ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

"MŮJ ŽIVOT OVLIVNILA NÁHODA"

říká japanistka a překladatelka japonské literatury VLASTA WINKELHÖFEROVÁ

Co vás na Japonsku fascinuje?
Kultura jako celek. Jakési vrozené estétství především japonských žen, které bohužel mizí, a mladá generace se přizpůsobuje západu. Vždycky jsem měla exotické choutky a chtěla studovat něco jiného než základní světové jazyky, které jsem v 18 letech už poměrně uměla. Chtěla jsem studovat nějaký těžký jazyk, jaký hned tak někdo neumí. Tatínek mi v době rozhodování nad seznamem orientalistických oborů řekl: „Musíš si vybrat obor, kde nepůjde jen o jazyk, ale o celou národní kulturu.“ K Japonsku jsem tíhla od dětství. Ale stejně to nakonec byla náhoda, která ovlivnila celý můj život. Japanologie byla u nás teprve v začátcích, studium na univerzitě se neotevíralo každým rokem. Kdybych na základní škole nepřeskočila jeden rok a šla na vysokou školu správně, tak bych se možná tomuto oboru nevěnovala, ten rok se totiž neotvíral. Vlastně jsme byli teprve druhá skupina lidí, která japonštinu studovala. Původně jsem chtěla studovat japonštinu a indonéštinu, ale v té době nebyla indonéština ještě univerzitním oborem. Tak jsem si do páru vybrala korejštinu, ale dlouho jsem u ní nevydržela. Dvěma orientálním oborům se člověk nemůže naplno věnovat opravdu do hloubky, studium je celoživotní a vyžaduje hodně času a koncentrace.
Jaký je rozdíl mezi studiem japanologie tehdy a dnes?
Nebetyčný. Obrovský rozdíl je v praktických možnostech. Tak třeba my jsme studovali japanologii, a nepromluvili jsme se živým Japoncem. Na radu jsme chodili ke korejským studentům, kteří uměli japonsky. Pochopitelně se to odrazilo na naší špatné výslovnosti. Když jsme pak později promluvili na Japonce, řekli, že je to divné, že mluvíme jako Korejci. Další možnosti dnešních studentů jsou technického rázu - PC, Internet, dostatek knih. V době našeho studia jsme neměli ani pořádné slovníky a ty, co byly dostupné, byly samozřejmě jen cizojazyčné. Japonštinu jsme se tak učili přes další jazyky, hlavně angličtinu a ruštinu.
Měnila byste?
Neměnila bych už z toho důvodu, že jsme byli průkopníci japanologie u nás. Učili jsme se samozřejmě jak klasickou japonštinu, tak moderní, což je dost velký rozdíl, ale občas jsme to omylem směšovali. A já si vzpomínám, jak republiku navštívil japonský sochař, chtěl jít na toaletu a můj manžel nazval tu místnost vybraným slovíčkem z klasické japonštiny. Umělec užasl, pak se začal smát a prozradil, že to slovíčko ve dvacátém století přešlo do vojenského žargonu a vyjadřuje nejtvrdší výraz pro WC. S mým mužem jsme patřili k jediným, kteří měli odvahu mluvit dobře japonsky, a byli jsme tím pádem půjčováni do různých okolních zemí - do Rumunska, do NDR. Vzpomínám si, že jsem tlumočila v Rumunsku nějakým horníkům, kteří byli u nás, pak jeli na mezinárodní konferenci do Bukurešti, a protože jsem uměla francouzsky, tlumočila jsem tam z rumunštiny přes francouzštinu do japonštiny a zase zpátky z japonštiny přes francouzštinu do rumunštiny. S mým oborem jsem prožila spoustu dobrodružství. Neměnila bych ani z toho důvodu, že jsem ještě zažila původní Japonsko. Bylo sice zničené po válce, ale zachované v oblasti řemesel, ve zvycích, ve stylu života, ve způsobech oblékání, stále všeobecná byla ta známá japonská zdvořilost. Osobní poznání tohoto „původního“ Japonska mi nesmírně pomáhalo při překladech literatury.
S manželem jste zakládali velvyslanectví naší republiky v Japonsku...
Ano, vlastně úplně poprvé jsme tam jeli zakládat velvyslanectví. Podotýkám jako nestraníci. Ale sloveso zakládat není přesné. Československo mělo v Japonsku zastupitelský úřad již před válkou, za první republiky, stejně jako Japonsko v Praze. Jeli jsme velvyslanectví znovu otevřít poté, co byly v roce 1957 obnoveny vzájemné diplomatické styky.
Patříte mezi první překladatele moderní japonské literatury u nás. Myslíte, že Evropan může pochopit japonské spisovatele?
Ovšem, soudě podle ohlasu na některé tituly určitě. Velké množství evropských a amerických čtenářů dychtí zejména po starém Japonsku, je to možná druh nostalgie. Velké ohlasy mají překlady ze staré literatury, a to právě proto, že se tam objevují zvyky, zdvořilost a poetičnost. Stará japonská poezie a próza je vynikající. Mně však bylo líto, že se obecně poněkud přehlížela moderní literatura, která je tak pozoruhodná. Překladům moderních japonských autorů do češtiny se však jako první věnovala prof. Vlasta Hilská, jedna ze zakladatelek našeho oboru.
Kteří japonští autoři jsou vašimi nejoblíbenějšími? Které jste překládala nejčastěji?
Oblíbených autorů mám celou řadu. Ale v mých překladech na prvním místě stojí prozaik a dramatik Kóbó Abe. Dokonce jsem se stala jeho vůbec první překladatelkou na světě. Tento autor byl několikrát navrhován na Nobelovu cenu, bohužel ji nikdy nedostal, ale je překládán na všech kontinentech. Bývá přirovnáván ke Kafkovi a pro některé japonské čtenáře byl příliš moderní i v rámci moderní japonské literatury. Zabíhal trošku do sci-fi, protože byl vzděláním lékař, miloval technický pokrok a zamýšlel se nad osudem člověka a lidstva. Jazyk a styl, kterým psal, byl nesmírně moderní, až to současníky zaráželo. Znala jsem se s ním osobně, s celou jeho rodinou. Druhý můj nejoblíbenější autor Džuničiró Tanizaki je v rámci japonské moderní literatury velikán, milovník starého Japonska. Psal velice moderně, romány ságy, ale také eseje o japonské kultuře, estetice apod. Zajímavé je, že tito dva autoři jsou absolutně rozdílní, ale mému srdci nejbližší. Ale s velkým zájmem a potěšením jsem překládala i oba japonské nositele Nobelovy ceny, Jasunariho Kawabatu a Kenzaburó Óeho.
Kdo první vidí vaši práci?
Asi čekáte, že řeknu manžel, protože jsme společně v 60. letech napsali knihu o Japonsku, ale není to tak. Text jako celek vidí zpravidla až redaktor. Manžel mi do mé práce nemluví, neboť má specializace a zaměření v rámci oboru byly odlišné od jeho, on se od studií věnoval hlavně historii a hospodářství. Spíš k němu v průběhu psaní nebo překladu chodím pro rady týkající se zvolených termínů či formulací. A hlavně mě doslova zachraňuje, když si omylem provedu něco se svým počítačem a nevím, jak z patálie ven. Nejsem moc technický typ.
Napsala jste také knihu o japonské módě, vlastně „Dějiny odívání Japonska“. Jak se liší vkus evropských a současných japonských žen?
Zpočátku mi připadalo, že Japonky mají tendenci oblékat se nápadněji než my Evropanky, ale spíš šlo o to, čemu se anglicky říká overdress, např. příliš broží, flitry používané i ve dne. To mne velice udivovalo, určitě šlo o reziduum z doby, kdy chodily v kimonech a ta kimona byla mnohem zdobnější, barvitější, byla také odstupňovaná u jednotlivých věkových kategorií - barevně i vzorkem. Pro mladé ženy byla z látek zářivých barev, poutala mnohem větší pozornost.
Kdy éra kimon skončila?
Je mnoho důvodů, proč se kimona v Japonsku už běžně nenosí. K zásadním změnám ve způsobu odívání v japonské společnosti vždy docházelo v souvislosti s velkými společenskými otřesy nebo s přírodními katastrofami. Začátkem 40. let 20. století byly vydány velice přísné zákazy luxusu a nošení honosných oděvů, takže Japonky kimona uložily podle přesného schématu skládání do komod a celou válku je nepoužívaly. Po válce přišla do země americká armáda a ta vnesla do Japonska nové knihy, filmy, ale i oblečení. Japonci byli vždycky velice progresivní v příjímání cizích novot, víc než konzervativní Evropané. A tak se pro ně evropské oblečení stalo samozřejmostí. Tento postupný přechod na západní oblečení však započal mnohem dříve, u mužů z měst již od konce 19. století. Ženy byly v přijímání západního oblečení poněkud váhavější.
Máte doma kimono?
Patřím k těm, co tvrdí, že pohled na Evropanku v kimonu není hezký. Evropanky jsou jinak urostlé než křehké Japonky. Kimono mám, také naše dcery měly pěkná dívčí kimona, ale i ony se do nich oblékaly zcela výjimečně. Zato jsme si všichni pro tokijská letní vedra pořídili jukati, což jsou tenká bavlněná kimona, oblíbená hlavně ve chvílích odpočinku, a spíš se v nich pohybovaly naše dcery. A co s manželem dodnes nosíme, jsou domácí kabátky, kterým se říká hanten, jsou vhodné ke kalhotám a v zimě jsou velice příjemné a teplé.
Váš manžel působil v Japonsku jako velvyslanec, bylo nutné obléknout si při společenských příležitostech kimono?
Ne, v žádném případě. Japoncům bychom byli spíš pro smích. Mladé ženy si pochopitelně kimona koupily a nechaly se do nich na zkoušku obléci, to bych velice zdůraznila. Obléci si kimono je totiž nesmírně složitá záležitost a neumějí to ani mnohé současné Japonky. Naprostá většina moderních Japonek ani kimono nemá, ke společenským událostem, svatbám nebo divadelním příležitostem je nosí, ale je to spíš výjimka. Ten, kdo kimono nemá, si je může půjčit v široké síti půjčoven, kde jsou i specialistky, které kimono obléknou, tu dotyčnou dámu nalíčí, upraví. Dříve měly Japonky velkou praxi v oblékání kimona, denně se do něčeho podobného, ať už slavnostního, nebo všedního oblékaly. Moderní Japonky jdou se současnou celosvětovou módou a milují značkové zboží, pěkné doplňky. Mladá děvčata za luxusní oblečení vydávají obrovské peníze, ale do kimona se již neumějí obléci ani se v něm náležitě pohybovat.
Myslíte si, že tradice jsou už v Japonsku mrtvé?
Tradice samozřejmě postupně mizí všude, je to normální, přirozený vývoj. Já vždy měla dojem, že v Japonsku to není tak intenzivní jako u nás, a to především díky tomu, že se cenila perfektní práce tradičních řemeslníků. Je také fakt, že nošení kimona je nepraktické, třeba v letadle. Japonci rádi cestují, a v kimonu by to rozhodně nešlo. Evropský oděv odpovídá nynější době, kdežto kimono té minulé. Jsem ráda, že se tradice kimona alespoň do jisté míry v určitých profesních skupinách, jako jsou herci tradičního divadla, udržuje. Už z toho důvodu, že se nejedná pouze o nějakou formu oblečení, ale především o nádherné látky.
Mají Češi a Japonci něco společného?
Zajímavé je, že si dobře rozumějí jako přátelé. Rozdílů je nesmírné množství, ale mají mnoho společného, co se lásky k hudbě týče. U nás je v poslední době sílící skupina lidí, která má ráda zápasy sumó, jsou zde lidé, kteří se věnují ikebaně - úpravě květin, pěstování bonsají, velice populární jsou u nás japonská bojová umění. Jinak mě výrazné shody nenapadají.
Ovlivňuje Japonsko atmosféru vašeho domova?
Jistě. Máme spoustu předmětů, které jsme si z Japonska přivezli a používáme je. Pak společně s dcerami a synem máme rejstřík japonských výrazů, které všichni v rodině používáme. Nikdy doma neřekneme sójová omáčka, ale šóju, neřekneme čínské nebo pohankové nudle, zásadně to jsou pro nás soba, běžně také používáme názvy japonských jídel, která občas připravuji. S manželem máme společnou vášeň pro japonská tradiční lidová řemesla, já mám velkou sbírku japonských lidových hraček. Náš život je Japonskem velice silně ovlivněn.
Prožila jste 14 let v Japonsku, jaké byly ty poslední roky po boku manžela, diplomata?
V Japonsku se cítím jako doma. Jako paní velvyslancová jsem se snažila žít normálním životem, ani to jinak nešlo, protože jsme malá země. Když se ohlížím zpět, mám pocit, že jsem se možná až příliš poctivě snažila plnit do detailu všechny povinnosti manželky velvyslance a vedle toho ještě stihnout i vlastní odbornou práci.
To znamená?
Chodit tam, kam se má, dělat vše co nejlépe i z hlediska japonského okolí. Některé paní velvyslancové chodily spíše za zábavou. Vedle toho jsem tam byla jako japanistka, a tak jsem se snažila nasát co nejvíce z nového, nakoupit co nejvíce knih, vidět co nejvíce míst. A myslím, že jsem trochu fungovala i jako rarita, protože jsem patřila k nepatrné hrstce cizinek - manželek velvyslanců, které mluvily plynně japonsky. Takže jsem byla často žádána, abych udělala pro Japonce přednášku o naší zemi anebo napsala článek pro japonský časopis. Nezastavila jsem se ani na minutu.
Jak přijímají Japonci cizince mluvícího jejich jazykem?
Mladší generace Japonců je orientovaná na angličtinu a dokonce dnes celkem i umí anglicky mluvit. Naše znalost japonštiny byla proto vždycky velice vítána a pomáhala nám získat přátele. Naše druhá dcera dokonce chodila do japonské školy a já si dodnes vzpomínám, jak jednou manžel přišel z práce a vyprávěl, že cestou potkal skupinku kluků a jeden z nich na něj křičel gaidžin, gaidžin, tedy cizinec, cizinec, ale další chlapec mu řekl: „To není žádný gaidžin, to je tatínek od Zorky.“
To člověka potěší. Jak se odjíždí?
Je to člověku líto. Při odjezdu jsem ale měla tolik práce a povinností, že nebyl ani čas na nostalgické rozjímání. Ale moc jsem se těšila na Prahu a na rodinu.
Je náročnější ke studiu japonština, nebo čeština?
Obojí má své. V případě japonštiny nejde jen o to zvládnout gramatiku, ale kvůli písmu je nutné mít vizuální paměť. Je důležité naučit se dobře číst a dobře psát. Japonština nemá ve své výslovnosti nic, co by Čech nedokázal vyslovit. Naproti tomu pro Japonce je problematické české tvarosloví, časování, rod, množné číslo a v neposlední řadě výslovnost. Ti, co se učili češtinu u nás poslechem, se naučili mluvit velice dobře.
Mohla byste žít jinde než v České republice?
Ne. To říkám úplně upřímně.
S manželem jste hodně cestovali, která země vás ještě oslovila?
Skotsko. Nevím proč, prostě když si tam sednu na kopec, pohled na tu severskou krajinu mne dojímá. Oslovuje mne i Indonésie.
Co se týče náboženství, jsou Japonci tolerantním národem?
Dokonce bych řekla nejtolerantnějším. Uznávají fakt, že každý má svého boha, popřípadě bohy. Takový pocit vzájemné tolerance k jednotlivým náboženským směrům, to je jeden z bezvadných dojmů z Japonska.
Máte nějaké japonské přísloví, kterým se řídíte?
Ne. Japonci říkají, že člověk by se v těžkých situacích měl chovat jako bambus, tzn. ohnout se, ale nezlomit. Pravá síla bambusu se objeví ve chvíli, kdy se opět narovná. Řekla bych, že jsme to v naší historii také pěstovali. Já jsem toto přísloví naštěstí nemusela použít, protože jsem tak kritické situace v životě nezažívala.
To bych netvrdila. Váš muž a vy jste byli vyhozeni z práce, váš otec byl za války zavřený, v roce 1948 byl vyhozen z práce. Přesto si nestěžujete. Mám to chápat jako životní optimismus?
Jsem optimista. V mém životě nešlo o „ohnutí se“, ale o to „setrvat v klidu a zůstat sama sebou“.
Jste maximálně vitální člověk...
Možná že jsem měla tendence pracovat až příliš, a teď se z toho léčím. (smích) Nedávno jsem se sešla se svými kolegyněmi, také orientalistkami, a shodly jsme se na tom, že v našem věku za mnohé vděčíme právě svému oboru. Když máte svou práci, obor ráda, umožňuje vám i v pozdějším věku další odbornou aktivitu, studium. Orientalistické obory jsou tak široké a zajímavé, že vás udržují v duševní čilosti po celý život. Japanistika takovým oborem rozhodně je.


Vlasta Winkelhöferová (* 15. 1. 1931)
Česká japanistka, překladatelka japonské literatury. Po maturitě na francouzském reálném gymnáziu vystudovala obor japanistika - koreanistika na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V letech 1954-58 působila jako asistentka pro obor japanistiky na katedře Dálného východu FF UK, mezi léty 1958-62 a 1964-68 dlouhodobě pobývala s manželem v Japonsku, v letech 1969-73 je odbornou asistentkou katedry věd o zemích Asie a Afriky, v letech 1973 až 1990 byla profesorkou japonštiny na orientálním oddělení Jazykové školy v Praze.
V letech 1982-83 pobývá jako stipendistka Japan Foundation na půlroční odborné stáži na Univerzitě Waseda a Institutu pro výzkum národní literatury v Tokiu se zaměřením na studium poválečné japonské literatury. Období let 1990-96 strávila jako manželka velvyslance nejprve ČSFR, poté ČR v Japonsku a na Filipínách.
Zabývá se studiem moderní japonské literatury, překládá stěžejní díla významných japonských prozaiků a dramatiků do češtiny. K jejím odborným zájmům patří i studium japonského folkloru, lidového umění a řemesel. Je autorkou dějin japonského odívání a majitelkou velké sbírky japonských lidových hraček a
novoročenek.
červenec - srpen 2004

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group