ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MISIE ARGENTINA - CHILE

Je čtrnáct dní před Štědrým dnem a po mnohahodinové cestě vypůjčeným autem a s kůží spálenou od slunce na předloktích, která jsme měli cestou vystrčena z okýnek, stavíme před čerstvě natřenou budovou s křížkem. Vítá nás sestra Františka a chvilku jí trvá, než se rozmluví, je zvyklá jen španělsky. Je však z Bratislavy, a stává se tak naším průvodcem v zemích, kde strávíme příští dva měsíce v rámci dlouhodobého fotografického projektu Misie. Jako při předchozích cestách do Kazachstánu a Jihoafrické republiky jsme hosty kongregací školských sester svatého Františka a sester těšitelek. Ty vznikly v České republice a postupně založily své misie v dalších částech světa.

POTŘEBNÍ Z ARGENTINSKÉHO ROSARIA
Stupňující se ekonomická krize Argentiny způsobuje stále větší migraci chudých obyvatel z neprosperujících zemědělských oblastí do okolí velkých měst. Rosario není výjimkou. Je třetím největším městem Argentiny po Buenos Aires a Córdobě a leží asi 320 kilometrů od Buenos Aires proti proudu veletoku Paraná.
Celé rodiny sem již několik let přicházejí v naději, že se jim podaří získat jakoukoli práci. Bez základních prostředků, zázemí a mnohdy s nedostatečným vzděláním se však ve většině případů jejich situace k lepšímu nemění. Pomocí v nouzi jim jsou nejrůznější charitativní a humanitární organizace, které přispívají tím nejzákladnějším: materiálem na stavbu domků, oblečením, potravinami a léky. V nejlepším případě zprostředkují zaměstnání.
Pro většinu taková situace znamená život ze dne na den v obavách, zda pro své rodiny dokáží sehnat alespoň to nejnutnější. A tak mnohdy nezbývá než se živit svážením a přebíráním odpadků a zbytků z bohatších čtvrtí. Každý večer po osmé projíždějí městem chlapci s vozíky zapřaženými za osly a sbírají naplněné igelitové pytle, které lidé položili před své domy nebo obchody. Se sběrem se tady počítá, a tak je už předem roztříděný. Dlouho do noci pak celé rodiny odpad probírají a hledají, co se dá sníst, co se dá zvířatům, co se může ještě obléct a co se dá třeba ještě prodat...
Zde, na okraji města v chudinské čtvrti založily sestry těšitelky svoji misii. Pro pomoc sem chodí denně desítky lidí. Pravidelně přijíždějí zásilky ze samoobsluh a pekáren se včerejším či rozbitým pečivem, denně se roztřídí a rozdají balíky obnošených, ale i úplně nových šatů. Můžeme nerušeně pracovat, nikdo si nás příliš nevšímá.
Po několika dnech, ukolébáni přívětivou atmosférou v misii, poprvé vyrážíme do nejbližší chudinské čtvrti, odkud si přichází pro pomoc nejvíc lidí. Za čtvrt hodiny jsme zpět bez drahých fotoaparátů, v roztrženém triku a s prázdnou bombičkou od vystříkaného plynu. S podobnou situací vždy počítáme, máme foťáky oblepené špinavou leukoplastí, na sobě obnošené a mírně ušmudlané šaty. Další, záložní kamery schováváme ihned po příjezdu na bezpečné místo.
S čím jsme však nepočítali, byl fakt, že profesionální a velmi drahý německý nervový obranný plyn nebude fungovat rok před vypršením expirace! Sprej připravený k použití patří k naší základní výbavě již několik let všude, kde pracujeme, a jeho použití proti opilým chlapíkům bylo otázkou několika okamžiků. Stříkali jsme okolo tak zuřivě, že jsme postříkali také sebe. Plyn nám stékal po rukou i obličeji... a nic.
Ještě celí roztřesení oznamujeme naši nehodu a nenápadné sestry nám předvedou, co ve městě velkém jako Praha znamená dobrá pověst kláštera a postupně vybudované osobní kontakty. Během několika okamžiků vidíme první policejní auto a po necelých třech dnech nám naše Nikony přinese sám policejní chefe okrsku až do kláštera!
Kamery se našly u překupníka, jenž je koupil od našich zlodějů za 15 USD. Policie si ale nenechá svůj úspěch pro sebe a my se celkem šestkrát objevíme v krátkém rozhovoru v televizních novinách, což má dva důsledky. První je ten, že nás začali poznávat lidé na ulici, prodavačky v supermarketu a řidiči v autobusech, což ovšem není nic příjemného vzhledem k neustále zdůrazňované ceně nalezených Nikonů, která by uživila zdejší chudou rodinu po celý rok.
Druhý, příjemnější výsledek naší televizní popularity je, že se seznamujeme s Martou. Marta Elena Krejsa se narodila v Rosariu českým emigrantům, kteří do Argentiny přišli v roce 1924. Než se stačili vrátit domů s vydělanými penězi, jejich úmysly překazila válka a pak komunistický puč. Doma mluvili česky a Marta řeč nezapomněla tak jako ostatní zdejší emigranti. V Česku však nikdy nebyla a zemi zná jen z vyprávění své maminky. Když nás uviděla v televizi, zvedla telefon a pozvala nás k sobě na návštěvu. Strávili jsme s ní a její rodinou dva příjemné večery na zahradě jejího domu a slíbili si, že si budeme psát, aby si procvičila svoji milovanou, ale v argentinském Rosariu naprosto nepoužitelnou řeč. Napište jí taky - k dceři do práce. Bude ráda. ( Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. )

CHUDOBA A KRIMINALITA
Chudoba zde přispívá ke značné kriminalitě, kterou jsme pocítili nejen my jako přepadení a okradení cizinci. Stává se součástí života lidí žijících v těchto chudinských čtvrtích.
V misii jsme se jednoho dne seznámili s paní Hildou. Ještě před několika lety měla ona i manžel dobrou práci a se svými čtyřmi dětmi žili běžným spokojeným životem. Dnes jsou bez zaměstnání, žijí z podpory, obývají jeden z provizorních domů a denně docházejí pro chléb do misie. Svého osmnáctiletého syna musejí doprovázet na autobusovou zastávku, protože přepadení je v jejich čtvrti víc než běžné. Motorku, která byla nejdůležitějším majetkem rodiny, jim za bílého dne ukradli členové místního gangu. Nejsou zdaleka jediní. Obavy, že se nepodaří nic dokázat, případné následné problémy i strach o vlastní děti je přiměly k tomu, že krádež oficiálně nenahlásili...
Paní Hilda nás pozvala na návštěvu. Společně se sestrou Františkou se vydáváme k jejich domovu a k několika dalším známým. Cestou se k nám přidá Hildin šestiletý syn Ignácio. Jede na svém staronovém kole, které kdesi sehnala sestra Klára. Na první pohled ho nepoznáváme, dlouhé vlnité vlasy vyměnil za prázdninového ježka. Směje se nám a říká něco, co prý nejde přeložit...
Blížíme se k domovu rodiny paní Hildy. Ulice se zužují natolik, že jimi můžeme procházet jen v řadě za sebou. Navíc musíme být dostatečně svižní, abychom nezdržovali protijdoucí. Vítají nás skromné cihlové domky s plechovými střechami, ploty ze starých prken a plechů, které zajišťují alespoň trochu soukromí, nemocní a na kost vyhublí psi a všude hromady několikrát přebraných odpadků. A hlavně, jak už to v chudých částech světa bývá, spousta dětí.
U paní Hildy jsou všichni doma. Manžel, nejstarší synové i dcera. Ale jakmile zjistí, že budeme fotografovat, nenápadně se vytratí. Zůstává jen šestnáctiletá dcera, která se fotí ráda, a malý Ignácio.
Překvapuje nás vybavenost domu. Vedle zavedené elektřiny a vody zde nechybí ani elektrický sporák, lednice a televize. Vše starší a opotřebované, ale funkční. Zdánlivou idylu ruší jen fakt, že místnosti, ve kterých právě nikdo není, musejí být před sousedy zabezpečeny pevným visacím zámkem.
Zatímco Hilda připravuje těsto na torta frita (podobné našim vdolečkům), Ignácio se chlubí svými hračkami. Je znát, že leccos pamatují. V okamžiku, kdy vycouval se svým velkým plastovým náklaďákem z garáže - záchodu, prodraly se malým větracím okénkem paprsky slunce, které spolu s hustým dýmem přepáleného oleje vytvořily ostrý světelný kužel. Fotografujeme. Ignácio si nerušeně hraje, paní Hilda s dcerou smaží tortu, sestra Františka tlumočí a tři zmizelí příslušníci rodiny se co chvíli vracejí zjistit, kdy že bude jídlo hotové.
Ochutnáváme slavnostní tortu, loučíme se a za doprovodu místních navštěvujeme další známé. Postupně se k nám přidávají děti z ostatních rodin, na konci dne působíme jako hlučný a neorganizovaný zájezd.

ŠTĚDRÝ VEČER
Sestry mají v klášteře na hlídání obrovskou černou fenu. Běhá po zahradě a zavírají ji, jen když je to nutné. Všichni se jí bojí, a tak je nám podezřelé, že na Štědrý den - ve svátek klidu a míru - jí sestry nechaly veterinářem píchnout uspávací prostředek a zamkly ji do komory. Až večer pochopíme proč. Již během odpoledne jsme občas zaslechli hozený dělobuch, po čase se však jednotlivé rány změní v jednu neuvěřitelnou vřavu, která končí hluboko po půlnoci. Postavte se vteřinu po příchodu Nového roku doprostřed Staroměstského náměstí v Praze, hluk vynásobte dvěma nebo radši čtyřmi a představte si, že je navíc 30 stupňů tepla a po těle vám pomalu stékají kapky potu. Dostanete přesnou kulisu naší štědrovečerní večeře. Dozvídáme se, že všudypřítomná zvířata se často v hrůze před dělobuchy vrhají z plochých střech domů.

PUEBLO NUEVO
V překladu „Nová osada“, která postupně vznikla na břehu řeky Paraná. Je výrazně chudší než ty, které jsme doposud navštívili. Velkou předností života tady je však nejen možnost získání práce u rybářských společností, ale i rybolov pro vlastní potřebu.
S domorodým Marcelem vypomáhajícím v misii přicházíme do Pueblo Nuevo právě v době, kdy rybáři vynášejí úlovek ze svých lodí. Na řece strávili celou noc a teď jsou tu na bahnitém břehu očekáváni obchodníky z města, kteří ryby rozvážejí dál do tržnic a obchodů.
Fotografujeme a postupně si začínáme uvědomovat, jak hrozně je místo znečištěno. Plastové láhve, obaly různého druhu, sklo, plechovky, mrtvé ryby, vyvržené vnitřnosti. Všechno nepotřebné končí v řece nebo v jejím okolí. Šíří se zde silný zápach hniloby, špinaví potulní psi se perou o právě useknuté rybí hlavy. O pár metrů dál se zděšeně díváme na koupající se děti. Potápějí se, plavou, nabírají vodu do úst, prskají po sobě... a jsou nadmíru spokojeny. Ty, které neumějí plavat, mají z nalezených prázdných pet-lahví dokonce vyrobeny i plovací kruhy.
Nutnost ochrany životního prostředí je tím posledním, co by zdejší těžce zkoušené obyvatele mohlo zajímat. Pro osadu problém končí tím, že jednou za čas přijde velká voda a všechny nečistoty odnese. Když se však ještě jednou rozhlédneme po okolních chatrčích, musíme všem mlčky odpustit.

SILVESTR V CHILE
Mezi Vánocemi a silvestrem jsme se podle domluvy se sestrami přesunuli z Rosaria do chilské Antofagasty, vzdálené asi tři tisíce kilometrů. Hornické město Antofagasta leží v oblasti významných nalezišť kovů na pobřeží oceánu. Několik výškových domů v centru a okolo kilometry malých chudých domků až k obzoru.
Sestry tu před lety založily školu, kterou navštěvuje na 700 dětí z chudých rodin. Teď jsou prázdniny a klid, den před silvestrem.
Po zkušenosti z Argentiny se těšíme na silvestra a už odpoledne si vyhlížíme místa, kde by se dalo v noci fotit. Stále se nic neděje a těsně před půlnocí nám to konečně dojde. Jiný kraj - jiný mrav! V Antofagastě se žádného bujného veselí nedočkáme. S úderem Nového roku vycházejí na několika místech do tichých a liduprázdných ulic osamělé hloučky lidí a přinášejí slaměné panáky navlečené do starých šatů. Všimli jsme si jich už odpoledne. Malý hošík vytahuje sirky a všechny najednou zapaluje. Suchá sláma rychle hoří a lidé stojí mlčky okolo. Plamen ozáří tváře okolostojících. Zapomínáme na vatu do uší připravenou proti výstřelům petard a sledujeme, jak se lidé v klidu rozcházejí. Ticho prořízne zvuk hasičského vozu, který vyjíždí z druhého konce ulice. S houkající sirénou zastavuje v sousední ulici u dalšího hořícího panáka. Hasiči si něco rozčileně vykládají do vysílačky a odjíždějí. Odcházíme taky.

SANTIAGO DE CHILE
Loučíme se s Antofagastou, máme sraz se sestrou Františkou na autobusovém nádraží v Santiagu de Chile.
Druhý den fotografujeme ve františkánském klášteře v centru Santiaga. Dobrovolníci tu připravují obědy pro chudé - brambory a kapustu. Přichází jich denně asi tři sta, nejvíce z okolní čtvrti. V poledne se tvoří na ulici fronta a kuchařky se zavírají do kuchyně. Přicházejí pomocníci - muži, kteří jsou schopni zvládnout dav, jenž se sem za chvilku nahrne. My si zapínáme kapsy, řemínky od foťáků přehazujeme okolo krku. Lidé, kteří sem pravidelně chodí, nejsou jen bezmocní chudí, přicházejí i rváči z ulice, opilci a drogově závislí. Cítíme jejich zvědavé a nepřátelské pohledy. Ti opilí se odvracejí, zlostně hulákají a nechtějí se nechat fotit. Za chvíli víme proč - vracejí se i několikrát zpět pro nový oběd. Většina lidí se však nají a rychle odejde, jako by chtěli mít tu potupnou chvilku za sebou a styděli se za svou chudobu.
Na opačné straně obrovského kláštera je centrum pro HIV pozitivní děti. Sestra s pomocnicí se stará o přibližně čtyřicet dětí, některé tu jsou nastálo. Kancelář centra plná papírů naznačuje, kolik úsilí stojí za jeho kvalitním provozem. Sestra je ráda, že jsme přišli, chápe potřebu propagace nejen s ohledem na sponzory, ale i kvůli lidem, kteří mají o AIDS zkreslené představy.
V průběhu následujících dnů jsme navštívili celou řadu podobných míst, jako je misie v Rosariu, škola v Antofagastě a františkánský klášter v Santiagu de Chile. Byli jsme v domově pro staré lidi, kde se sestry starají o 140 často nepohyblivých pacientů, v Puconu, kde z malé dřevěné ambulance vyrostla během čtyřiceti let nemocnice, fotografovali jsme v Puerto Montt a setkali se s desítkami lidí, kteří pomoci ostatním věnují celý svůj život. Ačkoli se na jejich snahy můžeme dívat z různých úhlů, všichni mají náš bezmezný obdiv.

 


 

Alena Dvořáková - Viktor Fischer
Fotografický projekt Misie si klade za cíl seznámit veřejnost se životem a problémy lidí čtyř světadílů - Asie (Kazachstán), Evropy (Česká republika, Slovensko), Afriky (Jižní Afrika) a Jižní Ameriky (Argentina, Chile), ale zejména hledat a nacházet cesty pro humanitární pomoc chudým a nemocným. To vše na pozadí práce v České republice vzniklých řádů školských sester svatého Františka a sester těšitelek, které postupně založily své misie po celém světě. Postupně tak vznikají čtyři rozsáhlé soubory, všechny založené na stejném principu: v prvé, rozsáhlejší části přiblíží divákovi všední život obyvatel v oblasti a v druhé části dokumentují práci a konkrétní pomoc misií těmto lidem. Jednotlivé fotografie tvůrci neautorizují, soubory představují jako jednotný kompaktní celek. Všechny tři dosavadní soubory byly postupně oceněny v soutěži Czech Press Photo.
září 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group