ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BURKINA FASO - AFRIKA ÚDAJNĚ NEPODPLATITELNÝCH LIDÍ

Burkika Faso. Název země je vytvořen ze dvou slov vzájemně odlišných jazykových skupin a každý mi ho tu vysvětloval jinak. Nejčastějším překladem je „země lidí s rovnou páteří“, ale slyšel jsem i „zem nepodplatitelných lidí“, „zem spravedlivého lidu“ nebo „zem nikdy neporažených“. Každopádně vznikl rok po posledním převratu a společně s novou vlajkou země existuje od roku 1984. Od té doby se ale země rychle mění a pod vlivem euroamerické kultury ztrácí jedinečnost černé Afriky.

 

POJÍZDNÉ VRAKY NA NOVÝCH SILNICÍCH
„Zatracené vesnice, už abych byl v Burkině!“ klel každou chvíli Homado. Jedeme po rozbité cestě ve východním Mali, jsme kousek od hranic s Burkinou Faso. Homado je zaměstnancem obchodní firmy a po půl roce práce v Mauritánii se vrací novým BMW zpátky domů do Ouagadougou, hlavního města Burkiny Faso.
Další rána, auto nadskočí a těžce dopadne. Cesta je prašná, plná výmolů, ale to by až tak nevadilo. Horší jsou bariéry z navršené hlíny a kamení ve vesnicích, kterými místní domorodci zpomalují projíždějící auta. Tak zní oficiální verze. „Není to pravda. Dělají umělé překážky proto, abychom si tu rozbili auta a oni nám mohli draze prodat náhradní díly!“ zuří Homado. A opravdu, ve většině vesnic posedávají domorodci u cesty se spoustou náhradních dílů na automobily. Před některými zvlášť vysokými „retardéry“ z auta vysedáme, vytahujeme nejtěžší zavazadla a auto přes překážku tlačíme. Burkina má být podle všech materiálů, které jsem před cestou nastudoval, ještě chudší než Mali. Ani nepředpokládám, že by snad v Burkině vůbec nějaké silnice byly.
„Nesmíš všemu věřit. Burkina se strašně změnila. Mali i Niger jsou na tom hůře,“ vysvětluje Homado. Přijíždíme na hranice. Závora, barák s několika vojáky a řada přetížených kamionů. Je odpoledne a dál už se dnes nedostaneme. Všechna razítka a nezbytné úplatky vyřídíme až zítra.
Ráno přejíždíme do Burkiny. Krajina se mění jak mávnutím kouzelného proutku. Prašná rozbitá cesta přechází v novou asfaltovou silnici. Podél silnice jsou upravená políčka, aleje mangovníků, a dokonce takové vymoženosti, jako jsou dopravní značky. Prostředkem silnice vede i čára. V následujícím měsíci jsem měl možnost poznat, že hlavní silnice nejsou v Burkině problém, spousta je jich nových. Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní rozvojová organizace Světové banky v roce 2000 odpustily Burkině dluh 400 milionů dolarů a konstatovaly, že v rámci zahájených reforem je země kvalifikovaná pro další pomoc. Po dobrých silnicích, jež jsou jejím výsledkem, ale jezdí auta v příšerném stavu, samozřejmě nejvyšší možnou rychlostí. „Tohle je Afrika, s tím nic nenaděláš,“ vysvětluje Homado, když pomalu kličkujeme mezi potrhanými těly. Těsně před námi se srazil autobus s nákladním autem převážejícím benzin.
Jakmile se ale z hlavních tahů odbočí, čekají řidiče prašné cesty, někdy se ztrácející v savaně. Projíždějící auta už na dálku poznáte podle zvířeného prachu v rozpáleném vzduchu Sahelu.

 

BURKINA LEŽÍ V SAHELU
Burkina Faso leží v Sahelu. Sahel (arabsky „břeh“) je pás polopouští a savan táhnoucí se Afrikou od Indického oceánu k Atlantiku, od Somálska po Senegal. „Moje máma mi vyprávěla, že kolem byly stromy, tráva a spousta zvířat,“ vzpomíná Homado, když se řítíme v jeho novém stříbrném autě k městu Bobo-Dioulasso. Kromě plantáží je tu jeden strom na kilometr. Tráva skoro nikde. Jen suché trsy, málokdy něco víc. „Méně prší, řeky vysychají, je větší horko a stromy jsou vykácené.“
Burkina leží v Sahelu téměř celá. Je otázkou, jak dlouho. Nápor Sahary ze severu je ohromný a dezertifikace postupuje nejvíce právě v oblastech centrálního Sahelu; kromě Mali, Nigeru a Čadu právě i v Burkině. Změny podnebí - vzrůstající teploty i období sucha - mají za následek nejen proměnu krajiny, ale i změnu v osídlení. Obyvatelstvo se soustřeďuje stále více do velkých měst a také stále více na jih, směrem ke Guinejskému zálivu.
Cesty jsou v Burkině tepnami veškerého dění. S ohledem na klima je život v odlehlých oblastech mimo cesty vlastně nemožný. U cest jsou stánky s jídlem, u cest se prodává a nakupuje. Na vozovce postávají děti a nabízejí k prodeji banány, bagety, telefonní karty, papírové kapesníky, trička, peněženky, brýle, čepice..., prostě všechno, co unesou. Potřebujete něco? Vůbec nemusíte vystoupit z auta. Došly mi baterie do fotoaparátu. Pootevřel jsem okno u auta a zeptal se, kde je seženu. Během několika sekund mi je nabízeli rovnou v autě za cenu, že jsem ani nesmlouval. Po setmění, které přichází kolem šesté hodiny večer, se veškerý život soustředí k ohňům u cest.
Na cestě jsem potkal také slony. Šli přes silnici na cestě z Ouagadougou do Bobo-Dioulasso, druhého největšího města Burkiny. Žádní ochočení, krotcí sloni. V Burkině neexistují krotcí sloni, hroši nebo krokodýli. Díky nízké hustotě zalidnění stále existuje soužití lidí se zvířaty nejen v rezervacích. V zemi je údajně největší počet slonů v západní Africe, ale hroši a krokodýli jsou také poměrně hojní. Několik místních rezervací (de Nazinga a d’Arli) není také zdaleka tak známých a pod takovou organizací, jako jsou rezervace v Keni nebo Tanzanii.

 

PIVOVAR NA PERIFERII
Ouagadougou, hlavní město Burkiny, má zhruba 634 tisíc obyvatel, ale vzhledem k absenci výškových budov se zdá daleko větší. V centru sídlí úřady a banky a je tu i nový silniční okruh. Za ním začíná jiné Ouagadougou - periferie města s jednoduchými domy z cihel, spousta z nich je jen z bláta. Po ulicích pobíhají děti v otrhaném oblečení, často s nafouklým břichem. Když dopíjím balenou vodu, čekají na prázdnou PET láhev. V restauraci mě za plotem sledují žebráci, aby mohli z prázdného talíře vylízat koření a olej. Na vesnicích by si mohli ulovit ještěrky, pochoutkou jsou i hadi, ale ve městě tyhle možnosti nemají. Homado tu bydlí také, ale má práci a patří k vyšší střední třídě. Má vlastní dům, vlastní vodu, dvě auta, dvě služky. Hodně cestuje po světě, byl i v Evropě. Proto je jeho dům vybaven nejen koupelnou, ale dokonce záchodem s porcelánovou mísou. Pravda, splachuje se kýblem vody. Dostal jsem k dispozici jeden z lepších pokojů: nemá okno a dveře a matraci se mnou sdílí jeden spolunocležník.
„Chceš na letiště, nebo do pivovaru?“ ptá se mě druhý den ráno Homado. Vybírám si pivovar. Ve stínu zdi před ním sedí asi dvacet chlapů a popíjejí ze skořápek kokosů. Na dvoře jsou hromady dřeva, spousta kulatých nádob o průměru asi 75 cm a všude hoří ohně.
„Usuší se proso, přidají se další rostliny a všechno se vaří,“ poučuje mě Homado. „Když se to uvaří, filtrujeme to přes vrstvy z dalších rostlin.“
Na konstrukci z bláta jsou dvě řady nádob. Z horní překapává tekutina do spodních. Vzhled nevábný, chuť o něco výraznější. „Potom to opět vaříme, někdy zase filtrujeme a zase vaříme. Nakonec se dovnitř vhodí droždí a nechá se to celé vychladnout a zkvasit.“
Po dvoře jsou v zemi zakopány další nádoby, ze kterých se kouří. „Jak je to pivo silné?“ snažím se dopátrat nějaké podstatné vlastnosti. „Podle toho, jak dlouho ho necháme kvasit. Celá výroba trvá asi tři dny. Když pět dní, je to už docela silné.“
Hospodská má v ruce skořápku kokosu, ponoří ji i s rukou do nádoby s pivem a takto přesně odměřenou dávku servíruje štamgastům za 50 CFA (západoafrický frank; 1 CFA = 0,002 EUR) - zhruba dvě koruny.

 

ŽIVOT NA MOPEDU
Na lampách veřejného osvětlení, které nesvítí, sedí supi a pod nimi projíždějí kolony rozbitých mopedů, zdejšího nejčastějšího dopravního prostředku. Mopedy, které v Evropě slouží pro dopravu jednoho člověka, mají v Burkině zesílený zadní blatník a stupačky v ose zadního kola. Z mopedu je rázem dvoumístné vozidlo. Na něj se tady vejde celá rodina. Dopředu otec, na nosič matka, mezi ně jedno dítě, na řídítka druhé dítě, třetí má matka přivázané na zádech. Dítě na řídítkách má v náručí meloun, matka v jedné ruce slepici, v druhé tašku s nákupem, dítě mezi nimi spokojeně pojídá banán, otec pokuřuje.
Na mopedu jezdí v hlavním městě Burkiny i prodavači drůbeže. Na moped za sedačku příčně připevní dvoumetrovou tyč (někdy je dlouhá i pět metrů, takže takového jezdce není možné předjet) a na ní jsou za nohy hlavou dolů přivázané slepice a perličky. Prodavač na mopedu se dvacetikilometrovou rychlostí sune po silnici, za ním kolona kamionů a dalších aut. Jakmile nějaký zájemce mávne, prodavač zastaví. Kupec obchází tyč s drůbeží a vybírá, teprve pak utrhne z tyče vyhlídnutý kousek a zaplatí. Obchodní transakci přihlížejí řidiči v koloně za prodavačem.
Jinak ovšem hlavní silnice v Ouagadougou mají speciální jízdní pruhy pro auta a zvlášť pro mopedy a cyklisty. Semafory na světelné křižovatce mají tři světla, ale naskakuje jen zelená a červená. Řidiči stojí na plynu i na brzdě zároveň, motory řvou a na zelenou smečka vyráží a z výfuků se valí černý dým. Na další křižovatce se tohle opakuje. Při jízdě na kole nebo mopedu se pak docela uplatní rouška. Roušky se prodávají na dřevěných konstrukcích u silnic, a i když o jejich účinnosti lze pochybovat, jsou zejména ve městech poměrně hojně používané. Na české ambasádě v senegalském Dakaru to okomentovali: „Ano, přivezli jsme si sem auto s katalyzátorem. Ale bezolovnatý benzin tu skoro není k dostání, tak jsme katalyzátor prostě vymontovali.“

 

U KADEŘNÍKA
Město Bobo-Dioulasso leží na západě země. Zatímco v Ouagadougou je nejrozšířenějším domorodým jazykem mori, v Bobo-Dioulasso je to, stejně jako například v Mali, bambara. Ani v jednom případě se nejedná o mrtvé jazyky. I když je oficiální řečí francouzština, v zemi se běžně mluví asi 60 kmenovými jazyky. Na vesnicích je dokonce problém domluvit se jinak. Domorodé jazyky ale z francouzštiny přejímají spousty výrazů, zejména těch, které se týkají dnešní doby. Bobo-Dioulasso, zkráceně nazývané Bobo (stejně tak se i hlavní město Ouagadougou označuje zkráceným názvem Ouaga), je pro Evropana jedno z nejpříjemnějších míst v Burkině. Město je na zdejší poměry plné zeleně, kompaktní, se snadnou orientací. Střed města tvoří prastaré centrum s dominantou Velké mešity ve čtvrti Kibidwe, postavené v sahelském stylu z bláta, jímž je obalena dřevěná konstrukce (po období dešťů proto potřebuje často opravy). Místní se modlí uvnitř mešity i u jejích zdí, ale ani pro bělocha není problém mešitu navštívit. Kibidwe je čtvrť obývaná těmi nejchudšími. V domech z bláta, které se příliš neliší od původních domů starých sahelských říší, žijí lidé bez elektřiny, na úzkých cestičkách mezi obydlími si vaří, koupou se společně s prasaty v odpadní stoce, která čtvrtí protéká. Některé domy mají na zdech stopy po zvířecích obětech - nejčastěji slepicích. Našel jsem tu azyl na tři týdny u Yacouby, mladého burkinabe (jak se označují obyvatelé Burkiny Faso), kterého jsem potkal před několika týdny v senegalské Tambacoundě. Ležel v prachu u tamní mešity a chtěl peníze na telefon. Obchodoval se solí, ale v Dakaru ho okradli a já ho potkal na cestě domů. A tak za pár franků na telefon mám průvodce, ubytování a dopravu v Bobo.
Yacouba mě, po více jak měsíci v Africe, také vzal k holiči ostříhat. Místní kadeřnictví jsou nejčastěji chýše u silnice, kde pod honosnými názvy „FBI holičství“, „Bill Clinton holičství“, „Hollywood holičství“ najdete jen několik židlí a samotného mistra s holicím strojkem. Někdy má salon i zrcadlo. Ale nůžky nevedou. Ženy si nechávají dělat různé variace copánků, často spletených kolem drátů, mužům vyhovuje vyholení. Já chtěl jen trochu zastřihnout, a to byl problém. Nejdříve jsem nůžky naznačoval prsty, holič to pochopil jako pistoli. Tak jsem nůžky nakreslil. Všichni, co se mezitím sběhli, zírali a pak se nějaký místní intelektuál plácl do čela, odběhl a za chvíli se vrátil s krejčovskými, asi půl metru dlouhými nůžkami. Nastalo ticho. Holič stříhnul a všichni vzrušením vydechli. Nakonec jsem se dostříhal sám.
Holič pak vlasy na podlaze pečlivě shrabal a zabalil mi je do papíru. Yacouba řekl, že mám na vlasy naplivat, přidat písek a zahrabat je na tajném místě, aby je někdo nenašel a nemohl dělat hrozná kouzla. Do vlasů jsem naplival, nasypal písek, a když se nikdo nedíval, hodil jsem je do kanálu.

 

MÍSTNÍ ANIMISTÉ
Ráno u snídaně se mě Yacouba zeptal, jestli jsem vlasy zakopal. Naivně jsem popravdě řekl, že jsem je hodil do kanálu. Yacouba začal mávat rukama a hodlal kanál prohledat. Kanál tady slouží nejen jako smetiště, ale i místo, kde ženy perou prádlo, kde pobíhají vepři, do kanálů se močí, zvrací..., je to prostě místo pro veškerý odpad. Vysvětluju Yacoubovi, že v kanále moje vlasy přece nikdo hledat nebude, ale on šílí, že to nejde. Vnucuje mi bronzový prstýnek, aby mě uchránil před vším špatným.
Pak jednou ráno doma sebral nějakou trávu. „Lék pro přítele na malou malárii,“ vysvětloval (Yacouba tak říkal lehčím onemocněním) a krátce kývnul, abych šel s ním. V domě ležel muž a vypadal na chřipku. Majitel domu vzal od Yacouby byliny, zapálil je a za stálého mumlání mával nemocnému kouřícím svazkem kolem hlavy (na jednoho lékaře mimochodem připadá v zemi 27 158 obyvatel).
Statistiky uvádějí, že v Burkině je 45 % animistů, 43 % muslimů a 12 % křesťanů. Skutečnost je ovšem taková, že i když se lidé hlásí například k islámu, zcela běžně uznávají i přírodní náboženství. Tak jako Yacouba. Z mešity nebo kostela jdou na obětiště, kde jsou nejčastější živou obětí slepice a po nich kozy. Časté je ale i obětovávání cigaret, láhví s pivem, mincí a dalších věcí.
Po několika týdnech v Burkině jsem Yacoubu přemluvil, aby mě doprovodil do posvátné Dafry. Cesta mopedem za město, pár kilometrů proplétání mezi termitišti. Skály, které se táhnou od Bobo-Dioulasso až k Banfoře, vypadají jako skalní poušť. Obrovské balvany, skalní věže a viklany, občas uschlý keř.
Vše je týrané poledním sluncem. Pak se ale mezi skalami objevila průrva a úzká pěšina vede strmě dolů k malému jezírku - posvátnému místu a obětišti. Hned jsem musel přestat fotit a sundat si boty. Brodím se po kolena v peří obětované drůbeže, přes liány je přehozené množství kozích a ovčích kůží. Nemotorně tu poskakují supi a strhávají poslední zbytky masa. Yacouba cosi mumlá a nechává u skály i svoji oběť - karton cigaret.
Burkina Faso se rychle mění. Lákavost výdobytků civilizace ve spojení s ekonomickou silou nadnárodních společností zemi stále více přibližuje euroamerické kultuře. Je jen otázkou času, kdy ztratí svou jedinečnou chuť černé Afriky. Zatím se ale ještě stále slétají supi, aby se přiživili na obětech bohům.

 

 


BURKINA FASO
République de Burkina Faso (oficiální název) je vnitrozemský stát západní Afriky o rozloze 274 200 km2. Hranicí v celkové délce 3129 km sousedí s Beninem, Ghanou, Pobřežím slonoviny, Mali, Nigerem a Togem. Země je v podstatě velká náhorní plošina v nižších nadmořských výškách. Na západě a jihovýchodě jsou nižší pohoří. Historie území je spjata zejména se silnými státy Mosiů Wagadugu, Jatenga a Dagomba. Díky poměrně silné hospodářské situaci i organizaci státu byly schopny vzdorovat útokům sousedních států. Území tak bylo kolonizováno až na konci 19. století Francouzi. O něco později (1904-1919) se stalo součástí francouzské kolonie Horní Senegal-Niger, dílu Francouzské západní Afriky. Mezi lety 1919-1932 byla Burkina samostatnou kolonií Horní Volta. Po 2. světové válce, roku 1947, byla Horní Volta rozdělena na tři části, z nichž každá připadla k jiné kolonii, v tomto případě Francouzskému Súdánu, Pobřeží slonoviny a Nigeru. Částečnou samostatnost získala v době všeobecného uvolňování kolonialismu v Africe, tedy na přelomu 50. a 60. let 20. století, přesně v roce 1958. Plné suverenity se dočkala roku 1960. Roku 1984 získala Horní Volta svůj dnešní název - Burkina Faso.
Burkina Faso má asi 12 milionů obyvatel. Národnostní složení: Mosiové (48 %), Mandové (17 %), Fulbové (10 %).
Burkina se vyznačuje horkým tropickým klimatem. Průměrná teplota v hlavním městě dosahuje 41 ̌C. Od května do října panuje v zemi období dešťů. Pro zemi je typický i severovýchodní vítr Harmattan, který dostává do vzduchu jemný prach.
Hospodářství stojí na těžbě a vývozu zlata, fosfátů a manganu. Zemědělství je zaměřeno na pěstování prosa, bavlníku a cukrové třtiny. Všudypřítomný je chov skotu, ovcí a koz. Po řadě nejrůznějších převratů jde o relativně politicky stabilizovanou zemi. Vlivem klimatu se jedná o zemi turistikou téměř nedotčenou, ideální pro poznávání posledních zbytků původní „černé“ Afriky.
září 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group