ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA KONCI SLONÍCH STEZEK

NA KONCI SLONÍCH STEZEK
 
Text: Jan Baltus
 
Přežití slonů v Africe i Indii závisí především na zákazu obchodu se slonovinou, zvanou bílé zlato Afriky. Slonům je však třeba také najít místo, kde by mohli žít. Není to jednoduché, neboť tato zvířata divočiny nerozumějí požadavkům lidí a lidé zase jim. Pach starých sloních stezek vydává jen neochotně svá svědectví. Dnes už víme, že obchod se slonovinou má svoji staletou historii, která ovlivňovala život slonů více, než jsme si připouštěli. Dnešní boj proti pytlákům v afrických národních parcích ale i parcích všech rozvíjejících se zemí je pak dramatickým vyvrcholením tragédie zvířat, pro něž člověk zatím znamená největší zlo.

JAKÁ BUDE BUDOUCNOST?

Před posledním zasedáním CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) - organizace zabývající se obchodem s ohroženými druhy zvířat, jejímiž členy je 147 zemí, byla publikována alarmující čísla o úbytku afrických slonů. Mezi lety 1979 až 1989 klesl počet těchto krásných zvířat v Africe z 1,3 milionů kusů na pouhých 600 000. Odhady hovoří o tom, že na konci devatenáctého století jich byly tři miliony. Právě v 70. a 80. letech 20. století ztratila jen Keňa, proslulá svými hojnými populacemi slonů v národních parcích Tsavo a Amboseli, 88 % těchto zvířat, pronásledovaných a zabíjených pytláky kvůli slonovině. Zasedání CITES roku 2000 mělo buď ukončit výjimky v prodeji slonoviny, které byly v minulosti uděleny státům Botswana, Namibie a Zimbabwe, nebo zvrátit dosavadní povzbudivý vývoj - totiž úpadek obchodu se slonovinu na světových trzích způsobený dřívějším úplným zákazem prodeje.

ČAS SLONÍCH MÝTŮ
Kdyby mělo být pravdou, že afričtí sloni uctívají své mrtvé a díky letům učení mláďat v rodinném kruhu pod ochranou starých samic mají dokonce i své paměti, pak by vzpomínali na roky své prehistorie s pocity volných bytostí, avšak i štvanců. Ještě předtím, než je člověk v Africe zatlačil do několika málo rezervací, byla to migrující zvířata, jimž vzdálenost stovek kilometrů nebyla žádnou překážkou.

Žili v pralesích, na savanách, a dokonce se nebáli pouští. Jejich paměť jim umožňovala nalézt vodu i tam, kde ji člověk nebo jiná zvířata nedokázali najít. Sloni ze savany, největší ze všech suchozemských savců, dosahují výšky až 4 m při hmotnosti od 3,5 do 6,5 tuny. Díky malému využití potravy - často nekvalitní - jejich střevním traktem musí spotřebovat obrovská množství trávy, větviček křoví a listí stromů či dokonce jejich dřeva, aby se uživili. Za 16 hodin intenzivní pastvy denně sežerou a rozdrtí svými odzadu dopředu dorůstajícími stoličkami až 4 % své hmotnosti! Denně potřebují mezi 130 až 150 l vody, kterou vyhledávají nejenom k pití, ale i bahnění či koupeli. Tato spotřeba se jim stává někdy osudnou.

Ojedinělým tělesným nástrojem v živočišné říši je jejich chobot složený z tisícovky svalů, který slouží rovněž jako citlivý senzor čichu a hmatu. Nejvíce dohadů provázelo rodinný život slonů s jejich pohybem ve skupinách vedených nejstarší samicí. Tím, že sloni projevují určitou excitaci při nálezu kosterních pozůstatků jiných jedinců svého druhu, vznikla fáma o jejich pohřebních rituálech. Dnes je etologie slonů velice propracovaná a díky zooložce Katherine Payne, jež se proslavila nahráváním hlasů kytovců, dokonce víme, že i sloni se mohou dorozumívat na dálku zvuky o nízkých frekvencích, které člověk těžko slyší.

Sloni mají vysokou inteligenci a jejich rodinný život, kdy stráví nejméně 11 let mládí ve skupině, jim umožňuje vtisknout si do paměti mnohé údaje a projevy chování, jimiž překvapují člověka. Známá je například schopnost nalézt vodu podle paměti i po létech strávených na jiných místech nebo v krizové situaci.

Soudržnost skupin a osudy jednotlivých členů rodin jsou nesmírně zajímavým a dramatickým čtením. To dodává slonům ve vztahu k veřejnosti stejný citový náboj, jako inteligence a mírumilovnost kytovců nebo primátů. Ani objekt obchodní pozornosti člověka, mohutné kly, nepoužívá slon k boji, ale spíše jen k zastrašování a jako nástroj.

Kly afrických slonů, samců a samic (na rozdíl od indických slonů, kde se jimi honosí jen samec), jsou vlastně horní řezáky. Kly samců sahaly ještě v nedávné minulosti až k zemi a výjimkou nebyla jejich hmotnost až 135 kg. Dnes tak staří a důstojní jedinci v přírodě téměř nežijí.

Sloní stáda ve východní Africe se pohybovala v obrovském, téměř kontinentálním kruhu, od etiopských pouští kolem Viktoriina jezera až dolů k řece Limpopo. Jejich populace se mísily, potravy byla hojnost a nebezpečí představovali lvi, nemoci, přírodní katastrofy a člověk. V Africe sice vždy existovaly domorodé kmeny, které mladé slony lovily pro potravu, počet takto zabitých zvířat byl ale minimální. Sloní populace východní Afriky byly však po staletí decimovány kvůli slonovině. Odkud by se jinak mohlo na Středním východě, v Indii a Číně vzít takové množství slonoviny, která už v antice patřila k symbolům vyššího stavu, bez ohledu na zeměpisnou šířku polohy příbytku majitele? Kde by se získala slonovina pro miliony svatebních náramků pro indické ženy? Takový šperk ani v nemajetných rodinách nesměl být děděn, byl spálen spolu s majitelkou při satí, obětování vdovy ohni po úmrtí manžela. A kly indických slonů se pro náramky tohoto průměru vůbec nedají využít!

Tisíce tun slonoviny putovaly také až na Dálný východ do Číny, na výrobu nosítek velmožů. Užití slonoviny v Číně je staré jako říše sama. Nikdo již nespočítá, kolik slonů východní Afriky muselo v průběhu tisíciletí zahynout, aby se pokryla spotřeba slonoviny na světě. Tam sloní paměť nesahá.

HOŘÍCÍ SLONOVINA
Na počátku 70. let vstoupil do povědomí široké veřejnosti mladý Brit Iain Douglas-Hamilton se svojí studií o chování slonů. Čtenáře a posléze televizní diváky fascinovala jeho odvaha, s níž přistupoval na dotek paže k pasoucím se slonům. Dosáhl toho stálým kontaktem se zvířaty, při němž studoval jejich chování. Podobně Cynthia Moss zasvětila plných 13 let života pozorování několika rodin slonů v keňském Amboseli. Oba dva přispěli vedle své vědecké práce i ke shromažďování dat o počtu slonů, kteří musejí zahynout kvůli obchodu se slonovinou. Jen v roce 1983, kdy Japonsko oficiálně dovezlo asi 825 tun slonoviny, muselo zákonitě zemřít jen kvůli tomuto obchodu asi 70 000 slonů. Tento odhad je velmi opatrný, zahrnuje však vědecké poznatky o průměrné hmotnosti klů dnešních východoafrických slonů, která je jen 29 kg, a výtěžnosti použitelných částí, jež je asi 1,8 kusu na jedno zvíře. Část slonů jeden kel ztratí, nebo je natolik zdeformovaný, že je k obchodu nepoužitelný.

Počet 70 000 zabitých slonů představuje pouze dospělé jedince nosící obchodně využitelné kly. Další tisíce slonů zahynou v přímém důsledku pytláctví a obchodu se slonovinou. Mláďata zabitých matek odsouzená k smrti hladem zvyšují číslo o dalších 10 000. Všechna tato varovná čísla vedla nakonec ke spojenému úsilí vedeném IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) a CITES k zastavení a zákazu prodeje slonoviny. Poté co byl ředitelem správy národních parků a turismu ve státě Keňa jmenován Richard Leakey, syn v antropologických kruzích známého a neúnavného Luise B. Leakeyho a jeho ženy Mary, stal se zákaz prodeje a exportu slonoviny v roce 1989 skutečností. Prezident Keni Daniel T. arap Moi zapálil slavnostně hranici 110 t slonoviny zabavené pytlákům, aby tak dal najevo její bezcennost pro zemi jinak známou tradičním obchodem s bílým zlatem. Světové trhy zareagovaly okamžitě a cena klesla ze 75 USD za kilogram africké slonoviny na polovinu.

K oživení světového trhu se slonovinou, i v době plastů, které dokáží zcela nahradit tento přírodní materiál, došlo poté, co CITES povolil export slonoviny ze tří afrických států. Černý trh okamžitě ožil a cena slonoviny stoupla na 300 USD za kilogram jenom proto, že někteří lidé v Evropě, USA nebo Japonsku vyžadují např. biliárové koule ze slonoviny a nikoliv z elastomeru. Státy CITES přikročily k povolení kvót s tím, že v současnosti se některé africké země potýkají s problémem přemnožení slonů v národních parcích, kde ničí úrodu domorodých obyvatel. Zrodil se rovněž pojem "culling", zabíjení slonů v rezervacích z důvodů omezení jejich stavů. Mohutní býložravci, uzavření do klidu rezervací, se totiž rozmnožují, dokud je neomezí nedostatek potravy. Při přemnožení zničí prostředí národních parků i všem dalším druhům zvířat a způsobí závažné změny krajiny.
 
KDYŽ OBLOHA ZČERNÁ SUPÍMI KŘÍDLY
Vždy existovaly přírodní faktory, které slony východní Afriky decimovaly. Sucho je katastrofou, při které sloni a další afričtí býložravci hynou především hladem, nikoliv žízní. Vodu si sloni dokáží vydobýt i ze zdánlivě suchých koryt řek nebo za ní putují i přes poušť, ale sucho jim ničí potravu. Šílí hladem. Představu o tom, jak takový sloní hladomor v období sucha vypadá, si vědci učinili v keňském národním parku Tsavo až v roce 1959, kdy na ploše téměř 20 000 km² uhynulo během vrcholícího období sucha na 20 000 slonů. Očití svědkové tvrdí, že obloha zčernala supy snad z celé Afriky.

Tehdy šlo nejenom o přírodní úkaz, který nikdo z minulosti neznal, ale i o výsledek omezení pohybu slonů uzavřením do hranic rezervace a - což je známé až dnes - i zamezení odstřelu a lovu. Začal tak odborný spor o to, jak naložit s přemnoženými slony v rezervacích a národních parcích. Tento konflikt mezi slony a prostředím parků, v nichž jsou uzavřeni, přetrvává dodnes a vyostřuje se tak rychle, jak Afrika stravuje další a další půdu divočiny pro vzrůstající populaci svých hladovějících obyvatel.

Se svým apetitem ničili sloni v Tsavu systematicky i sporé ostrůvky vzrostlejší vegetace, až nakonec zdevastovali prostředí sobě i všem zvířatům. Když byl totiž v roce 1948 park založen, existovaly jen mlhavé představy o tom, jak se budou šedí obři v takto přísně ohraničeném prostoru, byť o rozloze tisíců čtverečních kilometrů, chovat. Cílem bylo omezit pytláctví a obchod se slonovinou a vymezit prostředí pro jejich úplnou ochranu. Tehdy také nikdo nevěděl nic o rozsahu světového obchodu s bílou slonovinou. Sloní slzy a krev vysušily prach savan.

ŠÍLENSTVÍ POSTŘELENÝCH SLONŮ
V roce 1948 se mladík Bill Woodley, syn britských přistěhovalců, dobrodruh a střelec slonů, přihlásil do konkurzu o místo strážce v nově založeném národním parku Tsavo, druhém největším v Africe. Jeho hlavním úkolem bylo zabránit pytlačení slonů. Britové věděli, že obchod se sloními kly je největším nebezpečím pro chod parku. Problém byl přesvědčit domorodé kmeny o tom, že bílí lidé už nedovolí zabíjet slony, a když, tak jen za peníze. Tím bylo také dáno, že ani příslušníci kmenů usazených na hranicích Tsava, formálně poddaní koruny, nesmějí lovit slony ani pro obživu, natož kvůli slonovině.

Tento obrat v myšlení bílých lovců, kteří se donedávna bavili velkorysým lovem a podíleli se i na obchodu se slonovinou, se u domorodců vůbec nesetkal s pochopením, neboť blízkost přístavu Mombasa dávala stále obrovské možnosti obchodu se slonovinou, o jehož rozsahu Britové zatím neměli ani tušení. V roce 1949, když se Woodley se svými černošskými pomocníky utábořil u pohoří Dakadima, vtrhl do jeho tábora slon šílený bolestí. Dříve než stačili zasáhnout, svalil se na zem. Z jeho boku trčel šíp. Obloha potemněla množstvím supů a po přebrodění řeky, odkud šílené zvíře přiběhlo, spatřil překvapený Bill desítky mrtvých slonů, jimž byly čerstvě vysekány z lebek kly. Všichni sloni zemřeli po zásahu šípem, zřejmě otráveným. Bill Woodley vyrval jeden šíp ze zohavené mrtvoly a prohlížel jej. Tělo rovného šípu bylo na konci opatřeno perfektní železnou hlavicí, za níž byl pásek ještěrčí kůže s jedem. Jak chodil a trhal šípy z šedých obrů, viděl Woodley, že všechny mají stejný tvar. "Co to znamená?" otočil se na svého černého stopaře. Ten chvíli mlčel, a pak řekl: "Wambua, bwana." Jméno nepřekonatelného domorodého lovce slonů, z něhož Britové vyhlášením národního parku udělali přes noc pytláka, bylo poprvé vysloveno.

Tu noc u ohně vypáčil Bill Woodley z chvějícího se stopaře další podstatné informace. Dozvěděl se, že právě zde loví věhlasní lovci, Wambua a Galano, kteří jediní dokáží ovládat big bow - velký luk. Ten se nápadně podobal rozměrem i předpětím starým britským lukům. Byl větší než lovec, tětivu měl ze dvou žirafích šlach, které vydrží silné předpětí luku. Byla to strašlivá zbraň. K jeho ovládání bylo zapotřebí velké síly, měl však obrovskou průraznost, jed na šípech pak dokonal v ráně smrtonosnou úlohu.

Při popisu lovu naskakuje Billovi husí kůže. Lovec se připlíží ke kořisti s vynikajícím čichem a nenávistí vůči jeho pachu, namíří a střílí. Hned hledá další cíl a střílí znovu. Sloni běsní vzteky a hledají původce nenáviděného pachu, aby jej rozdupali nebo ubili choboty. V prachu zvířeném běsnícími tunovými kolosy střílí lovec další a další šípy. Je-li jed čerstvý, sloni umírají na zástavu srdce do několika minut, v opačném případě šílí bolestí, protože jed jim rozkládá játra a ledviny celé týdny.

"Kam míří Wambua?" ptá se zděšený Brit. "Na břicho nebo žaludek, ne na srdce, sloni mají široká žebra." Počet zabitých slonů? Když o dva roky později chytili a poslali do kamenolomu pytláka Galo-Galamu, měl na svém kontě 1500 ulovených slonů. Ale to v tu chvíli nikdo ani netušil.

TISÍCILETÝ OBCHOD
Obchod se slonovinou byl prvotní příčinou zabíjení slonů v Tsavu. Bylo pošetilé představovat si, že pouhým výnosem o zřízení národních parků se zastaví obchod kvetoucí snad tisíciletí. Důkazy byly najednou přímo hmatatelné. Stačilo se zamyslet nebo zalistovat v literatuře.

Největší cestovatel islámského světa Al-Mas'údí navštívil v 10. století n. l. východní Afriku a viděl, že obchod se slonovinou v rukou Ománců je zdrojem bohatství celé oblasti. Ale už v 1. století př. n. l. se o slonovině jako zboží Afriky zmiňuje ve své plavební příručce řecký spisovatel Agatharchidés i s poznámkou, že slonovina prodaná do Indie je nakonec stejně spálena při satí. Miliony šachových figurek, sošky, klávesy pianin, biliárové koule, cetky, šperky. Japonci jsou dodnes odběrateli slonoviny, protože ji rádi používají na tradiční razítka se svým jménem ve znakovém písmu.

Obchod se slonovinou byl vždy v rukou Arabů. Černý lovec slona vystopoval a zabíjel s rizikem, že bude rozdupán na kaši, pokud jej citlivý sloní chobot objeví dříve, než napne tětivu luku většího než on. Vysekal ve strachu kly z dohasínajícího zvířete, ořezal je na rozměr "rukou", tj. zkrátil je o špičku a dutou část, a přenesl až na místo, kde je převzal překupník. Lovec dostal sotva procento ze zisku obchodníka, který byl na konci obchodního řetězce někde v Asii, Americe nebo Evropě.

Při objemu slonoviny především od slonů afrických z východního pobřeží, jež se na celém světě vyskytovala a stále vyskytuje, je jasné, že jejich zabíjení muselo závažným způsobem zasahovat do ekosystémů východní Afriky.

KDE SUPI NELÉTAJÍ
Poměry v Tsavu se stávaly neudržitelnými. Počet strážců byl směšně nízký na 20 000 km² národního parku. Do Tsava přichází nový šéf, David Sheldrick, slavná postava afrických safari, syn zakladatelů pověstného Tree-Top hotelu v keňském Aberdare. Tsavo je rozděleno na dvě části, východní a západní, a začíná organizovaný hon na pytláky. Woodley a Sheldrick shromažďují hlavice šípů jako kartotéku pytláků, přepadají jejich skrýše, nasazují život. Černí lovci jsou podněcováni arabskými obchodníky z Mombasy i vlastní ctižádostí. Je to boj na život a na smrt, který se stane námětem několika filmů, především snímku Kde supi nelétají. Západní média se nadchnou pro romantické příběhy. Organizované safari se stává skvělým obchodem poválečné turistiky.

Události jsou přerušeny bojem za osvobození Keni a podivným příběhem hnutí Mau-Mau, až posléze dospějí k jakémusi konci. Naši aktéři vše přežijí a postupně pochytají pytláky. Noví však povstávají, a proto se Woodley a Sheldrick rozhodnou zaútočit přímo na obchodníky. Ti mezitím zakládají asociaci s příznačným a bombasticky romantizujícím názvem Oily men.

Past napodruhé skutečně sklapne a několik obchodníků z Mombasy je nakonec odsouzeno do kamenolomu. Je to šílený podnik, neboť důkazy, "ruce", musejí přinést lovci z buše pod příslibem beztrestnosti, ale bez dozoru. Také britští soudci těžce snášejí myšlenku omezení obchodu. David Sheldrick však slaví úspěch a jeho žena Daphne zakládá stanici pro osiřelá mláďata, zvláště slůňata, která pod jménem Nadace Davida Sheldricka pracuje dodnes.

Schyluje se však k jinému dramatu. Sloni v Tsavu, nechvalně proslulém lidožravými lvy, se v průběhu stavby železnice Mombasa - Nairobi utěšeně množí. V roce 1958 je jich již tolik, že je jejich odstřel povolen bílým lovcům. David Sheldrick protestuje. Má k tomu dva důvody. Prvním je špatný příklad pro pytláky a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Vše začíná znovu. Tím druhým důvodem je jeho přesvědčení, že příroda národního parku si pomůže sama. Jeho názor nezviklá ani 20 000 mrtvých slonů kolem něj o rok později, za období velkého sucha v roce 1959. Ani on, ani nikdo jiný nemá dostatek zkušeností s řízením a spravováním národních parků. Dřívější lovci žijící v prostředí africké hojnosti zvěře, posléze strážci z přesvědčení žili v iluzi, že pouhý zákaz odstřelu zvěře vrátí přírodě narušenou rovnováhu.

"ETIKA JE VE SVÉ PODSTATĚ NEKONEČNÁ A UKLÁDÁ NÁM STÁLE NOVÉ ÚKOLY."

Tím, že CITES v dubnu 2000 neprodloužila výjimku z prodeje slonoviny žádné z afrických zemí, se vyřešilo zabíjení slonů pro bílé zlato jen zčásti. Pytláctví je nadále závažným problémem všech afrických národních parků, kde jsou zvířata vybíjena často se souhlasem vlád zemí zmítaných politickými a kmenovými vášněmi. Ale když si představíme vyzáblé ženy hledící ze svého políčka s několika klasy kukuřice na kvetoucí savanu za plotem národního parku, která jako by nabízela hojnost potravy všem, vypadá to, že problém slonů zůstává neřešitelný.
 
Názorově se zde střetávají dva proudy. První klade dost zrůdné a scestné otázky. Je vůbec únosné dále bezvýhradně chránit slony, když je jejich odstřelem možné získat tuny masa pro obyvatelstvo? Přinášejí zemím s přírodním bohatstvím dostatek peněz z turismu, aby se ospravedlnila jejich existence v blízkosti políček s ubohou úrodou? Není naopak jejich řízený chov, rozuměj odstřel, jedinou cestou k jejich zachování v Africe?

Druhý proud představuje vášnivou obhajobu slonů i celé africké přírody, která svojí ojedinělostí patří mezi světové poklady a zasluhuje si velkorysé ochrany. Takový přístup však bude vykoupen obrovským úsilím. I nejlépe řízené národní parky, například Krugerův v Jihoafrické republice, se potýkají s problémem slonů. Od roku 1960 bylo jejich přemnožení každoročně řešeno odstřelem asi 400 jedinců. Nervy drásající snímky vraždění pološílených slonů a jejich mláďat obletěly svět a donutily nejenom JAR ale i Botswanu zastavit tato jatka. Správa Krugerova parku přikročila k podávání antikoncepce sloním samicím. Bez ohledu na nákladnost projektu jej musela zastavit, protože se zásadně narušilo chování sloních rodin. Sloní samci iritovaní pachem říjných samic neustále dotírali na samice provázené mláďaty, která by byla jinak od samic v případě jejich zabřeznutí oddělena, a zabíjeli je. V přírodě jsou samci ve stádu trpěni jen po velmi krátkou dobu a říjnou samici od stáda odhánějí. Po spáření ztrácejí zájem a samice se vrací do rodiny.

Debaty o tom, jak vnutit slonům rozumnou populační křivku, nekončí, spíše otevírají další a další problémy. Zbudování napajedel pro zvěř v Krugerově parku, kam se sjíždějí turisté, devastuje přírodu, neboť k vodě se stahuje veškerá zvěř a zdupe vše stejně jako přemnožený dobytek domorodých kmenů, který navíc přenáší nakažlivé choroby, proti nimž nejsou ani sloni imunní. Zvířata v Krugerově parku a mnoha dalších dnes nejsou vzorkem původní populace, ale jakousi grandiózní zoologickou zahradou.

Na druhé straně je třeba říci, že kdyby nebylo projektů k záchraně nosorožců bílých právě v JAR v parku Shlushluwi, pravděpodobně by již neexistovali. Etické otazníky se vznášejí nad budoucností africké přírody, a tím i slonů, jako Damoklův meč. Keňa se je snažila například vyřešit včleněním ekonomiky pastevců dobytka Masajů do podílu na ziscích z turismu. Vedlo to většinou jen k dalšímu nákupu dobytka a vytěsnění divoké fauny do neobyvatelných skalnatých částí nebo bažin parku Amboseli. Věčnou a neřešenou zůstává debata o pěstování některých druhů antilop, odolných proti nemocím Afriky napadajícím opětovně dobytek, na maso pro široké vrstvy obyvatelstva. Africká zvířata dokáží využít prostřený stůl savany s účinností perfektně fungujícího ekosystému. Člověk a jeho dobytek přírodu spíše ničí.

LIDÉ TOHOTO PŘÍBĚHU
Lidé našeho příběhu dělají, co mohou, aby zachránili alespoň část světa, který jim nadosmrti učaroval velebností a variabilitou, tolik odlišnou od mrtvých a zdevastovaných částí Země. David Sheldrick po předčasném úmrtí "předal" své jméno jako symbol boje o prostor a klid pro africkou zvěř své ženě, která burcuje západní civilizace společně s Cynthií Moss a I. Hamiltonem-Douglasem dnes už také prostřednictvím Internetu. Bill Woodley zestárl jako ředitel národního parku Mt. Keňa, Richard Leakey se snaží vzdělávat své spoluobčany ve funkci státního sekretáře státu Keňa. Stavy slonů se mezitím snižují nadále a zápisy o osudech členů jednotlivých sloních rodin jsou nervy drásající drama plné jedu a dusících smyček z rezavých drátů. Ani paměť slonů je neobsáhne, přežívají jen v knihách, filmech a obrazotvornosti těch, kdo Afriku kdy navštívili. Na africkou přírodu se nedá zapomenout, ale ta se stává dalším smutným dokumentem neschopnosti člověka vyřešit otázku soužití na Zemi.


 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group