ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PALAWAN, POSLEDNÍ VÝSPA FILIPÍN

 

Do Puerta Princesa, správního centra filipínského ostrova Palawan, odplouvá loď jen jednou týdně. Při vstupu na palubu dostává každý pasažér noviny. Na titulní straně je hořící trajekt, který včera klesl ke dnu, a je to stejný typ jako ten náš. Vcelku rád vzpomínám na varování, že na Filipínách se potopí průměrně „jen“ jeden velký trajekt ročně. Nás už to tedy teoreticky nepotká.
Palawanská část pětitýdenní cesty po Filipínském souostroví byla asi nejdobrodružnější částí výpravy. Na tomto ostrově, který leží trochu stranou, západně od celého souostroví, žijí zbytky původních kmenů přibližně pěti různých etnik. Mimo jiné asi stovka příslušníků kmene Tau’t Batu, detailně popisovaných před lety v Koktejlu i světových geografických magazínech. Náš původní plán zněl v hrubých rysech takto: projít nejméně ve dvou místech pralesem asi čtyřicet kilometrů širokého ostrova, navštívit nejčetnější etnikum Palawanců, pokusit se spatřit lidi Tau’t Batu a zjistit, co se změnilo na jejich životě. Váháme s návštěvou nejjižnějšího cípu Palawanu, který může být teoretickým působištěm muslimské teroristické organizace Abu Sayyaf. Turista je tu poměrně snadnou kořistí únosců na rychlých člunech. Na druhou stranu nás tam s Jirkou od začátku něco silného vábí. To ještě netušíme, že skončíme na nejjižnějším bodu ostrova a že se zcela nečekaně dotkneme toho, co každý cestovatel považuje za svou nejvyšší metu. Vlastně jsem myslel, že je to v dnešní době nemožné. O to více nás překvapilo setkání s kmenem, který není v populární či naučné literatuře popisován. Aniž jsme chtěli, přiblížili jsme se tomu, co zažívali cestovatelé před půl stoletím. Potkali jsme „svůj“ kmen.

TOVÁRNA NA PŘEPRAVU
Přesně tak vypadají filipínské trajekty. Kapacita okolo jednoho tisíce osob bývá značně překročena. Proto se také při neštěstí udává: „Počet obětí tisíc až tisíc pět set.“ Mnoho cestujících jezdí na černo a linky jsou věčně přeplněné. Lodě nevoní novotou a není na jejich opravy. Na rozdíl od trajektů, které známe z Evropy, jsou na filipínských všechna místa jen k ležení. Ano. Celý interiér lodi je protkán soustavou čtyřpaland. Ty jsou konstruovány na délku průměrného Filipínce, takže oba přečníváme nohama k sousedům, Jirka dokonce značně. Jeho upřímná, ale marná snaha uskrovnit se vyvolává v našich „nožních“ sousedkách záchvaty smíchu. Húúú, duní lodní signál jako troubení přerostlého slona a kolos se chystá k třicetihodinové plavbě do Puerta Princesa. Parta kluků na polystyrenových vorech loví z kalné mořské vody poslední mince házené cestujícími a plavidlo se pomalu dává do pohybu. Všichni se trochu modlíme za šťastnou plavbu a pozorujeme vzdalující se mnohamilionovou metropoli Manilu.
Komunita naší sekce lodi se pomalu začíná okukovat. Napravo rodinka s četnými zavazadly, nalevo jeptišky. Na jednom konci běloch s filipínskou „průvodkyní“, na druhém neurčití byznysmeni. Ve směsici snědých tváří jsou ty naše bílé k rozhovorům preferovány. Bezpočetné nezávazné hovory sviští ušima jako horký vítr s prosolenými sprškami tříště Jihočínského moře. Turisté chtiví výměny informací, bílí starousedlíci proklínající nemožnost podnikání, zvědavci. Nikdo nám nedoporučuje směřovat k jihu. Únosci, únosci, únosci..., slyšíme ze všech koutů. Když tu ke mně z čista jasna přistoupí mužík, kterému později začneme říkat „kouzelný“, a začne vést jeden z trajektových hovorů. Je majitelem plantáží, které jede omrknout, a mimo jiné umí hledat virgulemi zlato a drahé kamení. Takový normální Filipínec, říkám si. Vzpomenu si přitom na Jirku, který miluje drahé kamení, a vidím v hovoru milé krácení cesty. Kouzelný mužík vytahuje virgule, vkládá do nich tu valoun zlata, tu diamant a předvádí, jak najde stejný materiál. Mužík je veselá kopa, a když se svěřujeme se svým plánem jet na jih Palawanu, říká: „To není problém, žádné nebezpečí vám nehrozí,“ a dává nám adresu svého kamaráda, který nás ubytuje. Tak a je to, díváme se s Jirkou na sebe. Jedeme na jih!

UŘÍZNUTÁ HLAVA
Té uříznuté americké hlavě předcházelo trochu nelogické a arogantní rozdělení teritoria po vyhlášení samostatnosti v roce 1946. K samostatné Filipínské republice byly tehdy přiřazeny i ostrovy, které od pradávna patřily Brunejskému sultanátu. Prakticky od té doby usilují muslimové z jižní části Filipín o odtržení a samostatnost. Zlomový bod nastal, když radikální muslimové unesli velmi bohatou skupinu Filipínců a dostali od nich obrovské výkupné. Vybavili se rychlými čluny, dobrými zbraněmi a rozdělili se údajně i s Al-Kajdou v Afghánistánu. Ta za odměnu vycvičila pár Filipínců organizace Abu Sayyaf z ostrova Joló. A malér byl na světě. Minulý rok se nic netušící skupinka Američanů rekreovala na ostrůvku nedaleko palawanského správního centra Puerto Princesa. Když přijely rychlé čluny Abu Sayyaf, neměli sebemenší šanci. Tři Američany odvezli radikální muslimové na ostrov Basilan a doufali, že dostanou buď výkupné, nebo prostor pro vyjednávání o nezávislosti. Nestalo se ani jedno. A tak filipínská prezidentka obdržela „dárek“ v podobě uříznuté hlavy jednoho z rukojmích včetně naturalistických videozáběrů z popravy. Ostrov Basilan je dnes obklíčen a došlo k patové situaci, kdy vojsko nemůže dovnitř a Abu Sayyaf ven. Po mém návratu z Filipín byl zastřelen další z rukojmích. Po té první efektní vraždě zahájili Filipínci i západní svět až nepochopitelnou kampaň, která prakticky zlikvidovala rozvíjející se turismus na celém jihu Filipín. Filipíny prý „nejsou bezpečnou zemí“. Legrační na kampani je, že většina turistů směřujících na krásné severní (bezpečné) pláže Palawanu cestuje přes Puerto Princesa, což je jen pár kilometrů od místa únosu.

MEZI MUSLIMY
Poslední kilometry drkotáme v jeepney po noční prašné cestě už úplně sami. Třítisícové městečko Rio Tuba je umouněné prachem z ohromného povrchového dolu. Absolutní většinu obyvatel tu tvoří muslimové z původních rybářských kolonií. Musíme se s Jirkou smát. Jednak své bláznivosti (vždyť až sem jsme vlastně nechtěli), jednak pohledům domorodců, které bych v těchto končinách nečekal. „Odkud jste, jak to že jste se sem dostali, co tu chcete...?“ Žádný z bílých sem nejméně rok ani nepáchl. Stovky bělem v snědých tvářích nás vykuleně pozorují. Čelisti muslimů padají dolů jako na povel.
Muslimové z Ria Tuba ale nejsou žádní suchaři. Na náměstí právě probíhá basketbalový noční turnaj, hraje se hazard a popíjí alkohol. „Tady jste v bezpečí, ale dál už opravdu nejezděte,“ slyšíme shodně z mnoha úst stejnou písničku. Muslimové z Ria Tuba nemají o svých extremistických sousedech valné mínění: „Ani neznají korán,“ říkají s pohrdáním.
„Máte tu hodně hostů?“ ptáme se v našem skromném ubytování. „Hm,“ zní odpověď. „Kdy naposledy. Před měsícem, rokem?“ „Možná před rokem,“ zní rozpačitá odpověď.

TUŠENÍ ZÁHADY
Následující kapitoly musím trochu předeslat vysvětlením. V pralesích jižního Palawanu jsme se ocitli na prahu malého objevu. Naše bádání jsme však z časových důvodů nemohli dokončit. Hodláme se proto na místo vrátit a zmapovat, co jsme načali. Totiž objev nepopsaného kmene. Z pochopitelných důvodů tedy nebudu uvádět popisná fakta a názvy. Budu si při vyprávění počínat trochu jako Messner se svým yettim... I když, sněžný muž je doufám z jiné literární kategorie.
„V pralese žijí Palawanci a daleko, daleko za nimi narazíte na úplně jiný kmen. Jsou malí, světlí a mají foukačky. Nikoho cizího k sobě nepustí,“ vybafl na nás muž, kterému bychom jakoukoli jinou informaci stoprocentně věřili. V hlavě jsme ji přiřadili do folklorních báchorek a vyrazili do pralesa. V poslední vísce před pralesem kontaktujeme průvodce. Půjdeme s ním za Palawanci. Flaviano má vystudovanou teologii v Manile. Působí tedy v osadě jako duchovní. Vyzvídáme na něm, jestli nemá informace o jiném kmeni, žijícím dále. Odpověď nás překvapuje „Jo, jsou tam, ale k nim se nedostaneme. Jsou malí, tmaví, s kudrnatými vlasy. Mají foukačky, a když se k nim přiblížíte, zabijí vás.“ Informace nás elektrizuje a my začínáme tušit, že nějaký zvláštní kmen za asimilovanými Palawanci musí být. Duchovní přece nekecá.

ZAPOMENUTÝ KMEN
Vyznačujeme bizarní skálu v dálce jako cíl naší cesty. Tam žijí Palawanci a možná... možná ještě někdo. Supíme za naším průvodcem Flavianem s nejnutnější výbavou jen na několik dní. Ve čtyřicetistupňovém vlhkém vedru se noříme do pralesa a cítíme, že nám dá zabrat. Možná se ženeme někam, kde nic není. Říkáme si: co kdyby, co kdyby... a plazíme se po čtyřech pralesem. Pijeme vodu z potoků a vlhko i dusno nás zadupává do země, brání nám, abychom běželi a našli odpověď na naléhavou otázku. Teď hned. „Flaviano, Flaviano, jak vypadají ti z neznámého kmene?“ snažíme se nedočkavě utřídit si informace. „K nim se nedostaneme, zabili by nás,“ mučí nás lhostejností průvodce. „To přece není možné,“ úpíme s Jirkou. Jsme možná tak blízko...
„Poprvé a naposledy se před třemi lety o stejnou cestu pokoušeli tři Američané,“ povzbuzuje nás Flaviano. „Jeden se ale ve skalách poranil, a museli se vrátit.“
Dorážíme k prvním Palawancům. Rádi odpočíváme v ratanových chýších postavených na kůlech a hasíme žízeň vodou z kanystrů. Ptáme se samozřejmě na naše tajemné domorodce a dostáváme bližší a bližší, zároveň však rozporuplné informace. Jediné, v čem se všichni shodují, je fakt, že mají foukačky a nepustí nás k sobě. Jeden z Palawanců bere do rukou přes dva metry dlouhou foukačku a demonstruje přesný zásah šípem na patnáct metrů. „Jsou otrávené,“ říká. „Hrot je napuštěný směsí z několika bylin a za půl hodiny je s člověkem konec.“ Přes tlumočníka Flaviana naléháme, jestli se s našimi domorodci může někdo z Palawanců setkat. Chvilku váhají, ale za chvíli dostáváme překvapivou odpověď. Mezi některými Palawanci a „našimi neznámými“ probíhá v pralese směnný obchod. Je to prý místo asi dva dny cesty odtud. Dozvídáme se i údajný den setkání, který se ale později ukáže jako falešný.
Přicházíme do další osady. Nechceme se příliš zdržovat, jen si trochu oddechnout a pokračovat vzhůru za naším dobrodružstvím. Z odpočinku nás vytrhává vzrušený hlas Flaviana: „Hejhejhej, jedna rodina ‚vašeho kmene‘ se tu usadila a žijí spolu s Palawanci!“ A gestikuluje vzrušeně směrem k drobnému kudrnatému staršímu muži v tradiční sukýnce a s bambusovou tabatěrkou za pasem. Běžíme k němu a chce se nám ho uchvátit do náručí. Místo toho si s ním obřadně třeseme rukama a domlouváme návštěvu v chýši. Srkáme s Lampiduem, jak se muž jmenuje, mléko z kokosových ořechů a jíme vařenou rýži. Lampidu se sice k naší velké lítosti převlékl z tradičního do pruhovaných trenýrek, zato nám ukázal svou ženu a dceru s dítětem.
Zjišťujeme, že prvotní popis kmene jako lidí světlejší kůže neplatí. Ve skutečnosti jsou drobné postavy a podobní spíše negrittům, což znamená kudrnaté vlasy a tmavou pleť. Jde na první pohled o jiné etnikum, než jsou Palawanci z vesnice. Lampidu se ukáže jako veselý mužík, který nám zahraje na tradiční gongy a posedí s námi do noci. Složitým překladem přes dva tlumočníky se bohužel nedozvíme nic nového. Lampidu se svou rodinou odešel k Palawancům kvůli jednodušší obživě. Členové jeho kmene ustupují do hor a zmenšuje se jim životní prostor. K jakýmkoli cizincům, kromě několika Palawanců, se kterými obchodují, se chovají nedůvěřivě. Nejdříve prchají a pak střílí jedovatými šípy. Nikdo z této vsi nemá chuť nás provázet dál.

POD HOROU
Druhý den ráno opouštíme rodinu Lampidua. Ještě stále doufáme. Přicházíme k Palawancům žijícím pod převisem skály. Jsou k nám vstřícní. Termín vzájemné výměny zboží, která se odehrává asi jeden den cesty v hlubině pralesa, je ovšem v nedohlednu. Zvažujeme, zdali obětovat čas určený pro celou filipínskou cestu a „naše“ domorodce si tu „vysedět“. Nemáme však ani dary, kterými bychom si mohli získat jejich přízeň, čas, ani jistotu, že by se nám nějaký kontakt zdařil, a tak se jen velice neradi rozhodujeme pro ústup. Zjišťujeme podrobnosti o ideální době návštěvy a plánujeme na počátek příštího roku expedici zaměřenou na zmapování nového kmene. Víme, kde je přesně hledat. Potřebujeme tedy jen čas, štěstí a dobré prostředníky. Ještě jednou, po vzoru Messnera a jeho yettiho, vás, čtenáři, musím navnadit: máte se na co těšit! Příště...
Trochu smutně se ploužíme dolů. V „civilizaci“ míjíme dřevorubce, kteří pomocí motorové pily řežou překvapivě přesné fošny na stavbu zmodernizovaných chýší. Necháváme se povozit na vozíku bez koleček zapřaženém za buvola a kyneme vzdálené hoře. Však my se vrátíme, slibujeme.

NA STŘEŠE JEEPNEYE
Neplánované cestovatelské intermezzo v podobě hledání nového kmene nám vzalo čas lopotit se ke kmeni Tau’t Batu. Volíme proto rychlejší cestu na sever Palawanu se zastávkami v nejzajímavějších lokalitách. Cestu přes celý ostrov jsme absolvovali, jak jinak, nejtypičtějším, nejbarevnějším a nejlevnějším dopravním prostředkem zvaným jeepney. Tento filipínský dopravní prostředek vznikl přestavbou a prodloužením korby amerického jeepu. Každý kus je unikátně a co nejpestřeji pomalován a uveze téměř neomezené množství osob a materiálu. Při plném vytížení, kdy lidé visí i na bocích vozu, vypadá jeepneye jako hrozen lidí, které neobyčejnou rychlostí posouvá vpřed neznámá síla. Auto prostě není vidět. Jirka miluje jízdu na střeše jeepney. I já se občas nechám zlákat lepším výhledem a pocitem, že máme osedlanou obludu. Vítr na střeše neutralizuje žár slunce a navíc můžeme mávat překvapeným vesničanům. Pro zábavu rveme ze stromů nad silnicí dozrávající plody kešu a v osadách uhýbáme telefonním drátům křižujícím silnici, abychom nebyli o hlavu kratší. I tak si odnášíme četné pohmožděniny a škrábance od větví stromů. Mnohahodinový „film“, který člověk zhlédne ze střechy jeepneye, je ale nezapomenutelný a mnohem záživnější, než dlouhá a nudná cesta uvnitř auta. „Héééj,“ řvou filipínští kluci každou chvíli. Prásk, a větev stromu nás všechny nemilosrdně zbičuje za naši touhu vidět víc.

POSLEDNÍ MOHYKÁNI TURISMU
Provinční městečko Quezon, ležící v jižní třetině západního pobřeží Palawanu, nás vítá prázdnými restauracemi s všudypřítomnou produkcí karaoke. Tři servírky z baru Nostalgia nám zpívají do ouška hity osmdesátých let a vůbec jim nevadí, že jsme si přinesli jídlo z pouličního stánku. Popíjíme studenou kolu a užíváme si své výjimečnosti. I tady jsme skoro jediní bílí. Ubytování najdeme v turistickém resortu Tabon Village pár kilometrů od města. Belgičan Theo udržuje svůj resort už jenom ze sentimentu. Před osmnácti lety tu vybudoval krásný ratanový komplex s chatkami. Míval plno. Dnes tu není ani noha. Rodina ho opustila a on tu zaměstnává několik místních chlapců, které má jako své děti. Neví, co bude dál. Ptáme se Thea na nedaleký ostrov, kde má podle Lonely Planet žít robinson německého původu. „Zemřel už v roce ’96, uchlastal se,“ líčí nám Theo.
Stejně se na ostrov vypravíme. Najímáme si vahadlovou loďku a plánujeme malý okruh po místních ostrůvcích. Na ostrově Tamlagun je dům robinsona. Je tam i jeho postel. Jako by odešel teprve nedávno. Ostrov obydlela desetičlenná filipínská rodinka rybářů. Uloví deset patnáct kilo ryb denně a dvakrát týdně je odváží k prodeji na Palawan. Objíždíme na loďce ostrovy. Pidepole, Nasaryk, Palm Island... Nádherné pláže i koupání. Vysoké skály ostrovů jsou protkány množstvím jeskyní. Mimo jiné je skupina jeskyní Tabon Caves uváděna jako jedno z nejdříve osídlených míst na Filipínách. Ve zdejších jeskyních prý žili lidé už před padesáti tisíci lety. Nejvíce nálezů je z období před šestnácti tisíci lety. Tito lidé pohřbívali své zesnulé do keramických nádob v jeskyních situovaných směrem k moři. Archeologický výzkum ale zřejmě neproběhl zcela detailně. Během našich amatérských průzkumů totiž šlapeme v jeskyních po hromadách prastarých keramických střepů z pozůstalosti filipínských předků.

HODY ZA PAKATEL
Správní centrum ostrova Palawan, město Puerto Princesa, je mezníkem, od kterého se již vyskytují běloši. Město tepe klasickým hektickým filipínským ruchem. Přecpanými ulicemi se proplétají a „rachtají“ stovky tricyklů (motorikši), náklaďáků, osobáků a jiných smradlavých vozítek. Ulice ale skýtá především příležitost ke gurmánským orgiím, které jsme si zvykli praktikovat večer, kdy teplota klesla na snesitelných třicet. Stánky a tržnice mají totiž zavírací dobu až po čtyřiadvacáté hodině. Hltáme buko džusy z pravého kokosového mléka, ochutnáváme sladká masíčka, kuličky, nudličky, všudypřítomnou rýži a hlavně ryby! Pod oranžově zářícími žárovkami obrovské tržnice leží haldy čerstvých ryb, za které by se nestyděla ani nejluxusnější restaurace. Hygiena sice pokulhává, bacily se ale přece uvaří, ne? Rochňáme se s Jirkou v tuňácích, makrelách, modrých mečounech, žralocích, krevetkách, mušlích, ústřicích, humrech... Nejdražší ryby tu stojí asi šedesát pesos za kilo, to jest přes čtyřicet korun. Kupujeme ohromné steaky tří druhů ryb a neseme si je do restaurace. „Prosili bychom je udělat přírodně na roštu,“ říkáme servírce. „No problem, připlatíte si dvacet pesos,“ souhlasí mile...

PRAHA NA BŘEHU MOŘE...
Povědomí krásných cestovatelských povinností nás žene dál na sever. Městečko Sabang leží asi osmdesát kilometrů od Puerta Princesa. Ubytujeme se v resortu Mary’s Beach. Houpeme se do půlnoci v ratanových hamacích a koupeme se v Jihočínském moři. Vzduch třicet, voda dvacet osm. Ráno v šest opakujeme očistu. Takový život je téměř k snesení. Chystáme se k prozkoumání národní rezervace. Předtím nás ale čeká jeden transcendentální prožitek. Partička mladíků a vojáků zpívá na břehu oblíbený karaok, poslouchají televizi a paří. Mezi nimi Rolland, náš holandský známý z Puerta, který si po několika letech byznysu dělá dobře. Myslí si, že je úplně jiný den, než je ve skutečnosti, takže ho chválíme, jak dokonale zapomíná na starosti Evropy. A teď si představte výjev, který se před námi rozehrál. Napravo azurové moře a barevné rybářské loďky. Partička zpívá ABBu a další lahůdky. A v televizi pod palmou běží videoklip. Gotika, katedrály... „Prague, Prague,“ křičí Jirka a na obrazovce opravdu promítají Karlův most, Staroměstské náměstí, Hradčany... Moře si netečně šplouchá a my jsme vyřízení jako malí kluci. Podroušený voják se samopalem nechápe naše rozněžnění, a tak nám alespoň nalévá a nutí nás, abychom zpívali s ním. Karaok, ryby, pivo, teplo, palmy, Praha... To jsou Filipíny.

ŘEKA POYUY-POYUY
Je nejdelší splavnou ponornou řekou na světě. Úsek, který se dá na loďce splout, měří kolem osmi kilometrů. Řeka je součástí národního parku se vzácně zachovaným ekosystémem. Její tyrkysovou barvu pohlcuje pár metrů od ústí do moře tma jeskyně. Vplouváme do nitra skály, kde vládnou tisíce netopýrů, jejichž zápach, pískání a chlad jako by nás vrhl do úplně jiného světa. Krápníky a jeskyně. Oficiální projížďka je dlouhá jen kilometr a půl, zbytek je jen na zvláštní povolení. Řeka má mnoho odboček a je poměrně těžké se v jejich labyrintu neztratit. Za chvíli nás turistická pramice vysadí v deltě brakických vod říčky Poyuy-Poyuy. Na břehu se prohání metroví varani a po stromech skáčou makakové. Rezervace města Quezon je teritoriem s největším dochovaným porostem mangrove na Filipínách. V pohádkově strašidelných kořenech „kráčejících“ stromů, které udržují křehký ekosystém, žije ohromné množství ryb, obojživelníků a plazů.

HNÍZDO UPROSTŘED SKAL
Rybářské město El Nido je nejturističtějším bodem Palawanu. Jeho název znamená ve španělštině „hnízdo“. Městečko se choulí uprostřed špičatých skal na severu Palawanu jako opravdové hnízdo civilizace. Žijí tu převážně rybáři, farmáři a podnikatelé v turistickém ruchu. Můžete se tu věnovat potápění, šnorchlování a všem turistickým zábavám včetně četných restaurací, ve kterých dostanete osvěžující džusy z rozmixovaného ovoce a s ledovou tříští. Vřele doporučuji lahodný džus připravený z čerstvého manga.
Při březích El Nida se tyčí stovky nádherných ostrovů a ostrůvků, na kterých se mimo jiné točily „bondovky“. Proplouváme po četných ostrůvcích, plaveme u prázdných pláží, proplouváme jeskyněmi a šnorchlujeme v Malé a Velké laguně. Kromě několika snobských resortů nás neruší opravdu nic. Ostrovy Miniloc, Hadí a Želví ostrov, koráli, ryby a spalující žár slunce. Co k tomu dodat...?

HLEDAČI HNÍZD
Kromě polohy města nám v El Nidu hnízdo připomněli i sběrači vyhlášené čínské gurmánské speciality – totiž salanganích hnízd. Hnízdečka přilepená vysoko ve skalách tvoří salangany, což je druh asijského rorýsa, z vlastních slin. Tyto bělostné půlměsíčkové útvary vypadají jako slepené z rýžových nudlí a mezi čínskou komunitou platí jako vyhlášené afrodiziakum a lektvar pro léčení astmatických, a vlastně téměř veškerých neduhů. Protože je tato surovina nesmírně drahá, vyplatí se vesničanům šplhat po ostrých skalách vysoko vzhůru do jeskyní a skalních rozsedlin na kolmých stěnách. Lezou většinou bez lan, s baterkou v ústech. Hledače bezpečně poznáte podle nohou zjizvených a rozdrásaných o ostré ostrovní skály. Lovci hnízd lezou totiž zásadně bez bot. Náš průvodce a lodivod, kterému tu všichni přezdívají Bambus, je zároveň i hledačem hnízd. Veze nás na jeden z ostrovů za bratrem, který kempuje pod skalou, aby jim nikdo hnízdečka nevyfoukl. Prostě si měsíc počkají, než je salangany slepí, pak jim je uříznou a prodají. Baštíme s Bambusovým bratrem žraloka připraveného na ohništi a posloucháme vyprávění hledačů hnízd. „Získáme jich měsíčně asi čtyřicet. Pak je prodáme čínským překupníkům. Podle kvality za sto až sto padesát pesos za kus. Před prodejem musíme hnízdečka pečlivě očistit, protože jen ta bílá mají velkou cenu,“ říkají sběrači a třímají v dlaních své maličké poklady. Plujeme dál podél kolmých skalních stěn ostrovů, na kterých jsou přilepeny chýše hledačů hnízd.
Abychom měli zážitek komplexní, vyrážíme večer do nejluxusnější místní restaurace, patřící Číňanovi, který salanganí hnízda vykupuje a mimo jiné z nich vaří i polévky. Dáváme si za 150 pesos delikatesu, která chutná zhruba jako květákovka s polotuhými nudličkami uvařených hnízd a těšíme se na její afrodiziakální účinky. Blazeovaný majitel restaurace vytahuje jemné váhy a ukazuje nám nejkvalitnější z hnízd, která vykupuje. Dotýká se několikagramových hnízd jako drahokamů. „Polévka, co jste jedli, je vlastně z odpadu,“ vysvětluje nám relativní láci polévky Číňan.

NORMÁLNÍ VRAHOUNCI
V tomto bodu měla cesta po ostrově Palawan končit. Protože je ale úbytkem turistů ochromena doprava, museli jsme zpět do Puerta Princesa. Vzhledem k půldni času jsme se rozhodli ještě pro návštěvu trestanecké kolonie Iwahig asi dvacet kilometrů od města. O této filipínské raritě – totiž věznici bez oplocení, ostrahy a s volným pohybem vězňů – se dočtete i v průvodcích. Procházíme budkou se strážníkem a zapíšeme se do knihy, aby měli přehled, jestli se v pořádku vrátíme. To je ale vše, co pro bezpečnost návštěvníků dělají. Nasedáme do korby náklaďáku, kde nám jakýsi muž nabízí k prodeji kýčovité výrobky. „Jsem tu na doživotí,“ argumentuje trochu nepochopitelně chlapík. Vyskakujeme z náklaďáku na centrálním prostranství. Další z chlapů nám nabízí průvodcovství: „Seděl jsem dvanáct let, za tři měsíce jdu domů.“ To už je lepší, říkáme s Jirkou a souhlasíme, aby nás provedl. „Vězni jsou řazeni do tří kategorií,“ objasňuje nám průvodce hierarchii věznice. „Ti v modrých uniformách jsou nejtěžší zločinci, odsouzení například za terorismus, ti jediní jsou stále zavřeni. Mírnější v zelených uniformách mohou opouštět cely za prací a oranžoví jsou nejlehčí delikventi s volným pohybem a možností bydlet tu s rodinou.“ Opravdu zvláštní je, že mezi nejmírnější jsou počítáni i někteří vrazi. „Hej, Joe!“ zubí se na nás muž s tváří Quasimoda. „Jsem mrňavej, ale pěkně hnusnej vrahounek,“ pokřikuje na nás vesele a podává nám ruce. Zastavujeme u uzavřené sekce, ze které se k nám vztahují desítky paží. „Měli byste koupit cigára a dát jim je,“ radí průvodce a vytahuje z tašky karton. Kupuji dvě krabičky a dávám je do spárů vězňů. „Eště, eště,“ křičí potetovaní chlapi a my se radši vzdalujeme. Nic nechápeme. „Proč neutečou, když mají doživotí?“ ptáme se dozorce, jehož jedinou zbraní je obušek. „Palawan je ostrov. Buď bychom je chytili, nebo by museli do pralesa. No a tady je určitě lepší život než v džungli,“ říká muž. Vězni si tu navíc mohou přijít k velice pěkným výdělkům za výrobu turistických cetek.
Vězení Iwahig je největším na Filipínách. Žijí tu téměř dva tisíce vězňů, včetně nejtěžších delikventů. Filipínská vláda sem nechává nahlížet turisty, aby demonstrovala humánní a málo nákladné metody svého vězeňství. Je to úchvatné, trochu děsivé a obávám se, že nepřenosné kamkoli jinam.
Cestou z vězení k přístavu, odkud vyplouváme, mlčíme. To byla tečka za poznáním ostrova Palawan. V hlavách se nám melou zážitky staré jen pár dní. Přemýšlíme o „našich“ domorodcích z jižní části ostrova. Vrátíme se sem ještě? Kdo to ví...
listopad 2002

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group