ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEBEŠTÍ SURFAŘI

 

Nestačí jim létat letadlem, neuspokojí je obyčejný seskok padákem, příliš krátký jim připadá volný pád... chtějí být jako ptáci, a tak vynalezli něco, čemu se snad dá říkat "nebeské surfování". V úžasných výškách a v rychlosti kolem 200 km/h kloužou vzduchem na prknech podobných snowboardovým a kolem patnácti set metrů nad zemí jen neradi otevírají padák. Ačkoli ve světě se další z extrémních sportů pomalu stává módou, u nás se první pokusy dělají tak trochu pokoutně a tajně. Honza Škrabálek je jedním z necelé desítky odvážných Čechů, kteří si již vzduchem "zasurfovali".

 

. . . . .

 

"Zážitek to byl jistě intenzivní... Mám kamaráda, který říká, že zážitky nemusí být hezké, hlavně když jsou intenzivní. Až když jsem byl zpátky na zemi, tak byl i hezký. Pocity jsem měl různé. A strach jsem měl. Když člověk dlouho skáče, ví, že ve vzduchu je všechno rychlé a že není čas na zaváhání. A když lezeš s prknem z letadla, vůbec nevíš, co od toho můžeš očekávat."

Honza jistě ví, o čem mluví ­ už mnoho let závodí v paraglidingu, pro radost skáče volné pády v sestavách, takzvané RW skoky. Když byl předloni na Floridě, zahlédl nebeské prkýnkáře. A pochopitelně to chtěl zkusit.

V Čechách ovšem neexistuje jediné sdružení lidí s takovými choutkami, a tak šel Honza cestou pokusů a omylů. Ostatně novému sportu patrně moc nepomáhá ani fakt, že lidi s prknem na našich letištích neradi vidí."Doma jsem vzal překližku a začal vrtat, šroubovat a přemýšlet." Honza je truhlář, takže to zas takový problém nebyl. Ovšem těm, kteří to v Čechách zkusili jako první a k seskoku si vzali upravené snowboardové prkno, se nedostatek informací stal málem osudným.

"Byli to naši závodníci v přistávání na přesnost, v čemž jsme mimochodem byli vždycky výborní. Jenomže i když to byli velmi dobří a zkušení parašutisté, byli opravdu rádi, že to přežili. Prkna měli příliš velká, takže se dostali do rotací. A protože neměli dobře udělaný odhoz prkna, měli problém se ho zbavit. Po seskoku prkno zahodili s tím, že už na to nikdy nevlezou."

Na otázku, zda se člověk může při seskoku zabít, muži s touhami Ikarů zásadně neodpovídají. Když se z něčeho jen tak tak vysekají, řeknou "měl jsem problémy". Riziko nového extrémního sportu u nás však spočívá především v nedostaku informací ze světa, kde blázni se zdají ještě bláznivějšími.

 

HLAVY CHLAZENÉ VZDUCHEM

 

Za hranicemi naší země, především pak ve Spojených státech, se vzdušný prostor pomalu začíná prkýnkáři plnit. První popud k tomu, aby člověk vyskočil z letadla s prknem na nohou, vzešel od těch, kterým se stal volný pád drogou. Drogou, které potřebovali stále víc, a tak přemýšleli, jak se ve vzduchu bez padáku co nejdéle udržet. Volný pád totiž nelze donekonečna protahovat ­ maximální výška, z které lze bez kyslíkového přístroje podle předpisů skákat, jsou čtyři kilometry a na kilometru a půl už je nutné otevírat padák. Doba volného plachtění je tedy dlouhá asi minutu.

"Na jednu stranu je to úžasně dlouhý čas, ale člověk si ani neuvědomí, jak to uteče," vysvětluje Honza.

Zrodila se tedy myšlenka, že jako lyže kloužou po sněhu a surfové prkno po vodě, dalo by se klouzat s prknem po vzduchu, který je tím hmotnější, čím vyšší rychlost padající má.

Při plachtění na prkně, a při pohybu ve vzduchu vůbec, více než lidská přání znamenají fyzikální zákony. A ty praví, že padající těleso padá svou nejtěžší částí k zemi. Vše ostatní je nepřirozené a vyžaduje značné úsilí. Při klasickém volném pádu si člověk vzal příklad z ptáků a padá v "banánové poloze" ­ na břiše, s rukama a nohama zvednutýma.

"Ruce máš jako křídla a nohy jako směrovky," přibližuje mi pocit volného letu Honza. Potíž se surfováním je v tom, že se musí padat vertikálně. Tím nejlehčím ­ nohama ­ napřed, přestože ve spojení člověk­prkno je tím nejtěžším člověčí trup.

Prkna, na kterých se dnes skáče, svojí plochou zhruba odpovídají velikosti člověka. Čím menší prkno je, tím snáze se ovládá, ovšem odpor vzduchu není tak velký a klouže se tím pádem rychleji. A to jde zase proti původnímu přání udržet se co nejdéle ve volném pádu.

Jak je vidět, nebeští surfaři to nemají lehké ­ všichni musí mít velké zkušenosti s pohybem ve vzduchu, kde je každý pohyb rukou velmi důležitý, ale také velmi obtížný. Jen si zkuste v dvousetkilometrové rychlosti vystrčit dlaň z auta! Na suchu se tyhle dovednosti nacvičit nedají, dokonce ani ve vodě ne:

"Pohyb ve vodě je sice podobný, ale chybí tu rychlost," vysvětluje mi pan Kadlec, zkušený parašutista a jeden z mála, kdo viděl nebeské surfaře velmi, velmi zblízka. Jejich výkon totiž natáčel, pochopitelně ve volném pádu.

LOVY S KAMEROU

Kameraman a prkýnkář totiž k sobě ve vzduchu neodmyslitelně patří, alespoň co se týče závodů, kterých ve světě rok co rok přibývá.

Když člověk ovládne základní vzpřímený postoj, zkouší další možnosti a dovednosti, ve kterých potom závodí. Ještě než se pustí do řízených vývrtek, otoček a rotací, naučí se prkno v určitém úhlu sklopit, čímž dojde ke kýženému klouzání. Při závodech můžeme vše vidět díky kameramanovi, který volným pádem letí s prkýnkářem a jeho triky natáčí. Kameru má připevněnou na přilbě a svým uměním může konečnému efektu velmi napomoci. Když se otočí kameraman, na filmu to vypadá, že tak učinil surfař, svou proti-otočkou může natáčející vizuálně zrychlit rotaci závodníka a o to jde.

Jenom pro zajímavost ­ pokud chce někdo získat snímky z volných pádů, fotoaparát má taktéž připevněný na přilbě a spoušť zpravidla v ústech.

PADÁK A PÍPÁK

Když se člověk chystá nakročit do čtyřkilometrové hloubky pod sebou, musí mít klasickou parašutistickou výbavu, což je hlavní a záložní padák. Stejně jako "obyčejný" parašutista musí mít nebeský surfař výškoměr, ovšem připevněný tak, aby na něj viděl i v prudké rotaci ­ nejlépe tedy na břiše, neboť ruce má většinou nahoře. Používá se také akustický výškoměr, lidově zvaný "pípák", který má surfař na uchu. Většinou se oba výškoměry kombinují, neboť každé zaváhání při otevírání padáku by mohlo být osudné.

"Zkušený člověk sice asi pozná od oka výšku, kdy by měl začít otvírat, ale je škoda udělat to moc brzy ­ ošidíš se o kousek volného pádu a můžeš ohrozit ty, co ještě kolem tebe padají."

K výbavě ještě patří brýle jako ochrana slzícím očím a zvláštní kombinéza s velkými rukávy, které nabírají vzduch. Rukávy zvětšují odpor těla a pomáhají tak zvednout se do polohy vestoje.

Zvláštní kapitolou je prkno. Pomineme-li velikost, nejdůležitější jsou bezpečnostní prvky prkna. A základem je moci se v případě nebezpečí co nejrychleji prkna zbavit. Pod botou nebo v nohavici má proto surfař jehlu, která prkno ve vteřině odepne a to přistane na vlastním padáčku. Odepínací zařízení má vývod u pasu.

"Ve chvíli, kdy se na prkně vůbec nepostavíš a vznikne rotace, je otevření padáku nebezpečné, protože by ses mohl zamotat do šňůr. Prkna se tedy musíš zbavit, ale rotace je tak silná, že není možné se ohnout k nohám, skoro nejde hýbat rukama. Proto je vývod u pasu."

MŮJ ŽIVOT JE LETIŠTĚ

Honza Škrabálek bude pravděpodobně v Čechách průkopníkem nového sportu, pro nějž stále v češtině neexistuje název. Všechny zkušenosti, které má, jsou z videa, časopisů a svých dvou seskoků s prknem. Tvrdí, že všichni, kdo by to chtěli zkusit, se musí ve vzduchu cítit jako ryba ve vodě. Ze začátku se zkouší postavit se ve vzduchu bez prkna na nohy, i to je už vyšší dívčí. Za letadlem totiž musí člověk nejprve proletět značnou turbulencí, pak teprve začne nabírat konstantní rychlost volného pádu, což se děje tak v deváté až desáté sekundě. V té chvíli může dosáhnout i rychlosti 210 km/h, která je ovšem prozatímním rekordem.

Honza ale rekordy sbírat nechce. Závodí v paraglidingu, a proto si volné pády a surfaření chce nechat jenom "pro radost a hezkej pocit".

"Když člověk zrovna nezávodí, dívá se po krajině a po těch, kteří lítají kolem něho, vyplazuje na ně jazyk, dělá srandy, letí..."

Honza hodlá zvětšovat prkno, dál se učit a pronikat se svým prknem do letadel. O svých seskocích toho moc nenamluví.
"Prkno jsem si udělal spíš menší, tak extra potíž postavit se nebyla. Jen potom, prknu se neotevřel padáček a ono padalo kamsi dolů, já to z padáku pozoroval a doufal, že nedopadne na drahý auto nebo na hlavu náčelníka letiště."
 
Duben 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group