ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VYPRAVĚČ ŽIVOTA

 

Rozhovor s Petrem Jarchovským, scenáristou úspěšných českých filmů Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo a Želary.

Patříte mezi úspěšné české scenáristy. Práce je vám koníčkem, pracujete s lidmi, které máte rád. Jak jste se k filmu vlastně dostal?
Pocházím z rodiny strojařů, technokratů a sportovců. Široko daleko v rodině není nikdo, kdo by psal. Můj otec vystudoval střední strojní průmyslovku, ale celý život film miloval.

Svým způsobem tomu rozuměl, sebevzdělával se a měl doma ze 60. let spoustu literatury. Vystřihoval si filmové kritiky v době, kdy naše kinematografie byla světově uznávaná. Vyprávěl mi, jaké filmy byly zajímavé a důležité. Od něj jsem poprvé slyšel jména jako Forman, Vláčil, Kadár a Klos či Vojtěch Jasný. Nejprve jména, s úctou a obdivem jmenovaná, až později jsem si k nim mohl přiřadit konkrétní filmy, neboť jsem vyrůstal v době normalizace, kdy byla většina významných filmových děl na indexu.
O filmech jsem jako dítě poslouchal, ale měl jsem jinou vášeň - malování. Mým vzorem byl Zdeněk Burian, jeho ilustrace dobrodružné literatury. Pokládám jej dodnes za naprosto jedinečný fenomén, tvůrce, který pro děti vytvořil fantastický svět, v němž jsme se všichni bez dechu pohybovali. Až do dvanácti jsem chodil do lidové školy umění, a abych mohl ilustrovat, psal jsem si dobrodružné povídky.
Na gymnáziu jsem pak poznal Honzu Hřebejka a začali jsme se společně věnovat filmu. Nejdřív jako diváci ve filmovém klubu a Ponrepu a později na FAMU.
Filmy, ke kterým jste napsal scénáře, jsou o vztazích v rodině. Jak to vypadalo u vás doma?
Otec se přiženil do Prahy z Jaroměře. Neměl tady žádné kamarády z dětství, vzhledem k blbé době neměl ani kariérní ambice. Nechtěl se zaplést s bolševikem. Tak se cele orientoval na nás, na své děti. Začal trénovat volejbal, jak bráchu, tak mě. Třikrát týdně nás péroval a brácha pak jeden čas hrál dokonce i dorosteneckou extraligu za VŠ Praha.
Také o šest let starší brácha Daniel mě patřičně „mučil a tyranizoval“, jak už to u starších sourozenců bývá. Zároveň jsem k němu obdivně vzhlížel a díky němu jsem, dříve než moji vrstevníci, poznával taje zakázané zahraniční rockové muziky. Mohl jsem pak ve škole dělat frajera. Já s bráchou jsme vlastně neměli proti čemu revoltovat. Všichni kolem nás šli v určitém věku do opozice proti rodičům, my ne. Rodiče byli velmi tolerantní a podporovali nás. U otce jsem například ocenil to, že ačkoliv neznal muziku, která nás zajímala a my jsme jí hodně žili, snažil se ji pochopit a seznámit se s ní. Určitě v tom byl i společný vzdor proti tomu, co tady tehdy bylo. On je jazzová generace, generace Josefa Škvoreckého, takže dost dobře rozuměl tomu, proč posloucháme americké nebo anglické kapely. Společně sdílený pocit svobody přes drážky desek jsem vnímal jako velmi pozitivní a kamarádi mi to nevěřili.
Chováte se stejně ke svým dětem?
Snažím se. Dnes, když jsem konfrontovaný se svým pozorným a soustředěným otcem, tak mám spíš pocit nedostatečnosti. Ona i ta doba vedla tátu k tomu, aby se nám věnoval. Dnes to tak není. Otec byl ve vztahu k sobě tak trochu asketa, vše investoval do nás. Ne tedy peníze, o ty tu nejde. Jde o nejlepší vklad, který můžete investovat do svých dětí, o společně strávený čas. A já se někdy stydím, že nejsem jako on.
Důležitou roli ve vašem životě sehrálo setkání s Honzou Hřebejkem...
S Honzou jsme se potkali na gymnáziu, tam na sebe od začátku poutal značnou pozornost. Byl to „svéráznej vejlupek“. Tak trochu rošťák a potížista. Rodičům se narodil pozdě, a tak jevil jisté symptomy jedináčka. Na omezenější kantory byl třeba šíleně drzý, což ovšem vyvažoval silným smyslem pro srandu. Tím mě fascinoval!
Naše zájmy byly hodně podobné. Trumfovali jsme se v pozitivním snobismu, v tom, kdo co četl, slyšel a viděl. Byl velký hlad po informacích, ke kterým nás bolševici nechtěli pustit. Pořád jsme o něčem kecali, něco rozebírali. Honza to nedávno hezky nazval „mentálním Internetem“. Co nám zakázali, tomu tím zákazem udělali velkou reklamu, a už se o tom kecalo na mentálním Internetu všech vyhladovělých hlav, duší a srdcí.
Společně jsme psávali texty k folkovým písničkám pro spolužáky, kteří uměli, na rozdíl od nás, zpívat, a vzájemně jsem se v tom psaní doplňovali. Já sloku, on refrén a naopak. To byla vlastně naše první společná autorská práce... I teď děláme, co nás baví, a vzájemně se při tom inspirujeme. Tvorba filmu může mít výhodu kolektivní práce, průmětu talentů, které se vzájemně podpoří. Tvůrčí kolegové vám dobíjejí energii. Výsledek může být lepší, než byste kdy dokázali sami svými silami. Nejsem tedy na svou práci sám, samotu vlastně nemám rád. Obdivuji romanopisce nebo malíře, kteří dokáží být se svým dílem sami až do konce. Scenáristika je příbuzná psaní literatury. Já však musím umět nechat vstoupit kolegy do svého textu, který píšu. Nesmím se tohoto vpádu jiných pohledů na věc děsit. Když to dokážu, mohu se z jejich podnětů inspirovat.
Je výhodou nebo nevýhodou pracovat s režisérem, který vystudoval scenáristiku?
Nevýhoda by to byla, kdybych chtěl psát výhradně sám. Někteří scenáristé tak tvoří. S Honzou ale plně spolupracujeme a doplňujeme se. Já nejdříve číhám na podněty, naslouchám příběhům kolem. Čekám, zda se jiskra budoucího vyprávění rozhoří, anebo vyhasne. Někdy ji hned v zárodku společně s Honzou rozfoukáme, anebo zašlápneme. On sám na scénáře nemá dostatek trpělivosti, přestože byl dřív než já autorsky zralý. Je naštěstí pro mě líný vysedávat dny a týdny u stroje a psát a přepisovat! A to já, naštěstí pro něj, zase nejsem!
Pociťujete vzrušení nad prázdnou stránkou?
Podstatná část vytváření příběhu se odehrává, aniž by člověk seděl a psal. Je to vlastně denní snění. To člověk třeba jede metrem, kouká do blba, v hlavě se mu přelévají myšlenky, a najednou vám tam něco sepne, nějaké molekuly do sebe narazí a vás něco napadne. To pak mohou spolucestující vidět, jak se třeba začnu pro sebe smát nebo celý znervózním, začnu mluvit pro sebe, opakovat si, co mě vlastně napadlo, abych to nezapomněl, než dojedu domů. Žiju vlastně v takových paralelních světech svých rodících se příběhů.
Ve vašich filmech se hlavní hrdinové vyrovnávají po svém s nesvobodou. Cítíte se vy sám svobodný?
V základních věcech určitě, došlo tu přece k veliké politické změně a já ji prožil v důležitém věku. Dost dobře si taky pamatuji, co jí předcházelo, a to je pro můj současný pocit svobody určující. Dnes můžeme cestovat, nikdo nás nekádruje, za názory se lidi nezavírají do vězení, nevyhodí vás za ně ze školy. Svoboda je složitý a vzácný fenomén a málo si ho vážíme. Učíme se vážit si svobody za pochodu, na cestě. Ta cesta je často velmi bolestná, ale správná. Alespoň já to tak vnímám.
Nejsem nadšený ze všeho, co se tady dnes děje, častokrát soptím, zuřím a skřípu zubama, ale zároveň vím, že jde jen o zdolávání zákrut, nástrah a překážek téhle ve své podstatě správné cesty.
Pak je zde úzký osobní prostor, prostor vaší individuální svobody. S tím souvisí různá omezení, osobnostní zrání člověka, vnímání vlastního růstu, ale i opotřebení a rezivění. Tím, že se oženíte a máte děti, máte novou zodpovědnost - svobodný v jistém smyslu už nejste. Svoji energii se musíte naučit rozdělovat. V těchto nových, na vás přímo závislých prostorech si musíte svou vnitřní svobodu stále hledat, nacházet, ale také ji musíte dokázat uhájit.
Vaši filmoví hrdinové - ti záporní - jsou vždy svým způsobem něčím milí. Je to záměr?
Novináři, zdá se mi, někdy chtějí vidět „zlé a hodné“ hrdiny. Mediální svět je jimi přeplněný. Ale život takhle nudný přece není. I v největším parchantovi je dítě, které se narodilo čisté. V polosvatém je někde ukrytý lotr. Tím, že své filmové charaktery obracíme a zkoumáme z více stran, se pokoušíme o hlubší dobrání se pravdy o sobě samotných.
Ve filmu Musíme si pomáhat je kolaborant Prohaska, jehož pohnutky k tomu, chovat se jako hajzl, jsou pochopitelné. Například prožívá veliký strach, žije s německou ženou, zažil dřívější ponižování... Mělo by se jít do hloubky problémů, ne pálit soudy od boku. Pak se totiž člověk může dopustit strašných nespravedlností. Nejedná se mi však o zrelativizování historické viny. Jedná se o nutnost proniknout do problému a nevynášet povrchní a snadné soudy.
Jak jste prožíval období kolem uvedení filmu Musíme si pomáhat a nominace na Oscara?
Byla to velká satisfakce, protože jsme se ten film dlouho a složitě snažili realizovat. Nikdo nám na něj nechtěl dát peníze a vypadalo to, že film nakonec vůbec nevznikne. Nikoho tematika protektorátu nezajímala, ptali se nás, proč my mladí vzpomínáme na dobu, kterou jsme sami neprožili. Tisíce pochybovačných otázek, které znamenaly jediné - každý to chtěl odkopnout.
Když se film nakonec podařilo realizovat, tak ho zase nechtěli přijmout na žádný evropský festival. Už jsme propadali malomyslnosti, když najednou z Ameriky přišla překvapivá zpráva, že náš film bude na Sundance Film Festivalu, koupí jej renomovaný distributor. Díky tomu bude film putovat po Americe v kinech! A nakonec přišla i ta nominace na Oscara. S ničím takovým zkrátka nemůžete dopředu kalkulovat.
Šance získat Oscara v tom roce byla mizivá díky konkurenčnímu filmu Tygr a drak, který vydělal do té doby stovky milionů dolarů v distribuci. Od začátku jsme věděli, že jedeme do Hollywoodu na výlet, nervy jsme tedy rozhodně neztráceli.
Je to určitě nádherný pocit, když váš příběh, který jste vymyslel, osloví lidi za mořem!
Já to nevnímám jako muzikant nebo herec, protože nelezu na pódium či jeviště a lidi mi přímo netleskají. Ale zažijete momenty a chvíle, ze kterých pak žijete.
Stalo se mi, že za mnou v Palm Springs přišly po projekci filmu takové čtyři babičky. Mluvily česky a polsky a byly to ženy, které přežily nacistické koncentrační tábory. Podaly mi ruce, na kterých měly vytetovaná čísla, a říkaly, že je to pro ně pravdivý film o tom, co ony prožily, o jejich vlastním osudu. To mě dojalo, protože jsem se vlastně obával, zda obstojím právě před diváky s takovou zkušeností. Já sám měl tuhle děsivou zkušenost naštěstí pouze zprostředkovanou, vyrůstal jsem vedle dědečka, který přežil šest let věznění v koncentráku. Proto ten můj ostych, ale zároveň potřeba o tématu vyprávět, a proto taky uklidnění a pocit satisfakce, když vám takoví diváci naznačí, že jste pro ně obstál.
Myslíte na diváka při psaní scénáře?
Myslím. Divák je v mé hlavě složen z blízkých lidí kolem mě. To je mé publikum, i když jsem samozřejmě rád, když přijde tolik a tolik lidí do kina a můj film vidí. Ale tyhle diváky nepřehlédnu, osobně je neznám. Nejnáročnějším čtenářem scénáře jsou kolegové, kteří film dělají. Vlastně pracuji pro kolegy, kteří si pak řeknou: „Hm, na tom strávím rok svého života a budu šťastný, až se to natočí. Tohle, co tu čtu, je i můj příběh.“ Takhle si představuji ideální týmovou práci.
Na čem se učí scenárista? Byl jste ze školy absolutně připravený napsat scénář?
Něco bych napsal, ale důležitější bylo mít kolem sebe lidi, co se neustále hecují a podporují. Měl jsem štěstí, že jsem na škole zažil jak revoluci, tak kumulaci lidí, kteří dnes český film dělají. Existovala tam nepsaná soutěž, která člověka nutila, aby ze sebe něco dostal. Na FAMU jsem zůstal učit, takže to vidím i z té druhé strany. Zjistil jsem, že nemůžu nikoho naučit psát. Puzení ke psaní musí mít každý v sobě. Měl bych studenty seznámit s postupy, které už někde někomu vyšly, ukázat jim filmy, mluvit o svých zkušenostech a konfrontovat je s jejich. Důležité je umět jim naslouchat a mít na ně čas.
Píšete scénáře na zakázku?
Všechny podstatné věci, které spatřily světlo světa, byly naše autorské výpovědi. Ale dělal jsem i na zakázku, v době, kdy bylo hodně nesnadné se uživit. Udělal jsem adaptaci románu a nakonec se stejně nenašly peníze na jeho realizaci. To mne vedlo k tomu, abych dělal svoje vlastní věci.
Z čeho se v životě radujete?
Z našich malých rodinných radostí, prostě z dětí. Raduji se z našich pracovních úspěchů s Honzou Hřebejkem. Raduji se, když se práce daří a má odezvu. Ale pozor, raduji se i z práce svých souputníků. V tom je třeba i Honza docela „nečeskej“. On má záchvaty blaha, když vidí povedený český film některého z kolegů! Dostávám od něj esemesky, kde je třeba: Nuda v Brně!!!! 150 %!!!! Ne sto, ale rovnou sto padesát! U nás v republice jsme svými úspěchy provázaní. Když se vám zadaří, tak to neznamená, že je to jen o vás či samotném režisérovi a jeho titulu. Znamená to, že se lépe daří českému filmu.
Máte rád dobré jídlo a pití, jste požitkář?
Jasně. Taky tak vypadám. S bráchou jsme vždycky probendili peníze na školní obědy, pak byl hlad. Nezbylo nám nic jiného, než si ze zbytků ve špajzu uvařit něco, co by nám šmakovalo. Tak jsem se naučil vařit různé zajímavé variace. William Saroyan to nazývá „autorskou rejží“. Později jsem se staral, aby i přátelé měli co do žaludku při různých příležitostech, a tím se kultivoval. Vařím i doma a zvládám vše od thajských specialit s těmi pravými ingrediencemi až po klasickou svíčkovou. A myju po sobě nádobí.
Scénáře vznikly na motivy knížek Petra Šabacha, který patří mezi vaše dobré kamarády...
Petr Šabach je jedním z nejzábavnějších lidí, co jsem poznal. Je to poetický člověk a jeho humor je poezie! Je vlastně v něčem pořád kluk. Umí být moudrý a věrný, hlavně je ale neokázalý a někoho možná překvapí, že je skromný až plachý, protože tuhle svoji plachost přebíjí rolí chlapíka, kterého jen tak nerozházíte a jehož fóry sedí. To ovšem neznamená, že nedokáže být naprosto nesnesitelný.
S Petrem jsem se vlastně seznámil přes mou tetu Jindřišku, která se znala s jeho starším bratrem Michalem. Z jejího barvitého vyprávění historek jsem ho znal nejdřív. Později na FAMU se mi dostala do ruky knížka Jak potopit Austrálii a přečetl jsem si tam povídku Šakalí léta. Úplně mne okouzlila. Někdy v roce 1987 jsem se cíleně odebral do Dejvic do hospody Na Kotlářce blahé paměti, kde tehdy sedával Petr. Tam jsem se mu vmísil do přízně chimérou budoucího filmu. Měl ke mně shovívavě přátelský postoj, objednal mi pivo a napsal mi věnování, že se těší na filmy, které společně uděláme. Pak na to asi zapomněl, takže jsme se mu museli připomenout tím, že jsme je udělali.
Jak Petr Šabach reaguje na filmy, které jste natočili na motivy jeho povídek?
Spolupráce s ním je svobodná v tom, že jeho texty jsou velmi rozvolněné, vlastně deníkové vzpomínky. Nemají pevnou fabuli, nic, čeho byste se museli držet. Je zde pouze jakýsi voňavý poetický lák, v němž plavou ty nejlepší kousky humoru, takové přesně odpozorované životní detaily. Takže já můžu, a díky Petrovi smím, vybírat to nejlepší. On mi ten materiál poskytne a řekne - dělej si s tím, co chceš! Z jedné knížky vezmu tuhle scénu, z druhé tuhle scénu, Petr mi umožní vymyslet třeba celý nový příběh, inspiruje mne k vyprávění a domýšlení jeho motivů. Třeba v Pelíškách byla jedna rodina, o níž vyprávíme, celá ze Šabacha a jedna zase celá moje.
Existuje u nás spisovatel, se kterým byste rád dělal?
Víte, tohle se nedá jen tak říct. U mě téměř všechna práce, která zatím přinesla plody, byla založena na osobním přátelství. Plánované to nebylo.
V jakém stadiu je scénář na film Obsluhoval jsem anglického krále?
Je hotový, má devět verzí a je u ledu z finančních důvodů. Tenhle film je velmi nákladná záležitost.
A jaká byla práce na scénáři podle knížky Bohumila Hrabala?
Velmi těžká, nicméně krásná. Hrabal je pro mě absolutní génius, při té práci jsem pociťoval ostych. Ať z toho nekonečna motivů, figur a dějů vyberete cokoli, stále je zde přítomen celý autor. Když si dodáte odvahy a vyberete si pouze část, dílu tím neuškodíte. Nikdy jej nemůžete adaptovat cele a věrně. To při jeho míře talentu a autorském naturelu nelze. Musíte jej pouze po svém interpretovat, tak máte větší šanci, že neztroskotáte. Tak, jak to po svém dokázal se svými interpretacemi Hrabala Jiří Menzel. Musíte, jako on, číst Hrabala po svém, pak to může někoho zajímat.
V „Anglickém králi“ je v úvodu takováto autorova noticka: „Až tohle, co jsem za 18 dní napsal, jednou někdo najde, ať vezme nůžky a sestříhá z toho pořádnou povídku.“ Hádejte, co jsem udělal jako první, když jsem si koupil knížku. Rozstříhal jsem ji na proužky. A skládal je, přehazoval, hrál si s tím krásným materiálem, protože mi to v té své odvahu dodávající noticce vlastně dovolil.
Kdy se podle vás u nás točily ty největší skvosty naší kinematografie?
Šedesátá léta. To je nepřekonatelná kapitola. Bylo to jak dobou, tak i šťastnou náhodou, že se sešlo větší množství talentovaných režisérů. My se s nimi musíme měřit, ale laťka je strašně vysoko. Pokud však vyjedete dnes za hranice, budete možná překvapeni, že tam vnímají český film 90. let velmi pozitivně. Že se tu opět začínají točit zajímavé filmy.
Jste milovník českých luhů a hájů, nebo vyrážíte za hranice?
Když už mě někdo někam dotáhne, tak jsem tam rád. Chtěl bych se třeba vracet do New Yorku, podle mě jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Samozřejmě mám klukovské sny, kam bych se chtěl podívat, ale potřeboval bych s sebou průvodce, nejsem dobrodruh. Jsou to třeba národní parky v Americe. S Duškem jsme byli na sekvojích v Kalifornii v Giant Forest. Když jsme tam přijeli, viděli jsme všude cedule s nápisem: Pozor, medvědi! Nebrali jsme je vážně, smáli jsme se, jak se ti Američani sichrujou, vzpomínali na Méďu Béďu - no typičtí čeští pazdráti v divočině. To vše až do té doby, kdy před naším vozem jeden méďa stanul. Ne grizzly, jenom černý baribal, ale stačil. Situace byla hrozně komická. Nejdříve jsme rychle vyndávali foťáky, stahovali okénka a křičeli jéé medvěd, a pak jsme je zase zatahovali a křičeli bacha - medvěd! Fotky z auta byly stejně nekvalitní, takže doma jsme na absolutně nečitelné fotografii ukazovali všem medvěda a nikdo nám ho nevěřil!
Patříte mezi vypravěče? Bavíte rád společnost?
Velmi rád vyprávím, ale mám štěstí v neštěstí. Kolem mě jsou brilantnější vypravěči, např. Petr Šabach, když je ve formě. To pak poslouchám a potom s tím rychle běžím do jiné společnosti, kde Šabach není.
Od absolvování školy do současnosti, kdy patříte mezi nejlepší české scenáristy, jste urazil kus cesty. Jaká byla?
Na bilancování je brzo, ale byla šťastná. Jsem pořád v úžasu, že se mé sny zatím plní.
prosinec 2003

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group