ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

INSPIRACE OD DIVOCHŮ

"Můžeme říci mnohem pravdivěji než ty, že jsme doma všude, protože si postavíme své vigvamy jednoduše tam, kam přijdeme, a nemusíme se nikoho dovolovat."

Algonkinský Indián


Po miliony let byli kočovní lovci a sběrači plodů pod rozhodujícím vlivem přírodního prostředí. Takový život je samozřejmě drsný a riskantní. Lidé jsou vystaveni nelítostnému výběru nehostinného a nepřátelského okolí. Pomalé a neopatrné hubí predátoři, slabí strádají hladem a staří podléhají útrapám sucha. Přežívají jen ti, kteří se nejlépe přizpůsobí přírodním podmínkám.

V nejstarších dobách musel člověk často měnit místo svého pobytu a hledat nová území pro zabezpečení své obživy. Lidé žili v malých skupinkách, živili se sběrem plodů, semen, rostlin, kořenů, lovem zvěře a ryb. K obydlí jim sloužily různé přírodní úkryty, jako skalní převisy, jeskyně a kmeny stromů. Tyto příbytky byly inspirovány světem zvířat. Podobně jako vynalézavé stavby ptáků a hmyzu, jsou první lidská obydlí obvykle anonymní, zásadně respektují podnebí a terén, jsou přísně praktická, ale vždy je v nich i trocha tvůrčí fantazie.

PRVNÍ PŘÍSTŘEŠKY

Obecně rozšířené mínění o jeskyni jako tradičním obydlí pravěkého člověka vyvracejí vědci na základě dochovaných nálezů zbytků jejich praobydlí. Pro nás se sice zdá být nejjednodušší představa uzavřeného prostoru ve skále, který jako by sama příroda stvořila pro člověka. První lidé však využívali jeskyně jen málo. Četnější nálezy svědčící o činnosti člověka v jeskyních pocházejí až z pozdějšího paleolitu. Homo erectus dával přednost pobytu v otevřené krajině, do jeskyní se uchyloval jen výjimečně jako do přechodného útočiště před nepohodou. Snad se jim přímo nevyhýbal, ale možná ho odrazovala tma uvnitř, studené a vlhké prostředí, mnohdy umocněné prouděním chladného vzduchu v jeskynních chodbách.

Přírodní podmínky v období starších čtvrtohor, hlavně v opakujících se dobách ledových, kladly na ochranu před nepřízní počasí nemalé nároky. Nejstarším předchůdcem našeho obytného domu byla jednoduchá zástěna proti větru a dešti: několik větví zabodnutých do země v řadě nebo polokruhu se někdy ještě pokrylo listím, travou, kůrou stromů či zvířecí kůží. Za pravděpodobně nejstarší stopu po uměle zbudovaném útočišti člověka, kterou zatím známe, je všeobecně považován nález zbytků kamenného valu v Olduvai ve východoafrické Tanzanii (dílo Homo habilis). Val o průměru přes 3 metry měl původně polokruhovitý tvar a největší výšky (asi kolem 1 m) dosahoval uprostřed. Snad to byl základ pro jakousi chýši, jejíž stěny a strop mohly tvořit větve, nebo se jednalo o kamenný val chránící před větrem. Z jednoduchých zástěn se vyvinuly primitivní chatrče, které již uzavíraly nějaký prostor, ale příliš se od nich nelišily. Archeologové znají stopy podobných obydlí z doby už asi před čtvrt milionem let (např. na francouzské Riviéře). Jednoznačné důkazy o nich se nedochovaly, neboť byly vyrobeny z materiálu podléhajícího snadno zkáze.

Z četných nálezů vyplývá, že kameny a kosti použil pravěký člověk při stavbě obydlí všude tam, kde byl nedostatek dřeva. Typ příbytků volil podle terénu, klimatu a materiálu, jenž měl k dispozici. Různé stany, chaty, zemljanky i polozemljanky našich prapředků mohly vypadat podobně jako přístřeší, která si stavěli a někde ještě dnes staví jihoameričtí indiáni, africké kmeny nebo domorodci v jihovýchodní Asii nebo v Austrálii.

ZIMNÍ A LETNÍ BYDLENÍ

Podnětem ke zdokonalení nejstarších způsobů stavění byl patrně nástup poslední doby ledové. S ochlazováním podnebí se potřeba stavby nějakého příbytku, v němž by se člověk ohřál u ohně, přespával a přečkal dlouhé a studené zimní večery a noci, stávala stále více naléhavou. Už tehdy budovali lidé důkladné okrouhlé chaty s kuželovitou konstrukcí opřenou o základový val z hlíny a kostí ulovených zvířat (mamutů) a potaženou zvířecí kůží, uvnitř s ohništěm. Tento typ obydlí pochází zejména z tábořišť lovců mamutů z mladšího období poslední doby ledové, kdy podnebí bylo chladné a drsné (např. nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z doby asi před 25 000 lety).

V samém závěru této doby se hlavním zdrojem potravy stala migrující stáda sobů. Jim se musel přizpůsobit i život lovců. Tehdy se zřejmě vyvinul také nový typ obydlí - přenosný stan. Lehké stany nebo jednoduché přístřešky sloužily k obývání v zimě, stany pevnější konstrukce, chaty a zemljanky pak plnily funkci zimních obydlí. Příkladem mohou být letní stany Eskymáků a iglú, která si stavějí pro zimu.

Mimořádně populárním typem stavby zůstal po celá staletí takzvaný vigvam. V řeči indiánů znamenalo toto slovo "obydlí". Byla to vlastně kopulovitá stanová chýše, oválná nebo kruhová a různě velkého průměru. Pevnou konstrukci tvořila kostra z kůlů, překrývaná kůrou a rohožemi z travin. Při stěhování bývalo zvykem ponechávat kostru stát a odnášely se jen lehké části a pečlivě stočené rohože i pláty březové kůry. Vigvam byl nesmírně důležitý pro život lesních indiánů od Kanady až po Severní Karolínu. Některé totiž byly dostatečně velké, aby zde žily současně i tři generace. Každý člen rodiny měl tradičně ve vigvamu své místo a společně trávené dlouhé zimní večery v tomto útulném a teplém příbytku byly údajně velmi společenské a příjemné.

ZEMĚDĚLCI A PASTEVCI V PRAVĚKU

Na konci doby ledové počínal na Blízkém východě, ve východním Středomoří, jeden z největších zvratů v dějinách lidstva, probíhající asi do 9. až 8. tisíciletí př. n. l.: přechod od lovu k chovu domácích zvířat, od sběru plodin k pěstování rostlin. Zejména zemědělství si vynutilo dlouhodobější usazování lidí na určitém místě, což bylo rozhodující pro vznik trvalých osad a obydlí. Ve stavitelství se přechází od půdorysu okrouhlého k pravoúhlému; souvisí to se změnou stavební techniky a s konstrukčním oddělením stěn od střechy. Kromě již dříve známých materiálů (dřevo, kámen) se objevují nové. V kolébce zemědělské civilizace - v Mezopotámii - je to především hlína, která nahrazovala nedostatek jiných hmot. Stavby měly často kamenné základy, stěny z dusané hlíny, střechy ploché či kopulovité; vesnické obydlí se tu od těch dob příliš nezměnilo. Domy tvořily celé souvislé komplexy malých čtyřúhelníkových prostorů, proložených dvorky a uličkami.

KOLEKTIVNÍ OBYDLÍ

V severních oblastech byl dostatek lesů, a tedy i dřeva jako stavebního materiálu. Zde vznikl nový druh osad: několik volně stojících obdélníkových domů, zřejmě obydlí větších kolektivů spjatých příbuzenskými svazky. Domy byly obvykle 10 až 40 m dlouhé (také až 80 i více m), zato však jen 6 až 8 m široké. Sedlová střecha byla usazena na podélných řadách dřevěných sloupů. Také vnější stěnu tvořily tlusté kůly; mezery mezi nimi byly vyplněny proutěným pletivem omazaným hlínou. Takových domů bylo nalezeno na evropských sídlištích z mladší doby kamenné, jak je období nejstarších zemědělců archeologicky nazýváno, značné množství.

Podobné typy kolektivních obydlí si například stavěli indiáni severovýchodních lesů, využívající kůru - surovinu, které měli ve své domovině dostatek. Nejpůsobivějším výrobkem pak byl irokézský ho-de'-no-sote neboli "dlouhý dům", tvořený kostrou ze vztyčených, do země zasazených kůlů, zpevněnou horizontálními trámy a překrytou v příčném řezu zaoblenou, později trojúhelníkovou střechou. Kostru překrývaly velké kusy jilmové kůry, stržené ze stromu počátkem léta. Tyto vlhké, mízou prostoupené kusy kůry (asi 2 m dlouhé a více než 30 cm široké) se nejprve srovnaly vahou těžkých kamenů a posléze připevnily, jeden přes druhý jako břidlicové střešní tašky, na konstrukci obydlí. Domy byly v průměru 7 až 8 m široké, jejich délka závisela na počtu ubytovaných rodin (u Mohawků i 60 m). Obydlí bylo rozděleno na řadu oddělení podél obou stran domu, ze tří stran uzavřených a otevřených do středové uličky s malým ohništěm pro dvě proti sobě umístěné rodiny o pěti či šesti osobách. Dlouhý dům s byty - teplými, prostornými a udržovanými obydlími - odrážel mnoho z vnějšího projevu ekonomického a sociálního systému jeho obyvatel. Klíčovými u Irokézů, ale i například u obdobně bydlících Hurónů, byly prvky ekonomické spolupráce, solidárnost rodu a pravidla vzájemné dohody.

DOMY NA KŮLECH

Během celého dalšího období se zemědělský způsob obživy ani stavební technika příliš nezměnily. Domy se v pozdní době kamenné poněkud zmenšily a byly pak zřejmě obývány jednotlivými rodinami. Samozřejmě nebylo obydlí všude stejné: na severu, kde zemědělství člověka neuživilo, bydleli lovci a rybáři ještě dlouho v prostých chatrčích.

Zajímavým typem bydlení v době bronzové a železné byly nákolní osady u alpských jezer, domy umístěné na dřevěných plošinách nesených množstvím kůlů. Nestály však ve vodě jezera, nýbrž v bahnitém pobřežním pásmu. Podobné techniky užívali i obyvatelé severoitalských terramaren v údolí Pádu.

V subtropických močálech Floridy stavěli Seminolové a Mikosukíové takzvaná čiký - domy na kůlech s otevřenými stěnami. Byly zhotovovány z cypřišových kůlů, měly kruhový nebo obdélníkový půdorys, doškovou střechu z vějířových palmových listů. Měly buď částečné stěny, v mimořádně vlhkých a teplých oblastech byly úplně beze stěn. Ze střechy bylo možné v noci spustit zástěny na ochranu před moskyty a rosou. Většina čiký měla vyvýšenou podlahu (volně položenou nebo na dřevěných kůlech), na které se vykonávala obvyklá denní práce a v noci se na ní spalo. Obydlí také odolávalo náhlým a prudkým změnám počasí. Pevné a pružné čiký jen málo ohrožovaly hurikány, schopné srovnat se zemí cihlové stavby.

V RYTMU PŘÍRODY

V celém civilizovaném světě se dnes vývoj stavitelství a architektury ubírá jednotným směrem, bez zřetele na zeměpisné a klimatické odlišnosti. Dříve tomu tak nebylo. Rozhodující, alespoň zpočátku, byly přírodní podmínky. Dokud se člověk nenaučil pomocí ohně, vhodných nástrojů, důkladného oděvu a spolehlivě chránících obydlí vzdorovat nepříznivým podmínkám, mohl žít jen v krajinách s mírným podnebím. Teplá tropická pásma poskytovala k životu příjemné prostředí bez podstatných a trvalých starostí o živobytí.

V oblastech s teplým klimatem lidé zpočátku vlastně ani necítili potřebu stavět si nějaké obydlí. Prosté přístřešky stačily pro případ nepohody. Původní obyvatelé Austrálie Austrálci (aborigines) se občas, v době nadbytku, zastavovali během svého putování krajinou na místě, a tehdy si stavěli i primitivní přístřešky z větví, kůry a listí stromů. Oděv neznali, blahodárné teplo jim v noci dával oheň, nebo jediné jejich domácí zvíře a neocenitelný pomocník při lovu - polodivoký pes dingo, sloužící jim v noci jako přikrývka. Za chladných nocí se Austrálci obklopili svými psy, a podle jejich počtu dokonce měřili teplotu. Studenou noc označovali jako "noc tří psů", velmi chladnou jako "noc pěti psů" a teplotu okolo bodu mrazu jako "teplotu šesti psů".

Přírodní podmínky arktických oblastí zaměstnávaly obyvatele polárních krajů natolik, že veškerý čas věnovali zajištění pouhého bytí. V oblastech, kde se střídají značně odlišná roční období s velkými teplotními rozdíly v létě a v zimě, byl také člověk přinucen zabezpečit se během letní doby pro zimní období nedostatku. Přírodní rytmy nutily lidi uvážlivě se rozhodovat na dlouho dopředu. Pravidelně se opakující záplavy přinášející úrodné naplaveniny určovaly chod téměř veškerého lidského počínání. V subtropickém a mírném pásu vznikly nejvhodnější podmínky pro život člověka. Rychle zde rostl počet obyvatel, rozvíjelo se hospodářství, civilizace i kultura.

ODKAZY PRAVĚKU

Člověk moderní doby není již vydán napospas přírodním podmínkám. Vymoženosti techniky jej chrání proti vlhku, chladu či horku. Lidé by dnes bez více či méně dokonale technicky vybaveného kulturního obytného prostředí nemohli existovat. Stabilitu a jistotu nacházejí v umělém světě, do prapůvodních podmínek lidské existence se už nemohou vrátit. Mohou se tam - z poznávacích, výchovných či romantických důvodů - občas podívat nebo krátkodobě rekreovat, ale nemohli by v nich až na pár výjimek přežít. Co by asi dělali, kdyby během okamžiku přišli o všechny ty více či méně potřebné předměty, kterými si "usnadňují" život v současné civilizaci? Byli by vůbec schopni čelit problémům, které by před nimi vyvstaly v této nové životní situaci? Snad jen někteří potomci prapůvodních "divochů" by to dokázali. Přírodní pravěký člověk byl totiž od samého počátku nedílnou součástí celé přírody, ztotožňoval se s ní, nikdy z ní nevybočil a nikdy se ji nesnažil ovládnout, měnit a zasahovat do ní. Moderní člověk naopak stále více znečišťuje své životní prostředí i mezilidské vztahy. Jednou z hlavních příčin toho je právě odcizení člověka přírodě, a člověku zvláště. Je nejvyšší čas, abychom se našimi prapředky, kteří žili tisíce let v souladu s přírodou, vesměs v obydlích zhotovených z ekologických a recyklovatelných materiálů, nechali alespoň inspirovat.




V minulosti to byly přírodní podmínky, které měly vliv na vývoj lidského osídlení. Na Zemi vznikaly oblasti blahobytu s hustým zalidněním. Nejvhodnější podmínky pro lidský život a jeho rozvoj poskytují subtropická a mírná pásma, kde se daří plodinám důležitým pro život. Jinde byla naproti tomu krajina osídlena zcela řídce nebo zůstala neobydlena. Proto je dnes obyvatelstvo na naší planetě rozmístěno značně nerovnoměrně. Asi 75 % obyvatelné souše má hustotu zalidnění menší než jednoho obyvatele na jeden km². Více než polovina lidstva naproti tomu žije jen na 5 % souše. Na severní polokouli je 90 % obyvatelstva Země. Téměř 2/3 světového obyvatelstva žije při dolním toku řeky Nilu, v její deltě, v povodí řeky Gangy, v severní a východní Číně, v průmyslových oblastech Evropy, v Japonsku, na atlantském pobřeží USA a v Indonésii na ostrově Jáva. Oproti těmto oblastem jsou na Zemi území řídce osídlená. V Evropě jsou málo zalidněná území za polárním kruhem, v Asii lesy a močály Sibiře a velehory centrální Asie. V Africe jsou rozsáhlé oblasti Sahary a Kalahari téměř neosídlené. Rovněž vnitrozemí Afriky má málo obyvatelstva. V Severní Americe mezi tyto oblasti patří severní Kanada, Aljaška a horské oblasti. V Latinské Americe jsou nejřidčeji osídleny lesy při rovníku, plošina Mato Grosso, Patagonie a velehorské oblasti And. Mimo městské státy, např. Monako (17,5 tis. obyv/afp/editor/km²), jsou na Zemi nejhustěji zalidněny Bangladéš (812), Jižní Korea (475) a Japonsko (335). V Grónsku naopak připadá jeden obyvatel na 50 km².
březen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group