ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BARMOU V MNIŠSKÉM ROUCHU

Měli jsme za sebou dlouholeté studium tibetského a později čínského směru buddhismu chen a cvičení kung-fu a před sebou dva měsíce v Barmě. Většina mužů tu v průběhu života odchází do klidu klášterních zdí, kde různě dlouhou dobu žijí podle mnišských pravidel, vzdělávají se a učí se buddhistickým hodnotám. Potom klášter opouštějí a vracejí se do běžného života. Nejčastěji tak činí v období monzunových dešťů zvaném whaso. To samé jsme udělali i my. Roucha barmských buddhistických mnichů mívají různé odstíny - od tmavě oranžové přes hnědofialovou až po červenou barvu. „Sukně“ by měla dosahovat do půli lýtek, sešívaný pruh látky se přehazuje přes levé rameno. Opatřili jsme si je v Laosu a tam jsme si také oholili hlavy. Do Barmy jsme už vstoupili jako buddhističtí mniši z Čech. Po četných úvahách a diskusích jsme tento způsob shledali nejvhodnějším, jak proniknout k srdci, kultuře a životu obyvatel této země, což se běžným turistům nepodaří. Měli jsme pro to i další praktické důvody. Barma je státem s vojenským režimem. Život Barmánců se odehrává v prostředí informačního vakua a policejní represe. Čtyřicet let po vyhlášení nezávislosti tu byly změněny všechny geografické názvy, aby nepřipomínaly období britského kolonialismu. Stát na Západě známý jako Barma se v nových mapách jmenuje Myanma. Místním lidem je zakázán kontakt s turisty. Pokud se mu opravdu nemohou vyhnout, třeba proto, že je cizinec požádá o svezení, první cesta Barmánce vede na policejní stanici - ohlásit to. Jinak jeho rodinu mohou potkat problémy. Zcela jinak je tomu u buddhistických mnichů. Barma je buddhistický stát, takže armáda musí ve většině případů respektovat víru a její představitele. To nám v roli mnichů z Evropy umožňovalo relativní svobodu.

SCHIZOFRENIE MNICHA-CESTOVATELE
Na letišti v barmském hlavním městě Rangúnu se nám tento svět, v němž má mnich nejvyšší společenské postavení a na každém kroku jsou mu prokazovány zvláštní pocty, otevřel. Zatímco evropští turisté čekali v dlouhých frontách u přepážek, nás brali úředníci přednostně a s úklonou a milým úsměvem nás uváděli dál do země zlatých pagod.
Pasovou kontrolu prováděla usměvavá pracovnice letiště. Ondráš jako slušně vychovaný buddhistický mnich položil svůj pas na zem, neboť podle mnišských pravidel nesmí držet stejnou věc jako žena. Pro můj pas již pohotový personál letiště přistavil židli.
Lidé kolem nás se přívětivě usmívali, ukláněli a děkovali. Sledem jindy nepříjemných byrokratických úkonů jsme propluli jako ve snu.
Hned první den jsme z Rangúnu putovali k největší a nejznámější pagodě Shwedagon, o níž se tvrdí, že je na ní více zlata než v Bank of England. Podle legendy je povrch pagody pokryt 8688 zlatými listy a její špička nese 5448 diamantů a 2317 rubínů, safírů a topasů.
Ondráš byl zahalen do mnišského roucha, ale já se přesně po 24 hodinách od příletu do Barmy převlékl do evropského oblečení. Mnišský oděv s sebou sice přináší pocty a otevírá brány svatých míst, ale také řadu problémů. Když jsem si oblečen v rouchu chtěl vyfotit malou ještěrku odpočívající v prachu u cesty, zastavil jsem nechtěně provoz na šestiproudé dálnici. Všichni prostě zabrzdili a dívali se, co tam mnich s obrovským foťákem vyvádí...
Nicméně un pagody Shwedago jsem byl jako každý turista zastaven a požádán o 5 dolarů za vstup a 3 dolary za kameru, zatímco Ondráš v mnišském, obklopen aurou duchovního míru, vystoupal za klanění a úsměvů všech přítomných až na vršek pagody, kde vánek jemně rozezníval zvonky pověšené na její špičce. Namítl jsem výběrčím, že jsem převlečený mnich a že jdu na pagodu uctít osm vlasů velkého učitele. Dali mi k dispozici místo na převlečení a doprovodili mě s úklonami k výtahu. Tím začala moje schizofrenie mnicha-cestovatele, učené bytosti v rouchu a Evropana ve vestičce s foťákem, jenž se snaží zachytit vše, jakkoli pomíjivé, na citlivou vrstvu kinofilmového políčka.

DEN BUDDHISTICKÉHO MNICHA
Barmské buddhistické kláštery ožívají mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Po snídani se novici a mladí mniši vydávají bosí v zástupech s miskami v rukou do ulic měst pro jídlo, jímž je obdarovávají věřící. Jelikož nám představení klášterů pro náš úspěch v učených náboženských disputacích k našemu překvapení udělili titul seado (učitel), byli jsme o účast na tomto rituálu ochuzeni. A protože jsme vstávali s ostatními, čas rozbřesku jsme trávili v meditacích. Na svaté půdě kláštera, obklopeni generacemi mužů, kteří se rozhodli zasvětit svůj život Buddhově učení, prostě nelze nic předstírat. A tak jsme trávili hodiny studiem starých náboženských spisů v rozsáhlých klášterních knihovnách, disputacemi o buddhismu se staršími mnichy a meditacemi ve svatyních a jeskyních.
Pak následuje vyučování - studenti čtyři až pět hodin sborově předčítají svaté texty tripitaky a učí se je tak nazpaměť. Tripitaka pochází od Buddhaghosy, slavného indického mnicha, obsahuje „tři koše“ svatých textů v pálí, psaných na bambusovém papíře. Tyto texty tvoří sútry, pravidla pro mnichy sangha a Buddhovo učení dharma. Studium na mnicha trvá obvykle čtyři roky; student za tu dobu musí zvládnout zpaměti stovky posvátných textů a modliteb, a to nejen jejich obsah, ale i správný přednes.
Před polednem se mniši vypraví znovu rituálně projít okolí. Tentokrát jednotlivě, přičemž každý z nich má několik „svých“ rodin, kam si chodí pro jídlo pravidelně. Dary dostávají od příslušníků všech společenských vrstev včetně velice chudých obyvatel, kteří nepatrnými výnosy svých drobných políček musejí nakrmit i četné hladové potomky. Ale v Barmě nežije člověk, jenž by nepřispěl na obživu mnichů či stavbu nových pagod. Staří mniši již putování za lidskou dobrosrdečností nepraktikují, neboť mají své stálé jisté zdroje, z nichž jídlo putuje přímo k nim do klášterů. Po obědě následuje pro novice opět studium, které končí v deset večer. Pak jdou spát.
Mniši musí dodržovat mnoho pravidel. Vedle obecných, platných pro všechny lidi, jako nezabíjet, nekrást a nelhat, by se podle pravidel théravádské větve buddhismu, praktikované v Barmě, žádný buddhistický mnich neměl dotýkat peněz, lpět na věcech, jíst po poledni, dotknout se ženy a nesmí se bavit hrami, sportem či hudbou.
Na druhou stranu pro ně platí absolutní zákaz jakékoli práce, takže kolem sebe mají neustále houfy dobrovolníků, kteří jim nosí zavazadla nebo je svezou na kole. Lidé se na ulici klanějí jejich rouchu jako symbolu víry. Nikdo by neměl sedět ve větší výšce než mnich, pro ženu, kterou buddhismus považuje za nižší formu převtělení, je to však zcela nepřípustné. Proto na ulici ženy slézaly z kol, když jsme kolem nich procházeli. Když jsme ulicemi Paganu mířili k čajovně na dopolední šálek kávy s citronem, jedna roztomilá barmská holčička se málem přizabila v zoufalé snaze vyhnout se mému stínu, prodlouženému ranním sluncem na šířku ulice. Žena totiž nesmí ani šlápnout na stín mnicha.

SNÍDANĚ NA TŘICETI MISKÁCH
V klášteře ve městě Bago se nám dostalo ubytování přímo v bohatě zdobené svatyni. Z pozlacené stěny na nás shlížela mramorová socha Buddhy se zlatým zdobením, závany slabého větru rozcinkávaly tisíce zvonečků a přinášely útržky mnišských písní. V půl páté ráno jsme se vzbudili na meditaci.
U snídaně se nám dostalo cti sdílet stůl se samotným představeným kláštera. Každý z nás dostal misku plnou rýže, na kterou si přidával omáčky a přísady z dalších třiceti misek na stole. Ten se prohýbal pod tíhou sladkých brambor, rajčat, cibule, omáček, rybího kari, kuřecího masa, krevet... U každého stolu byl navíc k dispozici sluha, který misky neustále doplňoval dalším jídlem. Jako zákusek jsme dostali sladké těsto posypané kokosem, ananas, banány, smažené mastné placičky. Po každém jídle následovala krátká modlitba.
Při jídle jsme seděli na malé dečce rozprostřené na zemi. Mniši si lžičkou nabrali omáčku a nalili na rýži, potom ji rukama zpracovali do kuličky a tu si vložili do úst. Jídlo mohou mnišky či sluhové podat mnichovi jedině přímo do jeho dlaní. Pokud je stůl prostřen předem, mnišky stůl nadzvednou a položí při dotyku mnicha, který tím jídlo symbolicky převezme.
Oběd je obvykle tak třikrát větší než snídaně a je zároveň posledním jídlem dne. Théravádská větev buddhismu totiž mnichům zakazuje jíst po poledni. Ti se tudíž ráno a v poledne přejedí k prasknutí, odpoledne už smějí pozřít akorát bonbony a limonádu. V pětadvaceti letech jich má většina již pěkně kulatá bříška. My jsme se tomuto nezdravému a nepříjemnému životnímu stylu párkrát vyhnuli, neboť naše mnišské vzdělání pochází z větve mahájána, která je sice vegetariánská, zato však dovoluje jíst téměř kdykoli.
Ve čtyřicetistupňových vedrech jsme proto hledali občerstvení v místních čajovnách. Seděli jsme na malinkatých židličkách ne výš než 20 cm nad zemí, na pidisedátkách, na které se průměrný český zadek prostě vejít nemůže. Stolky byly jen o trošku vyšší. Na každém z nich stála nádobka se zeleným čajem a dížka s vodou, v níž byly ponořeny mističky, ze kterých se čaj pije. Mističky si v ní před použitím opláchnete a při odchodu je tam vložíte zpět.
K čaji, slazenému hnědými kuličkami uplácanými z cukru a oleje, jsou nabízeny různé zákusky, které se liší kraj od kraje. Skoro všude naleznete smažené podlouhlé „koblihy“ - zelí zadělané s cukrem či sladké brambory smažené v těstě a výjimečně i různé druhy chalvy. Po příchodu do čajovny přinese číšník stojánek s pěti cigaretami, které si můžete zapálit zapalovačem visícím na šňůrce uprostřed místnosti. Na číšníka se slušně volá táhlým zamlasknutím, takovým hlasitým polibkem do prázdna.
Stejně jako většina Barmánců, mnichy nevyjímaje, jsme i my celé dny žvýkali betel, měli červené zuby a plivali sliny rudé jako krev. Tento zvyk je jednou z místních zvláštností, která je díky svojí svéráznosti nepřenosná do jiných kultur.

TOUHA MYANEMSKÉHO LIDU
Ze stínu čajoven jsme, pokuřujíce nad šálky zeleného čaje či místní limonádou, pozorovali dění v ospalých, horkých ulicích barmských měst i vesnic. Změť kostkovaných tmavých sukní mužů a pestrobarevných šatů žen. Klasické kalhoty zde uvidíte jen ojediněle, především na turistech a vojácích jako součást jejich uniformy.
Obličeje většiny Barmánců i Barmánek chladí a chrání před sluncem speciální hmota zvaná thanaka, podobající se písčité kašičce. Nanáší se na obličej někdy jednoduchým máznutím, jindy v tradičních ornamentech
Nejzajímavější bylo dění u veřejných studen a kašen, kde se lidé bez ostychu myjí pomocí polévátek komplikovaným způsobem, kdy s neobyčejnou lehkostí přehazují cíp sukně ze zubů do podpaží a naopak. Dokáží se tak celí umýt, aniž by odhalili části těla, které by vidět být neměly. My jsme toto umění neovládli a upřednostňovali proto uzavřené koupelny. Avšak i do soukromé polévárny nám v klášterech mnich dával vedle ručníku a mýdla i sukni na použití při koupeli, jak přikazují théravádské zákony.
Drobnější nádobky najdete také na barmských toaletách. Turecký záchod je vybaven mísou s vodou a polévátkem a vy jste nuceni svoji nečistou levou ruku použít místo toaletního papíru. Je však nutno přiznat, že ne na každém WC v Evropě bývá toaletní papír, zatímco v Barmě se nám nestalo, že by na záchodě nebyla voda.
Kdokoli má v Barmě auto, funguje jako taxislužba. Většinou se jedná o pick-up se speciální navařenou konstrukcí, která umožňuje zvýšit počet lidí, jež lze vozem naráz přepravovat. Po cestě taxíkem z Nyaung U k Mt. Popa se nám rozbila pneumatika, tudíž všichni pasažéři museli z vozu slézt. To pro nás byla jedinečná příležitost spočítat všechny cestující, kteří se na Toyotě, určené pro dvě osoby, vezli: 48 dospělých, tři mniši a dvě děti. V přední kabině seděly tři osoby, na zadní plošině byla část posádky namačkaná na postranních lavičkách, další se tísnili na dvou řadách malinkatých sedátek veprostřed plošiny. Dveře korby byly otevřeny a na nich položeny dvě prodloužené lavičky, další lidé seděli na střeše a jeden člověk vlál po straně. Kromě lidského nákladu pick-up samozřejmě vezl několik pytlů s rýží, nábytek a zavazadla.
Podobně jsou na tom i barmské autobusy, z nichž lidé visí po všech stranách jako trsy hroznů. Správný průvodčí dokáže autobus za jízdy zvenku přeručkovat z jednoho konce na druhý a vybrat jízdné úplně od všech pasažérů. Nás jako mnichy obvykle lidé pouštěli uctivě sednout, ale tím nastal problém, jak v cíli naší cesty vystoupit. Když jsme v mnišských rouchách jednou vylezli ven oknem autobusu, u zbožných Barmánců to vzbudilo upřímný smích.
Na prašných silnicích jsme často míjeli rudé propagandistické cedule s nápisem „Touha myanemského lidu“ a „Čtyři pravdy“, které hlásaly, že obyvatelé Myanmy jsou soběstační, milují armádu, nenávidí západní kulturu a pomoc od ostatních států.

JEZERO INLE A PAGAN
Inle je největší barmské jezero. Nachází se ve střední části země poblíž města Taunggyi ležícího pod stejnojmenným vrcholem. Na ostrůvku uprostřed jezera stojí známá pagoda Phaung Daw U, ukrývající ve své svatyni pět vzácných zlatých sošek Buddhy, které sem byly ve 12. století přesunuty z Malajského poloostrova. Protože jsou zmíněné sošky sedícího Buddhy pěkně baculaté, hovoří se o nich často jako o pěti zlatých koulích.
Za podzimní rovnodennosti se u této pagody konají významné buddhistické slavnosti, trvající dva týdny. Pět zlatých koulí je obřadně naloženo na loď, která pak symbolicky objíždí deset největších osad ležících na jezeře.
Avšak ani tomuto svatému místu se nevyhnula politická propaganda. Vedle tradičních vyobrazení z Buddhova života visí na stěnách pagody i alegorické výjevy jeho boje s démony komunismu, kapitalismu a fašismu.
Jezero obývají lidé z kmene Inlí, „synové jezera“, kteří sem přišli před šesti stoletími a dokonale se životu na vodě přizpůsobili.
Bydlí v domech postavených těsně nad vodní hladinou, často vzdálených hodiny cesty od břehu. Jejich příbytky obklopují plovoucí zahrady. Synové jezera pádlují na svých dlouhých štíhlých loďkách nohou, aby měli obě ruce volné a mohli se tak plně věnovat rybolovu a sběru vodních řas, které pak používají na vytvoření humusu do svých zvláštních zahrad.
Místem nám ve zlaté zemi nejbližším je Pagan. Historie tohoto skvostu na břehu Irrawaddy sahá až do třetího století. Dochovaly se zprávy o více než třinácti tisících pagodách, klášterech, stupách a svatyních, které tu kdysi zdobily okolí. V současnosti jsou jich tu jen něco přes dva tisíce.
Bydleli jsme v malém klášteře v Nyaung U, městečku vzdáleném pouhých 7 kilometrů od centra starého Paganu. Do města jsme vyšli po snídani, strávili tam celý den procházením kolem pagod a večer uneseni západem slunce setrvávali v meditacích na rozehřáté pagodě, kde jsme i přenocovali a ráno pak pozorovali pomalé svítání. Celé dny v tamním kraji jsme trávili procházkami a vstřebáváním jedinečné atmosféry místa.

OSLAVA PŘÍRODNÍCH BŮŽKŮ
Mt. Popa, ležící nedaleko Paganu, je svatou horou natismu - polyteistické víry starší než státní náboženství buddhismus. Natové jsou malí bůžci, kteří se vztahují k různým činnostem či prostředím v životě obyvatel Barmy. Muži vyznávající naty mají tělo hojně pokryto tetováním, a to nejčastěji v podobě tabulek svatých čísel vytetovaných na pažích či hrudi. Tato čísla jim přidělují natističtí duchovní, mimo jiné na základě data narození, a mají jim zajistit dlouhověkost, štěstí a sílu. Jiná, ornamentálnější tetování je mají chránit před zraněním, uštknutím a zlými duchy.
V královském městě Amarapura právě začínaly každoroční náboženské oslavy přírodních bůžků natů. Transvestité s vyholeným obočím a pestrým make-upem začali před námi divoce tančit. Přihlížející Barmánci jim při dynamickém tanci špendlili na oděv peníze, vyjadřujíce tím svůj obdiv.
Zážitky z představení jsme pak vstřebávali ve stinné svatyni, kde malí mníšci křičeli modlitby v jazyce pálí a všude kolem čadily aromatické tyčinky. Komáři unavení jejich vůní padali do našich kelímků s kávou, kterou jsme nestačili dostatečně rychle vypít.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group