ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DLOUHÉ DNY NA BALTU

Tallin, když do něj přiletíte z Prahy, je „malé, ale šumné město“ - jako trochu zmenšená zmíněná Praha. Blondýnky, kuřáci, směsice estonštiny a ruštiny, pěkné uličky, horké slunce a studený vítr, trochu seveřanské odtažitosti, tvrdé „l“ s měkkým „i“. První dojmy jsou nic víc a nic míň než první dojmy. Slyšíme angličtinu jako jazyk oficiální. Ruština jako kdyby byla takovou tou vedlejší řečí pro klábosení, která přijde na řadu v přestávce mezi dvěma úředními jednáními, když se služba v hostelu do telefonu na jakýsi ženský hlas rozčiluje, že ty boty koupily hned, a nepočkaly aspoň den, aby se podívaly i po jiných obchodech. Na Radničním náměstí postávaly stovky lidí, většinou s láhví anebo plechovkou piva v ruce. Je to prý zvyk, který Estonci převzali od Rusů. Alkohol v restauraci je drahý, tak ho kupují v obchodech a procházejí se s ním po městě. Občas si sednou na trávník anebo nějaké jiné atraktivní místo s pěknou vyhlídkou - a popíjejí v přírodě. Až na případy, kdy hrozen mladých lidí postává před obchodem s alkoholem někdy okolo jedenácté hodiny večer, kdy je pořád ještě světlo a otevřeno, je to docela příjemné. Dlouhé dny jsou tu opravdový fenomén. Když je tu v osm hodin večer světlo vysoko na obloze, zdá se, že je tak pět šest hodin u nás. A okolo čtvrté ráno je už den zase v plné parádě. Vlastně se doopravdy vůbec nestmívá.

DNY STARÉHO TALLINU
Měli jsme štěstí, že jsme přiletěli v ten pravý čas. Město se nazdobilo plakáty a transparenty, Radniční náměstí improvizovaným pódiem. Vystupovaly tu kapely různého druhu a žánrů, ale na Talliňany nejvíc zabíral sborový zpěv. Tahle tradice musí být úžasná a vine se jako zlatá nit novodobými dějinami. Dokonce se zdá, že si Estonci a i jiné pobaltské národy svou svobodu „vyzpívali“, stejně jako teď je pro ně koncert Eurovize, který se tu letos před měsícem odehrál, chápán jako jakási pozvánka ke vstupu do Evropy. A ony slavnosti? Dny starého Tallinu vznikly už za časů SSSR, kdy to byla příležitost pobavit se a nenásilnou formou upozornit na to, že to je staré hanzovní město. A pak je tu důvod starobylejší: zima je depresivní období, a když přijde ke slovu léto, jaksi přirozeně vypukne oslava a začne karneval. „Dílem to je matějská pouť a dílem slavnosti, které mají tradici, ale nedá se to srovnat s vinobraním ve Znojmě anebo jízdou králů ve Vlčnově,“ řekl nám později Marek Toman na české ambasádě. Také přehlídka uměleckých řemesel tu byla podstatně jiná než u nás v Česku. Namísto vzývání Keltů anebo starých Slovanů s pečením chleba, placek nebo selátek je tady stejně stará tradice místních kmenů, která ale ukazuje na práce z jiného soudku. Tady se dlabala z kmene stromu loď, vedle se vydělával ruční papír a kdosi žhavil kovová razítka, aby je mohl obtisknout na dřevo anebo do kůže. Na paloučku pod hradbami se provozovaly masáže a další dobově oblečený Estonec předváděl v pytlích nasbírané silné dřevěné špony různých barev a druhů, které se mají přihazovat na oheň při grilování kvůli chuti a vůni.

KRYSÍ DOSTIHY
Stojíme před historickou radnicí v samém centru Tallinu a čekáme, až to začne. Má to být závod plný legrace a uvolnění. Mladí úředníci, kancelářské krysy, mají závodit uličkami starého města Tallinu oblečení v pracovním kvádru s mobilem v jedné ruce a složkou s papíry pod rukou druhou. Organizátoři z tallinské obchodní komory se rozhodli jenom pro jedno ulehčení - povolili běhat v teniskách, takže představitelkám slabšího pohlaví odpadla nutnost riskovat zdraví během na vysokých podpatcích. Přihlásilo se na 24 soutěžních družstev, zastupujících různé firmy. Celkem 100 lidí vyměnilo úřednická křesílka za tvrdou dlažbu. Sportovní rekordy od účastníků závodu nikdo nežádá, tím spíš, že na trať vyběhnou lidé netrénovaní. Ovšem výsledek svůj velký význam, typický pro současné Estonsko, samozřejmě má: „Závody úřednických krys nás posunou dále v našem úsilí o návrat do Evropy,“ vyhlašuje slavnostně předseda obchodní komory a pořadatel závodů Erik Sigger. „Budeme ještě blíže světu, až první běžci překonají vzdálenost - tedy pokud ji překonají.“ Dodává, že první běh úřednických krys se uskutečnil v roce 1987 v New Yorku a o tom, jak je populární, svědčí, že brzy se závody pořádaly také v Torontu, Sydney, Amsterdamu, Bruselu... a že se těchto závodů účastní tisíce lidí.
Závody kancelářských krys ale začaly trochu nečekaně a z jiného místa, než jsme se domnívali. Také oblečení bylo jiné, než avizoval tallinský, v ruštině psaný deník. Týmy navlečené v barevných parukách, počmáraných sakách, žertovných čepičkách anebo třeba v brýlích se zpětnými zrcátky rychle zmizely za radnicí, aby po chvíli vyběhly druhou stranou, kde na ně čekala cílová páska. Běžci vbíhali do cíle, kde automaticky dostávali limonádu a pytlík s houskami, které tu pak houfně pojídali. Ale to ještě nebylo všechno, moderátor ve středověkém oblečení si je zval na pódium, kde dostávali za svůj výkon ti první pohár a ti, co se neumístili, aspoň bonboniéru. Zdá se, že další krok k návratu do Evropy byl učiněn.

CO JE U NÁS LEPŠÍ?
Kdo by před deseti lety pomyslel, při první cestě na Západ, že stejně překvapený může být i cestou opačným směrem - na Východ? Cestou na Východ, kde to vypadá jako na Západě. Ta země na Východě, který je ale západním směrem, se jmenuje Estonsko. Vůbec nejčastější pud českého cestovatele v Pobaltí je asi srovnávání. Zvlášť v Estonsku je to ožehavé téma - čeho je tu a tam více či méně, co je lepší, zachovalejší, důkladnější. Není bez zajímavosti, že takzvané pobaltské země (Estonsko, Litva a Lotyšsko) mají dohromady méně než 10 milionů obyvatel, takže hodně teoreticky vzato by mohli připomínat Čechy, Moravu a Slezsko. Docela by to vydalo na zajímavou hru - v čem jsme lepší my a v čem oni. Tak skvěle vyzdobené, čisté a zásobované kiosky určitě nemáme. Estonsko - Česko 1:0. Ale máme zase ve městech všude asfaltové silnice, a ne jenom udusanou hlínu - 1:1. Kam patří bábušky prodávající květiny, děti jako kameloti procházející autobus s čerstvým výtiskem gazéty? Co sčoty vedle pokladen v obchodech? Potkali jsme tu spoustu pracujících dětí, ale je to tím, že tu mají dřív prázdniny. A na druhou stranu: jídlo v restauracích je chutné a je ho hodně. Ze všech stran se ozývá pípání mobilních telefonů, je to taková internacionální móda, zvlášť když víte, že v Estonsku připadá 1 mobil na 2 obyvatele včetně vesnic a samot a že hned za mořem je Finsko - mobilní velmoc. Poznání Estonska a Pobaltí vůbec se dá zjednodušit do jediné věty: je to jako u nás.

PLÁŽ
Zahájit sezonu na pláži, to není jen tak. Stalo se to oficiálně 1. června a k organizátorům se připojili i hudebníci a mládež. A nebyla to akce jen tak ledajaká. Hudební show pod otevřeným nebem, děti stavěly hrady z písku, kreslily na asfalt, po dlouhé přestávce zase ožívaly volejbalové kurty. Večer byla ještě celkem zima, ale všechny rozehřály taneční hity 70. a 80. let. Ale přitom... Teplota vzduchu dosáhla 19 stupňů, voda měla 16 stupňů a zdálo se, že pro zdejší obyvatele jsou to celkem přijatelná čísla. A to i přesto, že v tak ledovém větru a vodě by se u nás v Česku snad kromě velkých otužilců nikdo nekoupal. V tak severském státě, jako je Estonsko, musí být lidé přirozeně otužilejší, a tak se proháněli ve vodě, jako by se nechumelilo. A stejně jako třeba na Kubě, koupání nespočívalo ani tak v plavání jako ve vodních hrátkách s míčem i bez. Stejný obrázek jako na pláži za Tallinem se nám naskytl pár dní poté v národním parku Lahemaa - pár opalujících se těl a malé děti cachtající se ve vodě, kterou by našinec označil za ledovou. To jsme ještě netušili, že to je asi nejteplejší den, který jsme během cesty po zemích, kde je za mnohem přirozenější počasí považován déšť, měli možnost zažít.

ŠEDÝ PAS A RUSKÁ VĚTŠINA
Tajemník zdejší české ambasády Marek Toman nás přivítal korektně a vstřícně. Asi tak, jak by si člověk představoval chování pravého Estonce. A jako zdroj informací byl přímo exkluzivní. Hned v úvodu nás ujistil, že průměrný plat je tu o něco nižší než u nás, asi 11 000 našich korun, ale s tím nehraje dohromady, že ceny jsou zhruba dvojnásobně vyšší. „Je to paradox daný tím, že společnost je strukturována jinak,“ vysvětluje Marek Toman. „Pro Estonce je typické, že tu existuje vrstva poměrně hodně bohatých lidí, která je úzká, pak je střední vrstva, která je slabá a má jiné postavení než u nás, a pak jsou lidé, kteří na tom jsou špatně.“ Otázka, jak to ti lidé zvládnou, zůstává nezodpovězena. Také rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici je tu větší než u nás, přičemž Tallin je cosi jako stát ve státě. Všechny hospodářské a ekonomické příležitosti se koncentrují tady. A kam že vlastně patří Estonci? „Sami sebe chtějí pokládat za Skandinávce, nechtějí být považováni za součást Pobaltí, což je slovo, které berou za sovětský vynález. Mají povahově i jazykově blízko k Finům. Vnímají Lotyše a Litevce jako konkurenty, kterým se moc nedaří. Do Evropy míří přes Skandinávce, a ne jako součást Pobaltí.“
Zajímalo nás také, jak tady řeší národnostní problém. Není přece tajemstvím, že Estonsko má třetinovou ruskou menšinu a například ve městě Narva ruská menšina tvoří až 90% většinu. „Jak se snášejí Rusové a Estonci? Jako následek nedobrovolného soužití, protože Estonsko bylo okupováno SSSR, pak přišli Němci a po nich zase Rusové, takže vztahy to hodně zatížilo. Tyto dvě komunity jsou oddělené, Estonsko po získání nezávislosti zvolilo tu cestu, že etničtí Rusové nezískali občanství automaticky, jako tomu bylo například v Litvě. V Litvě nikdo neví, že tam Rusové jsou, zatímco v Estonsku získali občanství jen ti Rusové, kteří patří k historické ruské menšině, jež byla před válkou malinká, anebo ti, kteří složili jazykové zkoušky a podstoupili úřední proceduru, přičemž ty zkoušky jsou pro Slovany poměrně obtížné. V tuto chvíli má občanství asi polovina ruské menšiny, a jak to půjde dál, je otázkou.“ Zatím to prý funguje tak, že státní správa je víceméně estonská, zatímco soukromý obchod je ruský. Část škol obecně je ruských, část estonských, ale do roku 2007 by většina škol měla být estonských s podílem výuky v ruštině. „Je to citlivá věc, která tady hraje podstatnou roli,“ říká diplomaticky Marek Toman. Vztahy s Ruskem jsou totiž pořád důležité, a jak to tedy doopravdy s ruskými školami bude, se zatím neví. Jisté ale je už teď, že u mladých lidí, kteří mají jako komunikační jazyk angličtinu, se tyto problémy ztrácejí. „Faktem je, že zdejší Rusové mají jakési šedé pasy, průkazy cizince,“ vysvětluje Marek Toman. „Na úvodní straně je napsáno, že držitel tohoto pasu se smí vrátit do Estonska pouze se souhlasem úřadů, což znamená, že musí mít povolení k pobytu. Šedý pas také znamená, že jeho nositel musí mít vízum všude.“

ŠVEJKOVINY
Propletená historie dává zdejším lidem vědomí relativity hodnot, které tak lidsky přesvědčivě propagoval ve svém Švejkovi Jaroslav Hašek. Švejk byl sice psaný na hloupost Rakouska-Uherska, které tady nezažili, ale zase tu měli Rusko a Sovětský svaz. Je proto jasné, že to je ten ideální hrdina pro zdejší region, a není divu, že se s ním setkáváme téměř na každém kroku. Večer procházíme křivolakými uličkami starobylého Tallinu a co tam nevidíme? Na jedné z hospůdek obrázek Švejka. Protože jsme už předtím zahlédli Krušovice, víme, že jsme na dobré cestě. Zamíříme dovnitř - a vidíme, jak to tam žije. Stěny jsou vyzdobeny ilustracemi ze Švejka, ale je tu také fotografie a podpis bývalého předsedy vlády Miloše Zemana z doby, kdy tu byl na návštěvě. A aby toho nebylo málo, uprostřed místnosti zpěvák s bendžem a kolem něj sedí posluchači, kteří mají před sebou půllitr anebo tuplák, ale také zpěvník, a přizvukují z něj milému předzpěvákovi. Jedni dokonce vylezou na stůl a lavice a dělají „vlnu“. Zpěvák, podobný vzhledem i projevem našemu Matuškovi v dobách jeho největší slávy, ale moc spokojen není. Prostě posbírá zpěvníky, poskládá je do skříňky, zamkne ji a balí svůj nástroj. Jindy je to tu prý lepší. Majitelem „Švejkovy hospody“ je Riho Randvee. Rádi bychom s ním mluvili, ale je zrovna na moři, jak mi řekl do telefonu, takže se osobně sejít nestihneme.

SAAREMAA
Několikrát to mělo stejný průběh. Našli jsme si na mapě cílové místo a zjistili, jaký tam jede autobus, s cílem dostat se mezi venkovské obyvatelstvo. Pak jsme tam přijeli, anebo v některých případech dorazili stopem, a v místě značeném jako vesnice bylo liduprázdno. Pár roztroušených domků, spíš samot, anebo, jak se tady říká, farem. Někdy byly od sebe stovky metrů. Autobusové zastávky se objevovaly u cesty, i když nikde kolem nebylo žádné stavení, lidé se objevovali odnikud a do nikam vystupovali. Stejné to bylo i při jízdě na kole. Rovina a prázdné autobusové zastávky, sem tam domeček. A tak člověku ani nepřišlo, že urazil sto kilometrů, když za celou jízdu nenarazil na nějaké větší lidské sídlo. Ostrůvek si prostě uchoval původní ráz obyvatelstva, včetně skanzenu s velkými větrnými mlýny. Téhle oblasti na ostrově Saaremaa se říká typicky estonská. Za sovětské éry byl totiž cizincům uzavřen, a dokonce Estonci z pevniny potřebovali k návštěvě ostrova povolení - byly tu umístěny radary předběžného varování a raketová základna. V Kuressaare, největším ostrovním městě, byli lidé více než laskaví - v mládežnické ubytovně Internet používali zadarmo nejen studenti, ale i lidé z města, a když jsme si půjčili kola, nejenže to vyšlo na poloviční cenu, než bylo psáno, ale navíc jsme je vrátili tak, že jsme je přivázali v devět večer před krámek s půjčovnou a klíčky hodili do schránky. Kuressaare bylo zkrátka místo, kde se tak trochu a po svém zastavil čas. Místo, které je opravdu víc skandinávské než pobaltské.

ZA STARÝCH DOBRÝCH ŠVÉDSKÝCH ČASů
Bohemistka Mairi Korvel přednáší v Tartu na univerzitě. Studovala v Praze v letech 1990 až 1991. Na stáže na Karlově univerzitě jezdila i později, na dva roky tu měla letní školu. A když začal cestovatelský boom, jezdila do Prahy jako průvodce. Poslední dobou prý pobývá v Čechách privátně. Sešli jsme se na starobylém náměstí a povídali si v nedaleké kavárně. „Co se týče uplynulého desetiletí,“ říkala, „zdálo se mi, že Češi měli lepší postavení na začátku. To, co jsme měli my, byla prostě hrůza. Tady chyběl cukr, prášek na praní, mouka... Když jsem přijela na stáž do Čech, byl to pro mě jiný svět. Moje první myšlenka byla - a co vlastně chtějí, proč nejsou spokojení? Až pak jsem pochopila, že to byla jen překrásná fasáda, za kterou bylo něco, co nikomu nemohlo vyhovovat. Ale tady nebyla ani ta fasáda. Změny v Čechách nebyly natolik kruté - tady v Estonsku se velká část společnosti dostala do úzkých a pak se to pomalu začalo zlepšovat. U vás v Čechách se to za posledních deset let také pomalu zlepšuje, ale ty změny nebyly všude a díky tomu jsme teď trochu úspěšnější. Začali jsme níž než vy a dostali se dál...“
Z paní Korvel čiší hrdost, přirozená empatie a široký rozhled. Další témata, která postupně probíráme, jsou vstup do Evropské unie („problémy mají zemědělci a spousta lidí má obavy, že vstoupí zase do jiného ‘svazu’“), obava z Ruska („vidíme ty změny, ale historická zkušenost varuje“), blízkost k Finsku a Švédsku („za švédských časů tu byli sedláci nejsvobodnější, dokonce se zachoval výraz ‘za starých dobrých švédských časů’“). Je to příjemné rozloučení s Estonskem.
říjen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group