ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KRVAVÉ HODY ŠTÍTONOSŮ

 

Štítonos (Chionis sp.) patří nesporně k nejzajímavějším ptákům na světě.
Staří námořníci se s ním setkávali na subantarktických ostrovech,
ovšem význam měl pro ně pramalý - tučňáci se k jídlu hodili mnohem lépe.


Sněhová koule dopadla asi na dva metry od procházejícího se ptáka a s hlasitým žuchnutím rozčeřila vodní hladinu. Štítonos sebou trochu trhnul a zůstal nejistě stát. Druhou kouli jsem namířil na kámen vyčnívající z moře asi metr od něj. Sníh se rozprskl ve sněhovou spršku, která poklidně stojícího ptáka pokropila. Ani se nepohnul. Vypadal, jako by pro něj nebylo nic všednějšího než z nebe padající sněhové koule. Ta třetí už dopadla tak blízko, že ho odražený sníh nekompromisně srazil do vody. Bílý pták se po několika vteřinách překvapeně vznesl, přelétl na další kámen a okamžitě se začal zabývat chuťovkami v jeho spárách.


Potřeboval jsem ho nějak nenásilně vyplašit, aby přelétl o kousek dál, kde jsem měl na něj již políčenou sklopku. Ale bylo to marné. Jako by postrádal jakýkoliv pud sebezáchovy - byl takřka nevyplašitelný. Přitom jsem ho znal jako ptáka velice opatrného, který vždycky přesně věděl, co si může dovolit, a často vystrašeně reagoval i při nejmenších známkách ohrožení. Nakonec mi nezbylo než se obrnit trpělivostí a vyčkat, až se panstvo samo uráčí ujít těch asi 20 m. To mu sice trvalo téměř půl hodiny (pro ornitologa zkrouceného při -5 °C za kamenem celá věčnost), ale nakonec se dílo podařilo. Dokonce poté, co těsně vedle něj sklaplo odchytové zařízení naprázdno, se jen podíval, co se děje, pak poodešel, abych mohl sklopku znovu nalíčit, a po několika minutách do ní nakonec vlezl. Tím byl s konečnou platností chycen a já si mohl poprvé tento výkvět ptačího světa prohlédnout zblízka.

Co se systematického zařazení týče, jedná se o rod, který taxonomům nadělal nejednu vrásku. Těžko říci, zda se hodí více mezi ptáky brodivé, nebo spíše mezi bahňáky. Při pozorování je člověku hned zřejmé, že jak vzhledem, tak chováním patří někam úplně jinam. Snad trochu připomínají vodní slípky, trochu holuby. Vyvinuli se pravděpodobně z kulíků. Podle rozborů DNK mají blízko ouhorlíkům, ústřičníkům i rackům. Nakonec si vysloužili vlastní čeleď štítonosovití (Chionididae) a patří do řádu bahňáků (Charadriiformers), kam bylo zahrnuto více těžko zařaditelných čeledí.

Čeleď Chionididae obsahuje jeden rod se dvěma druhy. Štítonos bílý (Chionis alba) a štítonos menší (Chionis minor) obývají antarktické a subantarktické ostrovy, jejich populace se však neprolínají. Štítonos bílý se vyskytuje na Antarktickém poloostrově a na "přilehlých" ostrovech (souostroví Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje, ostrovy Elephant a Jižní Georgia), kde i hnízdí. Mimo to bývá zastižen i na Jižních Sandwichových ostrovech, migruje na Falklandské ostrovy (odtud jeho španělský název picovaina de Malvinas), Ohňovou zemi a na pobřeží Patagonie. Štítonos menší obývá ve 4 subspeciích 4 skupiny od sebe vzdálených ostrovů v jižní části Indického oceánu: ostrov prince Eduarda a Marion (Ch. m. marionensis), Crozet (Ch. m. crozettenzis), Kerguely (Ch. m. minor), Heard a McDonald (Ch. m. nasicornis). Populace těchto poddruhů jsou v podstatě stálé a vzájemně se ani nestřetávají.

ŽÁDNÍ KRASAVCI

Vzhledově tito ptáci rozhodně nepatří mezi žádné krasavce. Zavalité tělo na poněkud krátkých nožkách působí pramálo elegantně a lysá bradavičnatá místa v okolí zobáku vypadají jako zasažená kožní chorobou. Sněhobílé peří bývá často zašpiněné, i když tito ptáci rozhodně nemají odpor k vodě a rádi se koupou. Ušmudlaný jedinec pak ve společnosti svých čistých kolegů působí jako bezdomovec.

Štítonos je pták velikosti holuba o délce těla asi 40 cm. V rozpětí křídel dosahuje až 80 cm a váží více než půl kilogramu. Oba druhy mají téměř sněhobílé peří - nejsou-li právě ušpiněni od svého přepestrého jídelníčku - a liší se od sebe především barvou zobáku a lysých míst v jeho okolí. Zatímco štítonos bílý má tyto části těla světlé (anglický název zní pale-faced sheatbill), jeho příbuzný je má černé (black-faced sheatbill). Hlavním znakem rodu, kterému vděčí i za své jméno, jsou štítky překrývající nosní otvory. Štítonosové jsou svou stavbou těla vybaveni spíše na běhání než létání. Mají robustní postavu se silnýma nohama a nápadná je ihned jejich nechuť k létání. Při přesunu mezi pobřežními skalami by si značně ulehčili život, kdyby občas přelétli z jednoho výběžku skály na jiný. Namísto toho raději seběhnou po několikametrové skalní stěně, pak vyběhnou nahoru po druhé straně a vítězoslavně na vás hledí ze skály vzdálené jen kousek od místa, z něhož jste tohoto ptáka vyplašili. Lze jen spekulovat o tom, jaké toto chování přináší výhody, zda slouží k objevování nových potravních zdrojů, které by při přeletu mohly být přehlédnuty, či je to spíše strategie ochrany před predátory. Chaluhy (Catharacta sp.), jež zde představují kromě tuleňů levhartích (Hydrurga leptonyx) nejvyšší článek potravního řetězce, napadají totiž mnohem častěji letící ptáky než jejich kolegy sedící na zemi. To je ostatně dáno i principem kleptoparazitismu (olupují ostatní ptáky - hlavně racky - navracející se z moře o jejich kořist), který je pro tuto čeleď typický. Chaluhy ve své dravosti napadají též mláďata, jež se právě učí létat. Po dosednutí na zem útočník zpravidla odletí jinam.


Štítonosi působí velice nedbale a zdánlivě ignorují své okolí. Přesně však vědí, co si ještě mohou dovolit. Udržují vždy takovou vzdálenost, aby v případě nebezpečí stihli včas uskočit.

I když jsem se snažil vyhnout jakékoliv personifikaci, připadali mi štítonosi vždy poněkud poťouchlí. Působí velice nedbale a zdánlivě ignorují své okolí. Udivovalo mě, jak pták přesně ví, co si ještě může dovolit, a kde už je to pro něj příliš riskantní. Udržuje vždy takovou vzdálenost, aby stihl včas uskočit, kdyby mu hrozilo nebezpečí. Zatímco tučňáci procházejí, hustě osídlenou hnízdní kolonií utrží od svých kolegů mnoho štípanců, než se dostanou na vyhlédnuté místo, štítonos probíhá nepřetržitě mezi hnízdy a nějaké to klovnutí utrží jen výjimečně. A pověstný strach z člověka? Omyl! Promenuje se klidně na dva kroky od vašich nohou a ani o vás nezavadí pohledem. Ale běda, jestli byste se na něj nějak zle podívali, chtěli ho vyfotit, nebo snad dokonce chytit. Několik desítek drobných krůčků, a už je pryč, aby se po několika minutách vrátil a jakoby nic pokračoval v pátrání po nějakém soustu.

750 KM BEZ ZASTÁVKY

Přes zjevnou nechuť k létání je to letec velmi zdatný, třebaže jeho přímý let s rychlým kmitáním křídel rozhodně nepůsobí příliš elegantně. Při pohnízdních migracích se často přesouvá na značnou vzdálenost a bylo zjištěno, že přibližně 750 km dlouhou cestu přes Drakeův průliv, dělící jeho hnízdiště na Jižních Shetlandách od pobřeží Jižní Ameriky, překonává prakticky bez zastávky. Často ho však lze pozorovat na plovoucích ledových krách. Ačkoliv má částečně vyvinuté plovací blány, usedá na vodní hladinu velice zřídka. Rád se však koupe, takže alespoň při této příležitosti je využije. Zatímco štítonos bílý se pohybuje téměř výhradně na pobřeží, hledá štítonos menší často potravu i ve vnitrozemí, kde sbírá různé druhy bezobratlých na loukách či v tůních.

Štítonos je ochoten pozřít téměř vše, co jen trochu připomíná jídlo. Probírá vyplavené a vymáčené zbytky těl mrtvých živočichů, otrhává mořské řasy z přílivové zóny a s velkou chutí hoduje v odpadních jámách polárních stanic. Nabídka je zde - snad s jedinou výjimkou, a to stanice české - poměrně velká a pestrá a ptáci svádějí nekonečné boje o každé poživatelné sousto. Podle přibývajícího počtu štítonosů a jejich netrpělivého pobíhání lze snadno poznat, kdy má staniční kuchař ve zvyku vyhazovat zbytky.

V době hnízdění nastávají štítonosům pravé hody. Jejich výskyt je vázán na kolonie mořských ptáků, což úzce souvisí se zdrojem potravy. Na první vejce tučňáků netrpělivě čekají chaluhy, rackové i štítonosi. Štítonos je vzhledem ke své velikosti schopen uloupit a zkonzumovat jen velmi malá ptáčata. Přesto jsou mláďata tučňáků pro něj důležitým zdrojem potravy během celého vývojového cyklu. Tučňáci totiž krmí svůj dorost vyvrhováním přímo do zobáku. Tohoto momentu využívá štítonos, který doráží na krmící ptáky tak dlouho, dokud něco pro něj neupadne na zem, případně je schopen vylézt u větších mláďat přímo na jejich hřbet a pokusit se sebrat něco rovnou z jejich zobáků. Pokud není v okolí kolonie tučňáků, vyhovují i hromadná hnízdiště jiných ptáků, především buřňáků.

ZLODĚJÍČKOVÉ

Štítonosi jako jediní rozšiřují své řady v nehostinných zimních měsících. Mořské pobřeží je zaváté, v některých letech moře zamrzá a na zdánlivě mrtvé sněhové pláni není vůbec nic, co by se dalo jíst. A přesto. U Drakeova průlivu zimuje malé hejno tučňáků oslích (Pygoscelis papua). Ráno vyplouvají na moře, brzy odpoledne se opět vracejí na svá místa k přenocování. Najednou se mezi nimi objeví štítonosi. Jeden, pak druhý, třetí. Chodí mezi tučňáky, rozhlížejí se, čekají. Jeden z tučňáků se lehce předkloní, a červený stříkanec výkalů obarví čerstvě napadaný sníh. To je ten pravý okamžik, štítonosova hodina "H". Ihned běží k prostřené tabuli; cestou svede několik šarvátek, a je-li nejsilnější, může se slastně zobákem pohrabat v načervenalé hmotě a vybrat si nejlahodnější sousta. Ne každý stříkanec však obsahuje nestrávené zbytky potravy. A tak se bílé postavičky štítonosů míhají sem i tam a vítězové drsně vypadajících rvaček pak často jen smutně zjistí, že tohle vydobyté sousto za to nestálo, protože tučňák stačil strávit vše.

Okolí polárních stanic též poskytuje štítonosům mnoho příležitostí k utišení hladu. Jednou až dvakrát denně se likvidují odpadky z kuchyně tak, že se jednoduše vyklopí na hromadu nedaleko stanice. Společenstva štítonosů na těchto místech jsou někdy dost početná, a proto jsou zde nejlepší podmínky pro pozorování a případné kroužkování ptáků barevnými prstenci. Ptáci zde mají pevnou hierarchii, kterou můžeme pozorovat i na jiných místech s potravními zdroji. Podobné projevy pak mají také na hnízdištích. Jednotlivé páry zde mají přísně vymezená teritoria, a to i potravní, která si hájí. Potyčka zpravidla probíhá pouze ritualní formou. Ptáci se proti sobě postaví, snaží se co nejvíc napřímit, aby byli vyšší, a pohybují hlavami nahoru a dolů. Jen málokdy se ozve jejich charakteristický hlas - halasný, uchu nepříliš lahodící skřek.

Září a říjen v Antarktidě, kdy se zde začínají rodit malí tuleni, jsou pro štítonosy obdobím hojnosti. Samozřejmě že se nevrhají krvelačně na novorozeňata, aby je rozsápali na malé kousky, přesto jsou pro ně významným zdrojem potravy. Samice tuleně Weddelova (Leptonychotes weddelli) připlouvají na svá tradiční rodiště několik dní před porodem. A to už jsou u nich první štítonosi, kteří jako zkušení porodníci obcházejí březí samice a ze zcela jiných důvodů než zdravotních mlsně prohlížejí jejich stolici. Čekají trpělivě na svůj den. Jakmile nastane radostná událost v životě tulení rodinky, čerstvě narozené mládě ihned narazí na zlo tohoto světa - svého prvního trýznitele. Štítonos s flegmatickým výrazem obchází tulení mimino, a když se dostane ke zbytku pupeční šňůry, tak si zobne. Mládě žalostně zabečí, matka mu přispěchá na pomoc a štítonos poodběhne. Netrvá ani minutu, a už je u matky, které z rodidel vyčnívá druhý konec pupeční šňůry, a zobne si opět tady. Zakřičí matka a štítonos poodběhne a začne se motat kolem mláděte. A tak stále dokola, dokud nepřijde vysvobození. Jakmile tulení samička vypudí placentu, je klid, protože to je to pravé sousto, na které tento pták tak vytrvale čekal. Na placentě se přiživí více ptáků, například buřňáci obrovští (Macronectes giganteus).

V PODNÁJMU U TUČŇÁKŮ

Z našeho pohledu je potrava štítonosů naprosto odporná. Konzumují výkaly, krev, mršiny i hleny vylučované tuleni. Je to však výsledek adaptability a vlastně jediná možnost, jak přežít v extrémních podmínkách této nehostinné krajiny.

Hnízdění štítonosů je vcelku nenápadné a zaniká vedle hlučících a pulzujících kolonií jeho hlavních živitelů - tučňáků. Hnízdo si stavějí z nejrůznějšího materiálu. Od částí rostlin přes ulity mlžů až po kosti a peří tučňáků. Hnízdiště i konkrétní hnízdní jeskyňka bývají každým rokem stejné. Hraje při tom roli jistě i omezený počet vhodných míst. Krátké polární léto moc možností nedává a začátek hnízdění spadá u všech ptáků do konce listopadu a prosince. Páry hnízdí daleko od sebe, jsou přísně teritoriální a vlastní hnízdo ukrývají do spár či jeskyní, aby bylo co nejlépe chráněno proti predátorům a rozmarům počasí. Ačkoliv jsou to ptáci zvědaví a všeteční, v blízkosti svého hnízda se chovají naprosto nenápadně. Jen zdálky kontrolují, jestli nehrozí nějaké nebezpečí, které by mohli odvrátit. Pokud usoudí, že by to šlo, bleskurychle přiběhnou, zobnou do nepřítele a stejně rychle zase zmizí.

Při měření vajec se u jednoho hnízda ptáci vůbec neukázali, zatímco u druhého se zničehonic najednou objevil jeden z rodičů u mé nohy a rychle mě klovl. Když jsem se podíval, co že se děje - přes filcovou holínku byl cítit jen nepatrný dotek - zděšeně uskočil a odběhl za hranu skály u hnízdní jeskyňky. Opět jsem vzal vejce do ruky a pokračoval v měření. Téměř vzápětí jsem ucítil opět dotek na noze, ale než jsem se podíval, už byl pták pryč. A tak jsme si hráli na schovávanou. Chvíli jsem se nechal oklovávat, pak jsem se podíval, a pták běžel honem za skálu. Jen jsem se zas začal věnovat hnízdu a vejcím, ihned přiběhl a dával mi co proto. Skoro mně mrzelo, když hra skončila. Vejce byla změřena a mě nezbylo než opustit malého ozobávače a rychle se přesunout ještě za odlivu na domácí stanici.




ŠTÍTONOSI

Snášejí 2 až 3 vejce. Průměr vajec štítonosa bílého je 57,33 x 38,45 mm. Na vejcích sedí oba ptáci 28-32 dní. Z mláďat často přežívá pouze jedno, které je však téměř vždy úspěšně vyvedeno. (Při dlouhověkosti těchto ptáků to zaručuje dobrou stabilitu populace na různých lokalitách.) Prachový šat mláďat je tmavě hnědý, skvrnitý. Po 12 dnech začínají vyrážet bílá pera a po dalších asi 40 dnech už přepeřují do šatu dospělých a jsou schopná vzlétnout. Často se však zdržují ještě po šest měsíců v blízkosti rodičů, snaží se vyškemrat něco k jídlu a učí se hlavně samostatnosti. Krmí je oba rodiče. Trvá 3-5 let, nežli začnou ptáci obhajovat vlastní teritoria a zakládat si vlastní hnízda. Tříletí ptáci jsou přitom často neúspěšní, získávají však cenné zkušenosti, které využijí hned v následující sezoně.

Štítonos bílý, hnízdící v širší oblasti Antarktického poloostrova, se posouvá směrem na sever a mnoho ptáků zimuje už na úrovni Jižních Shetland. Díky své široké ekologické valenci si mohou dovolit zimovat co nejjižněji, tj. co nejblíže svému hnízdišti, což je často v okolí polárních stanic s celoročním provozem. Pokud zdroj nestačí, dokážou se přesunout o mnoho desítek kilometrů dále. Někteří ptáci okupují zimní kolonie tučňáků, jiní se přiživují na pokraji ledové tříště u tuleňů a další přeletují Drakeův průliv a zůstávají do jara na pobřeží Patagonie nebo Falklandských ostrovů. Někdy však zalétají i mnohem dále na sever, např. do jižní Afriky nebo Brazílie. V severnějších oblastech - což se týká i Jižních Shetland - jsou ptáci stálí či přelétaví.

U štítonosa menšího je situace mnohem jednodušší. Tento druh neopouští své "domácí" ostrovy a zimní přesuny jsou jen v rámci regionu. Ptáci se sdružují do hejn (do počtu asi 50 jedinců), nocují na pobřeží a častěji zaletují do vnitrozemí. V hejnech lépe vyhledávají potravu a jsou více v bezpečí před predátory.

Stavy štítonosů jsou víceméně stabilní, u obou druhů žije celkem asi 10 000 párů, počet štítonosů menších je o něco nižší. Populace obou druhů jsou limitované jak potravní nabídkou - tedy především počtem a velikostí kolonií tučňáků - tak hnízdními možnostmi. Oba druhy mají v dospělosti poměrně vysoké procento přežívání - přibližně 85 %. I mladí ptáci přežívají ze 40 %. Největším nepřítelem štítonosů je zima a sníh, menším pak přirození predátoři.

Pokud někde hrozí štítonosům opravdové nebezpečí, pak ze strany zvířat dovezených a vysazených člověkem; týká se to především koček. U částečně migrujících štítonosů bílých není nebezpečí narušení populací až tak veliké, mnohem rizikovější jsou izolované subspecie štítonosů menších, které by mohly být kromě koček ohroženy i případným infekčním onemocněním.
květen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group