ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VIDĚL JSEM, JAK NÁČELNÍK SIoUXŮ SVOLÁVÁ ORLY

– říká skladatel a hudebník Vladimír Vyšín

Pracoval ve studiu Prince, seznámil se s Tinou Turner nebo s Laurie Andersson. Byl u Franka Zappy. Pak odešel na několik měsíců k Siouxům. Hudební skladatel a bubeník Vladimír Vyšín, jehož jméno je spjato především se skupinami Plastic Poeple a DG 307, odešel v roce 1980 do Spojených států. „K emigraci mě nikdo nenutil,“ říká. „Nikdo na mě nečekal, nikoho jsem neznal, ale poradil jsem si.“

Říkáte o sobě, že vedete krásný bohémský život. Nelitujete něčeho?
Není čeho. Když mám peníze, tak utrácím, když je nemám, tak je nemám. Můj svět je studio a můj život muzika – slyším ji ve všem a všude. Nechodím na koncerty ani na party. Nemám na to čas a ani to nemám zapotřebí: já mám všechny hvězdy ve studiu pro sebe.
Bubnovat jsem začal v patnácti. Přivedl mě k tomu otec – bubeník v Orchestru Karla Vlacha. Byl jsem extravagantní mánička, co nedokáže systematicky chodit do práce. Nechtěl jsem dělat nic jiného než muziku. Tak jsem hrál. Když jsem se dal dohromady s Plastic Poeple, všichni jsme asi pět let pracovali v Divadle E. F. Buriana. Pro mě to byla nádherná doba, přestože nás každou chvíli sebrali a zavřeli. Museli – byli jsme nežádoucí živly, co si o to koledovaly, a lidi, co nás přivazovali k topení a kopali, prostě tak dělali svoji práci... Já jsem všechno dávno překlenul, rehabilitace mě nezajímají – proč bych se tím měl pořád zaobírat?
Když jste nakonec emigroval, kam vedly vaše první kroky?
Samozřejmě někam, kde se hrálo. Procházel jsem se v New Yorku po Times Square a právě tam nějaká černošská skupina točila klip. Postavil jsem se vedle černocha, kterej byl tak o dvě hlavy vyšší, a ptal se ho, co je to za kapelu. „Odkud seš, že to nevíš, vole? To je naše nejlepší newyorská rapová kapela,“ řekl mi. Vyzvedl mě, abych viděl – byly tam tisíce černochů, mraky policajtů. Pak jsme se dali do řeči a on se představil jako Jean Carby – ukázalo se, že ten klip produkoval. Později jsme se spřátelili. Jednou mě zavedl do malé uličky kousek od Times Square, do velké sedmipatrové budovy. U vchodu otevíral bíle natřenej „bílej“ pierot dveře černochům – šlo o jeden z největších černošských klubů. V každém patře jiná muzika a nepopsatelná atmosféra.
Neměl jste tam občas problém, že jste nebyl černoch?
Ani ne, protože Jean mi dával skvělé praktické rady. Například jsem mu vyprávěl, jak jsem jel na kole z Brooklynu černošskou čtvrtí a pak přes Manhattan Bridge do Manhattanu. Když jsem tou ulicí projížděl, černoši na mě pokřikovali a házeli po mně různý věci. V jednu chvíli mi přistála na hlavě plechovka a roztrhla mi hlavu. Jean to vyslechl a řekl: „Zítra ti dám něco, s čím tamtudy můžeš jít klidně i pěšky a pomalu.“ Druhý den přinesl černé triko, na kterém bylo zeleně napsáno jenom Cool. Fungovalo to. Procházel jsem pak pomalu stejnou ulicí, jakou jsem předtím rychle projížděl na kole, a mnohem víc jsem vnímal její obraz: kandelábr stříká, černoši se tam koupou, jejich vřískot přehlušují auta, ze kterých řve muzika.
Připadal jsem si jako ve filmu. Míjel jsem skupinky černochů a nikdo si mě ani nevšiml. To triko mám schovaný a někdy si ho ještě jen tak vezmu na sebe.
Pracoval jste v nahrávacím studiu u Prince. Jak jste se k té práci dostal?
Vzal mě tam hudebník John Barry, který složil muziku k řadě filmů, včetně Tance s vlky. Chtěl, abych si poslechl, co tam právě dotočil. Pak se zeptal, co tomu říkám: „Je to dobrý, ale něco bych tam dohrál – mám takovej nápad...“ No a tak jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl dělat pro Paisley Park, kde natáčí Prince. Dali mi k dispozici dům, vybral jsem si auto a prožil tam nádherné čtyři roky. Dělal jsem muziku k filmům a byla to krásná práce. Tam jsem se cítil fakt úžasně. Navíc jsem měl otevřené dveře do všech věhlasných klubů – Glam Slam, First Avenue a dalších, kde hrály prvotřídní kapely.
Takže jste měl skvělou příležitost setkat se s celou řadou mimořádných osobností...
Vedle Prince, kterého si nesmírně vážím, mě okouzlila jeho bubenice Shin Lin. Ona totiž dokonale „hraje“. Nebubnuje, hraje – to je obrovský rozdíl. Je to úžasná žena a stali se z nás časem výborní kamarádi. Velmi milé bylo seznámení s Tinou Turner nebo s Laurie Andersson. Tahle geniální zpěvačka točila se spoustou hudebníků, mimo jiné s Peterem Gabrielem, kterého mám hrozně rád. Byl jsem u Franka Zappy v Kalifornii, pak jsme se sešli, když byl tady. Jeho věci se mi také tenkrát líbily. Čeho si dodnes cením, je mé londýnské setkání s Billym Prestonem, který hrál svého času s Beatles a s Rolling Stones. Jednou jsem si zahrál v šatně se Stevem
Wayem. Velice mě zaujali Soul Azylum, to byli kamarádi, kteří bydleli kousek ode mě, s nimi jsem strávil nádherné časy – pekli jsme kukuřici. Bylo toho víc...
Měl jste skvělou práci, byl jste obklopen zajímavými lidmi. Proč jste odešel k Siouxům?
Bydlel jsem tehdy v Minneapolisu, v Richwoodu. Je to blízko Kanady, podzim tu trvá čtrnáct dní, pak hned napadne sníh. Mě v té době chytily plotýnky. Jezdil jsem po doktorech, utratil spoustu peněz za rehabilitace, ale nic nepomáhalo. V sousedství bydlela dívka, jmenovala se Carry a měla leukémii. Její rodiče byli velmi bohatí a měla nejlepší lékaře, přesto se jezdila léčit k indiánům. A tahle Carry mi jednou řekla: „Mohla bych ti pomoci, odvezu tě k indiánům.“ Protože jsem měl stále bolesti, tak jsem se rozhodl to zkusit. Jeli jsme asi sedmdesát kilometrů za Minnesotu do indiánské rezervace. Carry jim vysvětlila, co mi je, a oni mě přijali. Vzali mě do týpí, položili na bok, šaman chodil kolem s dvěma kameny v jedné ruce, v druhé rolničky, a monotónně zpíval. Za den a půl bolest odešla, aniž by na mě sáhnul. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Večer, než jsem chtěl odjet, jsem si sedl a díval se na lesy kolem. Přisedl si šaman a dal se se mnou do řeči – vyptával se mě na spoustu věcí, ale jsem dodnes přesvědčen, že už dávno všechno věděl.
Vyprávěl mi, jak indiáni žijí, že jsou mnohem víc spjati
s přírodou, a přestože myslí na sedm let dopředu, stále se obracejí k minulosti: uctívají své předky a všechny ty, kteří jim něčím pomohli. Pak mi povídá: „Kdysi dávno sloužil v americké vládě jeden Čech, který ve válce zachránil před oprátkou sedm Siouxů. Díky tomu pokračovala další pokolení. Dodnes mu za to vzdáváme hold. Jsi také Čech, rádi bychom, abys tu s námi zůstal. Tím uctíme jeho památku.“ Bylo po pow-wow, nezapomenutelném svátku všech indiánských kmenů, který na mě hrozně zapůsobil. I když to bylo těžké rozhodování, nakonec jsem tam několik měsíců zůstal a nikdy jsem toho nezalitoval.
Co pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?
To se nedá tak říci, každý den tam byl zážitek sám o sobě. Vzpomínám si například, že jsme jednou byli v rezervaci Min Cato. Asi pět kilometrů odtamtud bylo letiště. Náčelník mluvil o tom, že v této lokalitě nikdy nebyli orli, a pak říká: „Dneska máme slavnost a já je sem přivolám. Přesvědčíš se, že indiáni dokáží mluvit se všemi živými tvory na zemi i ve vzduchu a rozumějí hlasu přírody.“ Nevěřil jsem vlastním očím, když ten náčelník roztáhl ruce a po nějaké chvíli přiletěli čtyři orli. Kroužili spirálovitě nad námi, pak se jeden snesl a usedl mu na ruku. – I teď mi z toho leze mráz po zádech. Víte, indiáni mají schopnosti, o kterých nemáme ani tušení: dorozumívají se na tisíce kilometrů, dokážou na dálku někoho ovlivnit, nebo i zabít.
Vy sám po pobytu mezi Siouxy pohybujete předměty, aniž byste se jich dotkl, dokážete pomocí vnitřního magnetismu udržet na těle různé věci, a poznáte dokonce nemoc.
Dávám energii a cítím chlad, teplo, nebo mě brní ruka, když ji přiložím na místo na těle, kde není něco v pořádku. Umím toho možná ještě víc, ale protože se tím tolik nezabývám, tak o všem ani nevím. Občas mě to samotného překvapí. Jednou jsem navštívil nemocného kamaráda – dlouhé měsíce se léčil, bral spoustu léků a byl vyčerpaný, protože trpěl nespavostí. Já ho tenkrát instinktivně chytil za ruku, druhou jsem mu položil na čelo a nějakou chvíli jsem ho tak držel. Za dva dny mi s nadšením vyprávěl, jak se konečně vyspal – usnul po mém odchodu a probudil se až druhý den odpoledne. Od té doby spí pravidelně.
Co děláte, když vám energie nebo inspirace dojde?
Zajedu si k letišti, kde můžu stát, když přistávají letadla. Pocit, že se ten obrovský kolos na mě za hlasitého dunění motorů řítí a pak nade mnou jenom přeletí, ten mě hrozně posiluje. Někomu to může připadat stupidní, ale mně tenhle adrenalin pomáhá. Někdy zase nasednu do auta a jen tak jedu, vůbec neřeším kam. Stočím volant na první odbočku, ať vede do lesa, nebo do pole, cesta mě zavede někam, kde jsem nebyl. Takhle si vyrazím občas i v noci, někde si dám kafe a jedu zpátky. Doma mě čeká žena, kocour Čenda a pejsek Růženka. V posteli spíme na pravém boku, a když písknu, otočíme se všichni čtyři na levý bok. Prostě nám to spolu klape a to je asi největší zdroj energie.
Díky vám je světový módní návrhář Osmany Laffita snad jediný, který má svého hudebního skladatele...
Na jedné akci mě Osmany zahlédl – jsem celkem extravagantní i v oblékání – a ptal se, kdo jsem, že prý chodím lépe oblečený než módní návrhář. Seznámili jsme se a od té doby pro něj už šestý rok skládám. Pošle mi návrh modelu a já k němu vymyslím hudbu. Na pódiu se pak podle modelů střídají hudební styly – celek musí být samozřejmě kompaktní.
Po smrti otce jste se vrátil do Čech a zařídil si vlastní nahrávací studio. Nikde se neprezentujete, pracujete pod pseudonymy. Nenapadlo vás natočit a vydat vlastní album? Složil jste toho tolik.
Samozřejmě že bych chtěl, už jen proto, že mám kolem sebe samé skvělé muzikanty. Rád bych si je pozval, protože mám celou řadu nápadů. Chtěl bych udělat průřez muziky – různé řeči, různé styly. Každá písnička bude diametrálně odlišná. Já žánry neškatulkuju, pro mě je hudba jenom jedna. Ten kompakt si někdy udělám pro sebe, nebo si ho vezmu do hrobu. Teď chci především vydat album své ženě Libušce. Ale mám dost práce a času málo.
Co bystě dělal, kdybyste měl ještě další život?
Pijákoval na Hradě prezidentovi dopisy. Za ty peníze bych každé ráno vstal, oblékl se a celé dopoledne vysoušel podpisy. Pak už bych dělal jen to, co mě baví a co jsem nestačil dřív...
únor 2005

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group