ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽIVOT S JEZEVCI - UNIKÁTNÍ VÝZKUM TAJEMNÉHO SAVCE

 

"O mně se občas tvrdí, že jsem jezevec, ale kdyby se mi to podařilo, bral bych to jako výsadu," říká ing. Vladimír Baday. Ví, o čem mluví, protože určitě v Čechách, ale možná ani na světě není člověk, který by toho o jezevcích věděl víc než on. Dva roky s nimi žil v lese, pozoroval je od svítání do soumraku a od soumraku do svítání. Chodil s nimi po jejich stezkách, sledoval je při páření. A výzkum, i v celosvětovém měřítku unikátní, stále pokračuje, i když v mnohem stísněnějších a dalo by se říci provizorních podmínkách.

A proč vůbec "zkoumat" jezevce, v naší přírodě poměrně běžného živočicha? Zkrátka proto, že o něm víme tak málo. Například pouze tušíme, kolik jich v Čechách a na Moravě vlastně žije.

ROK JEZEVCE

Jezevce, tohle zvíře s krásným kožíškem a cílevědomou povahou, se vám jenom stěží podaří v přírodě zahlédnout. Je totiž nočním živočichem, k čemuž ho donutila civilizace - ve dne jsou lesy u nás plné lidí. A věřte nevěřte, pachová stopa po nás zůstává nejméně osm hodin a i ta signalizuje zvířeti nebezpečí. Až kolem osmé deváté večer jezevci vylézají z nory, které se říká "hrad". Pohrají si a vyrazí. Na pravidelné pochůzce se nažerou, "přečurají" pachové stopy a nad ránem jdou spát. Všechna dosavadní pozorování byla proto víceméně náhodná. Dokud Vladimír Baday nezačal s jezevci žít.

Jezevce na první pohled poznáte podle typického zbarvení kožíšku - srst má stříbřitě šedou, spodní část těla a tlapky jsou černé. Kolem uší má jezevec bílý lem, po obou stranách hlavy se táhne přes ucho a oko široký černý pruh. Mláďata mají srst měkkou a bílou, s věkem jim zhrubne. Dokonce natolik, že se ze hřbetních chlupů jezevců dříve dělaly štětky na holení.

Tato nenápadná zvířata mají obrovskou sílu, hlavně v kusu - jejich lebka je totiž na rozdíl například od psa celá beze švu. O jezevčích zubech ví své i ing. Baday: "Je to jako chytat cirkulárku holýma rukama," vypráví o chvílích, kdy se neopatrně zamíchal mezi rozparáděné jezevce. Ruce má několikrát prokousnuté.

O jezevcích víme, že žijí v rodinných skupinách. Také jejich potravní návyky nejsou neznámé. Pro mnohé ale bude jistě překvapující, že jezevec není žádný velký lovec, k jeho hlavním "trofejím" totiž patří slimáci, maximálně tak nějaký hraboš.


Jezevec Vendelín je připraven k zimnímu spánku. Nyní má už skoro 30 kg a mohutná vrstva tuku mu pomůže přečkat zimu.

"Jezevec není žádný trouba," zdůrazňuje ing. Baday. "Poradí si se vším, co se právě vyskytuje. Když je po dešti, loví žížaly, když se přemnoží hlodavci, zaměří se na ně. Na podzim dokonce může konkurovat houbařům." Jezevčí jídelníček je vůbec poměrně pestrý. Jako všežravec nepohrdne švestkami, slimáky, brouky, sršni, žere larvy. Už proto je jasné, že jezevci mají obrovský potenciál k udržení ekologické rovnováhy na svém teritoriu. Jezevec je sběrač, nikoli šelma a lovec, jak je vnímán v obecném povědomí. Výzkumníci zkoušeli nabídnout samci jezevce mrtvého(!) zajíce, on si s ním nedokázal poradit do doby, než jej roztrhli, než začal zavánět. Jezevec nedokáže tak velké zvíře vůbec načít! Měli bychom na něj začít nahlížet jako na zdravotní policii lesa.

Při hledání potravy se nejvíce projevuje uspořádání skupiny, v níž jezevci žijí, a hlavně dominance jezevců. Vůdce dané skupiny, a tím je ten nejschopnější, musí vědět, kam pro potravu. Nemůže si dovolit jít na švestky v červenci, kdy žádné nejsou. Tím by jeho autorita klesla, všichni ostatní ho čtyřiadvacet hodin denně následují a sledují. Své místo postupuje jinému jedinci až ve chvíli, kdy zestárne nebo je zraněný. Bez bojů. Neměnnost struktury skupiny ing. Baday obdivuje: "Jezevec je zásadový, což pro člověka dnešní doby je už skoro něco neskutečného. Své zásady nemění - ve skupině jezevců se nemůže stát, že jeden kousne druhého do zadku, aby se stal šéfem tlupy."

I rytmus života jezevců je neměnný. Na jaře se rodí mláďata, a jakmile jsou odstavená, dospělí se okamžitě páří. Ve skupině se rozmnožuje pouze dominantní pár - samice, která rodí, žije ale mnohem kratší dobu než ostatní. Mláďatům se otvírají oči a uši až v pátém týdnu života, ve stejné době se u nich objevují náznaky černých pruhů na hlavě. Zbarvení rodičů získávají ve stáří asi tří měsíců, v pátém měsíci již vypadají (a váží) stejně jako dospělá zvířata. Jezevčata si do určité doby mohou dělat, co chtějí - dokonce i sebrat dominantnímu samci z tlamy žrádlo.

Od srpna se všechna energie jezevců soustřeďuje na přežití. Nedělají nic jiného, jenom se živí. Musí se dostatečně zásobit energií na zimu a všechno ostatní je zbytečné a neúčelné. Nakonec zazimují a spí. Na jaře pak koloběh života nastává nanovo. V průměru se jezevec dožije patnácti let.

Všechno, co už o životě jezevců víme, vyvolává další otázky, na něž odpovědi zatím neexistují. Jak to v jezevčí skupině funguje? Kdo se s kým páří? Proč se samci navzájem ve skupině nezakousnou, jaké tlumicí mechanismy tu fungují? A jak je to s jezevčím zimním spánkem-nespánkem?

SAMEC VENDELÍN A JEHO HARÉM

Osamělá hájenka nedaleko od Krnova, šestitýdenní mládě jezevce, které dostalo jméno Vendelín, a Vladimír Baday v roli pozorovatele. Tak začal unikátní výzkum zvířete, jež významnou měrou udržuje ekologickou rovnováhu naší přírody.

Vendelín byl odchycen ve volné přírodě a převeden z noční aktivity na denní, což prý nebyl žádný problém, protože v místech, kde je absolutní klid, jsou jezevci denními zvířaty. Postupně si dokázal sám opatřit potravu a začal se o sebe starat. Po celou dobu byl venku.

"Když si mládě přinesete, musíte docílit toho, aby mezi vámi vznikl vztah. To je dost složité. Teprve v této chvíli se prokáže schopnost člověka respektovat někoho nebo něco jiného. Když něco provedete člověku, můžete být zase za chvíli kamarádi - u zvířete je to ale navždycky," vysvětluje Vladimír Baday, kterému se oné výsady být trpěn jezevcem dostalo. Výzkum totiž nespočívá v ochočování, tím by pozbyl smyslu. V praxi vypadá takto:


Samička Vendula právě přicestovala ze ZOO v Brně. Jezevci mají sametové a tak jemné tlapky, že je například pálí kopřivy. Dokonce jsou i lechtiví!

"Jezevec si určoval, kdy vyjde. Jestli to bylo ráno ve čtyři, šel jsem ráno ve čtyři. Jezevec si pochodil, nacpal se, nebo se mu to zkrátka přestalo líbit a zase se vrátil zpátky. A já pořád s ním. To bylo velice důležité, protože si musel zvyknout, že za ním jdu. K tomu, že vnímal všechny pachy a zvuky v lese, se přidala zátěž mých pachů a zvuků. Když jsem šel přes nějaké chrastí a upadl, Vendelín se na mě podíval a myslel si něco o něčem... Ale neutíkal, a to je přesně to, co potřebujeme. Není ochočený, ale nebojí se, a tak se chová přirozeně," dostává se k jádru a k základním podmínkám výzkumu ing. Baday.

Během roku jezevec Vendelín dospěl. A potřeboval samici. Zatímco Vendelína výzkumníci odchytili ve volné přírodě, se získáním samice nastaly potíže. Nakonec do hájenky putovala mlaďoučká samička z brněnské ZOO. Všichni se báli, tak trochu se pletli přírodě do řemesla, když "uměle" sestavili jezevčí tlupu.

"Samec má obrovský tlak v zubech, báli jsme se, aby mláděti neublížil. Vendelín se však k Vendule, jak jsme samičku pojmenovali, choval velice ohleduplně. Snažil se ji vychovávat, učil ji, kde co v jejich teritoriu najít. Ulovil třeba myš a jakoby ji zapomněl. Vendula chodila za ním, a když on žral třeba střevlíka, ona podle pachu poznala, že jde o jídlo. Příště už si svého střevlíka našla a sežrala sama," vypráví ing. Baday o začátcích své jezevčí skupiny. Pak ale začal být samec agresivní, Vendulku tahal a kousal. A inženýr Baday si pomyslel, že jedna jezevčice Vendelínovi nestačí. Další rok tedy stejná zoologická zahrada dodala Barču. Vznikla tak skupina tří nepříbuzných jezevců, jinak řečeno: Vendelínův harém byl na světě!

ZÁHADY JEZEVČÍHO ŽIVOTA

"Jestli byl můj instinkt správný a samec potřeboval další samici? Nevím, čím déle s nimi jsem, tím více zjišťuji, jak málo o nich vím," přiznává muž, který se jezevci zabývá už několik let. Jednou ze záhad jezevčího života je páření. Víme, že samice jezevce mají takzvanou utajenou březivost. Znamená to, že samice se páří, zabřezne, ale až za rok má mláďata. Úžasné a jedinečné kouzlo přírody, které umožňuje samici, pokud není v ideální kondici, mláďata vstřebat a vůbec neporodit! Někteří odborníci tvrdí, že samice se může pářit celý rok. A to nedává ing. Badayovi smysl, neboť on žije s jezevci v průběhu celého roku a moc dobře ví, že samec je nejagresivnější právě v březnu:

"Jeho agresivita stoupá koncem roku, samec dělá takové 'eee', vydává zvláštní zvuky, i když po zbytek roku je v podstatě potichu. Pak začne víc značkovat. V období chrutí už je agresivní na všechno a jenom čeká, až bude samice schopná se pářit. Nenechá ji ani vyčurat, stojí nad ní a obtěžuje." Český výzkum tedy spíš ukazuje na to, že čas, kdy může samice zabřeznout, se počítá na dny, nebo možná jenom na hodiny. Teoreticky se asi může pářit celý rok, ale s nulovým výsledkem. Jak dodává ing. Baday: "On si na ní udělá svoje, ale dovnitř se nedostane. Pozoroval jsem to ze dvou metrů."

Plné otazníků je také zazimování jezevců. V každé noře, v každém hradu je v různých výškách několik pelíšků, kterým se říká "kotel". Jezevci jsou velice čistotní a svůj kotel si vystýlají čistou vystýlkou. V hradu, jehož hloubka se pohybuje od půl do tří metrů, mají společný záchod, místo, kam chodí, když v zimě nevylézají, a část hradu, kterou větrají. Podle všeho má celý komplex určitou vlhkost a teplotu optimální k zimnímu spánku, který není klasickou hybernací. Několik hodin denně jsou totiž i v zimě jezevci vzhůru a hrají si nebo hrabou, občas vylezou ven. Prostředí v hradu je ale "vypočítáno" tak, že při tom všem spotřebují minimum energie. Jak ho vytvoří? Vladimír Baday vypozoroval jeden z možných mechanismů: "Když já pokosím trávu, než ji stačím shrabat či usušit, je půlka pryč. Jezevci si ji natahají do hradu. Když v zimě nastanou kruté mrazy, ta tráva začne pomaličku tlít a vzniká teplo - jezevčí mikroklima."

Dalším ne zcela poznaným aspektem jezevčího života jsou principy, na kterých funguje skupina. Víme bezpečně, že jezevci žijí ve skupinách v čele s vůdčím, dominantním jedincem. Dosud se mělo za to, že tato skupina je uzavřená. Ovšem jestliže je to skutečně úplně uzavřená skupina, která se páří jen mezi sebou, museli by její členové postupně degenerovat. Musí se tedy nějak dělit. Ale kdo kam odchází? Mladí samci, nebo mladé samice? Jestliže se navštěvují, tak kdo koho navštěvuje?


V parných letních dnech se jezevci rádi koupou. Vydrží se vyvalovat desítky minut ve vodě, navíc výborně a rádi plavou.

"To se ještě vůbec neví. Na to potřebujeme minimálně pět let života s jezevci v terénu, a to je to, co nemáme. Potřebujeme dostat jezevce zpátky do lesa!" naráží ing. Baday na nejsmutnější stránku své práce, na to, že s jezevci musel z lesa odejít.

PES, KOCOUR, KUŘATA A JEZEVCI

Stalo se to o Vánocích před dvěma lety. Změnil se nájemce honitby, v níž ležela jezevčí hájenka, a ten požadoval, aby pan Baday i s jezevci do 1. ledna zmizel.

"Byla to trapná záležitost. Bylo -20 stupňů Celsia a my jsme jezevce přestěhovali do úplně studeného výběhu. Už bych to nechtěl zažít," nerad vzpomíná ing. Baday a dodává, že už se do žádného dobrodružství pouštět nebude. Škoda.

"Pokud by měl být výzkum, musí to být smluvně i finančně zajištěno. Já jsem dobrý v tom, co dělám, nejsem manažer."

Jezevci skončili u Badayových na zahradě. Zpočátku to bylo o strach - Badayovi mají psa, potřebují zahrádku, slepice: "Překvapilo mě, že to jde. Každoročně tu mám stovku brojlerů a nikdy se nic nestalo. Jezevci skutečně nejsou predátoři - od kuřat je dělí jen tenké pletivo, kdyby chtěli, lehce ho prorvou, pro ně není problém dostat se skrz beton. Na psa dávám pozor a kocour si dává pozor sám, není žádný trouba. Všechno jde."

Jedna samice - překvapivé bylo, že ta mladší, Barča - zabřezla a na jaře čekalo ing. Badaye překvapení v podobě mláďat Kuby a Zofi. Pojmenovat zvířata je velice důležité, protože zvířata na své jméno reagují a při všech jejich činnostech jsou lehce identifikovatelná. I když: "Já už je poznám vizuálně, jako svoje děti," tvrdí Vladimír Baday. "Když se někdo odstěhuje, budu vědět kdo. A kam. Také mám naprostou jistotu, kdo je jak starý. To je na tomto výzkumu jedinečné."

A znovu začal proces přivykání. Den trávila jezevčí mláďata u Badayových v obýváku, učila se nebát se člověka. "Začal jsem je dokrmovat flaškou, abych jim dokázal, že nejsem nepřítel. Ono se to bálo, ježilo, první tři dny jenom pobíhali a čichali. Potom zjistili, že je někdo bere stejně smradlavýma rukama jako samice, dává je do tepla a nabízí piškot. Začali zkoumat, olizovat, ocumlávat. A začal mezi námi vznikat vztah. Ne ochočování, ale vztah. Dnes je z nich pětice jezevců, kteří mě trpí." Nutno dodat, že jako jediného z celé rodiny. Ostatní členy jezevci neuznávají.

Část zahrady se stala jezevčím teritoriem. Vypadá to tam jako v lese, je tam ten "správný binec", který jezevci potřebují. Část úrody patří jezevcům - maliny, jahody, třešně. Zdá se mi, že jezevci své hostitele trochu vykořisťují, ale ing. Baday mi to vyvrací: "My s nimi nebojujeme o poslední angrešt. Oni všechno nesežerou a navíc jsou velmi vybíraví. Mají zájem o přezrálé plody, které se stejně k zavařování nehodí. S jezevci tu žijeme v souladu."

Výzkum stále pokračuje. Přes léto tráví ing. Baday s jezevci šest hodin. Fotografuje, pozoruje, natáčí. Chodí na osm hodin do zaměstnání, zbytek času se snaží "tak nějak být pro rodinu". Někdy je práce výzkumníka notně dramatická: "Jezevci mají rádi vosy, dokonce v pohodě sežerou sršně. Když se ale zahrabe některý z nich do vos, je nejlepší utíkat, protože v tu ránu máte žihadel..."

JEDINÝ NEPŘÍTEL ČLOVĚK

Zdá se, že o užitečnosti jezevce by nemělo být pochyb. Bezpečně se prokázalo, že není lovec, jenž by ohrožoval nízkou zvěř - neumí si s ní poradit. Zato je jisté, že dokáže zlikvidovat obrovská kvanta škůdců. Pokud bychom nebrali v úvahu také estetickou užitečnost - jezevec je skutečně kus krásného živočicha, musíme si uvědomit, že kdyby jezevci zmizeli, určitě by se to nějak vymstilo. Pokud by šlo "jenom" o přemnožení slimáků, byla by to ještě legrace. Ptáte se, jak se k jezevcům staví naše společnost?

Na počátku devadesátých let klesla populace jezevců na nejnižší možnou mez. Do značné míry za to mohla regulace stavu lišek, při níž se plynovaly liščí nory. Jezevčí a liščí nory ale nikdo nerozlišoval. Když se v roce 1990 legislativně měnily kategorie zvířat, dostali jezevci nálepku "ekonomicky bezvýznamná zvěř". Cítíte v tom také tu nabubřelost, s níž se člověk pasuje na pána tvorstva, jemuž by mělo vše na této planetě být k užitku?

Dalším nebezpečím pro jezevce, jehož ve volné přírodě může ohrozit pouze rys, vlk či medvěd (a tyto šelmy jsou u člověka také "na indexu"), jsou lidské produkty, jako je třeba dopravní síť. Přesná čísla týkající se naší republiky nemáme (ani nemůžeme mít, když je výzkum tohoto zvířete teprve v plenkách), ale podle průzkumu uskutečněného v Dánsku zahyne v této zemi ročně pod koly aut 3600 jezevců, tedy téměř 15 % tamější populace.


Vladimír Baday a jeho jezevčí "tlupa" - Vendelín, Vendula a Barča.

Nabízí se otázka, proč není jezevec chráněný, jako například v sousedním Polsku, proč je pro naši legislativu "bezvýznamný". Že zatím není v naší přírodě jako druh ohrožený? Že je ho zatím zaplaťpánbůh dost? Že chráníme vzácné živočichy, je v pořádku, ale proč nechráníme také to, co drží náš ekosystém?!

Abychom ovšem toto nádherné zvíře vůbec dokázali účinně chránit, je třeba znát přesně jeho návyky, cesty, po nichž se ubírá jeho život. Ing. Baday s takovým výzkumem začal, získal skupinu jezevců, kteří jsou soběstační a schopní života ve volné přírodě. Přitom akceptují svého pozorovatele, čímž se vytvořil základ pro skutečně významný výzkum, nemající ve světě obdoby. Potvrzuje to i doktorka Daniela Lukešová z Ústavu veterinární ekologie a ochrany životního prostředí při Veterinární univerzitě v Brně: "Náš ústav se plně za tento výzkum postavil. Jezevci jsou skutečně životaschopní, nejsou to žádní ochočení mazlíčkové, takže výsledky získané tímto výzkumem by mohly výrazně přispět nejen k ochraně tohoto zvířete, ale také k pochopení mnoha dalších mechanismů fungujících v našich lesích."

A proč ten podmiňovací způsob? Protože na zahradě rodinného domku se žádných výrazných výsledků nedosáhne.

"Jezevci si tu sice našli nové teritorium, vyhrabali si tu nory, mají vlastní mláďata, a to znamená, že jsou tu spokojení. Pokud to dopadne špatně, zůstanou tu napořád a oni i já budeme spokojení. Pokud ale chceme výzkum dokončit, musím s nimi ven, do lesa. Je to, jako byste měla nádherné auto, a měla ho ve stodole. Je otázka, jestli až ho za deset let vytáhnete, bude jezdit jako předtím. Jestli se s jezevci dostanu ven za dlouhou dobu, nevím, jestli ještě budou mít úplně přirozené návyky. A také je docela dobře možné, že je vypustím a víckrát je už neuvidím. Čím více se to oddaluje..."

Vladimír Baday dnes shání pro svá lesní zvířata les. Nebo park, nebo ... území, kde by mohl výzkum dokončit. Není to nic jednoduchého a trvá to už dva roky. Zkoušel o sobě dát vědět prostřednictvím médií, a výsledek? Dvakrát se mu někdo pokusil jezevce ukrást! I při práci na článku pro Koktejl vyjádřil v tomto směru obavy. Přesto nakonec svolil:

"Nemůžu být zalezlý jako šnek v ulitě, to ničeho nedosáhnu. Tak trochu spoléhám, že váš časopis čtou trochu jiní lidé a že snad vyvolám alespoň zájem."

Nakonec, možná se jezevcům přeci jenom trochu podobá. Jestliže jezevec vždycky přesně ví, co chce, pak o ing. Badayovi se to dá říci také.
duben 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group