ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SMRTÍCÍ KRÁSA

Karavana cestovatelů se s námahou prodírá pralesem, propocené šaty se v dusném vlhku lepí na kůži. Náhle se odkudsi ozve tiché hvízdnutí a malá šipka se zabodne do paže jednoho z členů průvodu. Košili zbarví pár kapek krve a na kůži se objeví škrábnutí ne větší než odřenina od ostnu nějakého trnitého keře. Zranění je zanedbatelné, následky takového útoku jsou však strašlivé. Dotyčného čeká téměř jistá smrt. Obávaná zbraň jihoamerických indiánů, neslyšná foukačka na otrávené šipky, si vybrala další oběť.
Podobné příběhy z dob prvních cest do nitra amazonských pralesů nejsou jen výmyslem autorů dobrodružné literatury, ale pravdivou skutečností. Strašlivou účinnost propůjčoval otráveným šipkám jed, který na svou obranu vylučují drobné, jen několik málo centimetrů velké, pestře zbarvené pralesní žabky. Silný jed však není jediná zajímavost „šípových žab“. Jejich život je plný zvláštností a jedinečných řešení problému, jak si v obrovské paletě pralesních živočichů najít své místo a přežít.

PROČ ŠÍPOVÉ ŽÁBY?
Přestože jsou pralesničky (čeleď Dendrobatidae) známé především díky svému prudkému jedu, většina z nich vlastně jedovatá není. Z asi 170 druhů této čeledi patří plná stovka nenápadných, hnědavě zbarvených žabek do rodu Colosthetus. Tyto asi čtyři centimetry velké žabky obývají mimo jiné břehy malých bystřin a potůčků. Tráví mnoho času ve vodě a mají proto na rozdíl od ostatních pralesniček dobře vyvinuté plovací blány. Nevylučují žádný kožní toxin a nejsou tedy vůbec jedovaté. Spoléhají na své nenápadné zbarvení, které jim pomáhá uniknout pozornosti nepřátel. Ani v případě objevení však nejsou úplně bezbranné. Velmi rychle totiž skáčou a hbitě vyhledávají sebemenší úkryty v zemi, pod kameny nebo pod kořeny stromů. Ne nadarmo si pro svou rychlost vysloužily přízvisko „raketové žáby“.
Ostatní druhy pralesniček vylučují rozmanité kožní toxiny, které z nich činí sousto vpravdě nebezpečné. Většina z nich však nemá dostatečně účinný jed na to, aby vážněji ohrozila živočicha velikosti člověka. Pralesničky opravdu používané k výrobě šipek se dají spočítat na prstech jedné ruky. Jde vlastně o tři druhy rodu Phyllobates.
Žáby tohoto rodu se vyznačují právě tím, že jejich jed obsahuje vysoce účinný batrachotoxin. Jeho síla je opravdu obdivuhodná. Například Phyllobates terribilis, ne větší než tři centimetry, má dostatek jedu k zabití 20 000 myší nebo osmi lidí. Samotné získávání šípového jedu však bylo pro tyto klenoty pralesa zážitkem nadmíru bolestivým a také posledním v jejich životě. V ohrožení života totiž tyto žabky ve snaze o záchranu vylučují více svého jedu než obvykle. Toho využívali domorodci, když živé pralesničky nabodávali na větévky a pomalu opékali nad ohněm. Do jedu, který žabky ve smrtelné křeči vylučovaly, potom namáčeli hroty svých šipek. Pro zvýšení účinku ještě často namáčeli šipky do směsi zhotovené z rozkládajícího se masa, výkalů a jiných stejně nehygienických přísad. Není divu, že výsledek představoval smrtelné nebezpečí jak pro případné nepřátele, tak pro kořist původních obyvatel amazonských pralesů.


Portrét jedné z nejjedovatějších šípových žab, pralesničky dvoubarvé (Dendrobates bicolor).

PODLE NOSA POZNÁŠ KOSA
V kožním sekretu pralesniček bylo nalezeno více než sto různých chemických látek, které patří do skupiny takzvaných lipofilních alkaloidů. Jsou to poměrně složité organické látky, jejichž základem je většinou šestičetná cyklická molekula obsahující pět atomů uhlíku a jeden atom dusíku. Tyto látky můžeme rozdělit do několika skupin. Ne každá pralesnička však umí vyrábět všechny typy těchto toxinů. Přítomnost či nepřítomnost jednotlivých složek jedu slouží dnes jako klíč k rozdělení pralesniček do čtyř zoologických rodů. Takzvané histricotoxiny chybí u rodu Minyobates, zatímco vysoce účinné batrachotoxiny má jen rod Phyllobates. Rod Epipedobates postrádá histricotoxiny a kromě toho ještě skupinu toxinů zvaných 3,5-disubstituované indolyziny. Obě posledně jmenované skupiny jsou přítomné u rodu Dendrobates. Všechny druhy jedovatých pralesniček vylučují kromě toho skupinu velmi blízce příbuzných toxinů, které se souhrnně označují jako pumiliotoxin-C. Tyto toxiny také tvoří převážnou většinu chemických látek, které byly v jedu pralesniček nalezeny. Pumiliotoxin-C není sice příliš účinný, má však nepříjemnou svíravou chuť a činí tak ze svého nositele sousto spíše odporné. Predátor, který pralesničku uloví, ji obvykle okamžitě pustí a třením hlavy o zem se snaží zbavit palčivé chuti v tlamce. Většinou se tato krátká setkání obejdou bez trvalých následků, někdy se však útočník může i několik hodin svíjet v bolestech. Kromě nepříjemné pachuti mohou totiž jedy pralesniček způsobit i křeče nebo naopak znecitlivění potřísněných míst. Jedná-li se o více jedovatý druh pralesničky, nebo má-li útočník nějaké zranění v ústech, kudy by mohl jed snadno proniknout do krve, může za podobnou zkušenost zaplatit i životem. Pakliže dravec setkání s pralesničkou přežije, raději se napříště podobné kořisti obloukem vyhne.
Při pozorování těchto střetů odborníky napadlo sestavit „chuťový test“ síly jedu pralesniček. „Políbili“ jejich záda a podle palčivosti chuti, bolesti a znecitlivění rtů rozeznávali jednotlivé druhy. U druhů se silnějším jedem mohly tyto pokusy snadno skončit i smrtí experimentátora, a proto dnes vědci raději svěřují zkoumání jedu do rukou pracovníků biochemických laboratoří.


Jak již její jméno napovídá, patří Pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) mezi druhy, jejichž jed se používá k výrobě šípového jedu.

NÁDHERNÉ ZBARVENÍ VARUJE
Je-li nějaký živočich nebezpečný, je v jeho zájmu, aby se to případní nepřátelé dozvěděli dříve, než se rozhodnou zaútočit. Jako varovný signál poslouží spolehlivě například z dálky viditelné výstražné zbarvení. Nápadně zbarvená žabka se predátorovi navíc mnohem snáze vštípí do paměti. Proto je zde jen malé riziko, že by se masožravec i na druhý pokus spletl a znovu na pralesničku zaútočil. Aby byla výstraha ještě jednoznačnější, volí mnozí jedovatí živočichové v přírodě podobné výstražné barvy a motivy. Dravci se v nich proto orientují stejně snadno jako například čeští řidiči v dopravních značkách cizích zemí. Takzvanou „vosí módu“ můžeme v přírodě nalézt nejen u žihadlem vyzbrojených vos, podobné střídání pestrých a tmavých barev využívají i někteří jedovatí hadi, oba druhy jedovatých ještěrů, mnoho druhů hmyzu a v neposlední řadě i pralesničky. Obrovská rozmanitost barev a vzorů ve zbarvení šípových žab přivádí v úžas laiky, teraristy i odborníky, kteří se pralesničkami zabývají řadu let. Některé druhy vykazují téměř nekonečnou škálu různých typů zbarvení, jindy může být naopak nepatrný rozdíl ukazatelem příslušnosti k druhu jinému. Oblíbeným motivem pralesniček jsou světlé podélné pruhy táhnoucí se po stranách zad nebo světlé či tmavé skvrny na výrazně barevném pozadí. Také paleta použitých barev je úctyhodná. Při pohledu na některé druhy pralesniček má člověk pocit, jako by se ocitl v nějakém psychedelickém snu vyznavačů LSD. Některé pralesničky jsou zářivě modré, jiné jako by hořely žlutým a oranžovým ohněm. Výjimkou nejsou ani červené nebo svítivě zelené barvy. Všechny tyto odstíny navíc vytvářejí nespočet vzájemných kombinací a vzorů, takže výsledná barevná rozmanitost pralesniček je obrovská.


Domovem Pralesničky tříbarevné (Epipedobates tricolor) je oblast jihozápadního Ekvádoru.

ROMANTICKÉ LÍBÁNKY
Kdyby se k sobě lidé chovali tak jako pralesničky, většina manželských poraden by asi dávno zkrachovala. Na rozdíl od většiny ostatních druhů žab nekladou pralesničky svá vajíčka do vody, ale do vlhkého úkrytu na souši. Za ten může posloužit spadlý list, kousek kůry nebo prostě jamka v zemi. Vhodné místo pro snůšku vybírá sameček ještě předtím, než začne hledat partnerku. Někdy může mít v zásobě takových úkrytů i několik, aby se vybíravé samičce určitě některý z nich zalíbil. Vhodných míst není mnoho, sameček proto vyhlédnutý domov žárlivě střeží před ostatními samci svého druhu a ozývá se výstražným hlasem. Když je vetřelec neodbytný, může dojít i k souboji. Soupeři stojí proti sobě a snaží se jeden druhého přetlačit. Vítěz má právo obsadit výhodnější stanoviště. Je zajímavé, že mezi sebou někdy bojují i samičky. Když je většina samců zaneprázdněna péčí o potomstvo (pralesničky se totiž většinou o svá vajíčka starají), může se stát, že není dostatek partnerů připravených k páření. Samci sice mohou pečovat o dvě nebo i více snůšek najednou, někdy je však množství sexuchtivých partnerek nad jejich síly. V takovém případě soupeří samičky o právo spářit se s volným samcem.
Samotné páření také není nijak jednoduchá záležitost. Samička si dává na čas, někdy trvá i déle než hodinu, než se k volajícímu samečkovi přiblíží. Začne hladit jeho hlavu a čenich, případně předvede jakýsi zásnubní tanec spočívající v pomalém obcházení partnera v kruzích za neustálého bubnování nohama. Toto chování se zpravidla nemine účinkem a sameček začne lákat svou vyvolenou k místu, které vybral pro kladení vajíček. Většinou poskakuje k úkrytu drobnými přískoky a roztoužená samička jej následuje. Nedočkavější nápadníci se však mohou snažit svou vyvolenou k hnízdečku lásky dotlačit hlavou. Pokud úkryt vyhovuje oběma partnerům, může dojít k vlastnímu páření. Většinou mu předchází různě složité zásnuby, při kterých se oba partneři opět hladí, samec může vylézt samičce na záda nebo ji znovu obcházet v kruzích. Celé toto složité chování pomáhá pralesničkám zjistit, zda jsou oba partneři připraveni k páření.
U žab, které se rozmnožují jen v určitém období v roce a kladou vajíčka do vody, tento problém odpadá. Samička, která k vodě dorazí, je připravena ke kladení vajíček a sameček toho okamžitě využije. Pralesničky, kterým k rozmnožování stačí i malé vodní nádržky na souši, se co chvíli na svých toulkách za potravou potkávají s jedinci opačného pohlaví. Pomocí složitých zásnubních tanců, na kterých se podílejí oba partneři, si vzájemně sdělují svoji momentální situaci: jestli je samička připravena naklást vajíčka a zda sameček není plně zaneprázdněn péčí o dřívější snůšky.
Kladení vajíček a jejich oplodnění se také druh od druhu liší. V nejjednodušším případě samec zůstává na hřbetě samice, objímá ji předníma nohama za hlavou a kladená vajíčka rovnou oplodňuje. Tento postup je běžný u nejrůznějších druhů žab mnoha čeledí, které kladou velké množství vajíček. Ta musí být ihned oplodněna, aby se mezi ostatními vajíčky později neztratila a nezůstala bez života. U žab, které se o své snůšky nestarají, padne větší část snůšky za oběť různým dravým živočichům. Aby se dospělosti dožilo dostatečné množství potomků, musí samička naklást vajíček obrovské množství. Pralesničky, které o své potomstvo pečují, nemusí plýtvat drahocennými bílkovinami na produkci velkého množství vajíček. Většina jejich potomků se při starostlivé péči rodičů dožije dospělého věku. Síly drobných pečovatelů by navíc ani nestačily na uhlídání větší snůšky vajíček. Samička tedy snese nejvýše dvacet vajíček a není zde tudíž nebezpečí, že by sameček při oplodňování nedopatřením nějaké přehlédl. Samečkové většiny druhů proto způsobně čekají v ústraní, až je samička s kladením hotova. Ta poté vyklidí pole a sameček v klidu splní svoji povinnost. Někdy dokonce před kladením úkryt opustí a vrátí se, až když je snůška na světě. Samečkové druhu Dendrobates pumilio šli ještě dál. Nejdříve vypustí na dno úkrytu sperma a teprve potom nechají samičku, aby na ně vajíčka nakladla. Samička poté většinou úkryt navždy opustí a přenechá péči o potomstvo novopečenému otci. Ten zhruba čtrnáct dní vajíčka střeží, opatruje a zvlhčuje vodou, kterou na svém těle nosí z kaluží v okolí. Od svého úkrytu také odhání každého vetřelce. Samci některých druhů dokonce odstraňují ze snůšky vajíčka napadená plísní. U některých druhů se však o snůšku starají oba rodiče nebo ve výjimečných případech pouze samička.


Sameček Pralesničky pruhované (Phyllobates vittatus) přenáší na svých zádech pulce, o kterého starostlivě pečoval v bezpečném úkrytu na suché zemi. Až jej vypustí do vodní tůňky, bude se muset o sebe malý pulec již postarat sám.

RODIČOVSKÉ POVINNOSTI
Dobu líhnutí pulců dokáží rodiče přesně vycítit a vrátí se ke snůšce připraveni zajistit svým potomkům dopravu k nějakému místu s vodou. Ke štěstí jim stačí sebemenší kaluž, prohlubeň nebo prasklina v kůře stromů, kde se udrží alespoň decilitr vody. Mnoho druhů využívá hojně také takzvaná broméliová jezírka, malé kalužinky vody držící se v úžlabí listů bromélií nebo jiných rostlin porůstajících větve pralesních stromů. Transport pulců zajišťuje většinou sameček. V době líhnutí natáhne nad snůšku zadní nohy, po kterých mu pulci vylezou na záda, a on je odnese k vodě, kde zůstanou až do proměny v dospělou žábu. Když má na starosti větší snůšku, musí se k ní vrátit několikrát, než najde nový domov všem svým potomkům. Z tohoto důvodu mají pulci pralesniček ve střevě bohatou zásobu vaječného žloutku, která jim zajišťuje výživu v prvních dnech života a umožňuje přežít v úkrytu na souši i několik dní a čekat na odnos do vody. Během tohoto období mohou pulci dokonce mírně povyrůst. Otec většinou roznese každého pulce do vlastní nádržky. Pulci většiny druhů pralesniček totiž jeví sklony ke kanibalismu a hrozí jim proto nebezpečí vzájemného usmrcení a sežrání.
S výživou pulců je spojena řada problémů. Jejich nádržky jsou většinou malé a potravy tam není nazbyt. Všežraví pulci s velkými ústy spolykají téměř vše. Loví larvy komárů, různé prvoky a vířníky, nepohrdnou však ani řasami nebo rostlinnými zbytky. U těchto druhů také není výjimkou, že větší a silnější pulec pozře svého mladšího sourozence. Pulci některých druhů pralesniček mají menší ústa a živí se proto převážně řasami. Několik druhů vyřešilo problém výživy pulců vskutku originálně. Právě u těchto druhů roznáší pulce samička a každému z nich naklade do tůňky jedno nebo dvě neoplodněná vajíčka, kterými se pulec živí. Zásobu vyživovacích vajíček je ovšem nutné každé tři dny obnovovat. Matka si proto musí přesně pamatovat, do kterých nádržek své potomky roznesla. Uvážíme-li, že větve pralesních stromů jsou hustě obrostlé spletí nejrůznějších rostlin, je to od malé žabí matky výkon vskutku obdivuhodný. Její kanibalističtí potomci jí přitom tento úkol nijak nezjednodušují, protože se nesnesou pohromadě v jednom bazénku a musí tedy mít každý svou vlastní tůňku. U některých druhů došla rozpoznávací schopnost tak daleko, že si samičky nejen pamatují „adresy“ svých ratolestí, ale rozeznají dokonce své vlastní pulce od jiných stejného druhu, a krmí pak jen své potomky.


Pulec Pralesničky pruhované (Phyllobates vittatus) je jako mnoho pulců pralesniček tmavě zbarven, u jiných druhů se naopak pestré zbarvení dospělých žab objevuje dlouho před metamorfózo

Z OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA KRÁSNOU LABUTÍ
Proměna v dospělou žabku přichází přibližně po dvou měsících pobytu v nádržce. Není bez zajímavosti, že se pulci některých pralesniček postupně přebarvují do šatu dospělých již dlouho před metamorfózou a lze tak pouhým pohledem určit, který druh žabky z nich časem vyroste.
Proměna pulce v žábu neboli metamorfóza je jednou z nejpodivuhodnějších fází žabího života. Procházejí jí pulci všech žab bez ohledu na to, do které čeledi patří či kde žijí. Je to vlastně vzdálená obdoba procesu, který probíhal kdysi v prvohorách, kdy se život stěhoval z vody na souš a zemi dobývali první praobojživelníci. Pulec přizpůsobený životu ve vodě musí postupně projít celkovou přestavbou svého těla tak, aby žába, která se z něj vyvine, byla schopna úspěšně překonat nástrahy suchozemského prostředí. Na první pohled se to nezdá příliš těžké - narostou nožičky, zmizí ocásek, a hurá z vody ven. Opak je však pravdou. Aby mohla budoucí žába žít mimo vodní prostředí, musí se změnit, nahradit a přizpůsobit mnoho jejích orgánů či jejich částí. Je to asi jako by se někdo pokoušel udělat z lodě auto, a to za plného provozu. Vnější keříčkovité žábry pulce mizí, aby byly nahrazeny plícemi žab schopnými přijímat vzdušný kyslík. Pro pohyb na souši se vyvíjejí dva páry končetin, s postupujícím vývojem naopak mizí dlouhý, ze stran zploštělý ocas, hlavní pohybový orgán pulců. Všechny tyto pochody nutně vyžadují dalekosáhlé změny na kostře, mění se i svaly zajišťující pohyb končetin a samozřejmě krevní řečiště a srdce, aby se krev v pořádku dostala ke všem nově vznikajícím orgánům. Vyvíjejí se ústa schopná lapit a pozřít větší kořist, oči jsou opatřeny víčky, která plní funkci stěračů a zvlhčovačů a jež vodní živočichové nepotřebují. Mění se i způsob vnímání okolního světa. Ztrácí se postranní čára, zvláštní orgán vodních živočichů, který umožňuje citlivě vnímat kvalitu vody a jemné vibrace způsobené překážkami nebo jinými živočichy. Výrazně se naopak zdokonaluje zrak a čich. Celkový tvar těla se mění tak, aby bylo později dobře přizpůsobeno ke skákání. Zkrátka, z vody vyleze úplně jiný živočich. První vnější známky probíhající proměny jsou patrné, když začnou pulcům růst nožičky. I když se základy obou párů končetin vyvíjejí najednou, pulcům žab začínají vždy růst dříve zadní nohy než přední. Tím se na první pohled liší od larev čolků a mloků, u kterých je tomu přesně naopak. Pralesničkám trvá celý vývoj od vykulení z vajíčka po konec metamorfózy podle druhu padesát až sedmdesát dní, základy zadních nožiček začnou však být patrné již po čtrnácti dnech od vylíhnutí.

DRAHOKAMY V OHROŽENÍ
Tropické deštné pralesy jsou zásobárnou života. Naprostá většina druhů rostlin a živočichů žije nebo roste právě zde. Ohromné množství organismů se zde vyvíjelo, rozrůzňovalo a učilo se spolu žít mnoho milionů let. Výsledek tohoto křehkého a nevratného procesu dokáže člověk zmařit během několika málo dní. Při současném postupu kácení pralesů je jisté, že mnoho druhů živočichů zmizí z povrchu naší planety dříve, než je věda vůbec stačí objevit a alespoň trochu poznat. V případě pralesniček je toto nebezpečí o to větší, že území výskytu některých druhů jsou opravdu velmi malá. Jejich životní prostor může být omezen na jediné údolí, jediný horský hřeben nebo na nepatrný kousek lesa. K zdevastování takového místa opravdu není potřeba mnoho času ani námahy. Buldozery dřevařských společností bohužel nevidí malé oživlé drahokamy ukrývající se pod spadanými listy nebo pod kůrou stromů. Dokonce ani jejich prudký jed neuchrání pralesničky před bezohledným postupem lidské civilizace. Jedině lidský rozum a šetrnost k okolí dávají naději, že zde spolu s námi budou žít i nadále.
Jako velmi ohrožené druhy byly naštěstí pralesničky začleněny do seznamů takzvané Washingtonské konvence, známé spíše pod svou anglickou zkratkou CITES. Ta stanovuje podmínky odchytu a prodeje ohrožených druhů živočichů a rostlin. Každá pralesnička, která opustí zemi svého původu, musí mít své vlastní vývozní povolení, jakýsi občanský průkaz, bez kterého nesmí být vyvezena za hranice. Vlády jihoamerických zemí se tak snaží zastavit masový vývoz těchto krásných žabek do chovatelských prodejen celého světa, kde jsou pak se ziskem prodávány do soukromých sbírek. Na místo určení cestují zvířata většinou v tak nevyhovujících podmínkách, že jich většina náročnou cestu nepřežije. Dokud ale nebude přísněji chráněno prostředí, kde pralesničky žijí, problém jejich ohrožení se uspokojivě nevyřeší.


Ačkoli je Mantela madagaskarská (Mantella madagascariensis) pralesničkám velmi podobná a žije i podobným způsobem života, se šípovými žábami blíže příbuzná není.

NENÍ VŠECHNO PRALESNIČKA, CO SE TŘPYTÍ
V tropických pralesích celého světa žije mnoho jiných druhů pestře zbarvených žab. Dosahují stejných velikostí jako pralesničky, jsou také aktivní ve dne a jejich zbarvení je rovněž velmi pestré. Pro nevycvičené oko je proto velmi těžké je od pravých šípových žab rozeznat. Vnějších poznávacích znaků je navíc velmi málo. Většina rozlišovacích znaků čeledi Dendrobatidae totiž spočívá v detailech anatomické stavby kostry a svalů nebo ve vylučování toxinů, což není pochopitelně při pohledu na žabku sedící na listu bromélie patrné. Uvádí se, že pralesničku lze poznat podle dvou hrbolků na vrcholu každého prstního disku (konce prstu, který je široce rozšířen). U druhů s užšími prsty však nemusí být tyto hrbolky příliš zřetelné. Jako příklad žab, které by bylo možné si s jihoamerickými pralesničkami splést, poslouží madagaskarské létavky (čeleď Rhacophoridae) rodu Mantella, které se navíc šípovým žábám částečně podobají i způsobem rozmnožování. Jejich samičky také vyhledávají jezírka v úžlabí listů rostlin, kam odkládají svá vajíčka.

PRALES V OBÝVACÍM POKOJI
Ten, kdo zatouží uvidět šípové žáby na vlastní oči, nemusí už jezdit na expedice do Ekvádoru nebo do Peru. Dnes chová pralesničky řada zoologických zahrad, kde je mohou návštěvníci pohodlně obdivovat obklopeni všemi vymoženostmi města. Pro svou nebývalou pestrost a zajímavé chování se stávají pralesničky stále oblíbenějšími i u soukromých chovatelů. Přitom získat tyto krásné žáby není nic jednoduchého. Některé vzácnější druhy jsou k dostání pouze na zahraničních burzách a jejich mláďata jsou velmi ceněna. Vzhledem k jejich složitému rozmnožovacímu chování totiž není nic jednoduchého tyto žabky v zajetí odchovat. Nadšení teraristé se však navzdory tomu naučili řadu druhů pralesniček v zajetí množit a pokrýt tak poptávku po těchto zajímavých žábách, aniž by bylo nutné vozit je z volné přírody. Díky všímavým chovatelům také dnes známe mnohá zajímavá tajemství života pralesniček. Velká část jejich pestrých životních projevů, jako například páření a péče o potomstvo, probíhá totiž v přírodě v úkrytech pečlivě skrytých zvídavým očím zoologů. Terárium obydlené těmito exotickými žabkami se tedy může pro vnímavého člověka stát nejen krásným doplňkem bytu, ale i zdrojem nikdy nekončícího poučení.
duben 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group