ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠUMNÝ ŽIVOT

architekta a herce Davida Vávry

 

„Vedle toho, že ve stejné okamžiky vyhledávám stejné situace, mám hrozně rád překvapení. Nadchne mě, když mezi tím ustáleným je něco někdy jinak,“ říká DAVID VÁVRA, architekt, herec a spoluzakladatel divadla Sklep. Jeho osobitou poetiku a svérázný humor znají nejen návštěvníci klubu Dobeška z již klasických Besídek, ale také diváci z televizního pořadu Česká soda a nevšedního cyklu Šumná města. Všechno, co David Vávra dělá, je pro něj „příjemným zážitkem“, ale nejvíce ho zajímá rodina: manželka Eva a čtyři děti.

 

Říkáte o sobě, že jste liberálně konzervativní, co tím myslíte?
Já mám rád neměnný chod světa. Například s rodinou jezdíme na dovolenou každý rok na stejné místo, na ostrov Hvar. Tam chodíme za stejnými lidmi, máme stejný rytmus, dáváme si kafe ve stejné kavárně, kde je stejný kavárník - mimochodem amatérský herec, na kterém je mi sympatické, že hrál roli dona Antonia, podle toho nazval svoji restauraci i své víno.
I se Sklepem hrajeme na stejných místech: například v květnu vezmeme kola a jedeme do jižních Čech, v listopadu na severní Moravu, kde nás čeká vypálená kořalka. V zimě lyžujeme. Březnové období je lázeňské - Karlovy Vary, Mariánky...
Se „sklepovskou kumpanií“ také pravidelně sjíždíte nějakou řeku...
Loni to byla Vltava. Jinak tuhle velkolepou akci, kdy jede až pětatřicet lodí, organizuje už dvacet let Václav Marhoul.
...A téměř čtvrt století vyrážíte každé léto na kole po Čechách...
To je vyloženě „pánská jízda“. Najedeme tak pět set, šest set kilometrů. Máme mapu, kam si ty cesty zakreslujeme. Čechy se již zaplnily černými čarami jak puzzle.
Kde jste byli naposledy?
Na severu. Zajeli jsme si z Jizerek do Polska a přes Krkonoše zpátky. Ten pohled z druhé strany byl nádherný, jiný než jak ho mám ustálený. A pro mě vždycky tajuplné Sněžné jámy z té polské strany vypadaly na zalesněných kopcích jako rozhledna. Když jsme u Trutnova znovu zahnuli do Polska, ocitli jsme se ve městě Chȩmsko Slaskie. Jsou to bývalé polské Sudety, odkud byla odsunuta německá komunita - hodně poznamenaný kraj, trochu rozvrácený, a tím silný. Protože je Polsko chudší, tak tam domy nemají ty jedovaté fasády, zůstávají, jak byly. To město mě nadchlo atmosférou: náměstí v mírném kopci je lemované domy s podloubím a zdobnou barokně renesanční fasádou, vedle kterých stojí tak tři sta let staré dřevěné řadové domky zapuštěné asi metr, s takovou zastřešenou lodžií. Celé náměstí je zakončené průhledem na kostel. Krásné. A ještě jeden překvapivý zážitek jsme měli: když jsme projížděli Broumovským výběžkem, dojeli jsme do Meziměstí. To je podle mě jedno z nejzapadlejších městeček u nás, přitom tam byla největší rakousko-uherská textilní továrna, kterou snad stavěli podle francouzského Louvru - i když tvrdí, že podle Versailles. Mimo to tam stojí jedno z největších nádraží, které bylo na hranici Rakouska-Uherska a Pruska. Jen samotná nádražní hala má tak tři sta metrů. Tu tvořily, jedna vedle druhé, čekárny různých tříd a z nich je teď divadlo. Je to snad jediné divadlo na nádraží: jedna okna vedou na prosklenou lodžii směrem k městu a druhá vedou na peron. Vedle toho je ve stejném rozměru tělocvična. To nádraží má za sebou tělocvičnu, restauraci a divadlo.
Meziměstí si pak „zahrálo“ v jednom z dílů dokumentárního cyklu Šumná města. Ten před lety přitáhl k televizním obrazovkám i diváky, kteří podobné pořady nesledují. Přispěl k tomu nejen svižný pohled na architekturu a nezvyklá interpretace, ale i způsob, jakým jste diváky jednotlivými městy provázel. V době, kdy tento pořad televize začala vysílat, běželo na druhém programu ČT ještě Deset století architektury, pořady Zjizvená tvář země a Zjizvená tvář měst. Šumná města se od nich poněkud lišila i tím, že vedle architektonických skvostů najednou diváci viděli krematoria, plynová potrubí...
Když Radovan Lipus napsal Šumnou Ostravu, bral to jako rehabilitaci ostravské architektury. Hledal někoho, kdo by nevšedním způsobem diváky po Ostravě provedl, a oslovil mě. To bylo v roce 1994 až 1995. Pak to mělo usnout, ale protože Šumná Ostrava měla ohlas, udělali jsme ve stejném duchu ještě Opavu a Olomouc. Nakonec se natočilo dalších dvanáct dílů, pak asi pět let nic a nedávno přibyly další.
Za cyklus Šumná města jste v roce 2002 s Radovanem Lipusem získali cenu časopisu Architekt. Poptávka nadšených diváků vedla k tomu, že se Šumná města dočkala v loňském roce i knižní podoby.
Rozhodli jsme se s Radkem prostřednictvím té knihy nabídnout víc, než jen to, co se mohlo vejít do jednotlivých dílů. Takže je tam mapa, kde čtenář najde domy, které bude mít zájem vidět, jsou tam plánky měst, doslovy a některé konkrétní informace o navštívených objektech. Součástí knihy je pochopitelně bohatá obrazová dokumentace.
Přemýšleli jste o dalším rozšíření tohoto zajímavého cyklu?
Dosud jsme sledovali větší celky, které mapovaly vývoj naší architektury. Ale samozřejmě nás zaujala i malá místa, která jsou svým způsobem jedinečná. Rádi bychom je nějak zpracovali, ale mluvit o tom je předčasné.
Jak vnímáte současnou architekturu?
Vnímám ji stejně jako architekturu v minulosti: je kvalitní i pokleslá. Závisí to na osvícenosti investorů i měst. Přestože se podle mě architektura pomalu dostává do svobodných souřadnic, chybí tu někdo, kdo by měl v této oblasti určité vzdělání - tedy věděl o výtvarném umění a architektuře trošku něco víc a určoval vkus. Mám na mysli takovou tu silnou střední třídu. A je to škoda, že takové podněty v malých městech chybí. Bohužel dnes není možné, aby si učitel nebo lékárník na malém městě pozval předního architekta a nechal si od něj postavit osvícený dům, jako za první republiky. To ti ze střední vrstvy věděli, že si nechají postavit rovný dům s kulatým oknem, protože takový viděli v Praze. Stejně jako v baroku viděli palác a na vlastní stodolu si udělali barokní průčelí. Je to svým způsobem opisování, ale když se opisují dobré věci, pak je to v pořádku. Mnohem horší jsou katalogové domy, které jsou nositeli pokleslého vkusu. Podle mě zavádějí tvarosloví, které sem nepatří, a míchají vesnici s městem.
Souvisí to s urbanismem?
To samozřejmě. Prodejci pozemků chtějí hodně rychle vydělat, takže jsou ty pozemky minimální, komunikace jsou tam natahané tak, aby byly co nejmenší, příliš se nepamatuje na veřejnou zeleň. Mám pocit, že vlastně vůbec nevytvářejí „městotvorné“ prostory. Jsou to nařádkované ulice, které nemají žádné kouzlo a zabírají docela vulgárním způsobem půdu nebo pole, lesíky. Takhle neuvážená urbanizace může v budoucnosti způsobit určité potíže, neboť kvůli velké hustotě už s nimi nepůjde nic udělat.
Jaké je vaše „nejšumnější“ město?
No přece všechna! Kolik máte dětí? A které máte radši?
Sofiina volba...
...Protože města, co nevypadají, že jsou tak harmonická, přinášejí daleko víc podnětů, jsou víc připravená na změnu.
Třeba Ústí nad Labem...
Třeba, ale Ústí má úžasné domy... S-domy, to je pro mě jeden z vrcholů sociálního bydlení. A má také moderní most - je až frajerský, ale dobrý. Tohle město potřebovalo takovou ideu. Síla té myšlenky s sebou utáhne obrovskou energii. Je to dobrá tyčka při skoku do výšky - to jsem teď vymyslel...
Když jste ta města mapovali, nepožádal vás někdo místní, abyste tam postavil dům?
Většinou je to věc místních architektů a já ani tuhle ambici nemám. Ale po natáčení Jičína mě oslovil člověk, zda bychom na místě, kde stála romantizující vila - taková funkcionalisticky jurkovičovská - nenavrhli a nepostavili podobnou.
Pracujete ve čtyřech, jste tedy malý ateliér. Podle čeho si vybíráte zakázky?
Nás většinou oslovují známí, pro ty, které neznáme, zase tolik neděláme. Většinu zrealizovaných domů jsme dělali pro lidi, kteří jsou s námi nějakým způsobem generačně spřízněni. Každý rok máme práci jedním směrem od Prahy. Nedávno jsme se vydali směr Krkonoše. V Jičíně stavíme tu zmíněnou vilu, ve Vrchlabí dva domy, v Lysé nad Labem malou galerii s kavárnou a rekonstruujeme chatu na Klínovkách.
Navrhoval jste rovněž Švandovo divadlo...
Z rekonstrukce Švandova divadla mám radost hlavně proto, že je tam divadlo, a ne podzemní garáže nebo squashové centrum, o kterých se také v jednu chvíli uvažovalo.
Jste architekt a herec. Architektura je v povědomí lidí statická, herectví dynamické...
Počkejte! Architektura může být daleko dynamičtější než herectví! Je to o hmotě! Zrovna nedávno jsem dělal dům, který je organický, takový ekologicko high-techový. Je vepsaný do terénu tak, že se jen zvedne zelenou střechou - rozšklebí se ve dvě takové oči. I když ten dům bude třeba jednou stát, bude mít v sobě, alespoň doufám, jisté napětí...
Vnímáte domy jako herce?
Já to zase tak emocionálně neberu, ale můj přítel Radek Lipus napsal práci, která se jmenuje „Architektura jako dramatická postava“ a dramatickým postavám přiřazuje domy. Ta asociace tam může být. Všechny domy prožívají určité příběhy a samy je vyzařují. Podíváte se a řeknete si: „To je ale zamračený dům!“ nebo „To je přísný dům.“ Domům lze také připisovat typy lidí a naopak. Já se také vždycky snažím vnímat toho, kdo si u mě dům zadá.
Ať záměrně, nebo zcela nevědomě vnášíte do svých projektů jistou nadsázku. Když jste před lety navrhoval rekonstrukci klubu Dobeška, který se stal po třiceti letech existence divadla Sklep jeho „domovskou scénou“, neměnil jste sice původní projekty, ale do jeho interiéru jste vtipně zakomponoval detaily připomínající dobu vzniku této stavby - šedesátá léta...
Jednak se v barvách šedesátých let odehrávalo celé moje dětství, a pak: Dobešku postavil můj otec. Když jsme ten dům po předcích zdědili, nechtěli jsme při jeho rekonstrukci nic měnit. Dům byl velmi dobře vymyšlený a já jsem konzervativní. Zvolil jsem jen výraznější a kontrastnější barevnost interiéru. Dominují tu dvě barvy: modrá - noc jako divadlo a oranžová - slunce, které zapadá, když do něj jdete.
Jaký dojem ve vás šedesátá léta zanechala?
Ta doba v sobě měla určitý pozitivismus, nebyla to padesátá léta, už nebylo tolik pozavíraných lidí, a přestože tu vládl bolševik, došlo tehdy k celosvětovému uvolnění. Možná svět nesměřoval prudčeji k tomu poznat sebe, ale i jiné světy za světem, třeba Měsíc. Tahle pozitivní energie, ta touha obecného povznesení, ta už se neopakovala. V sedmdesátých letech rozhodně ne, osmdesátá byla úplně pokleslá, devadesátá mají sice nádech nějakých revolucí, ale nic takového teď vlastně ve světě není.
Čím se od té atmosféry odlišuje ta dnešní svoboda?
Víte, mně připadá, že lidi jsou málo vděční. Když se podíváte, s jakou arogancí vystupují někteří komunisté, pak si řeknete, že lidi museli po sametové revoluci opravdu hodně a rychle zapomenout...
Druhá věc, proč ta dnešní svoboda není adekvátní té v šedesátých letech, je to, že náš současný svět je více sešněrovaný ekonomicko-politickým svazkem, existuje určitá souhra, nikdo nikoho tady u nás nevraždí, dalo by se říci, že každý by si mohl ten luxus svobody užít, jak by chtěl. Ale každý z nás určitě cítí, že svět je teď příliš rozdílný a mezi nespokojeností a spokojeností je mnohem hlubší propast, než byla tenkrát.
Když už jsme se dotkli politiky, vy jste tady na Dobešce zakládal Občanské fórum.
Měl jsem představu, že přichází nová doba, kdy konečně budou všichni sdílet a řešit obecné věci. A že „schůze“, které jsme tehdy nazvali „tábory lidu“, budou taková kulturně osvětová setkání. Tuhle naivní představu jsem měl asi měsíc. Když už jsem u toho: koluje známá historka o tom, jak jsem jednou takovou „schůzi“ vylepšil. Chtěl jsem pozvat pár klasických hudebníků, ale když řekli ne, tak jsem oslovil Václava Neckáře. Celé jeho vystoupení skončilo lidsky až vykloubeným výkřikem jedné paní: „A jestlipak Vašek už vrátil legitimaci KSČ?!“ On ji nevrátil a v tom okamžiku se to zvrhlo. Paní pokřikovala, že by se měl stydět, on, že ale taky chodil na výslechy, do toho křičel nějaký zřejmě fízl.
Neměl jste chuť přejít z Občanského fóra do nějaké politické strany?
Když jsme zakládali Občanské fórum, tak asi jo, ale pak už ne.
Proč?
Protože to mají dělat jiní lidé, kteří na to mají trpělivost.
Jak se díváte na politiku?
Pokud člověku nedeformuje život, není důležitá. Jinak je to služba, je to věc fungování společnosti: jako někdo udržuje silnice, tak udržuje politiku.
Co vás v poslední době potěšilo nebo nadchlo?
Já to nemám tak, že mě něco zničí a něco nadchne. Mám rád neustálou kontinuitu všech věcí. Já nemám ani nejlepší a nejhorší zážitek: nikdo přece neví, jestli ten nejhorší nebude nakonec nejlepší. Každá výhra v sobě skrývá budoucí prohru.
A jak berete neúspěchy?
Neúspěch? To je nesmyslné slovo! Takzvané neúspěchy jsou pomíjivé, měřeno jinými situacemi lidstva. Řada věcí se nepovede, člověk něco neudělá dobře, řekne špatně, někoho urazí, ale musí to vědomě přežít a pak je to dobré.
Kde hledáte ztracenou rovnováhu?
No v nerovnováze - tím, že si ji uvědomím. Ale rovnováhu stejně nikdo nenajde. Touží po ní, ale nedosáhne jí. Máte nějaké hodnoty, ale můžete na ně maximálně pohlížet, můžete je tušit. Ale stejně jich nedosáhnete, to byste musela být „božský tvor“.
Jste pragmatik, nebo optimista?
Optimismus, to je ten největší pragmatismus.
Máte dvě profese, každý měsíc představení, natáčení, ale také manželku a čtyři děti. Co pro vás znamená rodina? Jak se vyrovnává s tím, že potřebujete tolik času pro sebe?
Snažím se s nimi být co nejvíce, i když by vám asi řekli, že to je minimum. Pro mě rodina neznamená jen pevné zázemí, pro mě je to životní maximum. Jsem nejklidnější, když jsme někde společně, takže je beru všechny třeba na natáčení Šumných měst anebo na projekce, které s Lipusovými vždycky spojíme s nějakým výletem.
Vyzdvihl jste rodinu jako silné a pevné pouto. Nemáte dojem, že v současné době slovo „rodina“ ztratilo kredit?
Já ten pocit nemám, ale je možné, že pro některé mladé lidi není všední život plnohodnotným zážitkem. Ale to silné pouto jim chybí, proto to přebíjejí až extrémními zážitky.
Máte tolik milých povinností, že vám asi moc času na to, abyste chodil do kina nebo do divadla, nezbývá. Ale přece: zaujalo vás něco v poslední době?
Šel bych rád na všechny filmy kamarádů, které jsem ještě neviděl: Želary, Jedna ruka netleská, Perníková věž, Cesta z města - to jsem všechno neviděl, protože jsme měli představení. Co mě v poslední době pobavilo - již poněkolikáté Underground od Kusturici. Tenhle humor se mi líbí.
A český film?
Líbili se mi Smradi, ale řekl jsem upřímně Ivanu Trojanovi, že takový film máme doma dvacet čtyři hodin denně a nemusím kvůli tomu chodit ještě do kina.
Co čtete?
Filozofie. To jediné mě nějak vzrušuje. Teď mám na nočním stolku Dějiny konzervativismu, občas si čtu Kirkegarda a Junga a dávám z toho vždycky něco do úvodu k Besídkám divadla Sklep. To mi připadá vtipné: ty jejich úvahy jsou totiž tak pravdivé, až jsou humorné. Pro mě to je vrchol srandy.
Proč je podle vás mezi mladými lidmi tolik oblíbená východní filozofie?
Ne každý pochopí tajemství světa vždycky jen materialisticky. A protože materialismus někomu o světě nedá dokonalý obraz, hledá skrytá tajemství jinde. Ale pro řadu lidí zřejmě i naše církve jsou příliš naplněny temnou minulostí, a tak se obracejí například k buddhismu, protože ona jinakost je vzrušujícně vzdálena naší realitě.
Je to tím, že je dnešní doba v určitém směru bezbřehá, a oni potřebují nějaké mantinely?
Já bych spíš řekl, že chybí lidem pokora. Málokdo dospěje k askezi a k nezaclánění pouhým vlastním poznáním sám od sebe. To musí dostávat dardy, aby mu to trochu došlo a k pokoře se dopracoval. Člověk se musí něčeho bát - pokora přichází přes strach z nějaké vyšší autority. Proto ji někdo hledá prostřednictvím víry.
Vy sám jste pokřtěný a názorem i přesvědčením český bratr. Když jste byl po revoluci v Izraeli, navštívil jste i místa, kde se odehrály křesťanské příběhy. Jaký dojem na vás ta země udělala?
Izrael asi v sobě má požehnání i varování zároveň - tam je možné žít v naprostém souladu i v kontextu největší nenávisti. Je to na lidech, jestli to bude soulad, či nesoulad. Proto až záměrně jsou tam muslimové v těsném kontaktu se Židy, jsou ve vražedném střetu, a přitom můžou žít harmonicky.
Izrael, to je také poušť - „nic“, které slunce zabarví, prozáří a ono se oživí a promění. Když jsme jeli na výlet do pouště, rozbilo se nám auto a museli jsme jít pěšky. Šli jsme, všude bylo to „nic“, a najednou vidíme, jak se pne vegetace kolem říčky. Sešli jsme k ní a tam se otevřel ráj: kameny, které připomínaly píšťaly varhan, potok ústil do malého jezírka, kolem se zelenaly palmy..., prostě pravé místo zrození. Do toho tam přišel jeden Izraelec s pistolí, což bylo připomenutí, že život je jinde, že je tam i to nebezpečí. Večer jsme vyšli do pláně nad Galilejské jezero. Jak jsem tak kráčel, připadal jsem si jako poutník, který jde krajinou, nemusí mít vůbec nic a vnímá jen to krásné požehnání bytím. A já jsem měl pocit, že rozumím celému světu, a pokud mi někdo dá otázku, jako se poutníkům dává, zcela jednoduše na ni odpovím. Možná byl ten pocit chtěný... Ale to zjitřené prozření samozřejmě dlouho nevydrží, rozvrátí ho každodennost. Ale přesto je to pro mě určitý až literární ideál, že člověk nemusí mít nic a kráčet dál.
To byl takový novozákonní zážitek. Ale vy jste byl také v Egyptě...
To byl zase starozákonní zážitek. Tam je to prodchnuté steřelostí věků. Jestliže kolem se kolem Galilejského jezera občas něco zazelená, na hoře Sinaji se nestane nic. Hora Sinaj, to jsou kameny a do nich vytesané desatero...
Jste velmi společenský, neustále se pohybujete mezi lidmi. Netoužil jste někdy odjet na chvíli od lidí a žít například v divočině?
Já bych se asi bál samoty. Mám rád společnost a vedle toho, že mám rád přírodu, mám rád město vytvořené člověkem - historii otištěnou do domů. Proto mi je dobře dva dny v lese a pak už se zase těším na týden do města...

 


Akademický architekt DAVID VÁVRA (*1957) - vystudoval Stavební fakultu ČVUT a architekturu na Akademii výtvarných umění. Čtyři roky byl asistentem architekta Ladislava Lábuse na ČVUT v Praze. V roce 1971 založil s Milanem Šteindlerem divadlo Sklep. Hrál ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Cesta z města, Pasti, pasti, pastičky (spoluautor scénáře). Autorsky se podílel na televizních seriálech Česká soda a Šumná města (spoluscenárista a režisér Radovan Lipus), jejichž knižní podoba vyšla v loňském roce.

únor 2004

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group