ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BRUNEJ - MUSLIMSKÝ DISNEYLAND

Loď odrazila od přístavního mola na malajsijském ostrově Labuan a zamířila k blízké pevnině. Skupina Evropanů bezvládně polehává v podpalubí, zmožena alkoholem po hektickém víkendu v nočních podnicích. Snědý muž v baseballové čepici, který se s rodinou vrací obtěžkán nákupy, vytahuje ze svých zavazadel láhev skotské whisky a blaženě si ji zblízka prohlíží. Na přídi mezitím vzduchem létají bankovky - několik mladíků si tu zřídilo malé kasino. Jedna karetní hra střídá druhou, doprovázené výkřiky vzrušení i vzdechy zklamání. Dvě dívky, které právě přiběhly, si spěšně přisazují. Využít ještě poslední příležitost... Poslední objetí a dlouhý polibek, a rychle ještě jeden, dokud to jde... A loď už vjíždí do přístavu v Muaře. Nad ním pak velký nápis hlásá: Vítejte v Bruneji. Tady platí islámské zákony.

VENTIL NA PŘETLAKOVÉM HRNCI
Zahraniční návštěvníci často Brunej přirovnávají k „muslimskému Disneylandu“. Od získání samostatnosti vykazuje sultanát náklonnost k islámskému fundamentalismu, který má vyvážit všeprostupující modernizaci a s ní spojené šíření západních hodnot. Národní ideologie, která zdůrazňuje malajskou kulturu, islám a monarchii jakožto základní pilíře brunejské společnosti, se stala povinným předmětem ve školách. Od roku 1991 jsou v platnosti přísné předpisy zakazující prodej veškerého alkoholu, hazardní hry, prostituci a mimomanželský sex, zakázán je dokonce fyzický kontakt mezi mužem a ženou na veřejnosti, předpisy navíc určují vhodné oblečení pro příslušníky obou pohlaví. Chlapec držící se na ulici se svou dívkou za ruku by tak mohl mít problémy s místním ministerstvem pro náboženské záležitosti, které na dodržování islámských zákonů dohlíží. Nedostatek „svobody“ a absenci zábavních nočních podniků si mnoho Brunejců i cizinců dlouhodobě žijících a pracujících v zemi nahrazuje v sousední Malajsii. Ostrov Labuan, ležící nedaleko pobřeží Bruneje, stejně jako další malajsijská města za hranicí slouží jako jakýsi pomyslný ventil na „přetlakovém hrnci“. Je to právě zde, kde si mohou obyvatelé Bruneje užívat plnými doušky. Většinu zákazníků nespočtu
duty-free-shopů, barů a zábavních podniků na ostrově Labuan tvoří právě Brunejci a s nimi i Australané, Evropané i Američané, pro které musí být nedostupnost alkoholu na území sultanátu opravdovým utrpením.

BRITSKÝ PROTEKTORÁT
Při pohledu na malý kousek země vklíněný mezi ohromnou masu území Malajsie by asi málokoho napadlo, že Brunej byla kdysi jedním z nejmocnějších impérií v Asii. Ještě v 16. století zabíral Brunejský sultanát celý ostrov Borneo a značnou část sousedních Filipín. Jak Brunejci rádi hrdě zdůrazňují, současné jméno ostrova Borneo je odvozeno právě od názvu Brunej. Španělé a Portugalci se pak neúspěšně pokusili sultanát připojit ke svému koloniálnímu impériu. Teprve až britskému podnikateli a dobrodruhovi Jamesi Brookovi, bílému rádžovi ze Sarawaku, a po něm i jeho potomkům se v průběhu 19. století podařilo ovládnout téměř celou severní třetinu ostrova Borneo a ukončit téměř na dvě staletí samostatnost Bruneje. V té době bylo oblíbenou činností Brunejců i Dajaků, dvou početných etnických skupin na Borneu, pirátství. To posloužilo jako dobrá záminka pro rozšíření britského koloniálního impéria. James Brook vnutil tamnímu sultánovi několik „smluv“, ve kterých mu slíbil pomoc v boji proti pirátům. Za „odměnu“ pak mohl rozšířit své obchodní aktivity v oblasti a současně získával do správy stále větší území na úkor samotného sultanátu. Koncem 19. století byl sultanát nucen odstoupit i území kolem města Limbang, čímž byla země definitivně rozdělena na dvě části. V roce 1888 se Brunej stala britským protektorátem.

JEHO EXCELENCE HASSANAL BOLKIAH
S rozlohou 5765 kilometrů čtverečních je tak dnes Brunej jednou z nejmenších zemí světa. Současně je však také jednou z nejbohatších. V roce 1929 byla v Bruneji nalezena ropa, která hraje v každodenním životě země zcela zásadní a výjimečnou roli. A pak také zemní plyn. Prosperita malého sultanátu je založena právě na těžbě těchto strategicky důležitých surovin, které z brunejského sultána učinily jednoho z nejbohatších mužů světa. „Brunej je sultanát a my Brunejci milujeme svého sultána,“ říká s hrdostí v hlase jeden ze dvou desítek zaměstnanců Centra pro studium historie Bruneje, které má sídlo v malé, téměř nenápadné budově v centru hlavního města Bandar Seri Begawanu. „A stejně tak na druhou stranu sultán miluje svůj lid a pečuje o něj. Je to vzájemný vztah - lid potřebuje svého sultána a sultán potřebuje svůj lid. Bez svého lidu by nebyl sultán sultánem.“ Brunejský sultán se skutečně těší ve své zemi autoritě a respektu. A to je něco, co návštěvníci ze Západu příliš nechápou. Jeho Excelence Paduka Seri Beginda Sultan Haji Muda Hassanal Bolkiah Mu’izzaddin Waddaulah je totiž posledním absolutistickým monarchou v regionu, který ve své zemi vládne prakticky neomezenou mocí. Proto také může sultán Hassanal Bolkiah zastávat hned několik politických funkcí najednou - je hlavou státu a zároveň premiérem i ministrem obrany. Poslední a jediné demokratické volby v zemi se konaly v roce 1962. Otec současného brunejského panovníka byl tehdy k vypsání svobodných voleb donucen Velkou Británií v době, kdy jak Britové, tak tehdejší sultán měli v plánu připojit Brunej ke vznikající Malajsijské federaci. Sultán Omar Saifuddin však nakonec změnil názor. Než aby se dělil o politickou moc a nerostné suroviny s centrální vládou v Kuala Lumpuru, raději se rozhodl pro další setrvání v koloniálním područí Velké Británie.
Teprve počátkem roku 1984 vyhlásil sultán Hassanal Bolkiah, paradoxně poněkud rozpačitě, neochotně a po dlouhém váhání, nezávislost na Velké Británii. On sám preferoval zachování koloniálního statusu a britské ochrany, která nepochybně přispívala k udržení jeho absolutistické vlády. Nicméně od té doby i nadále zůstává vládcem své země a nezdá se, že by ho vlna demokratizace v okolních zemích příliš trápila. Shlíží na své poddané ze svého luxusního paláce, tyčícího se na kopci nad hlavním městem, jako v pořadí již 29. vládce Bruneje, což činí jeho dynastii jedním z nejdéle vládnoucích panovnických rodů na světě. Pracovníci Centra pro studium historie Bruneje dodávají, že respekt k němu je založen i na příbuzenských vztazích s prorokem Muhammadem. Po dlouhém pátrání ve změti čar a stovek jmen na tabuli konečně ruka přistane na jménu sultánova pra pra pra...dědečka: „Jeho Výsost si tohoto příbuzenského pouta s prorokem Muhammadem nesmírně váží. Náš sultán je dobrý muslim.“

SULTÁN SI ŘÍDÍ SÁM
Nad brunejským hlavním městem Bandar Seri Begawanem se pozvolna snáší soumrak. Kolem překrásné a majestátně vzhlížející mešity Omar Ali Saifuddin občas projede luxusní mercedes nebo porsche, zatímco se její zlatá kopule blyští a stíny vzpínajících se minaretů se natahují ve světle zapadajícího slunce. Stín mešity, pojmenované na počest otce současného sultána, se postupně rozlévá přes střechy okolních domků. Tato dřevěná obydlí, která v sousedství mohutného svatostánku vypadají jako krabičky od sirek, jsou postavena na kůlech na řece a dohromady tvoří rozlehlou vodní vesnici. Ze všech stran se po dřevěných chodnících na kůlech trousí muži v dlouhých saronzích ubírající se k večerní modlitbě. Na břehu řeky dva malí kluci se zájmem střídavě pozorují tu ruch kolem mešity, tu splávek na konci jejich rybářského prutu nehybně sedící na poklidné vodní hladině. O kus dále posedává pod stromem mangovníku postarší muž v obnošeném triku s portrétem slavného amerického hráče basketbalu. „Támhleto je sultánův syn, následník trůnu,“ volá na mě, jeho ukazováček sleduje červený sportovní vůz porsche uhánějící po přilehlé komunikaci, vpředu s policistou na motorce se zapnutým majákem a v závěsu s luxusním, černým mercedesem. „Každý den se tudy touto dobou vrací z práce domů. Svá auta si rád řídí sám. Stejně jako sultán,“ a dodává, že v černém voze sledujícím princovo porsche se veze jeho ochranka. „Občas se korunní princ nebo i sám sultán zastaví v této mešitě na polední nebo večerní modlitbu.“ Z muže, který bydlí v malém domku sbitém ze ztrouchnivělých prken přímo naproti svatostánku, se ukáže být zasvěcený znalec sultánovy rodiny. „Dříve, když byl sultán mladší, chodil rád inkognito mezi svůj lid. Mezi Brunejci se hovoří o tom, že mnohokrát utekl své ochrance a potají opustil svůj luxusní palác,“ vypráví muž. Někdy se sultán postavil v obyčejném obnošeném oblečení na silnici a stopoval kolemjedoucí automobily. V jednom případě mu prý zastavil muž ve středních letech, řídící nákladní vůz s korbou plnou zeleniny. „Sultána nepoznal, a tak se zcela bez zábran rozpovídal o svém těžkém životě řidiče,“ pokračuje ve vyprávění a čas od času pokynutím ruky odpoví na pozdrav kolemjdoucích. „Sultán mu poradil, aby často odpočíval. Muž však odvětil, že musí stále pracovat, aby uživil svou rodinu a své tři malé děti.“ A tak mu prý sultán nabídl, že za něj bude řídit a aby se tedy zatím prospal. A zatímco muž spal, sultán zamířil k nejbližší bance, kde vybral deset tisíc brunejských dolarů a ty pak nechal v obálce na řidičově sedadle spolu se vzkazem: „To je na to, abys mohl více odpočívat a pořádně si užít života...“

NAHLAS RADĚJI NEKRITIZOVAT
O dva dny později se v malé indické restauraci nad porcí výtečné cepati a sklenicí jogurtového nápoje lassi dozvídám jinou historku. „Sultán rád řídí své luxusní vozy. A že jich má ve své sbírce pěkných pár stovek,“ líčí sultánovy majetkové poměry majitel restaurace, který se před více jak dvěma desítkami let do Bruneje přestěhoval z indického státu Tamilnádu a oženil se zde. „Často si řekne svému řidiči o klíče od vozu a jede se jen tak projet po své zemi, odváží se i do venkovských oblastí.“ Vypráví, že jednou v období prudkých monzunových lijáků sultán zapadl na rozbahněné cestě uprostřed deštných pralesů. „Sultán tedy zavolal na vesničany, jestli by mu nepřišli pomoci zatlačit,“ směje se a opatrně se rozhlíží po své restauraci. „Vesničané však nepoznali, že hovoří se svým sultánem,“ naklání se ke mně a říká téměř šepotem, „proto mu předtím, než ho vytáhli z bahna, pořádně vynadali.“ Jeho ostražitost a rozpaky v okamžiku, kdy hovořil na toto „choulostivé“ téma, byly dostatečně výmluvné.
Hovořit negativně nebo vtipkovat na úkor sultána a jeho rodiny, natož ho kritizovat je zákonem přísně zakázáno. Sultán a další členové královské rodiny stojí v Bruneji nad zákonem a nemohou tak být souzeni ani trestáni. „Když sedím například s přáteli nebo obchodními partnery na obědě a někdo z nich začne rozebírat sultána a kritizovat jeho politiku, pak dám jasně najevo, že se chci bavit jen o byznysu,“ popisuje své zkušenosti ze života v Bruneji korejský obchodník, který mě zavázal slibem, že jeho jméno nebude nikde zmíněno. Muž se do Bruneje přestěhoval před více jak dvěma desítkami let a své přání zůstat v anonymitě zdůvodňuje obavou jak z poškození svých vazeb na sultánovu rodinu, tak především snahou ochránit svou ženu a děti. „A pokud debata na téma ‘sultán’ pokračuje, tak se omluvím a jednoduše odejdu.“ Sedíme spolu sami dva u velkého stolu bohatě zdobeného zlatými ornamenty, v ohromné a impozantní vstupní hale luxusního šestihvězdičkového hotelu The Empire. Se svými soukromými plážemi omývanými vlnami Jihočínského moře, bazénem, 18jamkovým golfovým hřištěm a soukromým jezdeckým klubem je tento hotel, připomínající sultánův palác, považován za pravděpodobně nejluxusnější ubytovací zařízení po celé Asii. „Oficiálně patří tento hotel brunejskému státu, tedy místní vládě. Ale protože v Bruneji platí, že vláda rovná se sultánova rodina, tak tento hotel vlastně patří sultánovi,“ vysvětluje s úsměvem korejský obchodník. Největším a nejexkluzivnějším pokojem v hotelu je Emperor Suite, který může oficiálně využívat jen sám sultán. „Nicméně, pokud je někdo ochoten zaplatit bratru patnáct tisíc amerických dolarů, tak v tomto pokoji může strávit jednu noc,“ říká a významně pozdvihuje ukazováček. „A takových lidí se najde poměrně dost. Většinou to jsou bohatí podnikatelé z Jakarty, Singapuru nebo Hongkongu.“ To, co je do tohoto hotelu nejvíce láká, je příležitost užít si maximálního luxusu a případně tu i potkat některého z členů sultánovy rodiny, kteří v The Empire rádi tráví svůj volný čas. A skutečně. Tentýž den odpoledne bylo možno u bazénu zahlédnout sultánovu mladší sestru, která tu pořádala malou soukromou oslavu. „Obyčejní Brunejci svého sultána skutečně upřímně milují a věří, že to s nimi myslí dobře. Obecně však platí, že čím vzdělanější Brunejec, tím kritičtější je jeho názor na politické a ekonomické poměry v zemi,“ pokračuje dále ve svém výkladu o brunejské společnosti. Tisíce obyvatel sultanátu studují v zahraničí, především pak na univerzitách ve Spojených státech, Austrálii nebo Velké Británii, z nichž mnoho má svá studia hrazena brunejskou vládou. Mnozí se nakonec rozhodnou hledat štěstí v cizině. „Nicméně ti z nich, kteří se nakonec vrátí domů, pak patří mezi nejodhodlanější kritiky místního politického systému. Až se jednou zdejší režim změní, budou to právě tito lidé, se kterými se bude muset sultán podělit o politickou a ekonomickou moc v zemi,“ ukončuje pozdě večer své vyprávění.

OBŽIVA PRO CIZINCE
„Váš vůz je připraven, pane!“ Muž v tmavé uniformě se žlutými nárameníky otevírá dveře černého luxusního mercedesu a já se nořím do jeho příjemně vychlazeného nitra. „Dobrý večer, pane!“ zdraví mě s úsměvem řidič v přesně padnoucím černém obleku. O zlomek sekundy později již vůz vyráží bohatě osvětlenou alejí napříč rozlehlým hotelovým parkem a směřuje po dálnici do hlavního města. Zabořen do zadního sedadla z jemné kůže pozoruji „svého“ řidiče, mlčky sledujícího ubíhající cestu. „Mohu se vás na něco zeptat?“ zajímám se. „Co byste si přál vědět, pane?“ Vzápětí se dozvídám, že se jako řidič musí chovat inkognito, a proto se nesmí svých klientů na nic sám vyptávat. „Mnoho našich hotelových hostů jsou významní lidé, politici, obchodníci i slavní zpěváci,“ rozpovídá se tento příjemný muž ve středních letech, který se vzápětí představuje jako Iskandar. Prozrazuje mi na sebe, že pochází z nedalekých Filipín a do Bruneje přijel za prací. Stejně tak jako tisíce dalších Asiatů, ale i Evropanů, Američanů a Australanů. „U nás na Filipínách je nedostatek pracovních příležitostí. Má rodina pochází z jihu země, z ostrova Mindanao, a tam je situace vůbec hodně špatná,“ stěžuje si Iskandar. „Většina zahraničních pracovníků v Bruneji pracuje v těžařském průmyslu a nebo ve službách. V našem hotelu jsme tu dva řidiči z Filipín, v baru a restauraci dole u bazénu obsluhují Indonésané a o úklid pokojů se starají většinou ženy z Vietnamu, Thajska nebo Kambodže.“ Třebaže prý jejich mzdy zpravidla nejsou zdaleka tak vysoké jako platy místních Brunejců, většina ze zahraničních pracovníků je navýsost spokojena. „Každý se tu snaží zůstat co možná nejdéle. Já mám smlouvu na čtyři roky a doufám, že bude potom možné ji prodloužit,“ říká Iskandar a dodává, že to ale bude těžké rozhodnutí, protože svou rodinu, ženu a čtyři děti vídá jenom jednou za rok tak na čtrnáct dní, když se za nimi jede podívat v rámci své dovolené. „Ale věřte mi, že doma bych práci nesehnal,“ obhajuje se s pocitem provinilosti v hlase. „Tady v Bruneji alespoň mohu našetřit nějaké peníze a ty pak posílám domů své ženě. To je pro nás jediná cesta, jak přežít!“

KÝVAJÍCÍ se OSLI - PILÍŘ HOSPODÁŘSTVÍ
Při jízdě po jediné úzké silnici vinoucí se podél pobřeží Jihočínského moře směrem na jihozápad k hranici s Malajsií upoutají pozornost neznalých návštěvníků podivné kývající se konstrukce. Jsou vyvedené v různých velikostech, některé nabarvené na zeleno, jiné na červeno nebo modro a všechny se pomalu a rozvážně kývají ze strany na stranu. „To jsou ,nodding dunkies’,“ snaží se mi vysvětlit funkci zařízení jeden z technických zaměstnanců firmy Brunei Shell Petroleum, která je společně s brunejskou vládou zdaleka největším zaměstnavatelem v zemi. Muhammad pochází z Pákistánu a je jedním z tisíců zahraničních pracovníků najatých touto mezinárodní společností pro práci na jejích ropných zařízeních v sultanátu. Dávám najevo, že mě bohužel tento slangový výraz „kývající se osli“ příliš neoslovil. „Okey, tak tedy jednoduše,“ nadechuje se Muhammad. „To je prostě zařízení, kterým se z hloubky tří až čtyř kilometrů pod zemským povrchem čerpá ropa. Zemní plyn se pak většinou získává z vrtů na mořském dně.“ Těžební průmysl je v Bruneji soustředěn na pobřeží Jihočínského moře mezi městy Kuala Belait a Seria. Pás travnaté země bezprostředně přiléhající k písečné pláži je tu doslova poset těmito „kývajícími se osly“, stejně tak jako zařízeními na zpracování surové ropy a zemního plynu. Mezi touto změtí trubek, plynových potrubí, nádrží, filtračních zařízení a nápisů „Pozor - nebezpečí výbuchu!“ se ostražitě pohybují zaměstnanci výhradně mužského pohlaví, oblečení v oranžových kombinézách a s helmou na hlavě. Nad oblastí pravidelně přelétá helikoptéra, která společně se zvláštním britským vojenským komandem monitoruje tuto „kritickou“ oblast a dohlíží na to, aby těžba strategicky důležitých surovin nebyla jakkoliv narušena. O významu ropy a zemního plynu pro malý sultanát a o jejich ohromných zásobách svědčí i pozoruhodný monument, který dnes stojí v místech, kde byl před téměř sedmdesáti lety proveden vůbec první vrt. Monument byl vybudován před několika lety, aby navždy připomínal miliardtý barel vytěžený na zdejších ropných polích. Přílišná závislost Bruneje na těžbě „černého zlata“ však zneklidňuje odborníky, kteří vytrvale volají po diverzifikaci místní ekonomiky. Brunejská vláda se snaží přilákat investice i do jiných sektorů hospodářství. Živá je třeba myšlenka udělat z Bruneje centrum bankovnictví, pojišťovnictví a cenných papírů. Dalším opatřením má být podpora rozvoje turismu a také rozsáhlé investice v zahraničí - zatím největší z nich byl nákup rozsáhlých pozemků v severní Austrálii. Na nich byla zřízena dobytčí farma, ze které je každý den přímou leteckou linkou dopravováno do Bandar Seri Begawanu čerstvé hovězí. Za povšimnutí stojí fakt, že tato dobytčí farma má několikanásobně větší rozlohu než samotná Brunej! Těžební průmysl však ještě dlouho zůstane pilířem brunejského hospodářství a s ním spojené nadprůměrné výdělky budou i nadále lákat do sultanátu desetitisíce zahraničních pracovních sil. Brunej, čítající 260 000 obyvatel, jednoduše není schopna dodat dostatečný počet specialistů schopných vysoce odborné práce v těžebním průmyslu. A na druhou stranu, do manuální práce, i když relativně dobře placené, se Brunejci příliš neženou. Proto jsou to především Evropané, Američané a Australané, kteří tu zastávají vysoké manažerské funkce. Naopak pracovníci z Bangladéše, Pákistánu, Indie nebo Thajska vykonávají „podřadnější“ profese. Muhammad je členem jednoho z týmů, který má na starost přípravu nových vrtů. Dnes právě s kolegy zapouštějí do již vyvrtané šachty potrubí, kterým bude za pár týdnů z hloubky necelých tří kilometrů proudit na zemský povrch surová ropa. V posledních letech byla totiž v Bruneji nalezena nová rozsáhlá ložiska této strategicky důležité suroviny a v průběhu 90. let minulého století země dokonce zvýšila její produkci. Ta by pak měla přinášet Brunejcům prosperitu ještě po několik příštích desetiletí, i když odhady se hodně liší a některé jsou značně skeptičtější.

CO JE ZA PETRODOLARY
Ropa a zemní plyn - to je alfa a omega brunejského hospodářství. A je třeba pro pořádek zdůraznit, že z přílivu petrodolarů má užitek skutečně každý Brunejec. V sultanátu se neplatí žádné daně, penzi dostane automaticky každý brunejský „důchodce“ a všichni státní úředníci dostávají příspěvek na dovolenou a zaplacenou každoroční pouť do Mekky. K dispozici jsou levné půjčky nebo dotace na různé druhy zboží a školství i lékařská péče jsou zdarma, stejně tak jako se neplatí za koncert Michaela Jacksona a návštěvu sportovních a kulturních zařízení. Ještě donedávna se neplatilo ani za vstup do zábavního parku Jerudong Playground, avšak po ekonomické krizi v roce 1997 bylo zavedeno symbolické vstupné jeden brunejský dolar. Při návštěvě parku v Jerudongu cizinec neznalý poměrů v sultanátu zcela určitě znejistí. Přestože jsou atrakce zdarma, je rozlehlý park téměř liduprázdný. Po velkém, uměle vybudovaném jezeře uprostřed s bohatě nasvětlenou fontánou tu jezdí jediná lodička se tříčlennou rodinou. Po kolejích protínajících napříč celou ohromnou plochu parku jede vláček o deseti vagonech vezoucí dvě rozesmáté holčičky. Nejistě se přibližuji k nehybnému kolotoči osázenému stovkami různobarevných blikajících žárovek. „Mohl bych se jednou svézt?“ ptám se na místní poměry nezvykle pestře nalíčené dívky, která obsluhuje tuto atrakci. Když o chvíli později jako jediný pasažér kolotoč opouštím, nemohu si odpustit nezeptat se, kolikže lidí za den použije tuto atrakci. „To je různé. Tak od deseti do dvaceti,“ odvětí suše dívka a opět obrací pozornost ke svému mobilnímu telefonu. Že je ekonomicky nevýhodné provozovat takovýto zábavní park? To přece není podstatné. Toto ohromné zařízení totiž věnoval svému lidu brunejský sultán u příležitosti svých 48. narozenin. Brunejské hospodářství by rozhodně neposloužilo jako dobrý učebnicový příklad toho, jak má správně fungovat tržní ekonomika. A navíc jsou místní ekonomické vztahy často postaveny na hlavu v důsledku všeprostupujícího vlivu sultánovy rodiny.

ROZMARNÝ ŽIVOT VLÁDCŮ
„Jediné, co chceme, je dostat zaplaceno za naši práci,“ stěžuje si Peter Burke, ředitel australské společnosti, která vypracovala architektonický návrh pro hotel The Empire. „Snažili jsme se přimět brunejskou vládu, aby dostála svým závazkům. Zatím se ale nikdo v Bruneji nemá k tomu, aby tento dluh ve výši více jak 2 milionů dolarů urovnal.“ Firma Petera Burkeho, stejně tak jako stovky dalších zahraničních firem mají dnes v sultanátu pohledávky v celkové výši stovek milionů dolarů. Neschopnost sultanátu dostát svým finančním závazkům se datuje od konce 90. let, kdy Asii postihla zničující ekonomická krize. Podobně jako v sousední Indonésii tehdy vedla ke svržení tři desítky let trvající diktatury generála Suharta, také v Bruneji přispěla krize k odhalení a zviditelnění zneužívání moci a privilegovaného postavení členů sultánovy rodiny. Sám sultán Hassanal Bolkiah tehdy učinil bezprecedentní krok, když veřejně obvinil svého mladšího bratra Jefriho, tehdejšího ministra financí, ze zpronevěry více jak 40 miliard brunejských dolarů ze státní pokladny. Princ Jefri Bolkiah, proslulý svými milostnými avantýrami a zálibou utrácet, údajně použil těchto státních fondů mimo jiné na nákup 2000 automobilů do své soukromé sbírky, sedmi luxusních jachet, ohromného množství šperků a více než tuctu domů po celém světě. „Nicméně Brunej je tak malé místo, že je nepravděpodobné, aby o tom sultán vůbec nic nevěděl,“ tvrdí diplomat, který dlouhodobě sleduje dění v sultanátu. Možná také proto nakonec došlo k mimosoudnímu urovnání celého sporu, jehož podmínky zůstaly skryty před zraky veřejnosti. Princi Jefrimu byl nakonec přisouzen celkový dluh „pouhých“ 23 miliard s tím, že zbylých 20 miliard dolarů není možné nalézt. Co se však na veřejnost dostalo, bylo ujednání mezi princem Jefrim a brunejskou vládou, že dojde k prodeji části princova majetku. Na prodej bylo mnoho hotelů po celém světě a také jeho oblíbená, nechvalně známá jachta nazvaná Tits (český překlad - Kozy). Před třemi roky tedy brunejská vláda uspořádala veřejnou dražbu části soukromého majetku hříšného prince. Celý svět měl tehdy jedinečnou příležitost nahlédnout do opulentního a rozmarného života brunejských vládců, když byly dány na prodej nejen princovy luxusní jachty, závodní vozy a letadla, ale i zubní kartáčky zdobené diamanty a záchodová prkénka z ryzího zlata.

PALÁC A VODNÍ VESNICE
Hlavní město sultanátu Bandar Seri Begawan připomíná počtem obyvatel a rozlohou spíše malé okresní město nebo hodně velkou vesnici. Je to město útulné, velmi čisté a ještě více klidné, bez velkých dopravních kolapsů, tak typických pro takřka všechny metropole světa. Na rozdíl od většiny velkých asijských měst zde návštěvník nespatří kola, rikši, tuk-tuky, a dokonce ani motorky. Po dvou třech hlavních tepnách v centru města jen rozvážně a důstojně popojíždějí klimatizované luxusní vozy značky BMW, Mercedes nebo Lexus. Poklidnou atmosféru naruší snad jen červené Porsche řízené korunním princem, které centrem města prosviští několikrát denně - to většinou následník trůnu jede na obhlídku do některého z ministerstev nebo se pak vrací domů do svého paláce na oběd. Sultánův přepychový palác, Istana Nurul Iman, se majestátně tyčí na kopci nad hlavním městem. Stavba za 350 milionů dolarů má celkem 1788 místností a představuje největší rezidenční palác na světě. Sultánovi, jednomu z nejbohatších lidí světa, slouží palác nejen jako domov, ale i jako úřad. Hlavní město však drží ještě jeden světový primát. Je jím nejrozlehlejší vodní vesnice na světě. Kampung Ayer, jak se nazývá, stojí v ostrém kontrastu s velkolepým sultánovým palácem. Kampung Ayer je ve skutečnosti tvořena 28 vesnicemi postavenými v průběhu několika staletí v mělkých vodách řeky Brunej. Obývá ji na 30 tisíc lidí, což je polovina všech obyvatel hlavního města. Na kůlech tu stojí i desítky nemocnic, škol, mešit a policejních i požárních stanic. Tato unikátní vesnice je vlastně připomínkou toho, že Brunej teprve nedávno „přistála“ v moderní době 21. století. Kampung Ayer je zvláštní směs starého a moderního, dávné tradice a islámská kultura se tu prolínají s moderním vodovodním potrubím, barevnými monitory počítačů a rockovou hudbou. Tato rozlehlá vodní vesnice však také symbolizuje zápas mezi islamizací a modernizací, kterým brunejská společnost prochází. Cesta od tradiční k moderní společnosti je plná nástrah - asi jako vratké, trouchnivějící dřevěné chodníky spojující jednotlivá obydlí, které musí obyvatelé vodní vesnice často opravovat. Budoucnost Bruneje však závisí především na nejmladší generaci. Během bloudění po vodní vesnici Kampung Ayer potkávám skupinku dětí oblečenou ve sněhobílých školních uniformách, s barevnými aktovkami na zádech ozdobenými kačerem Donaldem. Na přistavené lodi již sedí jejich tatínek a pomáhá malým školákům slézt po žebříku do pohupujícího se plavidla. Přijímám pozvání na „exkurzi“ po vodní vesnici a do místní obecní školy. Naše loď hbitě proklouzává úzkými kanály, po obou stranách lemovanými tisíci a tisíci dřevěnými pilíři vyrůstajícími z řeky a podpírajícími stovky a stovky obydlí všech roztodivných tvarů a barev. Plavidlo se pohotově vyhýbá desítkám vodních taxíků projíždějících křížem krážem napříč vodním labyrintem Kampungu Ayer. Tatínek malých školáků pospíchá, aby je včas dopravil na odpolední vyučování. A je to právě i v této muslimské škole, kde si malí školáci utvářejí svůj pohled na dnešní komplikovaný svět. Mladý pan učitel mě zve dále do malé, strohé, ale útulně zařízené třídy. Prkennou podlahou, zčásti potaženou rohožemi, na kterých klečí u nízkých stolků žáci, probleskuje odraz slunce od vodní hladiny. Pan učitel obchází třídu a každému ze svých malých studentů nalistuje v knize koránu pasáž, kterou dnes má odrecitovat. „Žijí u vás v Čechách muslimové?“ obrací poté svou pozornost ke mně. „A máte u vás mešity?“ vyzvídá tento mladý energický muž, oblečený ve světle modrém hedvábnem obleku s typickou černou čapkou na hlavě. „U nás v Bruneji máme jak mešity, tak také kostely a čínské i hinduistické chrámy,“ říká se zjevnou hrdostí v hlase. „Já jako rodilý Brunejec musím říct, že můj národ je velice mírumilovný, je to lid, který nemá rád války a násilí,“ říká a na mysli má jistě válku v Iráku. „Přirovnal bych svůj národ a vlastně i celý svět k jednomu velkému kampungu (pozn.: malajsky - vesnice). Všichni jsme nějak navzájem propojeni, všichni jsme tu sousedé, příbuzní a přátelé.“

BRUNEJ - DOMOV MÍRU
Později v podvečer, když muslimskou školu opouštím, naskytne se mi pohled, na který hned tak nezapomenu. Pod dřevěným přístřeškem na konci mola, které slouží jako stanice lodních taxíků, má právě schůzku mladý pár. Dívka, zahalená od hlavy až k patě, v bílé blůzičce a s dlouhým šátkem na hlavě, zamilovaně hledí do očí svému vyvolenému. Nevěnujíc pozornost svému okolí a nedbajíc přísných islámských předpisů, bere nesmělého chlapce něžně za ruku. O vteřinu později už jeho rudý obličej mizí pomalu, tak neskutečně pomalu, v dívčině bělostném šátku...
„My, prostí Brunejci, rozhodně tak vážně islám nebereme. Většina lidí, co znám, jde do mešity tak jednou dvakrát týdně,“ vysvětluje mi Umar, starší muž posedávající před hlavním vchodem do impozantní mešity Omar Ali Saifuddin v centru hlavního města. „Je to brunejská vláda, která se snaží uměle udržovat islámská pravidla, ale na druhou stranu podívejte se,“ vytahuje ze zadní kapsy obnošených kalhot zmačkaný kus novin a ukazuje na podtrženou pasáž z proslovu brunejského sultána, který přednesl v místní mešitě u příležitosti oslav muslimského Nového roku. „Velikost islámu nespočívá v síle meče, ale v jeho lásce k míru a lidskosti. Šíření islámu prostřednictvím meče je v rozporu s jeho základním učením. Svatá kniha korán nehlásá nepřátelství, násilí ani válku. Nejvyšší hodnotou podle koránu jsou dobré skutky věřících,“ předčítá mi Umar text sultánovy řeči. Brunej, jejíž celé jméno je Negara Brunei Darussalam, neboli volně do češtiny přeloženo „Brunej - domov míru“, je na rozdíl od mnoha jiných zemí v regionu skutečně mírumilovnou a bezpečnou zemí.
To mi potvrzuje i doktor Abdullah, který se do Bruneje přestěhoval před deseti lety z Pákistánu. Říká, že když se jede podívat na dovolenou do své vlasti, nedokáže pochopit ten silný protiindický sentiment mezi Pákistánci. „Mí nejlepší přátelé tady v Bruneji jsou právě Indové. S nimi se tu má rodina stýká zdaleka nejvíce. Nikdo z nás pořádně nechápe, proč se doma Indové a Pákistánci tak nenávidí.“
Příští den, když filmuji pouliční ruch v Bandar Seri Begawanu, mě zastavuje muž s úsměvem roztaženým od ucha k uchu, s plnovousem a kostkovaným šátkem kolem hlavy: „Mohl bych vám něco říct do kamery?“ Překvapen nečekanou nabídkou zapínám přístroj. „Pocházím z Jemenu a žiji v Bruneji již 21 roků,“ zahajuje svou řeč nepříliš dobrou angličtinou. „Chtěl bych vám jen říct, že mám mnoho dobrých přátel v Austrálii, Británii a ve Spojených státech. A moc mě těší, když se vy Evropané nebo Američané přijedete sem do Bruneje podívat. Tady u nás jste v absolutním bezpečí.“ Kamera tiše přede. „Tak to je asi všechno,“ rozpačitě ukončuje svůj proslov a omluvným pokrčením rameny se rychle loučí a přechází na druhou stranu ulice.
září 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group