ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AFGHÁNISTÁN - ZEMĚ SPRAVOVANÁ PŘÍMO ALLÁHEM

První vlna uprchlíků z afghánských měst, která byla označena jako možný cíl amerického útoku, se dala do pohybu kolem 15. září. Byli to ti nejprozíravější. Ostatní - chudí, nemocní, osamělé matky s mnoha dětmi - doufali, že si to Američané přece jen rozmyslí. Začaly kolovat fámy, kterými obyvatelé Kábulu uklidňovali sami sebe. Muži na ulicích se ujišťovali navzájem, že USA mají nyní superpřesné zařízení, takže se dokáží strefit do příslušníka hnutí Taliban, i když stojí metr od vás, a nikomu jinému se nic nestane. Od objektů, které měly strategický význam, jako administrativní centra, vojenské objekty či letiště, se lidé přesunovali do tzv. čistých čtvrtí - tak Kábulané začali říkat těm částem města, kde podle jejich názoru nebylo vůbec nic, co by si zasloužilo pozornost amerických bombardérů, stíhaček a raket.


PRYČ Z KÁBULU

Do 7. října 2001, kdy začal americký útok, jsme na cestách vedoucích z Kábulu na sever, k Pandžšírskému údolí, potkávali pouze desítky velmi vyčerpaných lidí, kteří měli za sebou dvoudenní mimořádně těžký pochod přes hory. Po zahájení bombardování proud lidí významně zesílil. Nejdříve museli nepozorovaně uprchnout z města, nebo uplatit talibanské hlídky, aby je propustily. Kumrat, šestačtyřicetiletý inženýr, se dva dny skrýval na okraji Kábulu, než se mu podařilo projít. Potkali jsme ho u obce Kopiso ležící přímo na frontové linii. "Mně by nepomohly žádné úplatky. Muže talibové v posledních dnech sbírali a verbovali do své armády. Potřebují posílit. Čekají, že na ně zaútočí nejen Američané ze vzduchu, ale i Severní aliance po zemi." Kumrat byl slušně oblečený, kdysi byl prý velmi zámožným a váženým mužem. Nyní si veškerý majetek nesl zabalený ve dvou arabských šátcích. "Ženu jsem poslal s příbuznými do Pákistánu. Odjeli už před týdnem. Já jsem chtěl zůstat doma, protože jinak nám všechno ukradnou. Buď to stihnou teď talibové, nebo, až přijde do města, Severní aliance. Každá armáda rabuje, s tím se nedá nic dělat, i naše i ruská i americká," říká odevzdaně.

Z hlavního afghánského města Kábulu odcházejí lidé - a zase se sem vracejí - už 22 let. Vždy když se má přes metropoli přehnat fronta, dají se davy do pohybu. Mají to již nacvičené. Pro velkou část obyvatel Kábulu se nyní stalo útočištěm Pandžšírské údolí - v jeho jižní části, asi 50 kilometrů od hlavního města, se na skalnatých svazích usadili uprchlíci už před mnoha lety. Teď k nim přibývají další. Místní lidé se k nim chovají zdrženlivě. Amin, velitel hlídky, která střeží vjezd do Pandžšíru, se nám svěřil: "Mohou mezi nimi být i talibové, kteří se snaží zachránit si vlastní kůži. Jde to jen velmi těžko prověřit. Oni si ustřihnou vousy a tváří se jako nešťastníci. Jediná šance, jak je odhalit, je, že je prásknou ostatní uprchlíci. Většinou utíkají po skupinkách, ve kterých každý každého zná, a když tam je někdo, kdo spolupracoval s Talibanem, všichni to vědí. Jenže skoro nikdy to na něj neřeknou."

Vstupní brána do Pandžšíru je tedy střežena jen symbolicky. Ani závora nebudí dojem, že by právě toto místo bylo nějakou důležitou hranicí. Přesto je. Pod Pandžšírem je ještě několik vesnic, které kontroluje aliance, až ke slavnému letišti Bagrom. "Dnes je kontrolujeme my, zítra tam mohou být talibové," tvrdí Amin, který drží v ruce samopal už deset let. "Do Pandžšíru je nepustíme. Když to naposledy zkoušeli, zničili jsme jim šest tanků a pak toho nechali. Ale ty vesnice, které jsou už mimo údolí, mohou zabrat celkem lehce. Proto se uprchlíci hrnou do Pandžšíru a bojí se zůstat tady na jihu."

Místní obyvatelé se k možnosti, že k nim do obce přijdou talibové, staví celkem lhostejně. "Už tady byli," říká stařeček, který velí svým čtyřem synům. Mají "firmu" na podkovy. Stařec přihlíží a diriguje, synové pracují. "Prostě přišli a nařídili nám, abychom vyhodili televizory. Jenže tady skoro nikdo žádný neměl. To v Kábulu žijí bohatí, tady není elektřina, tak na co televizor? Jinak se vlastně nic nezměnilo. Takže já nikam utíkat nehodlám. Nebojím se ani Bin Ládina. On by muslimům nikdy nic špatného neudělal. Navíc prý teď nepřijdou talibové, ale Američané. Třeba nám tady zavedou elektřinu," říká hlava rodiny a žvýká zelený tabák. Bombardování Kábulu ho stejně jako jeho sousedy nijak zvlášť nevzrušuje. Obává se jen, aby mu Američané nezničili dílničku a aby mu jeho syny nechtěli poslat na frontu. "Máme doma zbraně," říká hrdě. Dvě starší pušky a jeden samopal. Ale to je pro případ, kdyby někdo útočil na náš dům. Mám ještě čtyři dcery, které bych bránil, kdyby mi kluky vzali do války."

GENERÁL BOBODJON

Armáda Severní aliance je z 90 procent složena z dobrovolníků. Většina z nich však bojuje pouze v okolí své vesnice. Jen malá část je ochotna pohybovat se po celém Afghánistánu s frontou a bojovat za ideu, podřizovat se příkazům nejvyššího velení, opustit svůj rodný kraj a stát se dobrovolným žoldákem. Kdyby však kdokoliv zaútočil na Pandžšír, i z výrobců podkov a pastevců se stanou ihned mudžáhedíni.


Zástup rekrutů sil Severní aliance pod vedením generála Bobodjona.

Pandžšírské údolí je pokládáno za nedobytné. Právem. Existuje několik odborných knih o devíti neúspěšných ofenzivách sovětské armády, která během okupace Afghánistánu obsadila celou zemi kromě tohoto úzkého proužku. Vládl mu tehdy slavný, dnes už legendární vůdce mudžáhedínů Ahmed Šáh Mas'úd, podle kterého se také dnes údolí někdy říká Masúdistán.

"Byl to výjimečný člověk a on jediný mohl sjednotit značnou část Afghánistánu," tvrdí generál Bobodjon, další ze slavných vojevůdců, který se však zdaleka netěší takové vážnosti, jako Mas'úd. Především proto, že Bobodjon byl kdysi kádrovým důstojníkem komunistické prosovětské vlády prezidenta Nadžíbulláha. Bobodjon byl u Nadžíbulláha vojenským velitelem Kábulu. Když ho obléhaly jednotky Mas'úda, rozhodl se přejít na jeho stranu. Město mu de facto odevzdal. Stal se jeho spojencem a dnes je pokládán za jednoho z nejlepších stratégů. Právě proto střeží veledůležité letiště Bagrom, a pokud bude zahájen útok na Kábul, jeho muži půjdou v první linii. Bývalý správce Kábulu zná město i jeho okolí dokonale.

Bobodjon je jediný, kdo za celou dobu našeho pobytu v Afghánistánu pozdvihne ke rtům skleničku s alkoholem. Jak ho našel v zemi, kde platí snad nejpřísnější zákazy na světě včetně totálního zákazu pití alkoholu, nám neprozradil. "Za družbu, za komunism, za naše ialsmaskoje gosudarstvo," vzkřikl Bobodjon poměrně slušnou ruštinou a vypil dvě deci tekutiny naráz. "Za Američany pít nebudeme," prohlásil rezolutně. "Teď nám pomáhají, když to potřebují, ale když se jim talibové hodili do krámu, tak je zásobovali přes Pákistán zbraněmi a cpali do nich fantastické sumy peněz. Já osobně jim nevěřím a tuším, že s nimi ještě budeme mít problémy." Do zákopů se ten den generál nevrátil. Jeho muži mají na pití alkoholu velmi nekompromisní názory a cítí zápach vodky na vzdálenost několika metrů.

UPRCHLÍCI

Část armády generála Bobodjona tvoří i uprchlíci. Často je to pro ně jediná možnost, jak dostávat alespoň dvakrát denně najíst. V uprchlických táborech na jihu Pandžšíru je proto naprostá většina žen, dětí a starých lidí. Oni tábory udržují v relativním pořádku, společně se snaží získat nějaké potraviny a organizují zásobování vodou. Stavba obydlí je také kolektivní dílo. Stejně tak kolektiv doporučil, aby si každý ve svém přístřešku vybudoval protibombový kryt. Stěny si plácají uprchlíci z místní hlíny, ze které se ostatně staví i běžné domy. Místo střechy se však v táborech používají plachty, které jsou pozůstatky někdejší humanitární pomoci. V "domečku" o velikosti tři krát čtyři metry žije tolik lidí, že se nám je díky neustálému hemžení nedaří spočítat.


Strategicky významná horská cesta z Faizabadu do pandžšírského údolí, které se stává útočištěm stále početnějších uprchlíků před talibanem.

Poprvé si přede mnou ženy odhalují tvář. Všechny mají velké tmavé oči, husté obočí i řasy a přísně tvarovaná ústa. Osoby mužského pohlaví musejí vyjít ven. Ve stanu se shromažďuje neuvěřitelný počet odhalených dívek i stařen, některé mají v náručí usmrkané děti, jiné jsou těhotné. Všechny na mě nenávistně křičí. Pak jedna hystericky chytne do ruky hrnec a strčí mi jeho obsah pod nos. Směs čehosi zeleného zapáchá strašlivě a je jen málo pravděpodobné, že je určena ke konzumaci. Po podrobnějším prozkoumání je konečně jasné, co tito lidé jedí - obyčejnou trávu, o kterou se musí dělit s kozami, krávami a ovcemi, vaří ve vodě a pak s nadějí, že když tráva stačí k obživě dobytku, musí to s ní vydržet i lidé, jedí nechutné lupeny a dětem dávají "výživný" vývar. Další pochoutkou je upražená kukuřičná mouka, nebo spíš něco mezi moukou a pouhým rozdrceným kukuřičným klasem. Kukuřici získávají od místních obyvatel. Pomáhají na poli a jako odměnu si domů odnesou pár klasů. Jenže jen v jednom táboře žije dnes 7 tisíc lidí a táborů je v Pandžšíru několik desítek. Práci získá jen zanedbatelný počet uprchlíků. S přicházející zimou se objevuje další téměř neřešitelný problém - teplo. Dřeva je v údolí tragický nedostatek, hory jsou kamenité a pár stromů je vidět pouze v úzkém pásu kolem řeky. Ty se však kácet nesmějí. Místní obyvatelé si je chrání, jako by byly ze zlata. Dřevo se kupuje za velmi vysoké ceny. Pro obyvatele uprchlického tábora se tak stává teplo zcela nedostupnou rozkoší. Brzy může v Pandžšíru napadnout až metr a půl sněhu.

"Mouku jsme od humanitárců dostali naposledy před 6 měsíci," křičí na mne žena, která nemá v ústech snad ani jeden zub. Je jí asi 30 let a na rukou má dítě stejně bezzubé, jako je sama. Jen děcko má na rozdíl od ní šanci, že mu chrup jednou naroste. "Mléko už vůbec neznáme, chleba také není, jíme horší věci než dobytek. Lidé tady umírají na nemoci, protože jsme všichni hladoví a sklátí nás i chřipka," křičí bývalá zdravotní sestra. Z Kábulu odešla před několika měsíci. Pracovala v jedné západní humanitární organizaci, ale pak talibové zakázali cizincům zaměstnávat ženy. "Umřela bych tam hlady dřív než tady. V přírodě i lidé i zvířata vždy najdou něco, co se dá požívat. Navíc je tady alespoň řeka, ve které se můžeme mýt, z hor teče mnoho pramenů s výbornou vodou. Tady je ve srovnání s městem opravdový ráj."

Starci nakonec hysterické ženy odeženou a s vážnou tváří se nás ptají: "Kolik nám Američané zaplatí za to, že jim dovolíme bombardovat taliby?" Snaha vysvětlit jim, že věci se mají trochu jinak, je zcela zbytečná. V zimě letošního roku a na podzim roku 2000 zahynulo hlady v severních a severovýchodních provinciích Afghánistánu na 1000 lidí. 800 000 trpí nedostatkem kvalitní stravy dodnes. Většina humanitárních organizací zemi opustila. Za posledních deset let postihlo Afghánistán několik ničivých zemětřesení, v posledních dvou letech největší sucho od roku 1971. Již 22 let se na většině území bojuje. Přesto nám Afghánci tvrdili, že jejich země je Alláhem vyvolená. "Chrání nás," usmívali se starci v uprchlickém táboře. "Před čím? No přece abychom se neměli ještě hůř."



Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Afghánistánu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech, navštivte www.infoservis.net
prosinec 2001
.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group