ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JARové BUBLINY

"Víš, proč v Jihoafrické republice někteří řidiči nestaví na červenou?... Vláda nás totiž nabádá, abychom nerozlišovali barvy..."

Obyčejný jihoafrický vtip, který se mi dodnes stále omílá v hlavě. Samozřejmě, že byl řečen s nadsázkou. Samozřejmě, že mi ho řekl běloch. A samozřejmě, že na každou červenou, která se před námi na semaforu rozsvítila, zastavil...

Asi ho nestačí jen napsat, aby na vás zapůsobil stejně, jako na mě z úst mého jihoafrického přítele a průvodce Cassieho. V tom vtipu je totiž kus "jihoafrické pravdy". Když řidiči přestanou na červenou stavět, jako první to odnesou chodci přecházející po přechodu. A je jedno, jestli jsou černí, bílí, nebo oranžovofialoví. Bohužel, většina vládních rozhodnutí a ustanovení má podobnou logiku...

CAPE TOWN - KAAPSTAD - KAPSKÉ MĚSTO

Kapské Město je jedno z těch, která snad každému utkví v paměti, dokonce i přesto, že ji nikdy nenavštívili. Díky jedinečnému panoramatu města se Stolovou horou, která se tyčí více než kilometr nad centrem, se řadí mezi nejhezčí města na světě. Masiv, vystupující přímo z moře, uchvátil už kdysi mnohé portugalské mořeplavce. Pro ně ale Stolová hora symbolizovala spíše konec plavby jižním směrem. O padesát kilometrů jižněji se totiž nachází mys Dobré naděje, místo, kde otáčely lodě prudce doleva (na východ) a do zaslíbené Indie už to byl "jen kousek". Portugalci neměli sebemenší ambice Kapský poloostrov osidlovat, proto zde v té době lodi zastavovaly spíše výjimečně, především za účelem směny zboží s místními obyvateli - Hotentoty a k nabrání čerstvých zásob vody.


Zátoka Camps Bay u Kapského Města je místem s údajně nejhezčími plážemi na světě. Úpatí skalnatého masivu Dvanácti apoštolů s výhledem na zapadající slunce si oblíbili jihoafričtí boháči jako místo pro svá letní sídla.

Osídlení nejjihozápadnějšího cípu Afriky si "vzali na triko" až Holanďané, jmenovitě Jan van Riebeeck, který do Stolové zátoky připlul 6. dubna 1652 a vybudoval zde pevnost, jež "nové Jihoafričany" chránila před Hotentoty. Noví usedlíci začali obdělávat okolní půdu a brzy zjistili, že potřebují další pracovní sílu, pokud možno co nejlevnější. S Hotentoty měli v té době už dost problémů, a tak si dělníky - otroky přivezli z východu. Během relativně krátké doby se tak v Jižní Africe objevili i Asiaté z Cejlonu, Malajsie a Indonésie.

Lidé vytržení ze svých domovů už nenašli cestu zpět. Většina v Africe zůstala i po ukončení otroctví v roce 1834 a jejich domov je teď tady.

TANČENÍ PO BO-KAAP

Stoupám po strmé ulici mezi pastelově barevnými domy. Ruch velkoměsta zůstává někde za mnou. Teprve po několika minutách si uvědomuji, že za ty tři dny, co jsem už strávil v Kapském Městě, kdy mě každý neustále varoval před možným nebezpečím okradení, jsem se poprvé uvolnil. Zpomaluji krok, pozorně se rozhlížím a vtom si plně uvědomuji, kde jsem a že je tu opravdu nádherně. Teprve o měsíc později mi dojde, že jestli se centrum Kapského Města něčím liší od ostatních měst JAR (tedy kromě toho krásného panoramatu), tak malajskou čtvrtí Bo-Kaap.

V domě přede mnou se náhle otevírají dveře. V té chvíli ještě netuším, že se tím pro mě otevřela vstupní brána do téhle čtvrti... Ze dveří vyvrávorá rozespalý Malajec v dlouhých bílých tenkých šatech (je asi jedenáct hodin dopoledne) a zdraví mě jako starého známého. Za chvíli už sedím u něj doma na čaji.

"Shit," začíná Dean vysvětlovat manželce, jak jsme se seznámili. "Vylezu rozespalý ven a tenhle kluk si mě tam fotí! Teď, když jsem vstal... Vždyť vypadám hrozně!" Ze způsobu Deanova vyjadřování lze leccos vytušit, proto mě ani nepřekvapuje, že se živí tančením na travesti show.

"Měl jsem svoje stylingové studio, dělal jsem i pro módní časopisy, ale to je shit. Nikde si pořádně nevyděláš... Tančení mě baví. A navíc za to mám prachy. Pro mě je to zábava... Dance, everybody dance...," odlétá myšlenkami na včerejší večírek. Ten se prý obzvlášť povedl: "Od jednoho hosta jsem dostal pět set dolarů spropitné. To jde, ne?" Pokud si uvědomíme, že průměrná měsíční mzda je přibližně 400 dolarů, tak to opravdu jde...

Po ranním čaji mi Dean nabídl, že mě provede po "jeho čtvrti". Občas prohodí slovo se sousedy. Má je rozdělené do dvou skupin. Jedni se s ním kamarádí a to, že po nocích tančí převlečený za krasavici, jim nevadí. Druzí ho kolikrát ani nepozdraví. Tvrdí, že je to proti víře.

"Bohužel, takoví jsou i moji rodiče," říká Dean. "Odmítají se se mnou stýkat. Já ctím korán a jsem muslim. Dokonce chodím jednou týdně do mešity. Co dělám a jak se živím, je ale moje věc..." V Bo-Kaap má i přesto (nebo právě proto) známých víc než dost.

"Pojď, vezmu tě do nejstaršího domu v Bo-Kaap. Bydlí tam moje dobrá známá..." Vcházíme zezadu do světlezeleného domu. Je čas oběda, a tak nás paní domácí zve dál: "Alespoň na kafe a na sendvič," naléhá na Deana.

"Já jsem zvyklá," říká sympatická hostitelka, když se ptám, jestli jí nevadí, že si udělám nějakou fotku. "Denně sem chodí turisté. Každý chce vidět můj dům. Stavby v naší čtvrti patří k nejstarším a především k nejhezčím ve městě. A tamhle," ukazuje z okna, "je nejstarší mešita v Jižní Africe..."

Zatímco se rozhlížím po domě, Dean jí vypráví čerstvou "pětisetdolarovou" historku.

Kousek odtud je škola, kde se děti pilně učí. Když zazvoní, vyběhnou na hřiště, řvou a honí se...

Hned nad školou a nad posledními domy začíná lesík. Z cestiček se k nám šourají "podivné existence". Jsou to také děti, ale místo školních uniforem mají otrhané a špinavé oblečení, nehoní se po školním hřišti a oči mají podlité a unavené...

"Shit, zase tu otravují ti bastardi. Kradou a věci pak mění za drogy, tedy většinou za lepidlo, které čichají. Přespávají nahoře v křoví," vysvětluje mi Dean. Intuitivně dávám foťák do brašny a zavírám ji. Abych nedráždil...

"Máš nabitou pistoli?" volá schválně nahlas Dean na známého, který vyhlíží z okna jednoho domu. Ten se akorát pousměje.

"Normálně ji také nosím, ale dneska jsem zapomněl," obrací se pak ke mně. Pistole mi s Deanem nejde moc dohromady, ale taková je realita... Raději obracíme a vracíme se zpět. Ještě se však stavíme na starém muslimském hřbitově. Dírou v plotě ho před námi opouštějí tři mladíci. Sbíhají kamsi dolů mezi dřevo-plechové slumy. Pod námi leží Waterfront - moderní obchodní centrum, kapský přístav a vpravo centrum města.

"Tomu říkáme drugstore," ukazuje Dean směrem, kam scházejí mladíci. "Seženeš tam jakoukoli drogu a nemusíš mít ani peníze. Stačí přinést třeba autorádio, telefon, foťák... Policie o tom samozřejmě ví. Občas se tam zastaví, ale v podstatě se nikdy nic nestane." Sedáme si na jednu ze starých hrobek a bavíme se, jak se žije nejen muslimům v Kapském Městě.

"Ve městě je obrovská kriminalita. Já už do centra vůbec nechodím. Za apartheidu byla práce, lidi byli veselejší a nikdo se nemusel bát ani o půlnoci jít po ulici. Teď tě tam okradou i ve dne... Ale život je skvělý. Pro mě je život tanec a já tančím každý večer. Let's dance... Everybody dance... Shit, dáme si jointa?"

Podobně jako u nás, i v JAR se společenské dění přesouvá z center měst do moderních obchodních komplexů. S tím rozdílem, že v JAR je to proces daleko rychlejší...

Waterfront vznikl rekonstrukcí starých přístavních doků na restaurace, obchody a kanceláře. Přímo od stolku před pizzerií mohu sledovat přístavní jeřáby i Stolovou horu. Kousek dál, na malém prostranství má vystoupení skupinka černochů z nedalekého townshipu Khayelitsha. Bubínky, zpěv a tance. Japončíci tleskají, tanečníci se potí a německému turistovi vedle u stolu padá kus bifteku od pusy. O dvě stě metrů dál se hraje swing. Japončíci tleskají...

TRANSKEI

Po dlouhé cestě jsme přijeli do města East London a já začal tušit, že půjde "do tuhého". Po chodnících proudí davy černochů, na každém kroku rozložené zboží a po silnicích sviští taxi-dodávky s vyvolávačem cílové stanice. Bloudím ulicemi a poprvé na jihu Afriky zažívám pocit, že jsem tu nějak sám, že sem nepatřím...

Na východ od E. L., jak se East London pro zjednodušení označuje, začíná území bývalého homelandu Transkei.


Vesnice na území Zululandu jsou roztroušeny po travnatých kopcích. Každá rodina si obdělává svoje políčko, chová svou krávu...

Na silnici se objevují díry, ve kterých by se docela snadno dalo utrhnout kolo. Kromě toho si dáváme pozor na potulující se krávy a kozy, jež křižují hlavní silnici. Rozdíl mezi farmařením bílých a černých je evidentní - zatímco bílí farmáři se snaží o co nejintenzivnější "výrobu" potravin, využívají každý metr pole či pastviny, černoši žijí způsobem "z ruky do úst". Mají jen menší políčka u vesnic a krávy nechávají volně pást.

DOBRÝ ČERNOCH JEŠTĚ ŽIJE

Oblast kmene Xhosa patří údajně vůbec k nejchudším částem Jižní Afriky, proto i kriminalita je tu poměrně vysoká. Většina turistických průvodců, ale i lidí, kteří v JAR byli, doporučuje se této oblasti raději vyhnout. Přemlouvám Cassieho a pár kilometrů za městem Idutywa sjíždíme z hlavní silnice na Umtatu a po prašné cestě míříme na jih. Nikde žádný rozcestník, volíme vždy tu nejuježděnější cestu. Po travnatých pláních se válí nízká oblačnost, a kam oko dohlédne, jsou vidět typické kulaté domky. Zajímavé je, že v podstatě netvoří vesnice, ale jsou rozesety po skupinkách čtyř, pěti i více chýší. Indlu, jak se obydlí nazývají, je zde muž povinen postavit každé své manželce. Minimálně jednu chýši mají i děti.

To, že muž si může vzít více manželek, má ovšem jeden háček: za každou ženu platí jejímu otci. Cena se dohaduje předem podle vzdělání a postavení rodiny, ze které dívka pochází, ale také podle toho, "jak se dcera má" (čím silnější, tím dražší). To vysvětluje, proč jsou místní černošky tolik při těle.

Poprvé zastavujeme až po hodině jízdy. Proti nám kráčí šest žen ve svátečním oblečení. Vesele si povídají, a když naznačím, že bych je chtěl vyfotografovat, jen se pousmějí. S přirozenou hrdostí se postaví a pózují jako profesionální modelky. Poděkuji a ony si už dál vesele štěbetají (nebo přesněji pomlaskávají), jako bych tam ani nebyl. V řeči xhosa totiž rozlišují 16 "mlaskavých" hlásek, které v jiném jazyce nemají obdobu.

O kousek dál potkáváme stádo koz a tři sotva osmileté pasáčky. Ti asi fotoaparát v životě neviděli, utíkají přede mnou "kozy nekozy". Celou situaci zachraňuje až otec na koni, který dětem vysvětluje, že je to jen foťák, a přivádí je zpět. Nedůvěra ke kameře ale přetrvává a při focení zůstávají stále ve střehu...

"Jakto, že nejsou ve škole?" ptám se Cassieho.

"Do nejbližší školy to mají třeba i několik kilometrů a doprava tu žádná není. Navíc u kluků je to z pohledu rodičů trochu zbytečná investice. Raději pošlou do školy dceru, která tím, že získá vzdělání, navýší svoji hodnotu. A kluci pomohou alespoň pást kozy nebo krávy..."

Po kamenitých cestách jsme směřovali ke břehům Indického oceánu, které tu nesou svůj podíl na nedotčenosti místního kraje. Pobřeží je tu dosti divoké s četnými útesy a prudkými břehy. Po celé délce přibližně čtyř set kilometrů mezi městy East London a Port Edward není žádný velký přístav. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč se toto území vyhnulo osídlení Evropany.

BYZNYS À LA TRANSKEI

Po několika hodinách jsme se dokodrcali na hlavní silnici z Umtaty ke skalnímu útvaru The Hole in The Wall. Sem už občas zavítá i nějaký ten turista. A hned je to znát. Každý, koho tu fotím, zná dobře svoji cenu. Dokonce i cenu svého domu.

"Ten dům je můj. Dej mi dva randy," přiběhla za mnou jedna žena, která mě viděla fotografovat.

S "normálním" osobákem musíme poslední kilometry jet téměř krokem. Několikrát jsme si dokonce škrtli spodkem, proto docela oceňujeme, když vidíme čtyři kluky ve věku okolo dvanácti let s lopatou zahrabávat díry. Dávám jim bonbon... Jenže za zatáčkou je další a ten už si sám říká o rand... Přesto se divím té ochotě, ale nedá mi to. Když projedeme kolem další partičky dobrovolných cestářů, zastavíme za zatáčkou. Pěšky se potichu vracím. Kluci v klidu sedí u své upravené díry a vyhlížejí další auto...

Večer se v bezpečí hotelu v Umtatě dávám do řeči s kuchařem. Klaus je původem z Německa a za ženu si vzal černošku.

"Koupil jsem si rodinný domek u Port Elizabeth, ale tady mám slušně placenou práci. Za pár let půjdu do důchodu, a tak šetřím, abych pak už mohl jen chodit na ryby a mít klid. Vrátit do Německa bych se rozhodně nechtěl. I přes všechen ten nepořádek je to tu hezčí..." hodnotí v několika větách svůj vztah k JAR. Vyprávím mu, kudy jsme se protloukali po Transkei, a Klaus přikyvuje: "Jo, tam je to v pohodě. Dál na východ, okolo Port St. Johns už je to horší. Zrovna minulý měsíc se tam ztratili nějací Angličané. Už je nikdo nenašel... Tady je strašný problém obrovská nezaměstnanost. Když pak lidi v televizi vidí, že třeba v Umtatě bylo vytvořeno sto pracovních míst, začnou se stěhovat. To, že ta místa jsou hned obsazená, už jim bohužel nikdo neřekne... Vesničané prodají všechno, co mají a co je živí, a vydají se do 'zaslíbeného města'... Když zjistí, že tam pro ně není ani bydlení, ani práce, je pozdě... Je to bezvýchodný kolotoč - nezaměstnanost přináší kriminalitu, kriminalita odpuzuje investory, a bez nich tu nová pracovní místa nebudou..."

BUDOUCNOST JE PŘECE VE ŠKOLSTVÍ, ANEB ČERNOŠI SOBĚ

Říká se, že budoucnost země je v dětech a v jejich vzdělání. Navrhuji tedy Cassiemu, abychom zastavili v nějaké škole. Ředitel se nás ujal přímo vzorově - viděl v novináři šanci "ukázat se" - a provedl nás celou školou - sedmi třídami (z toho se dvě opravovaly) a jedním kostelem. Aniž bych se na cokoli ptal, udělal mi přednášku o stavu školství v nejchudší oblasti JAR.

"Většinu věcí máme ještě z dob staré vlády," ukazuje na staré nástěnné mapy a chemické kádinky a zkumavky. "Nová vláda zatím jen slibuje. Učebnice dostáváme podle počtu žáků v předešlém roce, takže nám neustále přibližně dvacet knih chybí..."

V JAR si i na základní vzdělání musejí žáci, spíše tedy jejich rodiče, přispívat. Školné, neboli příspěvek do fondu školy, se obyčejně pohybuje mezi 500-2000 randy na rok. Zde, ve vesnické škole v Mcwakumbana je roční příspěvek 10 randů na prvním stupni a 30 na druhém! Přesto se podle ředitele Ndabeniho najdou neplatiči...


Ve třídě bývá namačkáno až padesát dětí.

"Z fondu musíme zajistit údržbu budov," vysvětluje pan Ndabeni. "Dětí každý rok přibývá. Teď má ročník dvě třídy zhruba po padesáti žácích a zdejší prostory už nám nestačí. Začali jsme stavět další budovu, ale došly nám peníze," ukazuje na rozestavěné základy. "Tři nejnižší ročníky se proto učí v budově kostela." To je přibližně 300 dětí v jedné místnosti!

Pan Ndabeni mluví o tom, co všechno se ve škole vyučuje. Provází mě všemi třídami, představuje každému učiteli. Nakonec se loučíme prohlídkou "sborovny" a "ředitelny", kde má pod stolem karton džusů.

"Džusy kupujeme také ze školního fondu. Po hodinách tělocviku potřebují děti pít..."

A novou budovu dostavíte z tetrapakových krabic, napadá mě. Kdoví, čí je to lobby, že na zdejší škole kupují dětem z fondu džusy, když se nemají kde učit...

ZNÁSILNIT PANNU

Sedím na večeři v restauraci, a protože je docela prázdná, dávám se do řeči s obsluhujícím mužem. Podle svých slov pochází z etnika Xhosa. Odhaduji, že mu je tak dvacet let. Martin vychodil střední školu a se zaměstnáním číšníka by se dalo říci, že je typem "obyčejného mladého člověka".

"Chtěl bych se oženit," odpovídá na mou otázku, jestli je ženatý. "Ale nemám na to peníze. Nejdřív musím něco našetřit, abych za ženu mohl zaplatit jejím rodičům."

"A máš přítelkyni?"

"Jasně, dvě," čímž mě trochu dostal, ale když tu mohou mít dvě ženy, proč by neměl dvě přítelkyně? Zajímalo mě, jaké povědomí mají o nemoci AIDS mladí lidé v zemi, kde je virem HIV nakažena šestina obyvatel.

"Používáš při sexu kondom?"

Teď jsem zase zaskočil Martina já. Nechápal totiž, proč by měl kondom používat.

"A to opravdu chrání? Ale s kondomem to není ono, ne? Moje přítelkyně nejsou nakažené."

"Byly na testech?"

"Ne."

Jen co jsem druhý večer usedl ke stolu, přišel Martin a říkal, že o tom celou noc přemýšlel. V průběhu večera se pak ptal, jestli je AIDS opravdu smrtelně nebezpečná choroba a jestli se dá léčit.

"Vám o tom ve škole nic neříkali?"

"Ne."

Jak se dozvídám (píší to i v novinách), mezi černošským obyvatelstvem se občas objeví zprávy, že AIDS se dá vyléčit tím, že například znásilníte pannu, nebo že zabijete těhotnou bílou ženu... A průšvih je v tom, že černoši tomu věří!

Kde jsou ty miliony, které se investují do osvěty? Jak je možné, že v JAR, kde je nejvíce nakažených virem HIV na světě, člověk se středoškolským vzděláním neví, co je to AIDS a jak se chránit? Proč prezident Thabo Mbeki veřejně prohlašuje, že nakažení virem HIV nevede k onemocnění AIDS?!

DURBAN

Pokračujeme dále na východ. Opouštíme Transkei a vjíždíme do provincie KwaZulu-Natal. Travnaté neobdělané plochy vystřídaly rozlehlé plantáže cukrové třtiny...

Na přelomu 18. a 19. století se tu farmáři celkem neúspěšně pokoušeli pěstovat bavlnu. Podle pověsti si jistý farmář stěžoval u svého holiče, že se bavlně nedaří, že jestli to takto půjde dál, přijde brzy na mizinu. "Tak zkus tohle," ukázal lazebník břitvou na rostlinku cukrové třtiny ve sklenici za oknem, kterou mu před časem přivezl přítel z ostrova Mauricius. Psal se rok 1835.

Třtině se začalo dařit, ale vyvstal problém s pracovní silou. Zulové byli příliš hrdí na to, aby pracovali pro bílé. Farmáři proto neváhali přivézt dělníky z Indie. Psal se rok 1860. Později tu dokonce působil i "největší duch" Indů Móhándás Karamčand Gándhí (v letech 1893-1914 vedl kampaň proti diskriminaci indických obyvatel v Jižní Africe). Dnes tvoří Indové v Durbanu početnou, více než milionovou menšinu.

Durban je největším městem JAR na pobřeží Indického oceánu a zároveň důležitým přístavem. V minulých letech se stal oblíbeným výletním střediskem tzv. Vaalies, lidí žijících v aglomeraci Johannesburgu a Pretorie, která spadala do provincie Transvaal (po novém správním uspořádání je Johannesburg a Pretorie v provincii Gauteng). U písečné pláže Golden Mile, kde je možné se koupat po celý rok, vyrostla hradba luxusních hotelů. Dnes o ně zájem z důvodů kriminality klesá...


Na obří tržnici v Durbanu jsem se občas bál projít i kolem brambor...

Mezi nejlákavější atrakce Durbanu patří obří indická tržnice poblíž Victoria street. Sem byla přesunuta poté, co roku 1973 vyhořela ta původní. "Často se mluví o tom, že tržnici zapálili Zulové, kteří Indům záviděli a chtěli je tím vytlačit pryč. Nikdy se to ale nepotvrdilo," vysvětluje mi Cassie. "Na druhou stranu Indové jsou velcí sobci a dělají si naschvály mezi sebou. Vidíš, kolik v indické části trhu prodává černochů? Když naproti sobě stojí dva obchody se stejným zbožím, majitel si najme černocha, dá mu do ruky nebo na stojan pár věcí a pošle ho prodávat přes ulici, před konkurenci. No a druhý obchodník udělá to samé..."

Nevěřím, že by někdo prošel indickým trhem a nic si nekoupil. Indové jsou při prodeji neodbytní. Zatahují do krámků, dávají ochutnávat, přihazují dárky zdarma a smlouvají až do poslední chvíle. Cena se dá snížit i o víc než polovinu...

Ovšem ani celý ten indický mumraj na mě nezapůsobil tolik, jako "oddělení šamanských potřeb". Je na mostě, který spojuje indickou část tržnice s černošskou. Po obou stranách lávky leží hromady kořenů, bylinek, hadích kůží, ve sklenicích naložené vnitřnosti zvířat, kosti a spousta dalších "čarodějnických artefaktů". Na rozdíl od indického trhu tu vládne tišší, poněkud vážnější nálada... Kupci - pravděpodobně šamani - obcházejí jednotlivé obchodníky, vyptávají se na místo původu a znalecky posuzují různé jiné parametry...

HARÉ KRŠNA

Jako pohádkový zámek vypadá zdálky Chrám porozumění na předměstí Durbanu - největší svatostánek "kršnovců" na jižní polokouli, který byl postaven roku 1985. V areálu žije několik desítek vyznavačů této víry, v přízemí je restaurace Govinda. Obcházím budovu a v jednom z přístřešků v dolní části zahrady nacházím dva černochy, kteří rozhodně nevypadají na to, že by patřili k církvi. Právě přebírají hromadu rajčat a odkrajují zkažené části. Vtom do dvora přijíždí bílá dodávka s nápisem HARE KRISHNA FOOD FOR LIFE. Vystupuje vyholený muž s červenou tečkou na čele a vykládá prázdné nádoby, uvnitř zamazané od zbytků jídla...

Laximanth Das je vedoucím programu Hare Krishna Food for Life v Durbanu, který se snaží pomáhat tam, kde je nejhůř. Jeho členové denně připraví a rozdají 3000 porcí jídla do nejchudších townshipů. Část rozváží Laximanth tímto autem a jídlo osobně rozděluje, část se distribuuje do škol.

"Za dvě hodiny povezu další várku. Jestli chceš, vezmu tě s sebou," říká po chvíli a usedá ke škopkům se zeleninou.

Přicházím ve smluvenou hodinu. Auto už je naložené a my vyrážíme do nedalekého townshipu...

Mezi dřevo-plechovými chatrčemi bere Laximanth do ruky mikrofon od megafonu: "Haré Kršna, haré Kršna..."

Pomáhám mu přisunout várnice s jídlem ke kraji a už se začínají sbíhat první děti s nádobami na jídlo a lžícemi. Nejdříve se poslušně řadí do fronty, s přibývajícím počtem příchozích ale vzniká zmatek. Děti se strkají a hádají. Ty, co dostaly nášup zeleninového rizota, se už za rohem cpou. Odhaduji, že se u auta vystřídalo tak 250 až 300 dětí a matek.

"Pro ně je to často jediné teplé jídlo. Tady je ještě poměrně klid, nejhorší situace je v 'barevných' townshipech. Tam si chodí pro jídlo s obrovskými nádobami. A přijdou i dospělí," vypráví Laximanth asi po hodině cestou zpět.

"Současná vláda pořád lidem jenom slibuje, že jim postaví domy a že se situace zlepší. Já ale vidím, že se nelepší nic a místo domů přibývají jen načerno postavené slumy. Tak se lidem snažíme alespoň takto pomáhat. Těší nás pocit z pomoci druhým..."

ZULULAND - TRADIČNÍ ZULOVÉ

Zulu je pravděpodobně nejznámější a nejhrdější z černošských kmenů JAR. Snad každý, kdo na jih Afriky zavítá, navštíví tradiční zulskou vesničku, aby se seznámil se životem Zulů. Tak, jak to hlásají turistické letáky. Cultural vilages - jak se skanzeny nazývají - většinou patří bělochům a Zulové žijící v nich "tradičním způsobem" jsou jejich zaměstnanci. V zemi, kde je opravdu vysoká nezaměstnanost, je to skvělý džob pro pár Zulů, navíc bez dřiny. Pod rouškou zachovávání zulských tradic jde ale především o dobrý kšeft...

Přijíždíme k hlavní bráně a na stinném parkovišti zastavujeme mezi dvěma autobusy. Z jednoho právě vystupují francouzsky mluvící turisté, ten druhý patří zájezdu všudypřítomných Japonců, kteří absolvovali svoji prohlídku před námi.

Jeden ze Zulů, který hned u parkoviště vítá návštěvníky, dává hlasitým bubnováním znamení, že se blíží cizinci. Bubny se ozvou i z vesničky: na znamení toho, že zpráva byla vyslyšena a že je vše připraveno. Vítejte u Zulů - představení začíná!

Vcházíme bránou za dřevěný plot, za kterým je ještě jeden elektrický. Po sto metrech chůze se už mezi stromy objevují chýše.

U té první sedí dva mladíci a předvádějí, jak se vyrábějí tradiční oštěpy. Místní průvodkyně činnost popisuje: "Dříve Zulové používali dlouhé oštěpy. Král Shaka (zavražděn nevlastním bratrem 1828) ovšem zavedl krátké bodáky a změnil tím taktiku boje. Oštěp se původně vrhal zdálky a často minul cíl. Bojovník byl bez oštěpu nepoužitelný a brát s sebou větší množství oštěpů zase nebylo možné. S kratšími bodáky se neházelo, ale bodalo zblízka. Ten, kdo přišel o šíp, byl králem potrestán..."


Podle tradice chodí zulské dívky s odhaleným poprsím, protože pro ně nemá žádný sexuální význam. Na rozdíl od kotníků...

U vedlejší chýše ukazují dívky, jak se pletou rákosové rohože. U další vyrábějí ozdoby z barevných korálků.

"U Zulů nemají prsa žádný sexuální význam, proto mladé neprovdané ženy chodí nezahalené. Naopak si všimněte, že si zakrývají kotníky..." reaguje průvodkyně na vzrušení mezi muži.

U další chýše sedí "náčelník vesnice" a z dýmky pokuřuje marihuanu.

"Ano, je to opravdová marihuana. Dnes je sice její užívání v JAR nelegální, Zulové ji ale odjakživa používali."

Sleduji, jak se francouzští taťkové začínají mezi sebou popichovat, že by to mohli teda zkusit. A zkusili...

Dávám se do řeči s jedním z místních Zulů - herců:

"Než jsem začal pracovat tady, bydlel jsem v Durbanu. Tady je to ale lepší, mám tady práci. Je to pohoda... A odkud jsi? Z Ameriky?... Jó z Evropy! Tam bych se chtěl někdy podívat, tam je to dobrý, že?... Napíšeš mi adresu?"

Návštěvníci se pomalu přesouvají do arény ve středu vesnice, protože v 11.00 začíná představení tradičních tanců. Ještě předtím ale probíhá ochutnávka zulského piva - nakyslý mok chutnal poněkud méně než kouření marihuany...


Zulské tance, kterými se bojovníci rozehřívají před bojem či lovem a zároveň se předvádějí nápadnicím, dnes přežívají jen v tzv. kulturních vesničkách.

Po dvaceti minutách bubny utichají a jeden z tanečníků upozorňuje, že při odchodu je můžeme potěšit drobným spropitným. Podobně jako číšníci v restauracích dostávají místní "herci" minimální mzdu a značná část jejich platu závisí na dobré vůli turistů.

Téměř stoprocentně to ale není poslední výdaj, který musí peněženka unést. Východ je řešen tak důmyslně, že musím projít obchodem se suvenýry. Stejně jako ostatní neodolám a s pocitem, že kupuji to "nejpravější" zboží si také pár suvenýrů odnáším (později jsem si uvědomil, že na indické tržnici v Durbanu jsem podobnou věc usmlouval a koupil za poloviční cenu).

Pak už se "musí" projít jen restaurací - ochutnat podivnou směs tradičních zulských jídel upravených tak, aby chutnala Evropanům i Japoncům, a jste venku. Z pohádky v realitě...

V REALITĚ

Od kulturní vesničky jsme ujeli asi dvacet kilometrů a stavíme na okraji silnice.

"Mohli bychom se jet podívat k někomu na návštěvu," navrhuji Cassiemu. Nevěřícně kroutí hlavou, ale poslechl a sjíždíme z hlavní k jednomu z domků. Jeho obyvatelé si nás trochu nedůvěřivě prohlížejí, ale snažím se vysvětlit, kdo jsem a o co mi jde. Zvou nás dál a po chvíli se otec dokonce rozpovídá: "Je mi šedesát osm let. Toto všechno jsou moje děti, dohromady jich mám šestadvacet," říká hrdě. Samozřejmě jazykem zulu - jedna z dcer tlumočí.

"To je moje manželka. Mám ještě druhou. Ta je teď v Johannesburgu... A odkud jste vy? Z Kapského Města?" To je pro místní symbol opravdu vzdáleného města. Nejsem si dodnes jistý, jestli si stařec uměl představit, odkud jsem, když jsem mu vysvětloval, že můj domov není v Africe.

V chatrči nebyly sice vystavené oštěpy a štíty, ale jedno z dětí tu mezi dvěma kameny, jako to předváděli v kulturní vesničce, mlelo kukuřici z políčka pod domky.

Rodinka byla opravdu příjemná. Po chvilce z nich opadlo napětí a mladší děti si odběhly dokončit svoji rozehranou hru. Starší zůstali a sami se mě vyptávali. Konverzace nám vydržela skoro na hodinu. Za celou dobu si nikdo neřekl o bakšiš ani jiný dárek. Proto jsem dětem rád rozdal bonbony a tátovi cigarety. Největší radost ale měla matka, které jsem dal sáček českých korálků. Vážná tvář povolila a ruce se roztleskaly...

"Obdivuhodný stařec," říkám v autě Cassiemu. Mám na mysli jeho věk a věk nejmladšího dítěte, kterému byl tak rok a půl.

"To jo, ale to je ten průšvih! Kdo je bude živit? On ne..."

ZLATO, ZLATO, ZLATO... ZLATO

Gauteng - "zlaté místo" - je po novém správním uspořádání nejmenší a s 11 miliony obyvatel zároveň nejlidnatější provincie JAR. Zjednodušeně se dá tato oblast popsat tak, že je to území dvou měst a jejich průmyslových zón - Johannesburgu a Pretorie. Na území Gautengu se vyrábí 45 % hrubého domácího produktu, což je 25 % hrubého produktu celé Afriky!

Ještě počátkem roku 1886 bylo na území dnešního Jo'burgu (jak nazývají Johannesburg místní) jen několik bezvýznamných farem. V březnu téhož roku tu australský prospektor George Harrison objevil zlato. Nepoznal však, že šlo pouze o vrchní vrstvu největšího naleziště zlata na světě. Prostě se mu to nezdálo, pozemek prodal za deset liber a šel hledat jinam...

Přivolal ovšem zájem tisíců dalších dobrodruhů, kteří sem během příštích měsíců dorazili.

Zlato se nacházelo hluboko pod povrchem, takže těžbu ovládli ti, kteří už mohli investovat do důlního zařízení - Cecil John Rhodes a Barney Barnato. Oba předtím zbohatli na diamantech v Kimberley.

Roku 1889 byl Jo'burg největším městem v Jižní Africe...

Dnes, po více než sto letech, má i další přívlastek - "nejnebezpečnější město Jižní Afriky".

VŠECHNO JE NARUBY

V centru Jo'burgu jsem strávil pouze několik hodin. Na jednu stranu se můj pobyt chýlil ke konci a i v okolí se nabízela spousta zajímavých věcí, na druhou stranu pokud sem přijedete na kratší dobu - ať už jsou to tři dny, nebo týden - těžko proniknete někam hlouběji. Samotné centrum města ve mně proto zanechalo jen směsici obrázků a hluků ulice a výčet jednotlivých objektů tak, jak jsme kolem nich projížděli. - Stará budova pošty. Z jejíhož balkonu kdysi vyvolávali jména adresátů a dopisy jim házeli rovnou dolů. De Beers Diamond - moderní prosklená budova ve tvaru diamantu. Chlouba podniku je už prodaná a pouze v jednom z pater sídlí nějaká finanční společnost. Zbytek je prázdný. Mrakodrap, který je nejvyšší cementovou stavbou na světě a zároveň nejvyšší budovou v Africe. Nebo slavný hotel Carlton - nyní na prodej...

Zdá se, že na prodej, nebo alespoň k pronájmu, je celé centrum. FOR SALE/TO LET jsou nejčastější nápisy na fasádách zdejších domů.

Křižujeme centrem a nemůžeme si odpustit prohlídku Hillbrow - čtvrti, jež je patnáct minut chůze od centra. Zde se od 50. let stavěly byty pro ty, kteří se na jih Afriky přistěhovali za prací. Byli to především mladí a vzdělaní Evropané. Byt v paneláku kousek od rušného centra dostali často jako bonus k pracovní smlouvě. V té době se tvrdě oddělovaly rasy a jediní "černí" tu byli uklízeči a služky v domácnosti.

V roce 1984 bylo toto území prohlášeno za "šedou zónu", což dovolovalo, aby se do oblasti přistěhovali i černoši. Zásadní změna nastala po zrušení apartheidu. Skladba obyvatelstva se zásadně změnila, přesto tato čtvrť nezapomněla na svou tradici prvního záchytného bodu pro přistěhovalce.

Dnes už ovšem nejde o studované nebo vyučené Evropany, ale nelegální emigranty z chudších afrických zemí. Už tři roky totiž do Jihoafrické republiky proudí přibližně tisíc uprchlíků denně! Nebo jinak, od roku 1994 přišly do země tři miliony přistěhovalců!

A kde jsou ti, co tu ještě nedávno bydleli? Kde jsou jejich luxusní kanceláře s adresou v centru města? Odstěhovali se odtud pryč, na periferie. I hotel, ve kterém jsem ubytovaný, je dobrých deset minut jízdy z centra města. Moderní megakomplex SANDTON je ještě ve výstavbě. Shluk hotelů, obchodních center, multikin a restaurací. Vše nablýskané, s vodotrysky, bez žebráků a zlodějů. Pod přísným dohledem ostřížích zraků ochranky.

Po snídani vyrážíme po jedné výpadovce. Asi po deseti minutách jízdy Cassie odbočuje a vjíždíme mezi rodinné domky. Kličkuje mezi domy a najednou zastavuje před jedním z nich.

"Tak tady jsem bydlel. Jednoho dne nám přišel dopis, že kousek od nás se budou stavět levné domy. Rázem jsem byl o několik desítek tisíc chudší. Nakonec jsem dům se ztrátou dvou set tisíc prodal seržantovi policie. Sedm let jsem se s ním soudil o peníze. S policistou!!!... Jeden Řek si tamhle na kopci postavil vilu za sedm milionů. Teď je na prodej za čtyři..."

BARBEQUE - POSLEDNÍ VEČEŘE

Poslední večer. Po měsíčním pobytu v JAR zítra odlétám domů. Podle Cassieho nemůžu odjet, dokud neochutnám a nezažiji pravé jihoafrické barbeque. Proto teď sedím na pretorijské periferii u Cassieho zahradního krbu a nahřívám si ruce. Je začátek června, v Jižní Africe přichází zima... V krbu se žhaví dřevěné uhlí, na jehlicích je už napíchané maso... Přijíždějí příbuzní...

Cassie se podle svých slov řadí ke střední třídě. Jako malý kluk se přistěhoval s rodiči z Portugalska. Přízemní domek, zahrada obehnaná dvoumetrovým plotem, bazén a služka (nebo chcete-li pomocná síla v domácnosti). Manželka Angelika - Italka, pracuje na letišti a patnáctiletá dcera Jennie chodí do čínské školy.

"Ta dává absolventům certifikát, který je uznáván v celém světě. Bude pak moct jít studovat kamkoli," vysvětluje mi Cassie.

"To se učí čínštinu?" ptám se.

"Ano. A docela ji to baví. Navíc umí samozřejmě portugalsky, italsky, anglicky a afrikánsky, také se učí francouzštinu a měla i hodiny černošského jazyka zulu... Patří k nejlepším studentům. Zrovna teď je na nějakém mítingu Studentské rady Pretorie. To je rada, v níž jsou studenti pretorijských škol. Každá si volí svého zástupce. Jennie je tam za tu svou. Společně pracují na nejrůznějších nápadech a podnětech, které by vylepšily život ve městě..." rozpovídal se Cassie s patřičnou hrdostí o své dceři.

Se stejnou pýchou mi předvádí i dům. V jedné polovině má garsonku služka a Jennie, v druhé jsou dva obývací pokoje, ložnice a dva pokoje pro hosty. Na můj vkus až příliš kýčovitě vybavené.

"Tak to je pětadvacet let tvrdé práce. Týdny strávené na cestách. Pravda, trochu jsem tím zanedbával rodinu, teď se to snažím vynahradit na své nejmladší dceři... Nejvíc mě ale štve, že si v téhle zemi nemohu být ničím jistý. A to člověka po nějaké době unaví... Počítám, že se na důchod odstěhuji někam, kde je větší klid. Během naší cesty tu vykradli souseda. Kdy přijdu na řadu já?"

V dětství si Cassie jako portugalský přistěhovalec užil své. Kvůli přízvuku ho na škole šikanovali: "Už v té době jsem si zvykl, že musím udělat vždy víc než ten druhý, abych s ním stál na stejné startovní čáře. Proč ale to samé musím učit dnes svoji dceru, která se tu narodila?... Ano, nadávám na současnou vládu. Ale proč? Přečti si noviny - samá aféra! Každý kouká jen na to, jak si nahrabat... Ať je klidně prezidentem černoch, mně je to jedno, ale ať tu někdo udělá pořádek..." říká rozhořčeně.

A mě napadá: pořádek, ten už tu ale jednou byl...

À PROPOS

"Jihoafrická republika je krásná země. Sám uvidíte. A nepište o ní ošklivě," přimlouvala se ještě před cestou Češka, která v Jižní Africe nějakou dobu pracovala a má ji velmi ráda. Mně se v JAR také líbilo a říkám si: škoda, že jsem na ni měl jen jeden měsíc.

Nechal jsem promlouvat lidi, kteří tu žijí - ti vědí nejlíp. Hodně mi pomohl i Cassie, což beru jako velké plus, ale má to háček. Kdoví co bych psal, kdyby mě prováděl černoch, a kdoví co bych psal, kdybych jel sám. Pokud bych použil "apartheidního" dělení obyvatel, dalo by se říci, že patřil mezi úzkou skupinku prominentních bělochů parazitujících na levné pracovní síle a přírodním bohatství. Zvykl si na "kvalitní život". Kvůli jeho portugalskému původu to není tak úplně pravda. Své místo si musel "vydřít" a je upřímně rád, že v zemi vládne konečně demokracie. Chce totiž žít jako "normální člověk" na úrovni euroamerické společnosti... A mít čisté svědomí.

Po sedmi svobodných letech je zřejmé, že vše nejde tak hladce. Podobně jako dítě, které je od malička bito, se stane s největší pravděpodobností násilníkem, současná vláda přebírá praktiky té "apartheidní". Zklamání ale nezažívají jen "bílí", ale všichni, tedy i ti, kteří ve volbách dali hlas vládnoucí straně. Ta se utápí v řadě skandálů, lží a finančních podvodů... Je těžké dnes odhadnout, jak to tu dopadne. Sami přece víme, jak je těžké mít po totalitním systému "svobodu"... A v JAR je to ještě těžší!




JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

ROZLOHA: 1 228 201 km²
POČET OBYVATEL: 43,054 milionů (1999)
HLAVNÍ MĚSTO: Pretoria - sídlo prezidenta a vlády
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: 1 rand = 100 centů, 1 rand = 4,29 Kč
HLAVNÍ JAZYKY: afrikánština, angličtina, zuluština, xhosa, tsonga, vendština, čwanština, ndebelština, severní sothština, jižní sothština, svazijština
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: černoši (75,8 %), běloši (13,1 %), míšenci (8,6 %), Asijci (2,5 %)
NÁBOŽENSTVÍ: asi 70 % křesťanů (velká konfesijní roztříštěnost) - nizozemská reformní církev (asi 30 % bělochů), nově ustavená africká nezávislá církev (asi 20 % černochů), katolická církev (asi 15 %), metodisté (asi 6 %), anglikáni (asi 4 %), luteráni aj., mimo křesťanství jsou zde muslimové (1,1 %) a hinduisté (1,4 %)
HLAVA STÁTU: Thabo Mbeki
ADMINISTRATIVNÍ ROZDĚLENÍ: 9 provincií
KLIMA: Jihoafrická republika leží v subtropickém pásu, pouze severovýchod provincie KwaZulu-Natal a severní část Transvaalu patří k tropům. Podnebí je na východě vlhké, na západě suché až pouštní, ve vnitrozemí kontinentální. Na vrcholcích hor se mohou objevit i sněhové přeháňky.

JIHOAFRICKÉ BANTUSTANY

I když bantustany neboli tzv. domoviny (homelandy) začaly vznikat v 60. letech 20. století, původ těchto správních celků najdeme daleko dříve. Za první náznaky lze považovat už to, že v 18. století se Búrové snažili nechávat některá území Hotentotům. V praxi se toto pravidlo ale moc nerespektovalo.

Počátkem 19. století, za britské nadvlády, začaly na území Jižní Afriky vznikat britské protektoráty - území, kde si původní obyvatelé mohli "dělat, co chtěli". Kmenový náčelník dané oblasti s Brity konzultoval některá rozhodnutí. Britové, jmenovitě John Rhodes - majitel pozemků v Kimberley, těchto protektorátů zneužíval při dobývání búrských území. Jednoduše si vymyslel problém, že Búrové utlačují některý černošský kmen a nabídl mu ochranu. Tím získal nad daným územím moc...

Po II. světové válce se rasismus v Jihoafrické unii začal stupňovat. Jeho vyvrcholením bylo přijetí zákona o bantustanech. Podle něj bylo vytvořeno 10 domovin, které zabírají necelých 15 % území JAR. Nemají žádné surovinové zdroje ani průmysl a infrastrukturu. Když tento zákon vstoupil v platnost, byla na tato území nedobrovolně přestěhována značná část afrického obyvatelstva.

O šestnáct let později získal "nezávislost" bantustan Transkei. Poté následovaly ještě další tři domoviny - Bophuthatswana (1977), Venda (1979) a Ciskei (1981). Ve všech textech najdete slovo nezávislost většinou v uvozovkách, uznávala ji pouze Jihoafrická republika. Ve skutečnosti tato separace sloužila k lepší kontrole černošské populace. Lidé žijící na těchto územích nesměli vycestovat do Jihoafrické republiky bez zvláštního povolení...

Dnes patří území bývalých domovin k nejzaostalejším oblastem s největší nezaměstnaností. Na druhou stranu lidé, kteří žili daleko od měst a starali se o to svoje políčko, patří k nejspokojenějším, jaké jsem potkal. Takový život je ale větší dřina a nuda než to, co ukazují v televizních seriálech. Proto mladí odcházejí do měst...

TOWNSHIPY


Na okraji každého města je township, neboli osada s levnými domy, kde za apartheidu žili "nebílí" obyvatelé JAR. V Sowetu u Johannesburgu žijí údajně až 3 miliony lidí.

Černoši, kteří měli práci ve městech a v jejich okolí, byli za apartheidu ubytovaní v townshipech, oddělených osadách na periferiích. Nejznámější z nich je Soweto u Johannesburgu. Vlastně se ani nejedná o osadu, ale řádně rozlehlou plochu zastavěnou přízemními domky. Soweto je po Pretorii druhé nejrozlehlejší město a žije v něm něco mezi 1,5 až 3 miliony obyvatel. Čísla se v publikacích velmi různí, protože určit přesný počet je pravděpodobně nemožné.

V Sowetu se odehrával hlavní odpor proti apartheidnímu režimu. Bydlel tu i pozdější první svobodný prezident Nelson Mandela a jeho bývalá žena Winnie.

Dnes se do Soweta vozí turisté na vyhlídkové okružní jízdy a bydlí tu nejeden černošský milionář.

CO VADÍ LIDEM NA SOUČASNÉ VLÁDĚ?

Některými zákony, které schválili současní vládnoucí politici, se proplétá jedno kouzelné slovní spojení. ONLY FOR PREVIOUSLY DISADVANTAGED - neboli "pouze pro v minulosti znevýhodněné", což se jinými slovy dá říci pouze pro černochy.

A jak to vypadá v praxi? Vláda schválí, že bude řešit bytovou politiku: postaví domy v hodnotě okolo 100 000 randů. Lidem dá půjčku, kterou mohou splácet po 100 randech měsíčně, ve kterých je zahrnuta i elektřina, voda a daň za pozemek. To vše ale ONLY FOR PREVIOUSLY DISADVANTAGED!

Podle jiného zákona se pro smazání rozdílu, který přinesl apartheid, na pracovní místa přijímají lidé v poměru 8:2 (černí:ostatní). To jsou rozhodnutí, na která si stěžují především obyvatelé neafrického původu. Nespokojenost se současnou vládou jsem ale ke svému velkému překvapení slyšel poměrně často i z úst černochů. Ti si stěžovali především proto, že jim vláda slíbila snížení nezaměstnanosti, dosahující podle oficiálních zpráv 25 %, podle neoficiálních až 32 %. S lidmi žijícími v domovinách je to okolo 40 %! Nic se ale neděje. Během mého pobytu se prezident Mbeki v přímém diskuzním televizním pořadu nechal slyšet, že "to musí přece vyřešit soukromý sektor"...

Jeden z dalších "kuriózních" zákonů dovoluje lidem získat pozemek, který po tři měsíce obývají. Původní majitel má jediný způsob, jak se bránit "okupantům" - náhradní bydlení. To je ale většinou nad síly jihoafrického smrtelníka. V podstatě díky tomuto zákonu nemají současní vlastníci pozemků v okolí měst (většinou běloši) šanci se bránit přílivu přistěhovalců a na jejich území vznikají nová a nová slumoviště.

RASISMUS

Rasismus v JAR už není. Alespoň ne oficiálně, i když v předchozím textu lze vyčíst i jakýsi rasismus obrácený, tedy černochů vůči bílým. I když pravděpodobně nejhůře jsou na tom tzv. barevní, kteří za apartheidu byli málo bílí, a teď jsou zase málo černí...

I mezi obyvateli nesnášenlivost přetrvává, ale většinou nejde a priori o nesnášenlivost rasovou, ale spíše lidem vadí antisociální chování velké části černošského obyvatelstva. Pravda je, že některé průpovídky lidí (bílých), s nimiž jsem se setkal, byly na naše poměry docela ostré...

Nesnášenlivosti ze strany černochů se snad ani nelze divit. Podle mých zkušeností se projevuje většinou hrdým přehlížením bílých.

Docela zajímavý byl v této souvislosti televizní pořad na téma rasismus v Jihoafrické republice. Neřešil se v něm "černo-bílý" rasismus, ale rasismus "černo-černý". Do země totiž denně proudí stovky přistěhovalců z ekonomicky slabších zemí na sever od Jihoafrické republiky a ti tvoří konkurenci na pracovním trhu. Obyvatelé střední Afriky jsou obecně tmavší pleti a konflikty mezi těmito přistěhovalci a místními černochy jsou na denním pořádku.
prosinec 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group