ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIVOT V ZÓNĚ

Po prašné silnici objíždíme Džanín, olivové stromy jsou zaprášené, cesta rozježděná. Drhneme podvozkem o zem. Hannah drží svoji matku Fatimu na zadních sedadlech. Je jí šedesát, ale vypadá o dvacet let starší. I přes Raslanovu opatrnost se auto nahýbá ze strany na stranu a matčina tvář se svíjí bolestí. Je přes třicet stupňů ve stínu a slunce praží do omláceného hnědého Opla.

IZRAELSKÁ ARMÁDA
Vstoupila na území Západního břehu Jordánu v roce 1967. Pod kontrolou židovského státu se tak ocitlo celé území rozprostírající se mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Izrael Západní břeh nikdy neanektoval, na území obývaném více než dvěma miliony Palestinců, které bylo původně pod jordánskou správou, se však usídlilo téměř 200 tisíc židovských osadníků. Armáda se na základě dohod z Osla začala koncem devadesátých let z palestinských měst stahovat. Po vypuknutí současného ozbrojeného palestinského povstání „intifády al-Aksá“ se však vojáci začali vracet. Jejich deklarovaným cílem je chránit izraelské občany, tedy bránit osadníky žijící na palestinských územích, stejně tak jako zabraňovat palestinským teroristům v pronikání na území vlastního izraelského státu.
Džanín, nejseverněji položené město na palestinských územích, byl v posledních dnech neprodyšně uzavřen. Izraelská armáda jej v rámci trestné výpravy obklíčila tanky. Se zemí byla srovnána policejní stanice a o život přišlo několik lidí, ozbrojenců i civilistů. Z oblasti města, nacházejícího se pod palestinskou samosprávou, se totiž v poslední době rekrutovalo několik sebevražedných atentátníků. Od roku 1993 se tak opásalo bombami přes sto palestinských mladíků.
Na dialýzu jezdí Fatima do Nábulusu, největšího palestinského města v oblasti, již dva roky. Každý týden dvakrát, někdy třikrát. Ještě minulé léto trvala cesta něco málo přes půl hodiny. Po vypuknutí intifády Izraelci hlavní silnici pro Palestince uzavřeli. Místo třiceti kilometrů se nyní jezdí šedesát a cesta trvá někdy až čtyři hodiny. Území Západního břehu je rozděleno na zóny. Města, tedy zóna A, jsou pod palestinskou kontrolou. V zóně B mají Palestinci na starosti správu vesnic, ale oblast je pod izraelskou bezpečnostní kontrolou, a zóna C, tedy území, na kterém se nacházejí židovské osady a silnice spojující jednotlivé osady a hlavní vojenské posádky, jsou pod plnou izraelskou kontrolou. Celé území je tak dokonale rozkouskováno, že obyčejná mapa připomíná spíše mapu geologickou. Raslan popisuje, jak se mnozí Palestinci bojí opustit svá města nebo vesnice, tedy zónu A, aby na ně nemohli izraelští vojáci. Po chvíli jízdy naštvaně dodává: „Teď už je to vlastně stejně jedno, protože Izraelci už s tanky jezdí přímo do našich měst.“

KOLEKTIVNÍ TREST
Mluvčí izraelské armády podplukovník Olivier nám před dvěma dny v Jeruzalémě vysvětloval vojenskou strategii: „Zátarasy a vojenské checkpointy na silnicích mají za cíl zabránit sebevrahům a palestinským ozbrojencům v pohybu a zamezit tak připravovaným teroristickým útokům nebo je zkomplikovat.“ Skutečnost na místě však jeho tvrzení příliš nepodporuje. K Džanínu jsem se z vlastního území Izraele dostal s palestinským průvodcem, který znal dokonale cestu. Neprojeli jsme tak ani jeden izraelský checkpoint, pouze jsme dva z dálky zahlédli. Za celou cestu nás nikdo nekontroloval.
Když Izrael uzavře z bezpečnostních důvodů Palestincům vstup na vlastní území, dá se to pochopit. Když však zahradí horami suti nebo betonovými kvádry silnice mezi jednotlivými palestinskými vesnicemi, jedná se spíše o kolektivní trest, než o bezpečnost izraelských občanů. V místech, kde není na dohled izraelské vojenské stanoviště a nejbližší židovská osada je vzdálená několikkilometrů, se jakékoli přetnutí palestinských silniček zdá zcela absurdní.
Raslan si zapaluje další cigaretu. Auto se dál posunuje po prašné cestě. „Jaképak zabraňování teroristům. Všechno se dá objet nebo přejít. Chtějí nás akorát všechny potrestat a nejvíc na to pak doplácejí staří lidé,“ vysvětluje Hannah. Dostáváme se do malé vesničky. Kolony aut se proplétají úzkými uličkami. Dozvídáme se, že Izraelci otevřeli přístup do Nábulusu z jihu. Je to dobrá zpráva, protože si tak zkrátíme cestu o dobrou hodinu.
Při vjezdu do Nábulusu nás zastavuje palestinská hlídka. Požaduje dokumenty, diví se, že máme kameru. Průvodce s Raslanem vše obratem vysvětlují a dokonce se seznamujeme s velitelem místní posádky Arafatovy elitní „jednotky číslo 17“, kterou Izrael označuje za teroristickou. Česky neumí, ale vysvětluje, že studoval někde v Československu. Všechny studenty z jeho školy jsme po revoluci prý obratem poslali domů. Velitel se opírá o černou hůlku a vysvětluje, že má Čechy rád. „Jenom nevím, proč už nám deset let nedáváte žádná stipendia,“ dodává a zve nás na čaj. S díky odmítáme a spěcháme do nemocnice. Matka vypadá stále hůř.

FRUSTRACE NARŮSTÁ
V nemocnici musíme čekat přes hodinu, než se uvolní lůžko. Samotná dialýza pak trvá čtyři hodiny. Nemocnice pokrývá spádovou oblast celé severní části palestinských území na Západním břehu. Mají zde pětačtyřicet podobných případů. Většina se stejně jako Fatima do nemocnice nedostane nebo je jejich cesta podobně strastiplná.
Čekáme v centru města, pojídáme kaši z cizrny a arabské placky. Město je polepeno plakáty šáhidů, palestinských mučedníků. Jsou vyfoceni se zbraní v ruce, v pozadí je zlatá kopule jeruzalémské mešity Harám al Šaríf. Na plakátech nikdy nechybí znak organizace, ke které se zabití hlásili: někteří jsou z Hamásu, jiní z Arafatova al-Fatahu nebo Islámského džihádu. Nenávist k Izraeli a k Americe je velká, frustrace každým měsícem narůstá. „Izraelská armáda je na všech okolních kopcích, mají celé město jako na dlani,“ vysvětluje Raslan a ukazuje na nedaleký dům, „támhle, ve čtvrtém patře, před pár týdny Izraelci vypálili raketu a zabili šéfy zdejšího Hamásu.“ Fotografie po zuby ozbrojených vousatých radikálů jsou vyvěšené po celém městě.
Raslan s Hannah vynášejí matku z nemocniční budovy a vydáváme se na cestu zpět. Míjíme palestinský checkpoint a opouštíme město. Silnice se zařezává do hlubokého údolí. Matka vypadá výrazně lépe. Po necelé hodině cesty se provoz zastavuje. „Na úzké kamenité cestě vedoucí přes sedlo se převrátil kamion,“ vysvětluje Raslan. Musíme hřeben přejet o několik kilometrů dál. Cesta se prodlužuje.

BUDE HŮŘ!
Po chvíli jízdy po asfaltové silnici uhýbáme do kopců. Cesta je prašná, auto opět drhne podvozkem o hluboké vyjeté strouhy. Stěží se vyhýbáme protijedoucím autům. Jakmile potkáváme náklaďák, couváme a provoz se zastavuje. Všude se víří bílý prach, který se nám lepí na zpocené ruce a obličeje. Musíme přetnout silnici, po níž mají Palestinci zakázáno jezdit. Spojuje dvě židovské osady, ale bojí se na ní jezdit i samotní osadníci. Je úplně prázdná. Armáda v místě přejezdu vyhloubila příkopy, aby Palestincům ztížila život. Někteří se pokoušejí projet olivovým hájem o několik desítek metrů dál. Jiní vystupují z oranžových taxíků, vláčejí tašky s nákupem přes haldy kamení a jílu a na druhé straně silnice nastupují do taxíků jiných. Raslan se rozhoduje, že projede přímo. Musíme vystoupit, kola automobilu se protáčejí a metají do okolí kameny a prach. Zatěžujeme kufr, tlačíme a auto se pomalu pohybuje směrem dopředu. Projíždíme za cenu utrženého výfuku. Nikdo už ani hlasitě nenadává. Trvá to déle než rok a všichni si zvykli. Ve tvářích lidí lze však okamžitě vyčíst jejich frustraci, zlost a vzrůstající nenávist. Do domu dorážíme po dvou hodinách jízdy. Stmívá se a zvedá se příjemný, chladný vánek. „Dneska to bylo ještě dobré. Celé jsme to zvládli za devět hodin. Někdy to trvá o čtyři hodiny déle,“ říká Hannah a naštvaně dodává: „Pozítří musíme znova.“ Vzájemné přestřelky, sebevražedné útoky palestinských fanatiků a akce izraelské armády si za patnáct měsíců vyžádaly přes tisíc obětí. Bludný kruh násilí se nepodařilo přerušit. Nálada mezi Izraelci i Palestinci svědčí o jediném. Bude hůř.


Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Tibetu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech, navštivte www.infoservis.net
.
únor 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group