ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CHCI BÝT POCTIVÝ ŘEMESLNÍK

Na světových festivalech sbíráte jedno ocenění za druhým. Jak se český animovaný film prosazuje za hranicemi komerčně?
Je až s podivem, kde všude moje filmy byly, a zase si je většinou sami vyžádali. I když se o propagaci těch filmů vůbec nikdo nestará, na obchodním na Barrandově jen sedí a čekají, kdy, kdo a za kolik je bude chtít koupit. V Japonsku se třeba můžete na všechny mé filmy zajít podívat do kina, vyšly tam na DVD jako souborné dílo, taky dost článků a přijeli sem z NHK natočit i sedmdesátiminutový dokument. Japonci jsou zbláznění do českého loutkového filmu, přesto pozice méně komerční tvorby je vždy velice problematická. Je jasné, že se bude chodit víc na „Nema“ (Hledá se Nemo) než na filmy, jako jsou moje. Velice důležitá je propagace, potvrdilo to i Fimfárum, kde jsme v rámci možností udělali maximum a na návštěvnosti to samozřejmě bylo poznat.
V Japonsku jste možná populárnější než doma... Je těžké se dostat do povědomí diváků?
Jen malá část této společnosti je schopná akceptovat něco jako animovaný film a ještě menší přijme, že to není tvorba jen pro děti. Některé mé filmy jsou pouze pro dospělé. Pohybuji se v oboru, který je ve světové kinematografii popelka, a v Čechách je to obzvlášť umocněné. Bohužel minoritní obory dnes velice trpí nedostatkem financí. Ale v rámci oboru myslím, že jsem se do divácké šedé kůry mozkové dostal dost hluboko.
Jak nedostatek peněz řešíte?
No, teď jsem zrovna zaměstnaný v UPP u počítače a dělám dokreslovačky pro americké a kanadské televizní filmy. Nemůžu sehnat peníze na své projekty, které mám připravené. Tak dělám tuhle práci, abych se zbytečně nedostával do dluhů a nezatěžoval tak rozpočty svých budoucích filmů. Taky se při tom naučím pracovat s různými obrazovými a postprodukčními softwary a i to se hodí. U oboru, jako je film, platí, že člověk si musí vydělat během realizace jednoho filmu alespoň na další půlrok, kdy bude připravovat něco nového a bude tak bez příjmů. U animovaného filmu si při realizaci vyděláte tak sotva na živobytí a o nějakém rezervním fondu na ten mezičas se uvažovat moc nedá, a to ani nevíte, jestli to bude trvat půl roku, rok nebo déle. Teď to vypadá podle finanční situace české kultury, a filmu obzvlášť, na hodně dlouho. Jediné, co mi nehrozí, je, že bych se nudil. Učím ještě na FAMU a připravuji nové filmy.
O jaké filmy jde?
Jsou tři. První je pokračováním Fimfára. Další je celovečerní loutkový film na motivy mého divadelního představení Lajka, Čchin a Gagarin, které teď hrajeme v pražském divadle Minor. Jde o vtipný příběh o počátcích kosmonautiky. Už podle názvu je asi jasné, že se tam vyskytují i určité reálie. Spousta lidí zná Lajku, ale určitě moc nevědí o tom, že ji narvali do Sputniku na přání pana Brežněva a její zpáteční cestou se nezabývali. A takových pokusných vesmírných turistů existovalo opravdu hodně a užili si od nás lidí dost.
Třetím projektem je Myslivecká odysea. Jde o trikový celovečerní film, kombinaci hraného a animovaného filmu, surrealistický příběh o nočních můrách myslivců. Myslivecká odysea a Lajka, Čchin a Gagarin jsou čistě autorské věci. Fimfárum je dané, je to služba vlasti, projekt, jenž zužitkuje balíček, který tady Jan Werich nechal v podobě svých pohádek. Dokonce by ty celovečeráky měly být tři. Máme koupená práva ještě na dvojku a trojku, celkem 8 pohádek, a pak by opravdu Fimfárum bylo zpracované kompletně. Všechny pohádky jsou Werichem namluvené a mají vysokou kvalitu. Největším šperkem je samozřejmě Lakomá Barka. Je nejvýraznější a taky byla první na řadě.
Kolik stojí jeden celovečerní loutkový film a jak peníze sháníte?
Rozpočet se pohybuje okolo třiceti milionů. Je to dost, ale v porovnání s rozpočty hraných filmů a množstvím práce to není tak moc. Problém je, že nám realizace takového filmu zabere podle velikosti štábu minimálně dva roky. Je rozdíl, když natáčení a s tím spojené užití techniky a ateliéru nepočítáte na dny, ale na měsíce.
Jsem ale synonymem vůle jít proti době a dělat filmy, které mě baví. Takže mi nedělá problémy zajít do ČT na jednání, podat si žádost o grant na fond kinematografie a obhájit ho. Znám celou technologii výroby animovaného filmu, a tak jsem schopen udělat i rozpočet. Vlastně jsem do producentské práce šel proto, že nebyl nikdo, kdo by měl chuť dělat to za mě. Nakonec se přece jen našla taková dobrá duše v podobě Martina Vandase, ale už jsem nechtěl z toho úplně vycouvat, tak to teď děláme dohromady. Takhle si alespoň sám pohlídám věci okolo filmů i po jejich dokončení.
Režisér animovaného filmu potřebuje k ruce spolupracovníky jiných profesí, zvládl byste film úplně sám?
Na filmech dělám spoustu věcí, ale kromě svého prvního filmu jsem úplně sám nepracoval. Film je kolektivní dílo a je potřeba minimální štáb - u mě čítá natáčecí štáb tak 4 až 6 lidí. Tím, že jsem udělal zkušenost se všemi profesemi, vím, co mohu jako režisér žádat, a co je nemožné (občas žádám i to s vírou, že můj spolupracovník je šikovnější, než bych byl já).
Každý váš film je svým způsobem jiný, střídáte při natáčení, vymýšlení filmů animační techniky.
Střídám je rád. Nebavilo by mě točit jen jedním způsobem. Já mám filmy postavené na příběhu, nebo na myšlence. Každá látka si řekne, co chce, jakou technologii, jakou náladu potřebuje. U každého filmu jdu od myšlenky k realizaci, a ne podle nějaké své zaběhnuté šablony jedné techniky.
Stalo se vám někdy, že jste vymyslel scénu a nešla zrealizovat?
Ono to nějak jde vždycky. Mám už určité zkušenosti, a tak vylučuji opravdu nerealizovatelné myšlenky hned v technickém scénáři. Ale naštěstí jde zrealizovat téměř všechno. Vymyslet, jak dosáhnout cíle co nejefektivnějším způsobem, v tom tkví ten pravý kumšt.
Kde hledáte inspiraci?
Život je mou inspirací. To, co prožiju, slyším, vidím, přečtu, odkoukám v divadle, v kině, na výstavě, to vše se promítne do mé práce.
Jak moc se zamýšlíte nad tím, jestli bude divák spokojený?
Důležité to pro mě je, ale nejsem schopen dopředu s tím kalkulovat.
Někteří tvůrci hraných filmů zpracovávají své příběhy komerčně nejzajímavějším způsobem...
Dělá to tak hlavně střední generace tvůrců. Myslím si, že na začátku kariéry se každý chce realizovat, mladý tvůrce má nutkání tvořit a do svých děl dostat co nejvíc ze sebe. Pak přijde vystřízlivění středního věku, člověk zjistí, že musí živit rodinu, a chce si vybudovat dobrou pozici u producentů, ale ke konci to zase poleví a má tendenci světu hlavně předávat své životní a umělecké zkušenosti. Ale to je teorie a každý to má asi trochu jinak. U animovaného filmu je realita úplně jiná. Když upřednostňujete pohodlí své a své rodiny, tak přijdete na to, že se tomuto oboru nedá věnovat vůbec.
Láká vás hraný film a „živí herci“?
Živí herci by se právě měli objevit v Myslivecké odyseji. Z pětasedmdesáti procent jde o hraný film, čtvrtina je animovaná. Toto téma, třeba na rozdíl od filmů Karla Zemana, vyžaduje navození iluze skutečnosti. Dále mě láká ještě zfilmovat Mistra a Markétku a Válku s mloky. Ty jsou svou látkou naopak vhodné pro zpracování přiznaným trikovým způsobem bez omezení výtvarné stylizace, jako tomu bylo právě u Zemana.
Ve vašem věku máte na kontě spoustu ocenění, co pro vás znamenají?
Ze začátku mě to trochu psychicky tížilo. Ve třetím ročníku jsem natočil film a hned jsem za něj dostal Kristiána, největší ocenění v té době u nás. Měl jsem strach z toho, abych ho dokázal obhájit. Tím nemyslím dostat další, i když se to stalo, ale nejít s kvalitou dolů. Přemýšlel jsem, co dál... Nakonec jsem to hodil za hlavu a snažil se s každým novým filmem udělat třeba jen nepatrný krok vpřed. Zatím to vychází.
Jste režisér, scenárista, animátor, střihač, producent, vlastně zvládáte vše kolem animovaného filmu. Zkoušel jste se věnovat i výtvarné činnosti?
Divadelní představení Lajky vznikalo velmi narychlo a nechtěl jsem do toho presu tahat i svého kmenového výtvarníka Martina Velíška. Po dlouhé době jsem zkusil opět si posloužit výtvarnem sám a ohlasy byly kupodivu jen kladné. Udělal jsem tedy i pilotní film Lajky sám a ono to funguje a vypadá dobře. Tak to alespoň u tohoto projektu už dotáhnu až do konce, tedy včetně případného celovečerního filmu. Mé obavy vyplývaly z toho, že jsem delší dobu spolupracoval s jedněmi z nejlepších českých výtvarníků ilustrátorů, Martinem Velíškem a Petrem Pošem. Bál jsem se té změny, toho srovnání. Ale nakonec mé snažení pochválil i Martin a ten by si mě asi jinak vychutnal.
Na hudbu a ozvučení si netroufáte?
V roce 1974, kdy mně byly 2 roky, se přes republiku přehnala meningitida, která zanechávala následky na zvukovém aparátu dětí, a já tím byl postižen taky. Takže zvukařem se asi nestanu. To by na mě už vlítly filmařské odbory a začaly mě škrtit. U nás teda zatím žádné nemáme, ale být to v Americe...
Jak si vybíráte muzikanty ke svým filmům?
Opět spolupracuju se dvěma hudebníky, s Mírou Wanekem a Petrem Komárem Soudkem. Před každým filmem mám určitou představu o hudbě, a tak vždy oslovím toho, kdo tomu svým stylem odpovídá. Ve finále jsem spokojený, jak se s tím poprali.
Kdo je vaším největším kritikem?
Diváci. No a před dokončením film ukazuju většinou panu Pojarovi a několika dalším lidem.
Takže jste umělec, který přijímá rady starší generace?
Kolem sebe jsem to u vrstevníků moc neviděl, ale já sám mám velkou pokoru a úctu ke všemu, co u nás vznikalo. Asi bych nenašel moc autorů své věkové kategorie, kteří by znali téměř všechno, co se tady natočilo. Ale i tak, jedna věc je mít úctu a druhá věc je mít na věci svůj názor. Doba se posunula, vyjadřuju se jinak. Jakousi dramaturgii pana Pojara jsem akceptoval už na škole a dodnes to platí. Pan Pojar je zasvěceným divákem a autoritou, na jehož úsudek se mohu spolehnout. Upozorní mě na slabá místa, ale kdykoliv měl tendenci navrhnout nějaké své řešení, tak se mi moc nelíbilo a vymyslel jsem raději své.
Byl tedy pan Pojar vaším vzorem?
Hodně mě ovlivnily v dětství pořady v televizi o animovaném filmu, které uváděl a zval si tam ostatní tvůrce. Spolu si o své práci krásně povídali a pouštěli nádherné filmy, které jsem přímo hltal, i když nebyly mnohdy vůbec pro děti. Zkrátka mně ti důstojní páni, kteří si celý život hrají a žijí v jakési imaginaci, učarovali. Když se pan Pojar o hodně později stal mým hlavním pedagogem, jako by se ty dva momenty propojily. Teď zjišťuji, že mi je přes třicet a stále miluji pohádky a moje práce, i když je sebenáročnější, je vlastně hrou.
V čem jsou americké animované filmy dobré a v čem špatné?
Mám velice rád Simpsony, South Park a i novější počítačovou animací vytvořené filmy, jako je Doba ledová. Ale z toho hlavního proudu Disneyova studia jsem hodně rozpačitý a nevyhledávám takové filmy. Obdobně je tomu u hraného filmu. Většina produkce je o ničem, zbytečně vyhozené peníze na obří rozpočty. Připadne mi, že tvůrci nemají dostatek podnětů, takových čistých lidských, a je to na tom, co dělají, znát.
Nemyslíte si, že klasický animovaný film bude v budoucnu překonán něčím jednodušším, modernějším?
Člověk je člověk a lidský dotyk se nedá ničím nahradit a určitě nevymizí. Pokusy tady byly, třeba virtuální sex - rozhodně ho nemůžete přirovnat k opravdovému. Vše je to jen bublina, která má mdlou chuť a rychle splaskne.
Než jsme se setkali, byl jste v Indii jako porotce na festivalu...
Bylo to docela zajímavé, nejdříve jsem na cestě uvázl v Paříži, protože jsem se jim nevešel do letadla. Pak za mnou nedorazilo zavazadlo, takže jsem sháněl potřebné propriety, abych nedělal na festivalu ostudu. Většinu času jsem seděl v projekčním sále, takže jsem si Indii moc neužil. Přesto pro mě Indie byla zajímavá, mohl jsem srovnávat, jaká je teď a jaká byla před patnácti lety. Táta jako dopravní pilot mě a mého bratra brával s sebou. Potěšilo mě, že se Indie a její výrazné rysy nedaly přebít západní kulturou.
Narodil jste se na Slovensku, žijete v Čechách. Mohl byste žít někde jinde v zahraničí?
Mentalitu mám českou a slovensky už ani neumím. Slováci mají z mé slovenštiny legraci. Od svých šesti let očichávám postupně všechny kontinenty a porovnávám lidi a jejich kulturu. Nejvíce mě ovlivnila Indie a jihovýchodní Asie. Odpovědi na většinu otázek, jež si kladu a které přede mnou v průběhu života vyvstávají, jsem pro sebe našel v buddhistickém systému chápání světa. Myslím, že je to ta pravá cesta, po níž chci kráčet. Člověk musí být trpělivý, musí postupně pochopit jednoduché věci, aby mohl vstřebat i ty složité. A ty mne teprve čekají. Ale abych odpověděl na vaši otázku. Nejlépe se mi žije tady. Emigrace většinou dělá s intelektem lidí strašné věci, tak doufám, že historie půjde takovým směrem, abych se bez toho mohl obejít.
Takže vaše cesty by spíš vedly na východ...
Na východ. Vlastně i na západ. V roce 1995 jsem odjel do Kanady a tam půl roku pobýval v buddhistickém klášteře, zavěšeném na útesu nad Atlantikem, kde bylo pastviště velryb, do nejbližší dědiny asi 12 mil a do nejbližšího městečka 50 mil. Zvláštní krásné místo.
Jste ve svém oboru fakt geniální, stále však stojíte nohama na zemi...
Víte, buddhismus tvrdí, že právě ta pevná zem neexistuje a jde pouze o výplod naší fantazie, jakousi materiální iluzi. Takže nejdříve musíme překonat tento rozpor. Ale jinak je celkem příjemné pro mé ego, když někam přijdu a nemusím se představovat a prezentovat svou dosavadní práci. Na druhou stranu se musím nechat najmout do studia na nádeničinu, abych přežil. Životní realita má opravdu obě strany mince.
A učíte i na škole...
Škola, konkrétně FAMU, naše katedra, je o možnostech a o tom, že vás nevedou za ručičku. A je to dobře, protože po škole jdete rovnýma nohama do reality a jste na ni připravení. Na škole vám poskytnou zázemí jak technické, tak teoretické. Jste v kontaktu s lidmi, kteří o animovaném filmu vědí spoustu věcí. Je to prostor, kde si můžete zkusit první krůčky v oboru, ale s vůlí a zájmem o film musíte na školu už přijít. Radu, pomoc, zkušenosti - nic víc na FAMU nehledejte. To není výuka, ale korekce a broušení toho, co přinášíte vy sami.
Životní meta...
Nemít existenční problémy a přitom dělat práci, která mě naplňuje a pár lidí potěší.

 
Narodil se v roce 1972 v Žilině. Vystudoval FAMU, obor animovaná tvorba. Věnuje se režii autorských filmů, ale i realizaci divadelních představení, televizních znělek nebo reklam. Na svých filmech i v ostatních projektech si zajišťuje scénář, střih, animaci, režii, technologii (scénografii), často i námět a u některých děl také výtvarné ztvárnění. Je výkonným producentem svých filmů. Od roku 1999 působí na katedře animované tvorby pražské FAMU jako pedagog. Je ženatý a má 1 dítě.
Tvorba a ocenění:
1997 - Eastern - Krvavý Hugo (animovaný film), ceny: Maxim - Festival FAMU 97, 1. místo - Brněnská šestnáctka 97, Zvláštní cena poroty - Etiuda 98 (Polsko), Hlavní cena - Cergy Pontoise 98 (Francie), nominace na studentského Oscara 98 (USA);
1997 - O kouzelném zvonu (animovaný film), ceny: Kristián 1998 - cena české filmové kritiky, Cena Hermíny Týrlové - Zlín 99, Cena dětské poroty - Annecy 99 (Francie), 1. místo - Tel Aviv 2000 (Izrael), Bronzový lev - Taipei 2000 (Taiwan), Nickledeon Award - New York ChildrenŐs festival 2001
1999 - Pád (loutkový film), ceny: Kristián 1999 - cena české filmové kritiky, Cena Českého literárního fondu 2000, Zlatý tanečník - Huesca 2000 (Španělsko), Hlavní cena Mezinárodní asociace filmových klubů - Huesca 2000, 1. místo - Trieste 2001 (Itálie), Zvláštní cena poroty - Angers 2001 (Francie)
2001 - Fimfárum (loutkový film, 25 min.), cena Kristián 2001 - cena české filmové kritiky
2002 - Franta Nebojsa (loutkový film, 16 min.), ceny: Nejlepší film pro děti - AniFest 2003 Třeboň, Kristián 2003 - cena české filmové kritiky
2002 - Fimfárum Jana Wericha (loutkový film za spolurežie V. Pospíšilové, 98 min.), ceny: Kristián 2002 - cena české filmové kritiky, 1. místo - Moskevský festival filmů pro děti Zlatá rybka 2003
Další projekty: 
2000 - Kouzelný zvon (60 min.) - loutkové divadelní představení pro divadlo Minor
2000 - Kavky - znělky televizního pořadu pro ČT
2003 - Lajka, Čchin a Gagarin (60 min.) - loutkové divadelní představení


AUREL KLIMT
červen 2004

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group