ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PODMOŘSKÁ HLUBINA JE TA NEJKRÁSNĚJŠÍ HRACÍ PLOCHA

„Nevím, jestli jsem předurčený stát vždycky jednou nohou v pekle. Mám pocit, že do čeho vlezu, je složité, těžké. Hraju vabank, ale myslím, že mi svítí šťastná hvězda,“ říká Steve Loveček Lichtag, filmař světového jména, který byl ale nejprve českým hercem...
„Moji rodiče byli ochotníci a říkali: ‘Ty jsi takovej komediant, mohl bys být herec!’ Vystudoval jsem tedy literárně dramatický obor na konzervatoři v Brně a časem jsem se dostal do televize a k filmu. Uvnitř ale dřímala moje dobrodružná povaha, za kterou mohou také rodiče. Tatínek byl vojenský pilot, lítal na bombardérech a helikoptérách a věčně s námi něco podnikal - dobrodružné výlety do nebes, lovení ryb a langust...“

 

Byl jste hodně úspěšný. Co vás přimělo odejít z Československa?
Po několika rolích ve filmu po mně chtěli, abych vstoupil do komunistické strany, a nabídli mi seriál, ve kterém jsem měl hrát „mladého socialistického hrdinu“. Já se zděsil a napadlo mě, že musím pryč. To rozhodnutí mi ulehčila láska k motorkám, které „rostly venku“. Bylo mi dvacet a věděl jsem jen to, že chci utéct.
Jak jste emigroval?
Můj útěk bylo to nejlegračnější a zároveň nejdramatičtější, co jsem zažil. Já jsem totiž nikdy předtím nebyl na Západě. Můj kamarád Jirka Světlík, asistent režie u Karla Kachyni, nás přes Filmové studio Barrandov dostal do zájezdu do Vídně. Odtamtud jsme už nejeli domů, ale na hranice s Německem. Když jsme se plazili k lesu, chytli nás Němci. Představovali jsme si, že řekneme: „Tak nás tady máte, jsme političtí uprchlíci,“ a všechno bude bezvadné. Ale nebylo.
Co s vámi udělali?
Zavřeli nás do kriminálu! Tak jsme bručeli a přitom kontaktovali přes známé Červený kříž, Amnesty International, AFCR (American Found for Czechoslovak Refugees) a protestovali, že jsme zavření - my, političtí uprchlíci! Trávili jsme nekonečné dny v malé cele s jednou pryčnou pro oba a čekali. Už nám z toho hrabalo: hráli jsme chlebové šachy a nahlas říkali: „Pyk, pyk, pyk..., odpykávám si trest,“ nebo: „Brum, brum, brum..., bručím...“
Do toho jsem dostal otravu krve z kousku dřívka, co jsem si zapíchl do nohy ještě v Čechách. Myslel jsem, že umřu, ale bachař mi suše oznámil, že zdravotník přijde za týden. Když jsem Jirkovi začal „odcházet před očima“, půjčil si od jednoho vězně nožík, přivázal mě k pryčně a nohu rozřízl. Pak teprve přijel doktor. Takže moje první kroky na Západě byly dost špatné. Ty svobodné jsem zažil až po třiatřiceti dnech věznění.
Jak jste se vlastně z toho vězení dostali?
Jednoho dne přišel bachař a oznámil, že s námi chce mluvit CIA. Nevěděli jsme, že je zkontaktoval AFCR, a nechtěli jsme se s nimi sejít. Pak nám někdo řekl, že jsme debilové, protože jsme zmařili pokus o propuštění. Krátce nato přišli znovu. Připomnělo mi to politická školení v AUSu, kde nám vyprávěli o záškodnících a představitelích zahnívajícího kapitalismu - takhle přesně vypadali ti pánové v oblecích ze CIA, stojící uprostřed kruhu po uši ozbrojených bachařů. Lámanou češtinou nám řekli: „Vezměte si svoje věci, my si vás na několik hodin půjčíme...“ Němci se na nás dívali jako na nějaké super ryby, byli přesvědčení, že jsme špioni, my - vyjevený herec a asistent režie! Doprovodili nás k autu a my vůbec nevěděli, co se děje, co bude dál. Když jsem nastupoval, říkal jsem si: Tak se aspoň projedu v americkým bouráku! Po deseti metrech jízdy se jeden z těch Američanů otočil a řekl: „Pánové, vítám vás na svobodě!“ A my jsme se ptali: „Na jaké svobodě? Kam nás vezete?“ „No, udělali jsme takovou trošku rošťárnu, Němci možná budou malinko zlí, ale to my zařídíme,“ a odvezli nás do Mnichova na centrálu. Dali nám hotel, ochranu a instrukce: s nikým se nebavit, na nikoho se nedívat, nikomu neříkat jména. Mysleli jsme, že jdeme z vězení do vězení. Za pár dní jsme dostali povolení k pobytu v Německu...
...a pak letenky do Ameriky. Vzpomínáte na své první pocity ve Spojených státech?
Když jsem přistál v New Yorku, připadal jsem si jako na divokém večírku - omámený tím, jak jsou lidé bezprostřední, to město bylo fascinující, plné bláznů. Odtud jsem odletěl na Floridu, kde bylo pro změnu takové ticho, že se tam nedalo spát. Byl jsem Amerikou nadšený a těšil se, že si splním svůj motocyklový sen.
Nabídla vám CIA spolupráci?
Ano. Byl jsem vázán dvacetiletou mlčenlivostí a do téhle chvíle jsem o tom nikde nemluvil. Ta spolupráce se CIA byla velmi krátká - není podstatné, na jaké bázi byla - přistoupil jsem na ni proto, že jsem chtěl tenkrát jakkoli přispět k tomu, aby ten komunistický režim tady padl, ale samozřejmě jsem měl strach o rodiče a sestru. Hned po příletu do USA jsem dostal nabídku stát se zaměstnancem centrály CIA. Odmítl jsem to, ale vzal jsem na nějaký čas „civilní službu“ - přece jen jsem miloval ty motorky, a za nimi jsem pak odletěl na Floridu.
Tam se vám tedy splnil „americký motocyklový sen“...
Na Floridě jsem začal pracovat, koupil jsem si auto a projížděl se. Tak jsem na jedné cestě uviděl poštovní schránku, kde bylo napsáno Dvoracek. Zaradoval jsem se a zastavil, abych pozdravil krajany. V té rodině sice už žádný krajan nežil, ale byl tam jeden sympatický pán, z něhož se vyklubal bývalý automobilový závodník a později můj velký kamarád a první sponzor, díky kterému jsem měl možnost poprvé startovat na motocyklovém závodě. Pak jsem jezdil velké ceny a vychutnával si slávu na stupních vítězů. Bylo to krásné a opojné.
Kdy jste „pověsil helmu na hřebík“?
Měl jsem těžkou havárii na šestihodinovém vytrvalostním závodě. Ležel jsem v nemocnici a byl celý polámaný. Tehdy na mě dolehla ta americká realita, když mi řekli, že mě nebudou operovat, protože nemám dost silnou pojistku. Já se hájil tím, že jsem od asociace motocyklových závodníků, profesionální jezdec a jezdím první americkou ligu. Oni řekli, že to je sice hezké, ale zadarmo mě operovat nebudou. Tenkrát mě zachránil polský doktor, řekl: „Přijeď za mnou do Atlanty, já ti tu operaci udělám, zadarmo. Jsem taky Slovan.“ Tenkrát mi došlo, že bych tu zubatou neměl dvakrát pokoušet.
Jak jste se cítil?
Příšerně. Celý ten koloběh - příprava na závody, ten rozcapenej, plnej a krásnej nabitej život - to všechno se najednou zastaví a je z vás kripl. Ležíte na posteli, nemůžete si ani dojít na záchod. Šílel jsem. Do toho přišel Jirka Světlík a povídá: „Tak budeš dělat něco jiného!“ A já jsem říkal: „A co? Osm hodin denně chodit do práce? Já? Vyučenej bohém a dobrodruh?“ A on na to: „Jsi u moře, můžeš se třeba potápět!“ Jednoho dne mě naložil do auta a odvezl na Key West - dolů na jih pod Miami. Tam mi půjčil flašku a hodil mě do vody.
Vzpomínáte na svůj první ponor?
Bylo mi hrozně. Na jednu stranu to bylo docela zajímavé, ale připadalo mi, že se tam pořád nějak divně převaluju. Jirka mě pak vytáhl a řekl: „Tak nebuď blbej, udělej si kurz a nauč se to. Uvidíš, jak je to krásný.“ Jemu vděčím za to, že jsem začal a že už mě to nepustilo. Byl to pro mě most, od těch motorek...
Čím jste se pak živil?
Učil jsem herectví na akademii, prodával domy, jezdil jsem po světě s černým divadlem Ta Fantastika... Dělal jsem prostě všechno to, co jsem myslel, že můžu - Amerika je jedna velká improvizace. Tak jsem improvizoval. Až později jsem se potápěl a živil lovem - zápasili jsme s velkými rybami a se žraloky, prali se o návnadu. Ty příhody a zážitky plné nebezpečí pod vodou byly nesmírně vzrušující. A hlubina je pro mě kouzelný výtvarný svět - každý obraz z ní jsem si v sobě uložil.
Podle toho, co říkáte, to vypadá, že u vaší kolébky stálo několik sudiček: jedna předpověděla herectví, druhá dráhu motocyklového závodníka, třetí krásné chvíle pod hladinou. Nakonec přišla filmařina...
Přišla revoluce v Československu. Od začátku jsem věděl, že když se to obrátí, sbalím kufry a pomažu zpátky. Z barevné Floridy plné kokosů, kaktusů, z nádherné přírody, od křišťálové vody a všech dobrodružství v podmořském světě jsem se ocitl v paneláku na Zahradním Městě v Praze. Na jednu stranu jsem o něco přišel - to jsou ty „krásný ztráty“, ale na druhou stranu hodně získal. Především jasno, kde dožiju.
Myslel jsem, že když sem přijedu, že mně to tu bude duševně stačit - ty staré domy, ta atmosféra. Ale moje duše už byla narušená. A já jsem po čtyřech letech začal strašně toužit po vodě - ne po Americe nebo po Floridě, ale chyběl mi podmořský svět a dobrodružství, o které jsem v Praze vlastně nemohl zavadit.
To byl ten moment, kdy ve vás uzrál nápad vrátit se do Ameriky s kamerou?
Přemýšlel jsem o tom, jak tu hladovou duši nasytit a jak se vrátit k tomu, co jsem tak miloval. Zjistil jsem, že už by mě nenaplnilo odjet na Floridu, postřílet tam nějaké ryby a vrátit se, že by mě víc naplnilo všechno zachytit a nějak zpracovat. Chtěl jsem se vrátit do Ameriky a točit příběhy - říkám záměrně příběhy, protože jsem je vždycky v hlubinách viděl. A chtěl jsem je předat dál. Měl jsem pocit, že něco takového tady chybí. Takže jsem znovu odjel, koupil jsem tam dům a začal jsem natáčet filmy. První nesmělý filmeček byl o žralocích. Dostal jsem se tak do situace, kdy si mě lidi zaškatulkovali jako „kamaráda žraloků“, že se s nimi mazlím a že si s nimi hraji - je to pravda, mám je rád a nebojím se jich. Vůbec mi nevadí, že mě občas vypráskají z vody. Pro většinu lidí je to nepochopitelné, a já zase nechápu, co na tom nechápou.
Natočit zajímavý obrázek nebo scénu není tak těžké, jako udělat z toho potom dobrý film...
Podle mě je důležité, aby to, co natočím, mělo hlavu a patu a vyzařovalo nějakou zvláštní energii. Já se tolik nekoncentruji na takzvaný dokonalý obrázek. Soustředím se na to, aby to „mluvilo“ - v tom vidím umění dokumentu.
O tom, že vaše filmy skutečně „promlouvají“, svědčí mnoho cen u nás i v zahraničí. Posledním a zároveň nejúspěšnějším z nich je téměř hodinový dokument „Carcharias - Velký bílý“. Tento unikátní snímek o velkém bílém žralokovi, natočený mimo ochranné klece, obdržel na mezinárodních festivalech ta nejvyšší ocenění. Vedle toho, že je i divácky velmi úspěšný, je to snad jediný dokument, s nímž jako autor podniknete letos v létě turné...
Dokud jsem nedostal pozvání z Taiwanu, netušil jsem, že i s dokumentárním filmem se dá dělat turné. Mám z toho pochopitelně radost a těším se tam.
Ono to vypadá, že teď zažíváte jen samé radosti: festivaly, přednášky... Ale když jsme si domlouvali tenhle rozhovor, jen těžko jste v diáři hledal místo. Chystáte natáčení dalšího dokumentárního filmu?
Projekt „Velký bílý“ už je za mnou, všechny rány, které jsem utržil, jsou zahojené a teď už je to opravdu jen radost. Nedávno se ovšem na celosvětovém fóru začalo hovořit o velrybách v souvislosti s tím, že tyto fenomenální gigantické savce loví Japonci a Islanďané ve velkém. Mezinárodní velrybářská komise, CITES i jiné organizace se snaží zamezit dalšímu zabíjení. V ten moment jsem se rozhodl, že nebudu stát stranou a natočím co nejdříve film. Takže jsem bez jakékoli přípravy „skočil rovnýma nohama“ do projektu „velryby“. Obklopil jsem se pochopitelně odborníky, přestože moje dokumenty nespadají do kategorie vědecko naučných a tento film bude polohraný. Mým teoretickým poradcem je Marek Tomin a přímo na lokaci v Samana Bay mě čeká Lorenzo Martinez - ten ví, co která velryba právě dělá, řekne mi: k téhle nechoď, ta spí, tahle teď bude nepříjemná, nebo k téhle běž. To jsou věci, které jako filmař nedokážu odhadnout.
Co je to polohraný dokument?
Je krásné velryby pozorovat - jak se učí dělat bubliny, skákat... To všechno normální smrtelník vnímá nějakým způsobem: velryba vyskočí a člověk vykřikne takové to americké wow! Ale já bych chtěl, aby se to od toho wow dostalo ještě trochu dál. Jak jsem už říkal, pro mě je nejdůležitější příběh: tenhle směřuje z našeho suchozemského života do světa velryb. Chci ukázat, že s nimi máme něco společného.
V čem se liší natáčení filmu o velrybách od dokumentu Carcharias?
Než jsem sehnal všechna povolení k natáčení „Velkého bílého“, trvalo to dva roky. Když jsme konečně mohli točit, tak nám pro změnu příroda nechtěla ukázat ty správné žraloky a nedopřála nám ani to správné počasí. Myslel jsem si, že mě už nic horšího nemůže potkat. Teď vím, že může - velryby!
Aby se téma co nejdříve dostalo do povědomí lidí, rozhodl jste se točit v zimě...
Tak to už je klasika - vždycky si vymyslím tu největší ptákovinu! V zimě jsou velryby víceméně v jedné lokalitě, v místě, které se jmenuje Silver Bank, sto dvacet kilometrů od pobřeží Dominikánské republiky. Zdržují se tu od března do dubna, ale je tam větrno, jsou tam velké vlny a zima, je to nebezpečné. Lodě, které tam mohou plout, jsou velké a drahé - bavíme se zhruba o pěti tisících dolarech na den. A dostat se tam znamená také získat celou řadu speciálních povolení: být přes noc na lodi, točit velryby ve vodě i pod hladinou... Navíc si opravdu nejsem jistý, kolik dní budeme nakonec na Silver Bank točit. Když to v tuhle chvíli shrnu: je začátek února a já nemám povolení k natáčení, nemám správnou loď, nemám techniku a nemám ani pohromadě štáb. Mám jen totálně zamotanou hlavu.
Kdy proběhne premiéra?
Premiéra proběhne na začátku května na desátém ročníku mezinárodního festivalu Envirofilm v Banské Bystrici. Bezprostředně poté proběhne premiéra v Praze. Odtud film poputuje do Dominikánské republiky, kde bude promítnut v místním oceanáriu a bude cestovat dál, po ekofestivalech u nás i ve světě.
Jste rovněž autorem poutavé knihy Čekání na bílou smrt. Cesta za životním snem, kterou v ní barvitě líčíte, zaujala čtenáře natolik, že se během velmi krátké doby stala bestsellerem...
Bylo to takové doplnění toho, co jsem nemohl dát do filmu Carcharias, co se tam dramaturgicky nehodilo. Napsal jsem to formou, která mi je nejbližší - je tam spousta srandy, takový nadhled. Nedávno jsem zjistil, že v té knize jsou krásné příběhy a toužím po tom je zviditelnit.
Nevzdaluje se to dokumentu? Zdá se, že jste se dostal do stadia, kdy vám přestávají stačit výrazové prostředky. Nenapadlo vás natočit hraný film?
To mi čtete z duše. Dokument o velrybách, který teď natáčím, je jakousi „předsíní“... Já o tom příliš nemluvím, ale fakt je ten, že začínám koketovat s myšlenkou zpracování některého příběhu pro hraný film. Trochu se bojím - stále mám pocit, že jsem ještě nedozrál. Proto nespěchám, ale přiznám se, že na to myslím každý den. Moje dokumenty jsou ke mně strašně milosrdné a navíc: příroda tam hraje trochu sama. Přístup k práci je úplně jiný než u hraného filmu, kde je příprava mnohem složitější. A to mě láká. Už mám i téma, ale samozřejmě neprozradím...

 

 


Steve Loveček Lichtag (*1954)
Producent a režisér dokumentárních filmů. Od roku 1990 žije a tvoří v Praze. V roce 1988 byl producentem třídílného seriálu Quo vadis Cambodia, v roce 1990 televizního seriálu Sibiř, dokumentů Rudé zlato z Tumanie, V sedle soba, Kolymská trasa, Budygičag Erže a dokumentu Ruský Klondyke. Od roku 1995 se věnuje režírování dokumentárních filmů nejen s podmořskou tematikou. Jeho nejúspěšnějším filmem je celovečerní dokument Carcharias - Velký bílý, který měl premiéru na americké televizní stanici NBC a získal více než deset hlavních cen na mezinárodních filmových festivalech. Je prezidentem nadace Crystal Planet, zaměřené na ochranu podvodní flóry a fauny, a prezidentem Mezinárodního festivalu dobrodružných a adrenalinových filmů GO FAAF GO. Autor bestselleru Čekání na bílou smrt. Letos v květnu proběhne premiéra jeho Příběhu velryb.
duben 2004

 

 

 

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group