ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZTRACENÁ ÚDOLÍ HINDÚKUŠE

Pozdní večeře při krátké zastávce za Péšávarem se mi začíná bouřit v žaludku. Ve tři hodiny ráno je mi tak špatně, že žádám řidiče mikrobusu, aby mi na chvíli zastavil. Až budeme v bezpečnější oblasti, vzkazuje šofér a já si až teď všímám, že jedeme v konvoji ostatních vozidel - preventivní opatření proti případným banditům. A tak musím potupně zvracet za jízdy z okna. Auta se rozdělují až za východu slunce před 3118 m vysoko položeným Lovarijským průsmykem, hlavní branou do hindúkušského masivu.

Cesta do Hindúkuše nikdy nebyla jednoduchá. Dovnitř lze dojet jen přes dvě vysoká, v zimě neprůjezdná sedla. Obtížný přístup a poloha na neklidné pákistánsko-afghánské hranici přispěly k tomu, že dobyvatelé ani objevitelé se do odlehlého pohoří nijak nehrnuli. V izolovaných oblastech se tak vytvořily svébytné kultury lidí, kteří se často svým jazykem, náboženstvím i vzhledem značně odlišují od svých krajanů z nížin.


MEZI ISMAILITY

Ubytoval jsem se v levném hotýlku s poetickým jménem YZ. Za 40 rupií - asi 25 Kč - mám k dispozici snad rok nepřevlékanou postel, příležitostně svítící žárovku, menší stádečko švábů a zřejmě i dalších zvířátek, o nichž raději nechci vědět.


Starý krejčí má na hlavě pakol, typickou placatou čitrálskou čapku.

S radostí se ze své cely vydávám do ulic Čitrálu, administrativního centra 350 km dlouhého Čitrálského údolí. V dálce za městem se vypíná zasněžený Tirič Mir, se svými 7700 m nejvyšší hora Hindúkuše. Hlavní ulice je jedno velké tržiště plné malých dřevěných krámků s látkami, kořením a zeleninou, čajoven, pekáren a řeznictví. Na poslední dva podniky zde mají monopol místní Afghánci, které do Čitrálu vyhnala občanská válka v jejich vlasti a hlavně dvě zničující zemětřesení v letech 1991 a 1992. Mezi ošlehanými tvářemi horalů se občas mihnou paštunští obchodníci, příslušníci horkokrevného kmene žijícího jižně pod horami. Dominantní rasou ve městě jsou však etničtí Čitrálci, potomci starověkého národa Cho, hovořící svým vlastním jazykem chovárštinou. Téměř každý muž nosí na hlavě pakol, typickou placatou čapku. Chci si jednu koupit v krejčovně za hotelem, abych jaksi "zapadl". Starý krejčí mi musí velikost upravit na starobylém šicím stroji, ve srovnání s Čitrálci mám totiž extra velikou hlavu. "Jako slon," směje se děda hurónsky, až se bojím, že mi do čepice přišije i své prsty.

 

Zatímco v jižních oblastech údolí převažují sunnitští muslimové jako na většině území Pákistánu, lidé na severu se zpravidla hlásí k ismailismu. Toto náboženství vzniklo v 8. století jako odnož šíitského směru islámu. Několik milionů vyznavačů dnes žije v odlehlých oblastech Pákistánu, Indie, Íránu, Sýrie a východní Afriky. Ismailité se nemusejí řídit tak striktními pravidly jako přívrženci koránu. Modlí se jen třikrát denně - před východem slunce, kolem poledne a večer. Místo mešity slouží tzv. džamat chana neboli společenská budova. Ženy ismailitů málokdy žijí tak izolovaným životem v ústraní svého domu, jak je v pákistánské společnosti zvykem.

KÁFIRISTÁN - ÚZEMÍ POHANŮ

Stoupáme prašnou stezkou až k poslednímu domku posazenému ve strmém kopci, odkud je pěkný výhled na celý Kalašgram, kalašskou vesnici v malebném Rumburském údolí. Kamenná obydlí jsou postavena terasovitě nad sebou, takže střecha jednoho domu vždy slouží jako veranda dalšího.


Cesta do Hindúkuše nikdy nebyla jednoduchá. V izolovaných oblastech se tak vytvořily svébytné kultury lidí, kteří se často svým jazykem, náboženstvím i vzhledem značně odlišují od krajanů z nížin.

Aníz, kalašský učitel, kterého jsem potkal ve zdejší čajovně, mě vede do svého příbytku. Usedám na udupanou hliněnou podlahu, zatímco se můj hostitel vítá se svým bratrem, jeho ženou a jejich i svými dětmi. Dvě rodiny o devíti členech se dělí o jednu chudou domácnost. Dostáváme večeři - pšeničné placky se soleným kozím sýrem. Aníz houpe na kolenou svou dvouletou dcerku a nadává na dotěrné mouchy poletující v houfech po celé místnosti. Muže bych na pohled nerozeznal od ostatních Pákistánců, kalašské ženy a dívky však svým ojedinělým vzhledem naprosto vynikají. Už od útlého věku nosí dlouhé černé šaty z bavlny v pase převázané šerpou (proto je nezasvěcenci často považovali za čarodějnice), na krku svazky červených korálků a na hlavě nejnápadnější znak, tzv. kupasi - těžkou čelenku ve tvaru kobří hlavy zdobenou barevnými korálky, mincemi, knoflíky a drobnými mořskými mušlemi. Jedna kupasi může vážit až dva kilogramy. Vlasy si splétají do mnoha úzkých copánků a tváře často dekorují tetováním z morušové šťávy.

 

Z pole u řeky se vrací Anízova žena a se širokým úsměvem mě zdraví kalašským "išpata" a podáním ruky. Je to vůbec poprvé, co na mě v Pákistánu promluvila žena. Pokud jde o dobré známé, muž se ženou si ještě podanou ruku, popřípadě tváře, navzájem políbí. Mezi muslimy jsou takové kontakty nepřípustné, Kalašové však vyznávají tolerantnější polyteistické náboženství. Věří ve všemocného boha-stvořitele Dezau a několik dalších bůžků a duchů, z nichž nejdůležitějšími jsou bohyně Džestak bdící nad rodinou, domovem a soukromými záležitostmi a válečný bůh Mahandeo, strážce polí, zvířat a veřejných záležitostí. S božstvy je třeba žít v míru, a tak se čas od času musí vykonat oběť: obvykle jde pod nůž koza. Muslimové Kalaše pro jejich pohanskou víru nazývají káfiry - bezvěrci - a území, které obývají, Káfiristán.

Drobné bílé mušle, odpradávna tradiční součást ozdob kalašských žen, naznačují, že tento národ kdysi žil poblíž moře. Sami Kalašové tvrdí, že pocházejí z místa zvaného Tsyam, nikdo však nemá ponětí, kde by se mohlo nacházet. Na začátku tisíciletí byli Kalašové silným bojovným kmenem ovládajícím rozlehlé území od Kábulu po Lovarijský průsmyk. Do 16. století si Čitrálci postupně všechny Kalaše podmanili a nutili je konvertovat k islámu. Na konci 19. století bylo posledních padesát tisíc Kalašů vytlačeno do tří údolí jižního Hindúkuše - Rumburu, Bumburetu a Biriru. Tam žijí dodnes, jejich počet však klesl na necelé tři tisíce a v některých vesnicích již převládají muslimové.

Zpravidla se živí primitivním zemědělstvím, pěstují pšenici, kukuřici a proso nebo pasou kozy. Většina kalašských rodin se potácí na hranici chudoby a přestoupením k islámu mnohdy získají možnost lepší práce a snazšího života.

UČITELEM V BUMBURETSKÉM ÚDOLÍ


Školáci z Bumburetského údolí. Stejně jako všude v Pákistánu, je zdejší vzdělávací systém založen na memorování a od žáků se neočekává tvůrčí aktivita.

O dva dny později se s Anízem setkávám podruhé, tentokrát v jeho škole v Bumburetském údolí. Kdesi mi sehnal rozvrzanou postel, na které mohu v jedné třídě přespat. Nocleh si ovšem budu muset odpracovat. Dostávám křídu, učebnici angličtiny a dvacet rozesmátých dětí. Pákistánský vzdělávací systém je založen na memorování a od žáků se neočekává žádná tvůrčí aktivita. Zoufale listuji učebnicí a hledám nějaké cvičení, kniha je však plná instrukcí "poslouchejte a opakujte". Následuje dvacet vět typu This is a dog. This is an elephant..., které celá třída sborově opakuje po učiteli. Po vysvětlování gramatiky není ani stopy. Venku sedí na zemi dalších deset dětí. Jedno z nich stojí u tabule se čtyřmi anglickými slovíčky a jejich urdskými ekvivalenty a vybírá vždy jedno z nich, které ostatní děti nahlas přeříkávají. Potom se u tabule vystřídají a vše se opakuje znovu až do konce hodiny. Snažím se svým žáčkům vysvětlovat, proč je tohle tak a tamto jinak. Všichni horlivě přikyvují, ale nikdo očividně nic nechápe. Aníz zatím pokuřuje na verandě a rozpačitě sleduje mé pokusy zreformovat pákistánské školství.


Kalašští školáci - naděje tohoto ojedinělého národa, jenž čelí pokračující islamizaci.

Školu postavila řecká vláda. Věří totiž teorii, podle níž jsou Kalaši, podobně jako několik dalších horských národů se světlejší pletí a někdy i světlými vlasy a modrýma očima, potomky vojáků Alexandra Makedonského. Proslulý dobyvatel tudy putoval ve 4. století př. n. l. a několik jeho vojáků znavených neustálým cestováním zběhlo a usadilo se ve zdejších horách. Řekové navíc každoročně škole přispívají částkou dvě stě dolarů na jednoho žáka, a loni dokonce Anízovi a jedenácti studentům zaplatili měsíční výlet do Řecka. Další vzdělávací projekty mají následovat. Nevzdělanost kalašských žen a pokračující islamizace totiž ohrožují existenci kultury ojedinělého národa, který zatím zůstává pomyslným vyčnívajícím ostrůvkem v muslimském moři.

NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA

"Mastuč? Jedete do Mastuče?" budím řidiče spícího na zemi ve stínu svého otřískaného džípu. "Samozřejmě, mister," vyskakuje kníratý chlapík z prachu a hned cpe můj batoh na střechu, "za deset minut odjíždíme." Při pohledu na prázdné vozidlo a šoférovu snahu přilákat další pasažéry je mi jasné, že se do dvou hodin nehneme. Nic jiného však dnes do 110 km vzdálené vesnice nepojede. Po třech hodinách začínají dva umouněnci zaplňovat korbu padesátikilovými pytli cementu. Na vzniklou hromadu se ještě skládají početná zavazadla a na vrch toho všeho usedáme my, teď už neméně početní cestující.

Silnice stoupá na severovýchod nádhernými goly, jak místní nazývají široké kaňony sevřené zasněženými masivy. Dole se plazí kalná řeka Mastuč a po obou jejích březích se táhnou nekonečné koberce zelenožlutých políček a primitivních kamenných domků. "Před pár lety bys tolik zeleně neviděl," tvrdí Azkal, majitel největšího počtu zavazadel na našem voze, "údolí byla skoro holá. Až se zavodňovacími projekty tady začal normální život." Sám je tou změnou očividně překvapen. Vrací se totiž do své rodné vesnice po čtyřech letech. Za vidinou lepšího života odešel od zchudlé rodiny na druhý konec země do Karáčí, kde se uchytil jako prodavač koberců. Pak už na návštěvy "nějak nezbyl čas".

Zdejší kraj nebyl vždy tak bohem zapomenutým místem, jak by se mohlo zdát. Údolím kdysi vedla jedna z cest proslulé hedvábné stezky, kudy karavany přepravovaly zboží ze západní Číny do Afghánistánu. Britští kolonizátoři se v 19. století obávali, že právě tudy by mohla proniknout ruská invaze ze severu.

K večeru zastavujeme v malé vesničce na čaj. Vyasfaltovaná silnice tady končí a dál už vede jen úzká prašná cesta, po níž se vozidlo větší než džíp nevyšplhá. Sedím před čajovnou na jedné z prověšených čarpojí (jednoduchá postel tvořená dřevěným rámem s vypleteným provazem, typická pro celý Indický subkontinent) a srkám přeslazený čaj s mlékem v kruhu svých spolucestujících. Vedle na udusaném hřišti hrají kluci pozemní hokej s ohoblovanými větvemi a gumovým míčkem. Čajovny jsou tady v horách jakýmisi motoresty, kde odpočívají vyčerpaní cestující. Jejich majitelé mají informace o všem, co vás dál může potkat - kde řeka strhla silnice, kde se staví nový most, kde se kdo vyboural atd. Pasažéři se s orientální družností dávají do řeči s jinými pasažéry nebo místními vesničany a osada je tak pořád plná smíchu a přátelského klábosení. V cestě se bude pokračovat, až když to řidič uzná za vhodné. Potká-li náhodou dobrého známého nebo kolegu - a v horách jsou snad všichni dobří známí či kolegové - čtvrthodinová zastávka se lehce protáhne na dvouhodinovou. Mezi muži koluje hašišová cigareta a k mé hrůze pobafává i náš šofér. "No problem, mister," utěšuje mě, když s jiskřícíma očima opět leze za volant.

Do Mastuče přijíždíme až za tmy. Ospalá vesnička kdysi bývala hlavním městem Kušvaktského státu sahajícího až do Gilgitu, 300 km dále na východ. Slavné časy stále připomíná stará královská pevnost obývaná plukovníkem Kušvaktem. Dnes cestovatelé využívají Mastuč hlavně jako tranzitní bod na cestě k nedalekému Šandurskému průsmyku. Za dva dny tam začíná pólový turnaj a oba zdejší hotely jsou plné. Azkal mi nabízí, že mohu přespat u jeho rodiny v Činči, asi 20 km dál. Majitel džípu je jejich soused a rád nás vezme s sebou.


K večeru se říčky Hindúkuše rozbouří. To když jejich koryta vyplní voda z tajícího sněhu. V noci sníh přestane tát a koryto vyschne.

Po pár minutách jízdy však auto zastavuje. Zepředu je slyšet bouřící řeka. Řidič jde s baterkou obhlédnout situaci. Za chvíli se vrací a rezignovaně krčí rameny. Voda ze sněhu tajícího na okolních horách přehradila cestu tak silným proudem, že přes něj auto nepřejede. Přes noc teplota hluboko klesne a sníh přestane tát, takže do rána by mělo koryto vyschnout. "Dál dneska nejedu," prohlašuje vládce vozu a uléhá ke spánku na cementových pytlích. Azkala to nijak nevzrušuje. Dojdeme pěšky. Bere s sebou ještě dva další cestující, kterým se taky nechce spát na cementu. Nebude to zřejmě jen z čisté muslimské pohostinnosti, jak se ukazuje, když z vozu začíná sundávat velké pytle, krabice a další harampádí, jež by jeden člověk neutáhl - dary pro rozvětvené příbuzenstvo. Zbyl na mě houpací kůň. Přicházíme k ledovcové řece a zouváme boty. Brodím se silným proudem řeky a snažím se nespadnout pod váhou dvou batohů a pitomého dřevěného koně. Voda je tak ledová, že mi ještě dlouho potom, v suchu trekových bot, mrznou prsty u nohou. Rychlou chůzí pokračujeme husím pochodem dál. Měsíc ozařuje temné skály a kamenitou cestu před námi. V jeho svitu musí naše čtyři postavy obtěžkané nákladem vypadat jako banda zlodějů.

Po hodině přicházíme do malé zalesněné osady. Azkalovi chvíli trvá, než najde tu správnou adresu. Zastavuje se před nízkým domkem s malým políčkem a kamennou zdí okolo. Chvíli buší na masivní vrata a volá snad všechna jména své rodiny - bez kýženého účinku. Elektřina do těchto končin ještě nedorazila a lidé chodí spát kolem deváté, sotva dvě hodiny po západu slunce. Teď je něco po půlnoci a vesnici vládne ticho a tma. Přelézám zeď s tím, že otevřu závoru zevnitř. Když stojím na druhé straně, otevírají se dveře domku a z nich mžourá malá postava. Pak zase mizí uvnitř a já se v panice škrábu zpátky přes zeď. Kdoví s čím se mužík objeví. Ostatní se mi jen smějí, když nám muž - Azkalův bratr - s petrolejkou v ruce otevírá vrata. Slyšel nějaký hluk, a protože nic neviděl, došel si do kuchyně pro světlo. Bratři se v slzách objímají a vedou nás, tři nezúčastněné, dovnitř. Brzy se i přes pozdní hodinu scházejí další příbuzní a známí a všichni pláčou dojetím. Kdysi se mi jeden Pákistánec chlubil počtem členů své rodiny - 242. Tolik lidí se v téhle vesnici snad ani sejít nemůže. Naštěstí. Přestože tady Azkal čtyři roky nebyl, stará se nejdříve, abychom my tři hosté dostali večeři - moučné placky čapátí s jogurtem.

Když se ráno s díky loučím se svým hostitelem, jen skromně vrtí hlavou: "Kdybych přijel k vám do Čech a měl potíže, taky by se o mě přece někdo postaral." Trochu mě při té představě zamrazilo, ale raději jsem jen tiše pokýval hlavou.

TURNAJ V OBLACÍCH


Právě zde se od roku 1989 pravidelně konají zápasy v pólu mezi týmy reprezentujícími Hindúkuš a Karákóram.

K Šandurskému průsmyku se valí další a další zástupy lidí. Během několika málo dní v této jinak skoro vylidněné krajině vyrostlo město ze stanů, jehož populaci jeden starousedlík odhaduje na deset tisíc přivandrovalců. Se Šamimem, mým novým známým, se snažíme najít levné ubytování, což se zdá být nad lidské síly. Místní podnikavci totiž vyšroubovali ceny do závratných výšin: za zastřešené místo ke spaní žádají až dvacet dolarů za noc, na pákistánské poměry nehoráznou sumu. Důvod je jediný - pólový turnaj elitních týmů severu Pákistánu se koná jen jednou za rok a vidět ho chce asi každý. Ne všichni ale vlastní stan, a spát v nadmořské výšce 3810 m pod širákem může být hazardováním se životem. Nakonec se za rozumnou cenu zabydlíme v děravém stanu, kde už se vedle sebe tísní dvanáct lidí. Dva naši spolubydlící kvůli turnaji jeli dva tisíce kilometrů až z Karáčí.

V obrovském táboře vzniklo i menší tržiště. Obchodníci sem za vidinou slušného výdělku jezdí stovky kilometrů, aby tady prodali své melouny, látky, hodinky nebo nože. Před naším obydlím stojí improvizovaná pekárna chrlící čerstvé čapátí. Opodál řve statný býk, kterému řezník právě podřezává hrdlo a pak zvíře nechává v křečích umírat. Krev stéká do klokotajícího potůčku, z něhož v jídelně dál po proudu berou vodu na čaj. Ve dvou největších stanech se večer pořádají divoké tance. V jednom čitrálské, v druhém gilgitské. Tábor už je rozdělen na dvě skupiny fanoušků obou hlavních týmů. Šandurský průsmyk totiž tvoří hranici mezi východním a západním pohořím severního Pákistánu - Hindúkušem, jehož středem je Čitrál, a Karákóramem s centrem v Gilgitu. Ve vzduchu je cítit nedočkavost.

Ráno se pokouším zabrat co nejlepší místo na jednom ze tří podlouhlých kopců, mezi nimiž je vmáčknuto pólové hřiště. Rozlohu zabírá přibližně stejnou jako hřiště fotbalové, je však užší a delší. Na každém konci stojí branka - dva červeno-bílé kůly zasazené do země asi pět metrů od sebe. Na pořádek dohlíží stovka ozbrojených policistů. Sedám si na kamenitou zem mezi dobře naladěné horaly. Dlouho očekávaný den konečně přišel. Začíná první zápas. Jde pouze o dva amatérské celky na vyzáblých koních z vesnic pod Šandurem, přesto hra dostává diváky do varu. Ze začátku mi zápas připadá jako naprostá anarchie, kdy každý jezdec štve svého koně za bílým míčkem, jejž se snaží dlouhou dřevěnou holí odpálit co nejdále na soupeřovu stranu, nejlépe přímo mezi oba pruhované sloupky. Strany soupeřů se navíc mění, což mi ještě více komplikuje přehled. Časem se však vyjasňují na pohled složitá pravidla a pólo se mi začíná líbit. Při prvním gólu vyskakuji s rukama nad hlavou a vítězným pokřikem, abych zapůsobil dojmem aktivního diváka. Muži kolem mě však sedí jako zařezaní a nevraživě na mě zírají. Všichni očividně fandí prohrávajícímu mužstvu. Trapas.

Historie póla sahá až do 6. století př. n. l., kdy vzniklo ve staré Persii coby tréninková hra pro jezdectvo královské gardy. Na každé straně tehdy zápolilo sto jezdců, což muselo připomínat bitevní manévry. V 6. století n. l. se hra stala perským národním sportem a jeho obliba překročila hranice země až do Arábie, Tibetu, Číny a Japonska. Na Indickém subkontinentu se pólo začalo hrát s příchodem Mughalů, muslimských dobyvatelů, ve 13. století. S jejich pádem klesl i zájem o tento rozšířený sport a dodnes se hraje hlavně v horských vesnicích Himálaje, Hindúkuše a Karákóramu, kde se také zachovala jeho nejtradičnější forma. Počet hráčů na každé straně se zredukoval na šest, přičemž vyhrává mužstvo, které jako první nastřílí devět branek. V Šandurském průsmyku se první zápas sehrál v roce 1936. Od roku 1989 se zápasy mezi Hindúkušem a Karákóramem konají každé léto.


Pólo vzniklo ve staré Persii jako tréninková hra pro jezdectvo královské gardy. Dnešní Pákistánce tato hra jen tak neomrzí.

Po úvodním zahřívacím zápase následuje pólo na oslech. Připadá mi to spíše jako divadlo pro příznivce týrání zvířat. Ubozí oslíci nejeví nejmenší zájem honit se za míčkem přes celé hřiště, jejich majitelé je k tomu však nutí ranami bičíkem a ráznými kopanci do slabin. Publiku se to nicméně zdá velice zábavné.

O hodinu později se na zaprášené trávě šikuje dvanáct jezdců v zelených a šedých dresech se svými nádhernými koni. Davy diváků řvou nadšením. Začíná hlavní souboj mezi mužstvy Čitrálu a Gilgitu. Od prvních okamžiků zápasu je jasně vidět, že hráči právem patří mezi absolutní špičku v zemi. Muži jsou schopni v největším trysku s neobyčejnou přesností strefit míček úzkou hranou své hole, dokonale ho přihrát spoluhráči nebo přes celé hřiště vystřelit na soupeřovu branku. Hra se rozjíždí divokým tempem a snad jen hráči sami vědí, jak se v ní neomylně orientovat. Dynamickou atmosféru jejich zápolení navíc umocňuje pětičlenný hudební orchestr neustále vyhrávající na pódiu mezi diváky. Při každém gólu vytrubují fanfáru na oslavu toho, kdo úspěšně skóroval. V jedné chvíli rozhodčí červeným praporkem uznává bod, když míček proletěl těsně nad levým sloupkem. Rozzuřený dav vedle mě se vrhá k sudímu a přesvědčuje ho, že se nejspíše spletl. Když to vypadá, že přesvědčování přejde v lynčování, zasahuje policie a odtrhává od sebe znesvářené strany. Po půl hodině jednání, dohadování a vyměřování se nakonec branka neuznává. Devátým, posledním gólem zápas končí vítězstvím Gilgitu. V tu chvíli burácející fanoušci zaplavují celou hrací plochu a oslavují své vítěze. Snad každý si chce na své favority alespoň sáhnout a šedé dresy v okamžiku mizí v ohromné lidské mase. V davu potkávám spolubydlícího z Karáčí. "Paráda!" křičí s rozzářenýma očima, "příští rok jsem tu zase!" Asi se vás tady sejde víc, myslím si při pohledu na chaotické veselí. Pákistánce tenhle sport jen tak neomrzí.
únor 2002

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group