ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DENNĚ VIDÍM ZEMŘÍT NEJMÉNĚ DVĚ DĚTI,

Říká o sobě, že nezná slovo „nejde“. A že se nerad dohaduje doma, v rodině, ale na úřadech klidně ano, protože se snaží prosadit prospěšné věci. Přesto mu denně umírají lidé přímo pod rukama.

Nejste imunní vůči smrti, když každý den vidíte umírat několik dětí najednou?
Ne, nejsem. Je pravda, že za dvaatřicet let práce zdravotníka – sanitáře, sestry i lékaře – jsem zažil v České republice naštěstí smrt jen dvou dětí, ale v Africe jsou to nejméně dvě denně. Přesto jsem si nezvykl. Dříve se psalo, že máte být nad věcí a rodinu utěšovat. Dnes se neodsuzuje lékař, který si s maminkou pobrečí. Pomáhá to oběma.
Kdy vás poprvé napadlo stát se lékařem?
Bylo to u nás, v České republice. Ve čtrnácti letech jsem začal jezdit stopem, a pak jsem během dalších let procestoval padesátku zemí. Jeden můj kamarád mi řekl: jako jaderný fyzik tulákem být nemůžeš, lepší je být doktorem. Vystudoval jsem tedy dětské lékařství, protože jsem chtěl pomáhat lidem a zároveň poznávat různé kultury, a nikdy jsem toho nelitoval.
V Zambii pracujeme v buši, v sirotčinci v Kasisi, Kabweze. Měsíčně bezplatně ošetříme přes pět set lidí na klinice v Lusace i mimo ni. Poslání lékaře se snažím naplnit, jak to jen jde. Proto se také věnuji v Africe vzdělávání studentek z Jihočeské univerzity.
Čím vás vlastně Afrika tak okouzlila?
Poprvé jsem jako dobrovolník pracoval v Etiopii. Byly tam strašné podmínky, ale medicínsky a lidsky nádherné. Tam jsem se také filozoficky smířil s možností své smrti, poznal jsem tam první případy AIDS u dětí, nejtěžší možné kombinace nemocí v oblasti, kde přitom nic organizačně nefungovalo. Nebyl kyslík, nedal se tedy operovat ani slepák. Nebyla krev na transfúze. Zažil jsem tam případ, kdy odvodněné dítě potřebovalo kvůli anémii krev. Na vybranou v takové chvíli ovšem nemáte, protože buď zemře na odvodnění, nebo ho zavodníte a tím mu zhoršíte anémii, a ono přesto zemře. Podobná dilemata jsme řešili denně.
Afriku miluju. Víte, mezilidské vztahy tady jsou jiné – přímější, jednodušší, čistší. Je toho víc, čím mě Afrika dostala, přijeďte pomoci a uvidíte sama.
V Zambii jste ale také zažil pocit člověka, který čeká na výsledky testu na AIDS a neví jak dopadne...
Na rukou má každý stále nějaké oděrky, muži kutilové i krvácející. Denně přitom vyšetříme bez rukavic až stovku pacientů, všichni mohou být HIV pozitivní. Znásobte si to pěti lety. Na svůj test jsem čekal čtyři hodiny. Umíte si představit, co se mi všechno odehrávalo v hlavě? Zažívám často, že se někdo ze zdravotnického personálu píchne jehlou od krve, dnes se okamžitě v Africe nasazují antiretrovirální léky, jako profylaxe, opatrnost je namístě.
Rodina v Africe žila s vámi, máte děti a váš syn dostal malárii. Nevyčítáte si, že pomáháte cizím, a riskujete životy nejbližších?
Máte pravdu, bylo to moc smutné, když měl syn Petr halucinace i bez horeček. Bylo mu deset let. Prevence je tady opravdu nezbytná – dávat si pozor, nic nepřehánět, i když si myslíte, že už vás nemůže nic zaskočit. Malárie, TBC, HIV, hadi, to všechno je v Africe smrtelné.
Moment v životě, kdy bylo nejhůř? Etiopie?
Nejhorší na životě a práci v zahraničí je opuštěnost. Poslední dobou pracuji v Africe sám, bez rodiny. Opuštěnost, smutek a samota jsou nejhorší zážitky. Telefonáty ani maily nenahradí popovídání s rodinou a přáteli. Ostatní věci, i ty nejhorší, se dají řešit za pochodu – vedro, nedostatek jídla, pití, namířený samopal na hlavu, desítky mrtvých pacientů za den. Ale co je opravdu nejhorší? ... Nevím. Asi ta samota.
Jak s nemocí AIDS bojují sami obyvatelé Zambie?
Je to jedna z nejvíce postižených zemí světa. Kampaň na všech úrovních funguje přes deset let, ale dlouhodobý nedostatek jídla, tlak mnoha dalších nemocí snižují imunitu lidí, a tak má virus HIV stále navrch. Bilboardy s fotkami, které upozorňují, že sex nakaženého s malou holčičkou jej nevyléčí, jsou na každém kroku.
Jak jste se vyrovnával s jiným přístupem zambijského zdravotnického personálu k pacientům, než jaký jste znal z domova?
Pracoval jsem jako primář dětských oddělení v důlní nemocnici v Zambii. Jiná kultura se totiž projevuje i v přístupu k práci. Já se snažím ji zrychlit, oni zpomalit. Zdravotníci jsou dychtiví po vzdělání, po novinkách, po exkluzivitách, ale medicína je o základech, zásadách, opakování a pokoře.
Kultura je odlišná v normálním životě, a tedy i v medicíně. Například jedna místní zdravotní sestra u dvouměsíčního dítěte napsala, že váží třicet kilogramů. Protože mělo teplotu, naordinovali mu léky podle této váhy, i když na první pohled bylo jasné, jaký je to nesmysl. Co dodat? Rozčilování a nadávání nepomůže. Je třeba učit, kontrolovat, chválit, děkovat..., jediná metoda, která funguje.
Nemocnice je pro Zambijce atrakcí a podívanou...
Opravdu je to tak. Nechápavě jsem kroutil hlavou, když jsem před vstupem do nemocnice viděl ceduli s nápisem „každý pacient má povoleny pouze tři příbuzné jako doprovod“. Pochopil jsem to až v momentě, kdy jich s jedním přišlo sedmatřicet, přitom dotyčného pouze bolel prst od snubního prstýnku. Na naší klinice jsme otevřeli i české kulturní a obchodní infocentrum, takže teď navíc chodí i zdraví.
Je Zambie bezpečná pro turisty, atraktivní…?
Zambie je v subsaharské Africe. Pokud jde o přírodu, od dob českého cestovatele Holuba se v turistických oblastech moc nezměnilo. Současná vláda má turismus jako prioritu, tak se mění i infrastruktura. Je to nádherná země, nikdy zde nebyla válka, lidé jsou usměvaví, v národních parcích je spousta zvěře.
V Zambii jste s celou rodinou sjížděl na člunu Viktoriiny vodopády, se synem jste si chtěl z nejtěsnější blízkosti vyfotografovat krokodýla... Nebezpečí asi máte rád. Navíc jste Vodnář, což je taková komplikovaná osobnost.
Rafting, na řece Zambezi je nádherný, stejně jako let nad Viktoriinými vodopády na motorovém rogalu, bunjee-jumping jsem nezkoušel.
Krokodýli, to je nebezpečná cháska. Na golfovém hřišti byla nádrž, kde se jich vždy deset až dvanáct vyhřívalo. Leželi tak klidně, že jsme se se synem předháněli, kdo půjde nejblíže a vyfotí je. Ochranná zóna u krokodýla je jeden až jeden a půl metru, a my jsme nevěřili, že by byli tak rychlí. Až jednou přišla dcera ze školy s tím, že jejího spolužáka skutečně sežral krokodýl.
Jste člověk důvěřivý, vymstilo se vám to v Africe vícekrát než u nás?
Jsem, to je díky tomu, že jsem dětský lékař. Jsem také rotarián, takže všemu otevřen. Denně jsem v Zambii někým napálen. Tam hlavně nehraje stejnou roli jako u nás čas. Jsem trochu puntičkář a to se do Afriky jaksi nehodí! Nedochvilnost a situační lži mě vytáčejí již patnáctým rokem... Prostě jiná kultura! Dcera Alena, která studuje filologii, dokonce zjistila, že místní zambijské jazyky nedokážou správně vyjádřit budoucí čas. Tím to asi je, a tak jim odpouštím. Na EKG ale chodím pravidelně! (smích)
V Praze jste založil soukromou kliniku pro cizince, proč? Můžete být nařčen z toho, že neléčíte české pacienty...
Na naší klinice se snažíme prosazovat zásady, o kterých jsem mluvil. Pomáhat, hýčkat pacienty, kteří jsou navíc v cizím prostředí. Českým pacientům nabízíme totéž. Dokonce i takovou věc, která není v Čechách obvyklá, ale v Zambii běžná – kolega z téhož oboru se nestydí poslat pacienta ke kolegovi, když si něčím není jist. Kardiolog ke kardiologovi, pediatr k pediatrovi. Nejzávažnější zdravotní rozhodnutí by se podle mého názoru měla takto řešit běžně. Pojišťovny s námi v počátcích neuzavřely smlouvu, tak je to na nás, se vším se poprat.
Kde ve světě bychom jako pacienti mohli být spokojení se zdravotní péčí?
Všude jsou problémy, protože zájmy plátce zdravotní péče, jejího poskytovatele a nakonec příjemce nejsou v souladu, především v oblasti ekonomiky. Navíc je hladina péče ve světě rozdílná. Myslím si, že se zlepší přístup lékaře k poslednímu pacientovi, pokud se sjednotí kritéria poskytování péče a částečně se zharmonizují cíle všech zúčastněných. Potom můžeme klidně stonat doma.
Klima totiž neurčují jen špičkové zákroky. Např. i v Africe chtějí pacienti vlídného, vzdělaného, naslouchajícího zdravotníka, úmyslně neříkám lékaře. Sesterská práce je minimálně polovičním příspěvkem.
Važme si toho, že v České republice nemáme situaci, kterou jsem zažil mnohokrát, že v noci nejprve budili v nemocnici pokladníka a potom teprve mě... A často mě ani nebudili, pacient neměl peníze!
Co vás mrzí na českých doktorech, kolezích?
Spíše se zamýšlím a trápí mě, proč jsme tak neochotní, arogantní, necitliví, domýšliví ke svým pacientům, to nebývalo. Jiří Suchý sice říká „lékaři jsou mocní, když my jsme nemocní“, ale tak to snad být nemusí. Učím tedy v Africe své kolegy a sestřičky citlivějšímu přístupu k pacientům. Říkám to jednoduše: chovejte se k pacientům tak, jak byste chtěli, aby se k vám choval personál v případě, že onemocníte. Je to ale běh na dlouhou trať.
Neochota a arogance panují i doma v Čechách v bankách, na poště, opět i v obchodech.
Kdy bude vaše mise u konce?
Práce je dost, reprezentujeme dobře českou rozvojovou spolupráci (dr. Kusý se zasloužil o její projekt – pozn. red.), navazujeme na mezinárodní medicínské projekty. České ministerstvo zahraničních věcí mě školilo na honorárního konzula, zambijská strana souhlasí, tak budu mít i nemedicínské práce dost. S profesorem Milošem Velemínským učíme studentky jeho fakulty práci s dětmi s nemocí AIDS v Zambii.
Můj přítel Japonec Hajime, který začal ve svých čtyřiceti osmi letech běhat maratony a běhá každý týden, takže jich už uběhl přes pět set, vždy říká: „Až budu sto let mlád, tak poběžím svůj tisící maraton.“ Přál bych si, abychom mohli běžet s ním my všichni, včetně Afričanů.


MUDr. Stanislav Kusý
Narozen v Praze 1952. Absolvoval Fakultu dětského lékařství UK v Praze, dvě atestace v pediatrii. Před medicínou pracoval jako sanitář na klinice profesora J. Švejcara, světoznámého pediatra, čtyři roky jako sestra na oddělení popálenin. Studoval u profesorů Josefa Houšťka a Jiřího Dunovského. Po promoci v roce 1977 pracoval jako dětský lékař v nemocnici v Českém Krumlově, ve SÚNZ v Praze, v nemocnici na Homolce jako primář cizineckého oddělení. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy studoval angličtinu a problematiku rozvojových zemí.

duben 2005

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group