ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MAURITÁNIE - ZEMĚ V DUNÁCH

Mezi jinými oprýskanými domy poblíž tržiště stojí restaurant. Ani se nemusíte namáhat otvíráním dveří - nejsou tu. Stejně tak stoly ani židle. Uvnitř je prázdno. Jen dva tři koberce a v rozích na podlaze pár matrací. Povalují se na nich dvě zahalené ženy. „Salám alejkum,“ zdravím, aniž mi věnují pozornost. Venku je horko, prach, a tak si také na hodinku na dvě lehám odpočinout. Udělají mi čaj. Čas ubíhá pomalu, pomaloučku... Jen roje much mi nedají pokoj. Tak tohle je Mauritánie.

ZEMĚ POUŠTĚ
Mauritánie je zemí pouště, zabírá přes polovinu její plochy. A dalších 40 % chudé pastviny. Na rozloze větší než milion kilometrů čtverečních (nějakých třináct Českých republik) žije pouhých 2,7 milionu obyvatel, to je hustota zhruba 2,7 obyvatele na km2. Nesmírné rozlohy a náročné podmínky života svázaného s pouští logicky udělaly z místních lidí během staletí národ kočovníků. Ještě v roce vyhlášení nezávislosti, tj. 1960, žila nomádským životem většina populace. Tyto kořeny jsou dosud patrné na všech úrovních společnosti. Sám druhý prezident Muhammad Chúna uld Hajdalláh (1980-1984) odešel po politickém převratu, jímž byl odstraněn, opět kočovat na Saharu se svými velbloudy. Mezitím si jen pár let poseděl ve vězení.
Společnost byla tradičně organizována v kmenových skupinách a Francouzi museli kmenovým vůdcům ponechat značnou moc a možnost místní samosprávy. Francouzským kolonizátorům se tak nikdy nezdařilo zemi nomádů docela ovládnout. Nepoddajní Maurové se ostatně proti této cizí nadvládě dlouho bouřili a jejich odpor se podařilo zlomit až v r. 1936. Statut kolonie měla země pouze mezi lety 1920-1946. Francouzům nezbylo než se spokojit s ovládnutím víceméně formálním, jen jih a atlantské pobřeží země měli jakž takž v moci. Pro život domorodců měla kolonizace minimální důsledky.
Poslední desetiletí však mnohé změnila. Dnes žije téměř třetina všech Mauritánců v Nouakchottu, jednom z nejmladších hlavních měst na světě. Původně šlo jen o drobnou osadu s pevností, kterou tu, jen pár kilometrů od moře, postavili Francouzi v r. 1903. Nápad udělat právě z tohoto místa novou metropoli vznikl až v předvečer nezávislosti, kdy se dřívější správní středisko Saint Louis ocitlo na území Senegalu a další centra Nou^adhibou a Rosso byla špatně přístupná. S budováním hlavního města se začalo v roce 1958 - v té době se dal počet usedlíků shrnout do třímístného čísla. Na prahu 70. let se tu kvůli velkým suchům usadilo ohromné množství původně nomádského obyvatelstva, dnes zde žije dokonce přes půl milionu lidí. S tím kdysi nikdo nepočítal.
A tak v hlavním městě můžete běžně vidět tradiční nomádský stan, tzv. chaimu, a okolo stáda koz. I lidé, kteří už žijí sami v nových zděných domech, mají k životu v chaimě nadále dost blízko. Domy, především v menších městech či osadách, běžně nemívají dveře, v místnostech domu potom naleznete téměř jen to, co bývá ve stanech: koberce, rohože, matrace, soupravu na přípravu čaje... Nábytek je vzácností. Podle maurského obyčeje patřilo vše ve stanu ženě, zatímco muž měl svůj majetek (zbraň, dýmku, sedlo, korán ap.) na velbloudu.
Leccos naznačuje, že toto zavedené rozdělení do značné míry přetrvává, jen se s novými podmínkami proměnilo. Dnes si každý pořádný Maur zakládá nejvíc na autu - množství mercedesů a luxusních terénních aut v Mauritánii je až šokující (jejich původ však vesměs pochybný). Ke znakům správného muže přibyl nyní i mobil, který se obrovským tempem rozšířil v posledních čtyřech letech. Ovšem i lidé moderní, Nouakchottu, mají často dál svá stáda velbloudů a koz kdesi v poušti a starají se jim o ně profesionální pastevci.

NA POMEZÍ DVOU SVĚTŮ
Mauritánie je zemí na pomezí dvou afrických světů - pouštním územím mezi maghribským severem a subtropickým černošským jihem. Jádro mauritánské populace tvoří Maurové, jak už napovídá sám název země. Pouze třetinu celkového počtu obyvatelstva však tvoří bílí Maurové (arabsko-berberské etnikum), kteří především reprezentují kočovnický život a s nimiž kdysi přišel do těchto saharských končin i islám. Jde o hrdý národ - Maurové sami sebe považovali vždycky za nadřazené ve vztahu k jiným, černošským etnikům. To trvá doposud. Jejich jazykem je hasanía, dialekt arabštiny, který má údajně velmi blízko k arabštině klasické, tedy k jazyku koránu. Druhou část Maurů tvoří tzv. haratini - mají tmavší pleť a pro cizince jsou často zaměnitelní s jinými černošskými etniky. Jsou považováni za Maury možná jen z nedostatku jiné identity - mluví také jazykem hasanía, mají maurská jména, jejich kultura je v podstatě stejná a také silně ovlivněná islámem. Pro Maury bílé však představují kvůli barvě pleti nižší kastu a většinou sloužili jako jejich otroci. Mimochodem, otroctví bylo v Islámské republice Mauritánii zrušeno zákonem z r. 1980, který však prakticky vstoupil v platnost až o pár let později. Ještě v devadesátých letech byly zaznamenány případy prodeje otroků. Pokud se člověku podaří dostat do bohatší rodiny, může se mu přihodit, že mu černošský sluha i dnes bude například mýt ruce, o obsluze u jídla a podobně ani nemluvě.
Otroctví má tudíž trochu delší životnost, než aby ho mohl nějaký zákon zcela vymýtit. Je nicméně nutno chápat, že dnes už jde o instituci namnoze dobrovolnou - to platilo dokonce již celá desetiletí předtím. Maurští sluhové patří po celá pokolení k rodině svých pánů a ti se o ně museli i starat: poskytovat jim ošacení, stravu, nocleh a později i platit vzdělání. Takový život představoval pro mnohé z tzv. otroků poměrně pohodlnou alternativu; tím spíš, že na nějaké přehnané množství práce si v poušti asi nemohl nikdy nikdo stěžovat, Maurové tráví větší část dne poleháváním, diskusemi a pitím čaje. Dnes se ještě nedávní otroci stávají funkcionáři, mají leckdy větší vzdělání (nesouvisející s koránem) než jejich bývalí páni. Moderní hierarchie se přesto nemusí vůbec krýt s tou tradiční, jejíž role je mnohdy daleko silnější. Dokonce se traduje skutečná historka o mauritánském ministrovi, jenž při oficiální návštěvě odběhl na jednom evropském letišti od své delegace, aby se chopil zavazadel svého kolegy, který náležel k vyšší kastě.
Jih země při hranicích se Senegalem a Mali je obydlen převážně černošskými etniky, přesahujícími do těchto sousedních zemí. Protože jde o jedinou jakž takž úrodnou oblast země, především podél řeky Senegal, která tvoří značnou část jižní hranice, žijí spíše rolnickým, dílem i pasteveckým životem. U řeky jde především o Wolofy, kteří mají často příbuzné na druhém břehu v Senegalu, a také o Pulary, což je mauritánský název pro pastevecký národ rozšířený napříč celou podsaharskou západní Afrikou, od Guineje a Senegalu až kamsi po Niger. Pularové jsou v Evropě známější pod označením Peulové či Fulbové. Poslední početnější etnickou skupinou jsou Soninkové, zvaní rovněž Sarakolové - ti žijí podél hranic s Mali.
Nadřazenost bílých Maurů se silně odráží též v politické hierarchii diktátorského režimu plukovníka Tajá (celým jménem Ma’víja uld Síd’Ahmad Tajá). U moci jsou výhradně bílí, až na pár okázalých výjimek - pokud jde o politiky tmavé pleti, je veřejným tajemstvím, že byli předem zpacifikováni a zkorumpováni. Přesto tento kastovní systém dlouho neplodil, alespoň na africké poměry, nějaké závažné problémy. Až v r. 1989 došlo po nepokojích na jihu země k tvrdým zásahům a několik desítek tisíc Wolofů bylo vyhnáno ze své půdy a muselo opustit zemi. A s nimi odešli do Senegalu dobrovolně i někteří černí Maurové. O rok později, v předvečer třicátých oslav nezávislosti, pak bylo na severu země, v Nou^adhibou, nesmyslně popraveno 28 černých námořníků a vojáků, což vzbudilo určitý protest v zahraničí. Od té doby se situace přeci jen uklidnila. Černí přistěhovalci z jiných zemí, kteří se pozvolna stahují hlavně do Nouakchottu, ovšem pociťují situaci v zemi jako nesvobodnou, a to ostřeji než černí domorodci. Mnozí bílí Maurové dávají svou nadřazenost a pýchu najevo i v každodenním chování. Černoši mívají obvykle podstatně menší platy a určité posty jsou pro ně velmi těžko dostupné.

ZEMĚ ISLÁMU
Některé z rozporů vyplývají z vývoje posledních desetiletí. Dominance bílých Maurů se, přinejmenším z jejich hlediska, opírala kromě rasových i o duchovní důvody. Oni se totiž vždy cítili jako lidé koránu. Tradice koránových škol mezi Maury má hluboké, staleté kořeny. Malíř Zbyněk Štolovský, který navštívil jižní Mauritánii v r. 1948, se ve svých zápiscích zmiňuje o tom, jak Maurové rádi diskutují o náboženských otázkách a tráví čas studiem koránu. U jednotlivých maurských kmenů se dodnes zachovávají v úctě známé učenecké rodiny, v nichž se vzdělání v duchu koránu předává již po generace. Přístup černých k hlubšímu náboženskému vzdělání byl samozřejmě omezený. Druhá polovina dvacátého století však situaci v mnohém převrátila. Moderní vzdělání je náhle přístupné všem a jeho výhody v praktickém životě dávají, zdá se, větší šance naopak černým. Bílí Maurové mají stále v úctě paralelní výuku v tradičních koránových školách a některé děti tráví denně celé hodiny učením textů z koránových tabulek nazpaměť. Tradiční koránové školy v nomádských leženích fungují nadále, vedle běžné školní docházky, která je v zásadě povinná pro všechny. Prestiž islámu mezi bílými Maury je ovšem tak vysoká, že jí dlouho přikládali větší význam než vzdělání praktickému. Nakonec, k čemu by potřeboval velbloudářský synek moderní vzdělání? Důležitější je, aby se v chaimě pětkrát denně modlil.
Všeobecný přístup ke vzdělání tedy poněkud zvýhodnil černé a v praxi se mnohdy začali daleko lépe prosazovat: to platí dnes např. o znalosti cízích jazyků, o počítačích apod. Je nepochybné, že bílí přihlížejí tomuto vzestupu černých s určitou řevnivostí, tím spíš, kryje-li se tento vzestup i s hospodářskou a finanční prosperitou (to platilo právě o zemědělských oblastech na jihu). Navíc čím byli černí vzdělanější, tím větší požadovali rovnoprávnost. V tom všem tkví také příčiny napětí na přelomu 80. a 90. let.
Štěstím Mauritánie je však právě náboženská jednomyslnost: obyvatelstvo je takřka stoprocentně muslimské, a tak právě náboženství utlumuje možné mezietnické rozpory (zatímco tam, kde tato jednota schází, je naopak posiluje). Tato jednotnost je dokonce tak velká, že mnozí Mauritánci nedovedou pochopit, že někdo může mít jiného, neřkuli žádného boha. Vícekrát se mi stalo, že se mě někdo pokoušel obrátit na víru, na vyznávání „jediného dobrého náboženství na světě“, jak se vyjádřil jeden Maur. Je velmi nesnadné o čemkoli diskutovat v tomto smyslu, protože mauritánská společnost žije dosti uzavřeně a nikdy příliš nestála o informace o tom, co se děje za hranicemi - a naopak, ani v sousedním Maroku, v Alžírsku, v Senegalu, v Mali většinou lidé nemají příliš ponětí o tom, co se děje v Mauritánii.
A většinou se nedělo nic. Maurové si pěstovali svou izolovanost a duchovní nadřazenost dlouhá staletí. Poušť jim v tom pomáhala: měli klid, málo práce s velbloudy, nikdo je nerušil. Právě na území Mauritánie leží čtyři tradiční kulturní centra: Oual^ata, Tichit, Oud^ane a Chinguetti. K nim můžeme ještě přičíst Tijikju. Některá z nich jsou i dnes přístupná jen s obtížemi - to platí hlavně o Tichitu. V těchto místech se soustředila marabutská, učenecká elita. Rodiny bohatších a vzdělanců náruživě sbíraly arabské rukopisy: koránové komentáře, dějiny islámu, spisy astrologické, matematické a jiné. Nejslavnějším z těchto intelektuálních center je Chinguetti, odkud se pravidelně vypravovaly obrovské karavany, složené z poutníků a obchodníků ze široka daleka, na pouť do Mekky.
Město prý vzniklo už ve 13. století a postupem času nabylo tak významné úlohy, že se stalo sedmým svatým městem islámu. Stálo v něm 11 mešit a mohlo se pyšnit sbírkami velmi vzácných rukopisů, jejichž nákup se mnohdy vyvažoval i odpovídající vahou ve zlatě. Dodnes se tu zachovalo nějakých 3000 rukopisů (většinou arabských, ale dokonce i hebrejských) a lze tu navštívit celkem 10 knihoven. UNESCO zařadilo toto bohatství do seznamu světového kulturního dědictví. Sami chinguettiští knihovníci mi ovšem tvrdili, že zatím od UNESCO nedostali ani halíř na konzervaci a údržbu sbírek. Přitom některé rukopisy jsou zjevně starší než město samotné.
Ne všechny soukromé sbírky jsou však zmapovány, což platí především o dalších zmíněných centrech. V Tijikje jsem se dostal do rodiny starého učence, jednoho ze čtyř místních mudrců, k jehož vzdělání patřila samozřejmě znalost celého koránu nazpaměť, znalost komentářů k němu, dějin islámu a Mauritánie a ještě některých jiných oborů. V žárlivě střežené rodinné knihovně měl řadu starých rukopisů a nepovažoval za nutné, aby na tuto sbírku upozorňoval nějaké instituce - každý den z nich nadále studuje a je spokojen, že ho nikdo neruší.

RITUÁL ČAJOVÝCH SKLENIČEK
Jedno staré maurské přísloví praví: „Proč bychom se hádali, když nejde o velblouda?“ A v podstatě dobře odráží životní styl Maurů a víceméně v širším slova smyslu všech Mauritánců. Mauritánci chtějí klid. Nepamatuji si, že bych během několika týdnů v téhle zemi spatřil lidi, aby se hádali. Oblíbenou činností zdejších lidí je polehávání v římské pozici někde hezky ve stínu, nejlíp na matracích, což je snad jediná stabilní součást domácí výbavy - skoro nikde nechybí. Ovšemže, pod loket musí ještě přijít polštář. A pak se čeká, až nějaká z žen v domácnosti či mladý posluha připraví čaj.
Popíjení čaje znamená všude v přísahaří hotový rituál. Pozve-li vás někdo na čaj v Mauritánii, počítejte s hodinou času. Pozvání není nic výjimečného. Maurové jsou vůči cizincům hodní a pohostinní. Tradičně se malá kovová konvička s vodou pokládá na žhavé uhlíky, ale dnes už v některých domácnostech raději berou plynovou bombu - ono také sehnat dřevěné uhlí v zemi, kde už takřka nenajdete žádný strom, není jednoduché. Do vroucí vody se vhodí zelený čaj a pořádná porce cukru. Nakonec většinou i máta. Pak se konévka opět postaví na oheň či žár. Když se voda znovu rozbublá, začne se se zdlouhavým přeléváním do malých skleniček. Nejdříve jde o přelévání do sklenek a z nich zase zpět do konvičky, poněvadž čaj musí získat správnou chuť a cukr v něm se musí dostatečně rozpustit. Po několikerém přelití začne ten, kdo nápoj připravuje, ochutnávat. Je-li s dosaženou chutí spokojen, pustí se do druhé, mnohem delší fáze přelévání. Používá několik skleniček stojících na tradičním kovovém zdobeném tácu (někdy postaveném na podstavci) a přelévá tekutinu z jedné do druhé hezky z výšky tak, aby se na hladině vytvořila pěna. To je potřeba opakovat alespoň dvacetkrát, aby pěna byla dostatečně hutná a po vylití čaje zůstala na dně aspoň do třetiny výšky skleničky.
Když už zbude na dně všech skleniček připravená pěna, čaj se vrátí do konvičky a zase se postaví na oheň, aby dosáhl znovu správné teploty. Mezitím se šikovně omyjí skleničky (upatlané od přelévání) zvenčí na tácu, z něhož se pak voda vylije. Teprve pak, když se čaj opět ohřeje, se přistoupí ke konečnému rozlévání moku - jedna dávka většinou nesahá ani do půlky sklínky. Tak akorát na dvě tři usrknutí. Čaj vypadá jako černý, je silný a velmi sladký. Dávka je o to menší, oč více je přítomných lidí. Skleniček je skoro vždy méně než pijících osob, takže přednost mají váženější osoby - starší a hosté. Potom je do stejných sklenek nalito ostatním.
Celý tento postup se opakuje všude celkem třikrát. U Pularů mají dokonce speciální názvy pro každé kolo. Celý třískleničkový rituál se provádí několikrát denně, někde až čtyřikrát či pětkrát. A i tak, dnešní pokolení už tráví popíjením čaje zřejmě méně času než jejich předci. Ještě Štolovský si stěžoval, že toho přeslazeného čaje musel všude vypít čtyři skleničky. A dnes zůstaly jen tři. Že by spěch moderní doby zasahoval i do té zdánlivě netečné Mauritánie? Čaj je jedinou pořádnou drogou. Alkohol se v muslimské zemi nepije - nebo by se pít neměl, ale mladí zbohatlíci v Nouakchottu si ho také dokáží sehnat. Někteří muži ještě pokuřují z typických, mnohdy zdobených dýmčiček - tabáku se však do nich vejde jen na tři čtyři šluky. A mezi námi, dost mizerného.
Z čeho žijí moderní Maurové? Upřímně řečeno, těžko odpovídat na takovou otázku. Stěží uvidíte bílého Maura živit se fyzickou prací - k tomu by se nesnížil. A tak například i povolání taxikáře v Nouakchottu je obvykle jen wolofskou záležitostí. O dělnických profesích nebo rolnictví ani nemluvě. Ani v železných dolech na severu země - v oblastech, kde černoši tradičně nežili - asi nenajdete jediného bílého Maura. Ti se živí podnikáním a posty, samozřejmě, pokud nezůstali u kočování a pasení velbloudů.
Jak říkal jeden můj mauritánský kamarád, „v Mauritánii se nevyrábí nic“. Na to nikdy nikdo nebyl zvyklý. Zkoušel jsem pak u jednoho milého obchodníčka v Nou^adhibou vyzvědět, co z výrobků v jeho krámku pochází z domácí produkce. Pamatuju-li si dobře, byl to jeden druh těstovin, jeden druh sušenek a jeden druh mléka. Tuny čaje, rýže a cukru se sem dovážejí ze spřátelené Číny. Je kuriózní, že dokonce i mléko se sem dováží ze zemí Evropské unie - přitom s obrovskou zásobou velbloudic, ovcí a koz by Mauritánie mohla mléko vyvážet. Vždyť některé druhy velbloudic jsou schopné poskytnout až 12 litrů mléka denně! Ačkoli buďme přesnější než Maurové: to, co oni sami nazývají velbloudy, jsou dromedáři - dvouhrbá zvířata v Mauritánii nemají. Mléko dromedárů je ovšem chutné a při posezení v chaimě člověku mohou dát kalabasu nebo jinou nádobu s litrem ještě teplého mléka místo večeře. Tam, kde není k dispozici mléko čerstvé, ho ředí vodou a oslazují - vzniká tak typický maurský nápoj zvaný zrig, někdy ještě ochucený kořením (např. rozdrceným práškem z plodů baobabu). V poledních vedrech jde o vítané osvěžení, hlavně při čekání na čaj.

V PÍSEČNÝCH DUNÁCH
Největším nebezpečím pro Mauritánii je pokračující desertifikace. V Tijikje prý ještě před dvaceti lety nebyla žádná duna. Dnes jsou zdi kolem domů i dvory u nich zavaleny pískovými závějemi. Vegetace ustupuje. Jen v oázách okolo, kde je dost podzemní vody, rostou datlové háje. Totéž na severu v oblasti Adraru, spravované z města Atar. Tam patří i Chinguetti, dnes rovněž potopené v písku. Sami místní obyvatelé tvrdí, že do dvaceti let bude celé město pod pískem. V bývalém slavném městě dnes zůstalo nějakých pět tisíc obyvatel. Za starou čtvrtí, plnou rozvalených kamenných domů, lze do nedohledna obdivovat moře dun. Podobně je tomu i v městečku na úplně opačném, jihovýchodním konci země - také v Oual^atě tráví lidé rána často s lopatou v ruce, aby odklidili čerstvě navátý písek přede dveřmi. To se děje hlavně v období harmattanu, pouštního větru z východu, který přibližně od prosince do února hodně znepříjemňuje život. Je schopen zavalit během několika dní silnici celou řadou krásných dunových jazyků, vysokých několik metrů.
Poušť vstupuje až k pobřeží. Samotný Nouakchott se saharské invazi nedokáže moc bránit. Po celém městě jsou vyasfaltované vozovky lemovány širokými písečnými pruhy, které jako by tu nahrazovaly neexistující chodníky - nejsnazší je tedy i zde chodit v sandálech. Je to skoro stejná přítěž pro nové velkoměsto, jako odpadky, které pokrývají neuvěřitelně rozsáhlé plochy. Přímo v centru vedle tržiště je nakupena obrovská hromada všemožného harampádí a hnijících zbytků. Ještě horší je ovšem severní předměstí: příjezd do Nouakchottu patří mezi vůbec nejintenzivnější zážitky pro každého, kdo sem přijíždí pouští od marockých hranic. Možná desetikilometrová alej z odpadků rozlezlých a rozvátých další stovky metrů, ne-li kilometry do šířky představuje skutečně impozantní vjezd, hodný jedině hlavního města.
Mauritánie je skutečně zemí pouště. Silniční síť se omezuje vlastně jen na tři směry od Nouakchottu. Nejdelší silnice, Route de l’Espoir (Silnice naděje), vede víceméně rovnoběžně s jižní hranicí, jen o nějakých 200 km severněji, a to až do Nemy. Je dlouhá přes 1000 kilometrů. Druhá silnice míří k At^aru, oblíbené zastávce rallye Paříž-Dakar. Tato silnice, zhruba poloviční délky, byla dostavěna teprve před čtyřmi lety. Třetí a nejkratší silnice vede z Nouakchottu na jih, nějakých 200 km do Rossa k senegalské hranici. Je to jediná asfaltka vedoucí k hranici - neexistuje pořádná cesta ani do Maroka, ani do Mali (Alžírsko ani nestojí za řeč), dokonce ani zřetelná pista. Kdo se chce vydat po vyježděných stopách, které se ovšem všude v pouštních oblastech rozjíždějí do všech stran, a nechce přitom zabloudit, musí si obvykle najmout průvodce. Nedávno byl postaven i kus silnice do Tijikji - opět s čínskou pomocí, stejně jako většina jiných (nepočetných) stavebních projektů v zemi. Zamýšlená výstavba spojnice mezi Nouakchottem a hlavním průmyslovým centrem země Nou^adhibou je zatím spíš jen utopií. Pokud by k ní došlo, vznikla by tím i přímá cesta k Maroku. Nou^adhibou se totiž nachází nedaleko hranic s bývalou Západní Saharou, kterou už asi marocká nadvláda nemíní opustit.
Zatím je tedy Mauritánie izolovaná i nedostatečnou komunikací. Nebýt dvou námořních přístavů, bylo by to ještě výraznější. Tradiční život Maurů však už dlouho tak docela udržitelný nebude. Už dnes sem vnikají mobily, Internety a osmělují se i turisté, kteří měli ještě nedávno bezpočet důvodů k obavám. I dnes je ovšem Mauritánie cestovatelsky náročnou zemí, nemluvě o tom, že jde o zdaleka nejdražší zemi v celé západní Africe. Každý rok se tudy prožene rallye Paříž-Dakar, která zanechává nešťastné civilizační stopy v celé Sahaře. Navíc dnes již asi větší část Mauritánců žije ve městech, kde rovněž přicházejí do styku s cizím světem.
Zkrátka a dobře, nerušený život ve stanu naplněný jen starostmi o stáda a poklidnými hovory nad sklenkou čaje vpololeže se stále více stává jen nostalgickou ozvěnou starých dobrých kočovnických časů. I postavení chaimy před zděným nebo kamenným domem se stále více mění jen v jakýsi staromilský vrtoch zvolna „poměšťovaných“ lidí. Snad ještě v menších městech si občas přivedou na noc do dvora samici dromedára s malým, aby ráno měli k snídani čerstvé mléko. Ale co jinak s dromedárem, když hned za domem stojí už mercedes?
leden 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group