ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DVANÁCT LITRŮ VZDUCHU JAKO STROJ ČASU

Potápění v Rudém moři je posledních deset let úžasným hitem. Jen a jen kvůli potápěčům opustila egyptská armáda základnu Hurghada, aby tu vyrostlo město hotelů, potápěčských center a tisíce pouličních krámků. Rozšířilo se letiště. Dokaři spouštějí na hladinu jednu za druhou lodě s poutky na tlakové láhve, kuchyňkou a plošinou na zádi. Kdo z ní tady pod jižním cípem Sinaje skočí do vody s dvanácti litry vzduchu v láhvi na zádech, zkontroluje přezky a vypustí vzduch z vesty, smí vstoupit do historie. Zakotvil-li totiž kapitán loď správně, máte teď pod ploutvemi jeden z nejúžasnějších vraků Rudého moře - Thistlegorm.


Severní Rudé moře je kromě neohrabaných potápěčů plné barevných klaunů - zoologicky se tak oficiálně jmenují.

HISTORICKY PRVNÍ HÁŠARA!

Opráskaný mikrobus při brzdění před bránou přístavu skoro srazil chlapíka v burnusu a turbanu. Řidič trochu mluví, víc gestikuluje. Posádka - potápěči ze středu Evropy - se začíná ošívat. Je sice sotva osm hodin ráno a je listopad, ale tady na východním okraji Sahary je v autě bez klimatizace vždy hodně horko, dusno a zapoceno už třicet vteřin poté, co se zastaví. V autě pro osm lidí je nás deset.

Dohadování o vjezdu na půl kilometru dlouhé molo, na jehož nejvzdálenějším konci čeká loď, přerůstá v pouliční hádku. Řidič ječí, aniž by vystoupil. Hlídač zdvíhá ruce nad hlavu tak dvakrát na každé slovo. K místu sporu se pohnul dokonce už i voják z budky. Mžourá přes ostré ranní slunce na dva kohouty u brány a dokonce zvedá samopal od pravé boty na řemen přes rameno. Je nejspíš zle. Potící se Evropané jsou teď v mikrobusu hodně, hodně maličcí.

"Hášara. Hášara! HÁÁÁŠARRRA!" zařval navztekaně přes hlavu řidiče egyptský průvodce ze sedadla spolujezdce. To je vrchol konfliktu. Strážný bacil otevřenou dlaní do karoserie auta, zprudka zabrebentil, otočil se na patě a píše do bloku na stolku před bránou. Voják za vehiklem už drží samopal v rukou.

Je zle.

A pak, bez dalších řečí, jde klandr závory vzhůru. Jedeme k lodi.

Podle všeho je "hášara" heslo.

UTAJENÁ GPS

Všechno a všichni jsou už na palubě. Vyplouváme. Dole pod prkny, na nichž stojíme, teď řve něco jako vylágrovaný motor městské Karosy. Ale šroub se točí. Loď se opřela přídí do vln, které žene protivítr od severu.

Na otevřeném moři to houpá hodně. Paluba se kymácí tak nepravidelně a mimo rytmus, že z chůze je nedůstojné ručkování po zábradlí. Většina lidí sedí a i u toho se musí držet. Dva tři obličeje už začínají blednout.

Po devadesáti minutách visí zlomený přes brlení na boku první z nás. Zvrací tak usilovně, že mu až tečou slzy. Nikdo nepomůže. Každý více či méně bojuje sám se sebou. Plavba k vraku Thistlegormu bude ale trvat pět hodin... A pět zpátky.

Mučení je u konce. Karosa v podpalubí jen bublá. Loď se točí přídí sem a tam. Plynou dlouhé minuty. Pro nás je nesmyslné zastavit někde na širém moři - ausgerechnet na téhle jedné jediné vlně - a jezdit cikcak a tvářit se, že něco smysluplně hledáme.


Pomka imperiální proplouvá podpalubím potopené lodi s podstatně větším klidem, než tudy kdysi běhali námořníci.

"Co děláte?" ptám se kapitána

"Hledám váš vrak," odpovídá kapitán.

"Jak, hledáš...?"

"Tady někde je."

"Podle čeho ho hledáš?"

"Někde tu je."

"Vytáhni GPS. My máme v průvodci přesné koordináty pro družicovou navigaci."

"Někde tady ten vrak je..."

"Ty nemáš GPS? Na základně před vyplutím jsi tvrdil, že GPS máš!"

"Nejsme daleko."

"Kde máš GPS!?"

A teď se ten egyptský kluk pousmál a poklepal si na čelo mezi oči: tady, v hlavě mám GPS...

Loď stále pod vedením šíleného kapitána rajbuje hladinu padesát metrů tuhle, stop, dvacet metrů ostře doprava, vrátit se. A tak pořád.

Najednou loď stojí. Plavčík táhne hákem zpod hladiny utopenou bóji. Kapitán se kření od kormidla, ukazuje prstem skrz kýl škuneru do tmavé hloubky a stručně praví:

"Tady."

THISTLEGORM

Dvě minuty padáme do černomodré věčnosti mořské hloubky. Prvních deset metrů jako zkušení potápěči hodně pomalu, tady hydrostatický tlak narůstá pro člověka subjektivně nejbolestivěji. Pak už to jde. Už je ostatně vidět cíl, a to se přestává myslet na útrapy. Jako komando vodních parašutistů se snášíme na příď potopené nákladní lodi. Přímo mezi dvě velkorážní torpéda a čtyři železniční vagony. Všechno je modře šedivé a ponuré.


Vrak válečné zásobovací lodi Thistlegorm hluboko pod hladinou Rudého moře patří mezi oblíbené trofeje pro potápěče-sběratele. Duch války odtud nevyprchal.

Nákladní loď s výtlakem 9000 BRT svařili ve válečném spěchu britské loděnice Thomson a synové v roce 1940. Jeden den dostala úderem láhve o bord jméno a hned ráno nato už ji zatěžkávali válečným nákladem. V jejích holderech mizely tanky, motocykly, náklaďáky, džípy, zbraně, munice a tuny pneumatik, oblečení a hory bot. Vše určeno pro jednotky osmého britského armádního sboru v severní Africe. Vše proti Rommelovu Afrikakorpsu.

A Rommel to věděl. Proto jeho letouny hledaly a bombardovaly lodě se stejným nákladem a posláním jako Thistlegorm. Ten byl potopen německou leteckou bombou v říjnu 1941. Plný zásah na zádi. Devět námořníků zahynulo.

Silné halogeny v našich lampách trhají šedivý hrob desítek tun druhoválečné techniky na cáry. Často je vidět, jak ostrý nůž světelného paprsku mává hlubinou napříč: někdo z naší skupiny něco úžasného našel a volá ostatní. Třeba úhledně zaparkovanou lokomotivu nebo čtyřinchové protiletecké kulomety.

Thistlegorm je vrak dvou osudů. Zatímco záď, kam dopadla puma a kde ihned po zásahu explodovala i část složené munice, je silou detonace roztrhána a náklad rozsypaný všude kolem, příď klesala pod hladinu spořádaně a klidně. Tady jsou i motorky stále ještě pěkně seřazené do lajny, jako vojenští zelenáči.

Rozbitá záď ale táhne naši pozornost o to víc. Je tu cítit i šedesát let stará emoce zoufalých námořníků, kteří zásah přežili. Na zádi měl tenhle typ lodi všechny záchranné čluny.

Na přídi jsou pro ty, kteří si pod vodou věří, přístupné i kajuty mužstva. Jsou to tmavé, hrozivé studené kobky. Na veselosti nepřidá ani v jednom skladišti na přídi nalezený náklaďák, jen trochu zaprášený nánosy, u kterého se v kabině řidiče uvolnila sedačka a opřela se o čelní sklo. Ještě ze tří metrů to vypadá, jako by se řidič nebo někdo jiný dodnes opíral o okno zády.

HÁŠARA NA DRUHOU


Takhle vykulené klípky a parmice vás budou okukovat klidně už ve čtyřech metrech. Hlouběji než do osmi s vámi ale nepůjdou, byla by jim zima.

Druhý den. Stejný přístav, tatáž dodávka se zpocenými lidmi, stejný vztekloun u závory, stejná scéna. Jen dnes máme jiného řidiče.

"Hášara," utrousil od volantu, jakmile před bránou zastavil.

AHA! Hášara je asi pozdrav.

Není. Strážný u brány neodpověděl. Naopak. Na "hášara" si podezíravě prohlédl nejdříve řidiče a potom propasíroval sérii podezíravých pohledů i dovnitř auta k nám, oroseným sardinkám v minibusu.

Znovu vzplála ostrá slovní přestřelka. "Hášara, hášara! Áááá..." uzavřel celé ranní hádání u brány přístavu řidič. Vzdal to. Otočil se k nám a řekl: "Sorry, ale musíte ke své lodi dojít pěšky."

Bez odmlouvání jsme vyrazili a chlap od závory si něco zapsal.

Hášara znamená nejspíš zákaz vjezdu.

NEJENOM THISTLEGORM


Leckterá nádhera pod hladinou je jako barová tanečnice: dívat se ano, ale nehladit! Sasanka je jedovatá.

Dnes je moře klidnější. Míříme na jih. Kapitánova "GPS" nás vede podél pobřeží k dalšímu vraku: Sallam Express. Druhá v síni slávy rudomořských potopených lodí. Jenomže zatímco válečný Thistlegorm je pozoruhodností do sbírky, Sallam Express je pro otrlé. Potopil se před deseti lety kvůli přetížení, když jeho paluby byly doslova přecpané náboženskými poutníky. Poté co se trajektová loď jednoduše převrátila, utopily se jich stovky.

Proplouváme můstkem - odtud vedl kapitán loď, kterou dovolil tak přetížit, že z ní udělal obrovskou ocelovou rakev. Přístupné jsou i kajuty, nalézáme kufry plné šatů, zrcadlo a hromádku zmuchlané deky v rohu. V jídelně pro cestující sotva začala puchřet překližka na jídelních stolech.

Pod vrakem - leží na pravém boku - se po dně válí nepoužité záchranné čluny. V jednom jsou pod lavičkou ještě boty. Mají dětskou velikost.

BAREVNÝ RÁJ! ALE OPATRNĚ...

Rudé moře není ale jenom Disneylandem pro vrakové specialisty. Korálové ostrůvky nebo jenom barevné kolonie mořských organismů jsou od Hurghady co by žabkou z placatého oblázku dohodil.

Korály. Stěna korálů. Miriády nejfantastičtějších odstínů červené, žluté i fialové. Kolem toho zrcadýlka rybích bříšek. Uchvácený český potápěč - aby mu nic neušlo - jede po korálu skoro nosem.

BUÁÁÁ!


Malou praktickou radu vám dají před ponorem v každém potápěčském centru u teplého moře: nestrkat ruce do děr! Bydlí tam murény.

Prudké mrskání ploutvemi, obrovská spotřeba vzduchu. Úděsné leknutí! V díře korálu je zaparkovaná třímetrová muréna a ta teď otevřela zubatou hubu naplno překvapenému potápěči přímo do obličeje.

Zatímco se vyděšený chudák o čtyři metry blíž k hladině uklidňuje, opakuje si v duchu, co říkal šéf ponorů v hodnosti Master Scuba Instructor Radek Vančura: "Když padnete někde na murénu, nebojte se, že se po vás hned vrhne. Jste pro ni příliš velká kořist. Rozhodně ale na ni už neukazujte prstem. Ruku by si klidně mohla splést s rybkou..."

S takovou zkušeností se každý, koho nudila teorie v kurzu, zpětně v duchu instruktorovi omluví.

V relativně mělkých vodách kolem korálových zázraků přírody nečíhají pro potěšení jenom murény. Veselou příhodu s dušičkou strachem malou jako míček na ping-pong lze zažít třeba i s víc než metrovým napoleonem. To je také ryba. Pozná se podle výrazného hrbu nad očima. Tyhle metrákové potvory ukrutně rády vařená vejce. Krmit se sice nesmějí, ale dost potápěčů si plete volné moře se ZOO a tajně při snídani vejce pro napoleony kradou.

A napoleoni - sice jim cholesterol hodně škodí - si na pochoutku od těch divných "syčících gumových ryb" zvykli. Dokonce už na pamlsek čekají. A když nedáte..., líčí nám kamarád, sotva se vyškrábal na palubu: "Najednou mi ta velryba začala čumákem dloubat do kapes žaketu. A znova a znova. Já si říkal, vona mě snad fakt začala žrát... Ty jsi, Radku, sice říkal, že od nich nebezpečí nehrozí, ale zuby ty mrchy mají taky..."

Ropušnice a perutýni. Obě krásné barevné ryby. Obě s výraznými ostny. Perutýn dokonce navíc s něčím jako závojíčky. Obě žijí v Rudém moři v hojném počtu. A obě jsou sakramentsky jedovaté. Kdo má smůlu a střetne se s jejich ostny, musí si ránu co nejdřív polít buď vařící vodou, nebo alespoň počurat! Pomáhá to! Prý!

A pak jsou tu ještě rejnoci a barakudy...


Hodná placatá rybička - trnucha. Je ale pořádně jedovatá.

NESMRTELNÁ HÁŠARA

Každé ráno, při každém vstupu - a po třech dnech dokonce i při odjezdu z přístavu - bičovala omlácenou karoserii našeho volkswagenu "hášara". Byla tu i když jsme šli zpátky pěšky.

Záhada narůstala o to víc, že hášara po opuštění přístavu nebylo už slyšet ani v hotelu, ani když jsme objednávali pivo, ani když nám hluboko v uličkách Hurghady vnucovali z luxorských vykopávek ukradeného a tajně přes vojenské pásmo propašovaného zaručeně pravého scarabea.

Hášara bylo přítomno jen na jediném místě: u brány přístavu.

První dny jsme se každého nevyhnutelného konfliktu okolo hášara báli. Pak už jsme se těšili.

Poslední den už nebylo co ztratit. Jakmile jsme projeli branou za strašného řvaní HÁÁŠARRRÁÁÁ!, zeptal jsem se průvodce, Egypťana: "O co se tak strašně denně hádáte?"

"Strážný nám vždycky vnucuje, že auto s tlakovými láhvemi musí zůstat tady a jeho lidi to na loď donesou. Za peníze, samozřejmě. Ale my máme povolení k vjezdu," odpověděl osmahlý kluk z našeho divecentra.

"Takže hášara je to povolení?" pídili jsem se dál.

"Cože?"

"Proč jste každé ráno na strážného křičeli hášara?"

"Že vás vezeme deset. Hášara znamená deset."
červenec - srpen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group