ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CIVILIZACE NA NILU

 

Egypt je zemí, jejíž velkou část pokrývá poušť.Úrodná půda, tolik potřebná k životu, se nachází prakticky pouze podél Nilu.Při plavbě po řece je úžasné sledovat, jak v některých místech tvoří jen uzounký pruh, široký mnohdy pouhých několik metrů, který rychle přechází v poušť. A přechod mezi úrodnou zemí a nehostinnou pouští je zde okamžitý, nikoli pozvolný. Podle úrodné půdy nazývali staří Egypťané svou vlast Kemet, což znamená Černá zem. Jednalo se vlastně o naplavené bahno z Nilu, na kterém se odpradávna usazovali lidé. Poušť rozkládající se po obou stranách Nilu označovali původní obyvatelé slovem Dešeret, neboli Červená zem. Její charakter je však trošku jiný než u klasické pouště typu Sahary, alespoň co se týče části mezi východním břehem a Rudým mořem. Ta se nazývá Východní či Arabská a je převážně hornatá. Písčitá je poušť Západní neboli Libyjská, která blíže k libyjské hranici tvoří východní okraj Sahary. V ní se ve vzdálenosti asi dvou set kilometrů od Nilu nacházejí mělké prolákliny · oázy. K nejznámějším patří Bah ríja a Dachla.

 

Kdyby nebylo Nilu, nikdy by v Egyptě nevznikla jedna z nejvyspělejších civilizací starověkého světa. Již od dávných dob se k jeho břehům stahovali lidé, kteří na úzkém pruhu země získávali vše nezbytné pro svou obživu. Nil pro ně znamenal opravdu vše a jejich životní rytmus se plně podřizoval rozsáhlým záplavám zúrodňujícím pole i sady.

Období achet, peret a šem, tedy rozvodnění, sázení a sklizně, rozdělovala rok na hlavní sezony a určovala rozdělení prací. Záplavy ale nebyly vždycky pravidelné, což způsobovalo při pěstování většiny plodin velké problémy. Proto už ve starověku vznikaly přehrady a byly budovány systémy zavodňovacích kanálů, jejichž používání a primitivní obsluhavání, k níž patřila sákíja · vodní kolo na zvířecí pohon, a šadúf · vahadlo poháněné lidskou silou, se ve velké míře zachovaly dodnes.

Z nezbytnosti zkrotit někdy až ničivý vodní živel byla nedaleko města Asuánu na horním toku postavena za pomoci Sovětského svazu obrovská přehrada. Velká Asuánská přehrada, jak se nazývá, je největší sypanou hrází na světě. Je dlouhá téměř čtyři kilometry a její šířka u úpatí je skoro tisíc metrů! Pojmenována byla podle svého stavitele, prvního prezidenta Egyptské republiky Násira.

Více než šest tisíc kilometrů dlouhý Nil, na jehož březích vznikala města i vesnice a stavěly se chrámy i pohřebiště, však neznamenal jen zdroj obživy, ale také prakticky jediný možný komunikační a dopravní prostředek. Díky svému hlavnímu toku, síti kanálů a říčních ramen téměř stoprocentně nahrazoval pozemní cesty, což dokazuje i to, že ve starověku nebyla v Egyptě postavena jediná silnice. Řeka neumožňovala pouze dopravní spojení uvnitř státu, ale spojovala i vzdálené kultury a národy mezi rovníkovou Afrikou a Středozemím. Nil se svou rozvinutou říční komunikací tak byl rozhodujícím faktorem při utváření jednotného a pevného státu a zároveň i nepřímo výborným obranným prvkem. Neexistence pozemních komunikací totiž znesnadňovala vnějším útočníkům průnik na egyptské území. Jeho klíčovou úlohu zhodnotil již řecký historik Hérodotos, který řekl, že "Egypt je vlastně darem Nilu".

BOHOVÉ A LIDÉ

Svou vizi světa, na jejímž základě si vytvořili náboženskou víru, postavili staří Egypťané na pozorování přírody. Toto vidění bylo spojováno s osami vesmíru: zemskou osou sever - jih, kterou představovala řeka Nil, a nebeskou osou východ - západ vycházející z každodenního pohybu slunce.

Staroegyptské náboženství bylo polyteistické, uctíván byl tedy větší počet bohů. Nejvyšším se postupně stal bůh slunce Amon, známý také pod jménem Ré. Slunce bylo významným prvkem · znamenalo obrovskou sílu, která mohla vysušit a sežehnout zemi, a tím zničit úrodu, ale současně také dávalo život, světlo a teplo. Je zajímavé, že Nil, jenž byl zdrojem obživy, nebyl nikdy zbožštěn. S různými božstvy byly spojovány až různé účinky této řeky. Záplavy a s nimi spojený pojem hojnosti lidé připisovali bohu Hopejovi, energii vod zúrodňující půdu a pojící se s mýtem vzkříšení zase Usirovi.

K významným bohům patřila bohyně země Nut, bůh měsíce a tvůrce písma Thovt, který je často zobrazován s hlavou posvátného ptáka ibise, bůh nebes a ochránce faraona Hor s hlavou sokola či jestřába a Ptah, bůh tvůrčí síly. Jejich postavení a význam byl v období tří egyptských říší i v jednotlivých částech země různý. Podle místních zvyků byla uctívána i zvířata, jak tomu bylo např. u krokodýla a krokodýlího boha Sobka.

Bohům a bohyním se zasvěcovaly obrovské chrámové komplexy a na jejich počest se konaly rozličné slavnosti. K nejnádhernějším a nejokázalejším patřily každoroční "Nádherné slavnosti harému · Opet", které se odehrávaly v hlavním městě Vésetu (neboli Thébách). Při nich vyplouvala posvátná bárka se sochou Amonovou do nedalekého Luxoru · zdejší chrám byl označován jako "Jižní harém". Tímto způsobem oslavil bůh své manželství s královnou, čímž zajistil božský původ královské moci a jejího obrození. V prostorách luxorského chrámu tak docházelo k oslavě božského zrození faraona, Amonova syna, a tím k potvrzení jeho pozemské moci.

PŘEMÍSTĚNÉ CHRÁMY

Skutečným záchranářským zázrakem je zachování čtrnácti chrámů z oblasti Núbie jižně od Asuánu. Všechny totiž původně stály v místě dnešní Asuánské přehrady, a hrozilo jim úplné zatopení. Za jejich záchranu se na začátku šedesátých let rozvinula mohutná mezinárodní kampaň pod vedením UNESCO. Díky ní a vydatné pomoci mnoha států celého světa se podařilo chrámy přemístit na místa, kde jim nehrozilo zničení.

Menší stavby byly věnovány zemím podílejícím se na této unikátní akci. Staroegyptské chrámy tak můžete spatřit i v evropských městech, kde byly znovu postaveny · například v Turíně, Madridu či nizozemském Leydenu. Ty velké byly postupně rozebrány a znovu sestaveny na různých místech, zpravidla podél přehradou vytvořeného jezera.

K nejznámějším a nejnavštěvovanějším, hlavně díky své přístupnosti, patří Ptolemaiův chrám, zasvěcený bohyni Esetě, na ostrově Philae a impozantní skalní komplex v Abú Simbelu nedaleko súdánských hranic.

Původně stály oba chrámy na místě vzdáleném asi dvě stě metrů. V letech 1964 až 1968 však byly při záchranných pracích rozřezány na víc než tisíc kusů a přemístěny. Největší kvádr vážil téměř třiatřicet tun. Práce byly ukončeny posledními úpravami v roce 1972.

UREUS · KRÁLOVSKÁ UROZENOST

Každý faraon měl na svém čele umístěného posvátného hada · Urea. Tento ochranný symbol označoval královský stav. Královská kobra byla zasvěcena bohyni Vadžet a slunečnímu bohu (věřilo se, že je jeho okem). K nejkrásnějším patří Ureus na zlaté masce faraona Amenhotepa či na stříbrném sarkofágu Pasbachenniuta. Jeho sarkofág je vzácný i kovem, ze kterého je vyroben. Stříbro se totiž pokládalo za kosti bohů, a používalo se mnohem méně než zlato, považované za maso bohů, a jeho používání v pohřebních obřadech souviselo s potřebou dodat zemřelému nesmrtelnost.

Ke královským symbolům patřila samozřejmě i koruna. Její podoba byla trojí, podle toho, jakému území panovník vládl. Symbolem vlády na severu byla hedžet, tzv. bílá, a na jihu dešeret, červená koruna. Král sjednoceného Egypta pak nosil korunu dvojitou, pšent, symbolizující vládu v obou zemích.

Zvláštností bylo, že panovníci neměli vlasy ani vousy. Na hlavě nosili pruhovanou pokrývku nemes, která ji obklopovala a spadala po obou stranách obličeje. Slavnostní pokrývkou hlavy byla i cherepeš, vyrobená z kruhových kotoučů. Na bradě pak měli obřadní vous. Měly ho i královny, které se prohlásily za faraona, jako Thutmose I. Hatšepsut.

Královskými a zároveň božskými symboly byly i žezlo · heka a důtky · nechach. Oba symboly královského majestátu a autority byly spojovány s bohem Usirem. Jeho syn Hor, bůh nebes, pak samotného faraona chránil. Často je tak jeho sokolí podoba součástí soch panovníků, kteří byli jedinými zástupci tohoto boha na zemi.

PYRAMIDY, POSLEDNÍ DIV STAROVĚKU

Již od třetí dynastie, tedy téměř od samotného počátku historie staroegyptské říše, se hrobky faraonů staly symbolem jejich božství. Dokazovaly panovníkovu nebeskou moc, trvající i po smrti. Kult smrti byl důležitou částí kultury a Egypťané věřili, že duše člověka se může oddělit od těla a žít posmrtně. V tomto druhém světě však potřebovala předměty z pozemského světa. Proto jsou hrobky tak bohatě vybaveny.

Za první pohřební místa sloužily podzemní jeskyně. Z praktického i náboženského důvodu však začali být panovníci pohřbíváni v mastabách, což byly hrobky pravoúhlého půdorysu se svažitými stranami a plochou střechou. Vyvrcholením pohřební architektury se pak staly pyramidy. Ale i ty prošly vývojem.

První známou pyramidou v Egyptě je stupňovitá pyramida Džoserova. Je dílem zřejmě nejstaršího architekta na světě, kněze Imhotepa. Ten dal nejprve postavit velkou mastabu, kterou poté zvyšoval, až jí dodal konečný vzhled se šesti stupni. Pyramida tak představovala schodiště, po kterém mohl faraon vstoupit na nebe.

Dalším krokem ve vývoji je pyramida v Mejdúnu. Dal ji vybudovat jako stupňovitou panovník Hunej, nástupce Džosera. Jeho syn Snofru ji později zakryl obložením z vápencových desek. Tím získala stavba vzhled "pravé" pyramidy. Vnější obložení ale nemělo pevnou oporu v základech, a tak se stěny sesmekly dolů a odkryly původní stupňovitou podobu. Tím pyramida nabyla svého současného vzhledu.

Zcela určitě nejmonumentálnější a nejnavštěvovanější jsou tři pyramidy v Gíze u Káhiry, které také představují poslední vývojový stupeň těchto staveb. Menkauréova, Rachefova a Chufuova pyramida jsou spojením kultu slunce s kultem faraona a staly se prostředkem, kterým vládcova duše vystoupila na nebe a připojila se ke slunečnímu bohu Reovi. Jsou tedy jakýmsi zhmotněním slunečních paprsků v kameni.

Největší z nich · Chufuova, známější pod jménem Cheopsova, dosahovala výšky přes sto čtyřicet metrů. Dnes je o několik metrů nižší, chybí jí totiž celý vnější plášť. Obrovské kvádry se většinou použily na stavbu pevnosti v Káhiře. Ústředním prostorem uvnitř pyramidy je velká galerie vedoucí do komory faraona. Je vysoká přes osm metrů, což kontrastuje s ostatními chodbami · někdy tak nízkými, že jimi musíte "jít" pouze v pokleku.

Velikost těchto pyramid dokládá i výpočet francouzských učenců, doprovázejících Napoleona při jeho tažení do Egypta. Ti spočítali, že z použitého stavebního materiálu všech tří pyramid by se postavila zeď o výšce tři metry a šířce třicet centimetrů kolem celé Francie. Pyramidy v Gíze jsou skutečným divem starověku, a vlastně jediným ze sedmi, který se dochoval do moderní doby.

MUMIE

"Mé mrtvé tělo je věčné, v této zemi se nerozloží ani nebude zničeno." Tato formulka z "Knihy mrtvých" nám říká, proč nechali panovníci balzamovat svá těla. Mumie je vlastně dehydrované tělo zemřelého, zabalené do úzkých pruhů plátna tvořících asi dvacet vrstev. Samotný výraz mumie pochází z perštiny a znamená asfalt, ve skutečnosti se ale asfaltu používalo při mumifikaci jen v římské době.

Bohem balzamování byl Anup či Anubis, zpodobňovaný se šakalí hlavou. Ten dohlížel na celý proces a doprovázel mrtvé do záhrobí. Proto ho často vidíme i v královských hrobkách. Základem mumifikace, trvající asi sedmdesát dní, bylo odebrání rychle se rozkládajících životních orgánů · jater, střev, plic a žaludku. Ty se vkládaly do zvláštních nádob zvaných kanopy, které měly podobu čtyř démonů · člověka, paviána, šakala a sokola. K nejvzácnějším dochovaným kanopám, jež jsou vlastně jakýmisi malými sarkofágy, patří kanopy faraona Tutanchamona. V každé mumii ale bylo zachováno srdce, které se ponechávalo pro soud na onom světě.

Mumifikováni nebyli jen členové královských rodů, ale i posvátná zvířata. Klasickou ukázkou je chrám v Kóm Ombo, zasvěcený bohům Harverovi a Sobkovi. Sobek byl znázorňován s krokodýlí hlavou a v jedné malé kapli se tu nacházejí stovky mumií posvátných krokodýlů.

Důležitou součástí každé mumifikace bylo vkládání amuletů zemřelým. Věřilo se, že mají schopnost ochránit je od všeho zlého. Vkládaly se i mezi jednotlivé vrstvy balzamovací látky a mnohdy jich taková mumie obsahovala několik set. K nejvýznamnějším amuletům patřilo Horovo oko · wedžat, což znamená "opět uzdravený". Podle pověsti byl totiž bůh Hor v bitvě se zlem Sutechem zraněn do jednoho oka a později ho vyléčil bůh Thovt.

ANUBIS, SFINGA I GAFÍROVÉ

K nejčastěji zobrazovaným a sochaným ochráncům hrobek patřila postava boha Anubise. Tím největším je však sfinga · obrovská socha s tělem lva a hlavou zpravidla lidskou (popřípadě zvířecí, podle představovaného božstva).

Největší sfinga (v Gíze) se stala symbolem egyptské civilizace. Tento monument, který je projevem slunečního boha a zpodobením zbožštělého faraona, je opředen mnoha záhadnými příběhy. Arabští historici vyprávěli, že uvnitř existuje tajná dutina obsahující nezachytitelný pohár krále Šalomouna, syna Davidova. Nikdo jej však dosud nenašel.

Nalezena ale byla popsaná deska · stéla faraona Thutmose IV. mezi předními tlapami. Na ní je vypsán příběh mladého panovníka, který během lovu usnul ve stínu sfingy a ta s ním ve snu rozmlouvala a prosila ho, aby ji osvobodil z obrovských nánosů písku. O několik let později si král vzpomněl na svůj sen, a nechal písek odklidit. Stal se tak vlastně prvním "restaurátorem" sfingy.

V novodobých dějinách zaujali místo starověkých ochránců lidé · gafírové. Hrobky faraonů i další objevené památky však hlídají ze zcela jiných důvodů než "jejich předchůdci". Chrání je před vykradači hrobů a zloději, často doslova se zbraní v ruce. Bohužel jsou známy případy, kdy byli při své službě přepadeni a zabiti.

HIEROGLYFY A KARTUŠE

Texty "Knihy mrtvých", ale i další literární památky jsou psány hieroglyfickým písmem. Hieroglyfy neboli "písmo bohů" mají božskou podstatu, ale nebyly určeny jen k náboženským účelům. Nejstarší památky jimi psané pocházejí z třetího tisíciletí a až do konce římské nadvlády se téměř nezměnily. S dnešní podobou tohoto písma se setkáme v koptštině.

Hieroglyfy jsou prvním písmem zachycujícím mluvený jazyk. Egypťané jím tedy mohli vyjádřit všechno. Znalost čtení a psaní byla velkým privilegiem a znamenala i značnou moc. Písaři tak někdy dosahovali i moci faraona, který je zaměstnával · především tehdy, když mu stačilo, že je bohem, a odmítl se učit číst a psát. Učení hieroglyfům určitě nebylo snadné, trvalo od deseti let věku až do dospělosti, samozřejmě pokud dotyčný chtěl... Výsadou učitelů byly i tělesné tresty, a lajdáci mohli být potrestáni i vězením.

Bohem písma a jeho vynálezcem byl Thovt, proto byl také ochráncem písařů. Na rozdíl od ostatních druhů starověkého písma jsou hieroglyfy skutečným balzámem pro oči. Pokud je dokážeme rozluštit, můžeme je číst, ale také obdivovat pro jejich grafickou krásu. Bývají proto i význačným dekorativním prvkem především u chrámů.

Občas můžeme spatřit i několik hieroglyfů uvnitř jakéhosi oválku. Jedná se o kartuši, což je smyčka provazu s uzlem u základu, v jejímž vnitřku bylo napsáno jméno faraona. Každý faraon měl celkem pět jmen a v kartuši se psala dvě nejdůležitější. Použití kartuše symbolizovalo univerzální moc slunečního boha, a tím i faraona. Ve starověku byla kartuše jen výsadou panovníků, dnes si můžete při návštěvě Egypta nechat své jméno - samozřejmě za patřičný peníz - napsat hieroglyfy i vy.

KOPTOVÉ ANEB SOUŽITÍ KŘESŤANŮ S MUSLIMY

Důkazem soužití dvou zcela odlišných náboženství je právě Egypt. Křesťané tady tvoří jednu z nejpočetnějších komunit v arabském světě. Uvádí se, že jich v zemi žije něco mezi osmi až dvanácti miliony. Jejich hlavními středisky jsou města Káhira, Alexandrie a Ismáílíja.

Koptové jsou vlastně křesťanští potomci starých Egypťanů. Jejich jazyk · koptština, je posledním vývojovým stupněm egyptského jazyka. Dnes je však pouze jazykem liturgickým, v běžném životě se hovoří arabsky. Přesto právě za pomoci koptské inteligence existuje i současná moderní arabština.

Křesťané nepodléhají žádné jiné než egyptské organizaci, mají dokonce svého papeže · al bábu. Protože toto arabské slovo nerozeznává papeže římského a káhirského, musí být vždy spojováno s konkrétním jménem. Významnou křesťanskou postavou v moderní historii Egypta byla i manželka zavražděného druhého prezidenta Sadata.

Vedle jednotlivých komunit žijících ve městech jsou tu dodnes i křesťanské kláštery. Velkým klášterním střediskem je údolí Vádí Natrún mezi Káhirou a Alexandrií. Dnes tu fungují a jsou obývány čtyři kláštery. K nejznámějším ale patří klášter svaté Kateřiny na Sinaji, který stojí na úpatí Hory Mojžíšovy. Proslulá je i jeho knihovna s více než třemi a půl tisíci rukopisů. V areálu se vedle sebe nacházejí kostel i mešita, a také kaple Hořícího keře. Ta byla postavena v místě, kde podle tradice viděl Mojžíš jasně planoucí keř, který neshořel.

BEDUÍNI A VELBLOUDI, TRADICE A SOUČASNOST

Pyšní nomádi pouště ladně se pohybující na svém tradičním "dopravním prostředku" - velbloudovi - jsou beduíni. Jejich jméno pochází ze slova bádija - step, místo, kde žijí svůj kočovný život. Žijí ale i v horských oblastech, a to na jihu Sinajského poloostrova či podél Rudého moře.

Tito kočovníci se dodnes snaží žít podle svých starých zvyků a tradic, ale rozvoj (zejména turistiky) výrazně mění i jejich způsob života. K "tradicím" patří právě velbloud, který byl do Egypta dovezen Araby, takže staří Egypťané toto zvíře vůbec neznali. Dnes však postupně začíná být i u beduínů nahrazován stroji.

Jak se změnil životní styl dnešních beduínů, můžete vidět na vlastní oči. Prakticky každá cestovní kancelář či hotel na pobřeží Rudého moře nabízí výlet mezi tyto "obyvatele pouště". Jejich tábory jsou pak plné džípů a desítky turistů se zde projíždí na velbloudech, aby se potom "znaveni" občerstvili na připravené hostině. Přesto můžete zažít i zcela netradiční setkání s beduíny a s jejich způsobem života. Je vzrušující putovat téměř sám pouští ve stopách velbloudů a na vlastní oči vidět, jak se beduíni třeba "myjí" nakuřováním či připravují večeři ve svých skromných příbytcích, mnohdy sbitých z několika desek.

Egypt je zemí plnou velkých kontrastů · přírodních, uměleckých, náboženských i lidských. Zemí faraonů i sultánů, bohů i prostých lidí. Mnohé se může zdát stejné jako kdekoli jinde na světě. Přesto je tato země v mnohém úplně jiná...

 

Autor je redaktorem ČRo 1 · Radiožurnálu.

 

MASAKR A TURISTIKA

Napsali a vyfotografovali Lucie Pařízková, Michal Němec

Po loňském masakru v Luxoru vznikla v Egyptě mimořádná situace. Dva čeští fotografové, kteří v Egyptě plnili objednávku místních firem, měli díky tomu možnost poznat současný Egypt jinýma očima než běžní turisté. Nejen proto, že mohli srovnat situaci v různých turistických centrech, ale že ji také mohli vnímat jak z pohledu návštěvníků těch nejluxusnějších hotelů, tak z pohledu turistů v malých hotýlcích v přímořských letoviscích.

SOUMRAK TURISTŮ

Nejmarkantnější změnou po masakru je viditelně nízký počet návštěvníků památek i turistů v hotelích. V Káhiře, kde jsou turisté a cizinci soustředěni v hotelích nebo rezidenčních čtvrtích, to nebije do očí tolik jako v takových turistických centrech, jakým je například Hurgáda, pět set kilometrů na jih od Káhiry. Tam jsou vlastně jen turistické komplexy a hotely a v nich obvykle "mraky" turistů. Nyní tato místa vzbuzují dojem pustoty, stejně jako přímořská letoviska na Sinaji. Při večerním posezení v restauraci se na program sejde jen pár turistů a je znát, že hotely jsou téměř prázdné.

Do očí bije také zostřená ochrana všech turistických objektů a turistických letovisk, většinou je tam více vojáků než návštěvníků. Například u vchodů do areálu u pyramid stojí za neprůstřelným štítem hlídky kontrolující všem příchozím doklady a zavazadla. Další vojáci provádějí namátkové kontroly přímo v areálu a jízdní hlídky na velbloudech kontrolují, aby do něho nepronikl nikdo z pouště. Těch pár turistů, kteří se v komplexu nachází, je několikrát pečlivě prověřováno. Podobná opatření jsou v přímořských letoviscích a na Sinaji, kde však byla zvýšená ochrana i dříve, protože to je vojenská zóna. Nyní však vojáci střežili mosty i v Káhiře, a některé autobusy s turisty vedl džíp s vojáky zepředu a další jej zezadu doprovázel. Dříve takhle jezdily obvykle jen kolony do horního Egypta.

Obzvlášť klidná je pak například atmosféra v městečku Dahab, budícím dojem, že se tu zastavil čas. Dahab je přitom oblíben především u mladých západních turistů, "backpackers", a to nejen pro své levnější, i když ne příliš noblesní hotýlky. Je to totiž jedno z mála míst v Egyptě, kde je veřejně prodáván alkohol a kde se poměrně lehce a lacino seženou i měkké drogy. Ale přestože je v této oáze klidu s pohodovou atmosférou poměrně více turistů než jinde, i zde je cítit prázdnota. Nejsilněji na pobřeží, lemovaném obvykle plnými restauracemi.

Ve všech turistických centrech je na každém kroku cítit, že současný stav je pro Egypťany naprosto neobvyklý. Vždyť koncem listopadu, kdy jsou v Egyptě obvykle statisíce turistů, bylo v celé zemi jen 1500 turistů. Egypťané si většinou uvědomují, že to je pro ně ekonomická pohroma, protože v rozsáhlých oblastech je naprostá většina obyvatel napojena na turistický ruch. Nejen hoteliéři, výrobci a prodejci suvenýrů, ale také zemědělci, prodávající restauracím své produkty. Pokud se současná situace brzy nezmění, hrozí katastrofa především drobným podnikatelům, které čeká bez velkých rezerv bankrot. V nejhorší situaci jsou ale samozřejmě pouliční prodavači žijící z "ruky do úst", pro které denní výdělek znamená, že se mohou najíst. Ti nyní budou hladovět. A samozřejmě s nimi budou hladovět jejich rodiny, v nichž hodně dětí je spíše pravidlem než výjimkou.

MĚSTO ZEMITÉ ENERGIE

Přesto je v zemi, a zvláště v Káhiře, cítit zemitou energii Egypťanů. S údivem pozorujete lidi, kterým téměř tečou slzy, a přitom stále ještě žertují a snaží se zachovat humor a životní optimismus. Ve srovnání s Prahou, kde se lidé rozčilují při kdejaké blbosti, je jejich vyrovnanost obdivuhodná. Špatná situace však přiměla část pouličních prodavačů, aby své zboží nabízeli ještě neodbytněji a za mnohem nižší ceny. Někteří prodavači suvenýrů zase naopak byli naprosto apatičtí, odevzdaní osudu. Další dávali najevo, že si váží každého turisty, který se nyní odváží do jejich země, a nabízeli suvenýry zdarma jako výraz uznání odvahy, díky níž jste přijeli.

Díky dobrému vztahu místních obyvatel k cizincům nemá návštěvník sedmnáctimilionové Káhiry pocit stísněnosti ani v těch zapadlejších uličkách. Samozřejmě, čistě teoreticky může kdokoliv z nich být islámský terorista, ale přesto se dá chodit po ulicích beze strachu a bez pocitu stísněnosti.

Když se například na bazaru zajímáte o něco konkrétního, zavede vás pomocník prodavače na zadní dvorek a potom po rozvrzané, polorozpadlé pavlači do minimístnůstek, kde řemeslníci své výtvory tvoří. V jedné malé dílničce, která je zřejmě zároveň i bytem, je třeba kovotepec, vedle pracuje brašnář či foukač skla. V dalších malých místnůstkách jsou na zaprášených regálech uloženy jejich výrobky, které se již nevejdou na pult v krámku na bazaru. A i v těchto místech, kde se cizinec naprosto ztratí, kde je na náš vkus špína a zápach, i tam se návštěvník cítí bezpečně. Má přitom pocit, že všichni mají radost, že se o ně a jejich práci zajímá, že si ho váží a že by mu nedokázali ublížit.

Útoky islámských extremistů tak nejen narušují ekonomiku země, ale také ohrožují "imidž" Egypťanů jako dobrosrdečných hostitelů. Proto také islamisty odsuzují nejen významní muslimští náboženští činitelé, ale i obyčejní lidé. Někteří ze spolubesedníků přitom vyslovují podezření, že na masakru měly podíl i národní povahové zvláštnosti, například zvyk "nehasit, co tě nepálí", a možná také to, že za "bakšiš" je možné leccos zařídit. Jen tak si mnozí vysvětlují, že masakr mohl trvat téměř hodinu a relativně nedaleko rozmístěná vojenská a policejní posádka včas nezasáhla. Pokud ovšem islamisté nějakou podporu mezi prostými lidmi měli, pak ji po tomto krvavém teroristickém útoku zřejmě ztratili.

TURISTICKÁ SAMOTA

Mimořádná situace vzniklá "bojkotem" cestovních kanceláří však odhodlanému návštěvníkovi poskytuje obrovskou šanci, která se opět dlouho nebude opakovat, protože turisté se jistě vrátí. V muzeích a památkách nejsou žádné davy, jen ojedinělé skupinky, většinou školy nebo arabští turisté. Díky tomu je konečně možné si všechno v klidu prohlédnout, popřemýšlet a procítit všechny zážitky, udělat lepší fotografie. Obvyklé tisícové davy ale také neruší snahu splynout s atmosférou a monumentalitou prostředí. Díky tomu je například možné u pyramid zažít zvláštní pocit jakéhosi odhmotnění. Neustálý mírný větřík šumí, a najednou se člověk odosobní. Přestane sám sebe vnímat, přestane si sám sebe uvědomovat, své problémy, své tělo, váhu fotoaparátů. A přitom zároveň ví, že tam je. Právě proto, že ten pocit je tak výjimečný a netrvá moc dlouho, nedá se ani přesně definovat nebo slovně formulovat, a to ani zpětně. A přitom je to pocit obrovské svobody, duševní nepřipoutanosti.

Také moře lze nyní prožít jaksi "silněji". Přímořská letoviska jsou totiž obvykle zaplněna tisícovkami turistů, pláže přeplněné, voda zkalená a mořští živočichové neviditelní. Nyní je možné si nezvykle čisté moře skutečně užít. V nezkalené vodě jsou vidět již pár metrů od břehu krásně barevné korály, mezi nimiž proplouvají barevné rybky, působící jako miniaturní šperky v obrovském moři vody. Kdo stojí na břehu moře nerušen, může cítit jeho nekonečnost a současně velkolepost.

Přitom je rozdíl mezi dojmy z rozlehlosti moře a rozlehlosti pouště, což je cítit například při jízdě z Káhiry na jih do Hurgády. Ze silnice je na jedné straně vidět poušť, a na druhé straně je moře. Obdobné je to, když se jede od Suezu k Šarm-aš-Šajchu na jihu Sinajské pouště. Silnice je jen úzký pásek mezi rozlehlou masou vody, v níž neviditelně kypí život, a mezi nepřehlednou dálkou, do níž se rozprostírá poušť, stejně tajemná jako neutěšená a nehostinná. Tato poušť nejsou jen písečné duny, ale spíše je to pustina, kamení a pár zakrslých keříčků. Na Sinaji jsou přitom pahorky díky svému geologickému složení velmi barevné. Jejich barevná rozmanitost je fantastická. Jeden kopec je žlutý s pruhy černými, druhý oranžový s pruhy okrovými, a každý další kopec je zase zcela jiný. Pro někoho může být tato poušť bližší než moře, a pro někoho je to moře, co je domáčtější. Oba zážitky spojuje pocit, pro který jsou výrazy monumentální či velkolepý příliš otřelé.

A do toho památky a historické stavby, které tam jaksi přirozeně zapadají právě proto, že jsou tak staré a že tam nejsou lidé, se kterými byly spojeny. V průběhu věků se například pyramidy staly spíše přirozenou součástí té monumentality. Ten lidský faktor na nich vlastně není znát. Přestože jsou samozřejmě vidět civilizační prvky, město v dálce, silnice a sloupy vedení, samotné pyramidy splývají s přírodou, jsou její součástí.

Na Sinaji se do pocitů monumentality míchají i další pocity. Uprostřed divoké přírody je tu a tam domeček, či spíše boudička, ve které žijí původní obyvatelé. Prakticky ve stejných podmínkách, jako bibličtí lidé před tisíciletími. A to, že i dnes lze někde žít stejně jako před mnoha lety, bez provokativních civilizačních prvků, ve spříznění s přírodou, toto vědomí působí velmi silně a příjemně.

Dalším silným zážitkem jsou obrovské sociální rozdíly, viditelné při pozorném pohledu člověka, který se nazajímá jen o památky a neomezuje se jen na luxusní hotely. Například v Káhiře je z jednoho mostu vidět na břehu špinavého Nilu stojící ubohé chatky místní chudiny, pak příkrý sráz, a hned za silnicí stojící luxusní hotel. Z určitého úhlu je to jako jedna velká budova, jejíž přízemí je vyhrazeno pro ty nejubožejší a nad nimi jsou obydlí těch nejbohatších.

Když si dáte všechno dohromady, vznikne velmi zvláštní směs. Na jedné straně monumentalita památek, na druhé straně kypící život v sedmnáctmilionové přeplněné Káhiře. Na jedné straně divoká a nezkažená příroda, na druhé straně všude pronikající odpad civilizace. Na jedné straně hrozba teroristů, na druhé dobrosrdečnost většiny Egypťanů. Vše je díky mimořádnosti situace ostřejší, jasnější. Prostě stojí to za prožití.

 

EGYPTSKÉ OÁZY

Napsala Pavla Jazairiová; vyfotografoval Jiří Hůla

Řidič autobusu (Luxor-Asijút) zastavil u obrněného transportéru, předal nás vojenské hlídce. Voják stopnul prvního taxikáře, pověděl jméno hotelu, nám řekl, že za svezení zaplatíme libru. Taxikář otevřel kufr, zapomněl, že tam má naložený elektrický bojler. Vpředu sedí desetiletý syn, vzadu leží bedýnky se zeleninou, i s krosnami jsme se vmáčkli na druhou půlku sedadla.

Obavy, kam nás řidič nakonec doveze, byly zbytečné. Jméno nesouhlasí, cena je třikrát vyšší, hotel značně zanedbaný, ale teče i teplá (špinavá) voda.

 

Kolem čtvrté ráno se ozve pronikavý nářek. Poblíž hotelu je mešita, muezzin zvoucí amplionem k modlitbě se rozhodl, že to nevěřícím nedaruje. Asijút je jenom přestupní stanice, prý velmi nebezpečné místo, každý den se tady něco děje. Říká se, že lidé z Asijútu jsou mstiví, neodpustí urážku, za ponížení jsou ochotní i zabít.

 

Doprava v Egyptě je to nejmenší. Není drahá, a překvapivě funguje. Důležité je jenom znát cílovou stanici. V každém městě jsou jednotlivá stanoviště, odkud vyjíždějí vozy, většinou miniautobusy, něco jako naše dvanáctsettrojky, na delší cesty. Na místní popojíždění, zhruba do 50 kilometrů, jsou vozy kryté jenom plachtou. Vůz do oázy Kharga vyjíždí v 9 hodin od železničního nádraží.

 

Jezdit kolektivními taxíky je zábavné, levné, a nepohodlné. Do vozu pro devět osob si nastoupilo šestnáct cestujících, řidič je sedmnáctý, dvanáctiletý kluk vybírající jízdné a přivazující na střechu krabice, ruksaky a koše se nepočítá. · Pravidlo plného auta odporuje sice zdravému rozumu, ale většinou platí: do plného vozu se pohodlně vejde libovolný počet dalších cestujících. · Silnice je po ránu zacpaná, jedeme krokem. Ve středním Egyptě vytlačila dvojjazyčné arabsko-anglické nápisy čistá arabština. Vpravo fontána, proud vody vyletí vysoko do výšky, cestou se roztrhá na jednotlivé kapky, ty se na vrcholku cesty na chvíli zastaví, zkropí okolí fontány. Voda se arabsky řekne maja. Maja znamená život. Do první oázy New Valley je to 230 kilometrů pouští.

 

Kharga je jméno "vnější" oázy, Kharga je také sídelní město správních úřadů hraniční provincie Nové údolí. Tady se začal realizovat projekt na zúrodnění půdy využitím zásob podzemní vody. Brzy se ale objevily problémy · zasolení země, rovnováhu podzemních vod narušil nadměrný počet artéských studní. Také zájem zemědělců o přestěhování z Nilského údolí zůstal překvapivě malý.

 

Staré město, hliněné domy, první dveře s hlubokou reliéfní řezbou, méně agrese než v turistických oblastech, děti jsou ale i tady stejně zvědavé. Brzy je jich kolem asi dvacet, a všechny se ve škole učí anglicky. První egyptská lekce angličtiny začíná: "What is your name?"

 

Do města Mut, tedy do hlavního střediska oázy Dakhilah, je ale pouhých 190 kilometrů, hned odpoledne můžeme pokračovat dál. Kousek za městem první návěj písku, dlouhé písečné duny, jazyky naváté přes silnici, rostoucí kopce písku. Slunce · bílá díra do rozpálené pece. Na rovné silnici se přímo před autem objeví špičatý kopec, je jako věž kostela postavená u nás na tereziánské cestě.

 

Řidič se baví s cestujícími, pouští volant, otáčí se dozadu, oběma rukama přepočítává peníze, a protože už není moc vidět, čas od času na chvíli zapíná světla.

 

Noc v poušti. Sloupy podél silnice, tma probouzí fantazii. Venku za zaprášeným okénkem vidím polní cestu. Tam, kde se cesty sbíhají, stojí kaplička, rostou nízké keře a kvetou ovocné stromy, je tam můstek přes potok, hráz rybníka, vodní hladina, až na ty palmy skoro jako doma. A velká křižovatka a opravdové paneláky.

 

Vnitřní oáza Dakhilah (asi 60 000 obyvatel) je největší a nejkrásnější oázou Nového údolí. Podle faraonských mramorových lomů se jí říká Růžová oáza. Šest set pramenů na ploše několika set čtverečních kilometrů. Jsou zde severozápadně od města sirné prameny, pískovcový chrám Deir al Hagar, římský hřbitov a několik hrobek, ale památek už bylo dost, zajímavější jsou lidé.

 

Tři kluci, učitelé angličtiny. Cení si spisovatele Nadžíba Mahfúze, jak dokázal vymalovat obraz egyptského života. Je věřící, a přitom dokáže zlehčovat Korán, píše o prostitutkách, rozebírá vztahy mezi lidmi, vztahy v rodině, otevírá i další, víceméně skrytá a zakázaná témata. Jeden z mládenců je básník, moderní autory (Baudelaire, Rimbaud, Verlaine) nezná, ctí starou anglickou poezii, píše o lásce, bídě a sociální nerovnosti. Teroristé jsou prý všude, říkají napůl ustrašeně a napůl obdivně. Násilnými činy možná nic nezmění, alespoň tak upozorní na bídu, korupci a nespravedlnost. Před popravou je prý policisté ještě mučí.

 

Místní autobus, místo rychlostní páky kus pořádného železa, utržené a znovu přivařené dveře, chybí kus podlahy, pod vozem zpět uhání prašná silnice. Na zastávce řidič přibrzdí, naskakují děti s kelímky smetanových krémů a ženy se slepicemi. Nesou je živé · dvě, tři · každou za jednu nohu.

El-Kasr, labyrint úzkých uliček, středověké městečko postavené z vepřovic, tedy z hliněných a na slunci usušených cihel. Nejstarší vyřezávané dveře jsou datované rokem 1518. Mešita uplácaná z hlíny, 21 metrů vysoký ježatý minaret, madrasa (radnice s pranýřem). Staré knihy se uchovávaly ve výklencích v hliněných zdech. Živá řemesla · kováři, košíkáři, hrnčíři.

 

Faraonští hrnčíři. V dílně je tma. Točíři při práci napůl sedí a napůl stojí v hlubokých jámách vykopaných do písčité země. Kruh nemají, jako u nás, mezi nohama, ale vlevo vedle sebe. I největší kusy točí najednou z vysokého válce prohnětené hlíny, mohutné nádoby ovazují provazem, aby se váhou nezbortily. Venku, zabořené do horkého písku, schne čerstvě vytočené zboží, v přilehlém svahu sedm pecí, všude hromady roští. Výrobky z nízce pálené hlíny se za tisíciletí typově nezměnily, tlustý, pórovitý střep propouští vodu, odpařování vody ochlazuje obsah nádoby.

 

Vodní dýmka. Na nevábný mokrý žmolek tabáku se nasypou žhavé kousky dřevěného uhlí. Z jedné strany terasy zelenobílá mešita, hlas muezzina zvoucí k modlitbě, z druhé televize, reklama na plenky Pampers. Jak jsou báječně suché.

 

Hoteliér Hamdy se vyučil zedníkem, prsty má hranaté a drsné, vytvarované jako kamenné kvádříky. Sílu získal na vojně, tři roky sloužil v poušti nedaleko Asijútu. · "Nemusíš mít rád vojnu, stačí, když má vojna ráda tebe." Hamdy ctí tradici, nový dům si postavil z kamene a hliněných cihel. V plném létě je zde až 50 stupňů, nepálené cihly udržují rovnoměrnou teplotu, v zimě jsou teplé, v létě chladí.

 

Ubytování přímo na křižovatce, vstup do hotelu se nezamyká, nezamykají se ani dveře do pokoje. Skříň · díra do zdi, nahá žárovka. Chlapík v turistické kanceláři věří, že je možné turistiku řídit, ukočírovat, že to tady nějak zvládne. Do Nového údolí zatím turisté příliš nejezdí, ale děti jsou učenlivé: "Give me a pen. Give me a money."

 

Těsně před odjezdem nastoupí do autobusu maličký mužík v oranžovém turbanu, vypadá jako postavička z Pohádek tisíce a jedné noci. Na zádech tašku s natrhanými novinami, ze kterých zručně stáčí kornouty, na rameni velkou hliníkovou mísu, bebebebe, je němý, bebebebe, nabízí žlutozelené boby naložené ve slané vodě. Chutnají hořce.

 

Naposledy tady prý pršelo za časů faraona, a potom v lednu 1994. Stoupla hladina spodní vody, narušila kanalizaci, stoky a kanály, staré město se rozpadá. Zákony sice ochraňují islámské a faraonské monumenty, ale ne běžnou architekturu. Vláda se sice pokouší přesvědčit majitele, aby staré stavby uchovali, ale hliněné budovy opravit nelze, zbývá je postavit znova. Většinou z kamene a betonu.

 

Děvčátka jdou do školy. Zabalená ve školních uniformách vypadají jako mumie, jako malé jeptišky. Kluci a holky si hrají o přestávce zvlášť, ale vyučování ve třídách je společné.

 

Nikdy jsem neviděl krásnější pomeranče, byly příšerně kyselé. A ty nevábně špinavé, chutnaly dobře.

 

Faráfira · chudá, izolovaná, klidná a mírumilovná · je nejmenší ze západních oáz, na ploše 2500 km2 žije asi 2000 obyvatel. Mladým lidem tady stát dává půdu, středoškolákům 4 hektary, ostatním 2,5, ale do pouště se nikdo příliš nehrne.

Mezi Faráfirou a oázou Síva zmizela před dvěma a půl tisíci lety armáda perského krále Kambýse II. Padesát tisíc mužů pohřbila pouštní bouře. Archeologové tvrdí, že je to docela dobře možné, při vykopávkách zjistili, že za hodinu může přibýt více než metr navátého písku.

Mohamed Raufat Abdelmomen vypadá jako mafián. Chlap v plné síle, 44 let, vystudoval zemědělství a ekonomiku, President of Faráfira. Má svou silnou vizi, kterou naplňuje · milion lidí by tady mohlo zdravě, spokojeně a příjemně žít. Buduje silnice, telefony, studny a vodovodní přípojky, školy a nemocnici. Elektřinu zatím vyrábí dieselovými agregáty, ale uvažuje o vysokém vedení od Nilu. V kanceláři kovový nábytek, koženkové lavice a křesla, územní plán, vyvedený z barevných kamínků a písků. Stačí zmáčknout tlačítko, na strukturálně pojednaném obraze se rozsvítí důležitá místa, zajímavé nebo perspektivní oblasti.

 

Badr je místní umělec, za vysokou zdí si zřídil Badr Museum a Badr Art Gallery. Kreslí a maluje, modeluje lidi z Faráfiry. Dům postavil podle vlastního návrhu. Narodil se tady, ví, proč chce tradici místa uchovat, ve svých dílech rád staví starý způsob života proti novému životnímu stylu, ale sám se tradicemi neřídí. Jezdí na silné motorce, v poslední době hodně cestuje. Ilustruje texty Koránu, modeluje lidové zvyky, hry a obyčeje, dívky ve starých krojích, figurky z nepálené a malované hlíny navazují jedna na druhou, tvoří velkou rodinu, připomínají lidový Betlém. Maluje i volné věci, obrazy ovlivněné špatně pochopeným surrealismem. Nemá výtvarné vzdělání, ale to k obchodu nepotřebuje, Němci jsou ze svérázného mistra nadšení.

 

Bílá poušť, White Desert, hlavní atrakce Faráfiry, vlastně celého Nového údolí. Vápencová krajina s miliony zkamenělin. Eroze a vítr dál modelují neskutečné tvary. Některé přírodní plastiky se podobají známým věcem · lidem, rostlinám, krajinám, zvířatům, kopulovitým obydlím. Popraskané stěny mohutných hřibů jsou jakoby vyskládané z bílých nepálených cihel. Pocit sněžné záplavy zvyšuje oslepující přímé i odražené světlo slunce. Přírodní útvary jako kdyby napodobovaly výtvory člověka. Nebo to bylo naopak? Staly se prvotní inspirací? Kopce špičaté jako pyramidy, vápencové skály coby mlčenlivé sfingy, skaliska jako brány a vrata do staroegyptských chrámů, stolové hory · základy příštích monumentálních staveb. Západ slunce a noc v poušti jsou doporučené atrakce, den končí jídlem, ohýnkem a zpěvem doprovázeným tlučením do malého bubnu.

Skálu podobnou koňské hlavě, obrovský kámen připomínající ležícího psa anebo tenhle zvláštně za- špičatělý útvar si jistě zapamatuji. Omyl, ani náhodou. Stačí několik desítek metrů poodejít, pár minut počkat, než se slunce posune po obloze. Se změnou úhlu pohledu a směru nasvícení je všechno hned jiné, kameny a skály se podobají jenom samy sobě.

 

Hot spring, Horké prameny. Omamně vonící květy, trsy dužinatých stříbrných rostlin. Místní ženy nesmí za dveřmi domu ukázat ani obličej, a tady se společně s muži koupou polonahé cizinky. Starosta, President of Faráfira, sem jezdí denně, stačí deset minut v horké vodě, a člověk omládne. Prý o pět let. Noc, odložený skrojek měsíce, železosiřičitá voda plná bublinek, svět se na malou chvilku možná přestal otáčet.

 

Cesta je podobenstvím života, jako vše živé směřuje ke svému konci. Díky uplynulému času, překonané vzdálenosti, fyzické námaze a odříkání se poutník blíží k poznání, možná k bohu, jistě k sobě. Na konci každé cesty je cíl · domov, Mekka, smrt. A každý konec je nevratný jako bodnutí nožem. Cesty v poušti mohou být stejně milé a důvěrně známé jako stezky vyšlapané u nás mezi poli. Proč starosta náhle otočil volantem a prudce odbočil doprava?

 

Každý pravověrný muslim by měl alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky. Kdo svaté místo navštíví, získá ke svému jménu titul hadždž. Domy poutníků mívají nad vchodem tři zděné sloupky, bílé stěny pomalované barevnými výjevy · velká mešita v Mekce, svatý černý kámen na jejím nádvoří, prorok Mohamed jedoucí na létajícím koni, dopravní prostředky, kterými se hadždž do Mekky dostal · velbloudi, auta, lodě... Na letadle namalovaném na stěně domu v oáze Faráfira je něco podivného, malíř, zřejmě nech

těně vytvořil nový druh reverzibilního obrazu. Hlavní křídla jsou zobrazená z nadhledu, zadní křidélka z podhledu. Když člověk přijme první možný výklad (tedy pohled z nadhledu), tak druhá možnost neplatí · a naopak. Skutečnost je asi stejně neuchopitelná.
červen 1998

. . . . .

 


Pohled na prastaré pyramidy
NIL ZNAMENÁ ŽIVOT
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group