascinovaly povídky Oty Pavla. To je poezie v próze. Krása. Ale co mě dostalo úplně nejvíc, jsou jeho dopisy rodině. To je tak něco úžasného, pravdivého, zobrazeného na dřeň, že jsem z toho byl úplně „daun“. A přitom ty dopisy nepsal jako literaturu. Paradoxní je, že tak optimistické povídky napsal tak těžce zkoušený člověk. Dobrý spisovatel je pro mě daleko víc, než kdejaký televizní moderátor, politik... Ota Pavel je pro mě opravdová autorita, ke které cítím respekt.
Změnila se ta knížka během toho, cos ji psal?
Určitě. Já jsem ji začal psát jako cestopis. Ale pak jsem prožil v pralese na ostrově Siberut něco, co bych se neodvážil napsat jako šéfredaktor geografického magazínu, protože by mě všichni považovali za blázna. A najednou se mi v knize objevily i příběhy z minulosti, vzpomínky vypravěče na práci hlavního hrdiny v magazínu Svět, jeho vztahy se ženou a boj s jeho démonem, s jeho tajemstvím. Všechno je to o tom, že zázrak můžete potkat nejenom v pralese, ale kdekoliv na světě.
Existují různé přístupy k psaní. Někdo si vymyslí na začátku postavu a neví, jak to skončí. Někdo má na začátku tezi a tím příběhem ji chce potvrdit, někdo na to jde ještě jinak. Věděl jsi na začátku, jak děj skončí?
Ne, vůbec. Já jsem si plánoval nějakou pointu, ale skončilo to nakonec úplně jinak. Nedávno mi nad korekturami blesklo hlavou - co se stalo, že to všechno dopadlo jinak? Právě z toho mám divný pocit. Zastihl jsi mne v takovém třesu, že nevím, jestli jsem udělal dobře, nebo ne. Člověk by měl ale udělat to, co považuje za správné, tak snad dobře.
Není Zajícův svět trochu vulgární?
A svět snad není vulgární?
Jednu otázku na Koktejl. Založil jsi ho před dvanácti lety, když ti nebylo ani 25 let...
Třiadvacet.
Pár let se mohl měnit, jak ses měnil v čase i ty. Teď se ale ustálil, a tak se nabízí otázka, jestli bude dál spíš pro mladé lidi, anebo jestli bude zrát s tebou.
Já si myslím, že se Koktejl nepřetržitě mění, a čím jsem starší a víc jsem viděl, tak mám silnější pocit, že je pořád co poznávat, uvědomovat si nejrůznější souvislosti.
Mám na mysli, že lidé, kterým bylo před lety pětadvacet, už necestují, mají rodinu a žijí doma, a cestují zase noví, kteří teď dorostli. Jestli chceš nechat Koktejl pro ty nové mladé lidi, nebo ho víc přizpůsobit pohledu svých vrstevníků.
Znám hrozně staré mladé a hrozně mladé staré. Je to o pohledu na svět. Chci jen přinášet zajímavé příběhy, objevy, barvy, chutě pro všechny, koho podobné věci zajímají. A samozřejmě dělat to tím nejlepším možným způsobem.
Po románu, který se částečně odehrává v pralese, teď přijde na řadu film ze Siberutu?
Chci ten dokument dokončit, ale asi si dám na chvilenku pauzu, kdy budu dělat magazín a věnovat se dceři, které asi dlužím nejvíc.
Byznys je svět, kterému nerozumím. Může se stát, že když byznysmen napíše knížku, ve které odkryje svoje slabá místa, už bude napořád zranitelnější? Anebo je to plus navíc?
Byznysmeny vůbec nezajímá, jestli napíšu nějakou knížku. Nepřidám si tím žádné body ani si žádné neodejmu. Nulová informace.
Sleduješ mladou českou literaturu, abych tak řekl, postvieweghovské generace?
Samozřejmě že čtu, ale že bych někoho osobně znal anebo měl vyhraněný názor, to asi ne. Líbí se mi, jak píše Petra Hůlová anebo Hana Androniková, líbí se mi Želary od Květy Legátové. Jejich knihy mě zaujaly.
Je lavírování mezi dvěma světy umění a byznysu vyčerpávající, anebo se prostě jenom přepne program v mozku?
Já už jsem spíš cosi jako mediální poradce, vizionář, který říká, kudy by mohla vést cesta magazínu Koktejl, kam asi směřovat. Můj problém přitom je, že zůstávám pořád emocionální - ať jde o obchod, život, psaní. To je moje výhra i prokletí.
Co řekneš lidem, kteří se v knížce poznají a budou se cítit uražení?
Nepsal jsem, abych někoho urazil, navíc každá postava je spletená z více copánků, více lidí, více osudů. Rozhodně nebylo záměrem někomu ublížit, ale napsat o... ale nebudu přece konec, pointu toho příběhu prozrazovat.
Myslíš si, že to, že jsi byl obchodník, ti pomůže při propagaci knihy?
Každý český spisovatel by se měl podívat na americké, francouzské, německé spisovatele, kteří pro propagaci své knížky dělají maximum. Ne jako u nás, kde autor napíše knížku a myslí si, že se zhroutí svět. Nezhroutí. Každý, kdo vydá knížku a chce ji prosadit, absolvuje mimo jiné desítky různých čtení. Takové autorské čtení je hezká tradice, která u nás zatím není, a mně se ta disciplína líbí. Neříkám, že to budu umět, ale myslím, že je to hezké.
Kdybys měl krátce říct, o čem ta knížka je, co bys řekl?
O tom, co člověk najde na dně, kdy už si myslí, že ho tam nic nečeká. Někdo asi řekne, že je to kniha o Ďáblovi, ale pro mě to je a bude vyprávění hlavně o nezlomné touze, lásce a naději.
listopad 2003

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group