ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TURECKO - ZEMĚ NA POMEZÍ

Turecko je zemí mnoha protikladů. Leží na dvou kontinentech, těžko říct, kam vlastně patří. Je jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Východem a Západem. Od nepaměti vstřebává všechno, zlé i dobré, z obou těchto rozdílných světů. V myslích mnoha Evropanů je to stále země plná orientálního lesku i špíny, vznešeného přepychu i dekadence, mystičnosti i intrikářství. Symbol Orientu! Jaké je pak jejich překvapení, když poprvé přijedou do Istanbulu a na vlastní oči spatří docela jinou tvář. Tvář moderní země, jejíž hlavní snahou je podobat se Západu, uskutečnit „westernizaci“ vyhlášenou „Otcem všech Turků“ - Mustafou Kemalem Atatürkem, jednou z nejvýznamnějších a nejrozporuplnějších postav celého 20. století.
Především díky změnám, které nastartovaly Atatürkovy reformy, vstoupilo Turecko v roce 1952 do NATO a dnes stojí jednou nohou na prahu EU. Tam má ale zatím ze všech kandidátských zemí patrně nejdál. Největším problémem této první islámské demokratické země světa je porušování lidských práv. Utlačování Kurdů a jiných etnických menšin, věznění i záhadné mizení disidentů a pronásledování nepohodlných novinářů, to vše je na denním pořádku. Zdá se, že od dob vylíčených ve slavném filmu „Půlnoční expres“ se skoro nic nezměnilo.
Velkou většinu obyvatel problémy s dodržováním lidských práv zas tak moc nepálí. Mnohem větší starosti jim přináší bídný stav domácí ekonomiky. Začátkem roku 2000 se turecká lira propadla vůči dolaru skoro o dvojnásobek. Další pád se vládě sice podařilo zastavit, podle mnoha expertů však pouze za cenu krátkozrakých a alibistických zásahů. Naprostá většina Turků je s touto situací hluboce nespokojena. Nezbývá jim než doufat a držet se osvědčených jistot, jako je fotbal, pití čaje či lázeň v hamam.

DVA ZE SEDMI DIVŮ SVĚTA
Turecko bývá často nazýváno nekonečnou studnicí pokladů, velkým muzeem pod širým nebem či živoucí kronikou lidstva. Na jeho území vznikly jedny z prvních lidských civilizací, vzkvétaly zde kdysi slavné říše a přehnaly se přes něj mnohé indoevropské národy. Po každém z těchto lidských společenství zůstaly v krajině nesmazatelné důkazy, které přitahují archeology z celého světa. Jeden z nich, profesor Oscar Muscarela z Metropolitního muzea umění v New Yorku, například tvrdí: „Území Turecka je pravděpodobně vůbec nejpestřejším a nejbohatším archeologickým nalezištěm světa. Nalézají se zde cenné záznamy o všech etapách vývoje lidské společnosti. Od primitivních nástrojů z rané doby kamenné až po jedinečné památky z dob Osmanské říše.“
Nejsou to samozřejmě jen archeologické nálezy, které vzbuzují zájem věhlasných vědeckých odborníků. Na své si zde přijdou také historikové, etnologové a antropologové. Jejich výzkumy a studie stále přinášejí převratné objevy celosvětového významu. Na celém světě bychom patrně nenašli zemi s tak bohatou a zároveň spletitou historií, plnou záhad a otazníků. Zemi, jejíž kulturní a společenský vývoj se v minulosti několikrát doslova otřásl v základech, aby se pak vydal novou, často úplně opačnou cestou.
Někdy před 10 000 lety se na jihovýchodě tureckého území, v oblasti nazývané Úrodný půlměsíc, usadili první zemědělci. O necelá tři století později vzniklo v Anatólii, samotném srdci Turecka, nejstarší město světa. C5atalhüyük, jak zní jeho současný název, se proslavilo nástěnnými malbami, sochami a zajímavou keramikou. Jednou z nejvýznamnějších civilizací doby před začátkem našeho letopočtu byli kromě Féničanů také Chetité. Jejich původ, stejně jako příčiny zániku jsou dodnes zahaleny jistou rouškou tajemství. O poodhalení této roušky se významně zasloužil český orientalista Bedřich Hrozný. Jako první totiž rozluštil chetitské písmo.
Vyjmenovat podrobně všechny ostatní říše, které se na území dnešního Turecka kdy usadily, by patrně přesáhlo rozsah tohoto článku. Na západě vládli Trójané, od východu sem pronikali Peršané, část pobřeží ovládali Frýgové i Lýdové, velkému vlivu se zde těšili samozřejmě Řekové. A právě Řekové jsou původci jednoho ze sedmi divů světa - mauzolea v Halikarnassu, jehož ruiny se nacházejí nedaleko od města Bodrum. Druhý ze sedmi divů světa, Artemidin chrám v Efesu, pak pochází zase z období nadvlády Římanů. Ti se vyjma založení několika velkolepých měst zasloužili především o vybudování technicky dokonalého systému silnic a o rozšíření křesťanství.

RUINY OLIMPU
Ačkoliv kroky velké většiny cestovatelů směřují obvykle k těm nejznámějším a nejslavnějším památkám, někdy není vůbec na škodu navštívit místa takříkajíc zapomenutá a zdánlivě bezvýznamná. Celé Turecko jich nabízí nepřeberné množství. Často leží stranou turistických center a již samotná doprava k nim bývá opravdovým dobrodružstvím. Jedním z takových míst jsou ruiny starodávného Olimpu, jehož původ provází mnoho nejasností. Přesně se totiž neví, který z dávných národů toto město vlastně založil.
Největší slávy dosáhl Olimpos začátkem letopočtu za vlády Římanů a právě památky z tohoto období vytvářejí kouzlo celého místa. Ruiny Olimpu rozhodně nejsou tak rozlehlé a zachovalé jako pozůstatky jiných, mnohem slavnějších antických měst. O jejich půvab se postarala především úžasná poloha na břehu Středozemního moře a divoká, nezkrotná příroda. Zbytky akvaduktů, větších i malých paláců, rozlomené sarkofágy, poničené sochy a tisíce bezvýznamných opracovaných balvanů jsou zde roztroušené v téměř neproniknutelné středozemní džungli.
Cesta mezi ruinami jako by ani neexistovala. Hustá vegetace zahaluje vše do temného šera, které jenom umocňuje mystičnost celého místa. Někde jsou houštiny téměř neproniknutelné. Divoké víno se pne po keřích planých vavřínů, rozkvetlé oleandry se mísí s vonícími borovicemi a nahodile roztroušenými fíkovníky. Některé rozvaliny jsou prorostlé skrz naskrz kořeny stromů a větvemi keřů a utvářejí tak dohromady nové, stěží představitelné útvary jako z dílny bizarního umělce. Zvukovou stránku tohoto divadla pak obstarává šumící vítr v korunách stromů a občasné mečení polodivokých koz, potulujících se všude po okolí.
Pravou výhrou po strastiplné, ale o to zajímavější prohlídce Olimpu je očistná koupel v teplých vodách Středozemního moře. Pláž u Olimpu je jednou z tisíce více či méně turisticky využívaných částí tureckého pobřeží. To je ve své celkové délce bezmála 7000 kilometrů možná ještě větším lákadlem pro turisty než všechny starověké památky dohromady. Skoro stoprocentní jistota hřejivého slunce, příznivé ceny a vyhlášená pohostinnost místních obyvatel přitahuje každoročně miliony Evropanů na dovolenou snů. Dovolenou strávenou v zemi, jejíž životní úroveň dosahuje požadovaného standardu, a přitom je z ní stále ještě cítit omamná vůně Orientu.

NÁSTUP TURKŮ
Velmi důležitým mezníkem v historii Říma, Turecka a potažmo i celého lidstva byl rok 330, který je považován za začátek slavné byzantské říše. U jejího zrodu stál mladý císař Konstantin. Byzanc byla původně považována za východní část římského impéria. Později se ale tato říše začala vyvíjet vlastním směrem, aby nakonec svým významem daleko předčila svoji kdysi slavnější západní část. Pod pojmem Byzanc se dnes rozumí především organicky vzniklá syntéza východní větve křesťanské nauky, řecké kultury, římského ducha a orientální vznešenosti. Nepsaným symbolem této na první pohled podivné kombinace byl chrám Boží moudrosti neboli Hagia Sophia, postavený císařem Justiniánem v polovině 6. století v tehdejším hlavním městě říše - Konstantinopoli.
Začátek konce byzantské říše nastal v polovině 13. století, kdy se o slovo přihlásili osmanští bojovníci, slavní předkové dnešních obyvatel Turecka. O dvě století později byli Turci postrachem celé Evropy, hranice jejich Osmanské říše končila kdesi v Uhrách a jejich vojsko stálo dvakrát až před branami Vídně. Je to právě toto historické období, které se nejvíce podepsalo na současné tváři Turecka. Významnou změnou byl příchod nového náboženství - islámu. Mnoho křesťanských svatostánků bylo zničeno, případně přestavěno na mešity. Uznávané kláštery vystřídaly islámské školy - medresy. Slovo prorokovo se rozšířilo do všech, i těch nejzapadlejších koutů země.
Jistou proměnou prošla také architektura a všechny ostatní projevy lidské kultury. Začaly se stavět velkolepé sultánské paláce, honosné dřevěné domy zdobené arkýři, světlo světa spatřily první harémy a vyhlášené turecké lázně. Byla to doba blýskavých drahokamů na vysokých turbanech a zakřivených šavlích, pštrosích per, nařasených rouch, širokých hedvábných kalhot a plášťů lemovaných sobolí kožešinou.


Centrální Anatólie - srdce Turecka, kde vznikaly první lidské civilizace a vzkvétaly kdysi slavné říše.

KONYA - SRDCE TURECKA
O Konye se s nadsázkou říká, že je nejturečtějším ze všech tureckých měst. Její obyvatelé jsou považováni za pravověrné muslimy a na rozdíl od ostatních Turků jsou pověstní svým chladným, až formálním vystupováním. „Přál bych si, aby celé Turecko bylo jako moje město. Velmi mi záleží na odkazu mých předků. Jsem silně věřící a do mešity chodím každý den, doma dodržujeme všechny svátky a úzkostlivě dbáme na staré tradice. Mladí lidé ve městech, jako je Istanbul, jsou dnes bohužel úplně jiní. Chtějí žít především v blahobytu a náboženství je pro ně dávný přežitek,“ stěžuje si Hasan Cikar, padesátiletý středoškolský učitel, jeden z typických obyvatel Konyi.
Ideálním dnem pro návštěvu Konyi je určitě pátek, den, kdy se všichni věřící pravidelně vydávají na velkou modlitbu do mešity. Život v historickém centru města se na celé dopoledne doslova zastaví. Úzké a jindy pulzující uličky velkého bazaru se ponoří do nezvyklého, až mrtvolného ticha. Nablýskané krámky úspěšných obchodníků mají stažené rolety, vyhlášené restaurace zůstávají uzavřené a prodavači čaje na čas opustí své kouřící samovary. Všichni muži spěchají za hlasem muezzina, svolávajícího je k mešitě. Před jejími branami se v mžiku tvoří davy starců v tradičních čepičkách s tváří zarostlou hustým plnovousem. Za nimi přicházejí svátečně oblečení muži středního věku a jako poslední dobíhají studenti z nedaleké univerzity. Všichni se nejprve rituálně omyjí a pak spořádaně, jeden za druhým, vstupují do svatyně. Je evidentní, že se tam nemohou vejít, opozdilcům proto nezbývá než rozbalit si svůj kobereček přímo na ulici před mešitou. Žádná auta v té době stejně nejezdí, takže se nemusejí bát o svoji bezpečnost. O to, aby nikdo z příchozích nepřišel o muezzinova prorocká slova, se pak postarají výkonné reproduktory roznášející je do širokého okolí.
Na první pohled je patrné, s jakou intenzitou všichni prožívají tento slavnostní okamžik. Usazení na koberečku, s pohledy upřenými směrem k Mekce, se v pravidelných intervalech uklánějí čelem k zemi. Pod vousy si drmolí předříkávané modlitby. Z jejich tváří se dá vyčíst opravdové zanícení, není v něm ani stopy po nějaké falešné pobožnosti. Po skončení modlitby nikdo příliš nepospíchá zpět ke svým povinnostem. Kdo může, usazuje se na prosluněné lavičce před mešitou a dokončuje rozjímání.

TANČÍCÍ DERVIŠOVÉ
Kromě svého tradicionalismu vstoupila Konya do obecného povědomí především díky sektě tančících dervišů. Tento řád založil v polovině 13. století básník a mystik Mevlana Celaleddin Rumi. Jeho učením bylo hledání dobra ve všech jeho projevech, nekonečná tolerance, láska a dobročinnost. Kritizoval otroctví, obhajoval monogamii a prohlašoval rovnost mužů a žen. Nám, ve dvacátém prvním století, se mohou zdát tyto postuláty samozřejmými, on je však prosazoval ve století třináctém, v době ortodoxních islámských vykladačů koránu.
Mevlana byl přesvědčen o blahodárnosti hudby a s ní spojeného tance. Tvrdil, že osvobozuje člověka od jeho vazby k zemské tíži. Domníval se, že rotační pohyb je současně vnějším projevem koule a vnitřní reprezentací stavu vzrušené duše. Tři století před Koperníkem přirovnal rotační pohyb tanečníka k pohybu planet kolem Slunce. Základem jeho učení se stalo sema, meditační technika odstraňující skrze tanec závislost na egu.
Všichni mniši ze sekty dervišů se poznají podle jednotného bílého roucha s dlouhou sukní. Na hlavách pak mají vysoký černý klobouk. Svůj tanec začínají vždy hlasitým opakováním Alláhova jména, při kterém si očišťují mysl a ztrácejí kontrolu nad svým egem. S rukama roztaženýma do stran se začínají pozvolna otáčet kolem vlastní osy. Aby předešli závrati, koncentrují svůj zrak na palce u rukou, které zůstávají relativně statické v porovnání se zbytkem těla. Po chvíli se téměř zastavují, aby se vzápětí roztočili s o to větším vypětím. Toto schéma opakují celkem čtyřikrát. S každým novým roztočením se totiž dostávají blíž k bohu.
V současné době jsou ti, kdo tancují z duchovních pohnutek, ve výrazné menšině. Z tance dervišů se čím dál více stává líbivá atrakce určená pro zraky turistů. Turecké ministerstvo kultury dokonce samo organizuje reprezentativní soubory, které pak objíždějí folklorní festivaly po celém světě. „Podle mého názoru je stále lepší, když se tanec dervišů zachová alespoň ve své světské podobě, než aby úplně zanikl. Každý turista, který ho někdy spatří, se třeba začne zajímat o jeho původ, a odkaz velkého Mevlany tak zůstane stále živoucím,“ míní pan Hayat, ředitel muzea tančících dervišů.


Pouliční prodavači všeho možného na všech možných i nemožných místech...

OTEC VŠECH TURKŮ
Každá země má obvykle své velké hrdiny, vládce či prezidenty, kteří se svými činy nesmazatelně vryli do paměti celého národa. U nás je takovou osobností zajisté T. G. Masaryk, v Indii Gándhí a v Jugoslávii zase Tito. Hrdina celého Turecka se jmenuje Mustafa Kemal zvaný Atatürk neboli „Otec všech Turků“. S jeho jménem se můžete setkat doslova na každém kroku. Jsou po něm pojmenována letiště, ulice, parky, fotbalové stadiony, nádraží a bůhví co ještě všechno. Na žádném velkém prostranství v centru měst i těch nejmenších vesnic nesmí chybět jeho socha. Zarámované portréty zase zdobí všechny úřady, školní třídy, mnohé restaurace i obchody. Slavná Atatürkova slova bývají vytesávána do průčelí veřejných budov a na skalní masivy v okolí frekventovaných silnic. Je to kult, nemající snad v žádné demokratické zemi na světě obdoby.
Andrew Mango, dlouholetý komentátor BBC v Turecku, o Atatürkovi napsal: „Byl to konzervativní revolucionář, skvělý organizátor a diplomat, který byl ve správný čas na správném místě. Hlavně díky němu je dnes Turecko jedinou plně islámskou zemí s demokratickým režimem, garantujícím svobodné a regulérní volby. Byla to především jeho zásluha, že se země po rozpadu Osmanské říše sjednotila v jediný státní útvar.“
Mustafa se narodil roku 1881 v městečku Salonika, ležícím na území dnešního Řecka. Již od dětství udivoval svou inteligencí, za což si ve škole vysloužil od učitele matematiky přezdívku Kemal (jeho excelence). Svoji zářivou kariéru započal jako důstojník osmanské armády. Díky mnoha válečnickým úspěchům to brzy dotáhl až na podplukovníka. Opravdovým hrdinou se stal v roce 1915, kdy díky mistrně zvolené taktice přemohl se svojí armádou v bitvě o Gallipoli výraznou přesilu spojeneckých vojsk. Jedním vítězstvím však rozhodně nemohl zastavit tehdejší úpadek Osmanské říše. O čtyři roky později bylo již celé její území v rukou evropských mocností, které se chystaly rozdělit ho na své kolonie. Politicky naprosto slabý sultán jim v tom sám ochotně asistoval a nikdo z mladých politiků prozatímní vládnoucí strany Mladých Turků v sobě nenašel dost odvahy postavit se čelem proti tomuto procesu.
Jediný, kdo se nehodlal smířit se stávající situací, byl právě Mustafa Kemal. Na malé dřevěné lodi uprchl z Istanbulu a zamířil do černomořského přístavu Samsun, kde také 19. května 1919 šťastně přistál a vyhlásil boj za tureckou nezávislost. Po třech letech ho dovedl do vítězného konce. Začátkem roku 1923 jmenoval sám sebe prezidentem Turecké republiky a vyhlásil převratné reformy, které dramaticky změnily tvář celé společnosti. Ze zemí jako Švýcarsko či Itálie importoval základy nové ústavy a občanského zákoníku. Zrušil tradiční arabské písmo a nahradil ho v Evropě běžně užívanou latinkou. Vyhlásil boj islámu, brzdě pokroku, vrhající podle něj Turecko o několik století zpátky. Ze záměru poevropštit celou zemi nevyjmul ani tradiční kulturu, zvyky a způsob oblékání. „V mých očích byl Mustafa Kemal největší osobností novodobých lidských dějin. To on z nás vychoval hrdé Turky. Naučil nás, že se nemusíme před nikým sklánět. Díky němu je Turecko dnes jedním z mocných států, významně ovlivňujících celosvětovou politiku,“ míní například mladý Ahmed, student istanbulské univerzity.
Jako každý hrdina, měl „Otec všech Turků“ samozřejmě i své chyby, o kterých se dnes v Turecku raději nahlas nemluví. Ačkoliv nastolil v zemi zdánlivě fungující systém parlamentní demokracie, hlavní podíl na moci pevně držel ve svých rukou. V mnoha ohledech se jeho způsob vládnutí příliš nelišil od metod nám dobře známých totalitních diktátorů. Kdokoliv se postavil jeho vůli, byl zavražděn - ať již potají, či cestou vymyšleného politického procesu. Mustafa se takto zbavil všech nepohodlných odpůrců z řad komunistů, Kurdů, Řeků, Arménů či zanícených islámských myslitelů. Jeho snaha udělat z Turecka moderní demokratický stát tudíž nevyzněla zdaleka tak pozitivně, jak si patrně přál. Věčně opěvovaná „westernizace“ proběhla spíše naoko, pouze v kosmetické podobě. Demokracie byla sice formálně ustanovena, ale nebyly zde žádné instituce na ni dohlížející. Přílišný vliv na chod země měla armáda. Stejně nešťastně fungovala ekonomika, vedoucí zemi postupně do začarovaného kruhu spirálovitých inflací.


Istanbul - „perla orientu“, dříve Konstantinopol a ještě předtím Byzantion. Mešity a minarety zde vyrostly v 15. století, kdy sem spolu s Turky dorazil islám.

TVÁŘE ISTANBULU
Byzantion, Konstantinopol, Istanbul, to všechno jsou jména jednoho jediného města. Města, které se významným způsobem zapsalo do historie lidstva a ovlivnilo dění v Evropě i Orientu. Bylo založeno před více než dvěma a půl tisíci lety a jako jediné na světě se rozprostírá na dvou kontinentech. Je zdaleka největším, nejmodernějším, nejevropštějším a strategicky nejdůležitějším městem celého Turecka. Přesto není jeho metropolí, o což se tak trochu paradoxně zasloužil právě Atatürk. Istanbul neměl vůbec rád. Viděl v něm reprezentanta nechvalně známé minulosti, byl pro něho příliš kosmopolitní a dekadentní. Za novou metropoli si proto vybral Ankaru, tehdy jen provinční maloměsto, čímž chtěl demonstrovat vůli k novému začátku. Ankara si ale nikdy nezískala přízeň Turků a stále o ní platí okřídlené rčení, že tím nejlepším na Ankaře je večerní letadlo směřující do Istanbulu.
„Naproti slepcům“, těmito slovy naváděla stará delfská věštba Byzase, vůdce kolonistů, na dalekou cestu podél úžiny Bosporu. Po dlouhém putování objevil neobydlený a čarovně krásný kus země, který přímo vybízel k osídlení. Na protějším, nezajímavém a pustém břehu již nějací osadníci žili. Byzas si vzpomněl na věštbu a pomyslel si: Ti musejí být určitě slepí, když se usadili tam, a ne tady. Byli na správném místě naproti slepcům, zbývalo jen založit město a dát mu jméno. Podle jeho zakladatele se mu začalo říkat Byzantion.
Zlatý věk Konstantinopole, jak znělo nové jméno města, začal ve 4. století s nástupem byzantské říše. Město se v té době několikanásobně rozrostlo a brzy se stalo nejhonosnější a největší metropolí tehdejšího známého světa. Kultura římská, helénská a orientální se zde spojily v jedinečné umělecké dílo. V polovině 15. století padlo město do rukou tureckých bojovníků v čele se sultánem Mehmedem Dobyvatelem, který mu vymyslel nové jméno - Istanbul. Je to právě toto období, které v našich myslích probouzí představy o pohádkové nádheře Orientu, o bazarech překypujících poklady a drahocennostmi, jež do Istanbulu nepřetržitě přivážely karavany velbloudů ze zemí Východu.
V současné době má tato starověká metropole hned několik tváří. Ta první je dána její fantastickou polohou na kopcích kolem úžiny Bosporu. Kopulovité střechy mešit, majestátní kamenné věže a špičky minaretů jsou nepřehlédnutelnými body v moři moderní městské zástavby. Nejlepší pohledy na „sirénu Východu“ či „perlu Orientu“, jak bývá Istanbulu někdy přezdíváno, jsou z paluby městských trajektů převážejících cestující mezi evropskou a asijskou částí města. Když pak vystoupíte na břeh a zabloudíte do labyrintu orientálních uliček plných obchůdků a tržišť, budete si připadat jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Narazíte na uličky zámečníků, kovářů, ševců, rybí, ovocné a olivové tržiště, všudypřítomné čajovny, elegantní kavárny a útulné restaurace s vonícími kebaby.
V okolí náměstí Taxim začíná zase úplně jiný svět. Svět reprezentující novou, nablýskanou a moderní tvář země, svět známých amerických fast foodů, filmových multiplexů, značkových butiků a snobských restaurací. Je to centrum nočního života, kde je téměř vše dovoleno. „Všichni mladí milují Taxim. Ani já nejsem výjimka. Je tady sice docela draho, ale zas to tady opravdu žije. Pořádnej odvaz, rozumíš, kino, kluby, pivo, hezká děvčata v minisukních, nic tady nechybí. Jo kdyby takových míst bylo v Turecku víc. Já jsem původem z Afyonu. To je taková malá díra ve středu země. Žádná pořádná zábava tam není, všichni žijí tak spořádaně a v poklidu. Vůbec nevím, co budu dělat, až dostuduji. Rodiče chtějí, abych se vrátil. Taxim mi bude scházet. Dáme si ještě pivo ne, ať je živo...“ pobízí mě můj nový přítel Ahmed.
Odvrácenou tvář města objevíte na předměstích, kde žije podle odhadů přes 40 % obyvatel Istanbulu v tzv. gecekondus. Tato „přes noc postavená“ obydlí nemají většinou zavedený elektrický proud, vodu a nejsou ani připojená na kanalizaci. Téměř jako ve středověku tu sní svůj sen o zářné budoucnosti miliony venkovských rodin přicházejících do města za prací a zdánlivě snadnou obživou. V současné době žije v Istanbulu a jeho těsném okolí snad 15 milionů lidí, skoro čtvrtina všech obyvatel země. Přesný počet obyvatel města ale nikdo přesně nezná. Populace přitom stále stoupá. Je to problém, se kterým si turecká vláda již léta láme hlavu. Kdyby se zlepšila životní úroveň obyvatel na vesnicích a v malých městech, určitě by se nikam nestěhovali. Jak toho ale dosáhnout? Vždyť ekonomika je již léta v útlumu, lira dramaticky klesá a vyhlídky do budoucnosti nejsou nijak zářivé. Jistou nadějí je proto snad jen vstup do EU, který by Turecku přinesl potřebné zahraniční investice.


Hlavní zábavou tureckých mužů je fotbal a klábosení v čajovnách. bezstarostné zahálce tu říkají keyif.

ČAJ A FOTBAL
Kdyby někdo sestavil žebříček zájmů tureckých mužů, byl by na prvním místě určitě fotbal a na druhém návštěva čajovny. Minimálně stejné slávy a uznání, jakých se dostává Atatürkovi, požívají v Turecku všechny velké fotbalové hvězdy. Turci milují každý sport, fotbal však dvojnásob. „Když se dvakrát do roka hraje v Istanbulu derby mezi mužstvy Galatasaray a Fenerbahc5e, zastaví se život v celém městě. Když hraje naše reprezentace, zastaví se v celé zemi. Všichni sedí jako přilepení u televizních přijímačů a takřka bez dechu sledují dění na hřišti. Chvílemi se radujeme jako malí kluci, jindy zase propadáme až v nedůstojný smutek a hněv. Velké emoce panují samozřejmě také na samotných stadionech, atmosféra na nich bývá doslova pekelná. Vzduchem létají mince a kamení, fanoušci zpívají oslavné chorály a po každém vstřeleném gólu vybuchují stovky světlic a petard. Na hřišti to občas pěkně jiskří. Ani šarvátky mezi diváky nejsou ničím neobvyklým. Jo fotbal, to je sport číslo jedna...“ vášnivě vypráví Burhan, prodavač fotbalových dresů na nábřeží u Bosporu.
O poznání klidnější zábavu nabízejí všudypřítomné čajovny, jeden z poznávacích znaků turecké kultury. V našich představách je Turecko především zemí kávy. Tato rovnice už ale dávno neplatí. Ve chvíli, kdy Osmanská říše přišla o své kávové provincie v Jemenu, se stal národním nápojem čaj. Pěstuje se v okolí městečka Rize na východním pobřeží Černého moře. Podle mnoha znalců je to čaj vysoké kvality a vytříbené chuti. Pije se velmi silný a vydatně slazený v malých skleničkách doslova na každém rohu. O jeho přípravu a roznášku se starají tisíce miniaturních čajoven, často schovaných v těch nejzapadlejších koutech bazarů a tržišť. Každý den od rána až do večera připravují čaj pro široké okolí. Jeden z „čajařů“ vaří a přijímá objednávky, druhý s houpajícími se podnosy v rukou pobíhá, seč mu síly stačí, od jednoho zákazníka ke druhému.
Pravým obřadem je pak popíjení čaje v obřích prostorných čajovnách - cay hanesi. Taková čajovna zdaleka nenaplňuje naši představu o ezotericky vypadající místnosti plné klidu, míru a pohody. Právě naopak, často se jedná o hlučnou, zakouřenou špeluňku s nevzhledným interiérem, připomínající hostinec čtvrté cenové kategorie. Od rána až do večera se v ní scházejí muži všech věkových i společenských skupin. Někteří si přicházejí přečíst noviny, jiní spolu vášnivě diskutují a velká část z nich hraje populární domino či begamon. Všichni dohromady pak prožívají slastné chvíle bezstarostné zahálky, tzv. keyif. Keyif však označuje také stav mírné opilosti, až nezpůsobilosti. Samo sebou se tedy rozumí, že to není nic pro ženy. Těm je koneckonců do cay hanesi vstup zakázán.
Naproti tomu cay bahcesi jsou pro ně jako stvořené. Tyto malebné čajové zahrady nesmějí chybět v žádném větším městském parku. Situované na březích jezírek a řek, na kopcích s otevřeným výhledem či v příjemném stínu košatých stromů nabízejí vždy dostatek pohodlí a klidu. „Když mám volné odpoledne, chodím si sem vždy posedět se svými kamarádkami ze školy. Fouká tady čerstvý vzdoušek a nad skleničkou jablečného čaje se nám vždy dobře povídá. Do restaurací a do kaváren chodí ženy většinou pouze v doprovodu mužů, do čajové zahrady mohou vyrazit i samy. Proto je tak milují,“ pochvaluje si Sayfa, mladá studentka z Istanbulu.

HAMAM
Dalším svébytným projevem turecké kultury je vedle pití čaje také lázeň v hamam. Ten, kdo by v Turecku nenavštívil turecké lázně, jako by zde ani nebyl. Blahodárný očistec těla i duše v kouzelných kulisách historických lázní je neopakovatelným zážitkem, který se natrvalo vryje do vašich vzpomínek. Každý, kdo jednou zažije koupel a masáž v hamam, stane se obvykle doživotním příznivcem této příjemné kratochvíle. Kratochvíle, kterou rozšířili na území Turecka Řekové, k dokonalosti ji pozvedli Římané a významně ji ovlivnili i samotní Turci.
Podle mnoha historiků jsou právě Řekové považováni za zakladatele veřejných lázní. Jejich záliba v různých rekreačních a sociálních aktivitách byla pověstná. Lázně pro ně měly tudíž velký význam, jak o tom píše i Homér ve svém románu Ílias. Neméně důležitou roli sehrály veřejné lázně také u Římanů, kteří dotáhli snažení svých předchůdců do naprosté dokonalosti. Římské lázně se vyznačovaly pompézností a rozlohou. Ty největší lázeňské komplexy byly vybavené sportovními halami, restauracemi, knihovnami a byly schopné pojmout až 5000 návštěvníků najednou.
Funkce veřejných lázní prošla významnou proměnou s nástupem islámu. Byly zrušeny římské lázně a nahradily je mnohem menší a skromnější hamam. Stavěly se v těsném sousedství náboženských svatyní a sloužily především k rituálnímu očištění věřících. Podle Mohameda navíc horké koupele zvyšovaly porodnost, a byly proto předepisovány všem mužům, kteří neměli dost potomků. Postupem času se význam hamam začal navracet k původní řecké myšlence. Jejich společenský význam rostl. Byly ideálním místem reprezentujícím jednu ze základních tezí islámu - o rovnosti všech věřících. Navštěvovali je chudí, stejně jako ti nejbohatší. Přístup do oddělených částí byl povolen dokonce i ženám, jejichž přítomnost byla dříve nemyslitelná.
Narazit v tureckých městech na hamam není opravdu žádným problémem. Jejich typické kopulovité střechy jsou vidět již zdálky. Od okamžiku, kdy vkročíte do přijímací haly, stáváte se lázeňským hostem a musíte se podřídit všem zavedeným rituálům. Vaším průvodcem na cestě po pěti stupních blahodárného procesu očisty těla i duše je tellak - zavalitý chlapík, masér, správce lázní, zpovědník a kdovíco ještě. „V první fázi se musí tělo dobře prohřát. Pak přichází na řadu důkladná masáž. Ve třetí fázi se z těla odstraňuje horní vrstva opotřebované kůže a všechno nežádoucí ochlupení. Následuje intenzivní mydlení a vše je ukončeno relaxací na lůžku,“ vysvětluje mi můj tellak a vede mě do nitra harary, místnosti plné vlhkého a teplého vzduchu.
Žádný muž nesmí do harary vstoupit nahý. Ručník kolem pasu je podmínkou, stejně jako dřevěné sandále malma na nohou. Jejich význam je především praktický. Mramorová podlaha je totiž místy tak vyhřátá, že by vás pálila do chodidel. V centru harary je obvykle velká vyvýšená mramorová plošina, jakési letiště, na které se můžete natáhnout a pozorovat paprsky světla procházející prosklenými baňkami v kopulovité střeše místnosti. Paprsky procházejí vodními parami a utvářejí fantastické obrazce připomínající jakési duchy. Není proto divu, že podle mnoha arabských legend jsou hamam sídlem zlých džinů, kteří mohou nezvaným hostům dokonce i nafackovat.
Teplota v turecké lázni se pohybuje mezi 40 až 50 ̌C, relativní vlhkost vzduchu dosahuje hodnoty až 99 %. Je to ideální prostředí s příznivým účinkem na celý organismus, prospívá zejména uvolnění dýchacích cest a dutin. Poté co se tělo prohřeje a vaše rty zvláční, vyzve vás tellak na masáž. Svými obřími dlaněmi vás začne zpracovávat jako těsto na chleba. Žádná část těla nezůstane ušetřena. Od nohou vás zvalchuje až ke krku. Mnohdy až vyjeknete bolestí. To následná depilace je proti tomu doslova procházka růžovou zahradou. Pomocí masážní žínky vás tellak obrazně stáhne ze staré kůže. Bolestivé hnětení vystřídá příjemné drbání. Máte pocit, že nic lepšího již ani nemůže následovat. Omyl! V postranních místnůstkách harary je totiž vše připraveno na čtvrtou fázi - mydlení. Do parády si vás berou tellakovi pomocníci. Polévají vás horkou vodou a opatrně, několikrát za sebou vás celého namydlí, aby z těla odstranili i ty poslední zbytky nečistoty. Závěrečná relaxace na lehátku v přijímací místnosti je tím pravým dovršením celého obřadu. Zabaleni v několika osuškách se noříte stále hlouběji a hlouběji do svého nitra. Naplno si uvědomujete nový, dosud nepoznaný stav dokonalé čistoty a uvolnění.

NÁMLUVY S EU
Těžko říci, kam dnes, na prahu 21. století, Turecko vlastně patří. Z mnoha výše naznačených důvodů stojí stále nejméně jednou nohou pevně v Asii. S odkazem tradiční kultury z doby Osmanské říše se zde setkáváme doslova na každém rohu. Stejně tak přetrvává mnoho přirozených, především díky islámu udržovaných vazeb na okolní arabské země. Jistá podobnost mezi těmito zeměmi a Tureckem existuje i ve způsobech uplatňování státní moci. Policie i armáda nerespektují základní lidská práva, dochází k systematické diskriminaci etnických menšin a věznění všech nepohodlných odpůrců režimu. Na druhou stranu je tato země pod silným vlivem kultu Atatürka, který si z celého srdce přál úplné začlenění Turecka mezi moderní demokratické země Evropy. Jako jedna z mála muslimských zemí světa garantuje Turecko svobodné volby se stejnými právy mužů a žen. Turecká ekonomika je sice značně nestabilní, stojí však alespoň na základech skutečné výroby a produkce, a ne pouze na těžbě nerostného bohatství, jako je tomu v jiných zemích na Blízkém východě. Celková gramotnost obyvatelstva a procento vysokoškolsky vzdělaných lidí je zde v porovnání s jinými státy směrem na Východ určitě nejvyšší.
Pro Evropu, ale i Ameriku je Turecko životně důležitý spojenec a partner především díky strategickému položení v centru věčně neklidného regionu. Z jeho území je možné kontrolovat a různými způsoby nepřímo ovlivňovat ohniska nejméně čtyř válečných konfliktů hýbajících v posledních letech celosvětovým děním. Směrem na západ leží etnickými válkami zmítaný Balkán, na severu je podobně neklidný Kavkaz, na jihu palestinsko-izraelských konflikt a říše obávaného diktátora Saddáma Husajna. A byla to právě válka v Perském zálivu, která na začátku 90. let naplno ukázala význam Turecka jako člena NATO. Výměnou za jeho vojenskou pomoc byl Západ dokonce ochotný úplně zavřít oči před právě sílícím útlakem kurdské menšiny na východě země.
Poněkud jiná situace ovšem nastává v otázce začlenění Turecka do EU. Ačkoliv je nejdéle čekající kandidátskou zemí, její brzká naděje na úspěch je při současném stavu věcí mizivá. Hlas z Bruselu zní jasně: dokud nebudou v zemi garantovány základní lidské svobody pro všechny stejným dílem, nemá Turecko v EU co pohledávat. O něco menším problémem pro Brusel je pak zubožený stav turecké ekonomiky, do které je potřeba napumpovat miliardy eur. Na druhou stranu si evropské mocnosti velmi dobře uvědomují, že ztráta Turecka jako spojence by byla fatální chybou jejich zahraniční politiky. V takovém případě by si pak země mohla hledat nové spojence mezi skutečnými i skrytými nepřáteli Západu. Mohla by s nimi vytvořit velmi silnou a vlivnou alianci, jakýsi protipól EU, což by si určitě nikdo nepřál...


Turecká republika má rozlohu 779 452 km2 a obývá ji téměř 64 milionů lidí - Turci, Kurdové, Arabové a jiní. Leží v jihovýchodní části Balkánského poloostrova a na poloostrově Malá Asie. Pobřežní linie měří 7200 km. Hlavní město je Ankara. Půlměsíc s hvězdou na turecké vlajce jsou tradičními symboly islámu. Jméno státu je odvozeno od etnonyma türk, kterým byla původně označována celá řada etnických skupin hovořících tureckými jazyky.

 

duben 2002

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group