ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČEČENSKO - VDĚČNOST NEČEKEJ

V pořadí již druhá rusko-čečenská válka zuří na Severním Kavkaze víc než rok a půl. Lidé v uprchlických táborech v Ingušsku i v rozbombardovaném hlavním městě Čečenska Grozném přežívají ze dne na den.


DOPAD NA ZEM

Přistání a zejména přivítání na ingušském letišti Magas ihned signalizuje, že jste v Rusku, ve válečné zóně posedlé kontrolami a podezřívavým postojem ke všem cizincům. Téměř každý zahraniční pracovník je tedy ihned oddělen od ostatních pasažérů, registrován a v mnoha případech i poměrně dlouho vyslýchán, proč a za jakým účelem do oblasti cestuje. Snaha o jakoukoli humanitární aktivitu v oblasti Severního Kavkazu na vás totiž jako na cizince automaticky vrhá stín zahraničního špiona, který pod rouškou humanitární mise kryje své vyzvědačské touhy. Ruské činovníky (a o to méně ruské tajné, jejichž vliv na ně se od sovětských dob zase tak moc nezmenšil) totiž nepřesvědčíte ani dlouholetou výhradně humanitární činností. Situace však není nikdy tak špatná, aby se z ní nedalo nějak vykličkovat - pouze si musíte zvyknout, že každý kontakt s úřady v regionu může být spojen s dlouhým a obsáhlým vysvětlováním důvodu pro svoji práci.

Problémy přináší i postupné etablování humanitární mise v Ingušsku. Severní Kavkaz je sice vyhlášen svojí tradiční pohostinností a vstřícností vůči cizincům, téměř deset let války a násilí je však v regionu znát a mimo vše jiné to také znamená poměrně rozšířenou neúctu k poctivě vydělaným penězům a neuměřenost výkonu a očekávaného příjmu. Řečeno jednoduše: Severní Kavkaz byl vždy bohatý na vysoce kvalitní nerostné suroviny (ropu a zemní plyn) a s nimi spojený chemický průmysl. Ten přinášel schopným obchodníkům, ale především tvrdým spekulantům závratné sumy peněz. Hlavní masa lidí zůstávala přitom poměrně chudá, často nezaměstnaná, pronásledovaná sovětským a posléze ruským hospodářským chaosem, v němž se nevyplácely mzdy, důchody ani sociální dávky, a když už jednou za čas ano, tak jen těm, kteří měli "konexe" a tvrdé lokty.

Poslední desetiletí minulého století tuto propast jen prohloubilo. Lidé ztratili víru v poctivý výdělek. Důsledkem je, že se snaží za každou cenu urvat, co se dá. Co je doma, to se počítá - zní všudypřítomné heslo. Příležitostí vydělat si je málo a obecný trend, daný nestabilitou a chaosem v regionu, tlačí hlavní masu lidí do bezuzdného podlézání a okrádání cizinců.

Klasickým příkladem takového postupu je, že se nezkušeného a poněkud naivního humanitárce ujme silná místní rodina (přes široké příbuzenské vazby se na Severním Kavkaze řeší téměř vše) a poskytne mu zázemí. Cizinec je šťasten, že se brzy po příjezdu začínají věci hýbat, humanitární projekty rozbíhat, také ubytování, auto i další nezbytnosti se díky lokální rodině rychle našly. Když však dojde na placení, nestačí se divit.

ÚNOSY

Region Severního Kavkazu (zejména Čečensko a Dagestán) je v zahraničí nechvalně známý únosy cizinců a jejich prodáváním zpět za horentní sumy peněz. Dojem neklame. Např. Čečensko je v posledních pěti letech místem s jednou z největších koncentrací loupežných únosů a vražd cizinců, jejichž těla, ale častěji živé schránky jsou za obrovské sumy prodávány zpět jejich příbuzným či zaměstnavatelům nebo zahraničním vládám.

Svodky mezinárodních informačních agentur uvádějí, že v regionu bylo za posledních deset let krátkodobě či na několik měsíců uneseno kolem 700 cizinců, několik desítek z nich za to pak zaplatilo životem. Statisícové sumy požadované za navrácení unesených humanitárních pracovníků, brutální vražda čtyř pracovníků Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1997 v čečenských Starých Atagách či následný únos zaměstnanců britské telekomunikační firmy, jejichž uřezané hlavy se později našly u silnice z Grozného směrem na sousední Ingušsko, vyděsily mezinárodní veřejnost i humanitární organizace natolik, že Čečensko je pro mezinárodní veřejnost dodnes synonymem černé díry, v níž nenávratně mizí desítky humanitárních pracovníků.

Ostražitost je samozřejmě zcela namístě. Každý humanitární pracovník přijíždějící do regionu (a to již v Ingušsku či Dagestánu) by měl mít u sebe minimálně jednoho ozbrojeného ochránce, který jej doprovází téměř na každém kroku. Ozbrojená ochrana kanceláře mezinárodní humanitární organizace je také nutností, stejně jako pravidlo podávat svému okolí o vlastním pohybu, finančních tocích své organizace i plánech na další den či týden co možná nejméně informací.

Všeho ovšem s mírou: zejména v Ingušsku není v současné době nebezpečí únosu příliš veliké. Daleko pravděpodobnější je smrt při automobilové nehodě (špatné silnice jsou doslova přeplněné nekvalitními vozy, což znamená při zběsilém řidičském stylu místní "zlaté mládeže" skutečné riziko). Přílišná ochrana zahraničních zaměstnanců humanitárních organizací, kteří jsou někdy obklopeni davem ochránců a nesmějí se často hýbat ze své nazraňské rezidence, znamená celkovou izolaci těchto lidí, kteří pak ztrácejí vhled do reálné situace a kontakt s obyčejnými lidmi, což může být v mnoha ohledech osudné. V nejužším humanitárním týmu se poté začne kvůli izolaci velmi často projevovat tzv. "ponorková nemoc", jež je často opomíjeným úskalím humanitární práce na Severním Kavkaze.

PROPUSTKY DO ČEČENSKA

A to přitom není v pracovním prostředí humanitární práce na Severním Kavkaze nouze o neustálý stres a psychické vypětí. Konstantní noční můrou zahraničních humanitárních pracovníků v regionu, kteří chtějí projet do místy totálně zničeného Čečenska, kde je pomoc daleko více potřebná a nedostatková, je prachobyčejné právo na svobodný přístup do této malé republiky. Občas to vypadá, jako by se do orazítkovaného papíru nazývaného "propustka" vtělila veškerá idiocie sovětského byrokratického systému, několikrát znásobená totálním válečným chaosem na Severním Kavkaze a rozkladem ruských ozbrojených sil.

Stručně a jasně: základní pocit humanitárce, který se odhodlal k výjezdu do Čečenska, je, že vojáci i tamní vláda dělají vše pro to, aby mu to znemožnili.

Čečensko, v některých částech značně zničené, skrývá klasická nebezpečí poválečné země - náhodné výbuchy, občasnou střelbu, nášlapné miny, kontaminovanou vodu, infekce, rozvrácenou a nespolehlivou státní správu.

Pro humanitární práci v tomto regionu je mimo starost o vlastní bezpečnost cizince klíčové vycházení s vojáky. Ruští žoldáci (tzv. kontraktnici) na kontrolních postech, rozesetých po celém Čečensku, si chtějí v první řadě vydělat. Papír s razítkem a povolením od hlavního velitele ruských ozbrojených sil v Čečensku, který vám umožňuje vstup, dokáží na prvním postu odmítnout a říct vám, že potřebujete povolení úplně jiné. Či ho roztrhají a řeknou si rovnou o úplatek. Ten jediný je vlastně zajímá.

Hádat se s často podnapilými ruskými vojáky o to, že jejich postup je nejen nezákonný, ale také ponižující a překračující jakékoli meze slušného chování, se rozhodně nevyplácí. Případ místního pracovníka Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC) z června letošního roku to jasně dokazuje. Při rutinní prohlídce vozu ICRC na jednom z kontrolních stanovišť v čečenském hlavním městě Grozném a následné hádce vypálili opilí ruští vojáci po pracovníkovi několik výstřelů a jeden z nich ho zasáhl do břicha. Muž byl ještě týž den operován v jedné z místních nemocnic a podle informací ICRC je jeho nynější zdravotní stav stabilizován. Práce humanitárních organizací jde dál.




Chcete se dozvědět více o aktuální situaci v Afghanistánu, médíích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech? Navštivte www.infoservis.net.
listopad 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group