ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DÁMY ČESKÉ OPERNÍ KRITIKY VÁŽNĚ BRÁT NEMOHU

 

Emil Viklický, pianista evropského formátu, jedna z nejvýraznějších postav hudební scény. Všestranný umělec má na kontě řadu jazzových skladeb, skvěle zpracované moravské lidové melodie, opery a filmovou hudbu. Poslední koncert, který jsem viděla, odehrál nachlazený. Na výkonu to znát rozhodně nebylo.

 

Koncertujete často nemocný?
Často se to nestává, udržuju se v kondici, běhám, cvičím, nemocný nejsem. Když už se to stane, hraji a dělám jako by nic. Moje pravidlo zní: „Můžu být nemocen až potom.“
Sportujete? U umělců je to riskantnější...
Ke sportu mě dotáhla má žena a já se nechal. Vyhovuje mi to, u klavíru má člověk páteř všelijak zkroucenou. Sport mě baví, v poslední době lyžuju tak, jak jsem nikdy předtím nelyžoval. Jezdíme do Nového Mexika, do méně známého regionu u městečka Taos, kde se lyžuje ve výšce od 2900 do 3800 m n. m. To je adrenalin, který mě baví.
Slyšela jsem vaše nádherně zpracované moravské lidové melodie; kudy vedla cesta k folkloru?
K folkloru jsem se dostal víceméně oklikou přes Leoše Janáčka, Zuzanu Lapčíkovou a Jiřího Pavlicu. Vždy mě naprosto fascinovala Janáčkova hudba svou dramatičností. Zajímaly mě jeho inspirační zdroje, tedy nápěvky řeči, folklor. Na Moravě se stále ještě najdou vesničky, kde lidé folklorem alespoň částečně žijí. Znát je to například na pohřbech nebo svatbách. Zuzka má folklorní tanečníky teenagerského věku. Kromě moderní současné muziky vnímají a jsou schopni zazpívat i folklor. Přijedou na motorkách, v kroji odtančí a odzpívají představení, pak nasednou opět na motorky, na hlavy si vezmou helmy a odjedou na dunivou diskotéku. Proč ne? To je daleko větší hudební rozměr, než jaký má běžný teenager ve velkoměstě.
Je těžké zůstat Emilem Viklickým?
Programově se snažím odolávat komerčním vlivům. Na televizi se prakticky nedívám, neposlouchám rozhlasové stanice, které produkují, jak já říkám, čtyři rány do hlavy. Moje estetika se zformovala v šedesátých letech: filmy, literatura, výtvarné umění, muzika. Tím pádem je to pro mě snadné. Horší je to dnes pro lidi, kteří se teprve hledají.
Není vám líto, že jste ve světě známější než tady doma?
Vůbec ne. Jsem spokojený tak, jak to je, a populárnější bych být nechtěl, už kvůli bulváru. Stačí mi to až až.
Je pro vás kritika motivací do další práce?
Je to velmi citlivá otázka. Musím rozlišit jazz a operu. Skupina kritiků věnujících se u nás jazzové muzice je tak slabá, že prakticky nelze brát nikoho vážně. Nikdo doopravdy fundovaný dnes u nás neexistuje. Kritiky z venku, z Londýna, Terstu, Stuttgartu, Regensburgu, jsou pro mne přínosnější. Momentálně o mém triu píšou velmi pochvalně a to mě samozřejmě těší. Pokud se týká opery, některým kritikům věřím, jiné „dámy české operní kritiky“ bohužel vážně brát nemohu.
Co je pro vás motivací? Posluchači?
Jít s kůží na trh v jazzovém zakouřeném klubu je poměrně dost složité. Turisté, kteří na jazz přijdou, se velmi často mezi sebou baví, pijí alkohol a podobně. Pokud dokážete zaujmout takovéto absolutně anonymní publikum, je to velké vítězství a velká radost. Najednou víte, že vnímali to, co na jevišti děláte. Nebo alespoň někteří z nich. Je to zkouška ohněm. A právě pro tuto výzvu se zatím klubového hraní vzdát nechci. Klidně bych mohl dělat jen koncerty, ale hraní jazzu v klubu je nepostradatelná dílna, kdy si můžete vyzkoušet, které postupy a jak zabírají.
Ovlivní vás, když do klubu přijde málo lidí?
Myslíte v muzikantském slangu takzvanou přesilovku, kdy je počet muzikantů na jevišti větší než počet diváků v hledišti? Mám asi štěstí, že se mi „přesilovka“ zatím nepřihodila. Ale v Americe jsem se naučil, že musíte hrát s maximální energií, i když je v klubu pět lidí. Navíc je nepsaným pravidlem, že přesně v těchto případech se mezi návštěvníky objeví někdo důležitý, kdo vám dá další práci.
Co když podmínky pro koncert nejsou ideální?
Ještě když jsem učil na Jazzové dílně, říkával jsem ironicky studentům: „Ideální podmínky k hraní jsou pro muzikanty tak jednou až dvakrát za rok.“ Klavíristé si stěžují na rozladěný klavír, nefungují odposlechové monitory, basa na některých frekvencích nahoukává. Pořadatel pro vás zařídil pension bez koupelny a všichni spíte v jednom šestilůžkovém pokoji. Co dělat? Odpověď je jenom jedna: musíte se s tím vyrovnat. Ostatně, jazz hrajeme především proto, že nás to baví, tak co záleží na nějakých drobnostech.
Který z jazyků je nejhudebnější?
To kdybych věděl! Operu píšu česky, což na zhudebnění zrovna jednoduché není. Asi záleží na skladateli, ale důležité je, aby jazyku rozuměl. Takže můžu komponovat v češtině a angličtině. Německy tak dobře neumím. Díky opeře Máchův deník, kterou jsem psal v češtině a v němčině, ale v německém jazyce umím pár erotických replik. Když jsem si chystal nápěvky na Máchův deník, byli jsme s mým jazzovým triem na turné u Bodamského jezera. Bubeník Laco Tropp, který žil přes dvacet let v cizině, umí perfektně německy. Potřeboval jsem, aby mi někdo hlasitě přečetl úvodní erotickou scénu mezi K. H. Máchou a jeho přítelkyní Lori. A nejenom přečetl, ale také aby se pokusil jednotlivé repliky zarecitovat s příslušnou emocí. Pro ostatní dopolední návštěvníky té ospalé zahradní restaurace na břehu jezera to asi musel být fascinující zážitek: dva cizinci, sedící u vzdáleného stolku, mluví jakýmsi podivným slovanským jazykem. Ten starší opakovaně křičí lechtivé německé věty: „Ach, meine Süsse! - Ach, má sladká, nebo: „Ich bin keine Bäuerin aus Provinz! - Nejsem žádná selka z vesnice!
Odmítáte často pracovní nabídky?
Odmítnu, když nestíhám termíny nebo když dostanu podmínku, že kvůli dané nabídce už nesmím pracovat na ničem jiném. To byl i případ filmové hudby pro seriál BBC Červený bedrník. Angličané mě vybrali, byl jsem jejich první volba. Chtěl jsem tu práci vzít, ale musel bych zrušit již podepsané smlouvy. To jsem nechtěl a ani nemohl udělat.
Ve které zemi rád hrajete?
V Anglii. Tam diváci, když už přijdou, jsou pozornější než leckde jinde.
A kde se ve světě cítíte jako doma?
Můj syn vystudoval medicínu a založil si v Americe soukromou praxi. Podal si přihlášku na několik univerzit, a jelikož umí japonsky, přijali ho na Havaji. Seznámil se tam s dívkou, kterou si posléze vzal, a my tak máme moravsko-havajskou vnučku. Mluví pochopitelně anglicky a česky. Havaj je úžasné místo, příklad globální společnosti v třetím tisíciletí.
Dokázal byste na Havaji žít?
Rozhodně ano. Mám na severním pobřeží ostrova Oahu oblíbené místo v národním parku Maleakahana. Asi tři sta metrů od pláže je ostrov Goat Island, potíž ale je se na něj dostat. Okolo ostrova z obou stran přicházejí ze severu vlny, které se navzájem skládají. Kdyby byla úplně klidná hladina, tak by se po korálovém útesu ve vodě hluboké asi dvacet centimetrů teoreticky na ostrov dalo dojít. Praxe je ale jiná. Nelze plavat, pořezali byste se na břiše. Chvíli máte vodu po kotníky, vzápětí se vám nad hlavou složí dvoumetrová vlna. Jeden místní muž mi poradil, jak a hlavně kdy na ostrov jít. Vezmete si staré tenisky a po korálovém útesu dojdete cestou ve tvaru S na jedno z nejkrásnějších míst na zemi, jaké jsem kdy viděl.
Vaše krédo?
Pokusím se odpovědět s pomocí Úvahy o hudbě Milana Kundery z jeho knihy Ignorance, kde je citát Arnolda Schönberga z roku 1930: „Rádio je ten nepřítel, nemilosrdný nepřítel pochodující nezadržitelně kupředu a jakýkoliv odpor je beznadějný, marný. Vnucuje nám hudbu, aniž by se nás ptal, chceme-li ji slyšet, nebo zdali ji vůbec chceme pochopit, s výsledkem, že ta hudba se stane jen hlukem. Hlukem mezi ostatními hluky.“ Nedávno jsem si uvědomil, jak je tato vize hluboce pravdivá. V srpnu jsem dopoledne chodil plavat na koupaliště na Petynce. Znuděný plavčík a opodál prodavač zmrzliny si pouštěli ze dvou různých reproduktorových soustav dvě různé komerční stanice vysílající „čtyři rány do hlavy“. Nad nedávno velmi pěkně opraveným areálem, který je v krásném prostředí, se válel amorfní mrak hluku, všudypřítomná koule akustického smogu. Ti návštěvníci, kteří si tuto skutečnost ještě uvědomovali, už neměli sílu ani odvahu, aby se jakkoliv vzbouřili.

 

 


EMIL VIKLICKÝ
Narodil se v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, po ukončení studia matematiky na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity jej čekala vojenská služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). Záhy přešel na profesionální dráhu, v první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.
První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková.
Po vydání debutového alba se zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College of Music. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem.
Od počátku osmdesátých let se věnuje také vážné hudbě, zejména komorní, a hodně experimentoval v oblasti elektroakustické hudby. Značnou část své energie vkládá do tvorby pro film, složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem. Podepsán je i pod hudbou k Zafranovičovu filmu Má je pomsta (Lacrimosa) a ke snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.
Na kontě má i operní díla Oráč a Smrt, Faidra, Máchův deník.
Je ženatý a má jednoho syna.
listopad 2004

 

 

 

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group