ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MARKÉZY - SOUOSTROVÍ UKRYTÉ V PACIFIKU

„Markézané nebyli krutí. Odmyslíme-li si jejich zvyk jíst lidi, byli to nejhodnější bytosti na světě.“
(R. L. Stevenson)

„Ten první zvyk už ztratili. A na zbytku se nic nezměnilo.“
(J. Groch)

Na centrální třídě v Taiohae, hlavním městě největšího markézského ostrova Nuku Hiva, je největší budovou vězení. Slouží pro potřeby celého souostroví. Je to jedna z největších budov města, ale cely tu zabírají jen nepatrnou část. Pak je zde úřadovna ředitele, který s jediným strážným tvoří celý personál vězení, a kanceláře katastrálního úřadu. Cely jsou momentálně prázdné, protože všichni tři vězni se jeli projet po ostrově na koni. Byli odsouzeni za incest, který je zde nejčastějším přestupkem. Vlastně se není čemu divit, ostrovy žijí dodnes ve velké izolaci a i spojení mezi jednotlivými údolími na ostrovech je omezené. Při průměrném počtu 200 obyvatel na údolí je výběr partnerů dost limitovaný. Kancelář ředitele byla otevřena, ale ředitel v ní nebyl. Našli jsme ho v nedalekém domě, kde právě obědval a dával do pořádku několik závodních pirog. Je totiž také trenérem místního závodního družstva pirogistů. „My vězně přes den nedržíme v celách,“ říká ředitel, „pomáhají při veřejně prospěšných pracích nebo pracují doma, když potřebují.“

POSLEDNÍCH DESET TISÍC MARKÉZANŮ
Souostroví Markézy je součástí Francouzské Polynésie a spolu s jinými ostrovy se mu ve Francii říká „zámořská teritoria“. Tvoří ho celkem dvanáct ostrovů, z nichž šest je obydleno. Markézy leží 4000 kilometrů jižně od Havaje a asi 1500 kilometrů na sever od Tahiti, krátce řečeno daleko odevšad.
Přesto byly objeveny jako první z celé této oblasti. Již v prosinci 1520 plul na sever od nich mořeplavec Magellan, jejich objevení je přisuzováno španělskému navigátorovi Álvaru Menda~novi de Neyra, který pod velením kapitána Quirose doplul na Markézy 21. července 1559. Nejdřív doplul na nejjižnější z ostrovů Fatu Hiva, který pokřtil na Magdalénu. Potyčky s místními domorodci mu ale zabránily vylodit se. Po čtyřech dnech plavby doplul na další ostrov Tahuata, kde po několika neúspěšných pokusech nakonec zakotvil v zátoce Vaitahu, kterou pojmenoval „zátoka de Madre de Dios“ (zátoka Panny Marie). Dne 28. července tu se svou ženou a částí posádky vystoupil na břeh a celebroval mši a o týden později celá flotila odplula, aniž se na dalších ostrovech souostroví zastavila. Také žádné z jeho tehdejších pojmenování se do dnešních dnů nezachovalo.
Teprve za 180 let se zde na své druhé plavbě v roce 1774 zastavil slavný anglický mořeplavec Cook, který několik dnů pobyl v zátoce Vaitahu na Tahuata. V roce 1791 francouzský mořeplavec Etienne Marchand, původem z Marseille, obsadil severní souostroví, vylodil se na Ua Pou a 22. června jménem krále Ludvíka XVI. pokřtil ostrovy na Ostrovy revoluce. Marchand vyplul z Francie v roce 1790 a nevěděl, že král Ludvík XVI. byl v té době již svržen z trůnu. Ve stejné době obeplouval severní ostrovy Eiao, Nuku Hiva, Ua Pou a Ua Huka americký mořeplavec Ingraham, ale žádná z těchto plaveb nevedla k trvalému obsazení některého z ostrovů. Později byly zaznamenány pokusy evangelizovat místní obyvatelstvo, ale většinou se to setkalo s neúspěchem a všichni misionáři z obav před domorodci z ostrovů utekli.
V roce 1813 se Američané pokusili v zátoce Taiohae postavit vojenskou základnu a kapitán Porter navrhl americkému prezidentovi, aby Nuku Hiva byl připojen k americké unii. Ale ani tento pokus o obsazení ostrova nebyl úspěšný. Porter musel sbalit zbraně a ostrov i s celou posádkou opustit. Až v roce 1838 kapitán Dupetit-Thouars na lodi Venuše vylodil na ostrově Tahuata katolické kněze a ti zde zůstali až do roku 1842, kdy se kapitán vrátil na lodi Bílá královna, aby jménem krále Ludvíka Filipa 1. května téhož roku Markézy obsadil. Dle zpráv mořeplavců se dá odhadovat, že v té době na Markézách žilo asi 60 000 obyvatel. Následkem kmenových válek mezi ostrovy, nemocí dovezených z Evropy (např. syfilidy) a vlivem alkoholu, který domorodce naučili pít námořníci, se v průběhu půlstoletí počet domorodců snížil asi na 20 000. Velrybářské lodě začaly rovněž drancovat přírodní bohatství ostrovů a například santalové dřevo kolem roku 1820 prakticky zmizelo z místní vegetace.
První exaktní demografické měření uskutečnil v roce 1924 doktor Louis Rollin a napočítal celkem 2094 obyvatel. Nebýt jeho systematické lékařské péče, možná by již dnes nebylo Markézanů. Doktor Rollin vyšetřil většinu obyvatel a začal je očkovat proti importovaným nemocím a koncem dvacátého století již bylo napočítáno celkem osm až deset tisíc Markézanů.

STŘET KULTUR
V hlavním městě ostrova Nuku Hiva Taiohae žije asi 1500 obyvatel, dalších 900 je roztroušeno po zdejších údolích. Již od přístavu vidíte kříž, který vyznačuje hranice katolické misie. Celému prostoru vévodí velká katedrála Notre Dame des Marquises postavená na Tohua Mauia, na svatém místě pro všechny Markézany. Právě výběr místa, které misii darovala královna Moana, jako by měl symbolizovat fakt, že katolická církev je zde nejdéle a měla již od vylodění prvních misionářů na ostrově Tahuata na místní společnost, kulturu a zvyky největší vliv. Katolická církev se zasloužila největší měrou o to, že původní obyvatelstvo přišlo o své prvotní náboženství a rozpadla se kmenová společenská struktura. Opodál je velká internátní škola, kde bydlí 260 žáků z církevní i státní francouzské školy. Je zde jak základní škola, tak střední zemědělský institut. Děti, které chtějí chodit na lyceum, musí odjet studovat do Papeete, což znamená, že od věku 12 let své rodiče vidí maximálně dvakrát do roka. Starý francouzský farář slouží mši v markézštině, což nebývá pravidlem, ale tento zde prožil celý život. Pochvaluje si, v jaké shodě zde vedle sebe žijí státní a církevní škola.
Nedaleko odsud na nábřeží se nacházejí zbytky bývalého sídla poslední markézské královny. Místo se jmenuje paepae Piki Vehine (nebo taky Temehea) a dnes je poseto několika sochami od místních sochařů a od pozvaného sochaře z Velikonočního ostrova. Sedí tu na zídce dvě ženy ve věku kolem dvaceti let. Louskají mandle a vysvětlují, že teprve nedávno si začali lidé na Markézách uvědomovat svoji historii, kterou „nám ti pokrytečtí faráři ukradli“. Následuje série nadávek na církev a její představitele. Faktem ale je, že uvědomění si vlastní kultury nebo historie není starého data. V roce 1978 vznikla asociace Motu Haka, která si vytyčila za svůj cíl obnovu markézského kulturního dědictví a zachování jazyka. Největší boj svedla v roce 1985 o to, aby byla markézština vyučována na školách. Tak se stalo, a dnes jsou všichni obyvatelé dokonale dvoujazyční. Motu Haka začala organizovat kulturní festivaly, aby oživila staré zvyky a tradice. První se konal v roce 1987 na ostrově Ua Pou, a pak vždy za dva roky na dalších ostrovech Nuku Hiva a Hiva Oa. U příležitosti každého takového festivalu bylo zrestaurováno nějaké archeologické naleziště a uspořádána soutěž sochařů. Teď jsme na místě, kde se konal v pořadí již pátý festival, a to v roce 2000.

NECHCEME TURISTICKÝ BYZNYS
Na Nuku Hiva jsme přistáli ještě v další zátoce Hatiheu, kam jsme připluli za východního větru, takže vylodění mělo být velmi lehké. Ovšem lehké na těchto ostrovech znamená, že za relativně malých příbojových vln se dá v relativně suchém člunu přiblížit až ke břehu. Většinou je ale lépe počítat s tzv. „domorodým“ vyloděním, což znamená před břehem seskočit do vody, aby člověku člun nepřelétl v případě převrácení nad hlavou. Hned na břehu jsou, jako ostatně všude, tři výrazné body, které vyznačují vesnici: kostel s věží, škola a pošta. V roce 1980 se Francie rozhodla tak trochu zapomenuté Markézy modernizovat a zpřístupňovat jim více komunikace se světem. Kromě zavedení letecké linky z Papeete na Nuku Hiva a Hiva Oa to znamenalo výstavbu škol, ošetřoven a malých elektráren na mazut. Tento, jako i jiné ostrovy, je rozdělen na zátoky, ze kterých vbíhají dlouhá údolí mezi vysoké skalnaté kopce. V tomto údolí žije 196 lidí, ale ani zde nechybí základní škola, školka, školní družina, malá radnice, dva obchody se smíšeným zbožím, jedno zdravotní středisko s ošetřovatelkou a kostel. A pošta.
Paní poštmistrová je usměvavá, rozložitá, asi čtyřicetiletá Markézanka Yvonne Katupa. Sedí důstojně za svým masivním dřevěným stolem, na zdi nad hlavou ji visí barevná fotografie Jacquesa Chiraca. „Toho jsem už někde viděl,“ povídám a ukazuji na francouzského prezidenta, který zde působí trochu nepatřičně. „Já jenom na tý fotce,“ povídá se smíchem Yvonne. „Ale je to hodný muž, každý měsíc mi posílá plat.“ Ostatně jako jí ho posílá i za to, že vykonává funkci starostky ve vesnici. Ve vitríně má několik malých kousků z místních archeologických vykopávek. Ochotně vysvětluje, co k čemu sloužilo. Na otázku, jak jsou ty věci staré, odpovídá – staré. Přesnější odpovědi jsme se nikdy nedočkali. Místní neměli ve zvyku psát, a tak se nedochovaly žádné písemnosti, podle kterých by se dalo přesně určit, co kdy vznikalo. Jenom na skalách se našly skalní rytiny, o jejichž obsahu se toho zatím moc neví.
Starostka nás hrdě upozornila na dvojí archeologické naleziště, které najít by byl asi problém. Naštěstí kolem jeli na Jeepu kluci, kteří nás tam ochotně dovezli. Jedno z nich sloužilo ke kultovním slavnostem, druhé bylo obětním místem. Zde rovněž pekli a jedli lidi.
Při cestě zpátky jsme znovu narazili na Yvonne. Lépe řečeno na restauraci „Chez Yvonne“. To jsme ještě netušili, jak vzácné místo to je. Na dalších ostrovech už jich bylo poskrovnu. Teda spíš nebyly. Yvonne osobně dorazila za chvíli, když zamkla poštu kvůli polední a odpolední pauze. Na otázku, proč tady nejsou hotely, měla jasné vysvětlení. Veškerou půdu i v té nejvzdálenější džungli vlastní nějaká rodina. A Markézané nechtějí půdu prodat. Dříve z tradic, dnes možná také, ale rovněž si uvědomují, že půda je nejvzácnější a může jenom stoupat na ceně. Rovněž se svěřila, že nechtějí, aby jim cizinci vykoupili půdu, postavili hotely, restaurace, ostrovy se zaplavily turisty a „my bychom přestali pěstovat ovoce a zeleninu, sušit kopru (kokos sušený na kokosovou moučku), a dělali bychom pokojské a umývače nádobí“, řekla Yvonne. „A veškeré peníze by skončily stejně v zahraničí. My nechceme, aby z našeho ostrova byla druhá Bora-Bora,“ skončila. Jeden si nutně položí otázku: do toho bodu dospěli, nebo tam ještě nejsou? Je tato úvaha výsledkem dlouhodobé zkušenosti, nebo je to jakési obrozenecké hnutí a zkušenost se zahraničními hotely je ještě teprve čeká? Faktem je, že podobné odpovědi se opakují, ať jste kdekoliv.

BOHATÝ JE TEN, KDO DÁ NEJVÍC DARŮ
Na ostrov Ua Huka se vjíždí Neviditelnou zátokou (Baie Invisible). A je to pravda, musí se plout úplně blízko podél břehu, aby byl do ní vidět vjezd. Je neviditelná, protože velmi úzká, ale také dost plytká. Navíc do ní oceán vhání mohutné vlny, což dosti stěžuje manévrování s lodí. Levá strana nemá dostatečnou hloubku při odlivu. Na pravé straně je malé kamenné molo, které využívají rybáři pro vykládání svého úlovku. Hloubka je tam dostatečná. Příbojové vlny jsou ale tak silné a příliv a odliv, kdy hladina stoupá a klesá o jeden a půl metru, tak rychlé, že nestačí loď uvázat na dvě lana a takzvanou strunu, nýbrž je dobré poslechnout radu rybářů a hodit kotvu. Přesto mohutný příliv ve tři ráno vyzvedl loď tak vysoko, že to vyhodilo všechny fendry (nárazníky). To se popravdě vidí málokdy.
V malinkém přístavu stojí několik dětí a pozorují přistávací manévr. Nad nimi stoupá schodiště z betonu s barokním zábradlím, které nevede nikam. Postupně přichází i dospělí. Jeden z nich vypráví, že zná Evropu, protože sloužil základní vojenskou službu ve Francii v dobách, kdy byla ještě pro Markézany povinná. To je hezká loď, chválí náš šestnáctimetrový katamarán. Souhlasím. Nedávno tady jedna podobná byla. „Kdy?“ ptám se. „No je to tak rok? Nebo víc? Už si přesně nepamatuji.“
Už na Nuku Hiva člověk pochopí, že nakoupit maso, ovoce nebo zeleninu nelze. Tady má každý svůj kus zahrady v džungli, kde si nasbírá, co potřebuje. Oceán patří všem a tak si v něm naloví, co potřebuje. Loví se jen na udici nebo harpunou. Loví se jenom tolik, kolik se v rodině sní. Nikdo neloví na kšeft. Za chvíli přijíždí na terénním Suzuki skupina rybářů s velkými harpunami, které nakládají do člunu se silnými motory. Potápí se se šnorchlem a potápěčskými brýlemi do hloubky 25 až 30 metrů. Používat kyslík by bylo nesportovní. Markézané jsou velcí, mohutní, s objemným hrudníkem a silní. Když je člověk vidí, tak pochopí, jak je možné, že se potápějí do takové hloubky a vydrží v ní několik minut. Jsou také potetovaní. Tetování v minulosti nahrazovalo oblečení. Každá rodina měla své, a aby si ho zapamatovali, jelikož popisovalo rodinnou historii, měli jednotlivé části těla vyrobené z bambusu, na kterém byl vzor, dle kterého se tetovali. Pak na čas tento zvyk pod vlivem Evropanů ustoupil, ale dnes se zejména u mužů znovu stává módním. Jenom už ztrácí svůj původní smyl.
Domluvili jsme se, že naloví-li víc ryb, tak nám nějakou prodají, a vyrazili jsme do vesnice v údolí. Vede sem asfaltová silnice podél potoka. Po levé straně je zavřená hospoda a nikdo si přesně nepamatuje, kdy byla naposledy otevřená. Fakt je, že je v údolí jediná. O několik set metrů dál je obchod. Jediný ve vesnici, zeleninu ani ovoce v něm ovšem nemají. Za pultem stojí prodavačka v sukni a podprsence, což je další stopa katolických misionářů. Ti vysvětlili místním ženám, že chodit do půl pasu nahé je proti dobrým mravům. Ženy to pochopily po svém a začaly nosit podprsenky jako módní doplněk. Vedle v obýváku si hrají děti, na schůdcích před obchodem sedí dementní pomocnice, která by se ráda vyfotografovala. Na několika židlích sedí chlapi a k postižené pomocnici se chovají tak hezky, že to až našince překvapí. V obchodě toho moc není, ale je zde studené pivo – asi 150 Kč za malou plechovku. Plechovky jsou zde asi v oblibě, protože kromě kávy v plechovce, oleje v plechovce a dalších poživatin v plechovce zeje obchod prázdnotou.
Cesta dál do vesnice je lemovaná malými domky z vlnitého plechu, palmami s kokosovými ořechy, stromy s avokádem, papájou nebo mangem a spoustou zeleně. Po několika stech metrech narazíme na radnici, místní muzeum a školu se třemi třídami. Najednou vedle zastaví červené Suzuki, vyskakují z něho rybáři a hrdě nám ukazují tak asi patnáctikilové barakudy. Všichni jsou vyzbrojeni dlouhými noži a jsem vskutku rád, že už je znám, jinak by z nich šel asi strach. „Prodáte nám jednu rybu?“ ptám se. „Jednu jsme ti nechali na lodi, když jsi tam nebyl.“ A nechtějí peníze, protože oni s rybami neobchodují. A přátelům se neprodává.
Thor Heyerdahl, který strávil na Markézách několik let života, napsal, že zde je nejváženější osobou ve vesnici ten, kdo je nejbohatší. A bohatství se měří podle toho, kolik kdo rozdal darů. Zdá se, že tento krásný zvyk se zachoval dodnes.
Když přicházíme k lodi, z člunu u mola vystupují tři mohutní muži a vykládají kýble plné skvrnitých vajíček, o trochu menších, než je slepičí vejce. Na Ua Huka žije asi 180 druhů ptáků, z toho osm endemitů. To znamená druhů, které se nikde jinde nevyskytují. Vajíčka chodí sbírat do vysokých skal nad mořem. „Jedl jsi už někdy vajíčka ptáka tora?“ ptá se mě mohutný Hubert Fournier. „Nejedl,“ přiznávám po pravdě. Tak mi jeden kýbl s asi 150 vejci daruje. „Jsou velmi chutná, oranžovější než od slepice, ale dej pozor, v některých mohou být záprtky.“ S Hubertem jsme toho dne neskončili.
Po setmění se vrátil a na korbě svého terénního vozidla dovezl asi sto kilo ovoce: trsy banánů, růžové a sladké grapefruity, manga, papáje, avokádo, citrony a limetky. Vysvětlil, že si všiml, že na lodi nemáme žádné ovoce. Zdá se, že za naší nepřítomnosti navštívila katamarán polovina vesnice. A podle stop na palubě nejenom její dospělá populace. Aby tam nemusely chodit tajně, pozvali jsme děti, ať si celou loď prohlédnou. Nejvíc je šokovalo, že každá kajuta má svoji koupelnu s WC. Asi jim to připadalo zbytečné. Hubert ještě domluvil, aby nás starosta ráno v devět vyzvedl a otevřel muzeum.

HLEDÁNÍ KOŘENŮ
Starosta byl na minutu přesný. Klidně stál vedle svého auta a čekal, až si ho všimneme. Zprvu jsme jeho přesnost připisovali původu. Jmenuje se Léon Lichtle a pochází z německé rodiny v Alsasku, nesnáší líné lidi a ochmelky, stihl nám sdělit, než jsme dojeli do muzea. Ale jak se později ukázalo, přesnost patří mezi dobré vlastnosti všech Markézanů, s kterými jsme měli co do činění. Léon odemkl muzeum, jež sousedí s radnicí a na které je náležitě hrdý. Je zde chýše, jak se kdysi bydlelo, hrob, jak se kdysi pohřbívalo ve skalných jeskyních, nástroj na rozbíjení lebek, buben, vesla, oštěpy atd. A vysvětlil, že prakticky nic z toho se již nedochovalo na Markézských ostrovech, proto již devět let v červnu nebo červenci organizuje soutěž sochařů ze všech ostrovů vždy na jedno téma. Pozve je na Ua Huka, ubytuje v rodinách a nejlepší výrobek ponechá v muzeu. Zbytek prodá turistům na Tahiti. Informace pro zájemce – letos se bude soutěž konat 29. června na téma hmoždíře.
Problém je, co napodobovat, když se nic nedochovalo. Pan starosta proto každoročně obesílá světová muzea a soukromé sběratele s prosbou, aby mu poslali fotografie, ať už bubnu, luku, oštěpů nebo čehokoliv, co je v daném roce tématem soutěže. Hodně mu pomáhají vzdálení bratranci v Alsasku. Muzeum získalo na souostroví takový věhlas, že se nás všude ptali, jestli jsme ho navštívili, a každý ostrov ho začal napodobovat a zakládat své vlastní „minimuzeum“.
Jak se ukázalo, Češi nejsou na ostrově něčím neznámým. Jakmile Léon zjistil, odkud pocházíme, vytáhl mapu a začal ukazovat, ve kterém údolí se kolem roku 1830 usadil pan Mlynarčík, kde Dušek, kde další. A ostatně znají je všude. Ačkoliv žádný z nich již česky neumí ani slovo, ostrované vědí, že starý pan Dušek, Rudy, má knihkupectví na Tahiti, jeho syn Vláďa pracuje v Tahiti Air na Ua Pou (ten mluví jenom markézsky, nezná ani francouzštinu), další syn to dotáhl nejdál a je kapitánem největší lodě v Polynésii – Paul Gauguin. Proč, z jakých důvodů a za jakých okolností vypluli ze střední Evropy a usadili se ve ztracených údolích Ua Huka, dnes již nikdo neví. Ani jejich potomci. Pradědeček si vzal místní holku a všichni další rodiče byli Markézané, takže i tito potomci se považují za Markézany a o Česku vědí už jenom, že je to země, odkud pocházel jejich předek.
Před vyplutím na nás z břehu mával jakýsi člověk. Ptal se, jestli odplouváme a jestli se vrátíme. Proč? „Protože Marc vám daroval ryby, Jean-Pierre vajíčka, Hubert ovoce, jenom já jsem vám nic nedal. A teď máte všeho dost,“ povídá se smutkem. O dva dny později se v šest ráno objevil na piroze v zátoce, kde jsme kotvili, a s obrovským úsměvem nám dával na loď čerstvě vylovenou rybu.

UA POU – OSTROV S FRANCOUZSKÝM NÁDECHEM
Ua Pou je ostrov vzdálený jenom 25 mil od Ua Huka, ze severu na jih měří 8 mil, z východu na západ 6 mil. V roce 1996 zde žilo 2016 obyvatel, dnešní situace nebude o moc jiná. Na Ua Pou je jaksi všechno trochu formálnější nebo francouzštější. A tím je ostrov jiný. Městečko má ulice podobné těm, na jaké jsme zvyklí z Evropy, jsou asfaltové, jezdí zde víc aut a tomu odpovídá i velikost moderní radnice nebo místní muzeum, které dosahuje nevídaných rozměrů. Problém byl, že nikdo nedokázal od něho najít klíč. Ale to bylo v podstatě jedno, protože muzeum stejně zeje prázdnotou.
Největší zátoka Hakahau má přístav, u něhož může zakotvit i velká loď. Zátoka končí pláží, kde se koupou děti, jiní koupou koně a kol dokola jezdí šestičlenná posádka na piroze. Asi trénují na nějaký maraton, protože po několika kolech tři veslaři vyskočí z pirogy a tři zase naskočí, aniž ostatní přestanou veslovat. Je neděle, na břehu muži hrají pétanque, ženy sedí kolem, opodál stojí dva pojízdné bufety se sladkostmi a sendviči. Každých sto metrů na pláži je kohoutek se sladkou vodou nebo sprcha. Pozornost poutá největší budova, kde místní vodácký oddíl skladuje závodní pirogy. Na některých je logo sponzora – Air Tahiti.
Při přeplavbě nám praskla hadička přívodu nafty a veškerá nafta vytekla do oceánu. Vlastně nás na to upozornily děti, když k nim poslední naftová skvrna doplula na pláž. Navíc nám praskla závlačka plynového lanka na levém motoru, takže až do jeho vypnutí to loď hnalo dokola. Tím se z celkem lehkého přistávacího manévru stala zajímavá podívaná. Kde sehnat naftu v neděli, kterou Markézané slaví jako správní katolíci nicneděláním? Nezbývá než navštívit krásnou restauraci na kopci, kterou vede Francouz se svojí markézskou manželkou. Ta je známá svojí tvrdohlavostí a neoblíbeností. Ten den nevaří, tak nám aspoň nabídnou pět piv. Tím jejich zásoby končí.
Ráno na nás mává z břehu místní policajt. Jedu za ním. Chce, abychom se přihlásili na místní policejní stanici, jak to vyžadují předpisy. Před přístavem se objeví válečná loď francouzského námořnictva. Vypluje z ní několik průzkumných člunů, které začnou předpisově a v plné zbroji objíždět celou zátoku. Vrátí se k lodi, podají hlášení a loď vplouvá do přístavu. Na palubě stojí v bílých podkolenkách a baretech asi dvacet námořníků a salutují. Když loď zakotví, na palubu vystupuje ozbrojená četa a do vzduchu vypálí několik salv. „Co se děje?“ ptám se příslušníka francouzské gendarmerie. „Ale nic,“ povídá, „jenom přijeli vyměnit prázdné sudy od mazutu za plné.“ A proč ten cirkus kolem? No prostě proto, že je to armáda, aby někdo nezapomněl.
Tento vojensko-energetický manévr, který se zde odehrává jednou za tři měsíce, přilákal množství místních čumilů a mysleli jsme, že i dopisovatele největšího polynéského deníku Tahiti Depeche. On ale nepřišel kvůli vojákům, ale kvůli nám. Chtěl vědět, kdo jsme, co jsme, aby mohl napsat reportáž, protože taková událost, aby sem připlula cizí loď, už tady dávno nebyla. Několik členů naší posádky tvořili i čeští lékaři. Jeden z nich má korsickou babičku a trval na tom, abychom kromě české vlajky měli vztyčenou i vlajku korsickou. I když Korsika není samostatným státem a její vlajka nemá statut státní, přesto jsme ji vyvěsili. „Co je to za vlajku nad tou korsickou?“ šokoval nás novinář. Připadali jsme mu natolik exotičtí, že reportáž i se společnou fotografií na Tahiti uveřejnil.
Koupit naftu do lodě může být jednoduché ve Středomoří nebo Karibiku, ale na Ua Pou se z jednoduché věci stává problém. Nejlepší je zajít na radnici a zeptat se. Tam nám doporučili, abychom se zeptali Clauda, který má krámek o pár desítek metrů dál. Claude sedí před svým krámem nahý do půl těla. Paže mu zdobí tetování, je to bývalý francouzský legionář, který se dle vlastních slov vracel z Afriky, udělal si výlet na Tahiti, tam ho okradli, a tak bez peněz se na nákladní lodi dopravil na Ua Pou. Našel si zde místní ženu, nějakou práci, pomalu se dopracoval k tomu, že postavil obchůdek, a pak mu začaly problémy. Několikrát ho vykradli. Domorodci nemají rádi, když se jim tu roztahuje cizinec. Dnes je již usazený, má dítě a místní ho přijali za svého. Claude je přesto nemá rád. Vedle obchodu postavil malý penzion, ale když za rok pronajal jeden pokoj na týden, penzion pronajal bance. Vysvětlil, že cisternu s naftou vlastní jedna paní asi dva a půl kilometru ve vnitrozemí. Já mu zase vysvětlil, že potřebuji v kanystrech navozit 400 litrů nafty, což v tomhle horku nebude tak jednoduché. „Tak si vem ten bílý landrover a pak, až skončíš, ho nech na břehu. Já si ho vyzvednu,“ řekl.
V podvečer jsem mu auto přivezl, abychom se vyrovnali. Seděl s místními policajty a popíjel pivo. Za chvíli policajty vystřídali francouzští vojáci, potom francouzští starousedlíci, bývalý starosta a nakonec několik učitelů, kterých je na ostrově celkem pětadvacet. „Potíž je v tom, že oni spolu nemluví,“ vysvětloval Claude. Policajt si nedá pivo s učitelem, ten s vojákem, voják se zdravotníkem, tak se zde malá francouzská komunita dělí na miniskupinky, které spolu nemluví. Lidé na Ua Pou jsou jiní, vysvětloval Claude. Neumí lovit zvířata ani ryby, takže si oblíbili norského tuňáka z konzervy, obdobu hamburgerů, brambůrky a mezi největší pochoutky zde patří bageta se špagetami. „Podívej na moji ženu,“ ukazuje na obézní paní za pultem. „Kdybys věděl, jaká štíhlá holka to byla, když jsem si s ní začal. Ale jak jí uděláš první dítě, tak začne tloustnout. A tak je to se všemi. A navíc mi říká, že ona je tady doma, tak chce o všem rozhodovat.“ Paní za pultem vskutku netrpí podvýživou a občas po nás nevraživě mrkne, jako by se jí nelíbilo, že její druh jenom tak zbůhdarma ztrácí čas. „Jak dlouho tady budeš?“ ptá se Claude. „Asi tak dva dny.“ „Tak si to auto nech, ať se podíváš po ostrově. Pak ho zaparkuj na břehu.“
Život Francouzů, kteří sem přijeli za vidinou ráje a nádherných polonahých vahine, jak se polynéským ženám říká, je ve skutečnosti v mnohém jiný, než čekali. Ale odjet už nedokážou, není kam a nedovedou si představit, že by měli začít ve Francii od nuly. Jinak jsou na tom ti, co tady vykonávají francouzskou státní službu. Ti se většinou po třech letech vracejí do Francie.

KŮŇ VÝMĚNOU ZA ANEXI
Přeplavba na Tahuata je dlouhá, a proto je nejlepší plout v noci, aby tam člověk doplul za ranního světla. Nejsou tady majáky a za tmy by mohlo být obtížné najít tu správnou zátoku a zakotvit. Předpověď počasí po telefonu říká, že kolem se přežene směrem na Cookovy ostrovy cyklon a je možné, že jeho výběžky zasáhnou poryvy větru i tuto oblast. Oceán je rozbouřený a vlny stoupají do výšky devíti metrů. Plujeme kolmo na ně, katamarán skáče a uvnitř se ozývají rány, jako kdyby padala knihovna plná knih.
Před vyplutím jsem z titulu kapitána rozdělil noční hlídky a všem vysvětlil, co mají dělat. Tato iniciativa se vzápětí ukázala jako zbytečná. Veškerá mužská část posádky se mohutně nadopovala kinedryly a posléze hlídala své kajuty již jenom vleže nebo u záchodové mísy. Přes kokpit stříkala vodní tříšť tak silně, že navzdory teplotě kolem 25 °C si všichni na palubě museli vzít bundy. Ukázalo se, že noční plavbu ve vlnách zvládnou jenom ženy, a nedovedu si představit, jak to dělali dávní mořeplavci, kdy posádku tvořili jenom muži.
Zátoka Vaitahu nás v devět ráno vítá silným větrem, takže je lepší zakotvit i na zadní kotvu. V blízkosti lodě se několikrát mihnou obávané ploutve žraloků. Spustíme člun na vodu a objeví se několikametrový rejnok manta, který si dlouhou dobu pohrává s člunem. Vzhledem k mizivému počtu lodí, které se tu objeví, je to pro něho neznámá hračka. S úctou ho pozorujeme, a než nastoupíme do člunu, vyčkáme, až odpluje. O malé kamenné molo naráží tak silné vlny, že vystoupení z člunu je dost sportovní výkon. Dvakrát to příď člunu vyhodí na molo.
Celý ostrov je obydlen zhruba 600 obyvateli a žije ve stínu nedalekého mnohem většího ostrova Hiva Oa. Před malou radnicí je na skálu připevněna cedule, která připomíná, že původní název Markéz byl FENUA ENATA (Země mužů), že až v roce 1595 se tento název změnil na Markézy, jak je zná dnes svět, ale že místní obyvatelé chtějí, aby si lidé připomněli jejich původní název. Cedule zde byla připevněna v roce 1995 při příležitosti 400. výročí přejmenování.
Rezavá kotva na břehu moře zase připomíná, jak admirál Dupetit-Thouars přinutil náčelníka Iotete z Tahuaty podepsat anexi ostrova k Francii. Náčelník se vzápětí vzepřel, zorganizoval vzpouru, která ale byla velmi rychle potlačena.
Lidé se zde živí tradičně sušením kopry (kokos sušený na kokosovou moučku), o čemž svědčí několik pytlů plných kopry vyrovnaných na malém molu. Čekají zde, až připluje Taporo VI a odveze je na Tahiti.
Na břehu stojí monumentální kamenný kostel, jehož výstavbu financoval Vatikán a s velkou pompou ho vysvětil 22. srpna 1988, aby připomněl důležitou roli, kterou hrál ostrov Tahuata při katolizaci souostroví. Nejlepší způsob, jak navštívit ostrov, je koňmo. Tento způsob dopravy je na všech ostrovech velmi rozšířený. V zásadě kromě člunů a terénních automobilů je to jediný způsob, jak procházet ostrovem. K našemu překvapení zde nikde nejsou motorky. Na co? – odpověděli místní vždy na náš dotaz. Auta slouží k přepravě věcí a většího počtu lidí, jinak je lepší kůň.
Prvního koně přivezl admirál Dupetit-Thouars na Tahuatu do zátoky Vaitahu a daroval ho náčelníkovi Iotete při podpisu anexační smlouvy. Koně zde žijí buď zkrocení, nebo jako divocí ve volné přírodě. Jsou trochu menší, než jak je známe z Evropy, a Markézané, vynikající jezdci, na nich jezdí buď jen tak, nebo s dřevěným sedlem. Když jim umře jejich vlastní kůň, tak si chytí a zkrotí divokého. Obchodování s koňmi zde své kořeny nezapustilo. Kůň se loví jenom pro vlastní potřebu a pojem koňský handlíř je zcela neznámý. Proto malá stáda koní tvoří neodmyslitelnou součást markézské krajiny.

ZÁTOKA PANEN, NEBO PENISŮ?
Fatu Hiva, nejjižnější ze všech markézských ostrovů, si před víc jak čtvrtstoletím vybral Thor Heyerdahl, aby dokázal, že lze žít primitivním způsobem bez civilizačních výdobytků. A tak zde prožil hluboko v údolí několik let se svojí ženou. Tento experiment by na Fatu Hiva bylo možné zopakovat i dnes. Moc se toho na tomto hornatém ostrově, kde hory o výšce 850 až 1100 metrů tvoří jeho páteř, nezměnilo dodnes. Jestliže na jiných ostrovech mluvíme o minimu turistů, zde nejsou prakticky vůbec, což je dáno jeho nedostupností. Východní stranu ostrova omývají silné příbojové vlny a není tam žádné místo k zakotvení, ale pohled na tuto nádhernou a divokou krajinu stojí za to.
Není snad mořeplavce, který se dostal až sem, aby nebásnil o zátoce Hanavave. A je skutečně výjimečná, po obou stranách ji lemují vysoké skalnaté masivy. Pět do nebe vyčnívajících obelisků po levé straně zátoky jí dalo jméno svým tvarem, který připomíná vztyčené symboly mužskosti. Původní francouzský překlad markézského názvu Hanavave zněl Baie des Verges a byl doslovný: zátoka Penisů (jenom trochu vulgárněji). To nemohlo vyhovovat katolickým misionářům, takže do názvu vložili jedno maličké „i“, a tak vznikl dnešní název Baie des Vierges, což už zní přijatelněji: zátoka Panen.
Na celém ostrově žije asi 500 lidí, z toho v Hanavave dvě stě. Zátoka je u břehu odcloněna velkým vlnolamem, který zde, kam nejezdí žádné lodě, překvapí. Za ním je vybudované zcela moderní molo pro čluny se schůdky. Na břehu je školní hřiště, kde hrají děti vybíjenou. Škola u sv. Anny toho dne pořádá sportovní soutěže nejenom pro děti, ale i pro jejich rodiče. Vypadá to, že ostrov získal nějaký význačný grant, protože v údolí, které se táhne několik kilometrů do vnitrozemí, se staví hodně nových domů. Markézané zcela opustili svoji tradiční architekturu, a jak sami říkají, o žádné architektuře nemůže být de facto ani řeč. Jejich původní příbytky byly kamenné zídky ze tří stran, narovnané oblázky na zemi, a zezadu a nahoře to vše bylo pokryto střechou upletenou z palmového listí. Dnes staví jednoduché domky, kde okna tvoří jenom jakési jednoduché okenice, ale sklo v rámech není. Pokryté jsou vlnitým plechem, který dost hyzdí krajinu, ale je praktický, levný a slouží tomu, co je třeba. Když jsme zalitovali, že si nezachovali alespoň původní střechy, tak odpověděli, že my také už ve Fontainebleau nepečeme divočáky na rožni. Jasně tím dali najevo, že oni si žijí svůj život, jak jim vyhovuje, a nebudou se kvůli žádnému turistovi přetvařovat. Domy jsou zařízeny (až na výjimky, kde je to přeplácané vším, co připomíná Evropu) velmi střídmě. Nemají skoro žádný nábytek, skříně nebo stoly. Spí se na matracích na zemi, na zemi je v komíncích poskládané oblečení, maximálně pokoj zdobí dva stolky: jeden na barevnou televizi, ke které je na dvorku připojena satelitní anténa (ta nesmí chybět nikde), na druhém je Panna Maria, vedle ní vázička s umělými květinami a nad ní visí několik svatých obrázků.

VÝROBCI TAPA
Veškeré polynéské umění, které se v Tichomoří prodává nebo je vidět v muzeích, vzniká na Markézách. A jednou z jeho kolébek je právě ostrov Fatu Hiva, kde lze v každém druhém domě potkat sochaře nebo výrobce tapa. Mezi sochami převládá bůžek Tiki, většinou rozzlobený. Ale to je tím, že Tiki je bojovník a má za úkol chránit dům a jeho obyvatele. Přestože jsou Markézané velmi věřící katolíci a když je mše, vesnice zůstane liduprázdná, Tiki nesmí chybět v žádné domácnosti. Dokonce sochy Ježíše Krista nebo Panny Marie s Jezulátkem v katolických kostelech připomínají svým výtvarným výrazem bůžka Tiki, stojí strnule a vepředu mají sepjaté ruce. Sošky se zde vyrábí převážně z „růžového dřeva“ (bois de rose) nebo z kamene anebo z kostí. Původně to byly kosti lidské, ale dnes je asi z nedostatku materiálu nahradily kosti zvířecí.
Fatu Hiva je ale ostrov známý především výrobou tapa. Tapa je kůra (převážně z chlebovníku) drcená dřevěným klackem o kámen tak dlouho, až vzniká tenká látka trochu připomínající papyrus. Na tuto kůru se nanáší černé přírodní barvivo. Na tapa můžeme vidět také motivy s Tiki, ale mnohem více se na nich zachovávaly motivy tetování, tak jak se provádělo v jednotlivých rodinách. Dnes už by málokdo dokázal popsat, co jednotlivé výjevy na obrázcích představují, ale tradice vyrábět tapa se zde dochovala a jenom v této malé vesnici je několik malířek, které se tomu věnují dalo by se říci profesionálně.
V Hanavave se nám podařilo po velmi dlouhé době koupit vynikající čerstvý chléb. I když jsme si již na mořské suchary zvykli, někteří je dokonce začali mít i rádi, těch několik bochníku zmizelo v krátkém okamžiku. Chleba tady peče ve velmi primitivní peci místní pekařka na dřevě. Peče vždy od tří ráno a podruhé před polednem. Odpoledne, jak sama říká, se věnuje sochařství.
Hlavním městem ostrova Fatu Hiva je ale Omoa se svými třemi sty obyvateli, které leží ve stejnojmenné zátoce o několik mil jižněji. Zátoka je velmi otevřená, a tím pod neustálým náporem větru a vln. Ve vesnici je kostelík, který sem svým vzhledem skutečně nezapadá. Patřil by spíš do alpské krajiny a místní kostelník nám prozradil, že je velmi starý, že určitě byl postavený už před rokem 1947. „V roce 1945?“ ptáme se. „Ne, to spíš kolem roku 1880 nebo tak nějak,“ odpověděl. S daty je tady trochu potíž. Kostel je plný dětí a matek, protože se slouží speciální dětská mše, což je velká sláva v městečku a příležitost pro matky si po mši před kostelem popovídat. Vedle je dům místní markézské učitelky, který v této krajině působí velmi nepatřičně, spíš jako francouzská vilka. Se žádným z domů, které jsme doposud viděli, neměl nic společného. Prý si ho nechala postavit podle fotografie domu v časopise Paris Match, který se sem kdoví jak zatoulal.
My jsme však byli nadšeni hlavně z malého penzionu Cécile Gilmore, která mluví francouzsky a uvařila nám báječnou večeři z mořských potvor a jehněčího, k tomu podávala výbornou zeleninu a víno. U druhého stolu sedělo několik cizinců a to bylo vlastně poprvé, kdy jsme jedli ve společnosti někoho jiného. Chvíli jsme se dohadovali, kdo by to mohl být – vypadali jako obrozenci hnutí hippies, ale nakonec vyšlo najevo, že je to skupina botaniků z Havaje, kteří zde několik týdnů zkoumají místní flóru. Cécile měla po dlouhé době plno.

HIVA OA – OSTROV GAUGUINA A BRELA
Hiva Oa je pojem. Z přístavu Tahauku do města Atuona vede asfaltová silnice, je na ní několik dopravních značek, impozantní policejní stanice, která obhospodařuje všechny tři ostrovy jižní části Markéz, vojenská kasárna, kde cvičí odvedence beze zbraně v dovednostech, jako je řízení auta nebo oprava elektrického vedení. Přístav má molo a na molu je zelený maják, je tady půjčovna aut s řidičem nebo bez, je tady penzion s restaurací, kde se vaří každý den, a v rozmezí sta let tady žili Paul Gauguin a Jacques Brel. Ti dva nezávisle na sobě Hiva Oa proslavili. Ačkoliv známější a v našich krajích věhlasnější je určitě Paul Gauguin, Jacques Brel tady zanechal větší stopu. Tento bojovník proti přetvářce, rouhač a obrazoborec se sem uchýlil, aby unikl neustálému tlaku médií. Na své plachetnici Askoy plul se svojí přítelkyní Maddly, která pocházela z Guadeloupe (ale Brel ji našel jako sboristku v Paříži) kolem světa, až doplul do Atuony. Zde se mu tak zalíbilo, že v listopadu 1975 se rozhodl dál neplout a usadit se tady. Později si pořídil malé letadlo Jojo, kterým létal na Tahiti, a mnozí dodnes vzpomínají, jak bez nároku na peníze odvezl jejich těžce nemocné dítě do nemocnice v Papeete. Jacques Brel si pronajal domek nedaleko místa, kde kdysi bydlel Gauguin. Dnes to vykoupila radnice, aby postavili repliku domu Paula Gauguina, kterého si zde moc nevážili, nerozuměli mu a nic po něm nezachovali. Dělník, který na domě pracuje, vzpomíná: „O Gauguinovi toho moc nevíme, jenom, že je ve Francii velmi slavný. U pana Brela jsem pracoval, ten byl hodný, občas pro nás uspořádal koncert, moc zpívat neuměl, on spíš recitoval, ale pomáhal nám, vozil děti do nemocnice, mluvil s námi. Jenom novináře nesnášel.“ Gauguin zde zemřel nešťastný a trpící, aniž viděl své poslední dítě. Jeho mladinká manželka rodila u rodičů v Papeete. Zbytek života strávil hádkami s místním biskupem a policajtem. Brelovi se nakonec povedlo koupit pozemek daleko od pobřeží, kde si chtěl postavit dům. Smrt mu to překazila. Na Brelově hrobě jsou pořád čerstvé květiny, zatímco Gauguinův je jaksi opuštěný. Letos se to možná změní, je to sto let, co tady zemřel.
Do zátoky Tahauku jsme vpluli při západu slunce. Na břehu stály dva pickupy, na korbě každého sedělo asi patnáct lidí. Nevěnovali jsme jim pozornost. Když jsem na člunu doplul na břeh, ze skupinky se odloučily dvě ženy a povídají: „Vy jste ti čeští doktoři, co jsme o nich četli v novinách? My tady čekáme na ošetření.“ A pak že tady nikdo nic nečte. Zprávy z Tahiti Depeche dorazily až sem.

PĚSTITELÉ „NONI“
Do další ostrovní zátoky Hanamevu vtéká z hor studený potok, který přímo v zátoce vytváří osvěžující jezírko. Tady se koupou lesní dělníci, co se starají o ovocné stromy v džungli. Hlavně o ty, co mají ovoce noni. Je to takový nevzhledný světlezelený plod připomínající kaktus s bradavicemi. Jeho šťáva se stala velmi populární ve Spojených státech. Prý je proti obezitě, na ledviny, játra, srdce, prostě když ji člověk pije, tak je zaručeně zdravý. Markézané ho nepijí, ale je to pro ně stálý zdroj příjmů. Dělníci jsou tady od pondělí do pátku, pak se vracejí do Atuony. Vstávají v pět ráno, v šest jsou už hluboko v džungli a končí v jednu odpoledne. To se vydávají na rybolov nebo na lov hovězího dobytka, koz nebo divokého prasete. Střelné zbraně nemají, tak je loví do pastí vyhloubených v zemi, které pokryjí bambusem, listím a nahoru dají rozbité kokosové ořechy. Ty zvířata milují. S hrdostí nás vzali do hloubi džungle, aby nám ukázali stará naleziště obydlí předků. Hodiny vysvětlovali, kde se scházeli, jak bydleli, kde zabíjeli lidi, kde je pekli a kde jedli. A kde to pak všechno oslavili. Ptám se jednoho z nich: „A jak to bylo s kanibalismem u tebe v rodině?“ Zamyslí se a povídá: „Můj děda už lidi nejedl, ale jeho táta ještě ano.“ Pak po krátké úvaze dodá, že je škoda, že se tento zvyk nezachoval alespoň částečně až dodnes. „Vím, koho bych snědl,“ povídá. „Koho?“ ptám se zvědavě. On na to: „Jacquesa Chiraca.“ Ale po chvíli si to rozmyslí: „Asi ne, on musí mít bahnité maso.“ A jdeme zpátky. Dělníci nám ještě darují kus dnes ulovené kozy a vřele se loučí.

 


Souostroví Markézy
Jsou součástí Francouzské Polynésie a spolu s jinými ostrovy se jim ve Francii říká „zámořská teritoria“. Souostroví tvoří skupina hornatých ostrovů vulkanického původu mezi 7° 55’ a 10° 33’ jižní zeměpisné šířky a 138° 35’ a 140° 43’ západní zeměpisné délky. Leží 4000 kilometrů jihovýchodně od Havaje a asi 1500 kilometrů severovýchodně od Tahiti.
Souostroví Markéz tvoří celkem 12 ostrovů, z nichž šest je obydleno. V celkové délce 350 kilometrů se táhnou od severozápadu k jihovýchodu. Dělí se na severní část, kterou tvoří obydlené ostrovy Nuku Hiva, Ua Huka a Ua Pou, a na jižní obydlenou část s ostrovy Hiva Oa, Tahuata a Fatu Hiva. V jižní části je ještě zcela neobydlený a skalnatý ostrov Mohotani. Dle dostupných informací byl kdysi i tento ostrov obydlen, ale dřevo vykáceli námořníci a zbylou vegetaci spásly dovezené ovce.
Všechny ostrovy jsou sopečného původu, jejich skalnaté vrcholky prudce stoupají z moře do výšky 800 až 1200 metrů. Pobřeží je neustále omýváno silnými příbojovými vlnami Pacifiku a na rozdíl od Společenských ostrovů zde nejsou žádné laguny nebo uzavřené zátoky s klidným mořem, kde by se dalo lehce a bezpečně kotvit. Když si někdo plánuje plavbu v této oblasti, musí si uvědomit, že v zimním období, tzn. v červenci až září zde převládá jižní příboj, kdežto od listopadu do ledna zase severní příboj a v zátokách na této straně ostrova není možné zakotvit.
Markézy mají velmi stálou průměrnou teplotu 26 °C, kdy teplotní minima jsou 20 °C a maxima 34 °C, což je dané jejich polohou uprostřed Tichého oceánu, který minimalizuje jakékoliv větší teplotní výkyvy. Srážky převládají v měsících červnu až září, kdy jich spadne asi metr. Na rozdíl od Společenských nebo Cookových ostrovů se těmto ostrovům cyklony zcela vyhýbají.
červen 2003

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group