ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KALEIDOSKOP OD ŘEKY MAHAKAM

 

Voda je líná, hnědá a neprůhledná. Řeka je silnice, nutná a nedílná součást života, koupelna, prádelna a záchod zároveň. Bez velké jezerní oblasti na dolním toku, kam se může rozlít v době dešťů, by byla i nezkrotný zabiják. Teď jen odevzdaně vozí k moři dřevo a nechává po sobě plout tisíce lodí, které jí za to zaplatí duhovými naftovými koly a černými vločkami vysráženého oleje.

 

ŘÍČNÍ TAXÍKY
Mahakam apaticky houpe zapomenuté silné klády, bezmocně kolébá dužnaté zelené listy a s každou vlnou se vynoří něžně růžová umělohmotná taška, stříbrně se zaleskne plastiková láhev, rozkošnicky se převalí halda barevných papírů, igelitů a dávných obalů. Čekáme.
Stojíme přibližně 860 km od pramene druhé největší řeky ostrova Borneo (Kalimantan) a 60 km od jejího ústí do moře. Řeka se jmenuje Mahakam, přístav Samarinda a tato část Bornea je druhou největší indonéskou provincií - Kalimantan Timur - Východní Borneo (211 000 km2). Chceme dojet veřejnou dopravou co nejdál proti proudu.
Veřejnou dopravu na řece Mahakam zajišťuje 28 dvoupatrových dřevěných parníků poháněných osmiválcovým motorem Nisan, který za cestu tam a zpět slupne 2200 litrů nafty. Uveze 200 lidí nebo například 40 tun sušených ryb a navrch dvě hromady ananasů. Kromě těchto vodních autobusů, kterým se tady říká taxi, se po řece pohybují desetitisíce menších lodí s nepřehledným množstvím jmen - klotok, čez, sampang, longbot, spid a další druhy taxi.
Doprava lodním taxíkem je na indonéské poměry překvapivě pohodlná - kdo si připlatí přibližně půl dolaru (5000 rupií), má místo na dřevěné pryčně na horní kryté palubě a matrací a polštářů, kolik si dokáže ukořistit. Náš parník je nový, tvar motoru ještě nezmizel pod vrstvami olejů, bleděmodrý nátěr je nepoškrábaný, zdá se, že i potahy matrací se někdy perou.
Kromě původně malé a lehké krosny, kterou teď zatížily čtyři knihy o Kalimantanu darované profesorem z univerzity v Samarindě, táhneme na téměř dvoudenní plavbu chleba, rybičky, džem a několik láhví pitné vody. Čím víc proti proudu, tím bude dráž, už na lodi je voda třikrát dražší než v obchodě. Zdá se ale, že jsme zásoby jídla nakoupili zbytečně, lodní kantýna vypadá velice čistě, její dřevěný vyřezávaný příborník by se hodil i do české kuchyně. Pak ale kuchařka nabere vodu z řeky na opláchnutí talířů přesně ve chvíli, kdy kolem pluje hnědý lidský váleček právě poslaný po řece z lodního záchodu.
Čtvrt hodiny po vyplutí se lodní motor rozbije. Dvacet minut stojíme uprostřed proudu, který naštěstí neproudí, a loď se nehýbe. K jejímu boku přiráží pojízdná benzinka (o něco menší dřevěný parník vrchovatě naložený sudy s pohonnými hmotami) a odtlačí nás ke břehu. Pár lidí vystoupí, ostatní odevzdaně čekají. Slunce pere do dřevěné střechy a z nás jen leje. Následující čtvrthodinku přijíždí jiná loď a po další čtvrthodině jsme dotlačeni zpět do Samarindy. Skrz okýnka, přes boky i přes střechu lodi přestoupíme na jinou. Je opět nová, opět čistá a na rozdíl od té první jede, ovšem až po přeložení nákladu: 50 slepic, bedna s prasetem, několik tabulí skla, asi dvacet pytlů cementu a mohutná soustava obřích reprobeden (kapela jede na svatbu a celá vesnice musí slyšet, že ženich s nevěstou mají peníze na to, aby si mohli dovolit zaplatit hudebníky až z hlavního města). Cesta po Mahakamu může začít.

 

POHLED Z OKNA
Mahakam pramení ve vnitrozemí Kalimantanu u hranic s Malajsií v pohoří Batu Tiban na severní polokouli a po 920 kilometrech se na jihovýchodním pobřeží ostrova pod městem Samarinda vlévá do Makasarského průlivu. Jeho rozlehlá mnohakilometrová delta, stejně jako převážná část jeho toku leží na jižní polokouli. Na ní jsme se celou dobu pohybovali i my.
A co může vidět bílý turista během dvoudenní cesty ze stále otevřeného okna dřevěného parníku, jedoucího proti proudu tropické řeky?
V první řadě hnědou vodu. Čtyřicet pět kilometrů nad Samarindou, za Tenggarongem, bývalým sídelním městem sultána, zmizely konečně odpadky a mytí nádobí v řece už tak nevadí - je stále hodně široká a lidí kolem ní žije málo. Za hnědou vodou je dva až dvanáct metrů vysoký hlinitý břeh a za ním tropy. Bohužel tropy opracované člověkem. Sem tam kokosové palmy, těsně u břehu banánovníky, kakaovníky, zahlédneme i palmy olejové a občas kapok (jeho deset centimetrů dlouhé tobolky mají náplň podobnou bavlně a dělá se z nich výplň matrací). Vrcholí období sucha, stav vody je minimální, a proto na horním toku zahlédneme i písčité pláže.
Lesy metamorfovaly: plují po řece svázané do vorů nebo položené napříč obrovských pontonů, které táhnou malé parníčky. Odpočívají v hromadách odřezků a pilin u řeky. Anebo se snaží schovat tam, kde nejsou vidět: kdesi daleko, hluboko a vysoko ve vnitrozemí, kam je pro těžební společnosti chodí vyhledávat nejlepší znalci lesů na Kalimantanu, kteří by mohli být i nejlepšími průvodci pro turisty.
Bohužel, politická situace a novinové zprávy o místních krvavých bitkách mezi bývalými lovci lebek, domorodými Dajáky, a přistěhovalými Madurci udělaly své: „Na Kalimantan nepojedu, tam by mi uřízli hlavu,“ pomyslí si turista informovaný televizí a jede raději na Bali nebo do Thajska. Podobné srážky se opakují už po mnoho let a vždy byly striktně omezeny jen na určité kmeny Dajáků a Madurce. Přesto volně se pohybujících turistů ubývá, ve vesnici na konci naší plavby byli poslední turisté před osmi měsíci.
Přitom přísun peněz z turistiky by pomohl vyřešit mnohé problémy. „Pro turisty je třeba vybudovat infrastrukturu,“ vykládá profesor Ismet v Samarindě. „Na ni jsou potřeba peníze. A peníze se tady dají získat jen kácením lesů,“ pokračuje a začíná vyjmenovávat problémy: „Na dva miliony hektarů půdy čeká na opětovné zalesnění. Každá těžební společnost, která má licenci na těžbu, odvádí vládě do Jakarty poplatek určený na zalesňování. Do dneška jsme neviděli ani rupii. A kromě toho probíhá ve velkém těžba načerno. Už na počátku 90. let sice vláda ustanovila dozor nad 16 miliony hektarů východokalimantanských lesů, ale celou plochu hlídá na 400 odborníků - jeden člověk připadá na 40 000 hektarů lesa!“
Důsledky těžby vidíme už na dolním toku. Nejcennější rovné vysoké stromy, kdysi tvořící horní patro pralesa, lidé pokáceli. Spodní patro sice zůstalo, ale tyto stromy nejsou zvyklé na plné slunce a pomalu skomírají. Přidají-li se k tomu velké požáry (poslední v letech 1997/98), je výsledek značně katastrofální. Přitom první pohled o žádné devastaci přírody nemluví. Ostrov je zelený a zarostlý, protože stačí jedna sezona dešťů, a popínavé rostliny zakryjí všechny stopy. Později lidé vysázejí gumovníky, skořicovníky, olejové palmy, obdělají rýžová pole.
V takovém typu nepřirozené vegetace už není dost potravy pro zvířata, tím si ale dřevorubci hlavu nelámou. Mají problémy jiného rázu: „Orangutani? To víte, že je jich tady spousta, jenomže potvory koušou,“ vykládají nám na lodi kluci jedoucí kácet stromy. „A tak je někdy musíme zastřelit.“

 

RÁNO VESELEJŠÍ VEČERA
Víc než polovina cestujících a s nimi i naši dřevaři informátoři vystoupili na 325. kilometru plavby v obchodním a tržním centru horního Mahakamu, v Melaku. Čínský dědeček naproti nám zůstal. Spokojeně chroupá pistácie - opřel se o čtyři polštáře a sedí na dvou uvolněných matracích, mladí manželé vedle si pod sebe nasyslili dokonce čtyři.
Po chvíli nám čínský dědeček nabídne tabák a po obvyklé otázce Dari mana? (Odkud?) začne nad naší mapou vykládat o hledání zlata, které je u každé řeky, i o tom, jak prochodil celé hornaté vnitrozemí... A nezapomene se pochlubit: „Je mi 68 a mám 17 dětí!“ Když se ptáme na počet manželek, směje se: „Nevím, hodně.“
Zapomínáme, že přesná čísla a Indonésie k sobě nepatří, a odcházíme vyzpovídat kapitána. Po vzájemném fotografování přichází první otázka: „Jak je loď dlouhá?“ „Hodně.“ „Čtyřicet?“ „Asi.“ „Třicet?“ „To víc.“ „Kolik metrů vody je teď v řece?“ „Málo.“ „A o kolik víc je v období dešťů?“ „O hodně.“ „No, a o kolik metrů?“ „No, o hodně metrů.“ (Podle výšky kůlů, na nichž stojí u břehu domy, odhadujeme rozdíl na 8-10 metrů.) „Je loď tvoje?“ Následuje první přesná odpověď: „Patří bossovi v Samarindě.“ „A kolik lidí na lodi pracuje?“ Odpověď je tak neurčitá, že se ani nedá přeložit: „Osm?“ „No, snad.“ „Deset?“ „No, možná.“ „Ještě víc?“ „Taky někdy.“
Všichni jsou krásně opálení, mají černé vlasy, džíny a bavlněná trička, cestujícího od posádky nedokážeme rozeznat. Na střídačku se vyptáváme všech, co jsou po ruce: „Kde jsme teď zastavili?“ „Nevím, je moc tma.“ „Kdy tam budeme?“ „Za chvíli.“ (Indonéská chvíle měří od vteřiny do půl dne.) „Je to ještě daleko?“ „Daleko.“ Obrátíme se na jeho souseda: „Je to už blízko?“ „Blízko.“ Vzdáváme to. Až 114 km před cílem naší cesty, v Longiramu, dostáváme odpověď na otázku, kam až jede naše loď. V řece jsou kameny, vody je málo, dál musíme jinak. V období sucha končí velké parníky už tady. Rozvezou lidi po vesnici, vysadí je u jednotlivých vorů s malými dřevěnými záchůdky (obvykle bez dveří), zakotví u většího voru s občerstvením a čekají, až na ně přijde řada, aby nabraly cestující a vydaly se po proudu zpět. Využíváme přestávky vynucené čekáním na vhodnou loď a vydáváme se na výlet do míst, o nichž nám vykládal čínský děda.

 

„ZLATOKOPOVÉ“ NEHLEDAJÍ JEN ZLATO
Zlato je opravdu na většině kalimantanských řek, nejenom u Mahakamu, jak se později přesvědčujeme. Někde ho rýžují jednotlivci obyčejnými pánvemi, jinde několik mužů stvoří těžko popsatelné lodní monstrum z pramice, silného čerpadla a šikmých koryt pokrytých plstí, na které se zachytává zlato oddělené ze směsi písku, bahna a vody ze dna řeky. Dno nejprve prozkoumají s potápěčskými brýlemi a na dobrém místě pak každý den přečerpají a properou 2-3 metry říčního dna. Obvykle pracuje několik lodí pohromadě, jsou-li na menší řece, téměř ji přehradí a stěží zbude místo pro průjezd jiné obyčejné lodě s cestujícími.
Zlata je tolik, že se ho vyplatí těžit i průmyslově, a tak na Kalimantanu působí několik zahraničních těžebních společností. Jednou z nich je i původně britský podnik KEM (Kelian Equatorial Mining), který v roce 1976 zahájil průzkum řeky Kelian nedaleko Teringu. Jeho obří, 130tunové nákladní automobily dokázaly od roku 1991, kdy společnost začala s těžbou, přemístit tolik zeminy, že vznikla jedna z největších povrchových důlních jam na světě (1,5 km průměr, 300 m hloubka). Za dva roky, kdy se má s těžbou přestat, dosáhne pravděpodobně prvenství - bude 600 metrů hluboká, což znamená, že její dno bude 250 metrů pod hladinou moře. Společnost denně získá 25 kg zlata, kvůli kterému musí z jámy vyvézt 200 000 tun materiálu! Zlato, zlato!
Na Kalimantanu se peníze získávají i jinak. „Velké prachy“ se dají vydělat například na speciální pryskyřici usazené v kmenech stromu garu, která se exportuje do Saúdské Arábie jako přísada do vonných kadidel (2000 dolarů za kilo). Jiní „zlatokopové“ zase vyhledávají jeskyně, v nichž ptáci staví ze slin hnízda. Obyvatelé Singapuru z nich dělají speciální polévku a jsou ochotni za kilo čistých bílých ptačích hnízd zaplatit až 1500 dolarů. Kromě dobrých znalostí místní přírody to chce jen nelámat si příliš hlavu s její ochranou.

 

CO SVAČÍ TUKAN
Zlato bylo jen krátkým přerušením cesty vzhůru. Velký parník jsme na dalších devět hodin plavby do Longbagunu vyměnili za malý šestimetrový klotok. Z vesnice Longbagun zbývá k prameni 400 km a veřejná doprava zde končí. Dál to prozatím jde, ovšem pouze pronajatou lodí. Za další měsíc bez deště, až voda úplně opadne, nebude možné ani to. Při cvičném smlouvání o možném pronájmu malé pramice s motorem létají vzduchem miliony rupií (stovky dolarů). Jsme na konci cesty.
Po napůl potopených houpavých prknech, po kládách se záseky místo žebříku vyšplháme nahoru do dajácké vesnice. Ze všeho nejdříve zaznamenám tukana nerušeně klovajícího do kabelu, který vede od satelitu k televizi. Když konečně odštípne asi půlmetrový kus, odskáče na sousední střechu. Rodina bude dnes bez televize. Ale tukan je dobré znamení - je poslem z nadpozemského světa. Tohoto tukana vesničané přinesli před třemi roky jako holátko, odchovali ho a on je teď vesnickým maskotem. Ráno posnídá banán, večer dostane druhý, občas si zřejmě pro zpestření slupne kus igelitu nebo drátu - les ho neláká.
Za chvíli sedíme u 62letého náčelníka v kuchyni. Byla by dokonale chalupářská i s modrobílým igelitem na stole, kdyby se za oknem nad řeku nenakláněly palmy a na stěně vedle kulatých asijských pánví nevisel pestrobarevný dajácký klobouk. Náčelníkova energická 50letá manželka mu vychovala šest dětí, zatímco on pracoval v Samarindě v advokátní kanceláři. Teprve pak se natrvalo usadil ve zdejší vesnici v domě svého tchána, který teď slouží jako poradní místo i pro ubytování případných turistů.
Ibu (paní) má sice na sobě jakési moderní vzdušné bavlněné pyžamo s medvídky, ale přirozená barva rukou jí zmizela pod modří tradičního dajáckého tetování, které má od svých 17 let. Je večer a ibu začíná dělat každodenní (spíš každonoční) „byznys“. Po desáté večer připravuje těsto, krájí banány, krouhá kokos, vyndává malé barevné formičky - bábovičky. Ráno ve tři vstane, zapne malou elektrickou troubu a bude péct do šesti ráno, aby buchtičky ještě před rozedněním stihla roznést po kioscích (náčelník má vlastní generátor, vesnický pracuje jen do půlnoci).
Mezitím ibu čtyři hodiny spí spolu s ostatními v jedné místnosti při rozsvícených světlech. Večer se všichni důkladně umyli v řece (muži ve slipech, ženy zabalené do pruhu látky), tamtéž si vyčistili zuby, vyprali, umyli nádobí a vyčurali se. Celý tento proces je označován všezahrnujícím slovem mandi. Po mandi se všichni doma převlékli, navečeřeli se, podívali se na televizi (pokud si tukan nevybral na svačinu zrovna jejich anténní kabel) a šli dělat byznys (ženy) nebo spát (muži a děti). Na spaní se už nikdo nepřevlékal.

 

ÚPLNĚ ZNIČENÉ HOLČIČKY
Druhý den ráno s námi jde k vodopádu nejmladší náčelníkova dcera, jedenáctiletá Katrini, a její kamarádka. Chtějí si trochu přivydělat a nemáme sílu říct jim ne. Napřed se diví našim pohorám a ukazují nám svoje vietnamky: „Na řeku máte mít takovéhle sepatu (boty),“ a pak si Katrini v lese o první kořen ukopne kus nehtu na palci. Pro ni to ovšem nepředstavuje žádný problém, klacíčkem vyšťourá zpod nehtu směs krve a hlíny, a můžeme pokračovat.
Jsme u vodopádu - konečně trochu čistá voda, kde bych se mohla vykoupat i v plavkách, aniž bych vzbudila pozornost. Ze zvyku se ovšem koupu v oblečení, ve kterém jsem přišla, alespoň se tak vypere a ve 30 stupních stejně za chvíli uschne. Holčičky se zatím kloužou po kamenech, ale po chvíli se začínají drbat jako opičky (kterých je tady minimálně). Na kamenech zřejmě byly jakési malé breberky a holčičky jsou samý pupínek.
Říkáme jim, aby počkaly u vodopádu, a jdeme do pralesa obdivovat mohutné krásné stromy. „Pro tohle jsme sem jeli,“ říkáme si s obdivem. Při pozornějším pohledu ale na každém stromu objevujeme žlutou cedulku s číslem, průměrem kmene a předpokládanou výtěžností. O sto metrů dál začíná těžební cesta a slyšíme hučet první pásový traktor. A to už nás dobíhají holčičky: „My tady samy nebudeme, nenechávejte nás tady v lese.“ I malé dajácké holčičky se v lese bojí.

 

HLAVNĚ VYFOŤTE UŠI
Jsme v kraji Dajáků, lidí obývajících vnitrozemí Kalimantanu již po několik století. Jejich tradiční zvyky (včetně lovu lebek a rituálního pojídání části těla nepřítele) začali odstraňovat nejdříve křesťanští misionáři, do zbytku se pustila moderní doba za pomoci silnic, elektřiny a televize. Už jen málokdo z mladých chce tradiční tetování, už žádná žena si nenechá vytahat ušní lalůčky až na ramena vahou těžkých kruhových náušnic. Přesto jsou dlouhoušaté ženy stále prezentovány jako symbol Kalimantanu, a dokonce i doma v Čechách nás známí nabádali: „Hlavně vyfoťte uši.“
I tradiční dlouhé domy Dajáků, ve kterých bydlela pod jednou střechou celá vesnice, jsou na ústupu. Kdo má peníze, postaví si svůj vlastní dům, i když je stále rád, je-li v něm hodně lidí. Oblast Longbagunu je na kraji civilizovaného světa, a proto se teď mohu rozhlížet po šedavé prázdné verandě dlouhého dajáckého domu (lamin).
Moje oči zastaví pronikavý pohled náčelníka. Předávám mu doporučující dopis od kolegy z Longbagunu. Předává ho dál, číst neumí. Znovu se mu podívám do očí, je mi trapné říkat mu, že „chceme vyfotit uši“. Náčelník omluvně krčí rameny, jediná babička s dlouhýma ušima je nemocná, nezlobte se. Vracíme se k řece. Uprostřed džungle hrají kluci volejbal a jejich smeče by sklidily potlesk i před vyprodanou evropskou tribunou. Vedle totéž s menším úspěchem zkoušejí dívky. Taková je tedy pravdivá dajácká současnost.

 

POZVÁNÍ K TANCI
Jiná dajácká vesnice Tanjung Issuy leží uprostřed jezerní oblasti Mahakamu. Ani nás nepřekvapí, že v době, kdy už bychom v ní podle tvrzení majitele lodi měli být, jsme uprostřed jezera Jempang a kapitán opravuje motor. Stojí při tom ve vodě, kterou má po kolena. Voda vypadá jako bílá káva a je s podivem, že v ní může být tolik ryb. Rybáři chodí po dně jezera, v tuto dobu mělkého, a zatahují sítě. Ryby potom suší na vorech u svých plovoucích domů a prodávají je překupníkům, kteří je vozí do velkých měst. Všichni už netrpělivě čekají na příchod dešťů. Minulou sezonu pršelo málo a bojí se, že z rozlehlého jezera zbude za chvíli jen bahno a několik úzkých kanálů s vodou. Vzácní sladkovodní delfíni teď odplavali neznámo kam.
V Tanjung Issuy žijí Dajákové z olejových palem, gumovníků a ananasů, muslimové zase loví ryby, a tak se jim dohromady dobře žije. A protože ve vesnici jsou dva laminy, mohou si Dajákové přivydělávat i na turistice. Před jedním laminem se pořádají taneční představení pro turisty, v druhém se soustředila tradiční řemeslná výroba a přistavěné kolmé křídlo poskytuje ubytování. Je poledne, horko, dobře by se tady odpočívalo. Ale těžko odpočívat tam, kde všichni prosí: „Kupte si.“
Procházíme vesnicí, poprvé a naposledy v dajácké vesnici slyšíme zvláštní dětský pozdrav, tak častý na Bali nebo Lomboku. „Ahoj, bonbóne!“ - i tak se totiž dá přeložit zkrácené spojení anglického pozdravu a žádosti o cukroví: „Hello, bonbon!“ O něco později přijíždí na objednané taneční představení skupina šesti cizinců (první a poslední, se kterou jsme se za dva měsíce potkali). Po skončení tanečků rozhodí dětem bonbony, ty se rozsypou po zemi, děti se perou, lezou po čtyřech, není to právě důstojný obrázek.
Turisté odjeli, jdeme pomalu na večeři. Velkou rybu se pro nás nepodařilo chytit, místo ní dostáváme pozvání na tanečky jiného rázu. Do vesnice přijel šaman, aby vyléčil nemocného starého tatínka. Po zaplacení příspěvku na pohoštění a „finanční omluvy“ pro šamana za to, že ho budeme rušit fotografováním, vcházíme do domu. Velká místnost je naplněná k prasknutí. Vzadu je vidět prázdná postel, ale kde je nemocný, co mu je a kolik mu je let, nezjistíme, protože hudba je tak hlasitá, že naše otázky nikdo neslyší. Navíc jen část lidí mluví dobře indonésky a směsi místní dajáčtiny s indonéštinou zase nerozumíme my.
Šamana povídání lidí ani roznášení kávy a pobíhání dětí neruší. Soustředěně přes hodinu tančí okolo středového závěsu, prosí nemoc, aby z těla odešla, nabízí jako dary rýži, vejce, oblečení. Okolí nevnímá, asistuje mu pouze jedna ze starších příbuzných nemocného, která mu podává potřebné rekvizity.
To už děti přestaly brečet a dospělí se bavit. Místnost zaplnil dým z kadidla a kouř z cigaret. Šamanovy otáčky nabírají na rychlosti. Kolem duní gamelany a do zad se probíjejí bubny víc než sugestivním rytmem. My odcházíme, léčba pokračuje dlouho do noci. Rodina nám nakonec na rozloučenou věnuje několik vyřezávaných figurek, jejichž cena na trhu o dost převyšuje sumu, kterou jsme zaplatili na „vstupném“. Znovu nás překvapí, jak jsou tihle bývalí krvežízniví lovci lebek přátelští a bezprostřední.
Zbytek vesnice už spí, teď udeří do uší nenadálé ticho. Obcházíme psy spící uprostřed cesty. „Čekáme na vás, abyste si ještě na rozloučenou koupili suvenýr,“ vítá nás při návratu do laminu plná četa prodavaček. Vzdáváme se. Odmítnu sice koupit krásně tkané prostírání i vyřezávanou mačetu (mám jen malou krosnu a před sebou ještě přes dva měsíce cesty), ale odcházím spát s malovaným kamínkem a korálky na krku. Prozatím se ještě neroztrhly, ale i bez nich by kaleidoskop od řeky Mahakam byl dostatečně pestrý.

 

 


 

Kalimantan
Kalimantan (v překladu Diamantová řeka) zabírá dvě třetiny tropického ostrova Borneo, třetího největšího ostrova na světě. Na jeho severní části leží dva malajské státy Sarawak a Sabah spolu s malým nezávislým sultanátem Brunej. Toto rozdělení pochází z koloniálních dob. Kalimantan byl nizozemskou provincií, zatímco Brunej a malajské státy byly pod vlivem Británie.
Kalimantan (jak se indonéská část Bornea nazývá) se dělí na čtyři provincie Východní (Timur), Jižní (Selatan), Centrální (Tengah) a Západní Kalimantan (Barat). Celý ostrov má plochu 746 309 km2, z toho 549 032 km2 připadá na Kalimantan, jehož větší část leží na jižní polokouli, menší na severní (přímo na rovníku leží Pontianak, hlavní město Západního Kalimantanu).
Na této obrovské ploše žije pouhých 5 % obyvatel Indonésie, tj. přibližně 9 milionů, z nichž nejzajímavější (a turisticky nejatraktivnější) jsou bezesporu obyvatelé vnitrozemí - Dajákové, jejichž počet se v současnosti odhaduje na něco přes 2 miliony. V Západním Kalimantanu tvoří vysoké procento obyvatel Číňané - 30 % (město Pontianak), místy až 70 % (město Singkawang a okolí).
Život na ostrově se soustřeďuje okolo řek. Kapuas, nejdelší řeka na celém Borneu (a zároveň i nejdelší indonéská řeka), protéká Západním Kalimantanem a měří 1142 km. Druhou nejdelší řekou je Mahakam. Statistiky uvádějí, že jen ve Východním Kalimantanu je 43 velkých řek, 119 menších a 192 jezer v oblasti okolo Mahakamu (největší Jempang zabírá 15 000 ha).
Řeky jsou dopravními tepnami a na mnohých místech byly ještě před deseti lety jedinou spojnicí se světem. Ve Východním Kalimantanu a ve vnitrozemí ostrova jsou jí někde až dodnes. Výstavba silnic je velmi obtížná, protože velká část ostrova leží jen několik metrů nad hladinou moře, půda je podmáčená a nově postavené silnice jsou vlivem přírodních a klimatických podmínek během několika let téměř nesjízdné. Po mnohých se dá jezdit jen v období sucha (duben až září).
Po řekách se i dnes vozí do vnitrozemí zboží a dolů se splavuje dřevo, které je hlavním bohatstvím Kalimantanu spolu se zemním plynem a ropou, jež se již od konce 19. století těží na několika místech u pobřeží. V nánosech řek jsou uloženy diamanty a zlato, řeky zásobují obyvatele rybami. Prozatím je Kalimantan co se týče přírodních zdrojů nesmírně bohatý ostrov. Při současném tempu těžby a dolování je však možné očekávat, že během deseti až dvaceti let bude veškeré přírodní bohatství Kalimantanu vyčerpáno.
červen 2002

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group