ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V ČÍNSKÉM VĚZENÍ

 

"We are funny, yes or no?" ptá se už potřetí huhňavým hlasem a zpěvnou intonací čínský důstojník. Stojí uprostřed vojáků, kteří obklopují naši čtyřčlennou skupinu. Potřetí projevujeme důrazný nesouhlas: "No, you are not funny!" Důstojník se zafačovaným okem se zdá být zklamaný. Až později jsme pochopili, že anglická otázka v jeho podání měla původně znít: "We are friends, yes or no?" Dál už však konverzace nepokračovala a vojáci nám naznačili, že bude třeba, abychom si nechali zavázat oči.


ZATČENÍ

Stáli jsme na prašné pěšině táhnoucí se asi kilometr přes kopec z místa, kde jsme opustili své dvě nafukovací lodě, vytažené na břeh, ověšené batohy a lodními pytli. Tam dole u řeky nás před necelou hodinou čínští vojáci přiměli, abychom přirazili ke břehu. Kryli se přitom jako ve filmu se samopaly v rukou za pobřežní valy. Po přistání nás obstoupili. Nasadili jsme milé a hloupé nic nechápající úsměvy a nabídli prvnímu z nich své pasy. V tu chvíli se však již nad zdarem naší výpravy, zkoušející splout horní tok Brahmaputry v oblasti jižního Tibetu, pomalu stahovala mračna. Za sebou jsme měli víc jak tři tisíce kilometrů cesty z Dillí přes Karakoram Highway a západočínský Kašgar takřka až k posvátnému jezeru Manasarovár, kde Brahmaputra pramení. Na řeku jsme nasedli zhruba 150 kilometrů od pramene, aby nás po osmi dnech a ujetí takřka 250 říčních kilometrů potkala taková smůla.

Vojáci nevěděli, co s námi. Poodvedli nás do svahu dále od lodí a nechali usednout. Před námi se otevřel pohled na pláně jižního Tibetu, o jakém jsme doma snili. Po půl hodině dorazil na místo jednooký důstojník a v ruce si nesl čtyři čisté ručníky. "Tohle si nasaďte a pojďte, prosím," a nepříjemně ledovým hlasem dodal: "Vstoupili jste ilegálně do prostoru čínské vojenské základny." Teď už alespoň chápeme, k čemu je ta strážní věž na vrcholku kopce, kterou jsme předtím mylně považovali za ruiny tibetského kláštera. Vojáci nás eskortovali vstupní branou k nejbližší ubikaci a vstrčili dovnitř do holé betonové místnosti. Do prostoru o velikosti asi dva krát tři metry nám nechali přinést čtyři plechové skládací židle. Ke vchodu postavili dva vojáky. Na těchto židlích jsme pak sklesle poposedávali dva dny.


Po dvě stě padesáti kilometrech sjíždění Brahmaputry nás zatkli čínští vojáci. V čínském vězení v jižním Tibetu jsme strávili několik dní a poté jsme byli vyhoštěni. Stejně jako tisíce vězněných Tibeťanů jsme nic neprovedli.


V chladné místnosti, spoře osvětlené špinavým zamřížovaným oknem se nám moc nelíbilo. Největším rozptýlením byla cesta na záchod. Pantomimicky jsem předvedl dvěma hlídajícím ležérním mladíkům v huňatých zelených kabátech, co potřebuji. Trhnutím se probrali ze své letargie a přiskočili s otevřenou krabičkou cigaret v ruce. Po zopakování malé pantomimy jeden voják konečně pochopil a vytáhl znovu svůj ručník, aby mě poslušně doprovodil až ke stupátkům latríny.

VĚZENÍ

Druhý den ráno nás vzbudil nový překladatel. Komunikoval anglicky pouze písemně a choval se uctivě a ochotně, dokud se poblíž neobjevil někdo s vyšší hodností. V takové chvíli se snažil o dojem strohé korektnosti. Připravil si pro nás výslechový dotazník, který před tím musel dlouho probírat s někým "nahoře". Kvůli dotazníku chudák ani nespal, do slovníku se díval téměř na každé slovo, a téměř žádné nesedělo s tím, co by nám chtěl sdělit. Po jednom nás volali do sousední místnosti, kde jsme písemně odpovídali na zarážející otázky jako: "Mluvíte čínsky? Jestliže ano, kdo vás sem poslal? Jestliže ne, jak chcete v Číně žít?" Součástí dotazníku byl i dovětek, že bude provedena prohlídka všech našich věcí.

Váhavost, s níž důstojník a jeho pomocník přistoupili k našim zavazadlům naskládaným v jednom rohu místnosti, nás potěšila. Okamžitě jsme ji využili a s hranou obětavostí se všichni čtyři najednou vrhli k hromadě a vytahovali překotně páté přes deváté. Šlo nám o to, abychom v nastalém zmatku nějak ukryli zbývající dva fotoaparáty (jeden nám už předtím zabavili), černou krabičku navigačního systému GPS a podrobnou americkou leteckou mapu, do níž jsme před odjezdem zanesli pozice zjištěných check-postů a podrobnou kilometráž řeky. Podařilo se.

Odpoledne se dozvídáme, že budeme brzy někam převezeni. Prý vlastně jen čekáme na někoho, kdo se na nás má přijet podívat až ze Šigatse. V šest hodin večer skutečně přijíždí tajný, spolu s fotografem a jedním policistou. Úředník ze Šigatse je upravený, štíhlý třicátník v brýlích se zlatými obroučkami a v uniformě bez distinkcí, který kolem sebe všechno komanduje pouze tichými gesty rukou. Bleskově zorganizoval vynesení a naskládání znovu zabalené bagáže ven před dveře a postrkuje fotografa, aby nás jednotlivě i ve skupince vyfotografoval.

VYHOŠTĚNÍ

Za tmy nás vyvedli k přistavenému náklaďáku. Zbývá jen naházet věci na korbu a vyšplhat se nahoru mezi šest vojáků, které s námi na cestu Jednoočko vyhnal, aby v mrazivé noci bděli nad naší bezpečností.

Po čtyřech hodinách cesty jsme u cíle. V rozkopaném, neosvětleném a odpadky zavezeném městečku, odlitém Číňany narychlo z betonu. Takových je v jižním Tibetu mnoho. Tělnatý a dobře oblečený pan starosta má svůj úřad přímo na policejní stanici, kam ho pozdě v noci zavolali, aby mu předali naše pasy, zabavený fotoaparát a nakonec i nás. Úlisně se na odcházející vojáky usmívá a přikyvuje celým tělem. Naše z počátku skromně vyhlížející kauza postoupila o stupínek výš. Začali se o nás zajímat úředníci v daleké Lhase a po nich dokonce i v Pekingu.

Následující večery trávíme partiemi mariáše v hospodě za rohem nebo vyprávěním u láhve brandy v zatuchlé a vlhké místnosti, osvícené několika svíčkami, kam nás vedle policejní stanice ubytovali. Už je jasné, že budeme z Číny vyhoštěni.

Po pěti dnech přijíždí brzy ráno očekávaný džíp a odváží nás sedm set kilometrů zpátky na západ. Tam po dalším třídenním jednání na úřadech dostáváme svolení odjet do Nepálu. Cesta na hranice v krvavě zaplaceném autě s řidičem a průvodcem trvá i s malým zastavením u posvátné hory Kailas sedm dní. Dopadnout jsme mohli mnohem hůř. Původní úmysl pánů úředníků totiž byl poslat nás za trest zpátky tam, odkud jsme přijeli - do Pákistánu. Naštěstí pro nás ale tou dobou Američané bombardovali již pátý den Afghánistán. Cesta zpět nebyla možná.

Vlastně nás tohle zatčení tolik překvapit nemuselo. Komunistická Čína okupuje Tibet už od roku 1959, kdy mu nabídla stejnou "bratrskou pomoc", jaké se dostalo někdejšímu Československu roku 1968. Dalajlama uprchl do exilu a Číňané si poradili s šestimilionovým tibetským národem po svém. Do dnešních dnů mají na svědomí téměř milion životů, statisíce uvězněných a kulturně zdecimovaných lidí. Nad celou zemí se vznáší neproniknutelný duch byrokracie a armády.



Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Tibetu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech, navštivte www.infoservis.net
leden 2002
.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group