ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK CHUTNÁ TAIWAN

 

Říkali mu I-čou, později Liou-čchiou, jmenoval se taky Tung-fan - „země východních barbarů“. Když o jeho břehy zavadili Portugalci, nadšeně zvolali: Ilha Formosa - překrásný ostrov! Dlouho ho nikdo nenazval jinak. Dnes mu říkáme Taiwan. Kde se označení vzalo? Těžko říct. Snad od domorodých Siraiyů z jihu ostrova. Cizince a návštěvníky označovali slovem taian nebo tayan. Čínské znaky dnešního názvu zároveň vyjadřují „terasový záliv“.
Ostrov s pohnutou historií, kterému se podařil hospodářský zázrak, patří mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa. Čína ho přesto dál nazývá odpadlou provincií. Taiwan, neboli oficiálně Čínská republika, by se mohl smát. Taiwanci se ale nesmějí, protože jsou „s velkým bratrem“ stále ve válce. Ne zbraněmi. K přestřelkám dochází na poli diplomatickém. Taiwan přitom chce jediné - aby ostatní státy uznaly jeho suverenitu a nezávislost. S Čínou si ale ruku přece jen podává, když jde o peníze, tedy o byznys. Může se to zdát absurdní, ale právě Taiwan je v kontinentální Číně největším investorem.

 

Cesta na Taiwan přišla jako blesk z čistého nebe. Rychle a nečekaně. Mohlo za ni pozvání a ne ledajaké. Taiwanská vládní kancelář pro turismus má otevřenou náruč a zve reportéry z celého světa, aby jim představila svůj ostrov, který asi vydrží všechno - tajfuny, zemětřesení i politické ataky, a ukázala, že to je stát se svou minulostí, přítomností i budoucností. Tak se stalo, že se dva reportéři magazínu Koktejl vydali směrem do Asie. Být hostem vlády má své plusy i minusy. O nabitý program máte postaráno, díky němu si ale nemůžete dělat, co chcete, jít tam, kam chcete. Na druhou stranu se zase dostanete tam, kam běžní smrtelníci nemohou. Časem jsme přivykli a objevovali krásy Taiwanu se státním průvodcem. Jmenoval se Jason. Že to nezní moc čínsky? Na Taiwanu je rozšířený zvyk, že ke jménu dostanete ještě jedno - anglické. Dá vám ho třeba učitel ve škole. Takže i když jste v Asii, potkáváte samé Jamesony, Franky, dívky jménem Susan, Jenny nebo Debbie. Poznali jsme slečnu, která si říkala Apple. Nemohla za to její láska k počítačům, nýbrž překlad původního jména. Protože čínština se nevyslovuje snadno, je anglické jméno jedna z věcí, kterou cizinec ocení.
Ale zpět k Jasonovi. Dost se s námi zapotil. Při každém pokusu o dobrou fotku, kdy bylo nutné vyklonit se z okna, jen zaúpěl: „Dangerous.“ Nebezpečné ale bylo v jeho očích téměř veškeré naše konání. Navíc zatímco pro něj bylo důležité, abychom na další schůzku dorazili včas, nebo nejlépe ještě s dostatečným předstihem, my jsme potřebovali po cestě vyfotit pohřební průvod, lidi ve vesnici nebo bambusovou chýši stojící uprostřed pole leknínů.
Být pod ochranou „vyšší moci“ ale má své výhody. Jednu jsme pocítili hned po příletu. Test na SARS nás jako VIP návštěvníky minul. Taiwance totiž strach z této choroby, na niž v minulém roce zemřelo přes sedmdesát lidí, dosud neopustil. Na letištích jsou proto kontroly v neustálé pohotovosti. První případ nemoci SARS se na Taiwanu objevil v dubnu minulého roku. Onemocněla žena, která se vrátila z Číny. Navzdory chorobě se ji podařilo zachránit, i když ze začátku nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Vláda v Pekingu se snažila i přes několik úmrtí o nemoci mlčet. Pravda ale vyšla najevo a vypukla panika. Více než dva měsíce každý nosil ochrannou masku. V rodinách, kde se případ nákazy objevil, nevycházeli lidé z domu. I dnes, když má někdo obyčejnou rýmu, vyrazí do práce s rouškou.

 

ŽIVOT NARUBY
Hodně věcí tady funguje jinak. Třeba když řeknete vtip. Český vtip tu totiž není ani trochu vtipný. Přesvědčili jsme se o tom mnohokrát. Jak známo, ostrov každoročně bojuje s nepříznivými vlivy přírody. V létě přicházejí tajfuny, v zimě zemětřesení. Abychom trochu uvolnili formální atmosféru jedné schůzky, můj kolega pronesl: „Zemětřesení jste už měli, tajfun taky, a teď tu máte nás...“ Průvodce spolu s vládním úředníkem se na sebe s hrůzou podívali. Rychle jsme vysvětlili, že to byl jen „joke“. Podívali se na sebe znovu s viditelnou úlevou a řekli unisono: „Aha, joke.“
Ale i Taiwanci mají smysl pro humor, jen je dost jiný. Zábavou číslo jedna je pro ně karaoke. Nevím, jestli také Taiwan hledá superstar, ale skoro v každém baru to tak vypadá. Zpívají všichni: mladí, staří, movití nebo ti chudší.
Občas jsme si prostě připadali jako návštěvníci z jiné planety. Nejenom jsme tak vypadali, ale také jsme se nechtíc jinak chovali. Rozdíly byly patrné už v drobnostech. Ženy se tu v létě maximálně zahalují, aby se jim sluneční paprsek nedostal ani na kousek kůže. Chcete-li být na Taiwanu krásná, musíte být bílá, nejlépe jako porcelánová panenka. Zatímco u nás si koupíte samoopalovací krém, tady vám nabídnou krém bělicí. Touha po bělosti má ale výhody. Oceníte to třeba na pláži: máte jistotu, že kromě dětí a jejich otců se s vámi ve vlnách nikdo tlačit nebude.
Chcete-li zapadnout do místní společnosti, buďte dochvilní. Taiwanci si na to potrpí a jsou přesnější než švýcarské hodinky. Když přijdete na schůzku pozdě, je evidentní, že dotyčného nerespektujete, a je dost pravděpodobné, že setkání zruší. A přivezte si dost vizitek. Nosí je u sebe každá uklízečka a strašně ráda vás jimi podaruje. Od vás se samozřejmě očekává totéž.

 

HOREČKA VELKOMĚSTA
V Taipei to žije, ale ten správný šum nastává až v noci. Třímilionová metropole se promění v mraveniště, kde se to hemží lidmi, skútry a pouličními stánky se vším možným. Lidi baví žít venku. Popravdě řečeno, když jsem viděla oprýskané domy kolem, ani se jim nedivím. Taiwanci krásně udržují parky, chrámy, památníky, ve veřejných budovách se leskne každá podlaha, ale obyčejné baráky vypadají neutěšeně. „U nás se každý snaží, aby to měl hezké. Nejen uvnitř, ale i venku. Jsme nadšení kutilové a zahrádkáři,“ vyprávěla jsem Jane, která pracovala v muzeu, něco o naší národní povaze. „To je evropský přístup. Vy si vůbec užíváte víc života. Pro Taiwance je na prvním místě práce. Na nic jiného nemají čas. Ani na sebe, natož na dovolenou,“ řekla mi trochu posmutněle.
Taipei má co nabídnout. Třeba nejvyšší budovu světa. Nese název Taipei 101 a šplhá do nebeské výšky pěti set osmi metrů. Pod špicí na vrcholu, jež měří šedesát metrů, se skrývá sto první podlaží. Za vidění rozhodně stojí i monumentální památník hrdiny Čankajška, centrum světového obchodu, mnoho chrámů a jiných pamětihodností. Lákadlem je ale především Národní palácové muzeum - National Palace Museum. Krásné, rozlehlé a impozantní. Patří do první čtyřky světových muzeí, která schraňují mimořádné exponáty. Je jich tady více než šest set dvacet tisíc. Nás tu nadchly miniatury, na nichž umělci strávili celý život, aby jimi potěšili oko císaře. Úplně se nám zastavil dech při pohledu na jakoby velkou vánoční kouli a pod ní ještě šedesát dalších. Každá vrstva s vyrytými originálními výjevy je naprosto jedinečná, to celé je přitom vyrobeno z jednoho kusu kamene.
Muzeum je skvost. Přesto jsou hlavní zastávkou turistů noční trhy. Deník Taiwan News otiskl výsledky průzkumu, které hovoří jasně: cizinci mají větší zájem o trhy než o kulturní poklady muzea! Zdá se vám to barbarské? Možná ano, ale nikde jinde se nedostanete Taiwancům pod kůži tak jako tady.

 

NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ
Proplétali jsme se houfem lidí. Vyhýbali jsme se skútrům a zatoulaným psům. Potkali jsme sice během svého pobytu pár psů i s majitelem, ale to byla spíš náhoda. Psi jsou tady bráni spíš jako u nás slepice - tedy užitková zvířata.
Byla už tma, ale přesto bylo dusno jako v prádelně. Vlhký vzduch občas přivál vůni od některého stánku, kde se zrovna chystala asijská specialita. Taiwan je vyhlášenou kulinářskou destinací a jsou tací, kteří sem jezdí vyloženě za jídlem. Noční trhy jsou výborným místem, kde můžete hodně ochutnat za málo peněz. Když jsem se Jasona zeptala, jestli je něco, co se tady nejí, podíval se na mě dost udiveně. Kromě člověka se tady totiž jí všechno, co se hýbe, kvete a roste. Máte chuť na hada, kachní hlavu, bambus, syrové mušle nebo žábu? Není problém.
Stali jsme se svědky také dost brutální „reality show“. Nebyl na ni pěkný pohled, podobně jako na českou zabijačku. Pod stolem u jedné restaurace se v klecích mačkali hadi. Malí, velcí, trpně oddaní svému osudu. Muž středního věku vypadal celkem sympaticky, než sáhl do klece jako kouzelník do klobouku, hada natáhl, jako kdyby se chtěl rozcvičit, a pak ho vzal kladívkem po hlavě. Nakonec ho nůžtičkami rozpáral. Hadí krev je vzácná. Dělá se z ní nápoj, jenž prý mužům dodává sexuální energii. K mání je i kořalka, v níž jsou hadi naloženi. Vy si musíte vystačit s tabulkou, kde stojí: Hadi, které tu vidíte, nejsou zvířata odchycená v přírodě.
Chtěli jsme si vyčistit hlavu a masáž vypadala jako trefa do černého. Vešli jsme do místnosti, kde lidi předli blahem, křičeli bolestí a zatínali zuby. Dostali jsme kbelík s horkou vodou, do které jsme si po kolena namočili nohy. Vím, že masáž může být i nepříjemná, ale tahle i dost bolela. Masérovy ostré klouby se mi zapichovaly do chodidla. „Au,“ zaúpěla jsem. Za chvíli ale pocity bolesti zmizely. Nakonec jsem odcházela s lehkýma nohama víly.

 

RÁJ KULINÁŘŮ
Že chceme ostrovy prozkoumat i po kulinářské stránce, jsme dali Jasonovi vědět ještě dříve, než jsme sem přijeli. Protože přání hosta je rozkazem, ujal se tohoto úkolu velmi zodpovědně. Jedli jsme všude a všechno. Čínská kuchyně je široký pojem. Taiwanci tvrdí, že ti nejlepší kuchaři přišli na ostrov z Číny s Čankajškem v roce 1949. „Znáte pekingskou kachnu? Tak mi věřte, že tady bude lepší než v Pekingu,“ ujišťoval mě Jason. Ne všichni členové výpravy ale měli z kulinářských výletů stejnou radost. Vždycky jsem tvrdila, že nejím jenom koprovou omáčku a krupicovou kaši. Všemožně jsem se snažila, abych to mohla říct i po návratu z Taiwanu.
Můj kolega na tom byl o poznání lépe, neboť má „rybí“ žaludek. Chutnají mu všichni obyvatelé mořské říše. Dokonce i tací, do kterých se Taiwanci moc nehrnou, jako třeba ježovka. Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se ho: „Je něco, co vám nechutná?“ Nechal kraba krabem a na chvíli se zamyslel: „Nikdy jsem neměl rád lečo.“
Okusila jsem všechno, ale ne vždy s chutí. Slušnost není pokaždé pohodlná. Tak jsem si dala medúzu nebo mořskou okurku. Chutná jako slizké želé. Je prý ale zaručeně zdravá, neobsahuje žádný cholesterol.
Najdete tu i dost suši barů. Některé vypadají roztomile. Uvnitř místnosti se pohybuje dráha, na které jsou místo vláčků talířky se vším, čemu se dá říkat suši. Kdyby na nich bylo něco jiného, líbilo by se mi tam ještě víc.

 

BLÍZKÉ DUŠE
Máme je rádi - všechny naše blízké, kteří nám od dětství drží ruku, abychom nespadli. Na ty, o které jsme už přišli, s láskou vzpomínáme. Řeklo by se, že na celém světě je to stejné. Uctívání předků má ale na Taiwanu své zvláštnosti. Hřbitovy připomínají zvláštní miniaturní městečka. Vídáte je v kopcích, na koncích políček, na okrajích vesnic, daleko od pozemských životů. U jednoho hřbitova jsme zastavili a prohlíželi si bohatě zdobené hroby, ukryté ve vysoké trávě. „Než budete fotit, požádejte o dovolení zemřelé,“ upozornil nás Jason.
Hřbitov vypadal, jako by se o něj dlouho nikdo nestaral. Lidé sem přijdou jednou za rok, není to oblíbené výletní místo babiček jako u nás. To ale neznamená, že by Taiwanci své bližní neuctívali. Naopak. V každém domě najdete oltář, kde jim denně zapálí svíčku. Modlí se k nim a prosí je o pomoc a ochranu. Taiwanci si představují „život po životě“ stejně jako ten pozemský. Potřebujete auto, ledničku, pračku? Pak věřte, že tam je budete potřebovat také a tím pádem i peníze. Před chrámy stojí malé věže, ve kterých plápolá oheň. Hází se do nich peníze předkům a také bohům.
Podobně jako my máme Dušičky, na Taiwanu se koná Ghost Festival. Velkolepé oslavy zažijete ve městě Keelung. Legenda praví, že první den v měsíci otevře Hádes brány své říše, takže mrtvé duše mohou uniknout a hodovat ve světě živých. V každém chrámu najdete opulentní hostinu. Nechybí ovoce, květiny, jídlo zabalené v dýmu voňavých tyčinek. Vrcholem oslav je zapálení lampiček, které se vypustí na vodu, aby duše našly cestu k bohatým talířům.
Vždy jsem si myslela, že na onom světě mi bude úplně jedno, jaký je stav mého účtu. Teď je mi jasné, že to může být i jinak.

 

PLÍCE OSTROVA
Taiwan je bohatý ostrov, to asi každý ví. Málokdo ale tuší, že tenhle kousek světa ukrývá i ohromné přírodní bohatství. Vznikl tektonickou činností. Nejvyšší hoře se tu říká Nefritová, ale je známá i jako Mt. Morrison. Měří 3952 metrů. My jsme to nezkoušeli, ale dostat se na její vrchol prý není tak obtížné. Musíte být samozřejmě v dobré formě a mít patřičné vybavení. Chcete-li se dostat nahoru, je nutné získat povolení, s kterým vám bude přidělen i kvalifikovaný průvodce.
Matka příroda prostě na Taiwanu nezahálela. Chcete se procházet po voňavých loukách, poslouchat v hustých lesích zurčení potůčků nebo pozorovat vodu padající z vodopádů? Račte. Nechybí tu peřeje, skalnaté útesy, rokliny ani pláže s jemným pískem. Vyvinuly se tu i druhy zvířat, které nikde jinde neuvidíte.
Když nám Jason oznámil, že nám ukáže plíce Taipei, trochu jsme netušili, o čem mluví. Jízda trvala si dvacet minut, než jsme se ocitli před branami Yangmingshanu, jednoho ze šesti zdejších unikátních národních parků. Taipeici sem s oblibou prchají před stresem velkoměsta.
K otázce ochrany přírody se zde staví velmi uvědoměle. Přestože jsem měla v parku problém najít koš na odpadky, nikde neležel ani papírek. V záhonu jsem zase našla ceduli s nápisem: Chovejte se ke květinám laskavě. Takový přístup k ekologii samozřejmě přináší plody. Nikde jinde jsem nepotkala tolik dobrovolníků jako tady. Zatímco u nás by tento systém zřejmě zkrachoval, tady dobrovolníky, kteří pracují zadarmo, najdete nejen v parcích, ale i v muzeích a jiných státních zařízeních.
Parkem Yangmingshan nás provázela starší dáma. Měla už stříbrné vlasy, ale sedmdesát let bych jí nehádala. Občas jsem měla problém stačit jejímu tempu. Dřív zastávala vysoký post v bance, ale protože příroda vždycky byla její slabostí, tak si na stará kolena splnila sen.
Ryzí krásu přírody jsme obdivovali i v jiném parku. Na mě zapůsobil přímo magicky a magické je i jeho jméno - Taroko. Největší slávu mu přináší propast z čistého mramoru Taroko Gorge. Parkem se řítí divoká řeka Liwu. Podél ní spatříte i pagody, chrámy a další svatyně. Lidskou rukou tady vznikla i jiná impozantní stavba. Není krásná a na první pohled její význam zřejmě neoceníte, ale vytvořit silnici v terénu plném kaňonů a příkrých stěn byl úkol hodný bohů. Přesto se ho ujal „obyčejný“ kapitán Ting Heng. Za svou troufalost zaplatil životem. Nejen jeho, ale i dalších dvě stě dvanáct mužů zavalily balvany padající z všudypřítomných skal. Dnes jsou považováni za hrdiny.

 

TAJEMSTVÍ PŮVODU
Na Taiwanu žije téměř dvacet tři milionů obyvatel. Patří mu sedmá příčka mezi nejhustěji zalidněnými zeměmi světa. Ale kdo vlastně jsou obyvatelé Taiwanu? V roce 2000 vytvořilo zdejší centrum pro volební výzkum dotazník, kde se ptalo: Jste Taiwanec? Číňan? Taiwanec i Číňan? Nejvíce lidí se považuje za Taiwance a nejméně za Číňany. Taiwanci jsou přitom potomky Číňanů, kteří přišli na ostrov v různých dobách především z jižní a jihovýchodní Číny. Osidlování Taiwanu přistěhovalci nastalo ve větší míře ve dvanáctém století, kdy čínská pevnina procházela mnoha společenskými a hospodářskými změnami. Obyvatelé ostrova se mezi sebou dále dělí na Jihofuťieňany a Hakky. Kromě toho tady žije deset domorodých kmenů, což je kolem tří set tisíc příslušníků austronéské kultury, která ostrov osídlila již před tisíci lety.
Přístup taiwanské vlády k domorodcům je výjimečný. Být příslušníkem nějakého kmene má dokonce výhody. Třeba to, že student domorodec je zvýhodněn při přijetí na vysokou školu. To je velké plus, protože na Taiwanu vládne silná konkurence, takže vzdělání je pro mladé jednou z priorit. Vláda věnuje domorodcům peníze, za které si stavějí domy, školy a podobně. Samozřejmě si za ně nestavějí chýši po vzoru svých dědů, ale moderní dům s klimatizací. Pravda, obroda domorodé kultury občas zavání kýčem, ale na druhou stranu účel světí prostředky. Návštěva aboriginských vesnic, jak se jim tu říká, připomíná zábavní parky. Mezi kolotoči, lanovkami a jinými atrakcemi najdete modely domů, v nichž žili předci dnešních obyvatel ostrova.
První obyvatelé ostrova po sobě nezanechali žádnou písemnou zmínku. Antropologové se domnívají, že jejich jazyk a gramatika patří do malajsko-polynéské skupiny. Také zvyky, jako tradiční tetování, identické jméno pro otce a syna, lov hlav nepřátel, uctívání duchů či pohřbívání předků uvnitř chýší, se podobají tradicím indonéských ostrovů. Přesto odpověď na otázku, odkud skutečně přišli, není jednoznačná.
Nejnovější výzkumy dokazují, že Taiwan byl osídlen již v dobách pozdního paleolitu. Nejstarší dochované nálezy vznikly před třiceti až patnácti tisíci lety. Nejvíce archeologických nálezů spadá do období neolitu, což znamená stáří kolem pěti tisíc let. Díky nim víme, že lidé už tehdy chovali zvířata, vyráběli keramiku a pěstovali plodiny. Jejich kultura je označována podle největších archeologických nalezišť slovem changping nebo tapenkeng. Ploché sekery, bronzové doplňky, skleněné korálky, červená neglazovaná keramika nám ukazují spojení s Indonésií, kde byly objeveny podobné artefakty. Naopak černá a červená neglazovaná keramika, štípané kamenné nože, hliněné trojnožky nebo kostěné hroty šípů nás přivádí na čínskou pevninu. Mnoho vědců se ale domnívá, že dosud nalezené předměty neprokazují jasné spojení s domorodci žijícími na ostrově dnes.
S jistotou ale víme, že Číňané Taiwan znali ve třetím století našeho letopočtu, kdy království Wu vyslalo na ostrovy ve Východním moři deset tisíc mužů, aby je zmapovali. Jejich úkolem bylo poznání, nikoli kolonizace. Číňané si zaznamenali, že „na ostrově žijí ‘barbaři’, hovoří nesrozumitelně, neumějí psát, loví zvěř a sbírají divoké plody“. Nejstarší historie dějin Taiwanu je plná nezodpovězených otázek, a tak není divu, že na sebe přitahuje značnou pozornost. V roce 2001 bylo v oblasti Taitung, kde žijí lidé kmene Puyuma, otevřeno Národní muzeum prehistorie. Jeho znakem je nefritová náušnice ve tvaru jaguára nalezená v blízkosti muzea. Dosud nikde nebyla podobná ozdoba objevena.

 

ORCHIDEJOVÝ OSTROV
Nemám ráda malá letadla. Pokaždé mám pocit, že co chvíli spadnou. Dostat se na Orchidejový ostrov ale jinak nešlo. Na palubě nás bylo asi dvacet. Chci zahnat strach a pokouším se myslet na něco pěkného. V duchu jsem si opakovala ten název - Orchidejový ostrov. Už jen ta slova voněla. Přistáli jsme, a pak se stalo něco zvláštního. Dýchlo na mě tajemství starých věků, které tu předávají otcové svým synům, aby je i oni mohli předat dalším generacím. Vítejte na ostrově, kde domorodá kultura nepřežívá, ale žije.
Na letišti nás čekal místní průvodce. Taiwanec to nebyl. Byl menší a tmavší a hned mě zmátl. „Jsem z kmene Tao,“ představil se. Já jsem ale přijela s tím, že tady žijí lidé kmene Yami, staví pěkně zdobené kánoe, malují na ně i oči, aby loď včas zahlédla potravu, protože ryby jsou pro domorodce důležité. Uctívají je každým rokem během obřadu Létajících ryb. Muži si obléknou tradiční oděv a na hlavu si nasadí zvláštní helmu. Yami jsou také jediným kmenem, který nikdy nevyráběl alkohol ani nezbavoval nepřátele hlav. Nakonec jsem se dozvěděla, že slovem Yami označili tyto lidi historikové. Oni sami se považují za lidi Tao.
Na sobě měl džíny a tričko, u ucha držel mobil. Domorodec k pohledání. Vedro bylo k zalknutí. Příjemné a chladné útočiště nám poskytla jedna z mnoha zdejších jeskyní. Dřív v nich prý lidé žili, dnes sem jezdí na piknik. Na kamenech zářily červené kříže. Víru Kristovu sem přinesli před padesáti lety misionáři ze Švýcarska.
Přesto ani misionáři, ani civilizace nezahubili původní kulturu. Místní žijí tak, jak chtějí. Mají několik obydlí. V létě využívají venkovní chýše, kde se schovávají před prudkým sluncem. V zimě zase sejdou po úzkých schůdcích kousek pod zem, kde mají další příbytek. Uzoučké kamenné schody slouží proti zlodějům, špatně se po nich utíká.
Byli jsme pozváni na oběd. Před domem pobíhali psi a vykrmení pašíci. Hledali stín. Šla jsem na toaletu. Vana, zrcadlo, pračka jako doma. Stěny hlavního pokoje byly vyzdobeny pěknými domorodými kresbami - vytvořil je zeť našeho hostitele. Jinak tu nechyběl telefon ani jiné vymoženosti. A všude hejna much. Čím víc je člověk odháněl, tím více provokovaly. Nezbylo než se s nimi podělit o jídlo. Samé ryby a přesolené potvory z moře.
Chystali jsme se k odjezdu. Jason se ještě o něčem dohadoval s domorodcem, pak vytáhl peněženku a já si všimla, že hostitel chtěl za svou pohostinnost přesně tři sta eur. Pak nám spokojeně mával na rozloučenou. Místo bederní roušky už měl ale na sobě tričko a ošuntělé džíny.

 

ÚTĚK PŘED RANANIM
Do odjezdu chyběly už jen dva dny. Těšila jsem se na vůni svíčkové a až mě doma uvítají kopce Českého středohoří. Z rozjímání mě vyvedl Jason. Rozevřel noviny a ukázal prstem na fotografii, která zobrazovala zuřící tajfun. „Na Taiwan se žene Rananim!“ vyhrkl ze sebe. „Kdo?“ zeptala jsem se dost naivně a doufala, že jde třeba o politické hnutí podivného názvu. „No přece tajfun,“ vysvětlil mi dost jasně, o koho jde. V krku se mi zasekl rohlík s marmeládou, který jsem do té chvíle s chutí přežvykovala. Jason si zatím nabral plný talíř jídla a s ním se vrátil jeho smysl pro humor. „Ale neboj, třeba se ještě otočí a půjde na Japonce,“ snažil se mě uklidnit. Emoce jsem zahnala do kouta a mozek pracoval jen na racionálních vlnách.
Rananim naštěstí neměl dost síly, aby ofoukl celý ostrov, tak mu stačilo polechtat jen severní výběžek.

 

Taiwan si buď zamilujete, nebo ho nepochopíte, stejně jako cigarety s názvem Dlouhověkost, které seženete v každé trafice. V zenovém klášteře mi mnich vyprávěl, že nemůžeme zabít živou bytost, protože v každé žije kus Buddhy. Pomatená vlaštovka, která nemohla najít cestu z kláštera, ho ale nechávala v klidu. Máme se vzdát světských radostí a jiných civilizačních vymožeností, abychom se zbavili utrpení, které nám přinášejí. Přitom klášter Chung Tai Zen Monastery, v němž žije, je supermoderním dílem. Mnichům k životu nic nechybí - auta, mobily ani výtahy, kterými se přesouvají mezi jednotlivými patry tohoto duchovního mrakodrapu. Původně jsme chtěli v klášteře rozjímat, ale uprostřed blýskavých soch nás to opustilo. Mnich přesto pravil: „Jsou dobré a špatné touhy. Stejně jako voda vás ponesou, nebo utopí.“
Taiwanci tvrdí, že jejich ostrov se dotkne vašeho srdce. To se určitě stane. Buď z toho vznikne láska na chvíli, nebo na celý život.

 

 


Tao očima marťanského fotografa
napsal Josef Formánek

 

Často mívám pochybnosti. I o sobě. Jak ale přiletím do jiné země, jsem opět NIKDO, nový list papíru, prázdný obličej. Astrologové by vám o tom pověděli svoje, jak je místo, ve kterém trávíte čas, pro život důležité. Nevěřím jim ani slovo, ale ta možnost žít znovu od začátku aspoň na chvíli je pravdivá. Taiwan mě změnil i fyzicky. Dozvěděl jsem se, že mám příliš dlouhý nos a že jsem krásně vysoký a bílý. Mimo to i příliš neukázněný. Jak jinak si vysvětlit mé smrkání na veřejnosti, kdy se po mně vždy ohlédla celá ulice nebo restaurace? Nadto jsem si uvědomil, že jsem špatný strávník, neboť jídlo nevychutnávám srkáním, mlaskáním a krkáním.
Taky jsem zádumčivý. Šestiproudé ucpané dálnice mě naplňovaly tichem a prázdnotou víc než honosný a mnichy přeplněný největší zenový chrám na světě. Spoustě věcí nerozumím, ale umím se radovat jako dítě. Třeba z barevných neonů a teplých vzdechů ještě ze dne vyhřáté Taipei, pomalu se ukládající ke spánku, zatímco filipínští a pákistánští dělníci jdou na noční do továrny na všechno s vizitkou „made in Taiwan“.
Nemohu usnout na hotelovém pokoji. Na otázku po nejlepším suvenýru odtud mi zdvořilá pokojská pokorně odpoví, že je to notebook. Beru si od ní led, chladím si whisku a píšu všem domů, neb nemůžu spát, že si tu připadám jak Marťan. Od Gábiny Osvaldové mi přijde několikanásobná SMS: „Nádherná příroda uprostřed, vopičky, strašná humidita, když se zvedne žlutej příkrov, přijde tajfun. Taiwan. Každý zvíře je pro ně jen jídlo. Já tam byla dost dlouho. Pít se nedá ani ta kořalka s jelenem. Málem jsem tam zešílela. Smějou se, ale úplně jinejm věcem. Děkuju se řekne sije sije. Žádný sej sej. Prosím bukaci. Svý mrtvý pohřbívaj na konci políček. Tomu rozumím. Maj krásný bílý cukrový hroby. Doufám, že najdeš tu ulici, kde maj všechno, co je zakázaný. Dost se tam krade. Za ní jsou bordely. Ještě si přeješ citovat? Taky maj svátek, kdy obětujou peníze pro zemřelé předky. Ale pálej falešný. Takže těm mrtvejm naserou. Kouř z papírků. Ale dobře to vypadá. Gábina.“
Ráno mě probudí hluk statisíců skútrů, na kterých jedou Taiwanci po mnohaúrovňových dálnicích do práce. Tři plné magistrály nad sebou se křižují v jednom bodě. Všemi směry jedou lidé na skútrech a kličkují mezi auty. Nikdo netroubí. Na zrcátkách aut se houpe obrázek spočinutého a usměvavého Buddhy.
Než vyjedeme z Taipei, míjíme fabriky, kouzelné zahrady se zlatými rybkami a zakrslými stromy. Mrakodrapy, šedé špinavé ulice, taoistické chrámy, kde je místo i pro Buddhu. Princip tao je jednoduše krásný. Tao je jako řeka. Pluj s ní, energií, podstatou. Využij proudu, buď v harmonii.
Vzpomněl jsem si na to na ostrově Kinmen ležícím kousek od kontinentální Číny, ze které uprchl Čankajšek se svými věrnými na Taiwan. Donedávna doslova pršely na Kinmen z uraženého kontinentu bomby. Stovky, tisíce. Se smrtícím obsahem nebo propagandistickými letáky. Spousta místních raději odešla na Taiwan. Jen jeden člověk poznal sílu řeky. Nebojoval s ní, neutíkal, ale využil jejího proudu. Z bomb začal po válce, kdy byl nedostatek železa, dělat nože, neboť ocel bomb byla prvotřídní. Utopíme je v krvi, mysleli si soudruzi na druhé straně. Netušili, že maestro Wu, o kterém točily reportáže snad už všechny světové stanice včetně CNN, přemění špatné v dobré. Jeho syn mi ze zrezivělého torpédovitého tvaru vykoval a zbrousil krásný, ostrý a třpytivý nůž na suši. Věděl, o co jde, protože suši tu zdomácnělo pro změnu díky Japoncům, kteří Taiwan a přilehlé ostrovy okupovali zase v jiné válce, té druhé světové.
Suši miluji pro jeho barvy, chuť, lehkost a fantazii. Taky proto, že mi tolik připomíná tibetskou mandalu, geometrický obraz z barevného písku, který několik dní buddhističtí mniši opatrně skládají zrníčko po zrníčku, aby ho potom v jednom okamžiku rozmetali. Pomíjivost. Takové je i suši. Děláte ho třeba čtyři hodiny, jako hold pro kamarády, ozdobíte chryzantémou, jednotlivá různě barevná sousta skládáte do obrazců. A oni ten obraz během pár minut promění v jatka, orgie vůní, barev a chutí. Nejlepší na suši je ježovka. Klidně i samotná. Rozlomíte a syrovou ji lžičkou vyberete. Ta nažloutlá hmota je na stupnici lahodnosti od 1 do 10 na nejvyšší příčce. Výborný, i když to není suši, je lotosový květ. Dá se připravit na spoustu způsobů, třeba jako polévka nebo závitek. Skvělí byli také nasolení krabi na Orchid Islandu, kde žijí zřejmě nejvíce zachovalí původní obyvatelé, které nedokázala zpacifikovat ani několikátá čínská vlna imigrantů, ani pohodlí civilizace. Každá rodina kmene Yami má tři domy. Jeden na zimu, který vypadá asi jako zemljanka. Ten na jaro a podzim je regulérní chýše a ten na léto je jen takový posed na metrových kůlech bez stěn, pouze s palmovou stříškou. Dnes od taiwanské vlády, která si jako jedna z mála podobných institucí uvědomuje důležitost původních obyvatel už kvůli historii, turistům i kořenům, dostávají obyvatelé ostrova peněžní příspěvky na obrodu původní kultury.
A tak na Orchidejovém ostrově najdete klimatizované vily, ke kterým si místní přistavěli své letní příbytky. Tam je najdete, stejně jako před padesáti lety, kdy sem přišli misionáři, klábosit pod palmovou střechou. Za úplatu jsme se mohli podívat do jednoho z původních zimních domů. A tam mezi očouzenými zvířecími lebkami, řezbami, luky a šípy, ale také moderním větrákem a stříbrnou televizí nám v domě svých rodičů jeden muž ukazoval bojový štít z proutí. Ze stejného materiálu měl i vestu a helmu. Požádal jsem ho, aby si ji pro focení oblékl. Učinil tak, ale vzápětí si ji rychle sundal a polekaně odložil. Prosil mě, ať ho už nefotím, že to je špatné znamení, že udělal chybu. Obléci si brnění v době míru prý může přinést válku nejen jeho rodině, ale celé vesnici. Na ten zážitek, na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Jak se najednou roztěkaly, jako by uviděly minulé nepřátele z jiných vesnic, kteří proti obráncům vrhali kameny. Vzpomínám si, jak mu, než sundal přilbu, ztvrdly rysy a já v tu chvíli uviděl ostrov takový, jaký byl. Potom mobilem volal své ženě, že udělal chybu a že asi přijdou zlí duchové.
Při cestě zpátky do Taipei jsme se zastavili v malé dílně, kde vyráběli z červených korálů miniatury. Ještě hezčí jsem předtím viděl vyřezané z korálů i ze slonoviny v Národním palácovém muzeu. V jedné, velké asi jako můj malíček, byly vyryté hory, na nich lidé, vesnice, stromy i meditující mniši. Jako by tam někdo vyryl celý svět. V jednom zlomku okamžiku jsem pocítil obrovské nutkání tu věc vlastnit, dotýkat se jí svými hrubými prsty. Ale pak jsem to ve svém taiwanském životě pochopil. Nemusíme věc vlastnit, abychom se z ní radovali. Je nutné vlastnit svítání? Nebo kropenaté delfíny skáčící nad vlny východního pobřeží? Ne. A tak jsem já, na Taiwanu pravověrný rodilý ufon, zavřel dveře své rakety a odletěl zpátky domů do Čech. Měl přijít tajfun a já už měl stejně Taiwan uložený v hlavě. Lotosové plantáže s lekníny i bambusovými domky. Jako by je ani nepostavil udřený rolník s palmovou přikrývkou hlavy, ale Konfucius, jehož myšlenky a básně si přinesli přistěhovalci s sebou na ostrov, kde okolo monumentálních hor, rozkvetlých květin a motýlů tečou divoké řeky vodopádem do údolí, kde nejsou jen křemíkové čipy, chrámy a korporace, ale i lidé. Ty hory jsou křehké a při zemětřeseních se často zřítí dolů a zatarasí řece cestu. Ale ona je obepluje a míří k moři. A v ní plavou ryby a nejen z těch ryb dělají Taiwanci tisíce nejvybranějších pochoutek. To je život. Radost. Život je tao.

 

 


Co byste měli vědět
Na Taiwan potřebujete vízum. Žádejte o něj v Taipeiské kanceláři se sídlem Evropská 33 C, Praha 6, telefon 233 320 606. Za jednorázové vízum zaplatíte 1010 Kč, za skupinové (8 osob) polovinu. Úřední hodiny v konzulárním oddělení: Po-Pá 9.30-11.30, 13.30-16.30 hodin. Letět do Taipei můžete přes Paříž, Amsterdam, Londýn nebo Vídeň. Doba letu je asi 14 hodin. Cena letenky se pohybuje okolo 30 tisíc Kč v ekonomické třídě. Až dorazíte, nařiďte si na hodinkách o osm hodin více. Informace o ubytování najdete na http://taiwan.net.tw nebo na www.hostels.com. Železniční doprava je na velmi dobré úrovni, rychlá, cenově dostupná. Ideální doba pro návštěvu ostrova je podzim nebo jaro, pokud nechcete snášet vysoké letní teploty. Sledujte zprávy o počasí, aby vám tajfun nenarušil pobyt. Očkování se nevyžaduje (přesné informace - Hygienická stanice hl. m. Prahy).
Užitečné kontakty: www.taiwan.net.tw
www.lonelyplanet.com/destinations/north_east_asia/taipei
prosinec 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group