ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠACHY HRA KRÁLOVSKÁ

Jen těžko lze přesvědčovat někoho, kdo nezažil několikahodinové přemýšlení nad čtyřiašedesáti černobílými políčky o nejlepší odpovědi na soupeřův tah, že šachy jsou hrou královskou. Můžeme se přít, zda šachy jsou víc sportem, či uměním, ale asi má pravdu jeden z velmistrů šachové hry, který prohlásil, že "kdybychom šachy neměli, museli bychom si je vymyslet".

. . . . .


Za své jméno vděčí tato jedna z nejstarších a nejrozšířenějších deskových her arabskému označení šach pro nejdůležitější figuru - krále. A dodnes používané úsloví "šach mat", znamenající smrt králi, má stejný původ. Došlo k tomu v polovině 7. století. Tehdy se hra ještě nazývala šatrandž. To už ji hráli pouze dva hráči a vrh kostkami nerozhodoval o tom, kterým kamenem se má táhnout. Ještě předtím se za účasti čtyř hráčů posunovaly kameny různého chodu s cílem zajmout soupeřovy figury. Každý hráč měl čtyři druhy figur: slony, koně, válečné vozy a pěchotu. Dámě se říkalo vezír a byla nejslabší figurou hry, která se nazývala čaturanga a vznikla pravděpodobně v 5. století v Indii. Hrála se v buddhistických klášterech a o výsledku nerozhodoval důvtip, ale náhodný vrh kostkou.

Ke vzniku této hry se váže několik pověstí. Podle jedné vymyslel šachy učenec pro perského šáha. Tomu se hra líbila a chtěl učence odměnit. "Pane!" řekl učenec. "Nechci nic víc, než abys na první políčko položil zrnko obilí a na každé další násobek jeho násobku." Šáh se smíchem slíbil splnit jeho přání. Ale smích ho přešel, když ještě před dokončením prvních osmi políček přesahoval počet zrn téměř miliardu.

Pravidla šachu procházela dlouhou cestou vývoje stejně jako rozšíření této hry po celém světě. Z Persie se šachy dostaly do Číny, obchodními cestami do Ruska, s maurskými výboji do Španělska a odtud do západní Evropy. Šachy se hrály na dvorech králů, v klášterech i v domech měšťanů. Není bez zajímavosti, že hra byla ve středověku v mnoha křesťanských zemích zakázána. Proti šachům brojila církev, protože se hry někdy zneužívalo k hazardu. V Rusku zrušil zákaz car Petr I., který hrál šachy od dětství až do své smrti a byl velkým podporovatelem této hry. Zřejmě už v té době byl položen základ pozdějších vynikajících úspěchů ruských a sovětských šachistů.

Součané podobě se pravidla šachu přiblížila až v 15. století, kdy byl zaveden jeden z nejzákladnějších obranných prvků - rošáda - umožňující přesunout krále za věž, a tak ho ochránit před napadením. Ale až při turnaji v Miláně v roce 1881 byla přijata dnešní pravidla o braní pěšcem tahem do strany a o proměně pěšce v libovolnou figuru při dosažení osmé nebo první řady. Přesto se však ještě dlouho rozhodovalo vrhem kostkou o tom, kdo zahájí partii. A překročení času na rozmyšlenou se trestalo pokutou . Současné šachové hodiny, které jsou vlastně dvojicí vzájemně propojených stopek, byly poprvé použity ve Španělsku v roce 1887. Zastavují se tlačítkem po uskutečnění tahu, a počítají tak každému z hráčů spotřebovaný čas k přemýšlení. Podle současných pravidel má každý šachista dvě hodiny na čtyřicet tahů.

Chtít vyhrát je samozřejmě přáním velmistrů stejně jako šachisty s tou nejnižší výkonnostní třídou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to není vůbec snadné. Hned od prvního tahu na šachovnici to vyžaduje maximální soustředění, důkladnou znalost zvoleného zahájení a především schopnost správně odhadnout vzniklé rozestavení figur a vyvodit z toho ten nejefektivnější postup, vyplývající ze skrytého významu tahu. Není třeba dodávat, že jen šachoví velmistři jsou stoprocentně schopni vést v tomto duc hu partii. My ostatní - a jsou nás statisíce - kteří se o to pokoušíme s větším či menším úspěchem, trávíme nad šachovnicí nezapomenutelné chvíle napětí. Šachová partie je soubojem dvou osobností, jejichž fantazie se prolíná s logickým propočtem při řešení nespočitatelných kombinací.

Dnes tyto "nespočitatelné" kombinace hravě zvládne počítač. Během několika sekund prověří řádově tisíce možných kombinací a vyhodnotí z nich nejlepší odpověď. Jenomže krása šachu nespočívá ve strojově přesném propočtu možných kombinací, ale v tvůrčí fantazii lidského mozku. Ten dovede zvrátit strojově přesný propočet tím, že skrytá povaha vymyšleného tahu, vzhledem k momentální hodnotě jednotlivých figur, zásadně změní postavení na šachovnici, k němuž by nedošlo, kdyby se postupovalo jen podle logic kého propočtu. Pokud by tomu tak nebylo, musel by počítač v zápolení s člověkem pokaždé zvítězit. Úspěchy současného mistra světa Garri Kasparova při střetnutích s počítačem Deep Blue (v roce 1996 zvítězil Kasparov 4:2) však potvrzují, že výkon vrcholových šachistů lze přirovnat k umění. Vždyť tento superpočítač je schopen vyřešit miliony šachových pozic, a i když v loňském opakovaném střetnutí s vylepšeným Deep Blue Kasparov neuspěl, nebylo v souboji člověka s počítačem řečeno poslední slovo.

V Čechách se šachy objevily v 11. století. Pravděpodobně se k nám dostaly z Itálie, odkud je přivezli čeští kupci. Brzy se tato hra těšila velké popularitě. Slovanský kněz Guncelin, uvězněný v roce 1068 ve věži vesnice Strobeck, učil hrát šachy své věznitele. Šachy hrávala princezna Dagmar, dcera Přemysla Otakara I., a v husitských leženích zpestřovaly šachy chvíle odpočinku mezi následným tažením. "Knížka o hře šachové" - tak nazval svou umně napsanou moralitu husitský současník a jeden ze zakladatelů českého písemnictví Tomáš ze Štítného.

Novodobou historii šachu však zahajuje francouzský hudebník André-Francois-Danican Philidore (1726-1795). Již ve čtrnácti letech sklízel úspěchy ve známé pařížské kavárně Café de la Régence, kde se scházeli šachisté z celého světa. Ve svých dvaadvaceti letech píše Philidor učebnici "Analýza šachu", která se stává "biblí" několika dalších šachových generací.

O století později zazářil na šachovém nebi geniální Američan Paul Morphy (1837-1884), jenž bez problémů porážel nejsilnější hráče Ameriky i Evropy. Učil kráse kombinací a subtilnosti strategie. Brzy ale opouští šachovou scénu pro psychickou depresi.

Šachová hra se rychle zdokonalovala a lidská přirozenost vyniknout nad ostatními zákonitě vedla k prvnímu zápasu o titul mistra světa v šachu. Střetl se v něm pražský rodák Wilhelm Steinitz na turnaji v Londýně (1866) s Adolfem Anderssenem, profesorem matematiky z Vratislavi, do té doby považovaným za nejlepšího hráče světa. Hrálo se na osm vítězných partií a Steinitz vyhrál 8:6. Vítěz získal dva tisíce marek, a šachy se stávají pro mnohé zdrojem obživy. V té době je tvůrčí osobností českého šachové ho života Jan Dobruský (1853-1907), skladatel šachových úloh a silný hráč praktického šachu. Byl po něm pojmenován první šachový klub u nás - Šachovní klub Dobrusky Praha - založený v roce 1902. Tehdy už měly Čechy šachistu světové úrovně - velmistra Oldřicha Durase (1882-1957), který až do první světové války porážel nejsilnější hráče světa. Ačkoli byl známý svou houževnatostí (jeho partie s H. Wolfem v Karlových Varech měla 168 tahů) a vynikal kombinačními schopnostmi (byl odměňován cenami za krás u partie), vzdal se po válce aktivní činnosti a věnoval se rozvoji šachové hry v Čechách.

To už se na šachové scéně objevuje další velikán - velmistr Richard Réti (1881-1929). Patřil k nejsilnějším hráčům světa, ale nikdy nenastoupil k zápasu o šachový trůn. Promyšleností svých kombinací často šokoval soupeře. Na turnaji v New Yorku v roce 1924 porazil úřadujícího mistra světa Capablancu a poté budoucího mistra Aljechina. S druhým mistrem světa všech dob Steinitzem na témže turnaji remizoval. Ve strhujících partiích, při nichž při zahájení uplatnil svou teoretickou novinku (Rétiho zaháje ní), projevil svou originalitu a hloubku šachového myšlení. Povýšil hru šachy na umění a zasadil se o vyvrácení teorie o "remizové smrti šachu". Někdy se ale při uskutečňování svých hypermodernistických idejí dopouštěl taktických chyb, což neodpovídalo síle jeho talentu. Svými myšlenkami však obohatil všechna stadia šachové hry. Za svůj krátký život sehrál 967 partií, z nichž 455 vyhrál a ve 273 partiích remizoval.

Třetím z velikánů československého šachu byl před druhou světovou válkou Salomon Flohr (1908-1983). "Salo" měl znamenitou techniku hry, dobrý postřeh a cit pro bezpečnost svého postavení. O jeho kvalitách svědčí skutečnost, že po mnoho let figuroval na předních místech výsledkových listin mezinárodních turnajů. V roce 1936 na turnaji v Poděbradech obsadil první místo před "šachovým králem" Aljechinem. Dva roky poté byla podepsána smlouva s Aljechinem na zápas o titul mistra světa. Střetnutí se neuskutečnilo vzhledem k napjaté mezinárodní situaci. Pamětníc i říkají, že "Salo" Flohr by vyhrál. Ten potom emigroval do SSSR, kde ještě i po válce sklízel turnajové úspěchy. Vracel se i do Prahy a sehrál zde řadu simultánek (sám proti několika soupeřům najednou). Ve svém životě sehrál celkem 30 000 simultánních partií. U příležitosti jeho nedožitých devadesátin bude letos z iniciativy jeho mateřského klubu Makabi Steinitz Praha uspořádáno několik šachových turnajů v rámci "Roku Salo Flohra".

Také poválečné období má své šachové velikány. Z nich vynikají především dosud žijící velmistři Luděk Pachman a Vlastimil Hort. Oba jsou vítězi mnoha mezinárodních turnajů. Pachman je navíc významným šachovým teoretikem a publicistou. Z nastupující generace stojí za zmínku třináctiletý David Navara z Prahy. Loni získal bronzovou medaili na mistrovství světa mládeže v Cannes a je velkým příslibem českého šachu.

rošády na šachovém trůnu

Listinu oficiálních mistrů světa zahajuje v roce 1886 Wilhelm Steinitz (1836-1900). Získaný titul obhajoval v pěti střetnutích. V posledním, uskutečněném v roce 1894, prohrává s Emanuelem Laskerem (1868-1941). Lasker si podržel žezlo šachového krále 27 let, což se zatím nepodařilo nikomu překonat, a udržoval směr šachového dění do dvacátých let našeho století. O titul ho připravil v roce 1921 Kubánec José Raoul Capablanca (1888-1942). Jeho hra se vyznačovala téměř encyklopedickou znalostí teorie a p atřil k zastáncům "remizové smrti šachu". Tu definitivně vyvrací až geniální Rus Alexandr Aljechin (1892-1946), který Capablancu porazil v roce 1927. Aljechin prokázal, že šachy jsou otevřenou oblastí tvůrčí činnosti, jejíž výsledky závisí na osobních vlastnostech. Titul si udržuje až do své smrti s výjimkou let 1935 a 1937, kdy ho na trůnu vystřídal skvělý holandský šachista Max Euwe. Aljechin prohrává díky fyzickému i psychickému vyčerpání, neboť jeho životospráva neodpovídala potřebám vrcholového šachisty (nadměrně pil). Titul však pokaždé po roce získává zpět.

Po dvouletém bezvládí se na šachový trůn dostává sovětský velmistr Michal Botvinik (1911-1996), když v náročném turnaji kandidátů zvítězil nad pěti velmistry. S Botvinikem se na dlouhou dobu usídlují na šachovém trůnu sovětští šachisté. Sám Botvinik byl jako inženýr vycházející z železné logiky a matematické přesnosti geniálním představitelem spojení teorie s praxí. Přesto se musel během svého "kralování" třikrát sklonit před uměním Vasilije Smyslova, Michaila Tala a Tigrana Petrosjana. Zatímco Smys lov (1929-1983) vynikal originalitou nápadů, promyšlenou strategií a virtuozitou v koncovkách, patřil Tal (1936-1992) k typu útočného šachisty střídajícího vynikající partie se slabšími. Teprve "železný" Tigran Petrosjan (1929-1984) zbavuje Botvinika v roce 1963 titulu šachového krále. Ten udržel žezlo šest let. V roce 1969 ho na druhý pokus porazil Boris Spasskij (1937), když v roce 1966 svou příležitost nevyužil. Spasskij je univerzální šachista, pověstný svým "rozumným riskováním". A jestli se na trůnu udržel pouze tři roky, byl to důsledek toho, že mu chyběla vůle jeho přemožitele Boby Fischera a pracovitost Botvinika.

V červnu 1972 dochází v Reykjavíku k "zápasu století" mezi Spasským a Američanem Robertem Fischerem (1943) - enfant terrible světového šachu. "Boby" poráží Spasského 12,5:8,5. Tím byla přerušena více než třicetiletá hegemonie sovětských šachistů. K velkému překvapení se však Fischer nezúčastnil žádného dalšího turnaje, na výzvu Anatolije Karpova k zápasu o titul předkládá takové podmínky, které šachová federace (FIDE) odmítá, a zbavuje Fischera titulu mistra světa (1975). Ten na protest odchází ze š achové scény. Nastává tříleté bezvládí, po němž se ujímá žezla opět sovětský šachista Anatolij Karpov (1951). Sesazuje ho v roce 1985 až Garri Kasparov (1963), nejmladší mistr světa všech dob.
červenec - srpen 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group