ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CESTA DO TIM BUKTU

Do Bamaka, hlavního města Mali, jsem po úmorné cestě dorazil za setmění. Ulice byly vylidněné. Napravo ode mě zastavil luxusní vůz. Uvnitř šofér a elegantní černý pasažér. Otevřel zadní okénko: „Co tu proboha pohledáváte takhle pozdě večer - sám se svou bílou kůží?“ zeptal se zdvořile. „Místo, kde bych bez peněz hlavu složil,“ odpovídám. „A odkud jste k nám zavítal...? Z Čech? No výborně, tak to budete umět rusky a rozumět si s Natašou. To je moje ruská sekretářka. Takže nasedněte.“ Na chvíli jsem oněměl, protože to, co se právě stalo, není v Africe ani v nejmenším obvyklé. Samozřejmě jsem rád souhlasil. Ukázalo se, že džentlmen byl významný zástupce firmy, která těží zlato v malijské poušti. Několik dní mě hostil ve svém luxusním domě, dal mi kupony do restaurace s evropským jídlem a jako průvodkyni zábavnou Natašu. Při večeřích mě zahrnoval informacemi. O způsobu, jak se dostat po souši do Timbuktu, ale nic nevěděl...
září 2003

Timbuktu, utopené hluboko v Saharské poušti, bývalo branou do černé Afriky. Oáza ve středním Mali prosperovala na obchodu se zbožím dováženým karavanami ze severu, hlavně z Maghrebu, na jih do Pobřeží slonoviny a Ghany a naopak. Zboží proudilo také po řece Niger. Timbuktu bylo přístavem se zlatými kopulemi mešit a s první univerzitou ve střední Africe.
Dnes je odříznuto od civilizace. I na tak pomalém kontinentu, jako je Afrika, jsou kladeny nároky na rychlejší výměnu zboží, a tak se malijská vláda rozhodla vybudovat napříč zemí asfaltovou silnici. A to mimo místa, kde se rozlévá řeka. Dnes je možné dostat se po silnici z jihu na sever do města Gao (odkud se dá pokračovat dál do státu Niger) za dva dny. Řeka se stala pomalá, Timbuktu se ocitlo v izolaci. Je notoricky známé jako důležité centrum islámu. Ba co víc, prý je dokonce místem odboje tuaregských muslimů proti smíšenému jihu. Jak jsem slyšel od jednoho Američana, ve vzduchu je tam cítit „nepříjemná nevraživost“.
Má-li nějaký odvážný turista přeci jen zájem spatřit torzo jeho bývalé slávy, má v podstatě dvě šance. Tou nejběžnější a nejbezpečnější je najmout si letadlo. Pro druhou možnost - dobrodružnou a strastiplnou cestu starou obchodní stezkou - jsem se rozhodl já.

NA KAPOTĚ - OPOJEN DROGOU
Ve městě Mopti, ležícím na pravém břehu řeky Niger v centrální oblasti země, s kouzelnou místní mešitou hliněné architektury Súdánského pásu, jsem po neskutečně složitém pátrání zjistil, že jedinou aktuální možností dostat se do Timbuktu je najít jistý dvorek. Tam sídlí firma dovážející do Timbuktu cement na stavbu zavlažovacích kanálů pro rýžová pole. Konečně jsem měl v ruce konkrétní a navíc, jak se ukázalo, pravdivou informaci. Dvorek jsem nalezl ještě ten samý den, s řidičem vraku náklaďáku usmlouval solidní cenu a za tři dny jsme vyrazili. S sebou alespoň minimální zásoby jídla - pytel datlí, dvě konzervy olejovek a nějaké to mango - to bylo to jediné, co jsem ve městě sehnal.
V den odjezdu se před vjezdem do dvorku objevily další dva prehistorické náklaďáky značky Mercedes. Zjistil jsem, že z bezpečnostních důvodů pojedeme v malé koloně. Řidiči ověšovali své vozy zvláštními artefakty, jejichž smysl mi unikal. Mezi ty, jejichž funkce se později ukázala být navýsost užitečná, byly dlouhé perforované plechy přivázané k bočnicím nákladového prostoru. Mimo cement se nakládaly i obrovské barely nafty - nikde po cestě nebylo možné načerpat pohonné hmoty. Několik hodin před odjezdem se začali scházet i pasažéři. Byli to vesměs muži zahalení do látek a ozdobných „bobo“, putující do oáz na severu. Nebylo jich mnoho. Zpočátku se na mě dívali podezíravě a přinejmenším moji situaci nechápali. Vylezli jsme na sklápěčku. Byla pokrytá tlustou vrstvou cementu. Od prvního momentu až do konce naší cesty, po celých 5 dní, jsme tak byli zahaleni štiplavým oblakem pouštního, ale i cementového prachu.
Kolona vyrazila. Projeli jsme městem a pokračovali na sever po asfaltové silnici vedoucí do Gaa. Po několika kilometrech jsme sjeli ze silnice a pokračovali dál prašnou cestou na severozápad. Cesta byla příšerná, přesto jsme jeli relativně rychle. Původně vedla rovně, ale po čase v ní náklaďáky vyjezdily obrovské výmoly a díry se začaly objíždět. Časem se však i v těchto objížděcích trasách vytvořily rigoly, a tak se začaly objíždět i objížďky. Dnes cesta vypadá jako jeden velký nepopsatelný chaos, který je záhadou i pro řidiče. Ani to jim však nebrání jet nejrychleji, jak je to jen možné. I za cenu, že nějaký bludný meandr auto zažene daleko do pouště a bude těžké najít cestu zpět.
Jízda byla divoká. Dusil jsem se v oblacích prachu a snažil se sednout co nejvíce dopředu, nejlépe na „čumák“ auta. Tam stroj i nejméně házel. Držel jsem se stěračů a bránil tak řidiči ve výhledu. Zadek mě pálil od rozžhavené kapoty, pod kterou sípal motor. Vůz prorážel křoviska s trním, po chvíli jsem měl obě ruce rozdrápané do krve. Po pár hodinách jsem musel vypadat asi dost zoufale, protože u mě přistálo „cigáro“ ubalené z novin, plné jakéhosi listí. Podal mi ho můj spolucestující s „vychytaně“ rozesmátou tváří. Bylo mi to jedno. Natáhl jsem... a málem se udusil. Bylo to odporné. Kašlal jsem a bylo mi na zvracení, ale výsledek se záhy dostavil. Tělo, které mi už dávno nepatřilo, má najednou obrovskou sílu. Z ramenou mi vyrůstají krabí klepeta, zakouslá do kapoty chladiče. Krajina kolem se zpomaluje, uklidňuje, a i když se za chvíli začíná stmívat, vidím daleko před sebe a mohu reagovat na šutry odmrštěné od kol před námi jedoucího vozu. Pak jsme zastavili. Byla tak jedna ráno. Okamžitě jsem upadl do milosrdného spánku.

PŘES KORYTO ŘEKY
K snídani mi s velkou obřadností nabídli sražené hořké kozí mléko dochucené pepřem. Vypil jsem ho (do té doby jsem v Africe mléko neviděl) a měl jsem pocit, že to nejhorší mám dnes za sebou. Samozřejmě jsem se mýlil. V poledne jsme dorazili k řece Niger a šofér nám oznámil, že projedeme koryto řeky. Všichni jsme se šli projít na břeh veletoku. Pořád mi to nedocházelo. Odhadoval jsem, že řeka je v tom místě široká 300-400 metrů. Ještě jednou jsem se u řidiče ujišťoval, jestli ten přejezd myslí vážně. „Jiná možnost není, protože na tomto místě je rameno řeky nejužší. A navíc nám můžou vesničané na druhé straně řeky pomoci, kdybychom uplavali. To se tu stává často, Mister.“ Dno řeky se mění a nikdo nemůže vědět, jak je kde hluboké. Já začal přemýšlet, do čeho zabalím doklady a fotoaparát. Bohužel jsem nic nenašel, a tak mi zbyla jen modlitba.
Vylezl jsem na střechu kabiny. Vůz se začal nořit do řeky. Ve chvilce mu ve vodě zmizela kola i blatníky. Na druhé straně se začali srocovat vesničané, bylo vidět, jak hulákají a poskakují. V první třetině začala voda vtékat do kabiny řidiče, vůz stále držel směr. Blížili jsme se do středu řeky. Vodní proud tvořil všude kolem víry. Náhle sebou náklaďák škubnul, propadl se o deset čísel, vrtule chladiče se zakousla do vody a lopatky ji začaly rozstřikovat do vějíře jako vodotrysk. Řidič, ponořený po pás ve vodě, zachoval chladnou hlavu. Rychle zabral a náklaďák vyrovnal. Po několika malých zakolísáních jsme začali stoupat. Pastevci z okolního břehu tancovati a zpívali. Řidič se ten den stal hrdinou.
Později se pozornost přehoupla na mě a nebylo to nepochopitelné. Na této straně řeky, v podstatě na obrovském ostrově mezi dvěma rameny Nigeru, viděli bělocha možná poprvé. Slavilo se celou noc. Ve vesnici rozdělali několik ohňů. Kolem nich pobíhali mladí kluci s „ušatými“ bubny (buben se dvěma chřestícími kusy plechu trčícími nad koženou blánou), skandovali a vybízeli každého do tance. U jednoho z ohňů seděl i stařešina obce. Na krku měl nádherné žluté korále ve velikosti malého citronu, byly vybroušeny ze silonu. Chtěl jsem si je prohlédnout zblízka, ale nebylo mi dovoleno se k náčelníkovi přiblížit. Kouřil jsem tedy se svým novým přítelem a se zaujetím pozoroval, jak kolem ohně poskakuje hlava nehlava dlouhatánská černá holka. Nebyla nejmladší. Bylo jí tak 35. Zmítala sebou jako maniak. I ona po mně neustále pokukovala. Bylo jasné, že si pro mě přijde. Když se tak opravdu stalo, nebylo možné odmítnout. Obtočila mi šátek kolem krku, vytáhla mé tělo k ohnivému světlu a mně nezbývalo než se uprostřed skandujících roztleskávačů ukázat. Vzpomněl jsem si, jak se v pražském Roxy tančí „pogo“, a pokusil se i trochu napodobit moji o dvě hlavy vyšší tanečnici. Dal jsem do toho všechno. Snad to bylo tím cigárem... Čím víc jsem se snažil pohybovat, tím víc nehybně jsem se cítil. Nebo mi snad stály jen oči? V jednu chvíli jsem pozoroval, že svůj pohled už neovládám. Začal mi jakoby ujíždět z hlavy a sledoval, jak mé tělo tančí. Vznášel se a já zjistil, že směřuje k náčelníkovi, který se v mých očích pomalu přibližoval, až jsem z celé jeho velkoleposti neviděl víc než korále. Moje vytoužené korále. Pak můj pohled sjel po jeho rameni, noze, kolem chodidel a zůstal ve tmě na zemi.

SÁM V PUSTINĚ
Ráno jsem se probudil ve sklápěčce. Vše bylo v pořádku, hlavně mi nikdo nic neukradl. Pokračovali jsme dál po ostrově. Krajina byla odlišná. Nikde ani křovíčko, kopeček, a dokonce ani krtinec. Od obzoru k obzoru jen absolutní rovina. Vypadalo to, jako bychom jeli po zamrzlé hladině vody, jen místo ledu byla země porostlá krátkou, dokonale udusanou trávou - od skotu. Touto zvláštní rovinou jsme putovali půl dne, když poklidné vrnění auta náhle přerušila ohlušující rána. Pravá část nápravy klesla, do vzduchu se vymrštil veliký kus černé gumy. Pneumatika byla doslova nahá. Vůz stál jen na vyfouklé duši. Všichni se dali okamžitě do práce. Sundali z ráfku duši se zbytky pneumatiky, našli všechny kusy roztrhané gumy roztroušené kolem. Řidič odkudsi vytáhl klubko drátů, kleště a začal roztrhanou pneumatiku sešívat. Na podobné události jsem byl v Africe už zvyklý, a tak jsem věděl, že oprava bude trvat zhruba den. Nechtělo se mi jen tak se nudit. Domluvil jsem se s řidičem, že půjdu napřed pěšky, a až opravu dokončí, na cestě mě naberou.
Vyrazil jsem. Stál jsem na povrchu absolutní roviny. Kolem mě se vlnil vzduch a náhle se na obzoru objevila malá chvějící se tečka. Netušil jsem, oč jde. Lehce se vznáší nad zemí jako fata morgána. Neustále se zvětšuje a tím zvyšuje i své chvění. Přibližuje se a vy nedokážete odhadnout její tvar ani velikost. Máte pocit, že už je blízko, ale zároveň jako by stále ztrácela tvar a určitost. Zdá se, že to není nic hmotného. Trochu z toho jde dokonce strach. Až pár metrů přede mnou vidím, že mrak jsou malí ptáčci letící v sevřeném hejnu těsně nad zemí. Nepopsatelný zážitek. Za chvíli se začalo šeřit a rudé slunce prodloužilo můj stín. Ulehl jsem a pozoroval extrémně jasné hvězdy. Už se nedivím, proč měli Dogoni, sídlící pár set kilometrů odtud, tak nevšedně propracovanou astronomii.

ŽIVOT NA LANĚ
Ráno mě probudil hluk motorů. Naložili mě. Pár hodin jsme pak putovali k dalšímu rameni Nigeru. Na řece se mihla dřevěná rybářská bárka s roztrhanou plachtou, a potom jsem nad hladinou řeky zpozoroval lano. Na jeho konci visel nějaký rezavý vrak. Byli jsme u lanového přívozu.
Lano, na kterém měl být v nejbližších minutách zavěšen můj život, bylo mnohokrát přetrženo a poté opět ručně spojeno. Bylo evidentní, že opravář neměl optimální nástroje. Ani jsem se nemusel ptát, zda tu někdy v minulosti nedošlo k tragédii. Myšlenku přeplavat veletok jsem zavrhl - kvůli silnému proudu a kvůli obávaným krevničkám...
První náklaďák vjel na ponton. Převozník nastartoval motor nějakého zařízení s ozubenými koly, které začalo posunovat vor směrem k druhému břehu. Lano se začalo dramaticky napínat a vibrovat pod několikatunovou zátěží. Se sílícím proudem zvětšovalo svoji délku. Chvílemi jsem měl dojem, že je z gumy. Uprostřed řeky, kde byl proud nejsilnější, stroj zařval... a pak s nepřetržitým kvílením přeci jen náklad přitáhl na druhý břeh. Měl jsem dojem, že motor musí každou chvíli vyhořet. Tento fakt mi na klidu nijak nepřidal, přesto jsem nastoupil na druhý převoz. Vůz, se kterým jsem nyní sdílel svůj osud, měl nejmenší náklad, a tak vše dopadlo nad očekávání dobře. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že to zas takový risk není... Na ponton vjel třetí náklaďák. Až doprostřed řeky probíhalo vše standardně, pak okolí ohlušila rána a z motoru se vyvalil oblak dýmu. Ponton stál. Z dálky nebylo dobře vidět, co se na palubě děje. Malé postavičky pobíhaly kolem náklaďáku. Jedna dokonce skočila do vody. Nedaleko ode mě začalo lano rotovat. Neprasklo, ale rozmotalo se a poslalo vor s nákladem i pasažéry po proudu. Všichni na voru i na břehu zděšeně hulákali a my běželi po proudu, abychom zjistili, co se s trosečníky bude dít. Asi tak po půl kilometru, v místě, kde řeka tvořila větší meandr, vyhodil proud vor se vším, co na něm bylo, na druhý břeh. Při nárazu se sice nahnul a vyklopil náklaďák na bok do vody, ale já věděl, že tato jemná havárie není pro místní žádný problém. Ponton i s posledním vozem ale zůstaly na druhé straně řeky, a my nemohli čekat, než je domorodci opraví.
Vydali jsme se dál na cestu. Všude kolem se zvedaly saharské pouštní duny, a tak jsme byli nuceni pokračovat vyschlým korytem řeky. Vypadalo bezpečně, ale moji spolucestující mi s jistými obavami začali vysvětlovat, že ve skutečnosti jedeme po několikametrové vrstvě měkkého bahna, která je vysušením od horkých saharských větrů ztuhlá pouze na povrchu. Každou chvíli se můžeme propadnout do bahna až po podvozek. Tomu tedy říkám dobrodružství...
Oba vozy byly na sebe doslova nalepeny. Co chvíli řidiči zastavili, šli se podívat dopředu a radili se, kudy pojedou dál. Mnohokrát náklaďák z ničeho nic sklouznul o pár decimetrů do mazlavé hlíny a já se nepřestával obdivovat oběma posádkám, jak se z problému dokážou vysekat. Pomáhaly jim k tomu výše zmíněné perforované plechové pásy, které vsunuly pod zadní hnací kola. Volný vůz na tyto pásy vytáhl zapadlý náklaďák, který tak mohl sám na povrch bezpečně vyjet. Vše bylo nutné dělat co nejrychleji, aby se celý vůz nezačal propadat do bažiny. Hromady vraků utopených v bahně až po střechu jsme viděli všude kolem. To by byl tedy konec. Ale my měli štěstí. Tímto stylem jsme putovali celou noc, protože nebylo možné zastavit, a koryto řeky jsme opustili druhý den v poledne.

DUNAMI POUŠTĚ
Poslední třetina cesty vedla dunami pouště. Zvláštní bylo, že tu kdysi musela vést docela slušná silnice, protože po jejích zbylých fragmentech jsme občas přejížděli. Někdy končila zasypaná pískem, který jsme museli objíždět, jindy končila jakoby utržená na pusté rozpraskané zemi. Když jsme měli štěstí, mohli jsme se po ní chvíli svézt. Na jednom takovém blaženém úseku se náhle jeden z vozů zastavil. Řidič s utrápeným výrazem strčil hlavu pod podvozek a pak nám oznámil, že prozatím končíme. Rozsypal se motor a oprava potrvá jeden až dva dny. Do Timbuktu zbývalo takových 200 km. Docházela nám voda i jídlo.
Řidič si lehl pod náklaďák a chvíli tam cosi páčil kleštěmi a bouchal kladivem. Pak na něj vytekl proud černého oleje. Část těla měl totálně prosáklou lesklou dehtovou mastnotou, ale vítězoslavně se culil. A opravdu. Vymontoval z vozidla celý obrovský motor a celý tento důmyslný stroj rozebral a pečlivě srovnal jako koláž na silnici. Postupně se propracoval až k válci, ke kterému ale píst absolutně nedoléhal. Byly mezi nimi takové škvíry, že jsem měl pocit, že válec pochází z jiného vozu. Nemýlil jsem se. Aby řidič závadu eliminoval, požádal mě, jestli bych mu k opravě neposkytl moji poslední konzervu sardinek. I když jsem příliš nechápal, pro záchranu našich životů jsem tak učinil. Řidič konzervu obratně otevřel (mým nožíkem), ústy vyprázdnil, boční plechy rozbalil a navlékl na píst. Nevěřil jsem vlastním očím. Těsnění pak chvíli obouchával kladivem, zasunul do válce a pokračoval dál v hlavolamu zvaném motor.
Pomalu se stmívalo. Jeden z mých tuaregských přátel odkudsi přinesl snítku chrastí, rozdělal ohýnek a z kapsy „boba“ vylovil malou konvičku. Nádobku napěchoval čajovými listy, zalil po okraj vodou a začal vařit. Celý proces trval asi hodinu, během níž neustále doléval vodu a přisypával cukr. Výsledkem byl hustý hořkosladký čaj podobný karamelu. Ten naléval po centimetrech do malé skleničky, kterou nechal kolovat. Bylo to silné, husté, ale osvěžující a krásně se pak spalo. Řidič nemohl v noci pracovat, protože už předešlou noc nespal, a tak s opravou motoru pokračoval až ráno.

POCHOUTKA TUAREGŮ
Ráno se vrátil i náš kolega, který předešlý den z ničeho nic zmizel za dunou. Na zádech nesl živou kozu. Požádal řidiče o nůž a kozu jím mistrovsky podřízl. Nůž byl tak tupý, že se s ním nedalo rozříznout ani ovoce, ale ten muž jím za pár minut stáhl celou kozu z kůže a naporcoval. Kůži s masem hodil na opuštěné termitiště, aby se na prudkém slunci začalo sušit. Nechal si jen hlavu a kopýtka, podle Tuaregů tu největší dobrotu, na jaké se dá z kozy pochutnat. Začalo se s přípravou. Muž vykopal do země jámu a pak se všichni vydali hledat roští. Za dvě hodiny se nám podařilo nashromáždit docela slušnou hromadu malých větviček. K pobavení svých kolegů jsem samozřejmě přinesl dřívka, která se z nejrůznějších důvodů absolutně nedala použít - buď bychom se přiotrávili, nebo by se díky nim stalo jídlo nechutné. Muži naházeli chrastí do díry, položili na něj hlavu kozy i s kopýtky. Poté rozdělali rychlý a krátký oheň, který z hlavy opálil všechny chlupy, a když oheň dohořel, vše zasypali pískem. Čekali jsme asi tak hodinu a pak vše opatrně vykopali. Mě pohled na výsledek neuchvátil, a i když jsem měl opravdu velký hlad, pohrdl jsem mozečkem a jazykem i všemi dalšími dobrůtkami, na které se moji spolucestující s takovou vášní vrhli. Obral jsem si jen jednu docela ucházející kost.
Oprava trvala do pozdního odpoledne. Ve chvíli, kdy se řidič chystal otočit klíčkem, se rozhostilo hrobové ticho. Nebudete mi věřit - motor opravdu naskočil. Šofér nás rychle pobídl a vyrazili jsme. Ujeli jsme ještě asi sto padesát kilometrů, než se motor definitivně rozsypal. Ale byli jsme už blízko, a tak nás do Timbuktu dotáhl druhý náklaďák na laně. Byli jsme tedy na konci cesty a já vyrazil prozkoumat město... Ale o tom možná jindy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group