ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STRÁŽCI ČASU

Jistý Švýcar požádal kdysi pánaboha, aby mu nadělil nejkrásnější krajinu na světě. Po dlouhé a těžké práci, během níž stvořil Švýcarsko, usedl bůh znaven na zem a požádal Švýcara o sklenku mléka. Když ji vypil, pohlédl na nervózně přešlapujícího muže a zeptal se ho: "Chceš ještě něco?" "No jasně," odvětil Švýcar. "Přece dva franky za to mlíko."

 


Můj učený švýcarský známý tuto anekdotu přidal k lepšímu hned na úvod naší disputace o příčinách, které přispěly k tomu, že jeho alpská vlast je tak bohatá, jak je. Seděli jsme v útulné hospůdce na okraji La Chaux-de-Fonds a bylo nám dobře. Snad trochu i proto, že naše konzumace šla na účet "bohaté" švýcarské vlády. Při skvělém vínku jsme téměř přestali vnímat čas. Přitom kousek od nás za zdmi předních švýcarských hodinářských firem tikaly ty nejluxusnější chronometry na světě. I díky jejich výrobě je Švýcarsko tak bohaté, jak je.

Ale co to vůbec je čas? A plyne pomaleji u sklenky lahodného moku či v kosmickém korábu? "Skutečný čas plyne rovnoměrně," mohl by do diskuse zasáhnout svým výrokem Isaac Newton. "Ó nikoli," odporuje mu Immanuel Kant. "Čas sám neplyne, nýbrž my a všechny věci v něm." Z dlouhého procesí filozofů a vědců, kteří dumali nad fenoménem času, nemůžeme ovšem ještě vynechat jednoho muže - Alberta Einsteina. Jeho tvrzení, že čas není absolutní, nýbrž relativní veličina, otřáslo tehdejšími představami o zákonitostech všehomíra.

Mezi těmi, které Einstein zaujal, byli nejspíše i švýcarští výrobci hodin. Jejich svět, ač pevně spjatý s časem, se ale neobrátil vzhůru nohama. Vždyť základní smysl hodinářské práce je dán už po dlouhá staletí. Totiž produkovat přístroje, které ve stanovených jednotkách (hodinách, minutách, vteřinách...) vizuálně znázorňují onu fyzikální realitu, jíž označujeme jako čas.

Z CHLÉVA DO HODINÁŘSKÉ DÍLNY

Při všeobecném uznání, jemuž se těší hodinářský průmysl v zemi helvétského kříže, si mnozí neuvědomují jednu zajímavou skutečnost. Že totiž Švýcarsko nevybudovalo svou hodinářskou slávu na vlastní, mnohasetleté tradici v tomto oboru. Dědové a otcové budoucích hodinářských mistrů ve Švýcarsku pásli ještě krávy na alpských svazích v době, kdy se ve Francii, v Anglii nebo Německu rodila jedna hodinářská novinka za druhou.

Ve skanzenu Ballenberg u Brienzerského jezera mohou proto neznalé cizince překvapit skvěle vybavené, jemné mechanické dílny umístěné pod střechou selských stavení. Hrdí, ale chudí švýcarští sedláci neměli za dlouhých alpských zim moc práce, a tak hledali náhradní činnost na vylepšení rodinného rozpočtu. U samotného Brienzerského jezera proto postupně vzniklo jedno z center švýcarského řezbářství. Jinde, například v oblasti Jury, začali horalé pronikat do tajemství hodinářského řemesla.

Jeden sedlák z Jury, na jehož statku trávíme dva dny, tvrdí, že většinu domů sedláků-hodinářů pozná už na první pohled. Zpravidla prý mají ve střeše vikýře s velkými okny - někdy hned celou řadu - za nimiž se skrývala mechanická dílna. Pro mne jsou nádherným dokladem spojení selské a hodinářské tradice miniatury vystavené v řadě švýcarských muzeí, hlavně v Neuch^atelu. "Modely" předmětů ze života sedláků, třeba do nejmenších detailů vypracované kovové součásti kola žebřiňáku, dokazují, že je stvořila nejen zručná ruka, ale navíc ruka používající na tehdejší dobu ty nejjemnější nástroje.

Snem mnoha selských hodinářů prý bylo umístit do co nejmenšího pláště ten nejkomplikovanější a nejrafinovanější mechanismus. Při střízlivém pohledu zvenčí to znamená získat co největší efekt, a to i finanční, při co nejmenší spotřebě materiálu. Hlavním vkladem jsou mozek a manuální zručnost. Švýcaři i v hodinářství udělali z nouze ctnost, mohl by namítnout nějaký škarohlíd. Přičemž tou "nouzí" se myslí zoufalý nedostatek nerostných surovin v této zemi.

Příklad Švýcarska v tomto směru je stále poučný. Země, která vedle krásy vůbec neoplývá přírodním bohatstvím a jež navíc neměla hodinářskou tradici, se stala velmocí na měření času.

Rozhodujícím momentem ve výrobě hodinek ve Švýcarsku byla mechanizace dílem v polovině 19. století. Už století předtím se zde ale rozvinula manufakturní výroba. A když toto řemeslo začalo v Anglii a v sousední Francii upadat, Švýcaři převzali tikající štafetu a dokázali hodinářství povýšit na národní povolání.

OD STÍNU KE KŘEMÍKU

Dějiny měření času jsou v lecčem zvláštní. I v tom, že jejich notná část se jenom těžko zasazuje do toho, co je s nimi jaksi spjato - totiž do časové posloupnosti. Švýcaři se tu přitom hlásí o slovo až v poměrně pozdní fázi.

Podle řady odborníků vypadá sice pro lidstvo úctyhodně, když při procházce dějinami měřičů času kráčíme tisíce let zpět, třeba až do Babylonie. Ale všechny tehdejší klepsydry (vodní hodiny), voskové, olejové, přesýpací a další hodiny měly z dnešního pohledu jeden nedostatek. Měřily sice časové úseky, ale nedokázaly je zasadit do časového toku, což je základní úkol hodin. Výjimku z citovaných přístrojů starověku tvoří vlastně jen hodiny sluneční.

Hodiny, jak je známe dnes, jsou v našem evropském kulturním prostoru staré nejvýše 800 let. Kdo tehdy na počátku 11. věku sestrojil první mechanické hodiny, není asi možné zodpovědět. Nejspíše se tak ale stalo až poté, co byl vynalezen lihýř - první forma mechanického regulátoru. Nelze ani stanovit datum, kdy se objevily první vnější ciferníky. Snad někdy počátkem 15. století. Vynálezů spjatých s konstrukcí a chodem hodin nabízí historie přehršel. K těm nejpřevratnějším patří vedle pružiny hlavně kyvadlo. Jeho využití jako hodinového regulátoru holandským fyzikem Christianem Huygensem roku 1656 dělí dokonce dějiny mechanického hodinářství na dvě části: dobu před kyvadlem a po něm.

Pak už se ale dostává stále častěji ke slovu i oblast dnešního Švýcarska. V Ženevě vyvrcholila konce 17. století éra tzv. smaltovaných hodin. Roku 1700 vynalezl občan téhož města Nicolas Fatio rubínová ložiska. A v Ženevě 18. století dosáhlo vrcholného rozkvětu umění zdobení "cibulí". V půli 19. století spatřil pak v alpském regionu světlo světa i kolíčkový krok. V téže době začali Švýcaři svými hodin(k)ami postupně zaplavovat svět.

POSEDLOST KVALITOU

Prohlídka výroby hodinek u předních švýcarských firem je sice zážitkem, ale pro mnohé jen napoprvé či napodruhé. Při vší úctě ke skvělosti těchto chronometrů... povaze s trochu nespoutanou uměleckou duší začne jít brzy ono neustálé zdůrazňování tradice, dokonalosti, preciznosti a dalších všemožných "nej" trochu na nervy. Vše navíc zasazeno do Švýcarska, které už samo o sobě působí snad až přespříliš uspořádaně.

Ve sterilním prostředí skvěle prosvětlených vývojových a výrobních oddělení firmy Ebel, kde vedle sebe sedí lidé, kteří zaujati prací nepromluví celé hodiny ani slovo, sice nevycházím z obdivu, ale na druhé straně hledám i sebemenší projev teplého člověčenství. Skoro mě pohladí na duši pracovní stůl, na němž jsou oproti těm ostatním rozházeny různé nástroje a elektronické měřiče. O místnost dál s námi krátce laškuje jedna technička, dokud ji nezpraží pohledem náš průvodce, který je jedním z potomků zakladatelů firmy. "A tady máme nejdražší třípatrový sendvič," zavtipkuje v rámci suchého technického výkladu muž, který nám představuje pýchu firmy Ebel. Je jí chronograf (s věčným kalednářem atd.), jehož tři vrstvy sestávají ze zhruba tří set součástek. Údajně nejsložitější prodávané "hodinky" na světě se vyrábějí výhradně ručně ze zlata a platiny a stojí v přepočtu kolem milionu korun.

A když už jsme u zlata, platiny nebo stříbra - ani zrnko prachu z těchto drahých kovů užívaných při výrobě hodinek nesmí přijít nazmar. Ve sklepě potěžkávám v ruce cihlu zlata, vyrobenou ze zlatého prachu, který se uchytil na pracovních pláštích a kobercích položených na podlahách dílen. Tyto textilie se neperou, ale pálí ve zvláštní peci, která zachycuje a taví veškerý drahocenný kov.

Odborníci tvrdí, že švýcarské firmy jsou nároky na kvalitu přímo posedlé. V mnoha případech je u nich kvalita nejen strategií k přežití ve tvrdé světové konkurenci, ale i filozofií a pramenem hrdosti.

ČAS BOHÁČŮ I NUZÁKŮ

Otázka. Kolik z nás nosí na zápěstí dražší či opravdu drahé švýcarské hodinky? Odpověď. Nejvýše tak kolem pěti procent - a to je celosvětový průměr.

Jak jsme k tomuto výsledku dospěli? Snadno. Obchodní zástupci předních švýcarských firem rádi znázorňují celosvětový prodej hodinek ve tvaru pyramidy, rozdělené do tří podlaží. Základnu o objemu 90 procent pyramidy tvoří hodinky za prodejní cenu do dvou tisíc korun. Ty si kupuje naprostá většina lidí. V dalším patře jsou hodinky, jejichž cena se pohybuje od dvou do dvaceti tisíc korun. Jde hlavně o švýcarské a japonské produkty, jež se na celkovém objemu prodeje podílejí asi 9,7 procenty.

Zákazníky nejvyššího patra pyramidy se většina z nás nikdy nestane. I když tyto hodinky jsou zárukou trvalé hodnoty, špičkové kvality a znamenají společenskou prestiž, vrchol pyramidy je doménou exkluzivní klientely. Hodinky, jejichž cena je od dvaceti tisíc korun výše (a často hodně vysoko), si koupí v průměru čtyři zákazníci z tisíce.

A kdo září na nejvyšší chronometrické sféře? Jsou to hlavně firmy Rolex, Ebel, Vacheron & Constantin, Audemars Piguet, Patek Philippe, Piaget a Blancpain. Tito výrobci dnes ovládají přes 85 procent trhu s luxusními hodinkami a za uplynulých 200 let jejich výsadní postavení prakticky nikdo vážněji neohrozil.

A ještě jedna zajímavost. Ačkoli hodinky se značkou Swissmade se před třemi lety podílely počtem prodaných kusů na celosvětovém trhu necelými dvaceti procenty, ze všech utržených peněz se na švýcarská konta přesunulo plných 55 procent. A na tomto poměru se podle prognóz v nejbližších letech asi sotva něco změní. Pokud...

S

Švýcarský hodinářský průmysl má sice skvělé chronometry, ale kvůli své - do jisté míry konzervativní mentalitě by mohl zameškat některé vývojové trendy. Takový je alespoň názor některých inženýrů z CSEM (Centre Suisse d'Electronique et de Microtechnique) v Neuch^atelu.

Jedno z oddělení tohoto centra (Watches and Instrumentation Section) bylo kdysi zamýšleno hlavně jako místo výzkumu pro domácí hodinářský průmysl. Osm desítek expertů pracujících ve zmíněném oddělení ale dnes věnuje hodinkám tak deset procent své činnosti. Zbytek času se zabývají hlavně lékařskými a telekomunikačními přístroji. Podle šéfa této sekce, Everta Dijkstry, mají jeho muži stále nové a nové nápady, ale lidé z marketingu hodinářských firem je prý nejsou schopni prosadit.

Nejde prý například jenom o televizi v hodinkách, o níž se nyní snaží japonská firma Seiko, ale i o další ideje. Třeba o systém GPS, tedy určování pozice na Zemi pomocí satelitu, zabudovaný v náramkových hodinkách. Zaspat by podle Dijkstry neměli Švýcaři ani průmyslový trend kráčející směrem k PDA - Personal Digital Assistent. Pokud výrobci počítačů půjdou ve zmenšování rozměrů PDA dosavadním tempem, tak tyto věcičky budou zanedlouho tak malé, že bude možné nosit je zavěšené na zápěstí. A to by asi byla pro švýcarské hodináře vážná konkurence. Většinu smrtelníků však podobné strategické a marketingové úvahy mohou nechat v klidu. Důležité budou konkrétní výsledky - třeba telefon v náramkových hodinkách. A takový přístroj není podle expertů z CSEM hudbou zase tak daleké budoucnosti.
 
Září 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group