ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LAPONCI - NÁVRAT KE KOŘENŮM...

"Léto je špatný čas pro lyžování..." tak soudí Saamové (česky známější pod tradičním jménem Laponci), protože podle jejich jenom mírně přehnaného výroku trvá v jejich kraji zima deset měsíců a léto jenom dva! Jejich kraj - to jsou pusté a jen řídce obydlené končiny na dalekém severu Norska, Švédska a Finska, zčásti také na poloostrově Kola v Rusku. Oblast je známa jako Laponsko.


NAPŘED ČLOVĚK, POTOM SAAMI

Saamové se na "střechu Evropy" přistěhovali přes Finsko před více než 3000 lety. Mohou se tak nazývat praobyvateli těchto končin, neboť předchůdci dnešních Norů, Švédů, Finů a Rusů přišli teprve mnohem později.

Proto se Saamové považují za "domorodé obyvatelstvo" (anglicky indigenous people). Takový status mají například indiáni v USA a Kanadě anebo domorodé obyvatelstvo Austrálie a Nového Zélandu.

Po vzniku státních útvarů na evropském Severu byli Saamové prakticky bezprávní. Cizinci tu vybírali daně, postupně obsadili pozemky a pronásledovali laponskou řeč a tradice. Saamové byli degradováni na osoby "druhé kategorie" a vysmíváni - staré norské přísloví praví: "Napřed člověk, potom Saami!" Dokonce i vzdělanci dlouho věřili na teorii "sociálního darwinismu", podle níž se nejenom zvířata a rostliny, ale i lidé a jejich kultury vyvíjejí tak, že "vyvinutější" formy vítězí nad "primitivními". Čím dál tím více laponských rodičů proto přestávalo předávat jazyk dětem. V 60. letech našeho století již hrozila konečná asimilace... Avšak téměř na konci své národní existence v sobě Saamové našli energii a sílu ke změně.

"ŘEKA BUDE ŽÍT!"

V regionálním muzeu v severonorském pobřežním městě Alta, známém dávnými skalními kresbami na pobřeží, spatříte v jedné části vystavovaných exponátů plakáty a fotografie s heslem: "Řeka bude žít!"

Jde o upomínku na vlnu velkých ekologicko-národních protestních akcí z let 1979-81. Tehdy se norská vláda pokusila prosadit tzv. projekt ALTA - plán výstavby obrovské údolní přehrady na řece Altě. Jeho realizace by neznamenala jenom zatopení unikátní přírody, pod vodou by zůstala i ryze laponská vesnice Masi, zvaná "srdce Laponska". Tehdy vznikl Výbor pro práva Saamů. Když se nepodařilo projekt odvrátit jednáním, začalo se s netradičními formami protestů. K nim patřily demonstrace, blokáda cest pro stavební stroje, demonstrativní hladovka před parlamentem v Oslu...

Na břehu Alty vyrostl tábor, do něhož se sjížděli přívrženci akce z celé Evropy. Mnozí z nich tu také stanovali i v kruté zimě za polárním kruhem! Protesty ze všech stran pod heslem "Řeka bude žít!" pokračovaly.

Pod tlakem lidové iniciativy a také pod vlivem zveřejnění dokumentu dokazujícího, že byla zanedbána zákonná registrace laponských památek v okolí Alty, se otevřela cesta ke kompromisu. Část údolí Alty byla přece jen zatopena - projekt je ale mnohem menší a promyšlenější, vesnice Masi zůstala na svém místě. Saamové tak mohou hovořit o velkém vítězství!

CHOVATELÉ SOBŮ A SVĚTOVÁ POLITIKA

Boje v souvislosti s projektem ALTA měly pro laponskou populaci obrovské důsledky. Za prvé obrátily pozornost širší norské, ale i světové veřejnosti k Saamům. Ti byli do té doby známi pouze jako chovatelé sobů, žijící ve zvláštních stanech lavvo, podobných indiánským týpí, a oblékající se do exotických pestrých oděvů.

Před parlamentem v norském hlavním městě Oslo (vzdáleném od Alty 1500 kilometrů) demonstrovaly denně skupinky Saamů. Norové si tak poznenáhlu - i když ne vždy s nadšením - zvykli na fakt, že v Norsku žije i jiný národ, že zde existuje jazyková a kulturní alternativa.

V 80. letech se podařilo prosadit a také uzákonit nikdy předtím nedosažená práva. Laponština se zavedla jako vyučovací jazyk i předmět do škol. V roce 1990 pak byla na území šesti obecních okrsků vedle norštiny schválena laponština jako úřední jazyk.

Mimořádným úspěchem bylo také založení tzv. "Saami-parlamentů" ve Finsku (1972), Norsku (1989) a ve Švédsku (1993). Jde o volená zastupitelstva, která se pravidelně scházejí a hájí zájmy Saamů. Tyto "parlamenty" mají pouze poradní funkci - jejich představitelé jsou však "velkými" státními parlamenty uznáváni jako partneři v jednání. Důkazem významu těchto institucí je na příklad skutečnost, že slavnostní, historicky první zasedání norského "Saami-parlamentu" zahájil dokonce král Olaf V.

V roce 1988 byl také do norské ústavy připsán následující dodatek kodifikující povinnosti státu k Saamům: "Stát nese odpovědnost za zajištění vzniku příhodných podmínek umožňujících Saamům uchovat a rozvíjet vlastní jazyk, kulturu a společenské struktury." V roce 1990 Norsko podepsalo také mezinárodní Konvenci č. 169 ILO (International Labour Organisation) týkající se práv "domorodého obyvatelstva".

Právě v této souvislosti vstoupili Saamové do hnutí domorodých etnik celého světa - a dnes jsou dokonce v jeho čele! Zvláště těsné kontakty udržují s národy Arktidy, žijícími v blízkosti severního pólu. V Sápmi, jak Saamové svou vlast bez ohledu na státní hranice nazývají, se tak například uskutečnilo setkání chovatelů sobů z celého světa... Ale nejenom to: hostem norských Saamů byl i z Tibetu vypuzený dalajlama.

Něco takového by ještě před dvaceti lety považoval zcela jistě i ten nejzanícenější laponský vlastenec za ryzí utopii!

OD SOBÍCH POTAHŮ KE SNĚŽNÝM SKÚTRŮM

Saamové byli odedávna známi jako vynikající lovci. Své daně - za které ovšem náhradou nic nedostávali - museli v minulosti platit v kožešinách nebo mrožích klech.

Nejdůležitějším zvířetem Laponců je odedávna sob. Užíváno bylo jeho maso, kůže, mléko; sob se naučil tahat saně i nosit náklady. Teprve zhruba od roku 1600 však začali Saamové s kočovným chovem celých stád. Ačkoli se tento způsob obživy považuje často za "typicky laponský", platí to dnes již jen pro méně než 10 % Saamů. Právě majitelé sobů jsou však často v čele laponského hnutí. Jsou si nejvíce vědomi národní identity, jsou sebevědomí, mají důležité kontakty a mnohdy i peníze.

Chov sobů se každoročně vyznačuje stejným koloběhem. V dubnu a květnu se statisícová stáda ženou do pobřežních končin. Důvodem jsou tamní pastviny, na kterých se tradičně rodí sobí telata, a také obrovské množství hmyzu (především komárů) ve vnitrozemí. Trasa takovéhoto putování může být až 300 kilometrů dlouhá. Protože je v této době dost světla, trvá celá cesta jenom 1-2 týdny.

Dříve putovaly pohromadě celé rodiny. Jejich jedinou ochranou před nepohodou byly stany lavvo, za lůžka sloužily sobí kůže položené na březových větvičkách. Typické lavvo se používá ještě i dnes; mnohdy je ale nahrazeno dřevěnými (mobilními i pevnými) chatkami. V současnosti již se stády putují jenom muži - ženy a děti zůstávají v trvalých sídlech anebo následují stádo auty. Mimořádně významnou novinkou posledních třiceti let jsou také sněžné skútry, které vytlačily tradiční saně tažené soby. Zatímc o dříve musela stáda přes fjordy plavat, dnes jsou převážena na transportních lodích, vypůjčených od armády...

V polovině září, uprostřed laponské zimy, se pak stáda a jejich pastevci vydají na zpáteční cestu na zimní pastviny. Temné dny a noci ale umožňují pouze krátké pochody - většina sobů se vrátí až v listopadu či prosinci.

KULTURNÍ TRADICE POD POLÁRNÍM SVĚTLEM

Saamové byli známi i díky svým šamanům. Ti, stejně jako u indiánů či sibiřských národů, byli strážci duchovních tradic, kouzelníky a lékaři. Aby se při svých obřadech dostali do tranzu, užívali rituální bubínky, pomalované figurami lidí a zvířat. Křesťanští kněží pohanské rituály a šamany pronásledovali; bubínky byly páleny. Dnes je tato tradice prakticky zapomenuta. Bubínky naleznete především v zahraničních muzeích; teprve v současnosti vznikají i nové.

Co však navzdory zákazům přetrvalo, je jojk. Jedná se o monotónní, pro nás nezvyklý zpěv, ve kterém se hovoří o přírodě, lidech, zvířatech... Nezpívá se pro zábavu, spíše jde o spontánní výraz pocitů a vzpomínek. Jojk může být magický, ale i lyrický - vyjadřuje všední zážitky, vztahy k milému či milé apod... Je zajímavé, že Saamové mají často i osobní melodii jojku.

Jojk se stal jedním ze symbolů Laponců. Dnes jej - po desetiletích zákazů - opět častěji zaslechnete v hostinci či při divadelním představení. Tradici jojku udržují dále moderní formou i nejrůznější hudební skupiny a zpěváci. Nejznámější z nich je bezpochyby Mari Boine - zpěvačka, která na svých turné "etnické hudby" dokázala vyprodat i prestižní sály západní Evropy.

LAPONCI A NOROVÉ - VZTAHY S PROBLÉMY

Jih a sever Norska jsou velmi rozdílné. Nejen díky velké vzdálenosti, klimatu a přírodním podmínkám, ale i v souvislosti s mentalitou a chováním lidí. Severní Norové platí mnohdy "tam dole" za jednoduché, ne právě nejchytřejší chlapíky. To nemají postižení pochopitelně v lásce. Snad proto si i oni našli skupinu, o které sami hovořili jako o zaostalých primitivech. Samozřejmě - jde o Laponce. Tím spíše pak dnes v nejsevernějších norských provinciích Finnmark a Troms stále ještě mnoho lidí vyjadřuje p ostoje namířené proti laponským požadavkům. Vývoj posledních dvaceti let se jim nelíbí - mají za to, že Saamové jsou přespříliš zvýhodňováni. O staletí trvajícím utlačování nechtějí slyšet. Konflikty se vyostřují zejména v souvislosti s právem na užívání půdy a vody. I návštěva laponsky hovořící mládeže na diskotéce v pobřežních, spíše již norských městečkách se může vyvinout v konflikt. I když je možné najít i Nory dívající se na laponské hnutí se sympatiemi, není možno přetrvávající antilaponský postoj velké části Norů přejít mlčením...

PARLAMENT BEZ STÁTU

Z šesti "obecních okrsků", které se v r. 1990 po diskusích prohlásily za dvojjazyčné, jsou nejvýznamnější dva: Kautokeino (laponsky Guovdageiadnu) a Karasjok (Kárášjohka). Každý z nich má zhruba 3000 obyvatel. Obě obce jsou, navzdory úzké spolupráci především v posledních letech, do velké míry rivaly - usilují totiž o to stát se neoficiálním "hlavním městem" Laponců. Toto soupeření je doposud víceméně vyrovnané.

Karasjok. Toto městečko leží asi 75 km od pobřeží, blízko finské hranice. Hned blízko centrální křižovatky padne návštěvníkovi do oka neobvyklá budova. Z nízkých domků se zvedá vysoká střecha podobná klobouku. Pokud se na ni zahledíme, přijde nám na mysl silueta stanu lavvo. Právě takový byl architektonický záměr při stavbě budovy, ve které sídlí norský "Saami-parlament".

Zástupce do "Saami-parlamentu" může volit každý, kdo je starší 18 let, cítí se být Laponcem a je laponského původu - má alespoň jednoho laponsky hovořícího rodiče, prarodiče či praprarodiče. Fakt, že při posledních volbách do "Saami-parlamentu" (1997) se do volebního registru dalo zapsat pouze 7500 lidí, ukazuje, že v národním hnutí stále ještě existují značné rezervy.

Parlament pracuje ve čtyřech sekcích. Rada pro kulturu podporuje třeba vydávání knih v laponštině, malířské, hudební či divadelní aktivity. Stará se také o spisovatele a umělce. Náplní činnosti Rady pro laponské dědictví je chránit archeologické a další památky, zejména v souvislosti s místními a regionálními plány rozvoje.

Rada pro jazyk odpovídá za zachování a další rozvoj řeči.

V centru pozornosti Rady pro pracovní aktivity je ekonomická a společenská úroveň, včetně tradičního způsobu života. Pozoruhodný je postoj ohledně eventuálního začlenění Norska do EU: zástupci Saamů jsou důrazně proti! Argumentují tím, že nechtějí již známou "vrchnost" v Oslu vyměnit za novou v Bruselu. Na druhé straně je ovšem možné, že celoevropské orgány by mohly být nakloněny místním osobitostem spíše nežli ony státní...

Je mimořádně důležité, že parlament pracuje v prvé řadě v laponštině. Naráží to ovšem na vážnou překážku: pouze asi polovina "poslanců" plně ovládá laponštinu. Řešením ale není užívání norštiny, kterou zná každý a která má i vyvinutější a zažitější terminologii. Ne - v zasedacím sále jsou kabiny pro tlumočníky: ti překládají proslovy v norštině do laponštiny.

ŠKOLY, ŠKOLY ROZHODNOU...

I když je Karasjok významným, převážně laponským centrem, zhruba 130 km vzdálené městečko Kautokeino, ležící uprostřed pusté náhorní plošiny Finnmark, jej, pokud jde o "laponskou atmosféru", ještě předčí. Do této odlehlé končiny byla silnice vybudována teprve v roce 1976 a dlouhodobá izolace je ve zdejší atmosféře stále ještě znát, a to navzdory autům a moderním domkům - ty tradiční spálila německá armáda za ústupu v letech 1944-45.

Teritorium spravované touto obcí je snad největší v celé Evropě - na 9687 km2 tu sídlí pouze 3000 lidí. Jazykem běžného styku je takřka bez výjimky laponština. To platí i pro obecní úřad - protože však starosta a druzí úředníci neumějí psát laponsky bez chyb, platí obec speciální "jazykové poradce".

Za největší úspěch laponských kulturně-politických snah posledních dvaceti let je bezpochyby možné považovat vznik laponského školství. Teprve od začátku 90. let je možné dostávat plné základní a střední vzdělání v laponštině.

Kromě šesti laponských obcí s laponštinou jako vyučovacím jazykem se jazyk vyučuje pouze jako předmět. Ovšem všude v Norsku - ať již na severu nebo v Oslu - mají laponské děti právo na výuku rodného jazyka, pokud se ve škole najdou alespoň tři děti. Laponci dokonce usilují o to, aby se tento zákon vztahoval již i na jediné dítě. Takové doposud dostává peníze na soukromou výuku jazyka...Vedle základních a třech středních škol mají dnes Laponci také malou (195 žáků) college - nižší vysokou školu, na které se vyučuje laponsky. Škola, sídlící v Kautokeinu, je silně zaměřena na laponskou kulturu a tradice.

O vydávání učebnic a dalších učebních pomůcek se stará Laponské vzdělávací centrum. Unikátem v jejich produkci je dětská kniha se stranami v Braillově písmu, do níž jsou vlepeny kousky sobí kožešiny a další laponské reálie.

CESTA DO 21. STOLETÍ

Laponcům se v uplynulých letech podařilo nalézt své místo ve struktuře národů světa a úspěšně čelit etnické a jazykové asimilaci. To však neznamená, že je vše vyhráno a že již neexistuje nebezpečí zániku etnika. Ne každý Laponec se přiklonil k národnímu hnutí: řada z nich nadále vědomě sleduje linii plné asimilace anebo není rozhodnuta. Počet laponsky hovořících se stále ještě zmenšuje. Na druhé straně již stoupá počet osob schopných v laponštině číst a psát.

Ovšem velká část Saamů překonala komplex méněcennosti a dokázala vykročit na novou cestu. K tomu samozřejmě patří i symboly: národní vlajka, hymna (od roku 1986) či Národní den Saamů, který se od roku 1993 slaví vždy 6. února. K národním symbolům patří i další, jen zdánlivě nedůležité či zbytečné prvky. Vznikl první celovečerní film v laponštině Ofelaš (1988), který byl pod názvem Pathfinder nominován dokonce na Oscara (pod názvem Stopař byl vysílán i na ČT). Laponské titulky se objevily u americkéh o filmu Tashunga. V norských telefonních seznamech jsou v abecedním registru obcí ty dvojjazyčné uvedeny pod laponským názvem. Stále častější je také užití laponských forem jmen.

Příští století bude zřejmě časem zániku velké části dnes dosud živých jazyků světa. Zdá se, že Saamům se v současnosti podařilo odvrátit bezprostřední nebezpečí takovéhoto vývoje. Jedno je však jisté už dnes: statečný boj malého národa o přetrvání musí nutně vzbuzovat obdiv.

saamové - laponci

Tvoří jenom malou kapku v moři etnik, která je obklopují a prostupují. Jazykově a původem jsou sice příbuzní s Finy nebo Estonci (společná jazyková ugrofinská rodina) - laponština je však i těmto "pokrevním bratrům" nesrozumitelná. Kolik Saamů žije celkově na evropském Severu, je otázkou, neboť mnozí obyvatelé laponského původu už jazyk předků neovládají. (Území výskytu Laponců je na mapě vyznačeno zeleně.) Nejpočetnější jsou bezpochyby v Norsku, kde lze hovořit o 30-40 tisících Saamů. Čísla udávaná pro Švédsko činí 15-20 tisíc, pro Finsko kolem 5000 a pro Rusko 2000. Celkově zhruba 60-70 tisíc osob. Ovšem ne každý z nich se cítí být Laponcem; jenom zhruba polovina umí hovořit laponsky.

Při tak malém počtu uživatelů řeči je problémem, že laponština se dále dělí do devíti dialektových variant. Tyto dialekty bychom však měli spíše nazývat jazyky, protože jsou navzájem značně odlišné - zhruba jako slovanské jazyky navzájem. Počet uživatelů jednotlivých dialektů se značně liší. Nejsilnějším z nich, severní laponštinou, hovoří asi 30 000 osob. Další dialekty (sahající hluboko do středního Norska a Švédska, např. lule či jižní laponština, v severním Finsku inari, skolt či v Rusku kildin) ovládají již jen stovky či pouze desítky osob. Navíc se u Laponců vyvinulo celkově šest norem spisovného jazyka. I zde však platí výše řečené: jediná opravdu významná a rozšířená písemná varianta je severní laponština, užívaná v Norsku a také na velké části Saamy obývaného teritoria Švédska a Finska. Je pozoruhodné, že písemná laponština (na rozdíl od ostatních skandinávských jazyků) užívá také háčky a čárky - ty byly v 19. století převzaty podle českého vzoru!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group