ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KDYŽ LIDÉ NEPOZNAJÍ, ŽE JSEM PSYCHOLOG, TĚŠÍ MĚ TO,

říká Petr Šmolka, prezident Asociace manželských a rodinných poradců

 

Řada lidí ho zná z televize, jiní četli jeho knihu nebo našli jeho rady na internetu. Dlouhou řadu let se zabývá vztahy mezi mužem a ženou, klienti za ním mohou dojít do jeho poradny. Slyšel už stovky, možná tisíce lidských příběhů.

 

Vaší poslední knihou je Nevěra pro podváděné i podvádějící. Je dnes nevěra víc rozšířená než dříve? A je pravda, že patří k rodině?
Nejde říci, že je dnes více nevěr než kdysi. Dnes je ale mnohem větší procento odhalených. Souvisí to s technickými vymoženostmi - mobilními telefony a internetem. Málokterý poštovní holub by byl tak hloupý, aby milostný dopis donesl manželce místo milenky, listonoši byli taky spolehlivější než mobil, na kterém SMS patřící milence pošlete omylem manželce. Jsou i takzvaní archiváři, kteří podcení svého partnera a pikantní textové zprávy od milenců a milenek si nechávají v mobilním telefonu. Nadměrně ostražití partneři si prohlédnou mobil nebo e-mail a nevěra je venku.
Vy ale musíte mít ideální vztah, protože si víte rady...?
Ano, musím, ale... Nestěžuji si. Možná právě díky své profesi si uvědomuji, že lidé mají spoustu větších a závažnějších problémů, než je ten, který někdy řeším doma.
Také díky svým knihám patříte mezi mediálně nejznámější psychology, čím to je?
Můj vztah k médiím je takový, že pokud o mne mají zájem, zpravidla je neodmítám. Vůbec si myslím, že nejde ani tak o výraz ocenění nějakých mých mimořádných kvalit, ale právě spíše o to, že se novinářům programově nevyhýbám.
Co si budeme namlouvat, lidé v zásadě více věří známým odborníkům, s výjimkou těch, kteří je naopak popuzují. Jeden čas například lidi velmi rozděloval pan primář Plzák - měl na jedné straně příznivce a na druhé odpůrce. Většina lidí si ale myslí, že ten, který vydá knihu, vystupuje v televizi, píše články do časopisů, by měl být lepší terapeut nebo poradce než ten méně známý. To se nevylučuje, ale ani to není žádná záruka.
Můžete v procentech vyjádřit, kolik lidí v České republice využívá služeb psychologa?
Ročně se v poradnách pro rodinu objevuje do třiceti pěti tisíc lidí. Poradny fungují od roku 1967, a tak je zřejmé, že nějakou zkušenost s psychologem má velké procento lidí. Ať už přímou, nebo prostřednictvím členů rodiny. Navíc už u nás začíná patřit k dobrému jménu u manažerů mít svého psychologa. Spíš ale vyhledávají soukromého odborníka; mají pocit, že kvalitní službu je třeba koupit a zaplatit.
Vy ale soukromou praxi nemáte...?
To vysvětlím. Pokud někdo provádí individuální terapii, je soukromá praxe jistě namístě. Jenže my řešíme problémy párů, rodiny. A v takových případech bývá jeden z dvojice téměř vždy ekonomicky silnější a rozhoduje o tom, na co se dají peníze. Má tak větší moc a tudíž může rozhodnout i o tom, zda se na terapie bude chodit, nebo ne. Proto si myslím, že východiskem je právě bezplatná služba.
Jako psycholog již pracujete dlouho, jak se tento obor mění?
Mění se sám psycholog. Čím je zkušenější, tím dokáže spoustě případů lépe porozumět. Umí si dokonce často po pár větách představit, jak se příběh klientů bude dále vyvíjet; pak je, pravda, někdy náročné ukáznit se natolik, aby dal klientovi prostor vše i dovyprávět.
Poradenská práce se však vyvíjí i v tom, jací klienti za námi chodí. Úplně v počátcích to byly rodiny s výraznou takzvanou sociální patologií, setkávali jsme se s bitím a jinými formami domácího násilí, třeba až po opakované nevěry. V dalších letech lidé chodili i s problémy, které byly alespoň navenek banálnější. Dnes, kdy už téměř každý musí dost pracně nakládat s časem a zároveň se dostává pod mnohem větší společenské tlaky, narůstá i rozsah problémů, se kterými za námi klienti chodí.
Je smyslem vaší práce případ s dobrým koncem?
Ani ne. Značná část klientů za mnou chodí v roli stěžovatelů, a pokud jim vše odkýváte, také odejdou spokojeni. Jenže tak jim nepomohu. Někdy mohu mít docela dobrý pocit spíše z toho, že klient odchází popuzen, protože slyší věci, které jsou nepříjemné. Časem si tak totiž může sám uvědomit, v čem je problém, a možná i změnit své chování. Mám pocit užitečnosti v momentě, když klientům dám to nejlepší, co umím. Někdy pomohu, někdy se ale nedaří.
Komu se svěřujete vy?
Svěřování je silné slovo. Kolegům rozhodně ne, manželka má stejnou profesi jako já, takže jí také ne. Dávám přednost spíše okruhu přátel mimo psychologii, myslím si, že se člověk lépe odreaguje a případně i vypovídá. Mám na to svou „basketovou partu“. Společně minimálně třikrát až čtyřikrát do roka, teď už i s rodinami, vyjíždíme také na dovolené nebo alespoň na prodloužené víkendy. Je zajímavé pozorovat, jak se během let mění témata našich pánských debat. Od bohatýrských milostných historek přes politiku až k vnoučatům a k vaření. Je to příjemné, když máte přátele, na které se můžete obrátit s jakoukoliv žádostí o pomoc, ať už praktickou, nebo právě psychologickou. Náš spolek je natolik různorodý, že v něm najdete třeba i stavaře, topenáře či právníky.
Řadu lidí, kteří se zabývají psychologií, tento obor poznamená. Jak to bylo s vámi?
Vždy záleží na osobnostní struktuře. Někoho poznamená už studium psychologie - buď v tom, že má chuť zkoušet to, co se naučil v teorii, rovnou v praxi, nebo že se v mnoha věcech poznává. Já jsem bral už od studií psychologii jako profesi, ne jako poslání, takže si neuvědomuji, že bych někdy zkoušel některé teorie bezhlavě převádět do praxe. Od někoho slyším: „Neřekl bych do tebe, že jsi psycholog.“
To znamená, že vás nikdy žádný osud klienta osobně nezasáhl?
Víte, je důležité mít prostředí, kde se odreagujete a zapomenete. Jinak hrozí syndrom vyhoření, pokud se do určitého příběhu moc angažujete.
Pozná se už na pohled, že má někdo psychické problémy?
Záleží na typu problému. Pokud se odehrává něco smutného v rodině, vidíte už na mimice člověka změny, je apatický, zoufalý. Na druhou stranu člověk, který se tak říkajíc citově angažuje mimo rodinu, vypadá často, jako kdyby přišel o poslední špetku zdravého rozumu, a tváří se jak jezule.
Navštěvují vaše poradny spíš ženy, nebo muži?
Na první návštěvu přicházejí v padesáti procentech ženy, ve třiceti procentech muži a ve dvaceti procentech oba.
Kolem roku 1973 jste dělal psychologa u reprezentačního družstva basketbalistů, procestoval jste spoustu zemí...
Od amerického kontinentu přes celou Evropu až po Asii, ale v této době mi bohatě stačí Česko.
Skandinávie vám ale k srdci přirostla...
V roce 1969 jsem končil školu a to bylo období uvolnění. Se dvěma kolegy jsme založili Psychological Student Club a získali kontakty na univerzity ve Skandinávii. Zorganizovali jsme výměnný pobyt a vše by bylo v pořádku, kdybychom nebyli jen tři, kdežto z univerzity v Tampere přijelo dvacet pět studentů. Nakonec jsme ale zvládli i tuhle situaci.
Drží vás basket ještě i dnes?
Hraji ho jednou až dvakrát týdně, ale věnuji se i dalšímu sportu - mariáši. (smích) Občas čtu, chodím na houby, pokud rostou. V zimě jezdíme na lyže. Ale hlavně se společně se ženou věnujeme ještě jednomu koníčku - našim vnoučatům.

 


PhDr. Petr Šmolka
Narodil se 16. dubna 1946 v Praze. V letech 1964-69 vystudoval psychologii na FF UK, do roku 1977 působil jako odborný asistent na téže katedře, od roku 1978 až dodnes je manželský poradce.
Publikace z poslední doby: Když vás trápí někdo blízký, 1999; Nevěra pro podváděné i podvádějící, 2003; Muž a žena - návod k použití, 2004 (právě v tisku).

 

leden 2005

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group