ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TANCE SE SMRTÍ

 

Lidé, lidé, všude lidé. K téměř milionu obyvatel ghanského města Kumasi snad přibyl další milion. Náčelníci s drahými hodinkami a zlatými brýlemi. Jejich hrdé manželky. Jedna z nich se chce dát se mnou vyfotografovat, a když jí potom nutím vizitku, vůbec nechápe, co je na ní načáráno - je negramotná. Přesto se před ní cítím nepatrná, nezkušená a hloupá. Všechna moudrost jí vyzařuje z očí, ona psát nepotřebuje. Tlusté kněžky s ohromným poprsím roztáčejí své sukně z trávy. Bubny, bambitky a rudé baldachýny. A král. To kvůli němu a kvůli jeho mrtvému předchůdci sem vážily cestu "delegace" i z těch nejvzdálenějších vesnic ašantského regionu. Sedm stupňů nad rovníkem, v dech beroucím parnu, se stovky tanečníků dostávají do extáze.


ZLATÍ LIDÉ ZE ZLATÉHO KRAJE

Přijeli, aby se poklonili svému králi jménem Otumfuo Osei Tutu II. Je totiž svátek akwasidae, během kterého ašantský vládce očišťuje trůny svých předchůdců a předkládá zesnulým duším připravenou potravu. Svátek je jedním ze čtyřiceti dvoudenních cyklů v ašantském kalendáři a živí si během adae, jak zní zkrácená verze názvu, připomínají skutky zemřelých a prosí o přízeň. Pro vládce je svátek příležitostí ukázat svoji štědrost a na oplátku přijmout poctu od svého lidu.

Přijeli, aby pomohli na onen svět svému bývalému králi, jenž skonal právě před rokem. Je totiž také den, na který připadá poslední ze šesti pohřebních obřadů. Proto město Kumasi upadá do extáze, proto dnem i nocí zní bubny.

Neudělali jsme si historickou exkurzi, ani nejsme svědky kašírované a přeorganizované veselice. Je konec tisíciletí, nad Ghanou létají obří letadla, banky jsou tu klimatizované a zemi "vládne" prezident - na africké poměry celkem demokraticky. Přesto tu stále funguje systém náčelníků, v jejichž čele stojí v případě kmene Ašantů král. Náčelníci neubírají státní moci na významu, stejně jako se stát příliš nesnaží vliv náčelníků omezovat. Tahle symbióza je příjemná i pro návštěvníky této západoafrické země - mnohokrát nám malý dárek náčelníkovi otevřel dveře do vesnice, směli jsme fotografovat, natáčet, vyptávat se... Byli jsme přijati, pokud nás přijal náčelník. Bohužel, to, co tu přetrvává již věky, plíživě ničí právě turismus. Náčelníci ztrácejí postavení tam, kde ho získávají dolary. Ve vesnici na břehu jezera Bosumtwi, která je díky zvláštnímu obyčeji uvedena ve všech průvodcích, jsme svědky toho, jak mladíci zevlují na břehu a neloví ryby, nýbrž turisty. Za tučný poplatek pak předvádějí to, co je po generace živilo.

V Kumasi to ale dnes neplatí. Snad proto, že svátek akwasidae je pohyblivý a pohřební slavnost jedinečná, turisté tu nejsou. A tak tady lidé Ašante tančí sobě, svým náčelníkům, králi a předkům.

Kmen Ašante je jedním z nejvýraznějších kmenů etnické skupiny Akan, která obývá západní a centrální kraj současné Ghany a tvoří téměř 50 % obyvatel země. V oblasti, kde Ašantové žijí, jsou dodnes bohatá naleziště zlata, které dalo zemi její původní jméno Zlatonosné pobřeží, a pěstují se tu také nejvýnosnější plodiny, kakao a káva. Není divu, že synonymem ašantského království se stalo zlato a symbolem královské moci zlatý stolec. Zlato také bylo příčinou neustávajícího zájmu koloniálních mocností o toto území. Téměř celé jedno století se táhly války Ašantů s Brity, až byli nakonec hrdí Ašantové poraženi (o poslední ašantské válce si můžete přečíst v magazínu Koktejl č. 5/2000).

Ašantové přišli do centrálního lesnatého území dnešní Ghany ze severu - tak alespoň tvrdí ústní tradice. Koncem 17. století se spojili v pevnou konfederaci pod vedením náčelníka Osei Tutu Asante I. Na shromáždění ašantských náčelníků, které se již tehdy konalo v Kumasi, usedl na zlatý stolec, který je až do dnešních dnů symbolem jednoty tohoto lidu. Ašantové nebyli žádní beránci a vliv svého království rozšiřovali dobyvačnými válkami. Před příchodem Britů kontrolovali většinu území současné Ghany. Hlavním městem bylo Kumasi, ležící na křižovatce hlavních obchodních tras, a pro Ašanty jím zůstalo dodnes. O významu města svědčí mimo jiné to, že celý jeho střed zabírá největší tržnice v západní Africe.

TANCE SE SMRTÍ


Kněží a kněžky akomfo by měli "truchlit" nejvíce - to oni vstupují do spojení s bohy i se zemřelými předky. Na znamení smutku bývávali pomazáni bílým jílem, ale ten byl v průběhu 20. století nahrazen moukou z kasave, která je zároveň obětinou.

Pod žhavým ghanským nebem se za mrtvými nepláče. Pro mrtvé se tančí, zpívá a bubnuje. Kněží a kněžky akomfo jsou mistry v tanci, jenž se skládá z nepravidelných krátkých period prudkých skoků a otáček. Tanci se říká akom a představuje sílu a moc božstva. Někteří tanečníci občas zakolísají, a nebýt jejich pomocníků, kteří je zachytí, snad by upadli. Během tance obětují čerstvá vejce a kořalku, kterou lijí nejen na zem, ale občas jí svlaží hrdlo. Jak slunce stoupá výš a výš, celý ten rej je čím dál divočejší. Jen náčelníci sedící pod velkými slunečníky si zachovávají chladnou, byť přívětivou důstojnost. Pomocníci čas od času posypou křepčící akomfo moukou z kasave. Kněží už připomínají bílé příšerky, i bez speciálních efektů je to strhující podívaná.

Pohřby jsou zkrátka společenskou událostí. První pohřeb se obvykle koná týden po úmrtí, zatímco zesnulý je pohřben kvůli zdejšímu horkému klimatu takřka okamžitě. Pohřbu se zúčastňují příbuzní a přátelé, oblečení do šatů tmavě červené a černé barvy. Zemře-li ale král, přicházejí jeho poddaní z celého království. Další obřady se konají osmý, patnáctý, čtyřicátý a osmdesátý den od smrti. Závěrečný obřad, jehož jsme svědky, je uspořádán rok po smutné události a je zasvěcen předkům. Ašantové věří, že život pokračuje na onom světě, a svět je tak plný duchů předků, kteří jsou pro oko neviditelní, ale žijí dál mezi nimi. Pozorují své živé příbuzné a jsou připraveni potrestat ty, kteří poruší zvyky, a chránit ty, kteří je dodržují. Víra v posmrtný život také vysvětluje důmyslné vybavení zemřelého v rakvi. Prominentní člen společnosti si může vzít od všeho, čím byl obdařen na této straně života, i na jeho druhou stranu. To vysvětluje i lidské oběti, které doprovázely některé pohřební obřady - mrtvý totiž mohl potřebovat svoji milovanou ženu či služebnictvo. Oficiálně už jsou tyto oběti minulostí. Večer v hospodě nám ale dvacetiletý Vic tajemně ztlumeným hlasem naznačuje cosi o tom, jak vloni touto dobou mizeli z Kumasi mladíci, jejichž rodiny žily daleko odsud. Chvíli nás z toho mrazí, pak se ale přikláníme k tomu, že Vic se snaží na nás, nevědomé bílé, udělat dojem. Chce se nám věřit...

Ke smrti se váže mnoho dalších zvyků tohoto afrického etnika. Smrt je sice přijímána jako přirozený jev, ale pozůstalí hledají vysvětlení pro okamžik smrti. Předčasná smrt je tak vnímána jako trest za hříchy, naopak dlouhý život svědčí o dobrém chování. V domě manželů nesla zodpovědnost za blaho muže jeho žena. Pokud žil až do zralého věku, dostalo se jí ocenění a úcty, ale pokud zemřel předčasně, obzvláště za podezřelých okolností, byla první, na koho padlo podezření. Tyto vdovy pak procházely tvrdými rituály, které měly sloužit jako varování všem manželkám, aby žily mimo jakékoli podezření.

Ašantové také rozlišují několik typů smrti. Abodwewuo je přirozená smrt následkem vysokého věku nebo nemoci. Nsramuwuo je smrt způsobená násilím, například ve válce, taková smrt je považována za čestnou. Anwobawuo je smrt zapříčiněná bezdětností a je potupná. Sebevražda nebo smrt následkem malomocenství je atofowuo a je trestem za předchozí hříchy. Takovým trestem je i smrt amumuwuo, tedy smrt ženy během těhotenství, potratu nebo porodu dítěte. V takovém případě je manžel tři týdny držen v izolaci mimo vesnici a následující tři roky se nesmí znovu oženit.

Mnoho z těchto zvyků už postupně mizí, alespoň z velkých měst. Některé zvyklosti se mění, pokrok se nedá zastavit ani tady. Vždyť nedaleko od královského paláce je otevřená internetová "kavárna"... Každopádně je dnešní radostné křepčení na místě - poslední král Otumfuo Opoku Ware II. se dožil požehnaného věku osmdesáti let.

AKREDITACE NA TRADICE

Při natáčení do sebe strkáme s ghanskými kameramany, kterým se pranic nelíbí, že nemáme akreditaci. Vcházíme tedy do náčelnického domu, kde nás všichni přívětivě vítají. Oblečení v tradičních ašantských, pro tuto příležitost smutečních, šatech obsluhují počítače. Náčelníci a jejich pomocníci. Civilizace a tradice.

"Odkud jste? Z Evropy? No skvěle, tak to bude 200 dolarů pro každého."

Náš rozpočet na téměř dva měsíce je jen o málo vyšší než tato částka, a tak zklamaně protahujeme tváře: "Tohle zaplatit nemůžeme."

"A kolik můžete dát?"

"Tak padesát na každého."

Dědicové zlatých dolů se smějí. Je to málo. Zkoušíme něco, o čem víme, že by to nikde neprošlo: "Tak my budeme natáčet a fotit jako turisté, ne jako novináři."

"Ale prosím, proč ne." Nerozumíme tomu, ale vrháme se zpět do divokého reje sukní z trávy, zvonečků a bubnů.

Právě včas. Přichází vrchol dnešního dne. Tribuna pro krále už je připravená, tři rudé baldachýny svítí na prostranství před královským palácem. Na místě nejvyšším, obklopen královskou radou a družinou, sedí ašantský král. Tvář má bez výrazu, kolem něj stojí prostě oblečení mladí muži a ovívají jej palmovým listem. Král sedí na zlatém stolci a jeho nohy spočívají na jakési stoličce. Od chvíle, kdy se stal králem, se nesmí bosou nohou dotknout země, nebo by z něj vyprchala síla, která je sílou všeho ašantského lidu. Před baldachýny sedí nosiči pušek, deštníků, vějířů, nosiči mečů, lazebníci, bubeníci a strážci pokladnice. Samotného krále chrání - spíše symbolicky - stráž s nablýskanými a zdobenými mačetami. Skutečnou ochranu poskytují všudypřítomní policisté a vojáci. A už se k nám jeden hrne, jakže je to s naší akreditací.

"Máme ústní povolení," zkoušíme ho obměkčit. Honza vytahuje průkazku Koktejlu a snaží se příslušníka zmást. Víme, odkud vítr fouká - jeden z kameramanů, jemuž se ustavičně motám v záběru, ho na nás poštval. Napoprvé se finta daří, ale podruhé už je policista neoblomný: "Akreditaci nemáte, tak musíte pryč."

Opouštíme bojiště, krále jsme viděli a o potíže nemáme zájem. Usedáme u jednoho z reklamních slunečníků, které jsou rozestavěny po obvodu prostranství, velkého jako dvě fotbalová hřiště. Točené pivo bubra bubra tu teče proudem a v horku je zákeřné. S plným půllitrem k nám usedá jeden z ghanských novinářů, svědek našeho incidentu: "Vy ale nejste turisté, viďte?" směje se, a aby nás rozveselil, připíjí si s námi s takovým tím úsměvem, který dokáží vykouzlit jen bílé zuby v černočerné tváři.


Královská rada, obdoba našeho parlamentu. Významní náčelníci, kteří jsou členy tohoto prestižního shromáždění, jsou většinou nejen zámožní, ale i velmi vzdělaní. V "civilním" životě bývají lékaři, právníky či bankéři.

ŠESTNÁCTÝ AŠANTSKÝ KRÁL

Devětačtyřicetiletý král, Barima Kwaku Duah Bonsu, usedl na zlatý stolec před rokem na základě volby královny matky, která má hlavní slovo při výběru nového krále, ale vždy jej používá ve spolupráci s radou starších. Korunován byl jako Otumfuo Osei Tutu II. Budoucí král se narodil 6. května 1951 a je posledním ze šesti dětí madam Afua Kobi. Ta získala ve chvíli, kdy byl zvolen králem, titul Asantehemaa - královna matka. Už v dětství se prý před ním jeho bratři a sestry téměř instinktivně klaněli a obecně byl uznáván za budoucího krále. Proto se ho v pěti letech ujal jeho strýc a začal ho pro budoucí královskou roli vychovávat.

Po absolvování střední školy se Barima Kwaku zapsal na Institut vyšších studií v hlavním městě Akkře do kurzu účetnictví. Po dvou letech odcestoval do Velké Británie, kde pokračoval ve studiu - nejprve účetnictví na Kilburnské polytechnice v severozápadním Londýně. Brzy se ale dostal do popředí jeho zájem o mezilidské vztahy, a tak začal na University of North London studovat rozvoj lidských zdrojů a veřejnou správu. Následoval pobyt v Kanadě a práce hlavního konzultanta velké pojišťovací společnosti. Po návratu do Velké Británie se v roce 1985 stal členem Britského institutu pro management personalistiky. Nakonec se Barima Kwaku Duah Bonsu vrátil v roce 1989 do Ghany a založil si tady firmu, působící - jak jinak - v důlním průmyslu.

S korunovací na krále se jeho život změnil. Jeho ústředním zájmem by mělo být - a všichni věří, že bude - blaho ašantského lidu. Sám zdůrazňuje, že jeho hlavní snahou je udržení sociálního míru a soudržnosti mezi jeho lidem. V tom mu nepochybně jeho znalosti z oboru mezilidských vztahů budou k užitku.

AŠANTEM OD KOLÉBKY KE HROBU

Náčelník, jeho žena a kněží. Tři nejdůležitější osoby každé ašantské společnosti. Rodinný systém Ašantů je matriarchální, což mimo jiné znamená, že klan udržuje žena, a zemře-li, zaniká i rodina. Skutečnou autoritou v rodině je strýc - matčin bratr. Další nespornou výhodou žen je, že jsou jim připisovány všechny pozitivní výsledky manželství včetně dětí, zatímco manžel nese tíhu negativních jevů. Na druhou stranu se ženám může přihodit, že jsou mužem zapuzeny. Případný rozvod, který se v ašantské společnosti nepovažuje za nic svatokrádežného, totiž téměř vždy navrhuje muž. Děje se tak v případě ženiny neplodnosti, ale i na základě neshod, cizoložství či hádavé povahy ženy. Uznávanou metodou, jak získat ženu do svého "vlastnictví", bylo koupit si ji. Tento způsob podporoval polygamii, protože počet žen narůstal spolu s bohatstvím muže. Bývalo tak obvyklé, že chudší vrstvy žily v monogamii, kdežto příslušníci středního stavu měli obvykle dvě ženy. I v tomto ohledu se ale časy mění. Dnes jsou to právě středně vzdělaní a středně bohatí lidé, kteří upřednostňují život s jednou ženou, a dokonce jen s jedním či dvěma dětmi. Zatímco dříve se veškeré snažení manželů upíralo k zplození co největšího počtu dětí - manželství bezdětná nebyla v ašantské společnosti ceněna - dnes se mnoho vzdělaných lidí snaží o opak. Dvěma dětem je totiž nepoměrně snazší zajistit vzdělání než celému houfu.

Podle ašantské tradice sestoupili první muž a žena z nebe a do tajemství rozmnožování je zasvětila krajta, která žila v řece Bosomuru. Na plození se Ašantové dívají jako na spojení ženské krve a mužského ducha - semene. Když se dílo podařilo a narodilo se dítě, nedostalo se mu prvních osm dní žádné láskyplné péče. Ašantové věřili, že každé nově narozené dítě je duch a že ho jeho původní matka, která je také duchem, hledá. Šlo tedy o velmi nejisté období, a teprve když jej dítě přežilo, bylo přijato do společnosti. Dnes, kdy jsou v zemi porodnice takřka na každém kroku, se to s tradičním zanedbáváním novorozenců má poněkud jinak.

Každopádně své jméno dostane každý až po osmi dnech života, přičemž první i druhé jméno je odvozeno ode dne v týdnu, v kterém se narodil. I bez pohledu do kalendáře je tak zřejmé, že jmenuje-li se nový král Kwaku, narodil se ve středu.

Když však dítě do osmi dnů zemřelo, bylo zbičováno a zohaveno. Bylo vloženo do kameninové nádoby a pohřbeno blízko ženské latríny, která byla jediným vhodným místem pro tuto nádobu zvanou kukuba. Přežití dítěte si Ašantové snažili zajistit nejrůznějšími způsoby. Někdy dokonce udělali na tváři dítěte žiletkou znamení, které ho mělo zošklivit a udělat pro onen svět neatraktivním. Dětí s rituálním zjizvením lze v okolí Kumasi vidět mnoho i dnes, kdy se toto jizvení používá i v průběhu nemoci dítěte a má stejný smysl.

Ašantové nemají žádné iniciační obřady pro své dospívající, kromě menstruačního rituálu dívek. Věří, že pokud není dívka oslavena a uvedena do období zralého ženství při první menstruaci, přináší své rodině zneuctění a pohromy, jestliže přijde do jiného stavu. Při první menstruaci je tedy povinností matky oznámit to starším ženám ve vesnici. V šest hodin večer matka dceru veřejně omyje a ostříhá jí vlasy. Během následujících pěti dnů je považována za nečistou a musí žít v chýši. Musí také dodržovat několik zákazů, jako například nepřecházet svaté řeky, neprodávat jídlo a nenabízet pokrm náčelníkovi. Nesmí také vstoupit do místnosti, ve které je trůn náčelníka, a nesmí spát s mužem. Po pátém dnu starší ženy dívku připraví - oholí jí podpaží a přirození, oblečou ji do slavnostního roucha, zdobeného zlatými ornamenty, a posadí ji na ulici, aby mohla přijímat pocty a dary. Dívka musí všechny obejít a poděkovat těm, kteří se zúčastnili její slavnosti. Očekává se, že se brzo poté vdá. Při svatební noci je pak provedena zkouška panenství, které je prokázáno krvavou skvrnou na prostěradle. Je-li vše v pořádku, chystá se svatební hostina. Pokud žena testem neprojde, může se stát, že svatební obřady vůbec nejsou zahájeny.

Každá, často velmi rozvětvená rodina má vlastního náčelníka, který vystupuje jako její zástupce ve vyšších výborech. Náčelník - ohene - je symbolem kmenové identity. Jakmile je dosazen na trůn, stává se jeho tělo nedotknutelným. V případě jakékoliv nehody nebo neštěstí, při kterém je postiženo jeho tělo, je nutné předložit oběti, aby se zabránilo neštěstí. Avšak sesazený náčelník může být i vykázán z komunity.

Náčelník je ztělesněním ašantských zákonů a působí tedy i jako soudce. Vždy se ale musí radit s královnou matkou. Soudí se, že předkové využívají náčelníky a starší kmene jako svá média a že rozhodnutí náčelníka je vlastně rozhodnutím předků. Dnes to nepochybně nejsou jenom rady předků, ale také často velmi vysoké vzdělání a sociální cit náčelníků, které jim pomáhají vynášet soudy. Ostatně, vedle své "profese" náčelníka mají tito významní mužové také civilní povolání, v nichž bývají často lékaři, učitelé, soudci či diplomaty.

KŘEPČÍCÍ AKOMFO

Je pozdní odpoledne a my se vracíme před královský palác, kde pokračují nekonečné zdravice a tanečky. Jsme přímo magicky přitahováni kněžkami a kněžími akomfo. Ti zastávají roli prostředníků mezi lidmi a nižšími bohy Abosom. Tradiční ašantské náboženství je totiž soustředěno kolem nejvyššího boha Nyame, který je neměnný, vševědoucí a všudypřítomný. Je však příliš posvátný, než aby se mu člověk mohl zpovídat přímo. Od toho tu jsou nižší božstva, která fyzicky představuje směs rozličných látek, jimž je přisuzována zvláštní moc. Právě kněží mají schopnost dát se ovládat nižšími bohy, a tímto spojením se stávají mluvčími boha. Dávají rady žadatelům a předpovídají budoucnost.

Tito muži a ženy, již jsou nyní posypáni bílou moukou z kasave a do úmoru tančí, jsou považováni za nejosvícenější a nejvlivnější členy komunity. Akomfo jsou pravou rukou náčelníka a starají se o bohatství vesnice, města či státu. Jako ve všech podobných společnostech také potlačují nemoci a střeží úrodu.

Kněžím sloužily a často ještě slouží svatyně. S mohutným nástupem křesťanství se ale občas stává, že skupina ztrácí své akomfo, kteří bývají nahrazeni křesťanskými kněžími. Také svatyně postupně mizí a k ašantskému nebi stále častěji ční věže kostelů. Učení křesťanské církve o tom, že víra v předky je mylná, podrývá další důležitou část ašantského duchovního života. Přesto se tu dnes sešli lidé Ašante na obrovské slavnosti. Pět dní a pět nocí dokazují, že ačkoli jejich náčelníci pracují s počítači, tradice svých předků, které jim po staletí pomáhaly přežít, nezapomenou. Při pohledu na zpocené bubeníky, rozesmáté ženy a důstojné náčelníky je snadné tomu uvěřit.
leden 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group