ikoktejl

PLANETA BROUKŮ

Obrnění rytíři, skrytí za svým chitinovým brněním i za samurajskou maskou, která zůstává v boji i ve smrti stejná. Kdyby Zemi navštívili cizí průzkumníci z hvězd, kteří by nebyli zatíženi antropocentrismem, zřejmě by ji nazvali planetou brouků. Každý čtvrtý živočišný druh je brouk. Odhaduje se, že jich na Zemi žije přes milion druhů, z nichž je dnes známa zhruba jen jedna třetina. Stále se popisují nové. A pokud by se počítali všichni žijící jedinci, vyzněl by tento poměr ve prospěch brouků ještě výrazněji. Způsob jejich života je pro nás tak podivný a cizí, jako by byli bytostmi z jiné planety. Díky svému chitinovému krunýři jsou ve srovnání s člověkem stokrát odolnější proti radioaktivnímu záření. Bylo by smutnou ironií, kdybychom v budoucnu několika bombami neodvratně a jednou provždy přetvořili Zemi opravdu jen v planetu brouků.


RYCHLEJŠÍ NEŽ VOZY F1, VĚTŠÍ NEŽ DINOSAUŘI

Nejrychlejšími brouky jsou draví svižníci, obvykle nádherně pestře zbarvení, milovníci slunce. Při jejich pozorování však musíme být velmi opatrní, neboť tito brouci nejen rychle běhají, ale také bleskově odlétají a nenechají nás příliš se k sobě přiblížit. Běžící svižník dosahuje rychlosti přes šedesát centimetrů za vteřinu. Kdybychom jeho velikost a výkon přepočetli úměrně k závodnímu vozu formule 1, ukázalo by se, že by se automobilový závodník musel řítit rychlostí přes 400 km/hod., aby se svižníkovi vyrovnal.

Jinými rekordmany světa brouků jsou "těžcí atleti" goliáši. Jsou zavalití a mají mohutné a silné nohy. Bylo potvrzeno, že desetidekagramový goliáš dokáže vzepřít stokrát víc než sám váží. Znamená to, že nadzvedne desetikilovou tornu, kterou na něho postavíte. Sám jsem si tento údaj v praxi vyzkoušel a mohu jej potvrdit. Stokilový vzpěrač by k vyrovnání tohoto výkonu musel vzepřít deset tun.

Aby se lehcí atleti vyrovnali broučím skokanům dřepčíkům, museli by skákat tři sta metrů do dálky a sto do výšky. Někteří potemníkovití brouci jsou zase přeborníky v hladovění. Při laboratorních pokusech bylo potvrzeno, že jeden jejich druh žil od svého vylíhnutí z kukly po dobu pěti let, aniž dostal jediné sousto potravy. Po této době, během níž čile žil bez nejmenšího náznaku, že by mu cokoli chybělo, zašel zřejmě nikoli hladem, ale sešlostí věkem.

Velikost brouků představuje širokou škálu od tečky velikosti půl milimetru, které se říká pírník, neboť má křidélka ve formě dvou malých roztřepených peříček, až po dvaadvacet centimetrů dlouhého obra, nesoucího také patřičně grandiózní jméno - Titanus giganteus. Tento jihoamerický tesařík je větší, než byl nejmenší známý prosauropodní dinosaurus Mussaurus patagonicus z konce triasu, jehož vejce měřilo dva a půl centimetru a značně odrostlý mladý jedinec šestnáct centimetrů. Titanus byl tedy o více než jednu čtvrtinu delší!

DRAVCI A KOŘIST

Kdyby jednotlivé broučí čeledi mezi sebou soutěžily o to, která z nich je nejdravější a nejlépe vybavená ke svému loupeživému způsobu života, nebylo by rozhodování asi lehké. Ale kdybychom mohli odděleně uvažovat prostředí souše a vodní prostředí, nebylo by o vítězích ani na chvilku sporu. Na souši by jednoznačně zvítězili svižníci, ve vodě bez konkurence potápníci.

Pravými obry mezi svižníky jsou africké mantikory, jejichž největší druh Manticora imperator dosahuje délky 7 cm. Patří ve své čeledi k vývojově nejstarším typům, po afrických pláních se proháněly již společně s dinosaury. A opravdu z nich čiší cosi neskutečného a pravěkého. Tvarem těla připomínají spíše neforemného kraba než štíhlého elegantního svižníka a jejich obrovská nesouměrná kusadla nemají mezi broučími dravci obdobu. Jsou nazývány tyranosaury hmyzího světa. Jejich kořist netvoří jen hmyz. Stávají se jí i drobní obratlovci, ještěrky, žabky i mláďata malých hlodavců a ptáků, hnízdících na zemi. Jsou-li ohroženy, obrátí se s rozevřenými kusadly ve výhružném postoji i proti člověku. Jeden významný francouzský entomolog pozoroval, že byla mantikora připravena utkat se i s prudce jedovatou jihoafrickou kobrou. Nikdy se však nedozvěděl, jak toto setkání dopadlo, neboť vzal před nebezpečným plazem nohy na ramena.

Nejdravější vodní brouci jsou potápníci. Jejich ploché tělo má aerodynamický tvar a zadní nohy jsou přetvořeny v mohutná vesla, díky čemuž loví se suverénní jistotou. Je pozoruhodné, že zatímco obrovití zástupci ostatních čeledí brouků žijí kdesi daleko v tropech, největší druh potápníka na světě, potápník široký, se vyskytuje také u nás, i když dnes již jen velmi vzácně. Potápníci se nespokojí s drobnou kořistí. Útočí i na mnohem větší vodní živočichy, než jsou sami, např. na skokany a jiné žáby, a ve velkých rybnících napadají menší i odrostlejší ryby. Navíc jsou pravými mistry pohybu ve vodě, ve vzduchu i na souši. Ani lidská technika zatím nic podobného nesvedla. Potápník je vlastně ponorkou kombinovanou s automobilem a letadlem.

GLADIÁTOŘI V CHITINOVÉM BRNĚNÍ

Boje mezi brouky se neomezují jen na krátký zápas dravce s kořistí. Mnohem zajímavější jsou souboje samců o teritorium nebo o samičky. Tyto boje se vyznačují neobyčejnou zběsilostí a někdy končí i smrtí poraženého.

Proslulými gladiátory broučího světa jsou roháči. V jihovýchodní Asii, kde žijí největší a nejzajímavější druhy této čeledi, si domorodci již dávno všimli jejich bojovné povahy. A tak v Thajsku, Malajsii nebo Indonésii pořádají ve vesnicích v době výskytu roháčů jejich zápasy, doprovázené sázkami na vítěze. Vsazeny bývají vysoké finanční částky nebo drahé předměty, a dokonce i hezké mladé ženy nebo dcery sázkařů, propadlých své vášni jako droze. Sám jsem toho byl svědkem. Kromě roháčů se zde sází i na další bojovné atlety říše brouků, na nosorožíky. Ti však mezi sebou nebojují kusadly. V jejich případě je nutno soupeře napřed podebrat rohem hlavy a pak jej drtit trvalým pohybem rohu hlavy vzhůru proti rohu štítu. Ceny úspěšných broučích matadorů jsou neuvěřitelně vysoké, faktem však je, že během svého krátkého života dokáží získat svému majiteli celé jmění.

Něco jiného je však sledovat tyto souboje v přírodě, kde jsou výrazem přirozeného způsobu života a kde k tomu nejsou šestinozí gladiátoři nikým vyprovokováni. Zápas obrovitých jihoamerických nosorožíků herkulů, dosahujících délky až 18 cm a opatřených dlouhým vpřed směřujícím rohem štítu, připomíná středověké rytířské turnaje, kdy soupeři do sebe vráželi dlouhými dřevci a snažili se jeden druhého srazit k zemi. O totéž usilují i herkulové. Někdy sevřou soka do klepet tvořených rohem hlavy a štítu a odtrhnou jej od kůry. Díky svému pevnému brnění poražený pád z vysokého stromu přežije bez úhony. Velmi nebezpečné jsou ale např. boje samců mantikor, dosti často končící vážným zraněním nebo dokonce smrtí jednoho ze soupeřů.

KRÁLOVÉ BROUKŮ

Goliáši, největší a nejkrásnější brouci Afriky, bývají pro svůj nádherný zjev, umocněný sametovým povrchem krovek i štítu, často nazýváni králi brouků. Samci, dosahující u největších druhů délky i přes dvanáct centimetrů, se ve vzájemných bojích obvykle utkávají na stromech, z nichž sají kvasící mízu podobně jako naši roháči. Zaklesnou se do sebe silnými vidlicovitými rohy na hlavě a snaží se jeden druhého odtrhnout od kůry a shodit dolů. Málokdy ale dopadne poražený na zem. Ještě během pádu vystrčí obrovská křídla štěrbinou pod krovkami, které podobně jako naši zlatohlávci při letu neroztahuje, zabzučí jako malé letadlo a odletí hledat štěstí jinam. Goliáš je nejsilnějším broukem světa, a kdo se ho někdy pokoušel odtrhnout od kůry, ví dobře, že to není jednoduchá záležitost. Svýma silnýma nohama se zaťatými drápy je ke kůře jako přisátý. Z toho si můžeme udělat představu, jakou obrovskou sílu musí brouk vyvinout, aby svého soupeře od stromu tahem hlavy odtrhl, vyzdvihl vysoko vzhůru, aby se nemohl divoce rozkomíhanýma nohama znovu zachytit, a shodil dolů.

V západní Africe jsem jednou pozoroval svatební hry páru goliáše hedvábného. Ženich byl jako vystřižen z módního žurnálu. Skořicově červená hlava a štít stejné barvy, podélně sametově černě pruhovaný, navazovaly na modrobílé krovky s nádechem do perleťova, ozdobené na ramenou dvěma černými sametovými skvrnami. Dýchaly novostí, jako by si je obrovitý brouk nasadil právě pro tuto příležitost. Nevěsta nebyla ani zdaleka tak hezká. Menší, černohnědá, jen po stranách a na konci krovek bělavé okraje. Sameček ji stále přistrkoval předníma nohama, téměř se zdálo, jako by ji objímal. Samička však měla dlouho svou hlavu. Skoro čtvrt hodiny trvalo, než se nakonec nechala přemluvit.

Goliáši jsou tak podmaniví, že ani opravdoví králové neodolali jejich půvabu. Nemyslím teď na ty evropské, i když někteří členové evropských královských rodin mají sbírky brouků a zvláštní slabost pro goliáše. Myslím na krále jejich domoviny, černé krále africké. Bugandský král Suna II. byl například proslulý tím, že již v devatenáctém století projevil zájem o "velké sametové brouky", které mu vedle stanoveného počtu žen musely podrobené kmeny pravidelně odvádět. Ty ženy dokázal občas odpustit, velké sametové brouky však nikdy.

BROUCI POSVÁTNÍ A DÉMONIČTÍ

Hovoříme-li o těchto nádherných broucích, nemohu zapomenout na prales na úbočí hory Nimba na hranicích Guineje a Pobřeží slonoviny a na háj posvátných goliášů, který jsem tu navštívil. Každoročně se zde rojili ve velkém množství, a to hned tři jejich druhy. Druhé takové místo jsem již v Africe nespatřil. Konaly se tu tajné magické obřady a goliáši zde žijící byli nedotknutelní. Podle kmenové víry byli do nich vtěleni duchové zemřelých předků, významných náčelníků a kouzelníků, kteří se na určitou dobu rok co rok vraceli ke svému kmeni, aby mu sdělili důležité zprávy týkající se budoucnosti. Nevím, podle čeho vyvozoval čaroděj, který jediný měl do posvátného háje přístup, své až nečekaně přesné a konkrétní závěry. Za příslušnou odměnu mohl každý vznést dotaz a on se pak vrátil s odpovědí. Dalo nám to velké přemlouvání, než nakonec po pořádném úplatku kouzelník souhlasil, že nás vezme do posvátného háje s sebou. Chytat jsme samozřejmě nesměli nic. Ale i bez lovu představoval pro mne háj posvátných goliášů nezapomenutelný zážitek. Někteří brouci lezli po silných kmenech stromů na okraji pralesní světliny a sáli jejich zkvašenou mízu, většina se jich však pásla na mohutných květenstvích dvoumetrových vernonií. Jiní za silného bzučení poletovali vzduchem, kroužili, nabírali výšku a zase klesali. Připadal jsem si v té chvíli jako v entomologickém ráji.

To, že pro staré Egypťany byl posvátným vrubounovitý brouk skarabeus, symbol slunce a znovuzrození, je známou věcí. Méně známo však již je, jak dobře jej znali a jak přesně jej zobrazovali. Dali dokonce lekci i moderním entomologům. Ti velmi dlouho kreslili vrubouna posvátného s plným počtem chodidlových článků předních nohou, i když v přírodě byly vždy nalézány jen exempláře, kterým tyto články chyběly. Přírodopisci se domnívali, že si je brouci ulámali při hloubení svých podzemních zásobáren. Teprve mnohem později se přišlo na to, že ani čerstvě vylíhlí jedinci tyto články předních nohou nemají, a že tedy všechny jejich dosavadní obrázky jsou chybné. A současně si entomologové uvědomili, že staří Egypťané už před čtyřmi tisíci lety zobrazovali tohoto brouka správně - bez předních chodidel.

Od posvátných a uctívaných brouků je již jen krůček k opaku - k broukům obávaným a démonickým. V jihovýchodní Asii jsou podle místních legend spojeni s ďáblem dva významní brouci, kterých si musí každý všimnout na první pohled. Jednak je to velký černě lesklý nosorožík rodu Chalcosoma, dosahující délky až třináct centimetrů. Svými třemi štíhlými, mimořádně dlouhými rohy a černou barvou zřejmě domorodcům připomíná zlého démona. Když se nad trouchnivějícím kmenem padlého stromu někde v příšeří pralesa nečekaně vynoří temná silueta tohoto brouka, je představa třírohého poťouchlého raracha nabíledni. Druhým z démonických brouků jihovýchodní Asie je až jedenáct centimetrů dlouhý, zcela plochý střevlíkovitý brouk mormolyce, působící svým nesmírně účinným obranným sekretem, vystřelovaným ze zadečku otvorem mezi krovkami, několikahodinové ochrnutí zasaženého prstu.

V Botswaně si zase představují smrt jako obrovskou černou mantikoru, jež svými obrovskými kusadly setne hlavu své oběti stejně spolehlivě jako naše kostnatá kmotřička svou kosou. Její smrtonosná síla je soustředěna do směru, kam míří její kusadla, a proto ani nejudatnější z křováckých bojovníků se nepostaví proti mantikoře čelem.

ŽIVÉ KLENOTY A LOVCI BROUKŮ

Žádný klenotník světa nedokáže zhotovit šperk tak jasných a ohnivých barev, jakými hýří někteří brouci. Tyto živé skvosty jsou jako vytepány ze zlatolesklého kovu a purpurového ohně, skvrnám jejich krovek jako by propůjčily svůj lesk démanty nebo smaragdy, rubíny a ametysty pokladů dávných orientálních vládců. Klenotníci svou porážku plně přiznávají, a proto zasazují nejkrásnější brouky do zlata stejně jako drahé kameny. Touha žen zdobit se krásnými brouky nevznikla však nyní. Již v nejstarších dobách byli brouci používáni jako šperky a domorodé kmeny v Africe, tropické Asii i Jižní Americe se jimi zdobí dodnes.

Nejčastěji bývají zasazováni do zlata kovově lesklí krasci nebo zlatohlávci. Jejich krása a měnivé odlesky barev však nejsou způsobeny pigmentovým barvivem, ale lomem světelných paprsků v rýhované struktuře chitinového krunýře. Proto také jejich barvy ani na nejprudším slunci nikdy nevyblednou. Další čeledí hojně využívanou v klenotnictví jsou nosatci. V oblibě jsou zejména některé jihoamerické druhy, jako např. nosatec briliantový nebo jiní jeho blízcí příbuzní. Krovky těchto brouků jsou jakoby posety drobnými zářícími démanty, někteří jsou dokonce jako poprášeni zlatým prachem. Jednou jsem viděl při exkurzi v exkluzivním klenotnictví v Amsterdamu nosatce briliantového zasazeného v nákladném zlatém šperku. Zajímalo mě, zda vědí, co je to za brouka. Dostalo se mi přesvědčivého ujištění, že jde o skarabea, posvátného brouka starých Egypťanů.

Ale ani ti nejnádhernější brouci, zasazení do zlata, nedosahují zdaleka takové ceny jako sběratelské rarity, prodávané často za desetitisícové i statisícové částky. Tak např. v polovině srpna 1999 proběhla tiskem zpráva, že za živého osmicentimetrového roháče Dorcus (Eurytrachelus) hopei zaplatil jeden japonský sběratel 87 000 USD (v přepočtu asi 3 miliony korun). Jde přitom o celkem běžný druh, dotyčný brouk dosáhl ovšem mimořádné velikosti. Jeho šťastný majitel mu dal jméno Černý diamant. Ale nemusíme ani chodit tak daleko. Na podzimní entomologické burze 1999 v Praze byl prodán unikátní exemplář jednoho z jižních poddruhů našeho běžného roháče v rekordní velikosti 98 mm za 2000 DM. Krátce předtím byla za brouka stejného druhu z téže lokality o délce rovných 10 cm zaplacena částka ještě o tisíc marek vyšší. Vysoké sumy se platí i za různé odchylky a zvláštnosti. Za záhadný exemplář velkého samce goliáše z Pobřeží slonoviny, připomínajícího všemi znaky goliáše obrovského, až na to, že hlava a štít byly místo bíle zbarveny skořicově červeně jako u goliáše hedvábného, bylo nabízeno 5000 DM. Mohlo jít o zcela neobvyklou barevnou odchylku, křížence, nebo snad dosud neznámý druh. Jeho majiteli se však nabízená částka zdála příliš nízkou, a brouka neprodal.

Mimořádně jsou mezi sběrateli ceněny i tzv. holotypy a paratypy, tj. jedinci, podle nichž byl ten který druh popsán. Pokud jsou vůbec dosažitelné, bývají doslova vyvažovány zlatem a platí se za ně podle sběratelské atraktivnosti dotyčného druhu neuvěřitelné sumy.

Vzhledem k pohádkovým cenám, které lze získat za hledané vzácnosti, věnuje se odchytu brouků v přírodě mnoho specializovaných lovců. V jihovýchodní Asii jsou to i celé rodiny, které "úrodné" lokality považují doslova za svůj majetek a jsou připraveny je proti nezvaným vetřelcům hájit i se zbraní v ruce. Ale nikde ve světě jsem se nesetkal s tak vyhraněnou kastou této profese jako v Brazílii.

Říkají jim lovci brouků. V Evropě budí toto označení shovívavý úsměv, v Rio de Janeiru respekt, v Manausu hrůzu. Suroví a bezcitní vyděděnci společnosti, zkrachovalí prospektoři. Jejich jedinými zájmy jsou lehké ženy a cachassa, levná pálenka. Již jednou je prales odmítl. Přesto se do něj znovu vracejí. Teď už nehledají zlato a drahé kameny. Jejich cílem jsou klenoty živé. Tajemství svých lokalit, které je často jejich jediným majetkem a o něž mezi sebou bojují s puškou v ruce, střeží jako oko v hlavě a berou si je do hrobu.

ZA NEJVĚTŠÍM BROUKEM SVĚTA

Ve výhni amazonského zeleného pekla žijí opravdoví obři říše brouků. Žije tu i největší brouk světa, legendární Titanus giganteus, pro většinu sběratelů dlouho nedostižný sen. Sto čtyřicet let byl znám jen podle neúplných trosek jediného exempláře. Nikdo přesně nevěděl, jak vlastně vypadá. V roce 1910 však přišla senzace. Jeden německý lovec orchidejí našel v žaludku ryby, vylovené z Ria Negra u Manausu, zcela zachovalého, rybou zřejmě teprve nedávno spolknutého obrovitého tesaříka. Přes noc jej nechal vyschnout na prkénku. Jaké však bylo jeho zděšení, když ráno zjistil, že brouka mezitím napůl sežrali mravenci. Přesto vzal jeho zbytky s sebou do Evropy, kde mu jej odborníci určili jako pohádkově vzácného, vědě prakticky dosud neznámého titana.

Muž se vrátil zpět do Manausu, lov orchidejí pověsil na hřebík a dal se s pomocí několika indiánů do výlovu titanů z Ria Negra. Neznal skutečné lokality výskytu těchto obrů, ale doufal, že jeho první exemplář nebyl jediným, který byl splaven do řeky. Měl úspěch. Ročně se mu podařilo vylovit několik titanů, které pravidelně přivážel do Evropy. A bohatí sběratelé přepláceli jeden druhého, aby tuto raritu všech rarit získali pro sebe. Platili za ni částky, za něž by mohli koupit zámeček na venkově i s honitbou. Ti nejvíce nedočkaví dokonce vyjížděli naproti parníku, na němž se plavil, aby si mohli jako první vybrat nejlepší exemplář. S první světovou válkou však výlovy v Riu Negru ustaly a po největším brouku světa se zase slehla zem.

Do roku 1958 neviděl žádný entomolog titana živého. Teprve pak byl s postupným pronikáním do amazonského pralesa občas náhodně chycen, ale stále zůstával mimořádnou vzácností, jíž se mohlo pyšnit jen málokteré muzeum nebo sběratel. S počtem nalezených jedinců rostla i udávaná maximální velikost. Největší dnes známý exemplář měří 22 centimetrů.

V lednu 1970 jsem se zúčastnil expedice po řece Urubu severně od Manausu, organizované muzeem v Sao Paulu, při níž se nám podařilo objevit tyto legendární brouky v jejich původním životním prostředí. Jako první jsme je mohli podrobně studovat. Botanik naší expedice určil při té příležitosti i do té doby neznámý strom, v němž se vyvíjí jeho larva.

Vidím to jako dnes. Blížil jsem se k vyvrácenému odumřelému stromu, podpíranému široce rozvětvenou korunou. Náhle jsem strnul. Ve vzdálenosti asi čtyř metrů pomalu slézal po kmeni dolů obrovský titan. Blížil se. Polštářkovitá, značně rozšířená chodidla silných nohou měkce došlapovala a nesla tělo zvolna vpřed. Veliké složené oči připomínaly bytost z vědeckofantastického románu. Mohutná hlava s brutálním výrazem, umocněným robustními kusadly. Sotva znatelně se pohybovala, jako by si broučí obr sám pro sebe něco povídal. Šikmo vpřed natažená tykadla se chvěla. Tmavohnědé kožovité krovky se vzadu lehce nadzvedly, ale vzápětí klesly zpět. Z každého jeho pohybu vyzařovalo vědomí síly. Legendární titan, brouk fantastických pověstí a vášnivých snů, byl přede mnou!

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group