ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA PRÉRIÍCH A V PRALESÍCH - BOJOVNÍCI A MILENCI

 

Mnozí věřili, že na konci 2. tisíciletí Indiáni zcela vymřou. Právě v těchto dnech však poprvé začínáme psát v našich datech dvojku. A Indiáni? Indiáni žijí dál. A stále jsou to právě oni, kteří ze všech exotických mimoevropských národů vzbuzují největší pozornost mladých i dospělých. Zasloužily se o to knihy Karla Maye a dalších spisovatelů a také nespočetné "indiánské filmy" natočené v Hollywoodu. V knihách a filmech "rudí muži" zpravidla hlavně bojují, zápasí na život a na smrt. Jak to ale bylo s láskou u obyvatel amerických prérií a pralesů? Souvisel snad jejich sexuální život s jejich údajnou mimořádnou bojovností?

JAK MILUJÍ "RUDOŠI"?


Zatím jsme při našem milostném putování světem více vzpomínali na ženy. Avšak u Indiánů - zejména u původních obyvatel Severní Ameriky - hráli i ve věcech lásky prim vlastně muži. A dokonce se stejně jako na některých místech dávného Starého světa milovali muži velice často opět právě s muži.

Ženy stály v životě severoamerické domorodé společnosti, zejména u některých skupin prérií a plání, poněkud v pozadí, přestože u řady severoamerických indiánských skupin odvozovaly děti svůj původ od matky, přesněji řečeno patřily do rodu své matky. Trochu výraznější úlohu měly ženy jen v životě domorodých skupin severoamerického jihozápadu, zejména u kmenů žijících kdysi v pueblech, které sídlí hlavně v dnešním státě Nové Mexiko. Ženy zde obdělávaly pole a zemědělství bylo základem ekonomiky této indiánské společnosti. Ženy se tu rovněž věnovaly hrnčířství (Indiáni ovšem až do příchodu bělochů neznali hrnčířský kruh). U těchto skupin se také muž po svatbě musel přestěhovat do domu své manželky. Jestliže však později došlo k rozvodu, musel bývalý manžel z domu opět odejít a děti zůstaly matce. Jinak hrály ženy v životě domorodé společnosti Severní Ameriky opravdu zpravidla druhé housle.

TĚŽKÝ ŽIVOT INDIÁNSKÉ SQUAW

Pro Indiánky se vžilo dnes běžně užívané označení squaw. Toto slovo pochází z jazyka Narrangasetů. Squaw musely po celý život velice tvrdě pracovat. Například u prérijních kmenů, které se často stěhovaly z místa na místo, byly ženy povinny přenášet z jednoho tábořiště do druhého celé rodinné vybavení (a to v době, kdy Indiáni ještě neznali koně!). Ženy a dívky stěhovaly i konstrukce známých týpí, která také vždy znovu stavěly. Samozřejmou prací žen u prérijních Indiánů a v celé Americe byla také příprava potravy. Zvířata, jež muži ulovili, musely ženy stáhnout z kůže a z jejich masa připravit jídlo pro celou rodinu. V některých částech Severní Ameriky z něj vyráběly i takzvaný pemmikan. Maso zvláštním způsobem sušily, přidávaly k němu různé bobule, a vyráběly tak jakési indiánské konzervy, které pak lidé konzumovali v časech hladu.

Muž mohl mít u některých indiánských skupin větší počet žen, a to i když měl vedle nich svého mužského milence. Ovšem i manželka mu musela být vždy dobrou a ochotnou sexuální partnerkou, což byla vlastně její prvořadá povinnost. Kdybych směl citovat z filmů věnovaných Indiánům jeden, který považuji snad za vůbec nejlepší a nejpřesnější, totiž proslulý Tanec s vlky, připomněl bych větu, kterou si jeho hlavní hrdina napsal do svého deníku: "Nepoznal jsem jinou lidskou skupinu, jejíž příslušníci tak rádi souloží, jako tito Indiáni."

Sexuálního života se mohli mladí muži začít zúčastňovat zpravidla až poté, co absolvovali různé obřady, někdy podobné iniciacím, s jakými jsme se setkali například u původních obyvatel Austrálie. Jinoši museli při těchto rituálech zpravidla projevit schopnost snášet bolest, přemáhat útrapy, prostě prokázat, že v dospělosti budou i dobří bojovníci. (Například u Tauliparů byl mladík vhozen do mraveniště, kde musel dlouhý čas vydržet.)

Vstup mladých žen do milostného života byl zpravidla jednodušší. To, že je dívka schopna vést normální pohlavní život, prokazovala u většiny indiánských skupin první menstruace. Poté měla být dívka zbavena panenství. Defloraci kupodivu u Indiánů často neprováděl dívčin první milenec, nýbrž například její vlastní matka, která prorazila blánu prsty. U kmene Pano deflorovaly dívku místní stařeny, a to dosti brutálním způsobem - pomocí bambusového nože. Jinde defloroval dívku bratr její matky. U některých dalších jihoamerických skupin pak skutečně děvče zbavoval panenství místní jinoch, jejímu prvnímu sexuálnímu styku však musel přihlížet místní kouzelník - šaman. Po tomto "oficiálním" dosažení dospělosti mohli spolu už indiánští muži a ženy začít pohlavně žít.

INDIÁNSKÁ AFRODIZIAKA

U Indiánů, zejména u dříve bojovných domorodých amerických skupin byla - a někde dodnes je - značně rozšířená mužská homosexualita. S tím souvisí i používání afrodiziak, látek k povzbuzení pohlavní touhy a zvýšení pohlavní výkonnosti.

Američtí Indiáni přisuzují afrodiziakální účinky celé řadě plodů a rostlin. Často mi například v Brazílii či Paraguayi tvrdili, že takto působí to či ono ovoce. Taková tvrzení nelze jednoznačně ověřit. Vedle údajných "ovocných" afrodiziak však Indiáni znali a znají několik opravdu prokazatelně účinných prostředků podněcujících sexuální touhu i výkonnost, zejména takových, jež jim nabízí bohatá rostlinná říše tohoto kontinentu. Ten asi nejznámější je bohužel zároveň nejhorším darem, jaký kdy dala indiánská Amerika světu: koka, respektive keř stejného jména. Jeho listy obsahují řadu alkaloidů, mezi nimi i ten nejnebezpečnější - vražedný kokain. Indiáni západní části Jižní Ameriky žvýkali listy koky zpravidla smíchané s hašeným vápnem, jindy s popelem. Konzumace kokových listů byla ve staré Americe, a stále je i u dnešních indiánských obyvatel Peru, Bolívie, Ekvádoru a Kolumbie opravdu velice rozšířená. Zdejším domorodcům pomáhá koka přemáhat hlad, únavu i obtíže vysokohorského prostředí And.

INKOVÉ, MAYOVÉ, AZTÉKOVÉ...

Koka však byla v předkolumbovských časech pro Indiány zároveň i velice účinným afrodiziakem. A je jím dodnes. Prodlužuje prý dobu erekce a umožňuje mužům dosahovat větší počet vyvrcholení. Hlavně ale koka sloužila původním obyvatelům andské oblasti, například přímořským yungům, při análním styku. Koka prý totiž uvolňuje svalstvo svěrače, zvyšuje sexuální dráždivost a zároveň odolnost proti bolesti v této části lidského těla. Anální způsob pohlavního styku byl mezi muži v této oblasti Ameriky značně rozšířený.

Katolický misionář Calancha jej ještě 150 roků po příchodu prvních Španělů zaznamenává a s rozhořčením dodává, že v jeho časech tuto formu sexu provozují indiánští muži i se ženami a "že přitom své hříšné praktiky zastírají posvátným svazkem manželství".

O tom, že při análním sexuálním styku hrála koka u předkolumbovských Indiánů značnou úlohu, svědčí i nádoby - jakési "klystýry" ve tvaru mužského pohlavního údu. Tímto klystýrem bylo snad do konečníku vpravováno z koky připravené afrodiziakum.

To, co napovídají o zmíněných účincích koky zprávy o jihoamerických Indiánech a o čem snad svědčí i archeologické nálezy z této oblasti, podpořil na sklonku devatenáctého století svými výzkumy vědec vskutku světový - geniální zakladatel psychoanalýzy profesor Sigmund Freud.

Koka byla zřejmě "národním afrodiziakem" jedné z velkých indiánských kultur staré Ameriky - jihoamerických Inků. Středoameričtí Mayové používali k povzbuzení sexuální aktivity kupodivu med. Přesněji řečeno medovinu, tedy med rozpuštěný ve vodě, který se nechá zkvasit. Do medoviny přidávali předkolumbovští Mayové kůru stromu Lonchocarpus violaceus. Stejně to činí i jeden z dnešních mayských národů Střední Ameriky - Lacandonští Indiáni. Aztékové, třetí z velkých předkolumbovských kultur, považovali za nejúčinnější afrodiziakum pastelu rozprostřenou (Turnera diffusa), které se dnes běžně říká damiána. Tuto bylinu přidávali Aztékové i do svého domorodého alkoholického nápoje vyráběného z agáve (dnes se mu říká pulque). Patronkou pulque a také afrodiziak byla pro Aztéky bohyně Mayahuel, sama prý eroticky velice aktivní.

Nápoj z damiány jako prostředek pro zvýšení sexuální potence užívají i dnešní Mexičané. O jeho účincích svědčí i místní lidové označení: Mexičané damiáně říkají "bylina, která muže vysvléká z košile". Indiáni pralesních a k nim přilehlých oblastí Jižní Ameriky - Brazílie, Guyany, Paraguaye či severní Argentiny užívají jako afrodiziakum jiné druhy pastely - Turnera ulmifolia a Turnera opifera. Podobné, ale mnohem méně výrazné účinky jsou tu pak přisuzovány i zdejšímu nápoji "čaji" maté připravovanému z cesmíny.

JAKO INDIÁN S INDIÁNEM, JAKO INDIÁNKA S INDIÁNKOU...

Podle toho, co mi američtí Indiáni v různých oblastech kontinentu vyprávěli, má však ze všech afrodiziak přeci jen největší účinnost koka - žvýkání jejích listů a dříve snad i údajné (jednoznačně zatím nedoložené) kokové klystýry. Ty nás přivádějí k tématu indiánské homosexuality. První evropští kronikáři, kteří do indiánské Ameriky přišli, byli většinou katoličtí misionáři a ti tuto formu sexuálního života velice tvrdě odsuzovali. Označovali ji - tak jako i všechny jiné nestandardní sexuální praktiky - zpravidla jako "sodomii". Například nesmírně významný kronikář indiánské Jižní Ameriky Cieza de León srovnává indiánské homosexuály s lidojedy, kteří si pro svou "sexuální deviaci" nezaslouží, aby je církev chránila. Stejné zprávy přinášeli první Španělé i ze Střední Ameriky. Například stejně dobrý pozorovatel Bernal Diaz popisuje, kterak na středoamerickém poloostrově Yucatán v roce 1517 spatřil domorodé "idoly", u nichž se prý Indiáni oddávali homosexuálním stykům. A další z prvních návštěvníků Yucatánu Diego Velázquez popisuje, kterak v místním mayském chrámu nalezl dřevěnou sochu dvou spolu souložících mužů.

INDIÁNSKÉ "AMAZONKY"?

Vedle mužské homosexuality nacházíme u prvních návštěvníků Nového světa i zprávy o homosexualitě ženské. Například portugalský cestovatel Magalh~aes de Gandauo popisuje skupinu příslušnic indiánského kmene Tupinamba, které se strojily jako muži a byly dobrými a vytrvalými bojovnicemi. Každá z těchto tupinambských bojovnic měla prý svou stálou služku, která jí sloužila i jako permanentní sexuální partnerka, vlastně jako manželka.

Ozvěnou tehdejších ne zcela přesných zpráv o indiánských lesbičkách je možná i pověst o jihoamerických indiánských amazonkách, jejichž jméno dnes nese největší řeka Ameriky.

Ale i v té části amerického kontinentu, která čtenáře indiánských příběhů a diváky filmů o Indiánech zajímá nejvíce, se místní domorodé ženy někdy jakoby "proměňovaly" v muže. Na severozápadě Severní Ameriky (například u Indiánů Kutenai sídlících v dnešní Britské Kolumbii) takto měnily svou sexuální orientaci místní šamanky. U známých Indiánů Mohawe se dívkám, které se chtěly stát jinochy, říkalo hwame. Hwame se od svých indiánských družek snažily odlišovat už od raného mládí. Odmítaly si například hrát s panenkami a odmítaly také vykonávat jakékoli ženské práce.

NA PRÉRIÍCH, KDO A CO BYLI "BERDACHE"?

Mnohem častější a také významnější byla ale u prérijních kmenů homosexualita mužská. Existovala zde nesmírně důležitá instituce, která hrála v pohlavním životě amerických domorodců velikou roli. Říká se jí - a někdy i těm, kdo se k této orientaci hlásí - berdache. Co tedy je, nebo přesněji co bylo berdache a jak se jím mladý muž stal?

V době dospívání se mladí muži často uchylovali do úplné samoty, dlouze se postili a tělesně i duševně se "očišťovali". V čase těchto zvláštních meditací mívali mladí Indiáni zvláštní vidění. Někdy takové vidění přicházelo i ve snu. Mladým mužům se v něm často zjevovala luna, která nesla v jedné ruce tomahavk a v druhé ženské šaty. Luna nabídla jinochovi, aby si z jejích darů vybral. Mladý muž, poněvadž si přál být bojovníkem a lovcem, si samozřejmě zvolil zbraň. Luna ji však snícímu odmítla vydat a vložila mu do rukou dívčí oblečení. Takové vize nebo sny se několikrát opakovaly. A tak se muž díky onomu vidění musel změnit v ženu, přesněji řečeno musel se stát homosexuálem. Ne díky své genetické dispozici, ale prostě proto, že mu to nařídil sen nebo vidění v době jeho "meditace". Takový jinoch, který se nesměl stát mužem, pak souložil, zejména během válečných tažení, se svými druhy. A mnohdy se příkazu svého snu zcela přizpůsobil. Nosil ženské šaty, snažil se hovořit vysokým, "ženským" hlasem a hlavně se snažil být co nejlepším a nejoddanějším milencem mužů svého kmene. Taková úloha ovšem nebyla společností považována za něco nevhodného. Právě naopak - u některých kmenů se berdache těšili velké úctě. Například u proslulých Siouxů (Dakotů) byl muž-žena označován za wakan, za "posvátného". U Siouxů byli berdache, jimž Siouxové říkají wintke, často bisexuální. Takový muž se mohl oženit i se ženou a zplodit s ní děti, zároveň měl ale vést intenzivní pohlavní styk s bojovníky svého národa.

Prvním Evropanem, který se setkal s berdache, byl roku 1724 francouzský misionář Joseph Francois Lafitau. Od pozdějších cestovatelů pak víme, že berdache měli opravdu ve svých kmenech velice významné postavení, mimo jiné při obřadech spojených s kouřením populární "dýmky míru" - indiánského kalumetu.

Je ironií, že ačkoliv měli pro indiánskou mužskou homosexualitu tak málo pochopení, přesto si nakonec někteří z prvních bělochů, již do oblasti takzvaného dalekého západu pronikli a samozřejmě sem většinou přicházeli bez žen, mnohdy jako své dočasné sexuální partnery volili právě indiánské berdache. Takové milostné styky v prvních letech hojně praktikovali s místními domorodými muži i "hrdinové Divokého západu" - kovbojové.

A NYNÍ NAVAHOVÉ...

Vedle těchto nestandardních sexuálních vztahů existují i mnohé indiánské skupiny, v jejichž milostném životě jasně převažoval vztah muže a ženy. Skupiny, které za hlavní smysl milostného života považovaly plození dětí. Moje vůbec první z patnácti cest, jež jsem postupně k různým skupinám původních obyvatel Ameriky a Karibských ostrovů uskutečnil, vedla k Navahům. K indiánskému národu, jenž je v celých Spojených státech nejpočetnější a dnes obývá rezervaci, již si sám spravuje a která je i v současné době veliká skoro jako celá Česká republika. Proto se tu mohly i dnes částečně zachovat poměry, jaké tu panovaly před příchodem bělochů. Část svého pobytu u navažských Indiánů jsem strávil na jedné katolické misii, kde jsem získal další cenné informace o současném životě a kultuře tohoto indiánského národa. Později jsem žil i v blízkosti "hlavního města" navažské rezervace, skutečné novodobé indiánské metropole, které tu anglicky říkají Window Rock, "Okenní skála". Tady sídlí i navažský "parlament", a zde jsem mohl získávat informace také od prvních příslušníků navažské inteligence.

O nějakých zvláště neobvyklých odlišnostech milostného života jsem však u tohoto nejpočetnějšího indiánského národa Severní Ameriky nic neslyšel. Navahové věnují skutečně největší pozornost tomu, aby výsledkem milostného života byly zdravé, a také chtěné děti. O děti tito Indiáni skutečně stojí. Jestliže navažská žena už není schopna přivést na svět dalšího potomka, může její manžel zplodit dítě s další, dosud plodnou ženou. Na druhé straně se Navahové velice brání nechtěnému těhotenství a znají různé účinné antikoncepční prostředky. Jedním z nich je takzvaná mléčná tráva (Asclepias halii). Proti nechtěnému otěhotnění se však Indiánky brání i magickými způsoby. Například obyvatelky velice krásného kaňonu Chaco musejí zakopat placentu z předcházejícího porodu. Zdálo se mi, že Navahové dávají přednost tomu, aby se jim rodili synové, a nikoli dcery.

Budoucí rodičky jsou během těhotenství vystaveny celé řadě zákazů. Nesmějí zabíjet různé živočichy, například kojoty či hady, nesmějí se zúčastňovat některých navažských obřadů, zejména sledovat tvorbu takzvaných "pískových obrazů" - geometrických kreseb vytvářených z barevných písků, hrajících v navažské kultuře důležitou úlohu.

Navahové se radují z každého narozeného dítěte, ale jen z chtěného. V dřívějších dobách mohly být nechtěné děti výjimečně i zabity. Třeba proto, že matka otěhotněla při provozování prostituce. Nebo když otěhotněla v době, kdy byla podle navažských představ na zplození zdravého dítěte ještě příliš mladá. Indiánská infanticida (zabíjení živě narozených dětí) byla ale zcela výjimečným jevem.

Kultura původních obyvatel amerického kontinentu je velmi rozmanitá. Domorodých skupin bylo nepočítaně. A kolik bylo kmenů, tolik bylo i rozdílných názorů na vhodné formy milování. Z tak obsáhlého tématu "milování u Indiánů" jsme tedy dnes vybrali jen několik dalších zrníček. Zrníček, která snad ukazují, že i pro americké "lidi rudé pleti", kterým byla často přisuzována hlavně bojovnost, byla láska velice důležitou složkou jejich světa, jejich civilizace, zdaleka nejdůležitějším lidským vztahem.
leden 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group