ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HLEDAČI ZTRACENÉHO ČASU

 

Pomalu ubíhající rovinatá krajinka připomíná úrodné Dánsko či země Beneluxu. Tento na pohled spořádaný kus země se "kupodivu" nenachází v Evropě, nýbrž na pomezí Amazonie, paraguayského Chaca a bažinatého brazilského Pantanalu. Tenký temný proužek při obzoru je jihoamerický prales a okolní domorodci znají lokalitu pod jménem Colonia 42, Kolonie 42. Jsme v divoké východní Bolívii, v jedné z nejméně civilizovaných oblastí této trochu zapomenuté země Jižní Ameriky. Obyvatelé Kolonie 42 nazývají svou odlehlou domovinu Nueva Esperanza, Nová naděje. Možná, že lépe by se hodil název Poslední naděje.

 

GUTTEN TAG

 

Když dnes v Kolonii 42 cizinec pozdraví někoho německým: "Gutten Tag," bude následovat podobně znějící odpověď a pohled doprovázený udiveným úsměvem. Mennonité dodnes mluví starým holandským dialektem zvaným aleman bajo, lidovou němčinou, která vyšla z německého nářečí Plattdeutsch. Z Evropy si ještě přivezli znalosti zemědělských prací a svou pevnou protestantskou víru. Tím jejich svazky se starým domovem, stejně jako s okolním světem, zpravidla končí. Díky izolovanému způsobu života dodnes nevědí, že se voda vaří při 100 ?C, že je vše kolem nás složeno z atomů nebo že Země letí vesmírem... Výdobytky moderního světa, jakými jsou například spalovací motory nebo elektrická energie, mohou používat pouze k pracovním účelům. Využít těchto sil pro jakékoliv zábavné aktivity je - ze strachu před upadnutím do hříchu - přísně zakázáno. Proto je na poli možno spatřit třeba traktor, ale žádný z pravověrných mennonitů nevlastní osobní automobil, v žádném domě neuslyšíte hrát kazeťák anebo třeba rozhlasový přijímač. Elektřina se nepoužívá ani na svícení, sporé osvětlení zajišťují petrolejky. Od možných hříšných vlivů zvenčí je třeba uchránit se za každou cenu. Život je rozdělen mezi práci, náboženské povinnosti a · zábavu jen v nejnutnější možné míře. Například za účelem vzájemného seznamování mladých lidí. V modlitebnách sedí muži a ženy zvlášť, mladí se stýkají pod přísným dohledem dospělých jen na zpívání v neděli odpoledne. Muzika se nehraje, tanec neznají. Povoleno mají jen kolem čtyřiceti vybraných písní.

 

ZVLÁŠTNÍ SPOLEČENSTVÍ

 

"Kdo vás posílá? Proč jste sem přišli?" zeptal se nevýrazným hlasem asi padesátiletý muž, který seděl za pohledným domem u verpánku a silonovým vlascem sešíval kožené popruhy postroje. Učil sedlářskému řemeslu svého osmnáctiletého syna, který se zaujetím přihlížel... Pokynul, ať usedneme na lavici, a přitom vyzvídal, jestli jsme katolíci a zda nepatříme k nějaké církevní organizaci. Zřejmě se občas někdo zvenčí snaží přivést "ztracené ovečky" zpátky do stáda...

 

Vyprávěl, že tu žije se svými deseti dětmi v ústraní, aby je svět neovlivnil svou zkažeností. Jenom práce může člověka ochránit od hříchu. Během celého setkání zachovával jakousi rezervovanost či odstup, jako by se bál nechat si nahlédnout do nitra, či nahlédnout hlouběji do nitra našeho. Proč cestujeme (že za poznáním), si nechtěl nechat vysvětlit, nechtěl pochopit. Během rozmluvy přišla poslouchat jeho žena, ale celou dobu tiše seděla, měla ve tváři zasmušilý výraz. Zpoza rohu po nás také pokukovala dcera, nebo žena toho mladíka, který se hovoru též vůbec neúčastnil.

 

Kolem dvoupatrového dřevěného domku bylo dokonale uklizeno, pod širokým podloubím seřazeny vozíky a bryčka, vše vynikalo perfektním stavem. Působilo to skoro jako rekvizity připravené k natáčení filmu o Divokém západě.

 

U vedlejšího stavení, kde jsem požádal o vodu, bylo přijetí o řád vlídnější. Sedlák Cornelius Bueckert Hildebrandt nás pozval do domu na svačinu · ke chlebu tady pojídali paštiku s marmeládou. Hospodář se nám celkem věnoval, povídal si s námi, zatímco ostatní členové jeho rodiny jen pokukovali.

 

KOLONIE NOVÁ NADĚJE

 

Má přes 2500 obyvatel a měří asi 15 krát 30 kilometrů. Je rozčleněna na 38 campos a ze všech stran obklopena panenskými pralesy. Každé campo tvoří vždy deset jednotlivých hospodářství na jedné straně cesty a deset na druhé. Cesty tvoří převážně pravoúhlou síť, oddělující stejnoměrně rozdělenou půdu jednotlivých rodin. Často jsou domy čtyř farem umístěny pohromadě v rozích sousedících polí, tzv. čaker. Žádná vesnička či jiné centrum tu neexistuje. Na každém campu je jedna škola, jedna modlitebna. V celé kolonii existují asi tři obchody ve stylu smíšeného zboží se zaměřením na potřeby zemědělců. Učitele ve školách mají vlastní, stejně jako osnovy pro svých šest tříd. Výuka je založena na základech psaní, čtení, počítání, historii mennonitů a studiu Bible. Školní rok se skládá ze dvou čtyřměsíčních "semestrů" a dvojích čtyřměsíčních "prázdnin" (na poli či v hospodářství s rodiči). Víc nikdo k celoživotnímu údělu na polích nepotřebuje. Další vzdělání je prostě zakázáno. Hned po "základce" se mladí naplno zapojují do prací v hospodářství... Snad jediné období života, kdy si mohou užít více volna, je "zásnubní" cesta. Když si dva mladí na nedělním zpívání (lépe řečeno přezpívání některých ze čtyřiceti povolených písní) padnou do oka, vyrazí na týdenní cestu po kolonii. S vozíkem zvolna jezdí na návštěvy od hospodářství k hospodářství, hlavně po svém rozvětveném příbuzenstvu, které zároveň dohlíží na zachování jejich neposkvrněnosti. Když si i na této cestě rozumí a moc se nehádají, následuje svatba. Pak, když jsou oba zdraví, přichází na svět v průměru jedno dítě do roka.

 

VEČER NA FARMĚ

 

Slunce už skoro zapadlo, když jsme u jednoho stavení požádali o vodu právě přijíždějícího muže s dvěma syny na svém vozíku. Neobvykle tlustý muž nám celkem bez předsudků, až srdečně nabídl, že můžeme nocovat u jeho stavení. Nabídl i místnost, my ho ale nechtěli zneužívat, a dali přednost stanu. Ten jsme postavili v jakési stodole, plné potřebných strojů. Pozvání k večeři jsme ale neodmítli. Mennonité nejprve dojili krávy, mají jich tu asi dvacet. Kromě krav vlastní stádečko koní, čtyřicet prasat, slepice, tři traktory a v té stodole mlátičku, motorem poháněnou brusku, pilu na železo, soustruh, válcovačku na plechy či dráty, svářečku a spoustu další kovodělné výzbroje. Kolem krav se motali všichni čtyři mladí · dva kluci (18 a 20 let) a dvě děvčata, obě typicky oblečená v dlouhých "westernových" šatech · a s brýlemi. Většina žen má totiž oči oslabené od věčného šití za nedokonalého osvětlení... Podle arzenálu nářadí ve stodole patřil tento farmář k zámožnějším · možná i proto, že má jen čtyři děti?! Zatímco kluci s námi prohodili pár slov, a občas se i usmáli, děvčata zachovávala rezervovaný odstup. Ženám je předepsáno přísně cudné chování, a tedy jakýkoliv kontakt s hříšnými cizinci zcela zapovězen. Obstarání kravek trvalo až do tmy.

 

Při večeři jsme se dostali do prostorné místnosti. U zdi kamna s bytelným komínem, uprostřed dřevěný stůl minimálně pro osm lidí. Ticho rušily dvoje nástěnné hodiny, světlo zajišťovaly · jak jinak · petrolejové lucerničky. Na stole ležely mísy s chlebem, sýrem, máslem, paštikou, vejci, mlékem a čajem. Před jídlem tichá modlitba, po jídle také. Během jídla se moc nemluví, šero zdůrazňuje pro nás nezvyklou, až ponurou atmosféru života v kolonii. Po jídle povídáme v houpací sedačce za domem. Její nepatrný pohyb je skvělou ochranou před dotěrnými moskyty. Když šel hospodář spát, ještě dlouho jsme si povídali s kluky, srovnáváme ČR a Bolívii, hlavně zemědělství a klima. Jiná témata se špatně otvírají - kluci mluví španělsky omezeně, naučili se to při krátkých obchodních návštěvách nedalekého městečka San José - a tak, když se ptám na něco choulostivějšího, nerozumí. Nebo rozumět nechtějí.

 

Před spaním se myjeme v geniální sprše · kyblík na kladce má u dna zamontovaný kohoutek. Spustí se na zem, naleje se voda, vytáhne ke stropu, a očista může začít.

 

ŽIVOT ŘÍDÍ STARŠÍ

 

V čele každé mennonitské kolonie stojí náboženský vůdce zvaný starší. Spolu s ním se na rozhodování podílí dalších v průměru deset ministrů (vykonávají funkci kněží či kazatelů). Všichni jsou voleni na doživotí, starší má právo veta při jakémkoliv verdiktu. Starší například rozhoduje, zda se v kolonii může, a na co, používat elektrická energie. Nad ostatními osadníky má prakticky neomezenou moc, protože ti jsou drženi v nevědomosti - mimo zmiňovaný zákaz vzdělání mají například zakázánu i výuku cizích jazyků. První půdu dostali mennonité od bolivijské vlády zdarma za slib, že ji zúrodní. Další pozemky mají možnost dokupovat za velmi výhodnou cenu. Rozdělení pozemků v kolonii má ale v rukách také starší. Přiděluje ji jednotlivým rodinám podle počtu dětí, rodiny za ni ale musí platit. Když na to nemají, mohou ji splácet. Díky izolovanosti a omezenému kontaktu s okolím se splátky i při úspěšném hospodaření protahují na celou řadu let. Majetkové rozdíly panují i mezi jednotlivými osadníky, kdo tu je déle, zpravidla si již vydobyl jistý majetek, na rozdíl od pozdějších příchozích, či mladých. Ti - při vysokém počtu sourozenců - musí začínat prakticky od píky. Rodiče nejsou nikdy schopni koupit nový pozemek pro všechny potomky. Mladí dostanou půdu na okraji kolonie a prales na ní musí vymýtit vlastními silami. Tak mají zajištěn program na celou řadu let a nemají moc času přemýšlet třeba o tom, že by bylo možné něco změnit... O přidělení pozemku může nový adept požádat až poté, co je pokřtěn. Křest se přijímá až v dospělosti.

 

NEJMLADŠÍ FARMÁŘ

 


Farmář se svým synem

Od pěti hodin ráno kokrhají kohouti, slunce zinscenovalo krásný červený východ. Jeden ze synů a zbývající dcera nás beze slova obsloužili u snídaně · chléb s marmeládou, vejce, vařená kukuřice, mléko. Na jakékoliv pokusy zapříst hovor a navázat na včerejší nit nereagují · asi je teď čas pracovat, a ne si povídat. Tak jsme se najedli a vyrazili. Asi po dvou hodinách chůze nás míjela bryčka, tažená dvěma koňmi, a s ní jsme se dostali na campo 36 na samém okraji kolonie. Do svého prostého domu nás sedmatřicetiletý hospodář Abran Günter pozval okamžitě, když pochopil, že za naší touhou poznat zdejší život se neskrývá nic špatného.

 

Z prken sbitá stavbička vypadala zvenčí spíš malá, uvnitř byla překvapivě prostorná. Byla domovem Abranovi, jeho ženě a jejich deseti dětem ve věku od jednoho do deseti let. Abran všechny uživí z toho, co sám vypěstuje. Nejstarší dva chlapci již začínají otci pomáhat, menší děcka se motají kolem matky doma. Chvíli sedíme před domem na voze a povídáme · vedli jsme překvapivě otevřený dialog. Abran je jedním z nejmladších samostatných farmářů v kolonii. Doposud vymýtil asi polovinu svého pozemku o celkové rozloze 70 ha. Nevymýcená země je desetkrát levnější než "vyčištěná" (která je pořád v průměru asi třináctkrát levnější než nejlevnější pozemky v ČR...). Pracuje pomalu, tolik, na kolik stačí a kolik potřebuje. Atmosféra v rodině, která působila nejstřídměji ze všech, které jsme viděli, byla ale daleko nejuvolněnější. Holčičky nás zvědavě pozorují bez jakýchkoliv okolků, na úsměv odpovídají úsměvem. Jinde před námi děvčátka spíše ustrašeně utíkala. Společně i obědváme, pak si jde Abran odpočinout. Rozbolela ho hlava. Říkal, že je strašně unavený. Ale taky asi potřeboval strávit některé naše informace, jako třeba že Evropa je kontinent, a nikoliv země, jak je učili jejich učitelé ve škole.

 

CENTRUM MENNONITŮ

 

Mennonité mají v provinčním hlavním městě Santa Cruz i své "mennonitské centrum". Financují ho kanadští a američtí příslušníci mennonitského hnutí a zde získané informace nám vnesly na kolonii Nová naděje úplně nové světlo.

 

V celém departementu Santa Cruz existuje celkem 28 navzájem nezávislých kolonií, ve kterých žije na 30 000 lidí. V každé z nich panuje jiný stupeň otevřenosti vůči okolnímu světu. Tak například v Campo Leon mají ženy povoleny kromě normálního oblečení (tedy nikoliv předepsaného) dokonce i šortky. V jiných koloniích jsou povoleny pračky, někde i televizory či rozhlasové přijímače. Přesto většina jihoamerických mennonitů si dodnes myslí, že být mennonitou znamená žít v koloniích zavedeným tradičním způsobem. A právě to považují lidé ze santacruzského "Centro Menno" za jejich největší omyl. Mennonité, kteří zůstali v Kanadě či USA, se dnes zcela včlenili do společnosti. Žijí tam vedle katolíků, jiných protestantů či nevěřících zcela obyčejným civilním životem, vykonávají civilní povolání, provozují plánované rodičovství. Podle nich být mennonitou znamená hlavně upřímně věřit v Krista, být pokřtěn ve věku, kdy z toho má křtěný rozum, a být zatvrzelým pacifistou.

 

Existence centra je pro představené z Nové naděje trnem v oku. Narušuje jim po staletí zavedený řád, ničí jejich konzervatismus. Jenže: tito ministři z Nové naděje svým lidem tvrdí, že nesmí používat stroje či auta, protože to · stejně jako fakt, že budou pracovat pouze v zemědělství · slíbili bolivijské vládě, aby tu mohli zůstat. Jenže je to jen manipulace, kterou se snaží brzdit ekonomický rozvoj svých lidí. Jen tak si totiž nad nimi mohou udržet své výsadní postavení. S bolivijskou vládou žádná dohoda o nepoužívání čehokoliv neexistuje. V santacruzském centru jsou také nešťastní ze vzdělávacího systému v konzervativních koloniích. Co asi může své žáky učit dvacetiletý učitel, který má šest tříd, a pak osmiletou pracovní přestávku? Samozřejmě otázkou zůstává, do jaké míry tím starší sledují cíle svého náboženského fanatismu, a do jaké míry své osobní mocenské ambice. Pravda zřejmě leží někde uprostřed.
červen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group