ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

RYCHLEJI, VÝŠE, SILNĚJI

Sport. Jediné slovo, které v sobě skrývá tisíce hodin tréninkové dřiny, odříkání, radosti z vítězství a rekordů, zklamání a smutku z porážek. Napětí, dramatickou podívanou, ale také skandály. Výnosný byznys vedle prohánění míče kdesi na plácku jen tak pro radost. To vše v sobě skrývá fenomén jménem sport. Téma široké, stejně jako historie. Někdy slavná, jindy pohnutá. Vrcholem pro každého sportovce jsou dnes olympijské hry. Kde a jak se sport narodil, kde jsou kořeny olympijských her a jak vypadal jejich vývoj?

MINULOST

První kroky pouti po stopách historie sportu a tělesné kultury musí vést na asijský kontinent, do Číny, kde císař Chuang-ti již kolem roku 2689 před Kristem založil systém léčebné a zdravotní gymnastiky nazývaný Kung-fu. A nejen to. Údajně zavedl pro své vojáky i hru s míčem - kopanou, za jejíž kolébku je o mnoho a mnoho století později všeobecně považována Anglie. O něco více na jih, v Indii, se také už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem sportovalo - vedle tělesných cvičení se postupně zrodila jóga. Indové kromě toho nejvíce holdovali zápasu, šermu a lukostřelbě.

Putovat dál historií sportu přes Egypt, Mezopotámii a další civilizace by zabralo desítky stran. Co však nelze pominout, je antické Řecko, které dalo našim generacím odkaz olympijských her.

Tělesná výchova byla nezbytnou součástí života řeckého svobodného občana. Prakticky každé město mělo stadiony, na kterých se konaly veřejné hry, z nichž některé postupně přerostly význam města. Jen několik vyvolených na kultovních místech se stalo hrami panhelénskými, tedy všeřeckými. Ze čtveřice panhelénských her - nemejských, pýtijských, istmických a olympijských - se staly nejslavnějšími hry olympijské, které se konaly každé čtyři roky na jihozápadě Peloponéského poloostrova v Olympii.

Program her se postupně vyvíjel a rozšiřoval, zahajovací soutěží byl ale obvykle běh na jeden stadion, asi na vzdálenost 192,27 metru. První olympijské hry se měly konat roku 776 př. n. l., nicméně zachované písemné památky z té doby zase až tak spolehlivé nejsou.

PRO ČEST A SLÁVU

Za prvního olympijského vítěze je považován Koroibos z Élidy, který triumfoval v běhu na jeden stadion. Největším a nejpilnějším sběratelem prvenství na antických olympiádách byl podle historických záznamů Leonidas z Rhodu, který v atletických běžeckých disciplínách získal celkem dvanáct vítězství.

"Oslav olympijské boje, výkvět všech her, závody, z nichž vyrůstají slavné hymny básníků...," tak opěvoval olympijské hry slavný řecký básník Pindaros. Hry, které postupně do svého programu zařadily běh na dva stadiony, vytrvalostní běh, zápas, pětiboj obsahující běh, skok do dálky, hod diskem a oštěpem a zápas, box a závody čtyřspřeží a na koních. Zúčastnit se her ale nebylo zase až tak jednoduché. Závodníci se na soutěže připravovali celých deset měsíců a měsíc před začátkem her se přesunuli do Élidy na jakési soustředění, které by se dalo označit dnešní klasifikací. Existovala i další omezení - aktivně nemohli závodit otroci a barbaři, ale také ženy. Důvodem snad mohl být fakt, že závodníci startovali nazí.

ZA OVCE

Vývoj antických olympijských her, či spíše vztah sportovců a okolí k nim, v mnohém připomíná žhavou současnost. Původně byla účast na hrách přirozenou touhou a snem každého Řeka. Olympijský vítěz sice už tehdy získal řadu poct a privilegií, ale na prvním místě šlo stále o službu vlasti - být vzorem pro mládež. Vítěz sklízel pocty až po návratu do svého rodného města. Kromě triumfálních pochodů a slavnostních hostin měl mnohdy zajištěno bezplatné stravování až do konce života, čestná místa v divadlech, ale také peněžité odměny. V Athénách například Solónův zákon zajišťoval vítězi odměnu 500 drachem. V tehdejším kursu obnášela jedna drachma cenu ovce. Postupně se do popředí draly vedle slávy právě peníze a bohatství. Závodníci se začali měnit na profesionály, kteří se svými výkony živí a kočují od her ke hrám i se svými "manažery" a "sponzory". Středem zájmu se možná i proto stávají jen soutěže s dramatickým průběhem, nejčastěji box a závody na koních. A když jsou ve hře peníze a morálka upadá, není daleko ke korupci a podvodům.

KORUPCE

První známý případ korupce se udál na 98. olympijských hrách (388 př. n. l.) v boxerském ringu. Eupolis z Thessálie na cestě za vítězstvím podplatil tři své soupeře. Ale podvod byl odhalen a potrestán pokutou. Za ní byla v Olympii postavena tzv. pokutová socha hlásající hanbu Eupolia a naopak zdůrazňující čestný boj. Nutno říci, že první socha nezůstala dlouho osamocena.

Jak se ale prohluboval morální úpadek společnosti, rostl také počet pokusů uplatit soupeře. Trhliny v původní myšlence her nabývaly rozměrů propasti, to vše podtrženo společenskými změnami znamenalo zánik olympijských her. Přispěl k němu i nástup křesťanství, které označovalo hry za pohanské slavnosti. Poslední olympijské hry se konaly roku 393 našeho letopočtu. Na rozkaz císaře Theodosia II. byly pohanské chrámy a svatyně zbořeny. Dílo zkázy dokonala zemětřesení.

AMATÉŘI A PROFESIONÁLOVÉ

Pouť k znovuzrození olympijských her byla dlouhá. S nástupem feudální společnosti totiž došlo k utlumení sportovních aktivit. Křesťanství připravovalo člověka na život posmrtný a mimo jiné jej odvádělo od péče o své "hříšné tělo".

Moderní sport se začal formovat až na konci 18. století v prostředí anglických středních a vysokých škol. Už tehdy se sport na ostrovech vyvíjel dvěma směry - amatérským a profesionálním. Právě na školách se formoval gentlemanský sport, který se stal základem amatérského, zatímco profesionální byl nástupcem období, kdy si šlechtici najímali a vydržovali zápasníky, běžce, žokeje, boxery a veslaře, které platili za výkon a pro které organizovali soutěže. V původním rozlišení mezi amatérem a profesionálem byl hlavním měřítkem původ a vztah k manuální práci, nikoli přímý příjem peněz. Novou definici amatéra, jejímž měřítkem se stal příjem peněz za sportovní výkon, potvrdil až I. olympijský kongres roku 1894.

Soutěže postupně překročily hranice země a staly se mezinárodními. Skandály a spory při těchto kláních vedly k založení mezinárodních federací, sjednocení pravidel a hlavně roku 1894 ke vzniku Mezinárodního olympijského výboru. Ten rovněž na návrh barona Pierre de Coubertina rozhodl o znovuobnovení OH. Dva roky nato odstartovaly první moderní olympijské hry v Athénách.

OBNOVENÁ PREMIÉRA

Athénská obnovená premiéra nebyla však úspěšná pro všechny. Už první hry byly důkazem, že se dají lehce využít jako prostředek politického nátlaku. Athény totiž jako jediné o pořadatelství her nežádaly, ale z pochopitelných důvodů jim byly přiděleny. V celém Řecku zavládlo spontánní nadšení, které však nesdílel tehdejší premiér Trikupis. V obavě z finančního fiaska se proti hrám postavil, čehož využila opozice a v následně vyvolané vládní krizi podal Trikupis demisi. Ovšem hry byly zachráněny. Do Athén bylo pozváno 34 zemí (účast nakonec přijalo 13 států, pozn. red.) a prvním novodobým olympijským vítězem se stal Američan James Brendan Connolly v trojskoku. Úspěšní olympionici v řecké metropoli dostávali jen dvě medaile - stříbrnou za první místo a bronzovou za druhé. Na dalších dvou olympiádách v Paříži (1990) a St. Louis (1904) se medaile nerozdávaly vůbec. Současná podoba odměňování byla zavedena v roce 1908 při IV. hrách v Londýně. Snad nejmenší ohlas zaznamenala už zmiňovaná olympiáda v Paříži, která se stala součástí světové výstavy. Hry byly degradovány i zařazením takových soutěží jako např. chytání ryb na udici či kulečníku. V Paříži však poprvé startovala pětice českých sportovců. Diskař František Janda-

-Suk obsadil výkonem 35,25 metrů druhé místo, ale do dějin atletiky se zapsal použitím diskařské otočky.

LONDÝNSKÝ MARATON

Olympijské hry v roce 1908 se měly původně konat v Římě, ale po odřeknutí italské metropole se celosvětový sportovní svátek stěhoval do Londýna. Město na Temži se stalo prvním, které věnovalo velkou pozornost přípravě sportovišť pro 22 disciplín a 110 soutěží a zahájilo tak novou etapu ve vývoji her. Britská výprava tehdy čítala 725 reprezentantů, počet, který už navždy zůstane rekordním. I v Londýně ale trvala klání několik měsíců, přesně od 27. dubna do 29. října. Na přání britské královny měřila maratonská trať poprvé 42 195 metrů. Nikoli z úcty k dějinám, ale jen proto, aby byl cíl závodu přesně před královskou lóží.

Maraton v ulicích Londýna údajně sledovalo téměř milion diváků a závod měl dramatický závěr. Ital Dorando Pietri vběhl na stadion s obrovským náskokem, ale spletl si směr a návrat na dráhu ho pravděpodobně stál poslední zbytky sil. Pár desítek metrů před cílem klesl na kolena a nebyl schopen se zvednout. Mezitím vběhl do cílové rovinky Američan John Hayes a tehdy pořadatelé Pietriho zvedli a doslova ho dotlačili do cíle. Diskvalifikace Itala byla provázena bouřlivými protesty. Zlatý pohár z rukou královny mohl být jen slabou útěchou.

PRVNÍ ZLATO ČECHŮ

Velmi blízko k našemu prvnímu olympijskému zlatu byli fotbalisté Československa na olympijských hrách v Antverpách (1920). Probojovali se až do finále turnaje a měli tedy jistou minimálně stříbrnou medaili. V rozhodujícím duelu však na protest proti jednostrannému výkonu rozhodčího odstoupili a nebyli nakonec vůbec klasifikováni. První historické zlato získal až čtyři roky nato ve městě na Seině gymnasta Bedřich Šupčík v dnes už neexistující olympijské disciplíně - šplhu. Tehdy však vyhrál časem 7,2 sekundy, považovaným za světový rekord.

Největší osobností druhé pařížské olympiády v roce 1924 se stal finský běžec Paavo Nurmi, který získal pět zlatých medailí. Dvě z nich v bězích na 1500 a 5000 metrů v průběhu pouhých 65 minut. Podobný husarský kousek už nikdo nikdy nezopakoval. Fenomenální vytrvalec vytvořil sedmnáct světových rekordů na tratích od patnáctistovky do 10 kilometrů a kariéru hodlal zakončit při maratonu na OH v Los Angeles. Zasáhla však lidská zloba a Nurmi byl těsně před startem obviněn z profesionalismu. Pozdější omilostnění, stejně jako čest být posledním běžcem olympijské štafety a zapálit oheň XV. her v Helsinkách v roce 1952, byly jen slabou útěchou za nevydařené loučení se skvostnou kariérou.

ZIMNÍ OLYMPIÁDA

Rok 1924 vstoupil do sportovních dějin premiérou zimních olympijských sportů. Ještě v rámci pařížských her se uskutečnil v Chamonix tzv. Týden zimních sportů, ale nikoli jako olympijská soutěž. Mimořádný úspěch ale vedl k revokaci a Týden zimních sportů byl dodatečně uznán za I. zimní olympijské hry a další roky potvrdily jejich životaschopnost.

VÁLKA SPORTU NESVĚDČÍ


Olympijské hry 1936 – Berlín. Černý Američan
Jesse Owens.

Jubilejní X. hry v Los Angeles v roce 1932 byly do značné míry poznamenány hospodářskou krizí. Horší to ovšem bylo o čtyři roky později v Berlíně, kde byly hry doslova zneužity k propagandě německého fašismu. Ubezpečování, že vše proběhne podle olympijských zásad a bez jakékoli diskriminace ostře kontrastovala se zákonem o vyloučení Židů ze všech německých sportovních svazů. Hry měly být prezentací dokonalosti a povýšenosti rasy. Proto bylo pro Hitlera velmi nepříjemné, když musel překousnout čtyřnásobný triumf černého Američana Jesse Owense.

Dvanáct let trvala přestávka od Berlína k olympijským hrám v Londýně v roce 1948. Válečné šrámy pomalu mizely, ale zcela očistit sportovní olympijské ideje se nepodařilo. Skutečná válka skončila, ale studená zásluhou poválečného uspořádání světa pokračovala. Proto byl každý úspěch té či oné strany na sportovním poli považován vždy za triumf režimu.

XV. HRY A ŘÍM

Patnácté olympijské hry v Helsinkách se staly velkým galapředstavením Emila Zátopka. "Česká lokomotiva" se na atletické dráze změnila v "expres", který přejel všechny soupeře v bězích na pět a deset kilometrů. Svůj dokonalý triumf korunoval vítězstvím na maratonské trati. Krátce po jeho vítězství na pět kilometrů triumfovala jeho manželka Dana v hodu oštěpem. Zátopek celých šest let nepoznal přemožitele na desetikilometrové trati, světový rekord vylepšil pětkrát a jako první na světě stlačil čas na desítku pod 29 minut.

Štafeta olympijských her se zastavila také v Římě (1960) a organizátoři z věčného města se pořadatelství zhostili na výbornou. V dokonalé harmonii moderní výstavby a antických památek padlo tehdy 27 světových a 76 olympijských rekordů, které potvrdily vysokou sportovní úroveň her.

Římské soutěže přinesly ale také první dopinkové varování, které si vybralo tu nejkrutější daň hned v první finálové disciplíně her. Po absolvování tří čtvrtin trati cyklistické časovky družstev spadli dva členové dánského kvarteta Jensen a Jörgensen vyčerpáním bezvládně ze svých kol. První z nich o hodinu později v nemocnici zemřel. Na vině nebylo pouze vyčerpávající vedro, ale také dopink, k němuž se dánský trenér přiznal ještě dřív, než došlo k pitvě zemřelého Jensena.

ASIE

První hry na asijském kontinentu přivítalo v roce 1964 Tokio s příkladnou japonskou důsledností i částkou tří miliard dolarů. Originálním způsobem byla vyřešena orientace olympioniků i návštěvníků pomocí piktogramů, tedy obrázkového označení sportovišť. Tokio mělo ještě několik dalších nej. Padlo celkem 35 světových rekordů, které shlédlo 1 975 723 diváků. V Tokiu také založila svoji sbírku zlatých medailí česká gymnastka Věra Čáslavská. Ke třem z Japonska přidala další čtyři nejcennější kovy ještě o čtyři roky později v Mexiku.

Vynikající australská plavkyně Dawn Fraserová sice vyhrála bláznivou sázku o nejoriginálnější suvenýr, když ukradla olympijskou vlajku ze střechy císařského paláce, ale za svůj čin byla potrestána zastavením činnosti na deset let. Za čtyři roky byla sice australským svazem omilostněna, do bazénu se však už nevrátila.

TRAGÉDIE

Mnichov v roce 1972 znamenal návrat olympijských her opět do Evropy a bavorská metropole přivítala sportovce ve velkém stylu. Úsměvná pohoda a bezchybný chod her vydržely deset dní. Datum 5. září se zapsalo do historie olympiád nejčernějším písmem. Teroristé palestinské organizace "Černé září" přepadli členy izraelské výpravy, dva na místě zastřelili a zbylé zajali jako rukojmí. Všechny soutěže byly okamžitě zastaveny a celý svět s napětím sledoval boj o záchranu rukojmí. Teroristé i se zajatými Izraelci byli dopraveni na nedaleké letiště, ale připravená policejní akce se nezdařila. Teroristé sice byli v přestřelce zneškodněni, ale o život přišli i všichni izraelští sportovci, trenéři a jeden policista.

SÉRIE BOJKOTŮ

Montreal v roce 1976 odstartoval sérii olympijských her poznamenaných bojkotem. Do Kanady odmítly přijet africké země na protest proti startu Nového Zélandu, který umožnil ve své zemi start ragbistů Jihoafrické republiky. Nakonec z černého kontinentu startoval pouze Senegal a Pobřeží slonoviny. Hry v Montrealu se také údajně staly největší policejní akcí na americkém kontinentu. Jako důsledek mnichovské tragédie bylo nasazeno k ochraně sprotovců i návštěvníků 16 000 policistů a dvojnásobný počet příslušníků armády. Olympijský oheň nebyl tehdy přenesen do Kanady lodí nebo letadlem, ale pomocí laserového paprsku.

Druhým dílem v kapitole bojkotem poznamenaných her byla o čtyři roky později Moskva a bohužel jen prodloužila období, v němž se přehlídka nejlepších sportovců světa stala účinnou formou politického nátlaku. K bojkotu her vyzval všechny země americký prezident James Carter po vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu, který označil jako jasnou agresi. Odplata Moskvy přišla po čtyřech letech, když bojkot olympijských her v Los Angeles zdůvodnila směšnými argumenty obav o bezpečnost sportovců. Bohužel, ke stejnému kroku donutila tehdejší komunistická vláda celý východní blok, z něhož se nesmyslnému požadavku dokázalo vzepřít pouze Rumunsko a Jugoslávie.

Přidělení dalších olympijských her jihokorejskému Soulu (1988) vyvolalo obavy z dalšího bojkotu, ale nakonec na hrách XXIV. olympiády startovalo ze 168 zemí rekordních 160.

KOMERCE

Olympijské hnutí přežilo těžkou zkoušku politického nátlaku, zato se znovu diskutovalo o možnosti startu profesionálů na olympijských hrách. Kongres v roce 1981 se jednoznačně vyslovil proti. Praxe však byla trochu jiná, neboť už na olympijském turnaji v Sarajevu startovali někteří profesionální hokejisté. Prošlo to bez větších protestů a původní striktní zákaz účasti profesionálů byl přece jen částečně upraven. Za určitých okolností mohli proto v Soulu po dlouhých letech hrát opět tenisté, o amatérech mezi fotbalisty se už nedalo mluvit dávno.

Komercionalizace sportu se stala nevyhnutelnou a pochopilo to i vedení MOV. Ostatně v závěrečném projevu po barcelonských hrách (1992) děkoval předseda MOV J. A. Samaranch poprvé i sponzorům. Nebylo divu, jen za televizní práva přibyly do kasy Mezinárodního olympijského výboru stamilionové částky.

Zatím poslední olympijské hry v Atlantě byly jen potvrzením současného trendu. Už tím, že pro sté výročí novodobých OH nebyly vybrány Athény, ale hlavní město amerického státu Georgia - sídlo světového koncernu Coca Coly.
 
Září 1997
Tagy: Koktejl 1997 9
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group