ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČESKÁ CESTA

 

Tradice tady samozřejmě byla a vznikala v českých podmínkách.Formovala osudy lidí, vytvořila cosi, co má nezaměnitelný český prvek.A tak si kromě českých hokejistů a českého piva udržují světovou pověst také české sklo a porcelán. Věhlasné firmy v místech výskytu nejkvalitnějšího kaolinu v Evropě se logicky musí zabývat porcelánem, který se z kaolinu, křemene a živce vyrábí. A když odečteme kaolin, můžeme vyrobit stejně věhlasné sklo. Dva hmatatelné výsledky lidské touhy po nejvyšší jemnosti a čistotě pochází z Čech. Nejednou jsme v minulosti stáli v čele evropského i světového sklářského a porcelánového dění. Nezapomínejme ale, že tato odvětví průmyslu k nám přišla z Německa. Dodnes jsou porcelánky i sklárny u nás a v Německu naproti sobě, prakticky přes kopec. V tomto článku nás ani tak nezajímá, jak si dnes stojí, spíš nakolik je to již řemeslo a nakolik ještě umění.

 

CHVÁLA ŘEMESLA

 


Pátrání po tvořivosti můžeme začít u firmy Thun · Karlovarský porcelán, která se pyšní Thunským servisem, vzniklým v jedné z nejstarších porcelánek v Klášterci nad Ohří jako jeden z nejznámějších, nejdokonalejších a nejslavnějších. Rekonstruovat dvě století staré vzory, jež patří do zlatého fondu českého porcelánu, to je vizitka THUN STUDIA v Lesově, které se pod ochranným křídlem Karlovarského porcelánu, a. s. zabývá právě tvořivou prací. Nyní se na Thunském servisu začala rekonstruovat čajová souprava, loni měla premiéru kávová souprava, která byla dokonale zrekonstruována podle fotografií a podle vzorů z depozitáře. S tímto studiem spolupracuje i akademický sochař Jiří Laštovička, o kterém se více dozvíte na jiném místě tohoto čísla.

 

"Porcelán má mnoho krásných vlastností, se kterými válčíme," přiznává legenda studia, konstruktér pan Aleš Trpkoš. "Kdybychom měli možnost v tom žáru vzít hmotu do ruky, tak ji proboříme. Navíc se materiál při výpalu smršťuje zhruba o 14 %, takže konstruktéři musí už na začátku vstupovat do návrhů výtvarníka a na základě svých znalostí předvídat a vše zvětšovat. Hlavním materiálem je pro nás sádra, kterou lze opracovat s přesností až na desetinu milimetru, ale i sochařská hlína..."

 

Pan Trpkoš je člověk, ze kterého přímo čiší tradiční řemeslná hrdost na svou práci, jež je víc než pouhým řemeslem. Jev, který se už běžně nevidí, ale s nímž se v porcelánu i skle bohudík setkáte přece jen často.

 

"Jak to má být, našel si Aleš Trpkoš mezi mladými modeláři na keramické škole své nástupce," doplňuje vedoucí PR Karlovarského porcelánu, a. s. Thun, PhDr. Hana Čechová. "Ti od něj postupně přebírají znalosti a svým způsobem i odpovědnost za věhlas českého porcelánu ve světě."

 

"Je to nádherné povolání," říká pan Trpkoš, "vyžaduje to technické koumáky, lidi, kteří si umějí představit, co se s materiálem bude dít. Říkali nám, že dřívější modeláři uměli udělat víc než my. Já na to odpověděl, že my umíme to, co oni dřív nemohli, ale když je třeba, dokážeme se vrátit k historii a napodobit cokoliv z toho, co se dřív vyrábělo. Když se to řemeslo umí, tak se dá vyrobit všechno."

 

ŠÁLKY PRO HVĚZDY

 

Spousta českých výtvarníků vytváří originál, ale ve vrcholném porcelánovém odvětví se vytváří limitované série, které mají mít kvalitu originálu. Takové dary pak, kromě toho že jsou na prodej pro znalce a fajnšmekry, dostávají významní hosté Karlových Varů. Například Gina Lollobrigida jako první dostala Thunský servis, zároveň se jím může pochlubit Gregory Peck. "Já se vždycky bavím tím, že zjistím, co kdo má rád, a podle toho vyberu porcelán," říká Hana Čechová. "Takže například Mia Farrow, Whoopi Goldberg, Alan Alda mají servis ,Franz Kafka?, když bychom zůstali v domácích luzích a hájích, tak také pan prezident má Kafku, a dokonce i norská královna. Kromě toho jsme loni na filmovém festivalu v Karlových Varech odstartovali tradici síně slávy v Grandhotelu Pupp."

 

Do kaolinu, což je hmota typická nejen pro výrobu porcelánu, ale i pro zdejší karlovarskou oblast, otiskují své dlaně významné světové osobnosti a dávají tam své autogramy. Pak se hmota zaveze do továrny vypálit a doplní fotografiemi. První otiskl své ruce pan Klaus.

 

PRAVÝ LEPT

 

Snad nejsložitější, nejkrásnější a také nejprestižnější porcelánový dekor je ten vytvořený technikou pravého leptu ve zlatě. Výrobní proces je dlouhý a pracný, ale výsledky stojí za to. Jednoduše řečeno se na talíř nanese černá vrstva kyselinovzdorného asfaltu v podobě žádaných motivů. Ponořením výrobku do kyseliny fluorovodíkové se vyleptají místa, která po následujícím zlacení a vypálení vytvoří zvýrazněnou kombinaci matných a lesklých ploch. Talíře a servis z této dílny můžete najít na stolech Borise Jelcina, na zahraničních velvyslanectvích v Čechách a všude, kde se jedná na nejvyšší úrovni. Provoz, kde talíře vznikají, je tak tajný, že jsme jej mohli zhlédnout až s povolením ředitele. Není divu, když se zde pracuje se zlatem, kterého tu jsou v pevném i tekutém stavu na talířích i ve skleničkách snad celé kilogramy.

 

MOSER - ZNÁMÉ JMÉNO

 

V průmyslovém světě je mnoho jmen, která nejen zasvěcení vyslovují s úctou a respektem. Je naší chloubou, že mnohá z těchto jmen mají své kořeny v Českých zemích. Patří mezi ně například: Baťa, Mattoni, Becher nebo Moser.

 

Roku 1855 se po letech vandrování vrátil Ludwig Moser do Karlových Varů a od A. H. Mattoniho si pronajal krámek na břehu řeky Teplé. Bylo známou skutečností, že z vyhlášených lázní si mnoho hostů toužilo přivézt domů drahocenný suvenýr.

 

Roku 1857, po dvouletém prověřování vlastních schopností, dospěl ke konečnému rozhodnutí založit vlastní živnost. Zřídil ryteckou dílnu, obchod se sklem, a ve svých čtyřiadvaceti letech položil základ výroby dnes světově proslulého skla.

 

Nejenom, že vytvořil prosperující a pevně postavený obchod, ale vsadil i na nové stylové tendence a zaměřil se na rozšíření luxusního broušeného a rytého dekorativního skla. Věděl také, že k obchodu patří i náležitá prezentace. Soustředil proto svou energii také do účasti na různých výstavách, zejména v hlavním městě mocnářství Vídni. Jeho úsilí bylo korunováno ziskem Medaile za zásluhy na Světové výstavě pořádané ve Vídni roku 1873 a téhož roku mu byl udělen titul c. k. dvorního dodavatele. Kromě toho vyvážel také do Anglie, Francie, Rumunska, Egypta, Ameriky a Austrálie.

 

Roku 1892 uskutečnil Ludwig Moser svou myšlenku postavit vlastní sklářskou huť v nedalekých Dvorech. Huť byla po technické stránce moderně vybavená, ovšem z obavy města, že dojde k znečištění ovzduší lázeňského regionu, směla být v provozu vždy jen jedna ze dvou pecí. Působili tu velmi zkušení sklářští mistři, které přilákaly Moserem nabízené sociální výhody včetně nově postavených bytů. Ludwig Moser se i se svou novou sklárnou snažil pronikat do světového povědomí. Z hutě ve Dvorech udělal atrakci pro lázeňské hosty, s úspěchem se prezentoval na výstavách v Chicagu, Antverpách, San Franciscu, Káhiře, Bombaji a dalších světových městech. Zlom ve snaze zajistit a zvýšit odbyt přinesl rok 1897, kdy se konala Světová výstava v Bruselu, které se Ludwig Moser zúčastnil nejen jako vystavující, ale i v prestižní funkci viceprezidenta jury pro hodnocení skleněných výrobků. V souvislosti s tímto úspěchem bylo rozhodnuto o zřízení skladu a obchodu v Paříži.

 

Období prvých deseti let nového, tedy našeho století bylo jedním z vůbec nejúspěšnějších v historii. Moserovi nejen včas zareagovali na tolik oblíbený styl secese, ale dokonce tento proud sami obohatili vlastními nápady. Za to sklízeli skvělé odezvy nejen obchodní, ale získali i četná ocenění. Na epochální výstavě roku 1900 v Paříži, proslavené zejména Eiffelovou věží, získali stříbrnou medaili. Svými nejnovějšími výrobky, zejména sklem s rytým florálním dekorem, poté sklárna obeslala všechny z význačných zahraničních i domácích výstav.

 

O reprezentativní soupravy Moserovy sklárny jevily zájem také přední politické osobnosti světa a příslušníci šlechtických a panovnických rodin. Za to se Moserovi dostalo četných vyznamenání. Snad nejexotičtějším je řád Slunce a lva 3. třídy od perského šacha Musaffera. Moser se stal také exkluzivním dodavatelem perského dvora, podobně jako v případě královského dvora anglického, norského, bulharského či španělského.

 

Když Ludwig Moser v roce 1913 oslavil své osmdesáté narozeniny, prakticky už vedl pět let jeho sklárnu syn Leo. Díky svému vzdělání ve sklářském oboru a výraznému estetickému cítění se stal skutečně důstojným pokračovatelem otcova díla, leč historické okolnosti mu bohužel nebyly příliš nakloněny. Za první světové války, kdy byly lázně opuštěny a mnoho pracovníků muselo narukovat na frontu, jen těžko zajišťovala sklárna alespoň nejnutnější odbyt.

 

Podílet se na poválečném hledání nové orientace sklárny však již nebylo souzeno zakladateli a tvůrci světoznámé pověsti sklárny. Ludwig Moser, pod jehož vedením se podnik téměř šest desetiletí vyvíjel od malé rytecké dílny až po moderní sklářskou huť, zemřel 27. září 1916 ve věku 83 let.

 

JDU ZA PŘEDSTAVOU

 

Výtvarník Karel Bečvář se narodil v Praze roku 1955. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v oborech drobná plastika, sklo v architektuře, šperk a medaile. Krátce po absolutoriu nastoupil ve firmě Moser, kde byl sklářským výtvarníkem a věnoval se především rytinám. S Moserem průběžně spolupracuje dodnes, přestože už delší dobu žije a tvoří v Malmö v jižním Švédsku. Po celou dobu realizace nového projektu úzce spolupracuje s Milanem Holubkem · mistrem rytcem, který do detailu přenáší Bečvářovy představy na sklo. Spojení ruky zkušeného řemeslníka s tvůrčím potenciálem výtvarníka funguje u Mosera stoprocentně už dlouhou dobu.

 

Nejnovějším dílem výtvarníka Karla Bečváře bude Egejská váza. Zastihl jsem ho ve studiu Moser (pracovišti, kde vznikají nové výrobky), kam přijel na "vzorování" svého zatím posledního "kousku", aby si s Milanem Holubkem definitivně ujasnili detaily.

 

Karel Bečvář vypráví o tom, co všechno se musí stát, než sklo získá podobu uměleckého díla.

 

"Každý výtvarník začíná práci na svém díle jinak. Já si například svoji představu napřed vymodeluji ze sádry. Musím mít přesnou představu o tom, jak bude výsledek vypadat v prostoru, a to také proto, že neumím kreslit. Většina kolegů postupuje zcela obráceně · od nejrůznějších papírových nákresů a skic k modelu. Při práci na sádrovém modelu často něco dílčího předělávám a neustále něco vylepšuji. Model mi pomáhá pochopit, co vlastně chci vytvořit. Při práci se sádrou si přesně uvědomím, jaké barvy budu potřebovat, jakou tloušťku skla a mnoho dalších detailů. Teprve když jsem stoprocentně spokojen, pokouším se přenést model na papír.

 

Pro skláře připravím technický výkres. Není to nic složitého · stačí znát základy rýsování ze základní školy. Zachytím půdorys, bokorys i řez. V řezu sklář pozná barvu skla, jak má být barva hluboko i zda je barva na křišťálu, nebo obráceně. Motiv rytiny je zachycen pouze schematicky. Na základě tohoto výkresu na huti vyrobí základní tvar.

 

Zvlášť překreslím motiv rytiny. Ve sklárně se potom motiv pomocí 'pauzy' přenese na sklo. Pauza je obyčejný průsvitný papír, který je na hlavních liniích motivu propíchán jehlou. S rytím se začíná na místech, kde je potřeba odrýt nejvíce skleněné hmoty. K těmto všem materiálům · sádrovému modelu, technickému výkresu a návrhu rytiny · přibalím ještě podrobný dopis a to všechno posílám do sklárny. Většinou osobně dohlížím jen na vlastní 'vzorování'. Ve sklárně Moser pracují zkušení skláři, lidé, kterým mohu důvěřovat. Proto nestojím například na huti, každý z nich sklu a technologii výroby rozumí daleko lépe než já."

 

PORCELÁNOVÁ SYMPOZIA

 

 

Nic na světě není statické, vše neustále plyne a mění se. Je naším úkolem, abychom se postarali o změny jen pozitivní. Není to jen otázka filozofická, ale i praktická a lze na ni hledat odpověď každým dnem při používání i těch nejobyčejnějších věcí. I to, z čeho jíme či pijeme, do čeho si naaranžujeme květiny nebo nasypeme buráky, je důkazem naší kulturní úrovně a smyslu pro krásno.

 

Vědí to i výrobci porcelánu, a proto se nás snaží stále zahrnovat novými tvary či dekory. Jejich fantazie ovšem není, a ani nemůže být bezbřehá. A právě proto vznikla myšlenka sympozií, na kterých se scházejí malíři, kreslíři a sochaři, ve společných dílnách vymýšlejí a tvoří nové typy a dekory. Z každého takového sympozia vzejdou typy, které se později zhodnotí také v sériové výrobě.

 

Nejen na Karlovarsku mají sympozia dlouholetou tradici. Po několika ročnících pořádaných dalovickou porcelánkou Epiag převzala štafetu před šesti lety porcelánka Leander 1946 · Loučky, vedená panem Leanderem Ostenyi. Byl to on, kdo si přál navázat na tradici karlovarských sympozií, ale zároveň si uvědomoval, že je nutné myslet i komerčně: "Znamená to především vědět, kde takové zboží vystavit a prodávat, protože to se v běžném obchodě s porcelánem prodávat nedá. Musí to mít určitou formu, musí k tomu být certifikáty, musí k tomu být vysvětlení, kdo je autor a co už dokázal."

 

Během trvání sympozií se už v Karlových Varech osvědčilo a prezentovalo několik výtvarných individualit uměleckého světa od nás i ze zahraničí. Například Vladimír Novák, Eliška Konopiská, Dáša Jelínková, Jiří Šorm, Jan Souček nebo profesor Rimas Visgirda z univerzity v Illinois, Billy Jean z Clevelandu a mnoho dalších.

 

Každým rokem se také mění téma sympozia. Úspěch mělo například téma Pocta talíři, které umožnilo prezentovat své umění také karlovarskému sochaři Jiřímu Kožíškovi. Před dvěma lety si zase na téma Váza a malíř zasoutěžili s význačnými umělci i přizvaní mladí výtvarníci; záštitu nad sympoziem převzal Český olympijský výbor a součástí zadání bylo vytvoření tří váz pro nejúspěšnější olympioniky z Atlanty · Štěpánku Hilgertovou, Jana Železného a Martina Doktora · v duchu tradice antických olympijských her, kdy vítězové byli odměňováni krásnými vázami naplněnými drahými oleji. Loňský ročník korespondoval s úspěšnou pražskou výstavou a byl nazván Pocta Rudolfovi II., ale hlavně s oslavami devadesátého výročí založení porcelánky v Loučkách. A byly to narozeniny vskutku majestátní. Vždyť nad nimi vlastně symbolicky převzal záštitu císař, který tolik umělcům a řemeslníkům přál.

 

PAPEŽŮV NEPOMUK

 

Porcelánka v Horním Slavkově je historicky nejstarší v Českých zemích a je nepřetržitě v provozu od svého vzniku až do současnosti. V roce 1867 se ujali jejího vedení pánové Jiří Haas a Jan Czjzek a jejich jména vtiskla továrně světovou proslulost po celou dobu její existence až do současnosti. Měla štěstí na šikovné lidi a zručné umělce a kromě již zmiňované techniky pravého leptu se proslavila také svými napodobeninami starých unikátů.

 

Váza Louise Sophie a koflík Johann (pochází z roku 1820) jsou velmi vzácné a ceněné repliky. Vzor vázy byl vyroben v době druhého rokoka a vzor koflíku pochází z let empírových. Jelikož se forma nedochovala a přežil pouze originál, který byl odlévaný ze staré formy, vypůjčili si jej. Ale to k vytvoření nového výrobku nestačilo, a tak si zahráli modeláři firmy na jakési umělecké detektivy · objevili kdesi v archivech starou knihu, ve které byly perem nakreslené tvary starých výrobků továrny. Vybrali tyto dva, znovu je vymodelovali a zrekonstruovali formu. Modelovali podle starých nákresů i skutečného výrobku a jejich úspěšnost můžete posoudit sami. Buď pouze na obrázku, anebo si objednat některý z unikátů. Vyrábějí se na zakázku, původní tvar je čistě bílý a na něj vám jsou schopni vyplnit každé přání, na tvar dokáží ruční malbou přenést například i fotografie. A to tak, že malbu od originálu jen stěží rozeznáte. Bez zajímavosti určitě není to, že váza jako celek je dohromady spojena z osmi kusů, na které se používá osm různých forem, jež se odlévají zvlášť, spojují a vypalují. Váza Louise Sophie s vyobrazením sv. Jana Nepomuckého byla darována papeži při návštěvě České republiky. Mezi významné odběratele porcelánu Haas a Czjzek patří i královna Alžběta II., dodnes v porcelánce mají talíř ze servisu, určeného do její stolní výbavy.

 

V Horním Slavkově si zakládají na tvarech, které nestárnou.

 

HISTORIE KLADÍVEK

 

Nezbytnou součástí světa porcelánu jsou výrobní značky. Takový životopis značek kromě jiného odráží i filozofii firmy a vývoj designu. Jako příklad je možné uvést vývoj tovární značky Pirkenhammer, manufaktury z Březové. Období jejího vzniku od roku 1803 do roku 1810 bývá připisována prostá značka H K, která údajně uváděla počáteční písmena zakladatele a prvního majitele továrny (Höcke-Karlsbad). Tady se ovšem názory odborníků rozcházejí, a podle jiných verzí patří značka H K výrobkům kláštereckým.

 

Jisté je, že od roku 1811 se pak objevují na výrobcích továrny Březová vytlačované značky v různých velikostech a často málo zřetelné, ovšem vždy nesou zkratky jmen majitelů továrny. Od roku 1873 se stávají tovární značkou zkřížená hornická kladívka, v roce 1887 se objevuje heraldika a nápis Pirkenhammer, od roku 1890 hornická kladívka s korunou a pentlemi, vždy převážně v zelené barvě pod glazurou, heraldika i v barvě červené. V letech 1918 až 1945, kdy byla porcelánka součástí koncernu OEPIAG, se používaly značky v provedení pod i na glazuru. Po roce 1945 se až dodnes používá značek provedených převážně na glazuru sítotiskem v různých obměnách, ovšem nikdy tam nescházejí kladívka.

 

CIBULÁK BEZ CIBULE

 

Porcelán s modrým vzorem, lidově zvaný "cibulák", je díky svému vzoru vyhledávaným cílem sběratelů už přes dvě stě let. Dnes Českým porcelánem v Dubí na Teplicku vyráběná kompletní sbírka čítá již přes 370 kusů, je však každý rok rozšiřována o přibližně deset nových modelů, a to jak v rámci sběratelských edicí, tak v podobě nových užitkových a ozdobných tvarů. Počátky tohoto způsobu dekorace spadají do německé Míšně do let 1720-1739, kde se po vzoru čínských výrobců postupně podařilo vniknout do tajemství malby kobaltem pod glazuru. Spojením tvaru a vzoru vznikl porcelán, který nejvíce odpovídal evropskému slohovému cítění. Sám cibulový vzor je příkladem tvůrčího přístupu v dekorování porcelánu. Název "cibulák" je však v podstatě mylný, jeden ze zobrazených motivů · granátové jablko · je totiž cibuli vzdáleně podobný. V této úsměvné záměně je tedy možné nalézt dnešní lidový název tohoto jedinečného světoznámého porcelánu. Jeho vzor tvoří důmyslné seskupení již zmiňovaného granátového jablka, japonské broskve a stylizovaných květů pivoněk a aster ovíjejících bambusový kmen. Rostliny, ačkoli zřejmě asijského původu, jsou pojaty výrazně evropsky.

 

Zobrazení si však ponechalo východoasijskou symboliku, bambus ztělesňuje sociální horní vrstvu, kytice z aster čas, granátové jablko je symbolem plodnosti, pivoňka zastupuje symbol bohatství a vznešenosti, broskev symbolizuje nesmrtelnost.

 

Dnes snad v každé domácnosti, po celém světě · třeba jen v jednotlivých kusech - můžeme najít generacemi oblíbený porcelán označený ze spodní strany korunkou a velkým písmenem D.

 

HRNEK NA DRUHOU

 

Od roku 1989 pořádá Český porcelán v Dubí u Teplic ve dvouletém intervalu sympozia, kde hlavní roli hrají hrnky v desítkách tvarů a dekorů. Hrnky, které byly náplní již pěti mezinárodních sympozií, mají v Dubí velmi dlouhou historii. Přesto, že i zde působí móda na rychlejší obnovu tvarů a dekorů, nalezneme zde hrnky, které byly vyráběné před sedmdesáti lety a mají své zákazníky dodnes. Na hrnkových sympoziích, kterých se zúčastnili například Jiří Kožíšek, Pavel Berger, Václav Šerák, Lenka Holíková,

 

Miroslav Oliva, Masamichi Yoshikawa, Ežbieta Grosseová a mnoho dalších, vznikly hrnky, ze kterých se v současné době prodává v podnikových prodejnách deset různých tvarů.

 

Mezinárodní hrnková sympozia střídají v Dubí sympozia "Tradice a možnosti", malba kobaltem na porcelán. Dekorace kobaltem se na porcelánu objevuje již od počátku 14. století. Způsob dekorace se v průběhu staletí měnil. Obliba podglazurové dekorace je obrovská. A zde nabízí své uplatnění porcelán, který otevírá nevyčerpatelné možnosti pro malbu. Akciová společnost Český porcelán pořádá v letošním roce od 21.·26. 6. 1998 již IV. Mezinárodní sympozium Tradice a možnosti, do kterého bylo vybráno dvacet výtvarníků z Litvy, Slovenska, Německa, Belgie a České republiky. Tvůrci z různých zemí s různými zkušenostmi a znalostmi v tomto oboru se pokusí vyjádřit své myšlení právě na svých autorských malbách kobaltem na porcelán. Tisíciletá tradice kobaltové podglazurové malby tak ukazuje svou proměnlivou tvář.

 

VYNÁLEZCE ČERVENÉ LAZURY

 

Kutil, alchymista, výtvarník, rafinér, malíř skla, obratný obchodník, vážený občan, nejvýznamnější hutní chemik a sklářský technolog období biedermeieru · není to na jednoho člověka až moc? A přesto Friedrich Egermann, člověk, kterého obdivoval sám císař, jehož nejznámějším vynálezem byla červená lazura, vyrostl z chudých poměrů a začínal jako chudý samouk. Když se vyučil u svého strýce sklářem a malířem skla, vydal se jako brusič nožů a dráteník do světa. Během cesty se pozorně díval místním saským umělcům pod prsty a po návratu přišel v roce 1790 s prvním vynálezem · přenesl jemnou malířskou techniku míšeňského porcelánu na sklo. Svědčí to nejen o propojení skla s porcelánem, ale i o tom, že průmyslová špionáž se vyplácí jen v případě, kdy její výsledek použijete za základ nového výrobku. Sňatkem s dcerou obchodníka se sklem se Friedrich dostal mezi sklářskou aristokracii Nového Boru, který se tehdy ještě jmenoval Hajda. Pak postupovaly Egermannovy objevy i obchodní úspěchy ráz na ráz. Nová malířská technika matování mléčného skla · achátování 1809, vynález žluté lazury 1820, vynález biskvitového a perleťového emailu 1824, vynález lithyalinu 1829, vynález převrstvování a irizace lithyalinu 1829 až po proslulou červenou lazuru v roce 1832. Jeho vynálezy kopírovaly světové módní trendy, sbíral medaile na průmyslových výstavách. Své pokusy prováděl v dílně v Polevsku, kde měl postavenou malířskou muflovou vypalovací pec na přímý otop dřevem nebo uhlím. Při pokusech se stříbrem se mu stal v roce 1814 vážný úraz na temeni hlavy, takže až do konce svého života nosil typickou černou čepičku. Tak ho vidíme i na kresbě Jana Zachariáše Quasta z roku 1858.

 

PROSTÁ KRÁSA

 

V Železném Brodě se zabývají kromě jiného také výrobou skleněných těžítek. Na první pohled by se mohlo zdát, že těžítka nijak zvlášť nezapadají k dovedně broušenému křišťálu nebo k bohatě zdobenému porcelánu. Je sice tvarově chudé, protože obvykle má tvar koule, ale přesto dává vyniknout mistrovství českých sklářů. Tvar koule jako by odrážel tvar planet, Země, plodů, ale i Slunce. Je to symbol, který lidstvo zná už od nepaměti. Skleněná kulička o průměru sotva pár centimetrů je nepřebernou přehlídkou všech sklářských dekoračních technik. Ve skleněné hmotě jsou mistrovsky vytvořeny vzduchové bubliny, nejrůznější barevné závoje, jsou tam zataveny šupinky kovů, slída a v neposlední řadě barevné střípky. Uvniř skleněného těžítka se často odehrávají celé příběhy · sklář může dát volný průchod své fantazii. Setkáváme se s výrobky na motivy květů, motýlů, ryb i dalších zvířat · motivy, které člověku imponují už tisíce let. Nejen funkčnost · zatížení lehkých předmětů, ale i prostá krása dává tomuto úzkému oboru sklářské výroby její místo na slunci.

 

JEMNOSTI GIGANTŮ

 

Akciová společnost CRYSTALEX Nový Bor se svými odštěpnými závody zůstává i po privatizaci některých skláren největším výrobcem užitkového a dekorativního skla v České republice a jedním z největších v Evropě. Jeho výroba navazuje na nejlepší sklářské tradice, které se datují již od 11. století, a ve výrobním sortimentu je ruční i automatická výroba nápojového a dekorativního skla, broušený olovnatý křišťál, speciální křišťál a celá řada dekoračních technik, jako například vysoký smalt, přejímané sklo, leptání, pantograf a guilloche, broušení, rytí, malování, diaryt a pískování. Exportuje do sta zemí pěti kontinentů zhruba dvě třetiny své produkce a pyšní se plně automatizovanými výrobními procesy, kde se skla prakticky nedotkne lidská ruka. Skrývá vůbec takový gigant možnost osobitého českého přístupu?

 

"Nejnáročnější mi připadá práce pro automatickou výrobu," říká výtvarnice Crystalexu Eva Švestková. "Předpokládá velkou ukázněnost, preciznost provedení, doslova pevné nervy a vytrvalost. Je zde potřeba nejvíc uvést do souladu výtvarné představy a technické možnosti, zejména aby ,ústupky? technickým možnostem nebyly na úkor dobrému výsledku a záměru autora designu." Také Antonín Langhamer, bývalý ředitel jabloneckého Muzea skla a bižuterie, tvrdí, že sklo vytvarované i povrchově zušlechtěné na plně nebo poloautomatických linkách jsme příliš rychle přijali za samozřejmost. Přitom je prý možná ještě větší chválou našich schopností a možností než sklo vyráběné ručně.

 

BYZNYS A UMĚNÍ

 

V podstatě je svazek masové produkce porcelánu a skla s uměleckým tvůrčím přístupem také odraz "sňatku z rozumu" dvou prazákladních světů · byznysu a umění. A výsledkem může být jen konsensus, "umění možného". Dnes máme v Čechách silné a velké firmy i v evropských proporcích, stejně jako malé "rodinné" manufaktury. Víme samozřejmě, že bez inovace nemůže nic existovat na zelené louce. A jelikož svět, o kterém se bavíme, není vzdušný zámek, ale složitý proces, kde se propojují hlavně progresivní technologie, a především ekonomika, není pochyb o prioritách.

 

"Vyrobit se dá prakticky cokoliv, ale pokud to neprodáte, je to, jako kdybyste nic nevyrobili," neříká výrobní ředitel, ale akademický sochař Jiří Laštovička. "Když pro výrobek nemáte trh, můžete ho dát maximálně do muzea. Právě v porcelánu je vývoj designu dost dlouhý a finančně náročný, a tak je to cosi jako velký luxus. Samozřejmě že to je žádoucí luxus a je nutné nový design dělat, ale také je nutné předem si na něj vydělat."
červen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group